Príspevky užívateľa

Žertovně přivřela víčka, probodávájíc Roiha svým pohledem. "Opovaž se, jinak tě na místě propleskám," řekla hraným seriózním hlasem, nehledíc na to, že asi bude moc zaneprázdněná s porodem potomků. Věřila však, že Roihu si povede jako šampión, už tohle přeci jednou zvládl. Ale myšlenky od porodu radši chtěla zašťouchat někam hluboko do mozku, neboť na to ještě mysleti nechtěla. Porody jsou sakra děsivý a to i když jde vše podle plánu, a když se něco pokazí? Chraň nás pán Bůh. Tentokrát tam ten doktor bude!!! "I já," vyřkla zamyšleně. "Ani si nedokážu žádné pořádně představit, myslím, že můžou vypadat opravdu jakkoliv," o to větší překvapení to aspoň bude. "Máš ty nějakou představu?" pousmála se, zvedajíc očka opět k němu.

"Jsi víc než jen morální podpora," usmála se a zaculila, když jí blíznul čumák. Jistě teď byla rudá jak rajče, ale srst její to skvěle zakrývala. Nemít tu dennodenně Roiha, tak už by nejspíš byla na úplném dně, ale s ním bylo proč bojovat, s ním jediným byla šťastná! S ním si dovolila se tu smát nad těma prckama, jak jí ničí zevnitř dělohu, chtějíc se vykopat ven. Koukla na Roiha, aby mohla sledovat jeho reakci. Ta dohnala i jí k slzičkám a zahřálo jí to u srdéčka tak moc, že by mohly ledy začít tát. Zasmála se. "Neboj se, to budeme řvát oba," už uvidí ty myše se slepenýma očkama a ušima, to bude ten nejhezčí moment jejich životů. Hlavičku svou si o manžu opřela a upřela zraky opět k břuchu, neboť cítila další pohyby. Dnes se ta děcka fakt předváděj!

Anjelka se nad tím zamyslela. "Je to zvláštní, ale zároveň takový kouzelný? Prostě je cítit, jak ve mě rostou, jsme teď tak propojeni, závislí jeden na druhým," vyřkla své pocity co nejlépe jí to zrovna napadlo. V tomto jí mrzelo, že Roihu ten pocit neznal a nikdy znát nebude, ale i on pro ně dělá dost. Oni jsou na něm taky dost závislí, on je krmí, stará se o ně, miluje je. Měl svou důležitou roli, bez které by to nezvládli. Nikdo tu nebyl méněcennější!
"Dáme jim naše vysněné dětství," pousmála se nad tím. Udělají pro ně to, co jejich rodiče neudělali, postarají se o ně od začátku do konce. "Ale s tebou se to zvládá stokrát lépe," špitla. "Sdílená bolest je poloviční bolest," i když i ta poloviční byla stále slušná nálož, nedala to na sobě znát. Nu, mimísci se snad nyní ale naladili na myšlenkové vlny Roiha, neboť se jedno dítko zrovna pohnulo, velmi viditelně pro ně oba. Anjelka se nad tím zasmála. "To musel být nějaký velikán," dítka už to rozhodně nebyla nejmenší, ačkoliv ještě měla času dosti k růstu, už byli velcí natolik, aby maminu trápili.

Pod tlapami Irbise se zdála tak maličká, bezmocná, zoufalá. Zírala na to mocné zvíře, na ledová zubiska a ostré drápy, směřujíc k jejímu obličeji. Vydala ze sebe pronikavý výkřik, než jí stekla krev do tlamy. V tenhle moment už nevnímala nic, ani své okolí, příchod Hariho či Tima, jen šelmu a její tesáky, které odhalovala, připravena ji pro jednou a navždy ukončit. Čas se zdál zpomalený. Zavřela oči, nedokázala se dívat na vlastní konec. Nechť je to rychlé, prosím. Rychlé a nadále bezbolestné.
Stal se však zázrak, brzy její tělo opustila těžká váha Irbise. Oči opět otevřela, ale přes slzy jen těžko něco doopravdy viděla. Stála nad ní nyní černá silueta, známý hlas, ale zněl tak tlumeně, téměř neslyšně. Snažila se odpovědět, ale z její tlamy nešla slova, jen žalostné vzlyky. Bolest necítila, ale cítila příšerný strach z přesvědčení, že tímto ztratila své potomky, svá vlčata. Vzlykala dál, zavírajíc své oči a v hlavě prosíc, aby se pro ní ten irbis vrátil. Konejšivá slova nepomáhala, nepomáhalo nic. Tohle je moje chyba, celá je to má chyba, já tohle zavinila, já o ně opět přišla.

