Príspevky užívateľa

Nemínila ho do toho svěřování nutit, možná jí to mrzelo, ale věděla, že až se bude Roihu cítit ready, tak jí to řekne, a pokud se nikdy ready cítit nebude, tak se nic neděje. Věřila, že to musel být vcelku traumatizující zážitek, ať už mu to jakkoliv dávala napoprvé sežrat, nyní už by tak neudělala. Proto ho taky furt zavaluje láskou, cítila se provinile z toho jejího prvotního štěkání, ať už byla jakkoliv v právu.
"Buď dobrej," kývla vcelku nesměle. Co jiného na to říci? Asi nic. Další její myšlenky přerušila ta vichřice, na kterou už Roihu navazoval. Slušný to vichr, teď už by je asi odnesl někam do nebe. "To se budeme muset nějak zabavit," ať se tu přece neunudí a ten čas jim utíká rychlejc, né? Nebudou tu snad sedět celou dobu na prdeli. "To přece říct nemohu," zaculila se. Ano, šašek. Velký šašek.

Přišel za ní, nezapomněl na ní!! Nemohla si pomoct, ale začala vrtět chvostem, tuhle radost neuměla jinak ventilovat. Párkrát o něm slýchala od Roiha, ale vidět ho na vlastní oči bylo úplně něco jiného, opravdu ho viděla živého a zdravého!! "To je taky dost," uchechtla se. Nevinila ho ovšem, chápala, že jeho jiný lifestyle asi neumožňoval, aby se viděli, takže to nechala plavat. Hlavně že se vidí nyní.
"A nebo ty ses scvrkl," uculila se. Tohle nebylo poprvé, co si někdo musel lámat krk, aby na ní pohlédl. Lehce tedy odstoupila, aby se mu na ní naskytl lepší pohled. "Ty mě taky," řekla s veselím, úsměv od ucha k uchu, stále vrtíc ocasem. Očka lesklá, skleněná. "Pojď, projdem se a pořádně si popovídáme," lepší než zde celou dobu stát. "Pokud tě teda z té cesty nebolí nohy," co věděla, tak město nebylo nijak extra blízko, takže by chápala, kdyby tu štreku potřeboval rozdýchat.

"Jó, je pravda, že v naší noře to je pěkně nepříjemný," zamumlala. Tak nemůžou dělat takřka nic a přitom to byli takové bestie!! (čti bestyje), hlavně byli mladí, ti to soukromí potřebovali jak sůl! Na jejich cirkus nebyl přece nikdo zvědavej... Už takhle některým lezou na nervy.!!
Pohled na bebí jí byl nepříjemným, ale zároveň si pečlivě prohlížela ránu. Byl to fakt bizarní pohled, ale zároveň doufala, že to byla pro Roiha připomínka aby se už nechoval jako čurák. "Ah," kývla jen na jeho slova, očividně myšlenkama furt jinde, utápějící se v nich. Ani ho ještě nevyhecovala k tomu, aby jí řekl, kdo za tímhle stál, nevěděla o tom takřka nic. Neptala se ho na to, kor když se léčil, jen ho obskakovala a starala se o něj. Jako milující žena. Její hněv v ní polevil, ačkoliv se cítila lehce zrazena. To už bude konverzace do budoucna. "Dobrá, dobrá," pokývala tedy hlavičkou, když odmítnul její nabídku se sněhem. Asi to tak bylo lepší. "Drsně? Heh, řekla bych něco jiného," uchechtla se, dále už nepokračujíc v odpovědi. K manžovi se následně ale přitulila, byla tu zima, kor v jeskyni, obklopeni studenými šutry, museli se zahřát!

