Príspevky užívateľa

Šance na to, být chvíli jen vlčaty - tak snadno to znělo, že? Proč tedy Dora stále myslela na to, jaké to bude po návratu domů? Bude po nich matka zase prskat? Jídlo měli však slíbené od Enkida, tohoto nakonec dobrého vlka, takže se snad nemusela bát, že by jí matka potravu odepřela. Dnes jí od ní nepotřebovala - nemusela jí tedy ani na oči chodit. To znamenalo, že neproběhne žádný nepříjemný střet, a tedy měla by se pokusit na to přestat myslet. pro dětský mozeček to ale tak snadné nebylo.
Snazší bylo pokládat kvítka do kůry stromové, a to i přesto, že se jí sestra snažila předběhnout. Dora v tomto nesoutěžila, protože papání už slíbené měla. A tedy né že by se na to vybodla úplně, ale její drive zeslábl. Né vždy se musela sestrám vyrovnat, obzvlášť, když měla energie o tolik méně co ony. Čeká je cesta zpátky, a ona by jí ráda ušla po svých. „Tak jo,“ řekla k sestře s náznakem úsměvu. Rozdělit se o koloucha bylo lepší než nedostat nic, že? A ona vzpomínala na slova tety, která jí říkala, že pokud jí budou sestry šikanovat u jídla, tak se nají s ní. Kdyby si tedy nakonec přeci jen chtěla Surith kolouška přivlastnit, vyjde z toho Dorka jako vítěz - protože bude jíst dvakrát.
Jakmile měli hotovo, vydala se za velkým vlkem, který nepřímo zavelel k odchodu. „Užž se těším!“ Pronesla, když zmínil slibovanou odměnu. Podívala se po sestře, nyní už se značně vřelejším pohledem. Měla jí ráda, stejně jako ostatní - to se ví! Ale pokud šlo o pudy, ozývaly se ty nejprimitivnější, a tedy když jí sestry utlačovaly, bylo její povinností se ozvat.
Pak se tu objevila ještě světlá vlčina jejich rodného pachu. Princezna. Nepamatovala se její jméno, ale věděla, že je to důvěryhodná vlčice - díky pachu a jejímu vřelému vystupování. „Mhm,“ odkývala její otázku. Těšilo jí, že se jí vyzdobený stromek líbil, ač na něm více práce udělala rozhodně Surith.

Nuže, nelíbilo se jí vůbec, když do ní sestra žďuchala víc a víc - a když se pak Enkidu s hlavou odtáhnul, tak se na vteřinku zapotácela a klopýtla. Zavrčela. Zdánlivě roztomilé vrknutí nejslabšího vlčete, které mělo však sestře býti varováním, aby se jí nepletla více pod nohy. To byl ten věčný boj o každý kus žrádla, o každou vteřinku pozornosti - protože kdyby nebojovala, okolí by si mohlo myslet, že se na ní může zapomenout. A to ne! Nedělalo to proto, aby nutně za každou cenu vyhrála, dělalo to proto, aby přežila a vyrostla v zdravého jedince. „Ty ho máš ae dost,“ zamručela k Surith. Myslela tím ovšem to jídlo.
Velmi rychle se na nožky zas postavila, aby mohla zavrtěl ocáskem při tom Enkidovo baitění. Kolouch! Ano, to znělo skvěle! „Ano!“ Odsouhlasila to tedy skoro až potěšeně. Jen aby to pravda byla, že? Tím se ale nemusela teď trápit, neboť její mini mozeček jí od toho vcelku osvobozoval.
No a tak jelikož měla už představu té motivace pevně v mozkovně uloženou, tak se mohla konečně věnovat úkolu. „Tak poď,“ řekla sestře, která už tedy šla dávno. Dorka začala hledat nějaká bílá kvítka mezi trsy jarní trávy, aby úkol splnila co nejrychleji. S její nožkou sic nebyla nejrychlejší, ale snažila se - přeci jen vidina cíle byla silná. Jakmile nasbírala pár kvítků - ač nebylo jisté, jestli konkrétně heřmánku -, tak se přesunula ke kůře stromové, do níž začala kvítí vkládat. Nešlo jí to ani zdaleka na první dobrou, ale nějak to tam umístila.

