Príspevky užívateľa

Neměl jsem moc tušení, co se se mnou děje, když jsem se v noci vplížil do našeho rodného doupátka. Byla mi zima a byl jsem unavený. Ale určitě postačí spánek a bude mi zase dobře. Alespoň takhle bláhově jsem si to představoval. Skutečnost ale byla jiná. Můj stav se během noci nelepšil. Zimnice narůstala a úměrně tomu i má tělesná teplota. Sice jsem cítil zimu, ale přes kožíšek ze mě sálala horkost. Schoulil jsem se do co nejtěsnějšího klubíčka, abych se marně zahřál. Ouška jsem stáhl k hlavě. Během noci mě trochu trápila žízeň, ale k ránu už jsem na vodu neměl ani pomyšlení. Vlastně... Na nic z toho. Očka mi zůstávala zavřená, nemám ani snahu je otevřít. Nemoc v mém mladém tělíčku propukla rychle a s neobvyklou silou. Jako by mé tělo snad ani nemělo snahu proti němu bojovat. Nebo naopak ano, ale příliš agresivně? Kdo ví....
"zahrada... moje zahrada..." mumlám sotva zřetelně.
"Moje... oblíbené místo... Mám ho... Omaro, vidíš... Mám ho..." žvaním nezřetelně v horečkách dál. Jako bych byl úplně někde jinde. A taky že jo. Má horečkou zmítaná mysl mi před zavřenýma očkama přehrává obraz lunaparku, kde se znovu setkávám s tou ztřeštěnou vlčicí, co se mi pokoušela urafnout ohon. Tenhle obraz ale nezůstává dlouho.
Jako další vidím tmu. Ale v téhle tmě se objeví světlo. Zářivé a krásné, stříbrné jako samotný měsíc. Co bylo zvláštní byl i fakt, že jsem v tom černém prázdnu stál a fascinovaně zíral, jak se stříbrná záře roztahuje a mění do tvaru úchvatného vlka. A byl stejně ježatý, jako já!! Nejsem si jist, jestli tak vypadat má, ale já ho tak viděl! Možná se tak rozježil kvůli mě? Ale na druhou stranu, proč by to kvůli mě někdo dělal? A kdo to byl?
"Kdo jsi?" zamumlám. I když v tom snu mi přijde, že mluvím nahlas. Vlk se zastavil přede mnou a díval se na mě s vlídným pohledem.
"Já jsem Hati. Přišel jsem tě doprovodit." odpověděl vlk. A jako by se jeho hlas ozýval ze všech míst naráz. Fascinovaně jsem ho sledoval.
"Hati? Ty jsi Hati? Náš Hati?" mumlám o překot. Vlk se vlídně zasmál a sklonil ke mě hlavu.
"Ano, já jsem Hati. A těší mě, že v tobě budu mít tak příjemnou společnost," odpoví a popojde tak, aby mi stál po boku.
"Půjdeme?" vyzve mě.
"Kam?" zeptám se přeci jen trochu nejistě.
"Ke hvězdám." odpoví a zvedne čumák vzhůru. Tam se rozzáří miliony hvězd, na které zůstanu fascinovaně zírat.
"Ke hvězdám." zopakuju tiše i ve skutečnosti. V unaveném a rozechvělém tělíčku se najde dost síly, aby se mi na tváři objevil úsměv. KTerý ale brzy povadne.
"Maminka... Sestřička..." zamumlám.
"Budou v pořádku. Spolu je budeme strážit z hvězd." odpoví mi vlk.
"Spolu. Strážit. Z hvězd." zamumlám.
"V pořádku...." vydechnu ještě s úsměvem. S těmi slovy totiž náš drahý Hati i se mnou vyrazí na pouť ke hvězdám, kam odvádí mou dušičku. Ano. Ten temný svět, ve kterém za mnou Hati přišel, to nebylo skutečné. To byla hranice mezi životem a smrtí, odkud mě Hati sám odvádí do posmrtného života. A jak se blížím ke hvězdám a vzdaluju se od života, mé tělo slábne. Dech i tep srdce zpomalují a pomalu utíchají. Až nakonec utichnou úplně. Srdce se mi zastaví ve spánku s úsměvem na tváři.