Anjel s ním musela souhlasit. "Něco svýho, no jo, třeba se nám někdy poštěstí? Nejlépe, aby to nebylo tak daleko od domova," foreshadowing na úkryt. Vlastní bejvák, soukromí, bože, znělo to jako sen. Něco vykoumaj, věřila tomu.
Posadila se k němu, prohlížejíc si jeho packu s ním. Musela uznat, na pohled to bylo pěkně hnusný, měla z toho nepříjemnej pocit a to ani nebyla v jeho kůži. Bože, jak se asi Roihu musí cítit? "To teda je divný," uznala, zamyšleně. Byl to zvláštní jev, který v ní vzbouzel neskutečnou zvědavost, fascinaci, kor když na to nebylo odpovědi. Má to vůbec nějaký název? Tahle bolest.. ničeho? Nevěděla. "Určitě si zvykneš, ale né hned, asi až se to pořádně zahojí," a přestane ho to furt tak bolet, chudáka. "Chceš na to donést sníh? Třeba to pomůže," zeptala se a blízla mu tvářičku. Měla to ale kurva statečnýho, silnýho muže.

Jakmile slyšela své jméno, bylo to jasné! "Huntley!" vykřikla nadšeně a k vlkovi doběhla. Byla neskutečně šťastná. Objala ho a vlastně zjistila, že se mezi nimi vytvořil slušný výškový rozdíl. Jó, změnilo se toho dost. "Bože, co tady děláš?" z jejího hlasu byl slyšet šok, nevěřícnost. Byla to slušná nálož na zpracování, však ho tak dlouho neviděla! Očima si ho projížděla, zapomněla, jak přesně vypadá, jak přesně zní.. Bylo to tak divný, skvělý, ale sakra divný. Byl teď a tady, wow. Najednou chtěla vědět úplně vše o jeho životě, vše co zažil, jak se měl... Ona přece zažila taky slušný shitfest, až teď se jí život nějak relativně zklidnil, mimo svou nynější březost. Kdy to na něj vychrlí??

Skenovala noru, škrábance vlčích pacek na zemi i zdích, někdo tu žil, ale pachy úplně zmizely, pokud vyloženě nestrkala nos ke stěnám. Dost zvláštní. Místa tu bylo požehnaně, možná bývalé smečkové doupě? Rozhodně to vytvářelo spousta myšlenek. "Jako, bylo by to slušný bydlení," uznala. "Možná právě kvůli poloze? Bydlet takhle v horách je dost nepraktické," vyřkla svou myšlenku a otočila se k Roihovi, aby si jej prohlédla. "Jak ti je? Co ta packa tvoje?" starala se hnedka o jeho bolístku, hike to byl slušnej, takže by se nedivila, kdyby mu to bylo nepříjemné. Mít tři prsty, to musel být sakra divný pocit.

"No jo, máš pravdu," usmála se a blízla manžovi tvářičku. Možná to šlo proti kultuře její smečky, proti její víře, ale co? Ať už měla jakkoliv blízko ke hvězdám, nevěřila, že se jednou stane. Reinkarnace jí dávala větší smysl, neuměla si to vysvětlit, ale v hloubě duši na to věřila nejvíce.
"Hihi, se bojíš hmyzu?" zvídala se. Jí to přišlo všecko roztomilé, nebo alespoň zajímavé, nemohla by říct, že by se hmyzáků bála. "Nu, asi se budeš divit, ale jak berušky tak světlušky dělaj víceméně to stejné, staraj se o slimáky a šneky a ochraňují tím byliny, které by jinak sežrali," zase zazářila svými znalostmi. Odkuď to ta holka všechno bere? Toť otázka. "Jo, vlastně asi docela jo, asi jsou k nalezení jen na specifických místech, kde ale to jsem ještě nezjišťovala," zamyslela se.

prosím si úkryt a velký přívěšek pro Anjel<3 (obě si ještě pečlivě promyslim)

