Príspevky užívateľa

Zavítala sem, na místo pro ní hodně znamenajíc. Poslední dobou se utápěla až v nesmyslné melancholii, a tak se snažila pro to něco dělat. Dělala to spíš pro Roiha jak pro sebe, už nesnese se dívat na to, jak se o ní stará. Musí být silná a né si furt házet klacky pod nohy, ačkoliv to bylo těžké, ale těžké to bude vždy, s tím se musí smířit.
Usadila se mezi máky, bohužel zmeškala sezónu jejich květů, a tak louka nebyla nijak červená. Povzdechla si a zadívala se do dálky. Kéž by tady pro ní byla maminka, teď, když ji nejvíce potřebuje! Už byla připravena mluvit o svých pocitech a zároveň se posunout dál, aby už byla fungujícím členem smečky. Až se tu vydýchá, tak by se mohla vydati ještě dál, třeba za hranice. Mohla by se jít projít, třeba do kotliny, to ještě uvidí.

Pokyvovala hlavou nad slovy Roiha když ho poslouchala. Odpočinout jí tu v klídku nechá, nejspíš musí být unavená a vyjukaná z tohohle nového prostředí. Lehce se tedy poposunula, aby uvolnila na pelechu místo pro vlčku. Avšak další slova ji zaskočila, vlastně ji nechala úplně o němotě. Vidno se očka Anjelky rozšířila a jejím tělem jí proudilo tisíce pocitů a emocí. "Roihu.." vyslovila jen jeho jméno. Chtěla, aby si to pořádně promyslel, protože tohle nesmělo být jen nějaké impulzivní rozhodnutí, tohle bylo vážný. Netušila ani, jak by to zvládli, kor ona, když poslední dobou byla tak psychicky labilní. Sotva se starala o sebe, natož o nějaké vlče. Cizí vlče. Její myšlenky tohle zcela jasně odmítaly, protože ona si nemyslela, že by si k malé dokázala vybudovat takový vztah, když není jejich. Však nemohla tohle odpírat Roihovi, on přišel o děcka stejně jako ona, byla mu náhle odcizena smrtí, takže on tohle možná potřeboval, či vyžadoval. "Jsi si tím na sto procent jistý?" ptala se ho. Pokud tohle fakt chce a Nox to povolí, tak se přizpůsobí. Bude to těžké, ale udělá to, pro manžu.

Poslouchala dojemný příběh o malé vlčce, však stále nechápala, nač musela být probuzena. Samos jí nedocházelo, oč se Roihu snaží, protože děti nyní byly to poslední, na co ona myslela. "Omara," zopakovala jméno vlčky a pořádně si prohlédla její tmavý kožíšek. Vskutku byla roztomilá, ale neprobouzela v Anjel nějaký velký zájem.
"Děkuji," donutila se k poúsměvu, když jí vlčka prohodila tak miloučký kompliment. I přes svou otrávenou náladu si nebude dovolovat být na vlče hnusná, bylo by to pod její úroveň. Nyní očky zas koukla po Roihovi, její pohled říkal jedno, proč? Neměl by spíše tuhle děvenku poslat za Noxem smečky?

Anjel opravdu dřímala, dřímala často, snad téměř furt, už takhle "líná" byla dva měsíce v kuse, protože na nic jiného neměla sílu. Když se propadnete do tohohle stavu, je těžké se z něho zas vyhrabat, kor když k tomu nemáte pořádný důvod. Párkrát jí ven dokáže Roihu vyhnat, nebo Rozmarýna, ale moc často se to nestává. Spala by zas celé století, kdyby nebyla probuzena známým hláskem. Nepříjemně zamručela a pootevřela svá žlutá kukadla, aby pohlédla na pachatele. Nač jí budí v tuhle nekřesťanskou hodinu? "Co se děje?" zachraptěla a zamžourala očima. Chvíli už si myslela, že se stalo něco vážného, ale Roihu vypadal v richtigu, však brzy jí do nosu udeřil pach jiný, střihla očkem a konečně si všimla malé vlčky, která stála těsně u Roiha. Anjel byla zmatená, ale mlčela, protože nyní čekala na vysvětlení od manžela. Proč sem táhne tohle dítko?

