Príspevky užívateľa

Když se k ní matka začala přibližovat, zcela nechtíc - avšak přirozeně - odklonila hlavu ke straně. Chtěla ucouvnout, ale udržela se jen tak tak na místě. Nemínila vypadat jako chudák, za kterého jí pořád někdo měl. Nepochybně jím stále dost byla, ale hlava už jí nedovolila se tak snadno vzdát. To je ale přesně to, co jí rozum radil.
„Ne, oni jsou poblíž.“ Nebyla to tak docela pravda. Ezikyel asi někde v okolí byl, ale neměla od nikoho povoleno vystoupit z bezpečí monarchie. A už vůbec né na takové místo - nebezpečné i pro mnohé dospělé, natož pro dítě, které se sotva ve světě naučilo šlapat po svých. Ovšem, že Ghaa'yel musela zmínit její hednikep - nohu, která nenohovala. Tu opět Adora ula matce pohledem, protože jí nepochybně tahle poznámka příjemná nebyla. „Já bych ale neutíkala.“ Pohlédla jí do očí, tak odvážně jak jen to v této chvíli zvládla. Bylo v jejích očích moc dobře vidět, že odvahu skutečně jen předstírala. A že by utekla moc ráda - jenomže věděla, že by se opravdu daleko dostat nemusela.

Zrovna když byla tak soustředěná na každičký svůj krok v podmáčených travinách, do čumáku jí udeřil pach známý - a přesto skrývající nebezpečí. Pach, který velmi dobře znala, ale snad si i nemálokdy přála, aby tomu tak nebylo. Zvedla hlavu od bažin a vyhledala rezervovaným pohledem autora pachu - svou vlastní matku. Snad se jí i rozbušilo srdíčko! Co teď měla dělat? Měla by se zavýt o pomoc? Proč však? Působila by pak jako hysterka. A ona byla přeci statečná a silná - jak to povídal Ezikyel. A ona tomu věřila. Věřila, že ve svém půl roce může začít dělat dospělácká rozhodnutí, a tedy i takové, které jí nedovolovalo teď před matkou utéct.
Nějakou chvíli na ní jen civěla. Sama těžko nacházela slovo, a zdálo se, že ani Ghaa'yel jich na srdci zrovna příliš neměla. Chtěla jí Dora vůbec slyšet něco říkat? Nemyslela si, že by z ní vyšlo něco, co by její slechy snad potěšilo. „Co-,“ zavolala po ní, ale na vteřinu se zasekla, „co tu děláš?“ Znělo to jako by tu snad neměla právo být. Ale byla na území mimo smečku, kde být mohla. I přesto Adoru nenapadlo nic lepšího, co by měla říct.

Že by tím hrabáním něčeho docílila se říct nedalo. Měla teď akorát celý čenich od hlíny a písku - a to zrovna dvakrát reprezentativně nevypadalo. Ale copak to bylo jejím cílem? Ona není žádná princezna - z ní bude bojovnice. Když se dočasně smířila s tím, že nad ní vyhrála zemní veverka, tak byla vyrušena hlasem ozývajícím se zpoza jejích zad. Otočila se a spatřila jednu ze starších vlčic smečky. Sasha, tak se jmenovala, že ano? Jak minule Ezikyelo jméno neznala, tak si teď dávala záležet, aby se to doučila. Mělo zcela přirozeně zájem o to nechybovat.
„Lovím. Lovím sysle, ale zatím se mi to moc nedaří,“ řekla a nechala na vlčině zrak spočinout. Vypadala trochu starší než jiní, ale vyloženě stará jí nepřipadala. Tolik tohle ještě vypozorovat neuměla - ať už po zraku nebo čichu. „A vy? Co tu děláte?“ Chtěla vědět. Taky šla lovit veverky a sysle? Nebo měla nějaké zajímavější cíle? Třeba by jimi mohla zaměstnat i Dorinku.

