Príspevky užívateľa


< návrat spät

Strana:  1 2 3 4   ďalej »

Síla nejsou svaly nebo zuby, ale to, že své pocity přejde. Dobrá no, ona tak třeba učiní, ale bude to v ní vřít a jednoho dne to nepochybně vybublá na povrch. „Budu silná,“ procedila tedy mezi zuby jako takový slib. Pak koukla na Ezikyela už ho slovy prosíc, jestli se mohou vrátit do nory. Jenže- jenže on měl ještě jiné plány. Po jeho posledních slovech o síle se poskočil, vyštěkl a vybídl jí ke hře. Adorka byla trochu mimo, a rozhodně jejím prvotním reflexem nebylo, že zapomene na své strasti a půjde rošťačit. Zůstala tam stát jen s pohledem upřeným k vlku, jenž jí vybídl ke hře. Nechtělo se jí. „Už chci jít domů-,“ pípla, cítíc se provinile, že na jeho hru nepřistoupila.

Adorka trochu znejistila, když zhlédla ten vlččin škaredý úsměv. Ano, škaredý - protože hezky se na něj určitě nekoukalo. Přešlápla při její otázce, protože přesně nevěděla, co za zkoušku tohle je. A taky neznala tak moc odpověď. Řekl jí to A'Kaza? Nebo Arrakis? Už se nepamatovala. Musela tedy volit nějakou neprůstřelnou odpověď, takovou, kterou by cizinec nezpochybnil! „Panovník.“ No, jak neprůstřelné to bylo, hm? Dorka si myslela, že hodně - ve svém věku asi měla ještě tu naivní představu o tom, že panovník má vždycky pravdu. A to musela vědět i tahle cizinka. „Tak je to pravda?“ Zeptala se opětovně. „Protože já taky nesmím být venku. A přesto jsem.“ Švihla ocasem. Že je něco zakázáno neznamená že se to nelze udělat, že? Dora ale nesměla být venku z mnohem prostšího důvodu než z kterého nemohla být venku její dnešní společnice.

Takové projevy veselí, které vykazovala cizinka, Adora neznala. Nihil smečka nejveselejší, no, tak to rozhodně za jejího narození nevypadalo. Obzvlášť tedy co se její výchovy týkalo, kdy vše bylo strohé a mnohdy chladnější než mohlo být. Cizinka byla tmavé srsti a světlých očí, aktuálně v okolní tmě záříc skoro jako samotné hvězdy na obloze. Dorka k ní důvěru neměla, ale zvědavost byla silnou vlastností. Obzvlášť v jejím věku, hm? Cizinky pozdrav nepochopila, proto se jej rozhodla s trochu zmateným výrazem ignorovat. „Z města? A to můžeš být tady venku?“ Ano, o Kultu už slyšela - bodejť by ne, když jako Milaze se jí jistě dostávalo náležitých znalostí od její rodiny, hm? „Myslela jsem, že to se nesmí.“ Aspoň tak si pamatovala, jak jí to bylo prezentována. Nebyli vlci z Kultu vězni svých vlastních přesvědčení? Nějak tak. Ale Dorka to zrovna dvakrát nehrotila, a ani v sobě nenesla nějakou iracionální nenávist vůči této smečce jakou v sobě měl třeba jejich panovník.

Nu, a tak se stalo, že se dvě nepoučené mladé vlčiny setkali u jedné řeky. Tedy- Dora o tom ještě nevěděla, ale zpozorněla, když po větru zaslechla nějaké hvízdání. Pištění - nebo snad skučení? Znělo to dost bídně, ale né natolik, aby se snad Dora otočila na patě a zdrhla. Chtěla vědět od koho ten hlas pochází, a tak se mu vydala vstříc. Neměla strach, ale byla obezřetná - našlapovala s rozvahou. Nekdákala to tady její matka, to si byla jistá, ale mohla si být stejně tak jistá, že je cizinec neškodný? Ne, to opravdu nemohla.
A tak když před sebou spatřila tmavou vlčinu, zůstala stát s naježeným zátylkem kousek od ní. Věděla o ní? „Hej,“ upozornila tedy na sebe. Tohle bylo její první setkání s někým cizím vůbec. Ten pach nepoznávala - nepatřil Azarynu, z kterého pocházel její otec, ani z Přízračných, z kterých pocházela jiná část rodiny. „Odkud jsi?“ Chtěla tedy hned vědět - a nepochybně už to bylo v čase, kdy vlčina ukončila to své kdákání.

