Príspevky užívateľa

"Já těl sa tebou," prohlásím jednoduše. Nosíš nám kde co, vídáme tě. Ale... Pořád mi to přišlo oproti mamince málo. Chtěl jsem si ukrást nějaký čas s tebou. Aniž by se mi pod tlapky pletla sestřička. Mám ji sice taky rád, ale nechci ji mít za ocasem neustále, že ano. Když se pak vytasíš s varováním, zarazím.
"Soubci?" zopakuju a ouška mi vystřelí vzhůru. Už je to samo o sobě mluví za vše. Zavrtím hlavičkou - ne, ještě jsem ho neviděl. Maminka se asi stará dost, aby bylo i okolí našeho doupátka bezpečné. S ušima našpicovanýma se začnu rozhlížet kolem, jestli nějakého neuvidím.
"šo je soubek?" otočím hlavičku zpět k tobě, když tu nezaznamenám nic podezřelého. V očkách se mi jasně odráží má zvědavost.

Usazený mezi tvýma tlapkama s hlavičkou zvednutou tě dál sleduju. Ocásek mi při tom zametá zem v odrazu mého nadšení.
"V pošádku. Já šel sám. Vím jak voníš. Já cítil jak voníš a šel." prohlásím hrdě. Prostě jsem pašák, ať si ostatní myslí co chtějí! Když už jsem se to naučil, tak po tvé další otázce se hezky zvednu na zadní a balancuju na nich. Musím se ti přece předvést!
"Ano. Já šel ža tebou." přitakám. Vůbec nechápu, proč jsi z toho tak překvapený. Však jsi můj táta! Ale i když se snažíš úplně nepokazit nadšení... Přeci jen zase klesnu na nožičky a nakloním hlavičku ke straně.
Zajímavé... Udělal jsem snad něco špatně? Myslel jsem, že budeš rád, pomyslím si a maličko stáhnu ouška. Přikývnu, na znamená, že si určitě budu dávat pozor.
"Umh... Já našel seštu pšes všešny ty věši. A pak šel ža tvou vůní." mé prvotní nadšení pomalu vystřídala nejistota, jestli jsem opravdu neudělal něco špatně. Zlobíš se snad na mě?

Naštěstí mám dost rozumu a poté, co štěknu, abych na sebe upozornil, zůstanu stát. Pozorně se rozhlížím kolem sebe a čekám, jestli mě táta najde nebo ne. Nedojde mi, že by se mohl třeba zlobit. Zvolna vrtím ocáskem a těším se, až mě najde. A že to nakonec netrvá dlouho.
"Táta!" vyštěknu nadšeně. Rozeběhnu se k tobě a hned se ti začnu motat kolem nohou s divoce rozevlátým ocáskem mrskajícím se ze strany na stranu.
"Máma doma. Máma s Mivi," prohlásím jednoduše. Zastavím se mezi tvýma předníma tlapama a zvednu k tobě hlavu.
"Já šel sám! Ža tebou!" prohlásím pyšně.
"A našel!" dodám ještě hrději. No nejsem já pašák? Miriam by to určitě ještě nezvládla. Ale já ano!

Moje ustavičné pokusy o útěk, které se poslední dobou začínají i dařit, nejsou příliš vítané u dospělých. Vidím to na mamince, když mě odchytí. Ale když ten svět je tak veliký! A tak nádherný! Já ho musím objevit! Chci být venku a zjišŤovat, co se tam všude skrývá. A kdyby to bylo nebezpečné, tak tam ven přece nechodí ani maminka, ani táta. Nemlže to být tak nebezpečné.
Nakonec mi ale maminka udělá radost. Rozhodla se, že mě vezme ven a ukáže mi svá oblíbená místa. Ukáže mi cestu tam a zpět, abych věděl, kde ji můžu najít. Byl jsem tak nadšený! Ocásek jsem si div neukroutil. A kolik pusinek jsem za to mamince dal!!
A tak jsme vyrazili na cestu. I když mě zajímalo, co vše je kolem nás, držel jsem se poblíž maminky. Byl jsem rád, že můžu jít někam zrovna s ní. Když mě zrovna něco opravdu zaujalo, dal jsem mámě vědět. Štěkl jsem a pak ji ukázal, co mě kde zajímá. Bylo to lepší, než ji rovnou utíkat. Mohla by se rozzlobit a bylo by po výletě. A to jsem rozhodně nechtěl.