Když se do očí stromu dostatečně dlouho vynadívala, otočila se už plně na svojí tetu. Se zájmem a přirozenou zvídavostí sledovala jak jí slova vycházela z úst. „Nevím,“ řekla, ale takřka okamžitě se rozhlédla kolem, jestli takový strom třeba náhodou neuvidí. Bledá kůra se zlatavými listy? Možná- možná ty bílé strom těsně u vody? To byly břízy, a ač Adorka neznala jejich jméno, myslela si, že to je ta správná odpověď. Rozklopýtala se tedy k nim, aby si jejich kůru prohlédla lépe - v bílém podkladu bylo několik černých skvrn, které sem tam oči připomínali. Né tak hezky jako u buku, ale ano. „Tu? Je to tu?“ Optala se Dariny, když se u bříz zastavila. Úkol ohledně hledání kůry už nebyl tak důležitý, když teď hledala oči! To bylo rozhodně zajímavější!

Něčemu jako jsou smečkové tradice zatím Anesidora pramálo rozuměla, ale věděla, že tu jsou z nějakého důvodu. Důvod, který jí není zatím příliš jasný, ona měla v životě motivaci velmi jednoduchou - jídlo. Boj o jídlo a o přežití, což s matkou jaká byla Ghaa'yel zrovna nebylo nejsnazší. Nabízel tenhle dospělák onu Dorčínu motivaci? Měl jídlo? „Ukaž,“ naléhala a zvedla se na zadní tak, aby dosáhla Enkidovi k tlamě a začala se do ní dobývat. Krmení!! „Je to jídlo, žejó? To pžekvapení.“ Co jiného by mohlo být hřejivým a vytouženým překvápkem! Její potřeby byly zatím velmi primitivní, jak se zdá.
Její sestra do ní však žďuchala, nejspíš nechápajíc proč Dorka dělá takovou Zagorku. No proč? Protože její sestra jí zase přemohla - i tak hloupí soutěži, jako je nalezení kamínku. Ona než stihal dostat odpovědi na své otázky, sestra už byla hotová - asi tolik k Dorce a její rychlosti. „Ť-jo,“ mělo znamenat "tak jo". A řekla to jak velkému vlku, tak i svojí sestře, kterou se pak jala následovat v hledání květin. Ale nezapomněla na to, že je jí ten dospělák dlužný krmení!

Poslouchala každé slovo, které vlčině vyšlo z úst - snad možná v očekávání, že nějaké z nich bude symbolizovat příchod jídla? Ale zatím slyšela jen samé ne, a tak se začala smiřovat s faktem, že žádné krmení opravdu nebude. To pak zmínila jejich opatrovnice venek, a jala se chytit Dorku do tlamy. Na takovýhle přesun sic byla zvyklá, ale teď ho neočekávala - a tak vypískla. Moc sebou ale neházela, nechala se vynést až ven. Sledovala přitom své sestry - hlavně Vethnu -, které se pletly opatrovnici pod nožky. Sic teď měla Dorka nad sestrami pomyslně navrch, no, byla šťastnější, když se pak ocitla zase na zemi. Mohla totiž pořádně valit očka na okolní sluncem zalitý svět, který zatím viděla jen z nor. Hned natahovala krček, aby snad okolní vjemy lépe zachytila. A udělala vstříc světu první krok.

A bylo to tu - Anesidora se nestihla ani nadechnout, ani dostat odpověď na svojí otázku a-a-, sestra už jí předběhla. Bylo to velké zklamání, načež se Dorka zatvářila velice salty. Kámen který našla ani neodpovídal zadání, a stejně dostala pochvalu! Čím- čím na sebe upozorní, aby dala vědět, že ona je tu taky? Ona je tu taky! „Ty nic nemáš!“ Řekla tedy k velkému vlku vyčítavě. Snad čekala, jestli jí začne přesvědčovat o opaku - snad ukazovat důkazy, nebo tak něco! Jí by - na rozdíl od Surith - nejspíš jako dárek stačilo jídlo. Nevypadala jako nějaká kulička, ale jídlo bylo vždy její hlavní motivací. Protože od matky ho nikdy moc neměla, a se sourozenci se o něj musela chtě nechtě rvát.
No a tak bylo jasné, že když velký vlk zadal další úkol, už to nebude mít s Dorkou tak snadné. „A ploč? Co za to?“ Sedla si, aby dala ulevit svojí slabé nožce, a vykroutila zvídavě hlavu na tmavého rohatého vlka. Vzdalovat se se svým menším hendikepem úplně neměla v plánu, ale spolupracovat teď už taky ne. Ona v tom neviděla povinnost kterou je třeba si plnit, viděla v tom jen zbytečnou práci pro nic za nic! Né, ona takhle přeci nebude fungovat - není hloupá!