______________________________________

Ano, v rozhovoru s Hatim, který můžete brát jako nahlédnutí do halušek z horečky nebo jako opravdový doprovod Hatiho, Anuki všechna svá slova vypustí nahlas. Anukiho slova slyšíte.

Nečekal jsem, že bys tady byla i ty poprvé. Přeci jen, způsob, jakým jsi to tu proletěla jak torpédová raketa by tomu až tak moc neodpovídal... Ale moc nemám čas nad tím přemýšlet, když do tebe vrazím. Tentokrát to aspoň nejsem já, kdo se vyválí na zemi, i když to moc gentlemanské nebude. Když na mě potom tak vykulíš oči, o krok couvnu a stáhnu uši. Moc se mi nelíbí, že jsi z toho tak vedle. Však se jen ptám, no ne? Zamručím, když mi odpovíš. Zčásti, protože na to ani nechci nijak reagovat. A zčásti proto, že začnu nad tvými slovy přemýšlet. Ale možná by bylo spíš snazší se na ta místa podívat a porovnat, které z nich se mi opravdu líbí.
"Já nevím. Nikdy jsem nad těmi místy tady tak nepřemýšlel. Ale asi to půjdu prozkoumat, ať ti příště můžu říct, které to je!" prohlásím s novým odhodláním. Jsem si jistý, že své oblíbené místo najdu.
"Příště tě rafnu do ohonu já," vypláznu na tebe jazyk a vyrazím hledat své oblíbené místo.

Není sice pravda, že buch věděl, co dělám... Spíše jsem ten typ, co musí všechno zkusit! I proto jsem předtím lezl na rameno atrakce. Abych ji prozkoumal hezky zblízka. A když jsem vyskočil na houpačku a ona se jen o něco víc zhoupla... Proč bych to nevyužil jako plus a nezahrál si na hrdinu. Proč nepodpořit právě ten pocit, že vím přesně, co dělám. Hihi. Ale musím uznat, že stejně jako se nechtělo tobě dolů, nechtělo se vlastně ani mě.
"Aspoň víš, co příště," zazubím se na tebe.
"Popravdě, já jsem tady na tom místě vlastně poprvé," prohodím a rozhlédnu se. Sice tak přiznávám, že vlastně houpačky neznám, ale to je fuk. Vyzdvihne se tím alespoň naopak má odvaha, no ne? To když do sebe poté pak vrazíme, to už tak heroicky opravdu nevypadá. Ještě že je tma a tak není tolik vidět, jak moc zaprasení nejspíše od blátivé země jsme.
"Hmm... A jak zjistíš, že je něco tvým oblíbeným místem?" zeptám se zaujatě. Třeba ho ve skutečni mám, ale vůbec o něm nevím? Těžko říct.

V prvním okamžiku se někde uvnitř vyděsím, když se "pokusíš" opět hryznout do mého ocásku. Samozřejmě ho podvědomě stáhnu hbitě k sobě. I to mě zarazí, takže se svým vyběhnutím získáš celkem náskok. To mi ale nezabrání. Prudce odhrábnu a vyběhnu za tebou. Abych tě dohnal, nešetřím zprvu silami. Však se svými útěky jsem získal celkem solidní kondičku, abych s tebou udržel i následující tempo v probíhání lunaparku. Ale nejednou jsi mě znovu překvapila. Například když jsi štěkala na houpačky. To jsem na tebe koukal celkem trochu zaraženě. Místo, abych na ni štěkal, tak na jednu z nich hezky hbitě vyskočím a nechám se párkrát zhoupnout.
"Není to lepší, než na to štěkat?" prohodím. Ale jakmile vyrazíš zase vpřed, seskočím a pohotově se ženu za tebou. Až do okamžiku, kdy tak prudce zabrzdíš. Samozřejmě, že to nečekám a převálcuju tě. Párkrát se protočíme v kotrmelcích, než se zastavíme a z jedné nohaté koule se rozdělíme zase na dva vlčky.
"Já... Asi nevím... Nepřemýšlel jsem nad tím.." odpovím popravdě. Nikdy mě nenapadlo vybírat si jedno konkrétní místo. Nemluvě o tom, že většinu území stále ještě nemám prozkoumanou.