I když jsem ještě škvrně, co by mělo být pod dozorem dospělého, začínám vyrážet do okolí sám. Daří se mi vyčíhnout si moment, kdy jsou maminka nebo táta zaměstnáni a vyplížím se ven. Po spoustě a spoustě marných pokusů se mi konečně daří najít způsoby, jak své úniky opravdu uskutečnit. Vím, že by to mohlo být i nebezpečné. Ale moje zvědavost nad okolím je silnější, než obava. Čím dál se mi daří posouvat se, než mě chytí, tím víc mě zajímá, co tam je. Dál a dál, kam až se svět otevírá. S každým krokem se zdá, jako by se svět ještě více zvětšoval a odhaloval mi mnohem víc věcí. Byl jsem úžasem z toho všeho vedle.
Tak jako i teď, když jsem dorazil do míst, které jsem ještě nenavštívil. Je to tu zvláštní. Pach tady kolem je úplně jinačí. Ještě nevím, že ten divný štiplavý pach je kov od železničních kolejí. Ani nevím, že se těm dlouhým klackům na zemi říká koleje. Ale rozhodně je vidím poprvé a začnu si je bedlivě prohlížet. Rozhodnu se, že zkusím jednu podhrabat. A tak se zaujatě vrhnu do zběsilého hrabání u jedné z kolejí.

Už od prvního okamžiku, kdy nám maminka ukázala cestu ven, jsem měl tendence vyrážet objevovat svět kolem nás. Vyhlížel jsem každý okamžik. Když maminka odcházela, plížil jsem se za ní, abych ji mohl pronásledovat. Ale většinou na mě přišla a nahnala mě hezky zpátky. Nebo když dorazil táta. Když odcházel, opět jsem měl tendence se plížit za ním. Ale ti velcí vlci jsou vždycky tak všímavý!! Bylo to až neskutečné!!
Ale konečně se mi to povedlo. Najít si ten správný okamžik. A taky si najít svou cestičku skrze všechny ty maminčiny zátarasy, aniž bych dělal nějak velký hluk. Konečně se mi povedlo se vyplížit ven. V první chvíli jsem se jen posadil a zadíval na oblohu. Naštěstí jsem se ven vyplížil za noci, abych neměl problém. Díval jsem se na ten měsíc a tak tak jsem se zastavil, abych nezačal výt, jako tehdy s maminkou.
Po chvíli ale vstanu a vydám se na cestu. Poznávám už pach maminky i tatínka. Tentokrát ale vím, čí pach chci sledovat. Je pro mě těžké se řídit podle pachu, stopovat ještě pořádně neumím. Instinktivně ale vím, že se mám držet tátovy vůně. Nejednou se mi povedlo uhnout a musel jsem se vracet. Ale to nevadilo. Mou cílevědomost to nenarušilo a já pokračuju svědomitě v hledání táty. Naštěstí se zdá, že pravidelně používá jednu cestu, takže jeho stopa není slabá. Nakonec se mi přeci jen povede držet se stopy, která začne sílit. Začnu se i rozhlížet kolem sebe a hledat, kde tátu uvidím. Abych ale nehledal tak dlouho (protože už to opravvdu zábava nebyla), rozhodnu se na sebe upozornit - štěknutím.