Malá Dorka věděla, že se něco chystá, ale její mozeček ještě přesně nedokázal pobrat co. Oslavy jara? Jak to přesně funguje? To se snad dozví už právě nyní, kdy se octila se svojí sestrou na vycházce s jedním ze smečkových vlků. Nebyla si jistá jeho jménem, ale měl stejný pach jako všichni ostatní vlci tady, takže důvěra k němu byla docela přirozená. Neměl pach jeho matky, který jako jeden z mála vzbuzoval nedůvěru. „Na klok? To už jsem!“ Otočila se po vlku, protože opravdu - poskakovala pár kroků od něj. Dnes měla mnohem lepší náladu než jiné dny, protože se něco dělo. Byla poprvé tak daleko od nory, a tak se v ní probouzela přirozená zvídavost. Jestli bude skutečně užitečná, to se říci asi nedalo. Ale měla se sestrou dva a půl měsíce, tak se nelze divit!
„Dálek? Jaký dálek? A co s ním budeme dělat?“ Otázky!! těch začínala mít čím dál tím více - asi jako většina zdravě smýšlejících dětí. Pokud nebyla zrovna pod zraky matky, tak byla rozhodně sebevědomější a víc v pohodě - jako právě nyní. Jako runt vrhu měla tendence se snažit podobné závody vyhrávat, málokdy ale byla úspěšná. Prohry jí na sebevědomí nepřidávali, a ona ho v tomto věku potřebovala hodně. Očekávalo se od ní totiž, že vyroste v stabilního jedince.

Jistě, že měla tendence si nožku odlehčovat, ale měla teď cíl a zaměstnání, a tak na to tolik nemyslela. nemyslela na bolest, která za ní chodila stejně hlavně po větší zátěži, které se jí ještě dnes nedostalo. Protože si na to dávala pozor. Teď v zápalu hry na to ale možná zapomene, a Darina tak aspoň uvidí, jak se její zranění chová či nechová v akci.
Nyní se však soustředila na úkol, který hodlala splnit. Aspoň z nějaké části, protože neměla takové znalosti, aby jej dokonale splnila. To bylo pochopitelné. Zavrtěla ocasem a pozastavila se, když jí vlčice předběhla a snad i ke hře jí vybízela. Ten úkol - to byla hra, a proto se k Darině nepřipojila. Namísto toho běžela k prvnímu stromu v okolí, aby koukla, jestli u něj kus kůry neleží. Byl to mladý buk, a při pohledu na něj si Anesidora mohla v jeho kůře všimnout tvarů připomínajíc oči. Zaujalo jí to tak, že se před stromem se zájmem zastavila a natahovala krček, aby na oči lépe viděla. „Oči,“ řkouc a podívala se přes rameno na Darinu.

Na něčem se dohodli, ano. Jestli tahle dohoda v plném znění skutečně potrvá, tak mohla být Adora ráda - pokud ne, tak se jen a pouze umocní její zdrojařina. Nemohla chápat, proč téhle vlčině záleží na tom, aby se tohoto zlozvyku zbavila. Ale až z ní bude velká holka, tak jistě všechno pochopí - musela do toho dorůst.
Zastříhala ouškama, když proběhl návrh na jakousi hru. Takových her moc neznala, pouze jen šarvátky se sestrami. Tohle ale znělo jako docela fajn zaměstnání - i když v tom zrovna smysl neviděla. Darina chtěla vidět jak chodí, ale to se Dorce právě moc ukazovat nechtělo. Pak přišel lepší návrh. Hledat kůru? Se svým pidimozečkem sotva rozezná od sebe dva druhy kůry! Ale mínila jít do toho. „Doble, kůlu,“ zopakovala a pohledem se přesunula ke stromům. Pak se pomalu zvedla a vyrazila vstříc hledání.

