Príspevky užívateľa

Anjelka se procházela a chytala sluneční svit na svém kožíšku. Po boku jí šla Rozmarýna, která vesele ťapkala a dlouhým nosem čuchala vše možné. Holky si udělaly tak pěknou procházku! Daleko od civilizace, aby spolu konečně měly nějaký alone time. "Tak co, Rózo? Už máš všeho plné zuby, což?" mluvila ke své společnici jako kdyby jí měla odpovědět - ničeho se však nedočkala.
V tom jí trknul do čumáku jakýsi pach, neznámý pach. Vzhledem k tomu, že to nebylo vůbec daleko od hranic smečky se to vydala prozkoumat. "Rózo, počkej tu," poručila ještě před odchodem jezevčici.
Nemusela jít vůbec daleko, než spatřila dítko, samo samotinké, drobňoučké! Její mateřský alarm se rozezněl a ona k němu ihned přicapala. "Ale, broučku, co tu děláš tak sám?" mluvila pomalu a konejšivě, držíc si drobet odstup, aby chlapce tolika nevyděsila.

Anjel dnes vykuchaná nebude!! Ač by z ní možná byl dobrý kobereček, doma na ní přeci čekaly děti a manžel.
Zajímalo by jí, kdo by se o tuhle vlčku tak staral. Neuměla si ji představit být k někomu milá! Vlci co nesnáší zvířata přeci nesnáší ostatní vlky! "To, že jsi medik z tebe nic nedělá, můžeš to dělat z různých důvodu," už si opravdu vymýšlela. Myslila si, že to je další přetvářka a role medika je to jediné, to by mohlo tuhle stvůru ve smečce držet - na něco se vymlouvat přeci musela.
Odfrkla si. "A těmi nadávkami si dokazuješ co? Že jsi nějaká velká holka?" její maminkovský mozek tohle nemohl vůbec poslouchat!! Však ta holka byla sprostá jak dlaždič!!
"Jsi faaaakt vtipná! Tohle divadýlko taky předvádíš doma?" bože, tohle děcko jí umělo fakt slušně vytočit! Ještě jak si ze všeho dělala prdel! Anjel úplně cítila, jak jí bublá krev v těle.
A tohle!!! Tohle už jen těžko Anjelka rozdýchávala. "Nech toho!" vřeštěla.

Byla to škoda, jak zaneprázdněni oba byli, že neměli ani tolika šancí si společně popovídat. Taková však byla přátelství dospělých, na prvním místě byla mnohdy rodina, pak práce a bylo štěstí, když se našel čas na blízké. "Ano, doufala jsem, že mi to aspoň trochu pročistí mysl," nemínila vytahovat pochmurné téma jako je navštívení hrobečku, takže pověděla jen polopravdu. "Jako vždy," nad těmito slovy se pousmála, to byl ten jejich medik, vždy pracující. Jala se mu tedy hnedka pomoci, též začala sbírat, ve dvou to jistě půjde rychleji. "Jak se vede Tulipánkovi? Moc ho nevídám, asi není moc sociální nátury, že?" už tu byl nějaký pátek a stále neměla možnost jej pořádně poznat, škoda to.

"Narozdíl od tebe na mě doma čekají, o to vůbec obavy neměla," sykla, a že už se vlastně domů těšila! Tu dovolenou si slušně zkrátí, neboť tohle setkání jí otrávilo na další týden. "Grrrr," frustrovaně zavrčela, připadalo jí, že tahle cizí špína absolutně nechápala jedinou její pointu. "A řekni mi, neřízla by sis do štěňátka? Mám opravdu věřit tomu, že přeci jen nějaký morální kompas máš?" díky bohu, že ty své má doma v bezpečí, daleko od Nihilu, tudíž tohle zlo nikdy nemusí potkat... Bůh ví, co by s nima ještě udělala, no, Anjelce se na to ani nechtělo myslet.
"To je očividně to jediné, co si tvůj mozek uvědomuje," ano, postupem času se ukazovalo, že do ní žádná moudra Anjelka nenatluče, což jí frustrovalo ze všeho úplně nejvíc. "Hlouposti! Hlouposti!" kdo tady sakra plácá hlouposti!?
Ten její smích nesnášela, nesnášela celou její existenci, ale ten smích bylo něco tak odporného. "TY nemáš absolutní právo říkat, že JÁ jsem zvrácená!" je však pravda, že v rámci vzteku svá slova přepískla, ale nad tímto bude zpytovat svědomí později. "Nenalhávej si, to, že se na tebe někdo párkrát hezky usměje opravdu neznamená, že tě má rád," opět dávala najevo, že jí absolutně nežere, že by jí někdo měl rád - šílená představa!!
"Panečku, to mě mrzí, fakt jsem si myslila, jaká se mnou musí být zábava," odfrkla si.

