Príspevky užívateľa

Věřila tomu, že jim asi nikdo jen tak nepomůže. Jak by taky mohli? Musela by to slyšet snad od svého budoucího já, že to přebolí, nebo od někoho, kdo si zažil to stejné. Bohužel, nikoho takového neznala. Byla však ráda za Roiha, byla za něj víc než vděčná a každej den s ním jí pomáhal pohánět se dál. Pomáhal víc než jen věděl.
Nechť žije manifestace a pomůže těmhle nebohým dušičkám! A nyní k tomu lepšímu tématu. "Zdálo se mi, že jsme se úplně scvrkli, jakože jsme byli úplně miniaturní," začala. "Byly z nás myši a žili jsme v takových malinkých norách, něco jako máme ve smečce, jen všechno bylo pidi," uchechtla se. "Ani nevím, co přesně se tam dělo, jen tyhle detaily si pamatuju," no jo, myšky, to byli oni. "Asi i nějací vlci z naší smečky tam byli v myších podobách, teď si ale nevzpomenu přesně kdo," určitě to byl někdo jako Tim, nebo možná myší S'Arik.

"Roihu, zlato, jsi moc hodný, ale i tak chci, abys tohle přede mnou neskrýval.. Kdykoliv to potřebuješ, jsem tady," špitla. Vážně chtěla, aby se občas zachoval sobecky a nemyslel na ní, aby si u ní vylil celé srdéčko do poslední kapičky. "Já už ani nevím, jestli o tu útěchu stojím?... Cítím se, že ať už mi kdokoliv řekne cokoliv, stejně si budu myslet své," zamumlala. "Asi není nic, co bych mohla slyšet, na co už jsem dávno nepomyslela," vyřkla své myšlenky. Oči měla skleněné, ale neměla se přímo do breku. "Jsem už z toho smutku unavená..." byla její konečná slova, než zůstala pár minut mlčky.
"Já tomu taky věřím," nejspíš to nebude ani za měsíc, ani za rok, ale jednou ano. "Teď jsem si vzpomněla, měla jsem vlastně takovej dost divnej sen dnes," řekla už klidnějším tónem, snažíc se mluvit zase o lehčím tématu.

Smutně sklopila uši. "Proč si nic neřekl mně?" zeptala se, ačkoliv odpověď si dokázala domyslet. Bylo jí ho moc líto a doufala, že aspoň dokázal najít útěchu v jiných vlcích. "Já o tom snad s nikým nemluvila, a myslím, že od té doby jsem ani nebrečela?" zamumlala. Ačkoliv se své pocity vždy snažila dát najevo a nedusit nic v sobě, tohle byla jediná výjimka. "Možná by mi pomohlo to ze sebe dostat, ale upřímně nevím jak," špitla. Jediný vlk, kterému by si dokázala vylít srdce, by nejspíš byla její maminka, ale bohužel nevěděla, kde je jí konec. Cítila se tedy na to být sama, jen Roiha měla.
"Já vím," špitla. "Já vím," věděla, že nechtěl být zlej, věděla, že to bolí. Byla to prostě díra v srdci a ta se sama nezahojí, možná se zmenší, ale bude tam. Když si k ní schoulil hlavu, tak mu začala čistit srst, aspoň tak ho mohla ukonejšit.

Sníh a zima nabírali grády, zdálo se. Přišla se schovat sem do lesa a zároveň si prohlédnout, jak je na tom jezero. Dokázala si představit, že to brzy zamrzne též. Co budou dělat pak? Cucat sníh? Celá tahle situace jí nervovala. Zimu už jednou zažila, ale rozhodně nebyla takhle krutá, kdepak. Kousek za ní šla Rozmarýna, vidno byla zpomalenější, ale nechtěla nechat Anjel samotnou.
"To je děs, co?" promluvila ke své jezevčici a brzy se usadila na nějaký pařez, ze kterého nejdřív shrábla sníh.
V tomhle měla odchovat své potomky? Bože, snad to brzy skončí, prosím, ať to brzy skončí. Co si jinak počne?