Její nálada nebyla v posledních dnech nikterak veselá - naopak. Myslela na svojí budoucnost, myslela na svou matku. pronásledovala jí ve snech i v myšlenkách za bílého dne. Nebyla součástí smečky, a přesto jí Adora viděla stále před sebou. jak se jí vysmívá a háže s ní do bahna. Nechtěla na to tolik vzpomínat, ale nemohla se tomu ubránit. Chtěla svojí matce oplatit činy, kterých se na ní a sestrách dopustila. Chtěla jí to dát sežrat. Adora přec nebyla žádné ořezávátko s krví nějakého ubožáka - její přirozeností bylo se rvát a bránit. A přesně to chtěla udělat v případě, že se s matkou znovu setká. Nesmělo tomu tak ale být, dokud nebude schopná se jí postavit. Nemohla riskovat, že by znovu prožila tak potupný incident. A třeba- třeba by jí tentokrát matka skutečně neušetřila.
A proto zase zkoušela své štěstí mimo hranice? No, no ano. Dělala to přesně proto, že jí Ezikyel říkal, aby to nedělala. Přirozená rebélie, kterou si ani neuvědomovala. Lezlo jí však na mozek, jak jí Ezikyel pořád hlídal a div na ní nešišlal. Ona není žádným miminem. Míní byt vlčicí, co se nebude o svůj holý život při procházce mimo hranice bát. A proto stanula u řeky Cony, vyhlížejíc, jestli náhodou v okolí nestojí nějaký povědomý jedinec.

Jeho slova jí moc nepomohla. Ani na ten šťouch nereagovala. „Nehledala jsem,“ protestovala tiše. Né, skutečně nešla ven za účelem, aby našla nebezpečí a dokázala se mu postavit. byla jen zvědavá, a cítila se dost stará na to, aby tuhle zvídavost ukojila. Chtěla si dokázat, že na chození mimo hranice už ona stačí. Ale mýlila se, no ovšem. Ona to nemínila mít v životě snadné, a to ani v tak jednoduchých situacích. Vskutku si musela ten život vybojovat. Stálo to ale za to? „Ale to já se snažila, když se- když se objevila. Fňukla. Snažila se ale dostatečně?
Musela se ale nadechnout, protože Ezikyel měl v něčem rozhodně pravdu - nesmí nikomu dovolit, aby jí nadále bral iluze o tom, co ona dokáže nebo ne. To ona rozhodně o tom, jestli bude nebo nebude silná - žádná její matka, ani okolnosti s ní spojené. Zamračila se tedy a definitivně pohlédla do očí Ezikyelových. „Ne. Příště už jí to nedovolím.“ Silná slova za doprovodu ještě stále uslzených tváří. Odteď už na sebe nenechá jenom tak šlapat, a nenechá ostatní, aby přešli to co se jí přihodilo. „Není na co. Ale jednou bude.“ Najednou byla tak dohdlána se stát zdejší rytířkou, že by se té její naivitě i kdekdo snad usmál!

Ano, mlčela, protože její myšlenky byly hlučnější než kterákoli slova. Nedokázala by ze sebe teď dostat všechny emoce, protože sama se nevyznala v tom, co všechno cítila. Vztek? Zklamání? Stud? Ano - a také mnohem více. Další otázka neměla tak snadnou odpověď, i když jí Dora moc dobře znala. Proč šla za hranice, hm? „Protože jsem už velká.“ Řekla dost jasně, ale nikoli sebevědomě, jak zamýšlela. Její odpověď sama vyzněla jako otázka nejistoty - je už dost velká? tak si to myslela, a chtěla to sama sobě toho dne dokázat. Proto opustila hranice - protože už nebyla tak slabá, za jakou jí všichni měli. Ale nakonec se mýlila. Stále byla slabá, stále byla jen hloupým dítětem. A taková realita nepochybně ranila i její dušičku.
Cítila tu výčitku, kterou jí Ezikyel obdařil, ale nepodívala se na něj. Bylo jí trapně za to, že svým impulsivním rozhodnutím mohla skutečně znepříjemnit život i jiným. „Chtěla jsem být silná-,“ řekla tedy už bez slz, „ale nakonec jsem nebyla.“ Popotáhla kňoury.

S vodou problém neměla, a tak se nechala Ezikyelem omýt jak je libo. Jen si povzdechla a dívala se na proud tekoucí vody. Dostala za uši od vlastní matky, a to jen proto, že neuposlechla kázání od těch výše postavených. Teď dostane trest ještě od nich, hm? Když se jí pak Ezikyel ptal, co se stalo, podívala se mu do očí, ale zaváhala. Ovšem - nebyla na to pyšná, ač to samozřejmě nebyla její vina. Ona nebyla tím, kdo by se tu měl cítit zle - a přesto tomu tak bylo. „To ona.“ Řekla jen a podívala se na své nožky, které pod hladinou řeky byly jen sotva vidět. To ona - to zlo, díky kterému přišla na svět. Mělo tomu tak vůbec být? Nebyla chtěná matkou, a nebyla si jistá, jestli byla vůbec chtěná svým otcem. Jen ve smečce měla nějaké místo, bylo to ale pro vlčecí duši dostatek?