Kouknu po tobě. Zas tak velké hryznutí to nebylo a jestli si z toho vezmeš ponaučení, tak by tahle scénka asi mohla stačit. Jen tedy zamručím, že tvou omluvu beru na vědomí. Mírně se zarazím, když přeskočíč z lítosti do takového nadšení z mé maličkosti. Zatřesu hlavou.
"Můj ocásek nemůže říct to samé," podotknu a mávnu s ním. Ale tentokrát je na mém hlase znát, že už tě jen škádlím.
"Samozřejmě, že jsem tu na průzkumu!" v očích mi zablýskne. Překvapeně ale zamrkám, jak vyrazíš rovnou vpřed, aniž bys mi dala prostor k reakci. Zatřesu hlavou.
"Ta je snad střelenější, jak já," podotknu, ale pak skoro hned odhrábnu a vyrazím prudce za tebou, abych tě dohnal.

Pozorně jsem naslouchal cizincům. zdá se, že nemají sebemenší snahu vstupovat na naše území. Natož nám nějak škodit. Naopak nám donesli i zajíce! A... kytky? Nechápavě nad tím zavrtím hlavou. Dál ale poslušně zůstávám skrytý za rohem domu, abych mohl sledovat a přiučit se, co se tak děje. Jak se zachovat v takové situaci. Nemám v úmyslu nechat se odhalit a pokazit si takovouhle příležitost! Jen doufám, že Hati bude při mě stát a nestane se nic, co by mohlo mojí pozorovatelnu vyzradit...
K mé smůle se zdá, že Hati při mě OPRAVDU nestojí. Tak tak se zadržím, abych nevyjekl, když mi ZASE čapne někdo ocas do čelistí. Prudce se otočím a zarazím se, když si všimnu viníka.
"To si ze mě děláš srandu?" syknu překvapeně, ale tiše.

Nikdy by mě nenapadlo, že složitý terén by pro nás mohl být i výhodou. Ale způsob, jakým jsi to podala ty, byl víc než zajímavý a vlastně dával i smysl. Co nás vždy upozorní? Pach a zvuk. A když budeme potichu...
"Chápu," přikývnu. Pak ještě pozorně sleduju všechna gesta, která mi ukážeš. Jen doufám, že až na to dojde, tak je nijak nespletu. Samozřejmě je po tobě vždycky zopakuju, abych si je vštípil ještě víc.
"Dobře... Ale zůstáváme na dohled, že?" ujistím se. Protože jak jinak bychom si dávali vědět, co jsme zahlédli, že?

Ať už potvrdíš i vyvrátíš, vyrazím zvolna vpřed. Sem tam se přizastavím. Čenichám a natáčím uši do různých směrů. Ale taky si tím dávám čas, abych si ohlídal směr větru a nic nepokazil.

Sleduju tě, jak se tu točíš dokola i jak pak zvedneš čumáček nahoru, jako nějaká fiflena. Ale buď si jak buď.
"Fajn, fajn. Hlavně že ti fakt nic není," zarmručím. Když ale dojde na dohadování kolem plachty, stáhnu ouška maličko k hlavě a zacukají mi pysky, jak se mi na tebe chce nevrle zavrčet. Ale neudělám to a nakonec nad tím přeci jen mávnu tlapou.
"No tak si ji nech. Já si najdu lepší!" prohlásím s naprostou jistotou. Protože přece tady musí být i další! Není možné, aby tu byla jen jedna. Ale nemusím nad tím přemýšlet dlouho, protože nás přeruší ten rachot.
"Nemám tušení," zamručím k tobě. Ale i když se bojím, přeci jen se začnu plížit do míst, kde vznikl rachot. Hezky krok a vyčkat. A další krok a vyčkat. Pomalu, aby se nestalo, že mi něco skočí po krku. Přeci jen jsem si vzpomněl na varování od táty. Nakonec je ale náš strach zbytečný. Vyběhne proti mě obyčejná, i když vzrůstem větší, krysa. Trhnu sebou, ale taky tak nějak instinktivně skočím vpřed a vyrazím po kryse. Nikdo mi tu nebude děsit sestřičku!

