Príspevky užívateľa

Nakloním hlavičku ke straně a pozoruju tě.
"proč ne?" zeptám se okamžitě. Pokud to není dobrý nápad, chci vědět proč, abych příště něco takového neudělal. Ale musím vědět, KDY to je špatné a proč.
"Aha. A já tě vzbudil? Omlouvám se. To jsem nechtěl," spustím okamžitě, aniž bych ti dal pořádně prostor mi vlastně odpověď. Alespoň zprvu. Pak se totiž odmlčím.
"Vím. Ale maminka nemá vždy čas, táta už s námi není a nikdo za námi nepřišel." stáhnu ouška.
"Ale teď nejsem sám!" prohlásím okamžitě.

I když jsem to nečekal, tlapička přeci jen pomohla a další pčíknutí už se neobjevilo. Zatřesu ještě hlavičkou. Nedávám v tu chvíli moc pozor a tak mě překvapí, když na zem seskočí velký temný stín. Doslova nadskočím a kožíšek na hřbetě se mi naježí. Až teď si pořádně prohlédnu ten stín, který má siluetu vlka. Našpicuju uši. Zdá se, že jsi přátelská, tak snad nebude problém si popovídat, no ne?
"Ahoj. Já jsem Anuki. Jsem tu na výpravě!" prohlásím hrdě. A z opatrného postoje se hned narovnám do celé své výšky.
"Tady to ještě neznám, tak jsem se přišel podívat. Ty tu žiješ?" zeptám se hned zvědavě a nakloním hlavičku ke straně. Máš úžasně černý kožíšek. Skoro jako maminka. Ale ta má navíc krásnou hvězdičku na čele, kterou mám MOC rád.

"Prostě to nech být," uzavřu to. Opravdu nechci, aby se za mě někdo umlouval. Chci si Hatiho hlas vysloužit sám! Naštěstí se pak vrháme už vzhůru, kde jsou k řešení jiné věci.
"Taky jsi mohla zůstat dole," rýpnu si. Držím se ti ale při průzkumu po boku a i já velmi opatrně zkouším, co jsme to našli. Když se to odhodláš odtáhnout víc ke světlu, chytím to do zubů o kus dál a pomůžu ti to odtáhnout. Jakmile vidím, o co jde, začnu to pozorněji zkoumat a očichávat.
"Hmm... Pojď, stáhneme to dolů ke vchodu. Až se budeme vracet domů, tak si to odtáhneme sebou." navrhnu. Když se ti ten zvuk tak líbí, tak proč bychom to tady nechávali?
"Ale opatrně na schodech, ať si nerozbijeme tlamku," podotknu. Hned vezmu plachtu do tlamičky a začnu opatrně tahat dolů.

Mé útěky se stali snad běžnou součástí mého života. Ani by mě nepřekvapovalo, kdyby to už mamka vzdala a prostě mě nechávala. Ale... V tajném útěku je něco lepšího! Ten úchvatný pocit vítězství, že se mi to povedlo! Ten nic nepřekoná. Stejně tak pohled na měsíc. Na chvilku se zastavím a zadívám se na jeho krásnou zář. Jak si tak stojí vysoko na nebi a shlíží na nás. Jako bdělé oko.
"Nemluvíš se mnou snad proto, že utíkám?" zeptám se měsíce nad hlavou. Ale pak si povzdechnu. Proč se ptám... Stejně mi neodpoví... Místo toho se vydám na cestu vpřed. Opět mířím do jiných míst, která ještě neznám. Odtud vane i trochu zvláštní pach. Ještě nevím, že to je zatuchlý pach knih. Ale to nevadí, to brzy zjistím. Dokonce i dveře jsou otevřené, takže mi nedělá problém proklouznout dovnitř. Pozorně se rozhlížím kolem. Zavětřím. Ten zvláštní pach je přesně tady, ale mnohem silnější. Můj čumáček na to není zvyklí a tak se ozve prostorem hned třikrát kýchnutí. Přejedu si pak pacičkou přes čumáček, jako by mi to snad mohlo nějak pomoct.