Nad nabídkou se chvíli zamyslela, než podala svou odpověď. "Myslím, že bychom to dnes asi nestihli, s tou prací a tak," jemnými slovy ji zamítla. "Hlavně se asi teď bojím někam přímo do hor lézt," mohla by si tam něco udělat, nebo jí tam něco udělat a to v jejím stavu neznělo vůbec lákavě.
Všimla si Everettova znejistění, a tak byla připravená mu říct odpovědi tak či tak. "S radostí," usmála se. "Nejdůležitější, které můžeš jmenovat jsou Haku a Ninqui, byli párem a zasloužili se o založením smečky. Nadezhda též, byla tehdějším Lexem. Později Santo a Artemisia, Artemisia vládla déle a udělala pro smečku skvělé reformy," povídala s vášní v hlase, ale snažíc se mluvit stručně. "Důležití jsou i Alo-pé a Aaravos, ačkoliv nebyli vládci, taky dost smečce dali," tímto zodpověděla jeho otázku. "Též na bylinky nejsem žádný expert, naštěstí s dvěma mediky si myslím, že se k léčitelství jen tak nedostaneme," vyřkla svou myšlenku. "Boj se přiznám byl pro mě dost náročný, hlavně jsem se v něm moc nepředvedla, bojovali jsme se zbraněmi, víš," vzpomínala, jak jí to vůbec nešlo a jak se ztrapnila, ačkoliv jí pomohlo Ordovi přiznat své chyby a svou nejistotu, kterou v boji měla. Nu, radši tenhle moment vyklepala z hlavy očky se dívala po více dřeva, co by mohla sebrat.

Jó, tihle holomci před sebou navzájem skrývali své emoce, aby ten druhý neměl starosti, no bylo to sladké a hloupé. "Opravdu? To je pro mě šok," sama se uchechtla. Manžílek byl debílek. "Já vím, jsi poklad můj," usmála se sladce a chvíli nechala svá očka marinovat na jeho tváři. Jak ona ho tak moc milovala. "Největší ulehčení by bylo, kdybychom si to aspoň na den vyměnili, ale to hádám nepůjde," zavtípkovala. Leda by měl někdo magii na přenášení plodů, má smůlu.
Zdá se, že jakmile vešel Roihu do nory, mimina se uklidnila a odmítala se mu ukázat. Anjel navrátila své zraky k svému břuchu, taky už netrpělivě čekajíc. "Asi? Nejsem si úplně jistá, ale zdá se mi jako by se tam hýbalo víc nožek," když tohle říkala, tak vrtěla lehko ohonem. "Jedináček by byl až moc rozmazlený," uculila se. "Ale to oni budou asi všichni tak či tak," z té nepřetržité lásky, co budou dostávat! "To teda, asi jsem zapomněla, jak je celý ten proces březosti náročnej," řekla a blízla manžovi ouško. "Ale až je poprvé uvidíme, to bude za to vše stát," až je uvidíme, jak budou živi a zdrávi.