Dnes se Adorka žel zatoulala trochu dále než by měla. Myslela si, že je ještě stále v zeleném lese, když skrze stromy začalo prosvítat více a více světla, a ona se objevila na volném prostranství. Nejdřív jenom tak stála na okraji lesa a hleděla do kraji, nejistá svými dalšími kroky, ale nakonec se rozhodla vyjít vpřed. Někde na území musel být i její nový opatrovník - Ezikyel -, ale ona je přeci jen už půlroční vlče. Stále docela drobná na rozdíl od sester, ale kuráže měla více než dříve. Nechtěla být pod dozorem do dospělosti, vždyť to bylo trapné. Akorát to umocňovalo skutečnost, že je hednikepovená. Jenomže ona to tak necítila. Sic na nožku stále kulhala, ale nevnímala to tak jako dříve - necítila se invalidně. Když bude nožku eventuelně den co den cvičit, tak jednou bude stejně silná jako ty ostatní tři nohy.
A tak šla zkoumat úplně nové prostředí v kterém ještě dříve nebyla. Tráva tu byla změklá, a netrvalo dlouho a Dorka se mohla divit nad úplně novým a nepoznaným jevem, když jednou tlapkou zapadla do mokřadu. Nepochybně jí to na vteřinku vyděsilo, ale když se zvládla z tohoto slabého místa bez problému dostat zase na pevnější půdu, obavy jí přešly. Bude tu muset být jen o něco málo obezřetnější, ale v jejím věku nemohlo býti nic lepšího než toto senzorické cvičení. I té bolavé nožce to pomůže získat trochu rovnováhy.

Nuže, copak tu Adorka zase sama dělala? Tentokrát však bylo denní světlo, a její nový opatrovník byl poblíž. Byla v bezpečí, co se horských lvů týkalo. Dnes měla program docela jasný - lov syslů. Právě měla půl roku, a už byla docela veliká. Nebyla tak velká jako sestry, ale někteří vlci se prý vytáhnout až právě po půl roce. Doufala a věřila, že to bude její případ, neboť nepotřebovala býti skrčkem do smrti. Ač měla docela tušení, že je to naivní myšlenka, chtěla by se stát rytířem - bojovníkem. Aby se mohla rvát ne jen s divokými kočkami, ale také vlčími nepřáteli. Tam nepotřebovala tolik rychlosti jako třeba v lovu, pouze hbitost a sílu. Sílu - tu snad ještě nabere.
Zrovna číhala v porostu, když se pár metrů před ní objevil sysel. Čekala celou dobu u jeho nory, a když se z ní konečně odvážil vykouknout na světlo světa, skočila po něm. Ale nebyla tak rychlá, aby před ní žel nestihl utéct. A tak skončila jen s pocitem neúspěchem. Když se sysel vytratil zpátky do své nory, rozhodla se však nevzdávat a noru se mu jala rozhrabat. Dostane ho.

Ano, vize jak je zahrabaná v pelíšku jí vskutku těšila, ale- ale přeci jen tu byla ta obava, že přijde nějaký trest za její pozdní výletování mimo povolený radius. No, ještě, že to dnes dobře dopadlo, že ano? Potom by z toho vedení nemělo dělat žádnou vědu! Tak by si to tedy přála - věděla, že skutečnost bude asi jiná. „To-,“ zamlkla, „to je v pořádku.“ Poznala v jeho hlase, že jí asi nechtěl zbytečně práskat, ale byl to přeci dospělý vlk, který si měl nějakým způsobem plnit povinnosti, které vůči smečce měl. Adorka si nad tím jen zhluboka povzdechla. „Jen bych se sama neubránila. Kdybys tam nebyl.“ Možná to byl způsob, jakým děkovala za záchranu života. Ve své mimi hlavičce však takový koncept ještě pořádně neuchopila.
Že si to s nimi vyřídí? No, tom docela pochybovala. Kdo je víc než panovník nebo koncil, že? Ale ona bude silná a případné kázání prostě zvládne. Možná jedním uchem dovnitř, druhým ven - ale zvládne. „To už budu spát,“ na chvilinku se na vlka pousmála. Až on se vrátí z hlášení, ona už bude asi tvrdě spinkat. A přesně tak to bylo v pořádku - a tak se nenechala dále přemlouvat, a prostě vešla do nory s myšlenkou zavrtat se k sestrám na pelech.

z horské louky

Vskutku se snažila vypadat, že s tímto menším výletíkem směrem domů nemá žádný problém. Přeci se ve svém věku nenechá nosit, že? Ale na její nožce to nepochybně poznat bylo, a je možné, že jí bude bolet ještě dalšího dne. Ach, kdyby jen existoval všemocný lék, který by jí těchto trápení zbavil! Bohužel, pokud existoval, tak o něm zatím nevěděl nikdo kdo by se s ní o něj mohl podělit. Nezbývalo než zatnout zuby a jít zkrátka dál. V jednu chvíli se jí podařilo Ezikyela předběhnout - to když už skoro neměla energii, a tak bylo možné, že to onen vlk udělal schválně, ale bylo jí to jedno. Pak se jí najednou šlo lépe. Pravděpodobně z pocitu, že teď mohla cestu domů vést. Nenapadlo jí, že by mohlo jít o nějaké kouzlo - na takové myšlenky byla nejspíš už příliš unavená.
Když se k noře blížili, zachvátila jí nová obava. „Povíš o tom někomu?“ Mohla by z toho mít problém, že? A ona teď nechtěla poslouchat nějaká kázání od kohokoli k tomu pověřeného. Teď si chtěla hajnout do pelíšku a už spokojeně usnout.