Samozřejmě Anjel myslela na Roiha a cestou držela pomalejší krok, zároveň na něj házela občas oko, aby viděla, jak se mu vede. A že procházka do hor nebyl ten nejlepší nápad? Tihle dva měli jen ty nejlepší nápady.
No jo, ta smlouva jí dala pěkně zabrat. "Myslím, že to má co dělat s tím, že se tu smečku snaží překopat... Jakože ji chce udělat sofistikovanější," udělat z nich intelektuály, gramotné, nejchytřejší vlky Norestu. Anjel si o tomhle myslila svoje, ale radši si své názory nechávala pro sebe. Více se k tomu vyjádřit stejně nemohla, protože na ně padla pohroma!!!
Kde se schovaj? To byla dost dobrá otázka, avšak ona měla téměř oči zavřené, jak jí furt foukalo a sněžilo do ksichtu. Uslyšela kus slov manži a koukla směrem kam ukazoval, sotva to viděla, ale kývla a rychlým krokem se dala k převisu. Neutíkala, stále myslela na úraz Roiha a nevěděla, jestli se vůbec může dát do běhu.
No, naštěstí byl převis blíže než se zdálo, a tak zanedlouho byli v bezpečí. Příjemným překvapení byla i jeskyně, či nora, kam už sníh nezasahoval. Konečně sucho!!! Anjelka ze sebe setřepala sněhové vločky a jen si oddechla. Aspoň, že je tu tohle.

Jak myše opravdu vnímají čas, toť byla otázka. Odpověď na ní se bohužel nedoví, leda že by mluvili jejich řečí a zeptali se jich, ale to už mimo ten sen nejde. Byla to záhada, ale tak stupidní, že na to stejně za chvíli zapomenou.
"Být ptákem by se mi taky líbilo, hlavně jak jsou rychlí, to se jim cestuje lehce," dostala se zas k myšlence, že by ráda v dalším životě byla čápem a nad tím se pousmála. Snad se jí to splní.
Šťouchla do Roiha. "Neříkej o nich, že jsou oškliví," zamračila se, ovšem že žertovně, ale její slova myslela vážně. "Ani nevíš, jak je nám hmyz užitečný! Teda, né všechen, ale většina ano," no jo, obhajovatelka zvířat. "Světlušky, ty mám asi nejradši," zamyslela se. "Ale škoda, že jdou vidět jen v létě," povzdechla, a to jen jeden měsíc, takže vidět je už byla pěkná raritka.

Byl to krásný, sněžný den. Tedy, oblaka se zatahovala, ale nevypadalo to na nic zlého. Nebo?
Anjel zdolávala zdejší hory, naštěstí v tom nebyla nováčkem, neboť oblast kotliny byla takřka jejím druhým domovem. Samozřejmě tu nesměl chybět ani Roihu, který tu byl s ní. Vyšli si na procházku, při níž si povídali o nových událostech v jejich životech. Anjelka se už chvíli chlubila manžovi, jak se jí vedlo na zkouškách. "Jakože, měla jsem štěstí že ty věci o smečce jsem si ještě párkrát prošla," povídala mu. Zároveň si všímala, že se rozfoukal vítr a přidalo se na sněhu, ale zatím to nechala být, jistě to brzy přejde. "Též po mně teda chtěl vědět, co by měla obsahovat smlouva pro příměří s Ignisem," povídala, lehce lapajíc po dechu, neboť to stále byl docela slušnej hike. "To jsem trochu zpanikařila, protože takové věci jsem se fakt neučila-" snažila se povídat dál, ale do uší jí foukalo ještě víc a její hlas byl utlumován. Očky chvíli koukla po Roihovi a pak se zadívala na oblohu. To jim teda zase přálo štěstí, co? Věděla, že jestli tohle bude pokračovat, tak je ten sníh zasype!! "Tohle bude chtít někde přečkat," houkla po manžovi. Ale kde? Přes tu vánici už taky začínalo jít pěkně blbě vidět.

