Príspevky užívateľa

Chrrr. Pššš. Chrrr. Pššš. Anjel si chrupkala, absolutně hluchá k venkovnímu dění. Utahaná mamina si dávala šlofíka. Bohužel né na dlouho, protože jí nikdy hvězdy nepřejou chvíli klidu! Otevřela žlutá oka k spatření obou mediků, pěkné překvapení.
"Cože? Cože?" vidno ještě nerozkoukaná se postavila na nohy, on se v ní však brzy ten adrenalin probudil a v jejím mozku se rozezněl alarm. Potopa! Bože, jako kdyby toho tahle smečka nezažila dostatek, tak nyní ještě potopy???? Rychle začala do děcek strkat čumákem, snažit se je vytlačit z pelechu. Tohle bude krušné hlavně s dcerkou. "A kde že je to bezpečí?" zvídala se. Uměla si představit, že už musí být zatopena slušná část území, hlavně když slušnou část jeho tvoří jezero...

Cítila to, cítila, že se trápil. Cítila, jak nevrně sebou vrtí, to jemné klepání a brzký brekot, co nastal. Její srdéčko se zlomilo vejpůl, protože vidět svou lásku tak zničenou, to je pro ní samotnou největší forma trápení. Obtočila okolo něj ocas, jemně jej obejmula a olízla mu uslzené tváře, než něco řekla. "To mě tak mrzí.." špitla. Najít na toto slova bylo těžké. Nebude mu říkat, že to bude v pořádku, protože nebude. Ztrátu už si prožili a tudíž vědí, jak prázdný pocit to je. A takhle, když je to čerstvé, nepomůžou takřka žádná slova. Musí se vybrečet, musí si zařvat, musí to ze sebe dostat, ale hlavně se nesmí potopit, to Anjel ani nedovolí. Ona mu bude dávat vědět, že je zde pro něj, že zde není sám. "Co se stalo? Chceš si o tom popovídat?" špitla. Chtěla vědět, jestli si o tom potřebuje promluvit, nebo se jen vyplakat, protože oboje je v pořádku. Jemně ho hladila packou po zádech, jako jemné, konejšivé gesto.

přála bych si mazlíka z fauny, konkrétně mloka <3 popřípadně bych si jej ráda zakreslila.

Obtočila kolem dcerky ocas a začala čistit její kožíšek, mezitím co si tak povídaly. "Moje stará, dobrá kamarádka. Nemusíš se jí bát, je moc hodná," snažila se dcerku ujistiti a uklidniti. Věděla už, že nebyla přímo té statečné nátury, byla si světem nejistá a přece jen i to bylo v pořádku. Byla opatrná a nedůvěřovala všem, ač se to může zdát smutné, bylo to i velké plus. Svět uměl být nebezpečný a když bude extra opatrná, jistě jí to ochrání před bůh-ví-čím-vším.
Nu, my o jezevci a jezevec za dveřmi. Cosi zašustělo v křoví, Anjelka nastražila ouška a brzy se z listové brány vynořil jeden tlustý, ušmudlaný tvor. "Rozmarýnko!" zaradovala se Anjelka. Opravdu tu ta holka byla!

Dřímala, měla za sebou náročný den, pomalu se totiž navracela ke smečkovým aktivitám nyní, když už byla děcka větší a přestala na rodičích být tak závislá. Božínku, jak rychle jim ale rostly před očima? Včera je ještě kojila a dnes se diví, čeho všeho už jsou schopní! Nu, tohle je asi ta smutnější stránka rodičovství, čas se pro rodiče nikdy nezastaví, ani nezpomalí.
Jistě se jí o něčem takovém i zdálo, byla avšak v tak slabém spánku, takže jí návrat Roiha vzbudil. Pootevřela očka a oddechla si, že se jí vrátil celý. O jeho výletě věděla, pověděl jí o tom, ale celou tu dobu se pěkně strachovala - možná proto si na dnešek nabrala tolik úkolů, to aby se od těch všemožných myšlenek odreagovala. Pocítila však, že to asi nebylo šťastné rodinné shledání, Roižek totiž nevyzařoval radost, ale opak. Olízla ho mezi oušky. "Lásko, všechno v pořádku?" špitla, jemně.

Anjelka nechala synka pobíhat kolem, dokud ho měla stále na očích, tak to bylo v pořádku. Jistě byl dosti zvědavej, kor když něco takového vidí prvně! No, jen aby tam nezahučel. Když byli blíže, držela na něm zraky jako ostříš, better safe than sorry. "Asi tady kdysi hodně napršelo," zodpověděla mu s uchechtnutím otázku, jak vznikají jezera, to bohužel ta její hlava veliká nevěděla. "Víš, ve vodě je to dost jiné a proto aby ses v ní udržel, budeš muset umět plavat. To ti pak všechno předvedu, to se neboj," usmála se na synka, doufajíc, že tohle vysvětlení bude dostatečné. "Nu, teď by ta voda mohla být ještě studená a já nechci, aby ses nachladil," jak dokončila slovíčko, tak vzala packu a zmáčkla synovi nosík.