Nejsem si jist, jestli jsi tímhle můj pocit jen nezhoršila. Nepotřebuju přece, aby se za mě někdo přimlouval, no ne? Nakolik je to pak ta pravá zásluha?
"To neřeš. Hati ví, kdy se komu ozvat. A když ho přemluvíš, o čem to bude?" mírně si odfrknu. Ne, pak by to opravdu nebylo ono. Naštěstí se tím nemusím až tak zabývat, když vyrazíme vzhůru.

Nahoře máš ale pravdu. Není tady tolik světla. Možná díky špinavým sklům, které nepropouští zář měsíce skrz. Vyrážím dál po tvém boku.
"Tady musíme opatrněji, Miri. Když nevidíme. Nechceme spadnout dolů," podotknu a kráčím dál. Dokud tedy neuskočíš.
"Co já vím, vidím to co ty... Drž se za mnou..." zamručím. Odvážně ale skloním hlavu trochu níž a začnu pořádně větřit, zda neucítím podezřelé pachy. Popojdu také do míst, odkud jsi uskočila a opatrně začnu tlapou dloubat do té měkké země. Trochu se obávám, zda jsme nenarazili na tu velkou myš. To by byl průšvih jako hrom!!

Propletu se různě za tebou, ale vyběhnu na kovové schody. Tam se přičápnu a sleduju tě z výšky. Mám tak i výhled na to, co tam sleduješ. Když zmíníš, že ti zpívá v hlavě, viditelně to se mnou cukne. Ouška mi klesnou k hlavě. Jak je možné, že tobě dokonce ZPÍVÁ a se mnou ani nepromluví? Zvednu hlavu k oknu a zadívám se ven. Od začátku se o něj přeci zajímám. Maminka mi o něm vypráví... Je to snad proto, že neustále utíkám na výpravy?? Nebo je to proto, že jsem chtěl alespoň ze stínů vidět den a slunce? Stáhnu se hlouběji na schody, takže na mě nevidíš. Bojuju s pocitem zloby a zrady. Co je na tobě tak výjimečného a na mě ne?
"No nevím..." zamručím mírně nalomeně. Nejsem si ani jist, zda mi tahle pochybnost nezhorší naděje. Je mi z toho všeho trochu do pláče. Ale tomu se nehodlám poddat.
"Jdeme do druhého patra!" štěknu zničeho nic o dost jiným hlasem. Ihned odhrábnu a vyrazím nahoru. Drápky mi cvakají o kovové schody.

Ohlédnu se po sestřičce a musím se pobaveně zasmát.
"Jasně, všechno hoď na mě, zbabělče," uculím se pobaveně. Ale ani mi to nijak moc nevadí. Je to přeci jen moje sestřička, jak bych se na ni mohl zlobit? Navíc jsem si jist, že nad námi bude Hati bdít a všechno dobře dopadne! A tak jsem mohl působit možná i trochu bezstarostně. Pravda je ale opakem. Pozorně se rozhlížím a hlídám si záchytné body pro hledání cesty zpět domů. Přesně tak, jak mě to učil táta! Trošku mě bodne u srdce při té vzpomínce. Ale hrdě kráčím dál.
Když se ve dveřích zastavíš, také se zastavím a ohlédnu. Hlídám si tě, abychom se nerozdělili a jsem za to rád. Takhle bych ti mohl snadno zmizet, když se budeš nečekaně zastavovat. Už už ti chci říct, že je to v pohodě a ať jdeš dál, když promluvíš. Našpicuju uši.
"Určitě!" prohlásím s naprostou jistotou. A konečně vyrážíš vpřed jako střela. A já se rozhodně nenechám zahanbit! Vyrazím za tebou. I já prolézám různé kouty. Nevadí mi pavučiny, které mi ulpívají na kožíšku. Jako první prolézáme pouze spodní patro, ale i tady je toho víc než dost na zkoumání. Každou chvíli si hlídám, kde se nacházíš. Je to při průzkumu důležité! Tím spíš, když nevíme, co tu na nás může vyskočit. Co když tu budou ty krysy, před kterými mě táta varoval?
"Hm... Ne... Hatiho ještě neslyším. Ty jo?" nakloním hlavu ke straně a propaluju tě pohledem. Tak nějak ve skrytu duše doufám, že ne!