Taky si moc přála, aby se jí už ulevilo. Už dlouho nedokáže býti silná, cítila, že se brzy rozpadne jak domeček z karet. Cítila se jak nějaký pokusný králík, do kterého se cpou byliny a jen se čeká, co to s ním udělá. Byla příšerně, ale příšerně unavená. Né, že by se jí chtělo spát, ale chtělo se jí vypařit úplně, neexistovat, alespoň na chvíli.
Zvedla zraky k manžovi, který k ní promluvil a jen se smutně pousmála. Nevěděla ani, co říci. Jí bolelo, že jí musel takhle vidět, v tomhle zoufalém, příšerném stavu, i když on na tom asi nebyl o nic lépe.
Nic jí nezvedlo náladu více, než pocit teplému kožuchu manži, který cítila na svém. Jak na něj koukala, tak se jí nahrnuly do očí slzy. "Děkuji," špitla jen tiše a položila si hlavičku na jeho tělo. Aspoň v téhle chvíli se necítila být v takové bolesti, myšleno fyzické. Bylo jí s ním nejlépe. Když začal mluvit o sprše, zaregistrovala znovu pach krve, který celou dobu snad její mozek už přehlížel. "Jsi tak hodný," zamumlala slabým hláskem. Co by si bez něj jen počala? Byl jejím vším.

Vyslechla si od doktora vysvětlení k porodním komplikacím a jen na to kývla hlavou, protože se nezmohla na slova. Nebylo divu, že trpěla jak pes. Za svůj výkon by si zasloužila medaili!! Ale nedostala nic, jen zlomené srdce na celý život.
Unaveně jen povzdechla. Neměla přece na vybranou, musela si projít další bolestí, ačkoliv to bylo myšleno dobře, ona to brala jako další trápení. Nemůže ale odmítnout, brzy bude konec říkala si. Kéž by jen věděla, co udělala, že si tohle zasloužila.
Pohlédla na žluté kvítí a špičaté listy když je před ni Tim položil. Chvíli na ně zírala, vůbec se do toho neměla, ale ležely na ní dva páry očí, takže nemohla nic namítat. Zhluboka se nadechla a bylinky rozžvýkala v tlamě. Kvítka měla jak silnou vůni, tak i chuť. Chvíli cítila nasládlost, která se rychle přeměnila v hořkost. Zaksichtila se a snažila se byliny polknout dřív než aby je vyzvracela, protože od toho taky neměla daleko. "Bože.." zamumlala si pro sebe. Už by si přála tu vodu, aby tuhle pachuť mohla rychle spláchnout.
"Co jiného mi zbývá, že?" odpověděla bezbarvě doktorovi. Odpočívat, jak může odpočívat? Bůhvíkdy na ní přijdou další kontrakce, je jí zle, točí se jí hlava a má odpočívat? Kéž by mohla. Když Tim odešel, mlčky koukla po Roihovi. Teď ho potřebovala víc než kdy dřív.

Anjelka si zabořila čumáček do mechu a chvilkama jen chraptivě oddechovala. Bylo jí tak hrozně zle, ani nevěděla, jestli ze ztráty krve a bůhvíčehovšeho, nebo ze ztráty dítek, nebo obojího. Držel jí tu jen Roihu, který stál stranou, ale jakmile doktor odejde, tak ho požádá, aby si ulehl k ní. Jeho přítomnost tu pro ní byla nejdůležitější, pro něj byla silná a pro něj se nevzdávala, ačkoliv se jí hrozně chtělo. Na minutku je přestala vnímat, ale zaznamenala něco o druhém vlčeti. "J-Jo, s tím byl problém," zamumlala, vybavujíc si ta muka. "Byli stejně velcí, nevím.." vrtěla bezradně hlavičkou. Nevěděla, kde byl problém, ne. Doktoru nebyla nejspíš vůbec nápomocná, ale to proto, že byla úplně mimo a to se jí divit prostě nemůžeme.
"Maximum...," zopakovala si tiše. Bylo to jejich maximum, ale nebylo to dostatečné. Chtěla by věděti proč, proč jen neví proč? Sžíralo jí to, že nebylo odpovědi. Ani doktor neměl odpovědi. Jeho následující slova ji znervóznila. "Bude to bolet?" ptala se, doufajíc, že dostane něco na bolest. Určitě to nebude stejné jako porod štěňat, ale stejně se bála. Kdy tohle jen skončí? Kdy už bude mít pokoj?
Věk. Nejspíš v tom hrál roli jejich věk. Za to byli potrestáni? Že byli moc mladí? Za to se Osud rozhodl, že jim roztrhá život na tisíc kousíčků? Že potrestá nejen je, ale i nevinné dušičky? Pofňukla do mechu. Už se o tomhle nechtěla bavit, už měla dost, nemohla to už dál poslouchat.