Kočička se k ní nelísala ba ani by se nenechala pohladit, ne, kočička vycenila zuby. Bylo to gesto křičející varování, to Anjel v hlavě necvaklo. Pohled na zubiska byl strašidelný, kor když ještě nikdy taková na žádném zvířeti neviděla, ale ve své činnosti nepřestala. Třeba se jí kocour bál? "..Neboj se," marná snaha irbise ukonejšit, jako matka jej vzít pod křídlo a navrátit domů. Chyba. Hrozná, stupidní chyba. Udělala ještě krok či dva, než se k ní kočka přilísala, nebo spíš, kdy po ní bestie vyskočila, připravena ji při nejhorším ukončit.
Panika. Neudržela se na nohou a spadla pod váhou čerstvě najezeného Irbise. Její žluté oči nechápajíce koukali po kocourovi irbisovi, zrazeny. První instinkt jí poroučel šelmu ze sebe sundat, začala po něm cvakat zuby, kopat do něj zadníma nohama, prosit jej, aby přestal. Následující momenty by jí mohly vzít vše, vzít jí rodinu, smečku, přátelé, život. Nemyslila se, že se irbisovi ubrání, a tak cítila ještě teplou slzu, stékajíc jí po líci.

No opravdu nebyla křiklavá, zrzavá srst tím nejlepším kostýmem v bíle zbarveném prostředí. To, co mělo svou výhodu v létě, mělo svou nevýhodu v zimě. Nepomáhaly ani těžké kroky či nadprůměrná výška. Však doufala, že plížení nakonec nebude tak důležité.
Stále vyhledávala tvora, opatrně skenujíc každičký detail ve sněhu a stromech. Bylo by možné, že by se jen jednalo o zatoulaného vlka? Blbost. Hranice Přízraků mají svůj specifický pach, kterého by se nedalo nevšimnout, vlk by sem bezdůvodně nezavítal. Její obavy narůstaly, hlavně z důvodu, že mohla jen hádat, oč se jedná, neboť jí pach neříkal naprosto nic, jí, místní znalkyni na zvěř.
Na zemi sledovala stopy vlčí, což jí taky nic neříkalo dokud- moment. Mezi rozšlapanými místy rozpoznala i tvar nový, ačkoliv se to mohlo chvílí zdát jako další obyčejné stopy, nebylo to tak. Polštářky od sebe byly jinak vzdálené a hlavním indikátor byl fakt, že takové mohutné tlapy by mohla mít leda ona sama. Kočkovitá šelma. O to víc zbystřila, cítíc zvedající se srst jí na zádech. V tenhle moment rozpoznala opodál ledové oči, probodávájící její bytost. "Ahoj.., kočičko.., co ty tady?" hlas měla nepokojný, klepající se, ale to z šoku. Tahle šelma jí přece nic neudělá, že? Působila na ní totiž magie, že? Pomalu udělala pár kroků k irbisovi, snažíc si ho pořádně prohlédnout. Bude ho odsud muset vyhnat, než se stane něco zlého. Pro ostatní může/bude působit nebezpečně, tomu musí zamezit.

Ztuhlé svaly - toť dnes vytáhlo Anjelku ven se vysmradit a pokud možno se projít okolo tábora, na čerstvý vzdoušek. Nešla dále než do sta metrů od kempiště, aby v případě čehokoliv byla schopná se vrátit. Ponaučení z minula. Od čenichu jí šla pára, její tlapky vytvářely na sněhu křupavý, protivný zvuk a její srst byla načechraná, připravená do těch extrémních teplot.
Ačkoliv bytostně nesnášela býti sama, kor nyní, dnes to mimořádně ocenila. Její pohár přetékal emocemi a na jejich ventilaci potřebovala samotu. V noře si mohla hrát na jakékoliv přetvářky, ale tady konečně mohla zalapat po dechu a aspoň na chvíli svůj strach přijmout. Strach. V břuchu cítila malá dítka, každým dnem rostoucí, cítila k nim takové silné pouto, ale zároveň se jim oddalovala, kdyby náhodou. Osud si s ní uměl zahrávat jak s loutkou, přesněji tedy s jejími emocemi, těmi negativními, a ona už odmítala si prožít tu stejnou bolest jako prvně.
Vítr jí hladil po srsti a tvářích, tlapky jí studily, a tak se dlouho nezastavovala na jednom místě. I přes své rozjímaní vnímala do očí bijící bílou barvu okolo sebe, stejně tak jako zvuky a pachy. Stop. Nastražila uši, když pod nosem se jí nastolila vůně nová, neznámá a s nádechem kovu, možná krve? Dilema, co nyní? Ať už v ní cokoliv křičelo, jak sakra špatný nápad to je, ona zaťala zuby a co nejneslyšněji co dokázala se začala belhat ke zdroji.

