Príspevky užívateľa

"Mám to stejně," uculila se Anjelka a blízla mu láskyplně čumáček. Kde by asi byla nyní, nepotkat ho nikdy? Nejspíš by byla tou nejnudnější, možná nejdepresivnější duší ve smečce, protože on jí toho tolika naučil, naučil ji se aspoň někdy odvázat a užívat si života, to předtím neznala. Byla hrozně vděčná, za vše, za jejich setkání a jejich společný život. Byl krásný.
Mytí oušínek se jí líbilo, mocinky moc, takové zlaťoučké gesto. "Přespat bych se tady asi bála, kdyby zas kleslo na teplotě, abychom třeba nezmrzli," ačkoliv měli hustou srst a hřála je láska, stejně se toho obávala. "Asi bych též šla, než se to zas rozjede," odsouhlasila tedy a pomalu se zvedla z náruče Roihovo, ačkoliv se jí teda vůbec nechtělo. Doma se můžou mazlit taky, i když na očích ostatních.

Vítr jí šuměl v uších, sníh křupal pod nohama, měsíc osvěcoval její vysoké tělo. Tato duše zavítala ke studánce, nejen si jí prohlédnout, ale splnit i své smečkové povinnosti. Chtěla si odmakat své, než zas nebude moct, její břuch nabýval na objemu, ale ještě jí dostatečně nezatěžoval, aby nebyla schopna pracovat. Cestou se snažila odhrnovat co nejvíce sněhu, aby udělala místo přístupnější pro ostatní členy.
Tma jí netrápila, kdepak, na krku jí visel jakýsi fialový, broušený šutr, který jí umožňoval v černotě dokonale vidět. Stejně tak jí pomohl zahlédnout tmavého vlka, sedíc nedaleko. Everett, poznala jej. Doslechla se, že s ní chce mluvit, takže si to nasměrovala k němu. "Everette, zdravím," pozdravila, když došla blíže a žlutými očky si ho projela. Ještě snad neměla tu čest s ním takhle mluvit, takže jí zároveň těšila možnost ho blíže poznati.

Anjel to samozřejmě mrzelo, mrzelo jí to moc, ale tohle bylo něco, co jí leželo již dlouho v žaludku a bála se, že kdyby se to nevyřešilo v blízké době, tak by se to nevyřešilo už nikdy. Byla to podpásovka, to ano, ale dokázalo se to vyřešit rádoby klidně a rychle, což si přesně přála. "Já to pro tebe dělám přece protože tě miluju," řekla a pousmátí mu oplatila. Tohle byla ve vztahu samozřejmost, starat se jeden o druhého a milovat se navzájem. Jinak si takový vztah ani neuměla představit.
"My zvládnem vše," odpověděla pozitivně. Věřila tomu taktéž, ještě je nic nedokázalo zničit, to vypovídalo o všem!! Spolu jsou přeci nejsilnější. Očka nyní upřela ven z nory a všimla si, že sněhová vánice pominula, vlastně to venku vypadalo poklidně. Aprílové počasí snad. Koukla opět po Roihovi. "Co teď? Budeš se tu chtít ještě válet, nebo už půjdem?" zeptala se ho s úsměvem.

Samice: Asphodelle, Lailah, Deetrah

Samci: Roihu, A'Kaza, Ar'Kadien

Ultimátum, neultimátum, nelitovala ničeho, nelitovala jediného okamžiku. Ona byla nejšťastnější s ním, nedýchala bez něho, jen tohle byl vroubek v jejich cestě a nemohl být nadále ignorován. Olízla mu tvář. "Za nic děkovat nemusíš," nebyla to její činnost, ale činnost Osudu, nebo Amora, něčeho takového. Cokoliv to bylo co je sblížilo, nadělilo jim tuhle lásku, to myslela.
I ona ze sebe dostala pousmátí, oči už neměla nadále skleněné. "Děkuji," špitla. Snad ho opravdu přesvědčila, snad na ní bude myslet a vyhýbat se těm kokotinám velkým obloukem. To jediné si přála, aby ho tu mohla mít co nejdéle. "Promiň, že jsem to vytáhla teď.. Ale nevěděla jsem, kdy bychom se k tomu zas dostali a už mě to dost tížilo," omluvila se a položila si svou hlavičku na jeho tělo. Asi cítila, jak jí upadal ten kámen ze srdce, že si o tomhle normálně promluvili.

