Príspevky užívateľa

Nepřikládám své štěstí příliš Hatimu. A možná že i to je důvod, proč se mnou nemluví? Těžko říct. Svými výpravami se ale snažím dosáhnout toho, že budu silnější a schopnější. Pracovat na sobě, objevovat, zajistit si víc a víc toho, co se naučím! A možná... Možná ho i já pak uslyším? Kdo ví. Teď mě ale popravdě náš Hati nezajímá. Teď je tu přeci jen legrace!
"Si leda tak sedřeš kůži a dostaneš po papuli," uchechtnu se. Pak se ale zarazím. Dovolíš?
"Dovolíš? Kdybych tě sem nevzal, tak ji nenajdeš," ohradím se. Je jen na místě, abyc si ji mohl půjčovat. Ale než se začnu nad tím pořádně rozčilovat, ozve se cinknutí kovu o kov někde po naší pravé straně. Ihned zpozorním a našpicuju ouška. Samo by přece nic nespadlo, no ne?
"Kdo je tam?!" zavolám neohroženým hlasem hned. I když ve skutečnosti se ve mě dušička zachvěje.

"A proč to dělali?" vyptávám se zvědavě dál. Přeci jen chci pochopit všechno, co se kolem mě děje. Nebo i dělo. Jsem rád, že se ti povede najít pro mě větvičkou. Nadšeně poskočím a po větvičce se hned vyválím. Až když jsem spokojený, popadnu větvičku do tlamičky a spokojeným krokem tě následuju.
"Ano!!" vyjeknu i přes větvičku v tlamičce. Ale vzdát se ji jen tak nehodlám! Vyrazím s tebou hlouběji do města a ocásek za mnou mává na rozloučenou sem a tam.

Čím jsem starší, tím víc mě láká objevování. Výsledkem toho je, že se vydávám stále dál a dál. Na vlastní pěst se pokouším i lovit myšky, ale spíš jen tak z legrace. Proč to hrotit, když baštu nosí mamka a slíbila, že mě to naučí? Nejspíš ví, kdy je na to vhodný čas. A tak si svými naháněčkami spíš krátím čas. Ten si také krátím i další aktivitou. Hodně běhám a skáču všude možně. Výsledkem toho je, že by mě někdo mohl zaměnit s křížencem s opicí. Jako třeba teď. Dostal jsem se až do lunaparku, který zvědavě propátrávám všude možně. Ale nestačí mi jenom se dívat. Skáču a šplhám na různé atrakce, ale i do výšek. Chci prostě vidět všechno!! A jelikož nemám křídla, musím si je vynahradit jinak. Samozřejmě anatomii nezměním. Ale schopnost se různě odrážet a zaškrábnout na správných místech? Vytrénovat svaly na nohou, abych se odrazil výš a dál než jiní? Mé štíhlé tělo zvyklé na pohyb mi v tom pomáhá. A možná, že tohle moje řádění má vliv na mou neposednou srst trčící všude možně. Kdo ví? Tak jako tak, zrovna teď šplhám po vozech v podobě zvířat. Některé jsou u země, ale některé se zdvihají vzhůru. A tam právě se snažím opatrně vylízt. Po rameni, které zdvihá rádoby draka se mírně přikrčeně plazím vzhůru. Jen drápky mírně cvakají o kov.

Zarazí mě, když se otočíš ode mě. Nakloním hlavu ke straně a popojdu o něco blíž.
"Řekl jsem něco špatně?" zeptám se opatrně. Jak se ale otočíš zpět a já to nečekám, tak sebou maličko cuknu. Pozorně si tě prohlížím, ještě nejistý, jestli jsem neudělal nějakou chybu. Ale když zmíníš, že to tu je nepropátrané (čert vem, že jiní vlci už to prolézt mohli), nadchnu se.
"Tak to prozkoumáme spolu!!" vyjeknu nadšením. V tu ránu zapomenu na nějaké své obavy. Doběhnu k tobě a po tvém způsobu si sednu vedle tebe. I s tím ocáskem kolem tlapek. Rozhlédnu se kolem napodobující rozvážný výraz.
"Tak kam se podíváme jako první?"

"Prosím tebe. Potloukám se po venku už mnohem déle a nikdy se nic nestalo," mávnu tlapkou nad tvýma starostma. Pro mě je to hloupost a dost neopodstatněná obava. Mě se přece jen tak něco nestane! To už je jasné! Zaměřím se proto spíš na plachtu a její tahání nahoru. Všimnu si tvého povzdechu. Ale jen počkej!! Ještě uvidíš tu parádu, co z toho vyzískáš!
"A teď se drž!" zasměju se vesele, když se usadíš na plachtě. Samozřejmě tě nenechám jet samotnou. Je to úžasná jízda a já si ji nenechám uzmout! Nečekal jsem, že ale pojedeš ještě kus. Dostanu z toho záchvat smíchu. Doběhnu k tobě.
"Jsi v pohodě? Kams to chtěla jet?" zeptám se se smíchem.