"Jen neměj obavy," řekla jako první, aby Roihu nemyslel na něco horšího, než to doopravdy bylo. "Asi je to z těch hormonů? Nevím, jsem úplně plná všelijakých emocí a nevím, jak to úplně ventilovat," nezmiňujíc, že převládaly ty negativní, strach, úzkosti. Mohl se jí ale někdo vůbec divit? Bylo to pro ní neskutečně těžké, kor s předešlými zkušenostmi. Mimísky samozřejmě chtěla ze všeho nejvíc na světě, ale bože, nečekala, že to bude až tak náročné (psychicky). Chvíli se ta děcka třeba nehýbou a ona už by šílela, tohle jí asi jen tak neopustí. Nechtěla o tom ale mluvit, dokázala si představit, že podobné strachy zažívá i Roihu, to bylo to jejich společný trauma.
Teplo z Roihova těla jí avšak dodalo útěchy, stejně tak ten jeho pohled, když sledoval její břuch. Najednou jí zas polévalo štěstíčko, že tohle mohli spolu sdílet. "Je to rozhodně zvláštní, hlavně se mi zdá, že jich tam je víc, než poprvé," nebyla si stopro jistá, ale zdálo se jí, že tam cítila něco navíc. "Nic moc speciálního, ale vše se prý zdá být v pořádku,"

Povzdechla. "To doufám, ačkoliv myš není zrovna žádná sláva na zasycení," ale zase vybírat si v tomhle období taky nešlo. Samozřejmě, že musí přijít ta nejkrutější zima vůbec poté, co zadělali na rodině. Vedlo jí to k obavám, jestli náhodou zase něco nezkouší Osud.. Tuhle myšlenku radši rychle spláchla, než by se vydeptala ještě více, teď se nesměla přece stresovat, good vibes only. Uvolnila trocha místečka pro Roiha, aby se mohli pomazlit na peleši. "Dnes je mi tak zvláštně, ale bez toho se to hádám neobejde," řekla a koukla po havranu, to znamenaje, že neměla zrovna apetit, ale přesto se do jídla pustila. Musí nakrmit malé.
"Dnes v tom břichu dělají slušný brykule," usmála se. Byla si jistá, že ta děcka budou slušní raubíři s tím, jak vyváděj už teď.

No jó, Anjel se nyní válela, jako správná těhule. Čistila si kožuch, aby nějak vypadala a rozjímala nad tím vším, co jí zrovna napadlo, nad budoucností, smečkou, štěňaty, a tak dále pana krále. Být zde delší dobu bez Roiha jí vedlo k menší frustraci, kor když teď trávila svůj čas válením, nesnášela to. Měla duši dobrodruha!! A myšlenka, že se bude takhle muset válet dalších pár pátků jí lehce deprimovala. Dělá to přece pro rodinku, za to vše to stojí. Takhle se uklidňovala.
Své mimísky už byla schopná cítit, jak se v ní hýbají, zvláštní to pocit, avšak zároveň jí plesalo srdéčko, že jsou tak aktivní. Očka upřela na své břicho a jen jej chvíli pozorovala, božínku, jak rychle jen rostlo.
Netrvalo dlouho a z hlubokých myšlenek jí vylovil hlas manžela, vracejícího se ze své výpravy. Věnovala mu sladký úsměv, kor když její oči spadly na kořist, kterou přinesl. "Jsi moc hodný, děkujeme," ptáčka ochotně přijala. "A ty už jsi jedl?" zvídala se, než se pustila do jídla.