This girl is cray cray. "No a co?? Ano, možná nemají tak rozvinutý mozek, ale mnoha zvířat toho má víc jak my, bože, nejsme o nic lepší! Ty jsi jen hloupá, omlouváš si své činy blbostma, myslíš jsi, jaká jsi spása světa! Ale nejsi ničím," z těch jejích slov se jí dělalo tak hrozně zle, mít ruce, štípla by se, aby se ujistila, že se jí tohle náhodou nezdá - ale ne, takovouhle hrůzu by nesplodila ani ta nejbůjnější fantazie.
Co se dělo dál byla jak scéna z nějakého psychologického horroru - Anjel se sotva dokázala dívat. "Já- Ty- Bože, co to děláš!? To jsi až tak nemocná?? Vždyť-" dívala se na krev stékajíc z vlčiny packy. Tohle setkání jí pravděpodobně nikdo neuvěří
Bodejť by zklamáním nebyla, Anjel si ani neuměla představit, co by dělala, kdyby se jí tohle narodilo. Nereagovala nijak na přibližování vlčky, stála jak kámen, věnujíc jí stejně chladný pohled. "Tvůj mozek už je očividně tak shnilý, tebe nezachrání nic, obavám se," zavrtěla hlavou. "Zbyl v tom tvém mizerném životě vůbec někdo? Co? Léčíš si tímhle nějaké komplexy? Že na tobě nikomu nezáleží?" snažila se o slova rýpavá, ale otázky to byly opravdové. Fakt by jí zajímalo, co přesně se tady pokazilo.

"Jen husa! Jen husa!" ječela nevěřícně. "A ty jsi jen vlk, ale nikdo ti oči ještě nerozškrábal, nikdo ti nezabodl nůž do krku!" sykla. "Zabít rychle a bezbolestně je od tvého konání něco úplně jiného!" Anjel zabíjela kořist z nutnosti, tahle pinda jí zabíjela z nějaké... zvrácené zábavy.
"To, jak teď vypadám je prostě a jednoduše má vlastní vina," odsekla s odfrknutím, nemíníc se o tom více bavit. "Dělej si tu chytrou, směj se mi! Se svými činy dopadneš stejně, né-li hůř," Anjelka a přejíc někomu takové zranění? Očividně se jí ten vztek prolíval mozkem a nemyslela dostatečně jasně.
"Dobře jim tak, aspoň nemusí vidět, jaké zklamání jsi," sheesh Anjel.. "Ó, to jsi teda zachránkyně!" házela prudce ocasem. "Jistě si to udělala jen proto, aby tě z té smečky ještě nevyrazili,"

Posledních pár dní bylo plných emocí, stala se tak velká věc a smečka to ještě vstřebávala, někteří to vzali dobře, někteří ne... Myslila na Roiha, ten její pacholek o tom sotva dokázal mlčet. Na vše měl svůj názor a na Ryumee jich měl očividně rovnou několik. V Anjel to vzbuzovalo všemožné obavy... Povzdechla. Zrovna seděla u hrobečku Červánka a Polárky a aranžovala na něm kvítka různých barev, která nasbírala cestou. "Váš tatínek zase blázní," nad těmito slovy se tiše uchechtla. "Snad je vám dobře, brzy přijdu zas," řekla jakmile položila do trávy poslední blatouch, ještě chvíli se však dívala po kytičkách, aby zkontrolovala, jestli vypadá vše perfektně, následně se opatrně zvedla a vydala se mlčky zpět.
Nechodila sem tak často jako by si přála, ač byla její dítka už jak dávno veliká, stále s nima občas měla plné packy. Musela je pořádně vzdělávat, už to nebyla jen matka, ale také jejich učitelka - ono v ní asi zůstával strach, že úroveň vzdělání by sdíleli s jejich tatínkem... Nad touhle myšlenkou se opět uchechtla, než očka její objevila známou siluetu. "Time, zdravím," usmála se široce, když došla za svým starým dobrým přítelem. "Nechceš nějak pomoci?" zvídala se, když zaregistrovala, jak zrovna sbírá heřmánek.