Věřila, že ho to mohlo též trápit, ale stejně tak věděla, že on nevěděl, jak hrozně se musela trápit ona. Chápala, že toho bylo moc, že neměl nejlepší život a že to takhle ventiluje, že je mladý, plný emocí, ale.. "Já v to doufám.. Protože já nevím, jak dlouho to dokážu zvládat.." tohle povídala už šeptem, protože kdyby mluvila více nahlas, bylo by poznat, že se jí hlásek klepe.
Mlčky poslouchala jeho další slova. V hlavě jí proudilo tolika myšlenek. Tohle téma sice nakousla, ale už se chtěla dokopat ke konci, už být zase šťastná a dělat, že se nic nestalo. Ještě nikdy si nepromlouvali takhle do duše, ještě neřešili takové.. drama. "Miluju tě moc, to ty víš," špitla. "Ale jestli se mi někdy nevrátíš na pelech, tak to nerozdýchám," to by bylo pro ní ultimátním koncem. "A bože, naše děti," zavrtěla hlavou. "Ty jsou na prvním místě..,"

Anjel cítila, jak se jí očka plnila slzami, takže je odvrátila úplně, aby je Roihu neviděl. Nebyla to odpověď, kterou by čekala, nebo by si přála. "Roihu, prosím, tohle není jen o sraní na hlavu a víme to oba," řekla, lehce zklamaně. "Tohle nemůže přeci pokračovat, ty tvé sliby.. Víš, jak mě to trápí?" zamumlala. On se jí jednou zabije, někdo mu dá přes mordu a už se nikdy nenadechne. To měla před očima. "Buď mi své sliby dokaž nebo.. Mi to přestaň slibovat," prosit ho opět aby přestal s tím vším? Byla na to moc unavená, musel chtít on sám, kor nyní, budou mít rodinu, musí se přeci zaměřit nyní na své priority. "Nevyvedl z míry? Chybí ti prst, už teď jsem z toho na prášky," teď už se mu do obličeje podívala. Nestála o celý ten příběh, jen o to, aby se dožil svých dětí. "Já o tebe mám jen strach..," zopakovala to, co povídala na úplném začátku.

Střihla oušky když uslyšela jeho hlas, na její otázku se už ani nemuselo odpovídat. Cítila se teď provinile, zle, že jim tohle pokazila, tuhle chvilku, ale jak dlouho by to v sobě ještě zvládla dusit? Povzdechla. "Mám o tebe jen strach, hrozný strach," začala, její oči se obrátily k němu. "Já vím že.. Máš problém občas vycházet s ostatníma a tak..," oči opět sklopila k zemi. "Ale kolikrát mi ještě můžeš naslibovat, že se ti nic nestane, než tě něco doopravdy zabije?" její hlas byl tichý, s lehkým náznakem smutku. "Nyní ten tvůj prst.. Roihu, budeme mít děti, ale já ti v tomhle nevěřím," teď umlkla, vyčkávajíc na jeho slova, jeho obhajobu. Ten prst byl její poslední kapkou, opravdu měla strach, že se otec jejích dětí jednou nevrátí do pelechu, co by si počala pak?

Tyhle okamžiky milovala ze všeho úplně nejvíc, ale nemohla si pomoci, necítila tu duševní pohodu jako by si přála. Cítila jakýsi stín, sžírající jí. Nechtěla jim ale kazit tenhle moment, nechtěla to kazit Roihovi, ačkoliv se tvářila lehce nesměle. Ráda by si své myšlenky uspořádala, ráda by s ním sdílela, co jí trápí, ale obávala se, co by to s nimi udělalo. Byla teď šťastná, mocinky moc, ale bože, ten stín tam furt byl. Pozastavila čištění manžovi kožichu a položila svou hlavu na studenou zem. Svěřit se mu či nesvěřit? Toť otázka.

Možná byla chytrá, ale sakra naivní, příííšerně naivní. Logicky by jí mohlo dojít, jak zlé tohle je, ale nedojde. Byla zamilovaná, mladá, byla teď a tady a chtěla jen jedno. Do lásky né vždy zapadala logika.
Dneska tady vládlo srdce, né mozek. Tuhle jeskyni náhle vyhřála láska, jejich nesmrtelná láska. Tohle byl jejich moment, moment, který je zase sblíží, pokud to ještě šlo. Kdo se na tyhle dva mládence mohl zlobit? Kdo by jim mohl zakazovat lásku? Jedině někdo, kdo lásku nezná, protože my víme, že láska je to nejhezčí, co může být.
Když se tenhle plamen uklidnil zas do plamínku, tihle dva už jistě odpočívali. Anjelka čistila Roihovi kožich, lízala mu tvářičku a tulila se k němu, sdílela s ním tělesné teplo. On byl prostě její, navěky věků její. Mohla by každý den být jen s ním a nikdy by jí neunavil, mohla by mu tisíckrát zopakovat, že ho miluje a stejně by to nebylo dostatečné.