Asi bylo lepší, že o téhle situaci mluvil zrovna Roihu, být to na ní, tak řekne, že rodila snad celé hodiny, protože tak jí to opravdu připadalo, nekonečné. "Ne, nejdou," zamumlala doktorovi, bolestí teď měla tisíce, ale porodní to už nebyly. Nejspíš by se zhroutila, kdyby musela rodit znova a znova mrtvé dítě. Už by to nemohla zažít, už ne. Naštěstí aj sám Tim po nepříjemném prohmatání uznal, že už v ní nic není, díky bohu. "Červánek a Polárka," zachraptěla jména dítek a zadívala se radši do země, aby jí nebylo vidět do jejího utrápeného obličeje. "Už.. Byli mrtvé.. obě.." už nikdy nedostane z hlavy ten pocit bezmoci co při porodu cítila, jak zoufale se snažila malé dítko probrat, ale bylo už pozdě. Doufala, že jim třeba doktor řekne důvod proč, aby měla aspoň nějaký ten klid na duši, pokud by to teda nebyla chyba její, to by to teprve skončila zle.
Na další otázku zavrtěla hlavou. "Vůbec," celé ty dny byla zdravá jako rybka, chodila pravidelně na kontroly a vždy snědla mix bylinek, který jí byl namíchán. Dělala pro to maximum, ale stejně to nebylo dostatečné.

Mlčky poslouchala Roiha, sama nic nedodávala, neměla potřebu o tom mluvit, či se vůbec omlouvat za své akce, už to vše bylo stejně v minulosti. Po*ralo se to, ano. Znělo to chvíli, jako kdyby to byla její chyba, že tak moc chtěla jít ven, ale nic na to neříkala. Roihu byl rozrušený, stejně jako ona, takže to byla jen slova z frustrace a všech těch smíšených pocitů, kterých bylo až až.
"Roihu mi pomohl sem dojít," odpověděla Timovi. Tak alespoň tušila, že to bylo, opírala se přeci o něj a pak nějak vypla, cítila, že cesta sem byla dlouhá, ale duchem jí nevnímala. Bylo těžké cokoliv vnímat, chtěla hrozně spát, i teď pomalu mrkala jako kdyby měla každou chvíli usnout, ale ještě se spánku nepoddávala. Bála se, aby to náhodou nebyl spánek věčný.
Odpočine si, to teď slyšela ráda. "Ano," zamumlala na odpověď. Konejšivý hlas dosti pomáhal, necítila se být souzena a to pro ni bylo nejdůležitější. Kdo ví, jak by to bylo s tou druhou doktorkou.
Věděla, že je to čekalo, ty nepříjemné otázky. Povzdechla a očky pohlédla na Roiha, aby v něm vyhledala oporu a zároveň mohla sledovati, jak se na to tváří on. "Dvě.. Byli dvě," byli.

Anjel se cítila jako kdyby na ní právě spadlo letadlo, možná dvě, prostě jí bylo zle jak psovi. Byla dost mimo, dokonce tak moc, že ani nezaregistrovala, že už došli do svého cíle, k léčiteli. "Probudil" jí až hlas Roiha, ke kterému zvedla očka. "Bylo líp," zamumlala jen, bůhví, jestli to vůbec slyšel. Stát by už taky dlouho nezvládla, a tak se raději usadila a vyhledávala zraky doktorku, na kterou už Roihu volal. Ach, jak moc tady teď nechtěla být! Nebude snad schopna s nikým komunikovat, kor s nějakou cizí lékařkou, kterou uvidí víceméně poprvé. Co když se jich bude vyptávat na detaily? Netěšila se na to, vůbec ne.
K jejímu překvapení tu ale nebyla doktorka, nýbrž doktor, Tim. Lehce se jí ulevilo, protože jeho rozhodně viděla radši. Učinila hnedky tak jak řekl a ulehla na lůžko, hlavičku si rovnou položila na zem a prázdně pozorovala doktora. "Až na planině.." vydala ze sebe slabým hláskem, doufajíc, že jim za to nedá za uši. Potrestáni už byli dost.