Půjdeme. Ano, přesně to Doře asi nyní stačilo k tomu, aby se trochu uklidnila. Nevyhledávala s Ezikyelem oční kontakt, snad aby v něm nenašla zbytečně příliš lítost, kterou by k ní mohl mít. Nechtěla - tak strašně moc nechtěla - být litována, ale když se teď tvářila jak zbitý pes, co mohla čekat, že? Ona chtěla být silná, přesně tak jak to právě Ezikyel říkal, a cítila, že klame jej i samu sebe, když tomu tak právě není. Aspoň už se jí podařilo ukočírovat ty vzlyky, aby si mohla utřít trochu slz z obličeje. To si jí pak Ezikyel vzal na záda. Normálně by se nepochybně bránila - ať už slovy, tak aspoň ošíváním, ale nyní to tak nechala být. Dnes prohrála.
Očekávala, že jí strakatý vlk odnese do nory, ale nestalo se tak. Když jí sundal ze svých zad, zjistila, že jí donesl k řece. Ach. Na očistu se teď zrovna neměla - ale věděla, že přesně to potřebuje. Na jeho pobídku přikývla, ale než se měla k nějakému prvnímu kroku vstříc tok řeky, trvalo to. Voda jí nedělala problém, ale i kdyby ano, nejspíš by to v tuhle chvíli ani nevnímala. A tak udělala první kroky do studeného vodního toku. Beze slov a tak docela duchem nepřítomna.

Bohužel, ač si tak moc přála, aby jí v tomhle stavu nikdo nenašel, stal se přesně pravý opak. Když fňukala nad vlastními bolístkami, které jí způsobila ta jenž by jí měla býti v životě oporou, tak zaslechla kroky. Lehce nadskočila a zacouvala, a to i přesto, že cítila, kdo to za ní jde. Nechtěla se teď s někým vidět, ale zároveň- zároveň jediné co potřebovala je obejmout od někoho, kdo na ní nebude hnedle štěkat. „J-já,“ fňukla, vlastně slova neschopna. Když si jí pak přitiskl k sobě, sic se nebránila, ale ani se k němu neschoulila. „Chci pryč.“ Ani nevěděla kam nebo jak co a proč, ale ano - chtěla pryč. Pryč z téhle situace, která sic už prakticky skončila, no, teoreticky se stále odehrávala. Byly tu dozvuky toho, co se jí stalo, které jí nutili přemýšlet nad tím, jestli si to dnes skutečně jen nezasloužila. Za to, že opustila bez svolení hranice smečky.

Jak jí to její možnosti dovolily, tak rychle se po střetnutí s matkou dostala zase zpátky do lesa. Jednou opustila smečkové území a takhle musela dopadnout? Byl to trest za to, že byla neposlušná? Skutečně si takový trest zasloužila. Na chvíli věřila, že ano. Jakmile však vyčerpaná zastavila na jedné mýtince, věděla, že ona si takové chování od vlčice jenž jí na svět přivedla nezasloužila. Rozplakala se - zas a znovu, ale tentokrat mimo zraky té saně. Byla celá od hlíny a styděla se za to, že své matce tohle dovolila.
Snad by bylo lepší, kdyby se nikdo nedozvěděl, co se jí dnes stalo. Cítila se potupně. Věděla však, že pokud se jí někdo zeptá, nebude schopna lhát. Naštěstí nebyla nikde raněna do krve, a tak možná její incident skutečně ujde zrakům nihilčanů.

Kdo by to byl čekal, že zrovna Ghaayel se má lépe bez svých potomků a bez smečky? Tato skutečnost asi nikoho nepřekvapuje, a přesto se to Dory dotklo. V této bezvýchodné situaci však těžko myslela na jiné věci jak záchranu vlastního života. Nebyla žádná slečna drsňák, co by se nezdráhala nejen slzy ukázat, ale myslet na útěk jakbysmet. Snažila se z matčiného sevření vymanit, ale nebylo jí to nic platné. Ztráta energie, jak už bylo řečeno.
Když s ní natka švihla opětovně do bahna - a tentokrát tak, že měla hlavu do bahna snad aj ponořenou -, panikařila. Nemohla křičet, protože bahno jí lezlo i do tlamy, ale rozhodně sebou škubala a máchala tlapkama. Tohle martyrium trvalo sic jen pár sekund, no, Dorce to připadalo jako věčnost. Brzy se však zvládla zase nadechnout a oklepat z obličeje aspoň trochu špíny. „Už mě nech být, prosím!" Vzlykala. A ano, tehdy jí matka pustila - né však proto, že by Dořiné prosíky cokoli změnili, ale protože mohla. Kdyby Ghaayel chtěla, tak by jí tu zabila. A neměla by s tím zrovna velkou námahu.
Když pak zavelela, aby utekla, tak Dora mínila na její slova dát. S fňuky se pomalu zvedla z bahnité lázně, a ač s námahou, tak se následně dala do krkolomného běhu. Bolela jí nožka, ale ještě víc jí bolela duše, která byla opětovně pošramocena. Za matkou se neohlížela, až tedy do chvíle, kdy se doplahočila až k lesu. Pak se přes rameno na vteřinku ohlédla, aby se přesvědčila, že její noční můra je skutečná.