Už nejsem takové nemotorné škvrně, jako dřív. A taky se víc zajímám obecně o fungování ve smečce, ale i o Hatim. Když zuřila bouře, měl jsem dost času k přemýšlení. Možná jsem i působil trochu mrzutě, když jsem se stranil. Ale dost mi to pomohlo hodně si promyslet a na některé své otázky jsem našel vlastní odpověď. tím spíš už vím, čeho chci dosáhnout.
"Připravený," přikývnu, pohledem již bedlivě pátrající po krajině před sebou. Ouška mám našpicovaná. Když začneš mluvit, cuknu uchem tvým směrem.
"Je to hodně členité místo. Není tu složité nahánět kořist?" zamyšleně nakloním hlavu ke straně. Počkám si na tvou odpověď, ale pak zvolna vyrazím vpřed. Je znát, že jsem často utíkal a snažil se být vždy tiše. Jak kladu tlapku za tlapkou, není nic slyšet Ani cvaknutí drápků! Hlavu skloním níž. Pohled bedlivě upírám před sebe, ale těkám s ním občas i do stran. Tiše větřím a pokračuju dál vpřed, hezky tlapa za tlapou. A pokud se mi náhdoou nepovede do něčeho strčit, mé kroky jsou jak od ducha.

Zastříhám ušima, když uslyším i tvé bolestné vyjeknutí. Dobře ti tak! Aspoň nějaká spravedlnost za takovou hloupost! Přeci jen se převalím na břicho a začnu se štrachat na nohy. Po očku pokukuju po tobě. Na tvou omluvu zamručím. Vylezu nejprve z čurbesu, do kterého jsem padl. Pobolívá mě trochu zadní přední tlapa, ale odmítám na sobě něco takového dát znát. Takže v duchu zatnu zaby a překonám i tendence kulhat. Žádné kulhání nebude!! Pořádně se oklepu od nepořádku, co mi uvízl v neposedné srsti.
"To jsou mi manýry, útočit na vše, co se pohne," zamručím. Znovu zastříhám ušima, když najednou spustíš takovou kanonádu slov.
"Jo, jsem její bráška, Anuki. A když víš, že tu jsou takový vlci, je od tebe o to větší hloupost, žes po mě tak skočila!" neodpustím si. Sjedu tě pohledem, jako bych hodnotil, co s tebou.
"Takhle běžně zdravíš druhé?" zeptám se už trochu mírnější hlasem.

Tohle nahánění byla opravdová zábava! A to nejen díky společonsti, ale i celému tomu okolí tady. Tolik míst a kliček, které jsem mohl využívat díky své malé velikosti! A že jsem jich hojněvyužíval! V tomhle mi hlavinka jede na plné obrátky a pěkně zákeřně jsem dokázal okamžitě zhodnotit, co mi bude ku prospěchu. Aniž bych nad tím vlastně nějak výrazně přemýšlel - to se ostatně v té rychlosti ani nedalo. I přes to vše mě překvapí, když skočím z jedné hromádky knih a opravdu skončím na tvých zádech. Divoce začnu vrtět ocáskem.
"MÁM TĚ!!" vyštěknu hlasitě a začnu se taky smát. A aby toho nebylo málo, začnu se ti "rochnit" čumáčkem v kožíšku. Ocáskem přitom nepřestávám divoce vrtět. Ovšem pouze do okamžiku, kdy se ozve strašlivý rachot. Můj způsob využívání kde čeho si konečně vybral svou daň a jedna z hromad knih za námi se poroučela k zemi. Vylekaně nadskočím a sjedu ti ze zad. Vlastně tak skončím schovaný za tebou, hřbet naježený a ouška stažená k hlavě.
"Co to bylo?" špitnu tiše.