"Bůh, hm? Zajímavé," pokývala hlavou. Asi to bylo něco, co by do Hunta neřekla, že by se poddal nějakému Bohu. Možná do toho zasahoval její osobní názor, protože ona takových věcí nebyla zrovna fandou, ale nesoudila, nechť si každý jde za svým. "No fuj," zamumlala nad výběrem městské kořisti. "Asi bych to nezvládla, takhle žít," usoudila, když to tak slyšela. "Ah, Ace, je to možné," přitakala. "I když nechápu, že jestliže žije tak blízko, že se ani nepřijde za mnou podívat," řekla nesměle. Tahle rodina se rozpadla jak domeček z karet.

Anjel na něj navalila slušnou, emoční nálož, pověděla mu o horské dráze, kterou byl její život. To ten oversharing. "Vidím na něm dosti," dle její krátké odpovědi se v tom nemínila šťourat. Za ta léta si vyslechla své, srdci však neporučíš.
"Obřezla," zopakovala mu, neutrálním tónem hlasu. "Je to dost na zpracování, já vím,.." Osud se s ní prostě nesral. "Nyní už jsem zdravá, nic mi není," ujistila bratra nuceným, klidným hlasem. Vybalit na něj ještě, že málem zemřela i ona? To už by bylo až až.
"Učitelka jak má být," usmála se. "Děkuji," zpráva o jejím postu byla snad jediná věc z jejího života, která se dala počítat do společensky přijatelných věcí, o kterých mohla mluvit.
"Já se omlouvám, chápu, že je toho hodně-" cítila vinu, že to na něj vybalila takhle. Nevěděla, kdy ho zas uvidí, na jak dlouho, chtěla aby to vše věděl, ale zároveň neměla žádnou mentální stopku. Nyní ho zdá se vyděsila, a koho by tímhle taky ne? Bylo vidět, že o tomhle s nikým neuměla mluvit, že neuměla jet po kouskách, tohle se asi nikdy nenaučila, neměla s kým. "Nechci aby ses nutil mít z toho radost, vím, že se to zdá.. bizarní..," to asi bylo to správné slovo. Právě mu řekla o tragické ztrátě štěňat a dostala se k tomu, že čeká další? Koho by to neděšilo? "Chci též, aby ses nezlobil na Roiha nebo tak, v tomhle jsme prostě oba," dodala. "A.. Taky z toho mám strach, příšerný strach, ale já tohle potřebuju v životě," potřebovala být matkou, potřebovala být tím, na co se tolik připravovala a bylo jí to vyrváno z pacek. "Teď mi asi dlužíš svůj životní příběh ty," koukla po Huntovi, v hlase bylo slyšet mírné pobavení.

"To je teda rozhodně líbezná představa," řekla sarkasticky, ať už šlo o kanibalismus obrazný nebo pravý, toť otázka. Láskou by ho snědla určo, hladem? Asi né. Nazvedla obočí, ale Roihu se očividně zatím nechtěl o svůj nápad dělit. Takhle se ví, že půjde o nějakou perličku. Možná se jí tvořily nápady podobné, ale ty z hlavy mezitím vygumovávala. To by si prv musela být jistá, že jsou oba na stejné notě. "No jo, nyní už se bavím," co jiného už zmůže? Radši se tu bude řechtat než mu dávat přes prdel, tomu svýmu šaškovi. Tohle děvče vyhrálo loterii. Aspoň se ti dva nenudí! To ukázalo i to jejich následující laškovaní, nacož se zvedla i ona, vrtíc chvostem. Ta následující slova byla šokující, nebýt osrstěna, tak je celá rudá. Venku je ta největší vichřice co kdy zažili, jsou uvnitř náhodné, bůhvíproč opuštěné jeskyně, neví jestli se vůbec dostanou ven, ano, ideální čas na rodinu! "Napadlo mě totéž," špitla, cítila lehký stud, ale zároveň nadšení, radost, lásku.