Nesmírně mě těší, že dostaneme pochvalu od maminky. A těší mě i pozornost sestřičky. Je to krásně znát na ocásku, který sebou zběsile mrská sem a tam. Měl jsem takovou radost, že jsem se zase rozkročil a znovu se postavil na zadní nožky. Snažím se udržet tentokrát dýl, což se mi nakonec i povede! A to díky tomu, že tentokrát i zapojím ocásek! Tak takhle se na to musí! Udržím se na nohou jen o maličko déle, než předtím. Ale začínám chápat ten správný gryf.
Chtěl bych v tom pokračovat - ale maminka mi to překazí pokynem k návratu domů. Nespokojeně zamručím. Samozřejmě že na protest se hnu až ve chvíli, kdy mě maminka pošťouchne čumákem. Znovu nespokojeně zamručím, ale přece jen teda vyrazím za sestřičkou. Ta se vrhla domů, jak kdyby jí za patama hořelo. Já se ale vrátit nechtěl a tak se spíš courám a neochotně přelejzám všechny překážkym co se nám staví do cesty.
Nakonec ale přeci jen dorazíme domů. A když už jsme doma, začnu si uvědomovat, že na mě padá únava. Předvedu ukázkové mohutné zívnutí. Ke spánku se ale nemám. Maminka přece pokynula, že je čas na jídlo. A bříško se o svá práva rozhodně hlásí. Takže s jídlem se zrovna dvakrát pobízet nenechám. Ale jen co zaplaším nejhorší hlad, začnou se mi klížit očička. A nakonec ješttě s cecíkem v tlamičce usnu.

I když se mi to nedaří, nevzdávám se. Chci něčeho dosáhnout a když se vzdám, tak toho nedosáhnu. Je mi fuk, že na mě sestřička kouká jako na blázna. Cílevědomě a nezdolně se snažím dál!! Zastavím se až v okamžiku, kdy přejde maminka před nás. Zadívám se na ni a s neskrývaným úžasem sleduju, jak snadno se postaví na zadní nohy a balancuje. Sledoval jsem ji pořádně, ale přesto mi nedocházelo, co jsem dělal špatně. Co bylo jinak mezi mým a maminčiným pokusem?
Pak na mě ale štěkne sestřička. S mírně nabručeným výrazem se na ni zadívám a sleduju, jak se na tu chviličku postaví na zadní. Mrzutě si odfrknu. To se ti to předvádí, když ti to maminka ukázala, co? Ale já to zkoušel sám! Ale teď? Teď vím jak na to!
Teda... Zadívám se zase na maminku. Místo abych rovnou zkouše co vlastně chci, začnu maminku obcházet a okukovat, jak vlastně stojí a co dělá. Dokonce ji i podlezu, beze strachu, že by na mě mohla dopadnout. Maminka by mi přeci neublížila. Nedopadne dolů, když tu jsem já! (ach ta bláhová dětská hlavička)
Až když se pořádně vynadívám, popoběhnu stranou. Tentokrát štěknu já - ale mnohem výrazněji. Je v tom znát pevné odhodlání. Stáhnu soustředěním ouška k hlavě a přimhouřím očka. Zadníma nožkama se trochu rozkročím do stran. Nejprve se trošku předkloním. Pak ale vložím sílu do předních tlapek a pořádně se odrazím. Jen jsem se zapomněl podívat, co mám dělat s ocáskem!! Takže je můj pokus stejně překažen a skončím opět skácený k zemi. Vydržel jsem na tlapkách možná stejně dlouho, jako Miri, možná o kapku déle - copak já vím? Neumím ještě vnímat čas. Ale vím, že to není tak dlouho, jako u maminky. Frustrovaně pištivě vyštěknu.