Vyšla si těsně za hranice provětrat hlavu. Její orientační smysly byly krapet mimo, protože celá krajina byla nyní pokryta sněhem, všechny její orientační body byly o to víc k nepoznání, a tak se řídila právě čichem a po stopách vlků, kteří tudyma nedávno prošli.
Vůbec nemohla vědět, co jí bude čekat dál! Možná to bylo ve hvězdách, ale rozhodně to byla veliká náhoda, nebo snad Osud?
Šla si a šla, zaposlouchávala se do svých kroků, které se zabořívaly do sněhu. Myslela na dost věcí, na nedávné povýšení, na úraz Roiha a na to, jak by mu měla donést něco k snědku. No jo, k snědku, to se snadno řekne, když pořádné zvíře už neviděla nějakej ten pátek.
Z myšlenek ji vytrhla jakási silueta. Zastavila. Dívala se přímo na ní mžouravýma očima. Chvílí by to tipla na Finna, ale ne.. Nebyl to Finn. Ztuhlo jí tělo a stála jak jelen na silnici před jedoucím autem. "Huntley?" pronesla takřka neslyšně, jen pára jí odešla od tlamy. Chvíli zírala, přemýšlejíc, jestli nemá vidiny. Nebylo by to poprvé. Párkrát zamrkala a když usoudila, že by to nemusela být vidina, vydala se směrem k němu. Je tohle vůbec možné?

No, možná tohle bylo něco, za co si Roižn mohl lehce sám, s ní se choval jak andílek, ale věděla, že s ostatníma ty vztahy moc navazovat neuměl... No, raději si tyto myšlenky nechala pro sebe. Věřila tomu, že hodně vlky byl spíše nepochopený, jí přece taky lezl na nervy a teď? Teď se bez něj sotva někam hne.
Anjel si rozhodně zasloužila takový reality check, protože nemohla přece vše vidět neustále růžově, tak to prostě a jednoduše nefungovalo. Vyslyšela jeho myšlenky a něžně mu blízla ouško. "Začneme ji společně," zopakovala po něm. "Jsem ráda, že jsme si o tom popovídali. Chvíli jsem myslila, že bych to v sobě dusila, ale to by přineslo snad jen škodu," a hlavně chtěla, aby si v tomhle vztahu říkali úplně vše, co je trápí. "Snad to začlo tím Gulášem? Potkala jsem ho na hrázi a zapovídala se s ním, ale nemyslela jsem na nic jiného, než na ty naše děti," vysvětlila. "No, ale už to necháme být, dokud si nepromluvíme s Timem," radši.

Vnímala jeho dech, jak se zpomaloval a jak se pomalu uklidnil. Usnul. Přestala ho čistit a už na něj jen koukala, koukala jak poklidně spinká a zavrtěla jen hlavou. Bože, musí se dovědět pravdu, musí zjistit, co přesně se stalo a proč. Možná ho tu obviňovala křivě, možná si to nezavinil sám, ale přece jen, jaké jsou šance? Věděla, jaký byl, ačkoliv jí už dávno slíbil, že se zklidní. Dohnalo ho to, vymstilo se mu to. Samozřejmě jí ho bylo líto, ale ten vztek neustával. Fakt má jediný štěstí, že ho tak miluje !!! Položila si hlavu na zem a ještě se topila v myšlenkách, možná vůbec přes tuhle noc nespala, kdo ví, na mysli toho měla dost.

"Já si zas myslím, že jsem možná až moc hodná pro své vlastní dobro? Nikomu bych nikdy neublížila, ani zvěři," špitla zamyšleně. Vážila si každého života a každý život pro ní měl stejnou váhu, nejedla bez toho aniž by byla vděčná a pro každého by se roztrhla kdyby mohla. Copak tohle není úctyhodné? Hodné nějaké odměny? Na co si to teda Osud hraje? Potrestal jí dost, jeho dost... Život není fér, to se ví, ale copak by to mohlo být až takhle nevyrovnané? Nač by pak měl mít vlk dobrou karmu, když to nikam nevedlo? V těhlech myšlenkách by se mohla topit donekonečna, ale teď musela být duchem přítomna. "To si piš, že chci," řekla zazubeně, nevědíc, že tohle bylo něco, co Roiha trápilo. Ona to jen brala jako nějakou summer beach fun, rodinnou dovolenku u vody třeba.
Nad jeho dalšími slovy utichla, vidno jí to vycuclo všechnu radost z těla. "Já vím, já vím, ale co když nám dá zelenou a stále se budeme bát, bát si dělat nějaké plány, bát se vůbec na ta děcka pomyslet? To taky není zdravé..," špitla, protože cítila, že tohle bude víc než pravděpodobné.