"Moc děkuji," zdraví bude potřebovat jako sůl. "Též si myslím, že to věčné ležení není zas tak zdravé," přitakala a v hlavě si zopakovala v požehnaném stavu, bylo to zvláštní pojmenování, ještě jej neslyšela, ale pobavilo jí. Na nabídku pomoci se jen usmála a sama začala sbírat dřevo, chodíc kolem, ale nevzdalovala se nijak od Everetta, aby s ním stále vedla slovo. "Je to hrůza, myslím si, že i jeskyně na tom nebude o nic lépe," zavrtěla hlavičkou a povzdechla. Přízrační, odseklí od hvězd.
"Hm?" stříhla ouškem a věnovala vlkovi pohled, stále ovšem pracujíc, vyhledávajíc dřevo. "Astrál, jo? To mě těší," a opravdu těšilo, protože jestli bude mít kolegu, bude mít nejen méně práce, ale také někoho, s kým bude moct svůj obor probírat. "Asi bych se nedivila, kdyby ti Ordo zaměnil otázky, ale můžu ti povědět, co jsem musela podstoupit já," řekla, v hlavě se vracela do dnu zkoušky. "Asi tak či onak bude samozřejmostí umět vysvětlit, v čem spočívá naše smečka, jakou máme kulturu, historii, pravidla," začala tedy povídati. "Já musela vyjmenovat i vlky dříve zde působící," to měla jediný štígro, že si na ně vzpomněla. "Vím, že jsem dostala i pár otázek k diplomacii, přímo smlouvu o příměří," ta pro ní byla docela záhul, nebude lhát, ale věřila, že by něco takového zvládl každý, kdo by rozumně zapřemýšlel. "Naopak jsem nemusela prokazovat nic z léčitelství, takže třeba na to se k tobě dostane? Ale v tomhle máš hádám výhodu," měl přeci za družku léčitelku. "Ale asi ze všeho nejvíc jsem se musela prokázat v boji, hádám že proto, že jsem klidnější nátury a boj je něco, do čeho se jen tak nespustím. Možná bys mohl popřemýšlet nad tím? Co je tvou rádoby slabinou? A to pak potrénovat nejvíce," poradila mu.

Musela se ve své mysli usmát, ale navenek si držela uspořádaný pohled. To byla smečka a drby, vlk by se až divil, jak rychle se dokáží rozšířit. "Ano, je to pravda," přiznala. "Překvapivě je mi dobře, občasná nevolnost je asi normální, ale zvládám to, děkuji za optání," horší byly spíše ty starosti, sžírající jí, ale práce jí pomáhala přijít na jiné myšlenky, což byl ostatně důvod, proč byla zde. "Přiznám se, věčné ležení na peleši vůbec není nic pro mě, radši jsem nějak produktivní. Vyšla jsem tedy odhrnout sníh a posbírat nějaké to dřevo," odpověděla. Ano, těhule by měla ležet, ale to nebylo nic pro ní, nesnášela to, kor když ještě nebyla natolik indisponovaná, aby nemohla nic dělat. To asi bude to jediné, co jí bude moci zastavit. "Každopádně se tě mohu zeptat na to samé," pousmála se na vlka. Odhadovala, že asi potřeboval na chvíli vypadnout, což se zdálo více než validní v tento moment.

Závidět jim může kdokoliv, kdo se totiž může chlubit takovouhle láskou? Kdo je v životě tak šťastný jako oni dva? Takový zdravý vztah jako potkal je dva je v Norestu raritkou, o to víc si toho mohli vážit, že měli takové veliké štěstíčko. "Ale jdi ty," uchechtla se taktéž a ať už to znělo jakkoli lákavě, musela odmítnout. "Tak rychle na nohy, ať jsme rychle doma," poroučela už, ačkoliv se ještě musela pořádně protáhnout. Z toho válení a z té chladné země už jí ztuhly svaly. "Nebudu ti lhát, když řeknu, že mě z té tvrdé země už bolí celý tělo, pelech je přece jen nejlepší," uculila se a s těmito slovy vyrazila ven, opět do zimy, opět do sněhu.