Pro jednou se mi povedlo vyplížit se z našeho domácího prostoru aniž bych byl sám. Mám z toho ale velikou radost. Protože ten, kdo mě provází, není nikdo jiný, než má milovaná sestřička. Jsem neskutečně rád, že jsem ji mohl ukázat, jak beru roha. A že společně jdeme propátrat další prostor, který ještě neznáme. Ohlédnu se po sestřičce a vesele si poskočím.
"Musíme být opatrní, aby nás nikdo nechytil." podotknu pro jistotu, zatímco kráčím k továrně. Vypadá na jednu stranu trochu děsivě, ale to mě nezastaví v jejím pátrání. Ale jsem díky tomu rád, že tu nejsem sám. A hlavně, kdyby se náhodou něco stalo, může doběhnout pro pomoc. Zvednu krátce hlavu vzhůru.
Velký Hati, prosím ochraň nás, ať naše výprava dobře dopadne, pomyslím si a s lehkým úsměvem zavrtím ocáskem. Maminka mi hodně vyprávěla, jak musíme Hatiho poslouchat a naslouchat jeho slovům. Stále ho ještě neslyším, ale to nevadí. Můžu s ním komunikovat i tak, no ne?
"Jde se pátrat!" štěknu vesele a přidám do kroku, abychom do továrny mohli dorazit co nejrychleji! Až když se k ní přiblížíme, tak zvolna zpomalím. Budovy jsou tu obrovské, ale to není až takový rozdíl oproti domům v zástavbě. Ale tyhle domy jsou jinak cítit. Našpicuju ouška a krok za krokem pokračuju dál. Pozorně se ale rozhlížím kolem.

Pozorně naslouchám, jak mluvíš o Hatim. Mluvíš o něm tak krásně! Přiměje mě to zvolna vrtět ocáskem.
"Dobže. Budu poslouchat," prohlásím s jistotou. Protože když to říkáš ty, moje maminka, tak je to určitě správné. A když o něm mluvíš tak hezky, tak to přece nemůže být nikdo špatný!

Nadšeně spolu s tebou vyrážím na průzkum. Držím se u tebe, ale pozorně se všude rozhlížím kolem. Pak ale zarazíme na dveře. Ještě mi nedochází, co jsou zač, ale naštěstí mi to hned vysvětlíš. Dveře.
"To sou d-veše?" nakloním zaujatě hlavičku ke straně. Pozorně je sleduju. Stejně tak, jak mi ukážeš jejich otevírání. Kouknu po tobě a pak na sebe. Je mi jasné, že stejným způsobem nemám šanci dosáhnout. Ale to mi nebrání v tom, abych to zkusil! Hned se postavím na zadní. Jednou tlapkou se opřu o dveře, abych měl lepší stabilitu a druhou se natáhnu co to jen jde. Ale zatím ještě na kliku nedosáhnu. Tak to tvrdohlavě zkusím aspoň tlamkou. Ale ani tou zatím nedosáhnu. Stáhnu ouška k hlavě a pozorně se rozhlédnu kolem. Chci je za každou cenu otevřít!

Pro jednou se od tebe vzdálím a začnu po chodbě soustředěně pátrat a hledat. Nakonec najdu cosi, co chytím tlamičkou a začnu sunout ke dveřím. Je to kýbl. Když ho dotáhnu ke dveřím, chvilku mi trvá, než ho soustředěně převalím dnem vzhůru. Ouška mám celou dobu našpicovaná. Jakmile je dnem vzhůru, vyhupsnu nahoru. Je to trochu složité, jelikož dno není veliké. Ale mé pokusy o úteky mi v tomhle pomůžou. skákal jsem na kde co. A tak se mi to nakonec povede. Teď, když se natáhnu, na kliku už dosáhnu. A přesně po tvém vzoru vezmu za kliku....

"Hati je Bůch... Hati není jako ty a já?" zeptám se stále zvědavě. Nevím, co si představit pod pojmem Bůh. Je to vlk? Nebo jiný tvor? Nemám tušení, ale zajímá mě to. Nadchne mě ale, že dostanu příležitost vidět den. Ocáskem hned začnu zběsile vrtět ze strany na stranu.
"Dob-že! Budu še dívat jen dvešmi!" souhlasím poslušně okamžitě. Ale už teď jsem se nemohl dočkat!