Krásný den, tak akorát na kratší procházku, kterou si na dnešek naplánovala Anjelka se svojí jedinou dcerkou - Světluškou. Úplná dámská jízda! "Ale jistě, ušla jsi toho dost, jsi šikulka," usmála se na maličkou a posadila se na nedaleký šutr, ještě nechala trošku místa pro ni, kdyby si chtěla sednout vedle ní. "Někde by tu mohla strašit Rozmarýna, myslím, že sem chodí často," pověděla do éteru, protože si nebyla úplně jistá, jestli dcerka ví o koho go. Rozmarýna se kolem dětí moc nezdržovala, asi jí byly proti srsti, což se jí nemohla divit - nebyl to každého šálek čaje.

Byl to ale krásný den, kruté zimě byl konec a konečně si zemi začaly přivlastňovat paprsky teplého, příjemného sluníčka. Hnedka se v Anjelce probouzela veselá nálada, nálada zkoumat a hlavně to tady ukázat už-né-tak-malému Štístkovi, který se jí cestou sem přimotal pod nohy. Tuhle procházku potřebovala jako sůl, furt byla zavřená v noře, že sotva něco podnikala! Nejdřív to byla ta nepříjemná potyčka s irbisem, pak děti a nakonec stud se někde ukazovat se zjizveným obličejem. Stále jí to bylo nekomfortní, ale myslila si, že posadit se k vodě a chvíli vstřebat svůj nový vzhled by jí pomohlo.
"Tady to mám tak ráda, ten pohled na vodu mě vždy uklidní," povídala s veselím v hlásku, následně jí spadly zraky na synka. "Až bude pořádné vedro, tak sem půjdem i s tátou a zbytkem a budu váš učit plavat, to se těš," uculila se, na tuhle představu se ona těšila už před jakou dobou zpět! Již brzy se to naplní, ale né dnes, dnes tu jsou na kochání se.

Anjel

- zažila sněhovou vánici a byla ji nucena (i s Roihem) přečkat v noře (v kotlině)
- společně s Everretem nasbírali pro smečku dříví na oheň a prošlapali cestičky (až po půlnoční studánku)
- provedla obyč obhlídku hranic
- při procházce okolo tábora ji potkal nepěkný tvor - irbis šavlozubý, který ji napadl a způsobil jí slušné zjizvení
- zbytek zimy trávila v noře -> a měla mimísky!!

Dnes byl velký den!! Anjelka se z toho radovala jako malá holka, celý den si držela veliký úsměv na tváři (i přes buzerování svými dětmi!) a dokonce přišla lehce upravená. Kožíšek jí zdobily sněženky a jiné ladivé kvítí, které už začalo rozkvétat. Ve vzduchu už šlo cítit jaro a jak nejlíp jej oslavit, než svatbou - láskou? Šla se podívat na své nejlepší přátelé, poplakat si tu a nejlépe jim i popřát, pokud to děti dovolí.
"Jistě," odkývala to Roihovi, ač se v mozkovně v modlila, aby tu mohli zůstat co nejdéle. Pokud se ale něco dít bude, nebude se na děti zlobit, jsou to děti. Možná bude kapánek smutná, ale pro své drobky udělá vše.
Pomalu se usadila vedle manži a dětiček a očkem koukala, kdo všechno sem zavítal. Tohle vlastně byla její první svatba vůbec, ve smečce se tohle prostě jaksi nekonalo, ale je to fajn změna - veliký krok vpřed! Nyní už mohla daydreamovat o té jejich ofiko svatbě s Roihem, to pro ně asi byla snad první věc, do které se tolik nehrnuli, ač zasnoubeni byli už dlouho.
Z těch růžových myšlenek jí vytrhlo kňučení dcerky a tak ji hned konejšivě blízla mezi ušima. "Beruško, copak se děje?" špitla sladkým hláskem, věnujíc nyní všechnu svou pozornost jen jí.

Jak Štístko zíral po Anjel, zírala ona stejně tak po něm. Mlčky. Její výraz nebyl spokojený, vlastně byl nijaký. Zevnitř byla vcelku nešťastná, protože netušila, jak ho tohle odnaučí. Na gentle parenting nereagují! Bude asi zas a znova jít vyzvídat nějaké rodiče, protože rodičovské manuály zde ještě nebyly k tisku.
Na to se přidal hlavní zlobič, Danny, který v tom sourozence mohl leda tak podporovat. K Anjelce se přitulil, ale netrhalo dlouho, než jí začal trhat chlupy. Sykla bolestí, božínku! "Danny, to bylo au," řekla si snad jen pro sebe, neboť mluvit na tak malé děti bylo jako mluvit do dubu. Co to do nich dnes vjelo!!