Na jeho sliby nic nepovídala. Věděla, že to říkal jen tak, je přece pod vlivem máku a ještě je znavenej. Neměla sílu mu teď něco vyčítat, ne, počká si. Věděla, že teď to nebude vnímat a že mu to ani nepomůže. Místo toho ho čistila dál, aby nějak vypadal, aby se ho tu ráno někdo nelekl nebo tak. "Všechno už bude dobré, jsem tady pro tebe," špitla mu, protože si myslila, že tohle potřebuje zrovna slyšet. "A já miluju tebe," odpověděla mu s povzdechem. Ach, ta láska, ach, ta láska. To by se jeden taky kvůli druhému utrápil, že? "Teď už zavři očka a pokus se usnout," mluvila na něj klidným, tichým a konejšivým hlasem, takovým k uspávání, protože o to jí šlo. Aby jí tu usnul a ona měla prostor si udělat v hlavě pořádek.

"Ah, tomu věřím," kývla nad jeho slovy, nahozený měla zaujatý pohled, jako by mu to vše věřila. "Tyjo a kolik si jich už chytil?" nadzvedla obočí. "Jé, za takové znalosti bych ti byla moc vděčná," přitakala na jeho nabídku, ačkoliv ona to vůbec nepotřebovala. Měla svoji magii, která ji umožňovala tyto tvory chytat jak se jí zachtělo, protože před ní neulítávali. Například na Nihilském plese jí srst zdobily monarchy stěhovavé, které byly pozor živé! Ozdobila jimi kdysi i Roiha a ještě se divila, jak hezky počas večera držely, až teda na pár.

Ráda bych slot na dalšího mazlíčka a a a přívešek pro mazlíčka (pro Rozmarýnu, kvétinový věneček jako má Anj v inventáři)

Vyslechla si slova o válce a trochu to s ní otřáslo. "To je hrozné," dokázala jen říci. Válka byla něco, co její mozeček nedokázal zpracovat, nedokázala si to představit a upřímně ani nechtěla. Bylo to hnusné, příšerné, kruté.
"Dobrá," kývla. Psaní si opravdu nenechá ujít, když má tu možnost, naučí se to. "Dobrou noc i vám," sklonila hlavu stejně tak i ona a sledovala vlka, jak odchází. Chvíli ještě stála na místě a nasávala okolní atmosféru, než vzala kosu a též se dala na odchod.

Ani nečekala nějakou smysluplnou odpověď, protože packu na srdce, v jeho věku taky nevěděla nic. V jeho věku se honila za zvířaty a odsekávala se od okolního světa, protože jí to tak přišlo cool. Odpověď Guláška jí málem dohnala k smíchu, musela si zakrýt tlamu, ale jasně na její tváři bylo vidět, jak se usmívá. "To už jsi někdy nějakého motýla chytnul? Jaks to udělal?" zeptala se, když se dokázala relativně uklidnit. Bože, on byl úplně zlatej.

Anjelce se zalila očka, měla je pěkně skleněná a tak odvrátila očka od Roiha. "Moc děkuju," špitla. Možná to bylo tím, jak tahle slova vůbec neslýchala, že jí to takhle dostalo, ale opravdu byla šťastná. Byla nejšťastnější a nevděčnější, že toho Roiha měla. Tu zkoušku splní a pak ho vyhledá a skočí mu do náruče, oslaví to spolu.
"Přesně.. Nic špatného jsme přeci neudělali, ne?" nač by se jim měl osud mstít, když oni byli tak hodní? Teda, Anjel byla hodná, Roihovi tohle pokulhávalo, ale i tak se o něm nedalo říct, že by byl zlý. Jen byl.. speciální. "Já to vím, ale neboj, to neznamená, že se té vody vyhneš úplně," prohodila šibalsky. "Božínku, ti budou hodně rozmazlení," tohle mluvení o budoucnosti bylo hodně nezdravé, zvedala si tím naděje, což v jejím případě nebylo dobré.. Ale nedokázala s tím přestat. Opět se jí v hlavě točilo tisíce možností a příběhů, na to, co všechno ta děcka naučí. Ach, ta baby fever.

"To si piš," kývla. "Když rostou, tak to pěkně svrbí," vysvětlovala mu. "Nejhorší to bylo, když jsem byla malá, to jsem si je furt musela škrabat o stromy kolem," uchechtla se. "Vlci kolem si museli myslet, že jsem blázen," ale né, naštěstí to dělala v utajení, když nebyl nikdo kolem, ale pro komedické vyznění to řekla Guláškovi takhle. "Takže se neboj, o tolik nepřicházíš," ujistila ho, aby neměl nad čím smutnit. "A teď mi pověz, přemýšlel jsi už třeba o tom, co bys tu rád dělal za práci?" zeptala se.