Tolika negativních emocí v sobě Anjel neměla ani nepamatuje - kdo ví jestli vůbec někdy. Nenávist u ní byla vzácná emoce, ale momentálně jí byla plná. "Ty sis o to koledovala," zamračila se. Očividně její giant build byl nevýhodou, protože taková tyčka jako Gájel se jí snadno provlíkla mezi nohama. Asi se snad i Anjel ulevilo, že se nemusela bít, ale to znamenalo, že je čas na pořádnou hádku - další věc, co Anjel nešlo. Narážka na její jizvy, očividně se šedá nebála klesnout jakkoliv nízko. "Co ty bys o tom mohla vědět?" zavrčela. "Můj ksicht není ničím. Vůbec si ho do tlamy neber," na potyčku s Irbisem vzpomínala jako na to nejděsivější ve svém životě, ale stále to prostě a jednoduše brala za svou chybu, neměla se k němu přibližovat, dával jí to přece najevo. Nevinila ho za nic.
"Tomu nevěřím," zavrtěla hlavou, kdo by tak mohl být v Nihilu horší?? "Stačí mi tě znát pár minut a už vím, že jsi prohnilá skrz na skrz," a jestli se v Nihilu opravdu narodila, zajímalo by jí komu - kdo měl to neštěstí. "Tví rodiče jsou na tebe jistě pyšní," trhla ocasem ze strany na stranu. "Předvedla ses jim už? Předvedla ses smečce, jaká jsi hvězda?"

Anjelka lapala po dechu, byla vzteky bez sebe. Ono, když jste celý život obklopeni duhou a sluníčkem, tak vás takovéhle setkání přivede do neskutečného stavu. Ještě nikdy nepotkala nikoho tak krutě smýšlejícího, tak prohnilého zevnitř. Hlava jí to prostě a jednoduše nebrala.
"Přestaň," zavrčela. Proč se neustále usmívá, proč!! Bylo to nechutné, v Anjelce se toho mísilo tolik, hlavně jí však bylo zle. Při kopnutí sykla, na chvíli ztrácejíc soustředění z vlčky. Bylo to tady, fajtka. Byla z toho nervní, protože sic jí tělem proudil adrenalin, stále se bála šedé nějak ublížit - pouze tu štěkala, ale nekousala. Akorát na prázdno cvakla zuby před ksichtem vlčice. "Nechápu, co někdo jako ty dělá v Nihilu," Nihil!! Plný kytiček a radosti!! Tahle nádhera jim akorát reputaci kazila! To Anjel ještě nevěděla, jací jsou potomci samotné panovnice

Jak se napřímila vlčka, tak i Anjelka. Bylo svaté štěstí, že neměla tušení, že tohle stvoření bylo potomkem jejího dávného přítele, jinak by si jen dupla, ale takhle byla ready na fajt. "Víš, že je mi to víc než jasné?" slova s ní očividně nic nedělala, naopak, vyžívala se v tom. Tohle křičelo nemoc, ani kost v těle nemohla mít zdravou. Ohavná vlčice, ohavná... Nasledující dění bylo poslední kapkou. Neudržela se, byť to šlo proti Anjelině nátuře, neudržela se a po šedé se vrhla. Myslila si snad, že to nebohé zvíře zachrání, ač viděla, jak z ní život odešel. "Řekni mi, co z tohohle máš?!" syčela, ještě nezasahujíc dál, ještě pořádně nefajtíc - protože ten samotný boj jí děsil, ač už neznala jiné východisko.

Nikdo si nezaslouží vidět tuhle monstrositu! A vůbec nejhorší pohled to byl pro Anjel, která pro zvířata žila (sic né úplně všechna, jak zjistila kdysi na zimu a skončila s pěkným suvenýrem, alé, možná i tomu irbisu by opustila)
V tom už jí trkl do nosu pach nejen kovový, ale i nihilský. Anjeliny oči blýskly, tahle.. Neměla ani slova na popis šedé vlčice, ale nevěřila, že tohle by bylo nihilské krve!! Nihilčany znala, chvíli mezi nimi žila... "Opovaž se té husy ještě dotknout!" vyhrožovala se zubiskama venku. "Vědu! Bože, jsi nemocná? Tohle ti přijde zábavné?? Jsi odpad, odpad!!" prskala, nespouštějíc oči z vlčice, neboť by neustála pohled na nebohou husičku.

Anjel si udělala velice zaslouženou dovolenou, jelikož ty dva měsíce neaktivity pracovala, vychovávala děcka a měla sotva čas na sebe! Jistě trávila i čas s manžílkem, ale lhala by, kdyby řekla, že jí nescházel ten alone time - jakou si teda udělala dovolenku? Šla objevovat místní endemity, zajímalo jí, jestli druhý konec Norestu neskrývá něco, co ještě neobjevila.
Cestou si vesele broukala, očkem sledovala jak trávu tak i nebe, jestli se jí před ním něco nemihne. Ťapkala a ťapkala, než jí něco nevyrušilo - kejhání husy, které se brzy proměnilo v hrůzné zvuky. Zpozorněla, najednou byla docela v nervech. Co se jen dílo? Nu, nemohla to poslouchat dál, musela jednat!!!! Rozeběhla se přímo za zvukem než... Než to spatřila. Sotva popadala dech, ale zaječela: Co to sakra děláš!" . Před oky měla šedou vlčici, týrajíc nebohou husu, která už ztrácela síly... Byl to odporný pohled.