Nedal jí přesnou odpověď. Měla by se ptát znovu? „Že jsem silná? Jsem jen malá.“ Opáčila tedy. Jen malá a takové budižkničemu. Odmala to měla o něco těžší než sestry, ale nemínila se tím nechat zastrašit. Nemínila se vzdát snad jen proto, že by to bylo snazší. Ezikyel by neměl lhát - ona jeho lži prohlédne. Asi proto, že Milaga lži neznala - nebo aspoň ta pravá podstata jejího rodu.
Pousmála se pak, když zmínil srnku. Ano, tu určitě později skolit zvládne! To přeci dokázal každý - a ona mínila být jako každý jiný. „To zvládnu, jo. Srrnku, a možná i jelena.“ Plánovala si. Jelen byl silnější jak srna - to už z teorie zjistila. Zatím žádného pořádně neviděla, pokud nepočítala tu zdechlinu u vigilie. To paroží si pamatovala doteď - na pohled tak silné, a kdyby bylo ještě větší, bezpochyby by sloužilo jako mocná zbraň.
Následovala Ezikyela dále po stezce dolů, a ač se snažila držet s ním krok, byla mu spíše jen a pouze v patách. Však je ještě malá, a až vyroste, tak všem ještě vytře zrak! Jen pro to musí i něco málo udělat.

„Ezi,“ zopakovala tedy a nechala si to trochu projít hlavou. Zdrobnělinu nosila i ona sama, že? Ale v rodině moc populární obecně nebyly. Nejspíš až si to jeho jméno na jazyku více ochmatá, tak mu bude říkat prostě Ezikyel. „Proč si to myslíš?“ Naklonila pak zvídavě hlavu, když zmínil, že její jméno se k ní hodí. Jestli v sobě nesla sílu a odvahu, tak toho třeba ještě tolik neměla. Odvahu - možná, ale sílu? Tu nikoli. Jistě v ní někde dřímala, ale nyní byla pouhou iluzí. Možná to však Ezikyel řekl proto, aby jí potěšil. Dospělí to tak někdy dělají. Vidí, že je Dorka se sestrama matkou tak nechtěná, a začnou je litovat. Litovat a podlézat.
A tak se dala na cestu po boku svého samaritána Ezikyela. Snažila se ze všech sil, aby její nožka fungovala tak jak měla - a po celém dni pobíhání na ní bylo znát, že se jí nechodí zrovna nejlépe. No, ona kňourat nebude! „Co třeba?“ Bylo hezké polemizovat o tom, že jednou bude skutečně tak silná jak by si přála. Nebo tak, jak její genetické předpoklady říkají.

Pach pumy byl stále všudypřítomný. Adorka si ho zcela automaticky bez hlubšího uvědomění zařadila do své knihovničky pachů. Až příště bude stejné zvíře zase v okolí, tak už bude dobře vědět co čekat. Ale po tom co tady Ezikyel předvedl se jistě dlouho neukáže!
Očekávala od něj odpověď, která se nakonec dostavila. Špicovala zvídavě uši, jeho odpověď s ní mnoho neudělala. Ač byla jen mrnětem, neměla strach z faktů a slov. Neměla ani tolik strach obecně - nejspíš to měla tak v krvi. Nebyla žádné ořezávátko - vždyť ani její rodiče nebyli! Měla potenciál k tomu být silným jedince, kdyby... kdyby neměla ty problémy s nohou, že? Problémy, za které nemohl nikdo jiný jak její vlastní matka. „T-to dává smysl,“ dívala se na vlka, který jí dost pravděpodobně před malou chvílí zachránil život. Dávalo smysl, že i ostatní lovili z nouze, stejně jako to dělala její smečka. I ona věděla jaké to je soupeřit o kus žvance.
Pousmála se, když se vlk představil. „Eziel-,“ zopakovala, ač né úplně správně na první dobrou, „Ezikyel.“ Tak to bylo správně! Když chybovala, byo přirozené se i opravit, že? Chtít od sebe to nejlepší. „Jsem Anesidora.“ Řekla to velmi pomalu, neboť říct své celé jméno jí dělalo docela problém. Na svůj věk už ale byla docela schopná co se řeči týče, ale tak - její rod Milaga to tak zkrátka vyžadoval. Když zrovna byla pod dozorem A'Kazy, panovníka či Dariny, tak do ní všechna ta svá moudra hned třískali, sotva kdy popadala dech! „Jednou jí přeperu sama.“ Pověděla vlku. Neodmlouvala popři jeho povelu, že půjdou zase zpátky do nory. Ve své situaci asi mohla být ráda, že nedostala vynadáno za to, že byla tam kde být neměla!