Rozmarýna nijak nezareagovala, jen začichala dlouhým frňákem směrem k němu. Odtušila však, že vlk nebude hrozbou. Došla pomalu k Anjel a usedla k ní, oči stále upírajíc na Finna, ze zvědavosti.
"Ach, i studánka?" zavrtěla hlavičkou. "Doufám, že se ti poštěstí něco ulovit. Já to zkoušela pár dní zpět a nic, zvěrstvo jsem neviděla ani nevím jak dlouho, vůbec to nevypadá dobře," špitla nervózně. Byla to děsivá situace, kor když vlk pomyslel na to, že tohle byl teprve začátek zimy. Bála se, bála.
"Nyní už jsem oficiálně Astrálem," řekla pro změnu pozitivní noviny. "A vlastně.." přemýšlela, jak by tohle téma nakousla, jak to říct? Asi to řekne na plnou tlamu. "Myslím, že jsem březí," a řekla. Uhnula pohledem. Dlužila mu tohle říct jako jednomu z prvních. Předtím mu neřekla nic, musel to zjistit sám a ona věděla, že ho to muselo trápit.. Ani s ním nesdílela tu ztrátu, ale tu nesdílela s nikým. Nyní jí Medic řekl, že by vše mělo být v pořádku, cítila se tedy natolik sebevědomě to Finnovi říci, ačkoliv ten strach tam stále byl.

Zakývala hlavičkou. "Pochopitelně," v téhle zimě by bylo pěkně ambiciózní si dojít někam daleko na procházku, kor třeba za hranice. No, vlk by se bál už i tady aby se mu něco nestalo, hlavně když třetinu území pokrývají hory. "To je Rozmarýna, moje ochránkyně," pravila, když se obrátila zraky k jezevčici. Ta stála opodál, zírajíc podezíravě na Finna, ale nehodlala se k němu dojít, jen pozorovala každý jeho krok, jako kdyby měl mít něco za lubem. "Všude teď leze za mnou, ačkoliv jí furt říkám, aby zůstala v noře, ale neposlechne," řekla s mírným zamračením, ačkoliv věděla, že to s ní Róza myslí dobře. "Ale zajímá mě jak žiješ? Vedeš si dobře?" vrátila konverzaci opět k němu, v hlase měla upřímný zájem.

Slyšela kroky, ale nevěnovala jim tolika pozornosti, to dokud neslyšela známý hlas. Zvedla k němu zraky a bratrovi věnovala krátký, sladký úsměv. Byl to zde jediný člen její rodiny a sotva ho vídala, měla by jí být hanba. "Jen ta zima je pěkně nepříjemná," odpověděla krátce, nechtěla by bratra zatěžovat něčím víc, teď ne.
Bylo jí líto, že se s ním vůbec nestýká, že o něm nic neví, stejně jako on o ní. Tedy, Anjelin život nebyl zrovna ten nejsoukromější, po Přízracích už se toho o ní vědělo takřka vše, nebo spíše o těch větších událostech v jejím životě. "A co ty tady?" zeptala se taky na něj. Očky si ho zvídavě prohlédla, aby zjistila, jestli se na něm něco nezměnilo.

Krátce se zasmála. "To už nevím, ale bylo by to vtipný kdyby jo," rozhodně by se tak nedal brát seriózně, hlavně by místo vážného, hlubokého hlasu měl jen myší pískot. "To je fakt, ale možná se to pro ně zdá hodně? Jakože třeba vnímají čas jinak než my," tohle nahazovalo novou deep otázku! "Nesmrtelný, to určitě," uculila se. Už konec té nesmrtelnosti! "Zase ale brzdi jo," šťouchla do něj laškovně čumákem. Na hrozně moc dětí přijde čas jindy. "Mně by se to asi na den líbilo tak žít, teda v tom snu se to zdála být zábava," řekla zamyšleně. Vlk by si hnedle uvědomil, jak i ten prťavý svět je bohatý. "Vlastně i brouci tam byli obrovský," vzpomněla si. "Ale zrovna úplně zblízka nejsou tak roztomilý," pronesla s uchechtnutím.