Pozorně se rozhlížím kolem sebe. Ouška mám našpicovaná a ocásek držím v rovině se zády, jak jsem celý soustředěný. Na vyhlídce se nadšeně dívám do dálky. Tolik je toho odtud vidět. Taková nádherna! A má to tu ráda i maminka! to je úžasné, no ne? Když ale zmíníš průzkum a že mě chceš něco naučit? To je jiná věc!
"Můšeme!! Jdeme!!" vyskočím hned vesele a aktivně ti proběhnu mezi předníma nohama v úhledné osmičce.

"Si-mä," zopakuju mírně zkomoleně, jak mi ještě moje řeč nejde úplně tak dobře. Kouknu z tebe na vyhrabávanou díru a zase na tebe.
"P-oč ne?" zeptám se okamžitě. Samozřejmě čekám hezky na svou odpověď, ale vidina něčeho lepšího se mi taky zamlouvá. Zastříhám ušima a poskočím.
"A kde?!" vyhrknu okamžitě. Ocáskem začnu okamžitě vrtět ze strany na stranu a bez obav se vydám hned k tobě. Maminka mi přeci jen říkala o hranicích a už vím, že tady nejsou. Takže tady je bezpečí a ty určitě nebudeš zlá.

Nebyl jsem si jistý, co tím vším maminka myslí. Proč by se k nám táta neměl vrátit? Proč bychom se měli chodit rozloučit? Byl jsem z toho zmatený. Ale nebrání to tomu, abych se vydal s maminkou na tu velkou akci. Zarazilo mě, kolik vlků se tady sešlo. Kolik vlků tady vlastně s námi žije. A já neznám skoro nikoho z nich!! Na jednu stranu to bylo fascinující...
Ale na druhou stranu tu vnímám tu tíživou atmosféru. Stáhnu uši k hlavičce. Vůbec se mi nezamlouvá, jak je tu napjato. Naštěstí brzy začne jeden vlk mluvit a pak i hrabat. Nevím sice proč, ale to hrabání mě nadchne! Prosmíknu se dopředu a začnu hrabat taky. Sice jsou moje malé tlapičky vlastně k ničemu, ale to je jedno. Svědomitě hrabu dál, dokud ten okřídlený vlk zase nepromluví. Rozhlédnu se kolem sebe, abych pohledem vyhledal maminku. Ta se ale blíží a tak jen zavrtím krátce ocáskem. Nejsem já šikovný? Taky jsem hrabal!
Ale maminka pokračuje dál a začne něco tahat k vyhrabané díře. Nedochází mi, že jde o tělo tatínka, dokud ho nepřitáhnou a neuloží do díry. Zmateně nakloním hlavu ke straně a zadívám se maminku.
"Táta tu bude spát?" zeptám se bez okolků. Zaraženě sebou ale cuknu, když ten jiný vlk začne tátu zahrabávat. Proč to na něj sype? To tátovi určitě nebude příjemné. A tak vyrazím proti Nirixovi, abych ho zastavil. Maminka mě ale zarazí a tiše mi vysvětlí, co se děje. Zaraženě zatěkám pohledem mezi vlkem, tátou a maminkou. Ale fakt, že i maminka pár hrábnutím nahrnula na tátu studenou hlínu mi jen potvrdí, co mi pověděla. Stáhnu ouška k hlavě. Po vzoru maminky párkrát shrábnu hlínu na tátovo tělo. Spolu s maminkou se pak vzdálím.
Ve chvíli, kdy se ozve vytí, přidávám se samozřejmě i já. Zvednu hlavičku a vydám táhle vytí protkané mou láskou k tátovi. V hlavě se mi ukazují ty chvíle s ním a já s pomalu uvědomuju, že už žádné další nebudou. Z očiček mi vytečou slzičky, ale mé vytí je hlasité a pevné. Je mi jedno, že je stále trochu pištivé. Pro tátu nechávám nést svůj hlásek, dokud všichni nepřestanou. Zastavím mezi posledními....

_______________________________________

Zásah maminky Noctry je domluven out rpg.