V jejím pidi mozečku tohle nebyl zlozvyk, ale jediný způsob zajištění si co nejvíce potravy. Aby byla silná - tak silná, jak si to všichni její předci vysnili. Tady Darině se to ale asi moc nelíbilo - aspoň tak to v tom výrazu Adora přečetla. Moc dobře znala tyhle pohledy, kterými jí matka obdarovávala kdykoli jen mohla. Ale tenhle pohled byl oproti matčiným možná i přívětivý - když to jeden přežene. Nastražila však uši, když došlo na dohodu. Zdálo se, že tomu rozuměla, ale nevěděla, jestli je taková dohoda skutečná. „Půjde to.“ Odsouhlasila to však. Je možné, že pokud nebude Darina v dohledu, tak si to bude stále jíst po svém, ale existovala naděje, že se to odnaučí.
Ano, dovolila Darině se na nožku podívat - sama k ní svůj zrak přesunula. Viditelně na noze zranění neměla, pouze byla trochu vybočená z úhlu. Nebolelo to tolik, spíš byl její mozeček už zvyklý na to, že to před pár týdny hodně bolelo, a nechtěl se k těmto pocitům vracet. Proto nohu nadlehčovala. „To budu,“ řekla jí však a lehce se zamračila. Samozřejmě netoužila po ničem jiném než že se chtěla sestrám vyrovnat. Chtěla být silná jako všichni ostatní.

Sledovala vlčici opravdu pozorně, aby zachytila její mimiku a co jí tím chce říct. Definitivně dostala povolení si jídlo skutečně převzít, a taky tak učinila. Na trochu rozžvýkaný žaludek se vrhla jak kdyby týden nejedla. Tak to bylo pokaždé. Sestrám mohla věřit jakkoli chtěla, ale když se jednalo o jídlo, musela udělat všechno proto, aby z něj nikdo další nedostal ani kousíček. Potřebovala živiny, potřebovala růst - a tak nemohla dovolit, aby jí někdo stihl kus žvance sníst dřív než ona. A vskutku to zhltla během několika sekund - jeden by ani nepostřehl! Zdrojařina jak sviň. Ale mohl se někdo divit?
Když se pak spokojeně olízla, mohla být ráda, že se jí z takového rychlého žraní nepřevrátí žaludek. Posadila se, aby ulevila svojí nožce - aspoň na chvíli. To už dostala další otázku. Chvíli mlčela, neboť ač jí noha bez okolků bolela, tak přiznat to nebylo to první co by udělala. „Bolí.“ Odsouhlasila ale nakonec s pohledem, kterým svojí dnešní opatrovnici pozorovala.

Evidentně nastal čas, aby se Adora začala socializovat i mimo komfortní zónu - tedy mimo sestry -, protože se ocitla venku daleko od nory s vlčicí, která si říkala teta. Nemohla ještě dost dobře chápat jaký přesný rodinný vztah mezi nimi je, ale jedno věděla jistě - s touhle vlčicí bylo lépe jak s tou, která si říkala matka. I tak byl její přístup k ostatním rezervovaný, a pokud nešlo o jídlo, tak se k nikomu přehnaně nehnala. Byla obezřetná, tak jak jí to matka neúmyslně naučila.
Dneska ale ve hře jídlo bylo - Darina jí přinesla srnčí žaludek. Nemohla chápat odkud přesně tohle jídlo pořádně přišlo, ale už to bylo lepší jak žebrat mléko od matky. Už stejně byla velká, a mléko jako potrava bylo upozadněno. Teď to byla natrávenina a malé kousky masa. „Dóble.“ Odpověděla jen a podívala se vlčině do očí - jako by čekala na povel, kdy se bude moci ke kusu masa přiblížit. Né, nemusela na ní šišlat jak na malé mimino - ona nebyla žádným ořezávátkem, i když byla z vrhu nejmenší, a i na tohle místo se dobelhala prakticky na třech nohách. Její předci se zasloužili o silné a houževnaté geny, neměla předpoklad stát se ukňouraným chcípáčkem. To matka z ní chcípáka udělala.