"Hati?" nazvedla obočí, naznačujíc, že nemá moc šajna, o koho vlastně jde. "To musí být hrozně zvláštní, máte tam vůbec co jíst?" vyptávala se dál a vyptávat se bude dál. "Takovej rebel, jo? Nebudeš mít problémy??" nelíbilo by se jí, kdyby kvůli ní takhle riskovat!! Očividně je magnetem na sebevražedné muže.
Ano, všichni jsou pryč, fuč. Povzdechla. "Ani ti nevím, nikdo nic neřekl, prostě si odešli, možná za rodiči? Netuším," opravdu nevěděla. Rozloučení se jí taky nedostalo.

Anjelce se asi poprvé naskytla možnost s někým probrat svůj příběh, svá neštěstí. Cítila se z toho divně, protože o sobě sotva někdy mluvila, ani na Roiha nevyklápěla vše. Přemýšlela, že by tím ušetřila i Hunta, přeci jen, jak on by se na to tvářil? Ale zároveň k němu chtěla být upřímná. "Hádám, že už znáš mého druha, Roiha? Takový blbeček to je," nad tím se uculila. "Jsem byla ještě mládě, když jsme se potkali a bože, byli jsme hloupí," začla tedy tenhle příběh. "Vlastně celej můj život se teď točí okolo něj, je zlatej, ale jak říkám, byli jsme hloupí," už to přichází. "Už je to víc jak rok, obřezla jsem.." odmlkla, zadívala se někam dál do krajiny, než opět začala mluviti. "Nedopadlo to dobře, bohužel," rozhodla se, že ho ušetří detailů, nebo spíše že jimi ušetří sebe. "Řekněme, že jsem si neprocházela tím nejlepším obdobím," ach, ta její depka, trvá doposud, ale je silně potlačena. "Ale už je to za mnou, bolí to, ale od té doby se stalo spousty nových věcí," donutila se k pousmátí. Mluvit o tom bolelo, bolelo to dost, ale nechtěla lítost, nechtěla, aby se cítil Huntley blbě, chtěla to říct a rychle se od toho dostat. "Nyní jsem učitelkou Přízračných, hrdý Astrál," tímhle se pyšnit musela, protože si za tímhle slušně zamakala. "A.. Budeš strýcem, medik už mě ujistil, že by vše mělo být tentokrát dobré, takže chci, abys to věděl," koukla po Huntleym. Očka opět skleněná.

"O tomhle ani nevtipkuj!" naježila se Anjel. "Ještě se to stane a smát se nebudem," řekla, na tváři ovšem měla výraz pobavený. Představa by to vtipná byla, dokud by to opravdu nemuseli strávit celou zimu. Krutou zimu. By se pak láskou doslova snědli. Ale zas k jinému, lepšímu tématu, co tu budou dělat? "Hm, teď mě asi nic nenapadá," musela Roiha zklamat, protože z toho pohledu na prázdnou jeskyni moc moudrá nebyla. Ale Roiha jistě něco napadne, on byl hoch plná různých nápadů.
Tlemila se jak tele. "Tajnůstky pro tvé dobro!" a to byla pravda pravdoucí. "Jen jsem si říkala, že vypadáš jak šašek," řekla to teda nahlas, však on to už o sobě jistě věděl.

Ta společná radost jí hřála v hrudi, už tu zimu sotva vnímala. Tohle bylo něco, co Anjel tak moc v životě potřebovala, o čem tak dlouho snila. Těžko se smiřovala s odchodem rodiny, téměř celé rodiny, až na Finna. Ačkoliv o existenci Huntleyho slýchávala, stejně se občas obávala, jestli je v pořádku.
"Očividně jsi," zahihňala se. No jo, to starý, dobrý sourozenecký pošťuchování. "Obávám se, že to nebude moc růžový příběh," řekla nyní vcelku nesměle. "Ale mám i dobré zprávy," pousmála se a dala se tedy do kroku, ať jim nohy neumrznou a neupadnou. "Stejně tak chci ale slyšet o tobě, co vím, tak žiješ v nějakém městě, ne?" střihla ušima. Muselo to být dost jiné od přírody, od pořádného lesa, ona tedy město viděla jen z dálky, ale přišlo jí.. depresivní. "Ostatní, nu.." jak to říci? "Odešli, ve smečce jsme zůstali jen já a Finn, zbytek jsem neviděla už celé století," povzdechla.