Ach jo, mrzelo jí, že Roiha musela trápit ještě ona. Nechtěla, aby se o ní bál, ona sama se o sebe ani nebála, ale to možná, že na sebe už téměř ani nemyslela. Přepadalo jí pár nehezkých myšlenek, jako třeba že by si tu měla lehnout a spát, už navždy. Vlastně si to i částečně přála, vyčerpaná na to byla dost, ale bylo to sobecké, hrozně sobecké. Roihovi tohle udělat nemohla, slíbila mu, že ho nikdy neopustí a to hodlá splnit až do konce věků.
"Dobře," pokývala nad jeho slovy, oponovat mu už nehodlala, bude ho poslouchati na slovo. "Nepřijdeš," slíbila mu. Ani si neuvědomovala, jak špatně na tom je, cítila to samozřejmě, cítila se slabě, ale myšlenkami byla úplně jinde. Však bolestivá slova od Roiha jí dokázala alespoň trochu otevřít oči, milovala ho moc a nehodlala mu umřít, dnes ne.
Naposledy se ohlédla po hrobečku, chvíli na něj koukala, na ta kvítka co na něm ležely a sklopila ouška. Sbohem. Teď se otočila na Roiha, otřela se o něj hlavičkou a pomalu se rozešla směrem k doktorům. Opět bylo vidět na její chůzi, že je slabá, nožky se jí poklepávaly a tempem šla pomalým, však dojít tam zvládne. Dojde tam. Pro Roiha.

Soucitně koukala po Roihovi. Tak neskutečně moc jí tohle mrzelo, mrzelo jí, jak moc se Roihu trápil a vidět ho brečet bylo také něco, co už v životě vidět nechtěla, dokud to teda nejsou slzy štěstí. Však nedokázala nic říct, protože věděla sama moc dobře, že tyhle pocity žádná slova nezlepší. Na tohle bude fungovat snad jen čas, ale ani on není lékem.
"Hlavně, že budou spolu," špitla Anjelka a už i ona zmlkla, tedy jen vzlykala. Sledovala, jak těla jejich potomků mizí pod hlínou, do které jí ještě padaly slzy. Nyní už po nich nebylo nic a tohle jí udeřilo snad nejvíce, doteď je ještě mohla vidět, ale nyní už jsou jen vzpomínkou. Chvíli prázdně zírala na hrobeček, utírajíc si slzy. Už je nikdy neuvidí, jejich děti, jsou pryč. Zavrtěla nešťastně hlavou a stejně jako Roihu začala hrobeček zdobit kvítím, které se jí líbilo nejvíce.
"Nejradši bych vůbec neodešla," zamumlala tiše, téměř neslyšně. Bude pro ní těžké se odsud odtrhnout, ale nyní už si uvědomovala, že by měli jít k tomu doktoru. "Já tam dojdu," kývla na něj. Snažila se pro něj působit silně, aby měl co nejmenší obavy, ale zcela upřímně byla dost zesláblá a na pokraji svých sil. Pomalu se otočila směrem k přízračnému táboru a koukla očkem po manžovi, aby se pomalu dali na odchod. Nejradši by tam nešla vůbec, všici tam na ně teď budou koukat a bude jim to jasné, uvidí jí od krve, uvídí, jak oba vypadají jako trosky a hned si to mezi sebou všici řeknou. Nedokázala si vůbec představit o tom s někým vůbec mluvit, bože. Nebude o tom s nikým mluvit. ne.

Anjelka na ně teď nyní také koukala, zapamatovávala si každičký jejich detail, protože to opravdu bylo poprvé a naposledy co je uvidí. "Celý po nás," zopakovala smutně s povzdechem. Fakt moc jí trhalo srdéčko, jak podobní jim byli, jako kdyby koukala na svou mrtvolku a na mrtvolku svého nejmilejšího. Bolelo to moc, hůř než jakákoliv fyzická bolest.
Jeho slova poslouchala opravdu stěží. Doopravdy to byl úplně jiný, nový druh lásky, který jim ale Osud vzal a před očima rozkopal. Osud!! Tomu tak moc věřila, věřila v něj a co z toho má? Vzal to nejnevinnější co může na světě být.. Bože, chtěla tak moc řvát a nadávat, ale nemohla. Nemohla nic. Jen tupě zírala a poslouchala. "Hlavně se o sebe postarejte navzájem," dodala ke slovům manži a cítila, jak jí opět stéká slzička po tváři.
Skleněné očka zvedla k manžovi a mlčky kývla. Zhluboka se nadechla a pomalu na ta nebohá tělíčka začala házet hlínu. Pohřbívat svá dítka bylo něco, co by neměl zažít žádný rodič. Tak proč to zažívají oni? Proč? Opět se propadla do slz, už teď jí příšerně bolela hlava, ale přestati nešlo. Takhle bude brečet ještě několik dní, několik týdnů.. Nejradši by si vytrhla srdéčko a necítila nic, nejradši by úplně vypla, aby se už nemusela tak moc trápit.