Dorinku by nyní ani nenapadlo ze svého úkrytu vylézat. Mohla jen a pouze sledovat, co se před ní odehrávat - nebo začít panikařit a utéct třeba domů, hm? Ale ne, ona... ona nebyla zas tak vyděšená. Rozhodně však měla před divým zvířetem respekt. Ale jednou - jednou i ona přepere pumu nebo něco podobně zuřivého. Né proto, že by takový úkon vypadal snadno, ale proto, že mínila být jako ostatní. Jako tady ten vlk, který právě dával divé kočce na čumák.
Koukala se, jak vlk využívá výhod svých parohů, aby zvíře ranil. Když padla k zemi, Dorka našpicovala uši snad v myšlence, že už by vyběhla ven - když jí Ez'ikyel požádal, aby ve svém úkrytu ještě zůstala. Nebyla dítkem neposlušným, jen zvědavým, ale i tak tento povel poslechla. Myslela si, že vlk hodlá kočku usmrtit, ale to se nestalo. Nechal jí s ocasem staženým mezi nohama utéct. A tak Dorka poznala další novou situaci - velmi užitečnou -, tedy jak snadné je uštědřit milost. Milost tomu, kdo si jí zaslouží, že?
A pak konečně Ezikyel svolil k tomu, aby Dorinka vylezla - a taky že tak učinila. „Chtěla mi ublížit?“ Ptala se na záměry, které puma mohla mít. Věděla, že k ubližování někdy není třeba důvodu - kdyby puma byla jako její matka, nejspíš by jí stačil i blbý pohled jejím směrem.

Čekala, jestli k ní vlk přijde blíž a proběhne nějaká konverzace, ale- ale on nedopověděl ani svůj pozdrav. Anesidora na něm viděla náznaky nějakého neznámého strachu. Napětí. Jelikož ona ještě neuměla tolik používat svůj čenich k detekci nebezpečí v okolí, nevěděla - až do chvíle, kdy po ní vlk zařval, aby běžela za ním. Né, že by se za ním střemhlav rozběhla, ale jak za sebou zaslechla onen skřek predátora, ucukla a prudce se za ním otočila. Bylo tam divé zvíře, schované v dlouhých trsech trávy, které bylo očividně připravené si dát Dorinku k večeři. Ztuhla.
Ještě, že tu byl Ez'ikyel, který mezi ní a kočku skočil, aby jí ochránil. Té toiž trvalo, než se přiměla k pohybu, kterým ovšem zamířila do přilehlých travin, aby se tam před tím bojem schovala. Byla ještě moc malá na to, aby se mohla takovému zvířeti ubránit, byla moc slabá. To se sic brzy nejspíš změní, nyní jí však nepřišlo na mysl nic jako, že by se snad do boje zapojila. Zůstane hezky schovaná v křáčí, a nehybně čekat až tohle skončí. Snad ale ta divá šelma neporaní toho dobrého vlka, který jí zachránil život?

Problém. Bylo to to slovo, které je snad mělo definovat? byly problémem pro svou matku - očividně -, ale měly v sobě přeci víc než jen tohle. Nebo budou do dospělosti hodnoceny dle činů své matky? To jsou skutečně strasti, kterými by se neměla tak mladá vlčata vůbec zabývat. A přesto! Adorka měla ze své matky tak těžkou hlavu, jako málokdo jiný. Nezlobila na dnešní vycházce, protože byla ráda, že může být pryč - pryč od nory, kde číhala ona zmíněná saň. Ghaa'yel. Ale pryč s těmito chmury! Teď tu byla princezna, která s sebou přinesla i něco nového - a pro Dorku nepoznaného.
„Abychom byli vidět?“ Odpověď na otázku od princezny byla dost jednoduchá, ale vlastně Dořinu myšlenku vyjevila dost jasně. Myslela si, že stromy se zdobí, aby byli před cizinci vidět na dlouhé vzdálenosti. Takhle je všichni dobře poznají, že? Kdyby je tedy náhodou nepoznali už podle pachu - což zvládala i čtyřměsíční Dorinka. Když pak vlčina naklonila tu neznámou rostlinku k Suri, tak se Dorka musela taky ovšem přifařit. Nenechala by si ujít pohled na něco nad čím hlavou kroutili i dospěláci! Byla to malá bílá a chlupatá... věc. Asi takový chuchvalec chlupů, který vypadne z Vethny, když se se ségrama bijou. „To sou Vethny chlupy!“ Ano.