Nerozuměla slovům, které ze sebe Ghaa'yel vypouštěla. Nebylo jí ohledně jejího narození řečeno všechno - proč asi, že? -, a tak nemohla vědět, jak to s matkou skutečně bylo. „Nám je líp - bez tebe,“ vydrala ze sebe natahujíc bulánky. Ano, bylo jí líp bez matky ve smečce, tak moc se jí ulevilo - ale dalo se to říct i o sestrách? A co, že si to tak troufla Dorka mezi fňuky říct, hm? Protože Ghaa'yel jí taky ubližovala - a ona jí to chtěla jen vrátit. Málo jen věděla, že matce takhle skutečně neublíží.
Další lekce? Dorka se rozhodně zděsila. „Ne!“ Kníkla a chtěla šedivou vlčici od sebe odstrčit. Jak ale už tušíte - s její muší vahou se jí to vůbec nedařilo. Byla to spíš jen zbytečné marnění energie, kterou by mohla vložit ještě do pokusu o útěk. Jenomže v matčiných spárech už se nemohla uchýlit ani k tomu. Pak se jí Ghaayel zakousla do zátylku, bez sebemenšího zaváhání nebo problému. Tak Dorka tu bojuje o život, a její matku sotva jen stojí nějakou námahu tu s ní vytřít hlínu. Bylo to hrozné, potupné a především děsivé. Dora chtěla pryč. „Pusť mě! N-no tak!“ Vzlykala.

Neodvážila se ani přikývnout, aby její slova potvrdila. Ano, až bude velká - tak si představovala, že nakope zadek všem horským lvům v okolí. A nejspíš nejen těm - Ghaa'yel by si to také zasloužila. Nevěděla, co má na její slova říct. Zpřelámat i zbylé tři nohy? Myslela to vážně? Adorka nevěděla, ale rozhodně se strachovala, jako by to pravda být měla. Očka jí poprvé začala slzet. „Ale-ale to je kvůli tobě! To kvůli tobě jsem taková!“ Ano, A'Kaza s Arrakisem jí řekli, že se s tímto hendikepem nenarodila, ale že jí ho matka způsobila. Nepamatovala se na to, ale neměla doposud žádné pochyby o tom, že to byla pravda. Jen nepochopila onen důvod. Byla její matka prostě jen od srdce zlá? Bavilo jí tohle deptání vlčete?
Očividně ano, když jí pak po několika dalších ostrých slovech shodila do bláta. Adora opravdu ještě neměla reflexy na to, aby se stihla bránit a útoku uniknout. Navíc byla už tak dost rozrušená, že se jí začínala zmocňovat panika. Divoce jí bušilo srdíčko, když nad ní tak matka stála a ona nemohla vědět, jaký bude její další krok. Musela se začít bránit. „To ty bys měla!“ Vyjekla zoufale a nejen že ohodila matku bahnem do obličeje, ale také se jí pokusila štípnout do packy.

Jistě, že nikoho vidět kolem nemohla, když tu nikdo skutečně nebyl, že? Dora cítila jistou dávku nervozity, která jí radila, aby se otočila v patách a prostě se vrátila na území. Tam by bylo bezpečno, že? Jak by asi smečce vysvětlovala, že se při prvotním úniku z území bez něčího svolení spálila? Jen velmi těžko, pokud nechtěla být za vola. „Možná teď, ale- ale jednou už nebudu. Až vyrostu.“ Jak dětsky to znělo, že? Protože nebyla ničím jiný, než malým vlčetem, které do života nevykročilo zrovna tou správnou nohou. Doslova.
Měla tendence před Ghaa'yel přirozeně uhýbat, i kdyby nechtěla. Její štiplavá poznámka jí zabolela, a právě díky ní následně neunikla matčiné tlapce, kterou jí uhodila do nožky. Vypískla a stáhla se, darujíc matce dost nechápavý pohled. „Proč jsi to udělala?!“ Uši měla stažené, dost jasně byla vyděšená. Ovšem se jí noha po takovém aktu ozvala, a nebylo to zrovna dvakrát příjemné. Teď ale věděla, že útěk pro ní bude už vůbec nemožný. Prokaučovala šanci na únik.


Strana:  1 2 3 4   ďalej »