"Šo je Bůch?" zeptám se zvědavě. Ale když řekneš, že za ním nemůžeme, stáhnu ouška k hlavě.
"To je -koda. Vád bych sa ním na ná--těvu. Ale dobže. Dyš nemůšu sa ním, budu poslouchat. U-čitě ho us-yším!!" prohlásím s nadšením a odhodláním. Budu z těch, které strejdu Hatiho uslyší! Naslouchám ti ale dál a zadívám se na měsíc.
"Bvat... Měsíc mám vadši. Můšu na něj koukat. Je kvásný. Stvejda Hati musí být taky kvásný," prohlásím uchváceně. Ocásek mi sebou vrtí sem a tam.
"Sajímá mě i den a slunse. Můšu se jednou skovaný podívat? Neci slobit stvejdu. Ale -těl bych vidět." stočím hlavičku k mamince. Však ono se i říká, že neznámé je příliš velké lákadlo, že ano.

Zavrtím ocáskem, když se o mě otřeš a ještě mě pochválíš. Mám z toho velkou radost. A chci takových chvil mnohem a mnohem víc! S nadšením tě dál následuju a sleduju cokoliv z toho, co mi ukážeš.
"Dobše. Budu volat," přikývnu, abych tě ujistil, že vím, co mám dělat. Když mě vedeš do domu, na moment se zarazím a zavětřím. Samozřejmě, že tu cítím tvůj pach. Hned ale popoběhnu zase za tebou a následuju tě. Jakmile dojdeme na terasu, užasle se zadívám do okolí.
"Pááááni!" houknu uchváceně.

Jsem plně ponořený do hrabání. Sice mě tatínek varoval před nebezpečnými tvory, ale to je vedlejší. Tady přece nic nebylo, tak proč se tím stresovat. Na strach tu není žádný prostor. Přesto ale, když se ozve vlčí hlas, tak doslova nadskočím, až si kecnu na zadek. Tak jsem se lekl vlčice, která se tu objevila. Zaraženě zamrkám a prohlížím si ji. Je tak... Tak zvláštní!! Nemám vůbec tušení, co je zač. Je to opravdu taky vlk? Nebo je to jedna z těch příšerek, před kterými mě varoval táta?
"Kto si?" zeptám se a nakloním hlavičku ke straně. Vypadáš tak zvláštně. Ale zatím jsi mi neublížila.
"Já sem Anuki! A hvabu tu klasek!" prohlásím a vyskočím na nohy. Tlapkou poklepu na trám, který se snažím podhrabat.

Samozřejmě, že jsem byl nadšený a neposedný. OStatně, jako každé vlče, kterému se konečně splní jeho přání a je vyvedeno za hranici povolené oblasti. Nemohl jsem být šťastnější!! Ale byl jsem taky poslušný. Svými útěky jsem si zavařil asi už dost. A teď jsem venku! Jakmile maminka začne mluvit, ukázním se ještě víc. S ouškama našpicovanýma bedlivě poslouchám každému slovu.
"Hati je hodný stvejda?" zeptám se pozorně.
"Chci jít za Hatim! Půjdeme na ná-těvu?" nadšeně zavrtím ocáskem a očka mi zazáří. Na tvá další slova se zase pozorně rozhlédnu kolem nás. I na ten jinak tvarovaný dům. Očka mi těkají z místa na místa dosti pozorně. Rozhodně tvým slovům pečlivě naslouchám.
"Uvazili?" nechápavě se na maminku zadívám. Ale zároveň mě zaujme i něco dalšího.
"Slunse... So je slunse?" zvědavě nakloním hlavičku ke straně. Na další poučku se ptát nemusím. Nejednou se mi stalo, když jsem se snažil přelézt jednu z hradeb naskládaných věcí od tebe, že jsem něco shodil. A nejednou jsem spadl i sám. Umím si představit ten sesuv, co se může stát u budovy, která je MNOHEM větší.
"Seď se šíšalkou je špatná. Nechodit." přikývnu a popíšu si to po svém. Kdepak nějak puklina nebo polámanost. Žížalka!! Když se zastavíme, zvednu hlavičku do výšky a pozorně čenichám. Voní to tady úplně jinak, než doma. Tolik toho tady je!!
"Já ši taky žašloužím!!" prohlásím odhodlaně.
"Volat... Jako jsme volali na měšís?" zeptám se pro jistotu, jestli to chápu dobře.