Pozorovala interakce Roižna s dětičkama, bylo to sladké. Klucí obzvlášť byli plní energie, záviděla jim to, ona z toho válení byla polámaná a navíc neustále unavená, ale to byla i z jejich hlídání! Právě nyní se v nich probouzeli ti válečníci a Anjelka z toho byla div živa, být jich více, tak fakt neví, co by dělali.
"Dobře, asi," pousmála se. Nemohla se mít špatně, když byla s dětma. Jen ty stresíky se k ní dostávaly! O tom si s Roihem taky promluví, ale nejspíš až si zas děcka budou hrát nebo spát, aby oni dva měli na sebe chvilku klidu. V tom k ní přisunul králíka a ona už byla připravena do něj kousnout, než promluvil malý koloušek. No a že to byl šok!!! Anjel zůstala mlčky, mrkajíc a zároveň koukajíc ze syna na Roiha, jestli to nááhodou nebylo jen v její hlavě. Nebylo. "Štístko," vyřkla jméno synka, ale ještě pár sekund vyhledávala ta správná slova. "Čaje ne, máma, já jsem máma," první slova mají být máma nebo táta!! V tom zas hodila po Roižnovi přísnější výraz. "Tohle budeš muset ze svého slovníku na chvíli vyřadit, táto," nemůžou jí přeci děti říkat čaje! Samozřejmě měla měkké srdíčko z toho, že její děti začínaly mluviti, ale to nemohla před synem ukázat, nemohla ukázat radost z toho, jak jí nazval, by si pak ještě usmyslel, že je to v pořádku. "Broučku, já ti to předkoušu a hned to dostaneš," oni s manžou očividně sní zbytky, pokud na ně nějaké vyzbydou.

Pokývala hlavičkou. "I já, ale zároveň vím, že mi bude chybět, až to nebudou taková mrňata," už teď jim rostou před očima jak z vody a ona je z toho div živa! Jak je možné, že už jsou jim dva týdny?? No těžko se jí tomu věřilo. Teď tu na ní šilhala, to bylo snad ještě šílenější, už koukali! Bože, vždyť to bylo včera, co je odrodila, nebo ne?
V tom přišel bílý vlk a Anjelce se rozzářila očka ještě víc, pokud to vůbec bylo možné. "Hari, ahoj!" věnovala mu svůj hezounký úsměv. "Kdepak, jdeš právě včas," řekla a pomalu pustila své chlapečky z pacek, aby se Harimu na ně naskytl lepší pohled. "Zrovna teď otevřeli očka," chlubila se jimi, jako správná matka. Jeho nehody si ještě nevšimla, neboť byla moc zapálená do dětiček.

Ležela na XXL pelechu a pozorovala hrátky dětí, jaký prkotiny to zas dělají. Zároveň si upravovala kožich, dokud na to byl čas. Jistě vypadala vtipně, rozcuchaně, ale to byl ten správný image pořádný, utahaný maminy. Poslední týdny byla docela ve stresu, hlavně z důvodu, proč nyní hověli tady - nemoce. Nejen, že se sotva dala nalézt nějaká kořist, ale teď se tu šířila nějaká virová onemocnění, která nevypadala vůbec hezky. I tady v noře smečky byly docela na ráně, ačkoliv si dali pelech dál od ostatních. Neměla z toho nejlepší pocit. Hlavně, aby jim někdo nepřišel kýchat na děti.
V tom přišel manža a Anjelka si musela zabušit ocáskem do země. "Ahoj, lásko," věnovala sladký úsměv, byť unavený, ale stále sladký a veselý. "Viď? Je to hrozný, kde jsou ty časy, kdy se sotva plazili?" koukla teď na dítka, jak už si to mířila za tatínkem. "Danny tu zas pěkně řádil," jak jinak.

"Nejhodnější, jo? To bych teda chtěla vidět," to ona byla jako malá úplný andílek! Sice občas zaběhla někam dál, než by měla, ale to proto, že se neustále honila za zvířaty, primárně ježky. To byly časy. Třeba s dětma taky někdy půjdou na ježky, kdo ví, co je bude bavit! Ona taky pro ně udělá vše.
Chlapečky své už přestala mýt a nechala je, aby se vzpamatovali, byl to pro ně veliký den! "Jakože, pokud je tví rodiče měli modré, tak by jim tak mohli zůstat. Myslím ale, že se tu někdo najde se žlutými očky," těžko teď říct, že. Bude to další záhada! Stejně jako kdo tu vlastně bude rohatý, nebo jejich magie. No, ještě byla tolika věcí, na které se mohli těšit.