Něco se dílo, něco velkého, S'Arik, Ordo Přízraků, svolal smečkové shromáždění. Anjel s rodinkou se samozřejmě dostavili a usadili se ke zbytku. Oslavy poslední dobou nebyly tolika obvyklé a tudíž to v Anjel vzbuzovalo jakási podezření. V hlavě si přehodnocovala, co se vlastně za poslední dobu ve smečce stalo, aby to bylo hodno slavení. Pár teorií měla, ale žádné se nechytala tolika. "Umírá? To né," vyškrtnout se tohle tedy nedalo, ale ona v podvědomí věřila, že tenhle vlk je přežila všechny. Než se rozmluvil dál, docvaklo jí to - odstupuje z vedení, to je ono, to je ta nová éra. Poslouchala samozřejmě dál a její myšlenky to akorát potvrdilo. Smutně povzdechla, na její tváři byl jasný smutek, však žádné překvapení. Tohle museli všichni podvědomě tušit, muselo to přijít buď dříve nebo později - na veliteli se stáří podepisovalo každým dnem a naštěstí byl natolik moudrý, že věděl, kdy si dát stopku. Za jeho práci byla Anjel vděčná, udělal pro smečku mnoho a ačkoliv se s ním Anjela mnohdy názory lišila, velitel to byl skvělý. Přeci jen zde ráda porodila své potomky, s tímhle vedením věděla, že se zde budou mít dobře.
S radostí přijala přívěšek. "Děkuji," pousmála se a prohlédla si jej v pacce, než si ho navlíkla na sebe. Už se to o ní vědělo, že by žádný přívěšek přeci neodmítla, ačkoliv už jich možná měla více než dost.
Nyní už měla očka skleněná, kor když Ordo mluvil k Ryumee. "Cos čekal?" špitla k Roihovi, vědět to přeci musel, role Lexe neznamenala totiž nic jiného. "Hlavně tohle neříkej nikde nahlas," zcela upřímně se nyní obávala, co toto s Roihem udělá. Prozatím dala svou packu na tu jeho a doufala, že po zbytek večera bude v rámci možností vzorný...

"Dobrá, dobrá," pokývala na slova Ryumee. Zdá se, že to bude docela cesta, takže doufala, že to dítka zvládnou. "Um, myslím, že ne," pomoci asi nebylo třeba, snad, ono přes ten alarm ve své hlavě sotva mohla nějak více přemýšlet. Hlavně o ty děti měla strach, aby to v pohodě zvládly. Jistě jim řekla ještě nějaké povzbudivé řeči, něco uklidňujícího, než koukla po manžovi, sdílejíc podobný výraz.
Navíc jí někde venku lítala Rozmarýna a ona neměla absolutní tušení kde. Bože!! Byla úplně bezradná, ale věděla, že nyní pro rodinku musí zůstat silná. Nádech, výdech. Vše bude v pořádku. Radši už vycházela z doupěte, připomínajíc si, že teď se musí bezpečně přemístit oni do bezpečí. Snad Rozmarýnu potkají cestou.

Nechala jej, ať se rozhodně. Nebude na něj nějak tlačit, vše nechá čistě a jednoduše na něm, ať jí poví cokoliv a nebo nic. Věděla, že tohle je jeden z nejhorších pocitů, co může být, zůstat bez pokrevní rodiny - ač měla stále dva poloviční bratry, bylo to téměř jakoby nebyli. Blíže si byla kdysi s Rozmarýnem a Acem, ale ti ji opustili, bez rozloučení.
"Já vím, Roihu, já vím," špitla, stále ho hladíce po zádech. Chudák si prošel tolika věcma, chvíli pokoje neměl. Na ně byl Osud snad speciálně vysazený, jinak to neviděla. "Nikdy o nás nepřijdeš, vždy tu budeme pro tebe," opět ho olízla mezi ouškama. "Třeba zde tvá sestra stále je, jen v jiné formě," myslila na reinkarnaci, o které už se tolikrát bavili. "Pamatuješ, jak jsme říkali, že budeme čápy? Třeba se tvé sestře vyplnil podobný sen," doufala, že tato slova alespoň trochu pomohou.