Vyrazím ve tvých stopách. Musím se hnát trochu víc, jelikož je mezi námi zatím celkem rozdíl ve velikoosti. Ale to mi nevadí, mám energie na rozdávání, no ne? Pozorně se ale rozhlížím všude možně. Jakmile dorazíme nahoru, začnu okamžitě šmejdit po všech možných koutech.
"Kromě těch divných kostek, co se otevírají, tak ne," podotknu. Samozřejmě tím myslím knihy, že ano. Když mě tlapkou ňupneš po čenichu, zamrkám. V první chvilce nevím, o co ti jde. Ale tvá slova mě nakopnou. V tu chvíli všechno sepne na své místo.
"Chytím!!" vyštěknu nadšeně. V tu ránu jsem na nohou a plnou rychlostí vyrazím za tebou. Je mi jedno, pokud sebou v nějaké zatáčce švihnu na bok - okamžitě zase vyskočím na nohy a ženu se za tebou. A díky své velikosti nemám ani problém využívat komínky knih nebo nižší stolky - vyběhnout po nich nebo z nich po tobě vyskočit.

Na své další výpravě po území mě zastihne vytí. Překvapeně zvednu hlavu a zastříhám ušima. Vytí tu moc neslýchám a tak vzbudí mou zvědavost. Klusem vyrazím za tím zvukem. Zarazí mě ale kolik našich vlků se tu schází. Podvědomě se ve mě aktivuje varování. Stáhnu se za jeden z domů a zpoza rohu začnu vykukovat a sledovat, co vše se to odehrává. Je tu spousta dalších vlků, kteří se drží stranou a vypadá to, že naši o ně příliš nestojí. Oběhnu hbitě dům z druhé strany, abych se dostal mnohem blíž. Chci vědě, o co jde. A co je to za vlky! Ale! Musím si dávat pozor. Tak nějak tuším, že bych tu neměl být...

I já jsem matně vnímal, že tu asi nejsem sám. Ale co? Noci jsou plné zvuků a já už se tolik nebál strašáků, kterými mě kdysi vyděsil táta. Už přeci jen něco málo taky umím, ne? A když se stáhnu do výšky atrakce, kdo by mi tady mohl ublížit? Možná jsem potřeboval právě tu tvrdou srážku s realitou, aby mi došlo, že i na našem území si opravdu musím dávat pozor. Kdo ví. Tak jako tak si tě nevšímám a to ani v okamžiku, kdy se plazíš po rameni za mnou. Najednou mi kýtou projede ostrá bolest, jak se do mě zakousneš. A k tomu ještě vrčení. Nestaším se v tom všem ale vyznat. Leknutím i bolestí se prudce otočím, což je ale fatální pro mou stabilitu. Rameno přeci jen není příliš široké na takové manévry. Tlapy mi podklouznou a gravitace už pak udělá svoje, aby mě stáhla dolů. Tebe ještě může zachránit, pokud mě včas pustíš a zaškrábneš se. Pro mě je ale už pozdě, já se elegantně zřítím dolů. Od vážnějšího zranění mě zachrání snad jen fakt, že ač jsem šplhal na zvednuté rameno, nebylo ještě tak vysoko. I tak po pádu vyjeknu, jak to zabolí. Zakňučím, když se pomalu převlím. Nějak se mi ale nechce zvedat.

Pozorně tě sleduju, když se ke mě tak otočíš. Byl bych opravdu nerad, kdybych si někoho hned na začátku znepřátelil. Naštěstí mě ale vyvedeš z omylu. I když se snažím napodobovat tvůj způsob sezení, můj ocásek mě po tvém prohlášení zradí a začne divoce tlouct do země nadšením.
"Překvapení jsou dobrá!" vyhrknu hned. A jako správné vlče opravdu snadno zapomenu na něco takového.
"To zní dobře! Ty poskládané věci už jsem potkal!" prohlásím hrdě. Samozřejmě tím myslím schody, ke kterým se hned hbitě rozeběhnu.
"Se sestřičkou jsme našli takovou šustivou věc. Když jsme na ni skočili na vrchu těch poskládaných věcí, tak jsme se krááásně vezli!" popíšu okamžitě mou zkušenost z továrny, kde jsme si pomocí plachty udělali ze schodů skluzavku.