Nadšeně vrtím ocáskem, když mě maminka chválí. Mám z toho obrovskou radost. Je to pro mě ta největší motivace. Se spokojeným zamručením si užívám tvé mazlivé otření.
"Dál! Dál!" vyhrknu nadšeně a následuju tě ven. S horlivým nadšením sleduju vše, co mi ukazuješ.
"A proč jinde neuvidím?" zeptám se okamžitě. Když se u jednoho stromu zastavíme, začnu ho zvědavě očichávat, ouška našpicovaná. Takovou vůni jsem tu zatím necítil. A moc se mi líbí!! Snažím se tedy na jehličí dosáhnout a stáhnout si nějakou větvičku níž, abych se o ni mohl začít otírat. Stavím se na zadní a chňapu tlamičkou po nejnižších větvičkách. A když ani tak nedosáhnu, tak se na ně snažím vyskočit a chytit se jich.

"Ebony..." zopakuju, ouška našpicovaná. Ocásek se mi rozvlní silněji.
"To zní moc krásně!! Krásné jméno ke krásné vlčici!" vyhrknu s typickou upřímností mláděte.
"Já chci zkoumat! Chci vidět všechno!!" vyhrknu nadšeně a poskočím. Na dotaz ohledně hladu jen zavrtím hlavou. Zatím hlad nemám. Možná později, ale teď ne. Teď převládá adrenalin z objevování všeho kolem.
"Ty už jsi to tu propátrala? Znáš tajné koutky?" zvědavostí mi div nehoří očička.

Nastražím ouška a natočímhlavičku do strany. V první chvíli mi nedojde, co těmi slovy myslíš. Ale jakmile mi to dojde, začnu divoce vrtět ocáskem.
"Ano! Teď jsme dva!" nadšeně poskočím. Ale když je řeč o rodině, tak samozřejmě smutný jsem. Moc času jsem si s tátou neužil a je to velká škoda. Byl úžasný! Nikdy by mě ale nenapadlo, že se něco takového vlastně může stát i jiným. Kouknu po tobě. Překvapí mě trochu, jak se přesuneš ke mě. Ale především, jak kolem mě obtočíš ocásek. Ale líbí se mi to! Usměju se na tebe. Skloním hlavu níž a zarochňám čumáčkem v srsti tvého ocásku. Našpicuju ouška s tvým dotazem. Hned hlavu zase zvednu.
"Já jsem Anuki. A ty?"

Pozorně se na tebe dívám a stejně pozorně ti i naslouchám. Je tam hodně prvků, které mohou intenzitu pachu ovlivnit. Na mě ještě celkem složité. A tak se chytím toho, co mi dává největší smysl. Čím starší pach, tím méně je cítit!
"Jo," kývnu, i když jsem nepochytil úplně všechno. Ale to nevadí. Tvůj úkol mě nadchne. Poskočím a okamžitě se vrhnu ven ze dveří a ke zkoumání dalších místností. Vždycky se zastavím a opravdu pečlivě se pustím do zkoumání. Někdy s tím přeci jen mám trochu potíž a nejsem si úplně jist. V takových chvílích se na tebe podívám, ale svědomitě se dál snažím. Ale není místnost, kde bych neřekl svůj verdikt. Někdy s jistotou. Jindy trochu nesvůj.

Maminka nám vysvětlovala, že počasí venku je čím dál ošklivější. Zima je větší a větší a začíná být nebezpečná. Vím, proč nám to tak zdůrazňovala. Nevím, jak Miriam, ale já celkem často utíkám do okolí. Zima nezima. Vracím se sice s kožíškem umolousaným a prochladlý, ale nebrání mi to v tom, abych utekl znovu! Doma je prostě nuda! A já nemám nudu rád.
Tentokrát je to ale trošku jiné. Tentokrát maminka přichází s aktivitami, které můžeme doma provádět. Vlastně i musíme. Než jsme se narodili, postarala se, aby byl náš pelíšek chráněný a bylo tu teplo. Ale přeci jen je potřeba to všechno zkontrolovat a opravit, co povolilo. O velké věci se postará maminka. Ale něco málo můžeme udělat i my.
Společně jsme natahali různé větve a chvojí. A taky odhrabaly nějakou hlínu, do které se přidal sníh. V teple našeho pelíšku sníh roztál a zmrzlá hlína povolila. Pak nastala zábava! Museli jsme promíchat hlínu s povoleným sněhem, aby vzniklo bahno. A s bahnem je obrovská zábava. První várka tak neskončila jako záslepka děr. Jako správný nezmar jsem bahnem začal capkat po sestřičce a vznikla z toho jedna velká bahení bitka. Maminka z toho nadšená nebyla.
Druhá varka bahna byla už pod dozorem. Zaslepili jsme jím povolené díry, aby sem odnikud netáhlo. A aby to bylo ještě jistější, do bahna jsme plácli ještě kousek chvojí. Kam jsme dosáhli, tam jsme pomohli. Zbytek už musela pak dělat maminka sama. Ale mohli jsme aspoň podávat.