Dorka měla pět měsíců - nebyla už žádný prcek, ale stále měla co dohánět, aby se svým sourozencům vyrovnala. Ach, jen jestli vůbec takový moment nastane, že? Ona však mínila udělat vše proto, aby se tak stalo. Ostatně i proto tu dnes byla, i když neměla - cvičila. Její křivá nožka byla stále problémem číslo jedna, který jí brzdil v tom prokázat skutečný fyzický potenciál, který měla. Chtěla být fyzicky zdatná jako každý normální vlk ve smečce, a možná i víc - aby se dokázala bránit před jedinci, kteří by se jali jí ubližovat, stejně jako činila její matka. Při vzpomínce na ní musela pokrčit čumák. Když teď byla Ghaa'yel pryč, Anesidoře se značně ulevilo. Na sestrách - snad kromě Vethny - tolik úlevy neviděla, a dost jí to zaráželo. Matka v jejich životě znamenala jen stud a utrpení, nic co by jí snad způsobilo stesk po její přítomnosti.
Vystoupala kopeček a musela se posadit. Už jí začínala nožka bolet. Sledovala, jak se slunko dnešního dne chystá ukončit svojí směnu na obloze, a přemýšlela nad svojí blízkou budoucností. Jak bude vypadat její účast na lovech, až se to po ní bude vyžadovat? A myslela na lov skutečné zvěře, né nějakých žab nebo svištů, které nyní už přechytračit poměrně zvládala. Než se ale mohla plně ponořit do těchto hlubokých myšlenek, všimla si několik metrů od sebe vlčí siluety. Podle pachu věděla, že se nemusí strachovat, protože šlo o důvěryhodného jedince ze smečky.
Přijde jí vynadat, že je tu tak pozdě sama bez dozoru? Možná by měl. Opravdu by tu neměla bez svolení být - a o to se nikoho neprosila. „Dobrý den-,“ nebyla si jistá jeho jménem ani postavením, a tak se zadrhla, „-pane.“ Tipla si.

Dorinka se vskutku chtěla socializovat a chovat jako docela běžné vlče - a taky že z počátku slavností to tak opravdu bylo. Měla naplněné bříško masíčkem z jelena, jehož kosti i pomohla ovázat větvičkami šípku. Tolik nechápala, za jakým účelem se tyhle konkrétní věci dělají, ale byla raději zaměstnaná nějakou aktivitou než aby přemýšlela nad strastmi života. Tím byla myšlena ovšem její matka. Jestli je dnes předci opravdu vidí, tak chtěla, aby viděli, že ona není odrazem své rodičky - že je skutečně šikovná a užitečná, tak jak jí do hlavy vtloukala třeba i tetička Darina.
Právě u ní se zdržovala, když se pak rozhořel oheň a panovník spustil svojí řeč. Dora poslouchala, ale pohled měla upřený do hypnotizujících plamenů, které velmi rychle pohltily kosti. Sledovala, jak zprvu hoří všechny traviny v ohništi a jak se pak oheň zmocňoval větviček ovázaných kolem kostí. Bylo to fascinující. Z této podívané jí však vytrhla osoba, která žila v její hlavě rent-free jako bubák. Matka. Začala hulákat a prskat na panovníka, a ač její slova v Adoře vyvolávala mnoho otázek, byla z tohoto výstupu vcelku zděšená. Stáhla uši a přesunula se blíž k sestrám a Darině - jedincům, kterým věřila více než vlastní matce. Nebylo jí ani zdaleka příjemné tomuto přihlížet a poslouchat, ale to nebylo skutečně to nejhorší, co se mohlo stát.
Tohle byl konec. Konec pro její matku zde ve smečce, a na vteřinku se Dorka zaradovala, že by mohla konečně vydechnout. To se pak ale Raneya za matkou rozběhla, a v Dorce to vyvolalo úplně nový pocit. Cítila snad zradu? Jak mohla její sestra, jenž přihlížela matčinému trýznění od batolecího věku, tak věrně následovat její stín? „C-co to děláš?“ Vykuňkla za svojí sestrou v nepochopeném údivu, a pak svůj pohled přesunula k dospělým - Darině, panovníkovi a ostatním kolem.