Zakníkala, když se od ní vlčina odvrátila a ona už na ní tolik nedosáhla. Copak nepřinesla krmení? Bohužel to byla věc, která Anesidoru zajímala aktuálně nejvíce - neboť od matky se jí toho tolik nedostalo. Věděla, že od cizích chodí jídlo jedině z tlamy - jiné, voňavé jídlo -, a jen od matky chodí oběd ze struků. Pokud se tedy zrovna matinka uráčila jim nějaké mléko poskytnout. Nebylo to úplně tak pravidlem. Ona ale nevzdávala svojí snahu se k tlamě cizinky dostat - přeci tam něco mít musela! Aspoň kousek.
Chvíli toho nechala, když si jí společně se sestrami přivinula vlčina k sobě. Ani jí to nebylo zrovna dvakrát příjemné, neboť na tak blízký kontakt nebyla od dospělých zvyklá. Ošila sebou a z objetí vyskočila - velmi krkolomně, a né nikam daleko. Zůstala u sester, protože u nich měla jistotu, že je v bezpečí. Sestry se k ní chovali jako k sourozenci, né jako k odpadu - ačkoli bylo jasné, že budou váhově tak docela napřed. Mezi nimi musela bojovat o každý kousek jídla, o každou chvilku pozornosti.

Už nebyla bezejmenný vlčetem, no, Anesidora však nebyla ani veselým vlčetem. Žití zatím bylo jednou velkou výzvou a těch radostí bylo jen po málu. Ale žila - a to i přes všechny ty předpovědi o tom, že dlouho žíti nebude. Měla tuhý kořínek a houževnaté předky v krvi, to se pozná. Vnímala svět jako místo, kde pořád musí o něco bojovat - o jídlo - a nikdy to nebylo zrovna zadarmo. Její matka se k ní zrovna příkladně nechovala, a tak měla důvěru více ve svých sestrách. Znala i pach smečky a vlků, kteří za ní a sestrami chodili. Tito jedinci byli bezpeční, na rozdíl od matky.
Seděla si na levém boku, aby ulevila své pravé nožce a jen tak sledovala své okolí. Nebyla příliš akční, protože jí to síly nedovolovaly, ale když na to přišlo tak se ozvat uměla. To když přišla vlčice, která sic nevoněla po mléku, ale neznamenalo to, že s sebou jídlo nenese. A jídlo? To bylo to nejdůležitější v Adořiném životě. Cítila potřebu se o něj stále rvát, protože co kdyby se na ní zapomnělo? Byla přeci jen malá a snadno přehlédnutelná, byla chcípák. Ale i přesto tu byla taky, a chtěla dostat stejnou péči jako ostatní. A tak když Autumn zalehla k zemi, hned se k ní malá Adora hnala, aby se jí začala dobývat do tlamy. Přinesla jim nějakou natráveninu?

Dlouho ničemu její pištění nepomáhalo, proto bylo přerývané, až se nakonec proměnilo jen v tiché mručení. Čím hlasitější byla, tím více jí to unavovalo. Její tělíčko nebylo tak silné jako jejích sester - a přesto byla obdařena šancí na život, kterou jí vlastní matka tak urputně sabotovala. Její čenich jí v cestě za potravou nepomohl - necítila ve své blízkosti nic co by jen naznačovalo její cíl. Nezbylo nic než ležet na hromádce se svými sourozenci, kteří jí aspoň dodávali tak potřebné tělesné teplo.
Až po chvíli s ní bylo opětovně manipulováno, a ona se konečně objevila u tak důležitého zdroje potravy. Instinkty se v ní probudily jak rychle nahozený záložní generátor - jakmile cítila vůni matčiného mléka, vyhledala struk a přisála se. Jako pijavice!! Ale rozhodně roztomilejší jak pijavice. Konečně dostala o co se žádala, a mohla býti spokojená. Tedy aspoň na chvíli.
Když pak byla nakojená dostatečně, jen odpočívala - spinkala - ve zdánlivém bezpečí svojí rodiny. V jejím mozečku o velikosti mandle se jen těžko mohly skrývat obavy o její zdraví. Jen a pouze se snažila přežít, jako každé mimino v jejím věku. I tato snaha byla podkopnuta - a to doslova - když jí tělem projel úplně cizí pocit. Pocit, který by tak malé dítě pociťovat nemělo! Bolest - tak cizí a přeci jen jí tak blízká. Rozhodně jí nevnímala tak jako jí bude vnímat v pozdějším věku, ale byla tu. Nedokázala si spojit dvě a dvě dohromady, ale její matka jí právě ublížila na zdraví - svým kopancem jí nenávratně poškodila nohu. A poškozená vlčinka začala pištět jako by jí na nože brali.