_______________________________________________

Příspěvek zkonzultován a schválen maminkou Noctrou i sestřičkou Miriam.

Samozřejmě, že jakmile plachta dojede dolů, tak udělám několik kotoulů. Přeci jen, setrvačnost je mrcha. Zvednu se do sedu a začnu se smát. Tohle byla vážně sranda!! Zprvu ani nijak nereaguju na tvé dotazy, zda jsem v pohodě.
"Jsem... Jsem v pohodě..." prohlásím mezi smíchem. Pak po tobě teprve kouknu. Začnu divoce vrtět ocáskem.
"Pomoz mi! Vytáhneme ji nahoru!" prohlásím nadšeně. Popadnu cíp plachty a začnu ji hned tahat do schodů. Tohle si prostě musíš zkusit! A já pro to udělám všechno! Zápasím s plachtou nahoru a věřím, že i s tvou pomocí ji postupně dostanu zpátky nahoru.
"Sedej!" zavelím okamžitě. Plachtu mám přišlápnutou, aby ti nepodklouzla jako prve mě. Ale jakmile sedíš, položím na plachtu přední tlapy. Zadními se odrazím a hupsnu na plachtu k tobě. Wheeeeee!!!!

"Všesko!!" nadšeně poskočím a vyrazím za tebou. Uši našpicované a ocásek samou radostí divoce mávající ze strany na stranu. Dobrodružství!! Když mě vyzveš, ať prozkoumám pachy, tak se zastavím a začnu kolem soustředěně čmuchat. S pachy už se díky svým výletům přeci jen trochu seznamuju. Ale pořád v tom plavu. Výpravy na vlastní pěst mají tu nevýhodu, že mi nikdo nic nevysvětlí. Na druhou stranu... Párkrát se vrátím i po našich stopách. Občas se mi povede i kýchnout. Důležité ale je, že si díky naší vlastní přítomnosti začínám uvědomovat jeden dost patrný rozdíl. Náš pach je mnohem silější a intenzivnější, než spousta jiných, které potkávám kolem. Kouknu na tebe.
"My sme cítit víc. Ploč?" zeptám se hned, jak se ujistím, že to tak je. Neodpovídám tak sice na tvůj požadavek, ale je to krok ke správnému určení.

Když řekneš, že se jedná o cestu, tak se zarazím a kouknu na břevna železnice. Nenapadlo mě, že by tohle mohla být cesta. Poskočím okamžitě zpátky a s vervou se pustím do zahrabávání díry. To je přece to nejmenší, co můžu udělat, no ne?
"Ce-ta se neniší." přikývnu. To jsme už s maminkou přece probírali. A tak se nezastavím, dokud díru hezky zase nezahrabu.
"Tak!" kývnu, spokojený se svou prací. Ohlédnu se na tebe s vrtícím ocáskem a pohledem plným očekávání. Samozřejmě, že očekávám pochvalu, že mě napadlo tu díru zase zahrabat. Jsem chytrý a šikovný, ne?
"Kdekoli!" zopakuju nadšeně. A hned vyrazím za tebou. Skokem překonám koleje a hurá za tebou. Když nasbírám dost klacíků, které budou tak rovné jako ten velký na železnici, určitě se mi povede z toho stavět!

Plně jsem se soustředil na své počínání a ani mě nenapadlo, že by to mohlo jít jinak. Takže jakmile mi řekneš, že to mohlo být hned a bez vší té práce, zůstanu zaraženě koukat a ouška mi pomalu padnou dozadu. Nejsem si úplně jistý tím, že bych byl chytrý. Ne po tomhle. Ale přeci jen mi ouška vystřelí vzhůru, když mi dáš na výběr. Zatěkám pohledem mezi otevřenýma dveřma a tebou. Prozkoumat tenhle dům nebo další? Seskočím z kyblíku a nerozhodně přešlápnu.
"Já ci proskoumat všesko!" prohlásím okamžitě.

Musím se uchechtnout. Tak já tě chci za každou cenu ochránit před nebezpečím a ty se mi i přes to nalepíš na zadek. Někdy jsem nechápal, kterými cestičkami tvé myšlenky vedou. Ale to je fuk. Naštěstí nám tentokrát nebezpečí nehrozilo a navíc jsi našla tu veselou křupavou věc, co se ti tak líbí. A jelikož se líbí mé sestřičce, tak ji tady přeci nemůžeme nechat!! Zarazí mě ale, s jakým nápadem přijdeš. Pustím plachtu a vyběhnu nahoru. Zadívám se na schody.
"Můžeme to minimálně zkusit." prohodím. Začnu tedy předníma tlapkama strkat do plachty. Ale nečekám ten okamžik, kdy konečně povolí. Podjedou mi zadní nožky a já sebou švihnu na plachtu, která se jak boby sešupne dolů ze schodů. Zapísknu nejprve leknutím, ale přejde to v nadšení. Takhle na plachtě sjet schody bylo zábavné!