Neskutečně se mi líbilo, jak se naše hlásky nesou večerním vzduchem. Mám pocit, jako by se mi celým tělíčkem proháněla vibrující vlna. Bylo to neskutečně příjemné a já nechtěl přestat. Nakonec jsem ale musel, jelikož mi docházel vzduch. Vytí ustalo a já se zhluboka nadechl. Ocásek mi sebou vrtí sem a tam jako šílený. Stočím pohled na maminku zrovna ve chvíli, kdy se rozhodla nás znovu přepucovat. Stáhnu uši k hlavě a na protest zamručím. V srdíčku jsem vlastně rád za každý okamžik s maminkou a za každou její projevenou náklonnost.
Dál se dívám na ten nádherný zářivý kotouč. Na tu jeho měkkou záři. Láká mě k sobě. Nemůžu z něj spustit očička. Chtěl bych za ním blíž. A tak začnu předvádět cosi podivného. Pokouším se vyskočit nebo se zvednout na zadní. Ve výsledku to vypadá tak, že se každou chvíli svalím na bok nebo sebou plácnu na zem. Ale to je fuk. Cíleně se dál pokouším dostat nahoru.

Zamručím kdykoliv mě maminka pohladí. Přijde mi, že si to nezasloužím! Ale zároveň jsem za to i rád. A dodá mi to odhodlání a sílu pokračovat dál. A nakonec jsem nadšený, že to tak dopadlo. pohled na měsíc je úchvatný. Očividně je tím uchvácená i sestřička a maminka. Nerozumím tak úplně jejím slovům. Ale cítím, že to je pro maminku důležité. Poposunu se, abych se mohl o mamku opřít. Vnímat ten úchvatý pocit, který z ní sálá a dodává mému pohledu na měsíc jakousi další úroveň. Tohle je něco, co ještě nechápu, ale zároveň mi to dává hodně.
Ale pak...
Pak maminka zvedne hlavu k nebi a vydá ten nádherný čistý zvuk. Našpicuju ouška a zadívám se na ni s naprostým uchvácením v očičkách. Zprvu jen poslouchám. Pak se ale přidá i sestřička. Nezní ani náhodou tak hezky, jako maminka. Ale její odvaha se přidat přiměje i mě. Zvednu hlavičku a stočím tlamku, jak mi instinkt zavelí. Zhluboka se nadechnu a celé své srdíčko vložím do toho táhlého kvílivého zvuku, který se nese spolu s maminkou a sestřičkou k tomu nádhernému zářivému světlu. Nechápu, proč to děláme. Ale je to nádherný pocit!

Nespokojeně zamručím, když nám nejprve přepucuje maminka kožíšky. Slíbila ukázat měsíc, tak co má být to pucování? Ale pak přeci jen vyrážíme! Soustředěně si dávám pozor, jak dávám pacičky. Ale zároveň mě nedočkavost nutí spěchat. Což vzhledem k úrovni mého pohybu není ideální kombinace. A já samozřejmě skončím na čumáku! Opět vydám dosti nabručený nevrlý zvuk. Ale hned se začnu zase sápat na nožky a se stejnou neutuchající vervou vyrážím zase dál za maminkou. Přece jen musím vidět ten měsíc!
Nečekal jsem ale, že cesta bude tak náročná! Zaprotestuju, že musím obejít tu zábranu. A taky se ji prve pokusím překonat, abych si tím "zkrátil" cestu. Když se ale skulím a vidím, že maminka vede kolem, všechno mi dojde. Maminka vlastně taky neleze přes, když odchází! A tak s pískáním "počkejte na mě" vyběhnu za maminkou a sestřičkou. Přeci jen jsem se zdržel pokusem překonat překážku. Vyrazím skoro v běhu za vámi, ale nožky se mi zamotají a já tak znovu skončím na čumáku. Stejně jako předtím se ale i teď okamžitě sápu na nožičky a pokračuju v cestě k vám.
Konečně jsme stanuli na chodbě. Kde je mnohem více zima, než v pelíšku. Zakníknu a víc se přitisknu k mamince. Jak si pomalu zvykáám na nižší teplotu, tak se pomalu od maminky zase oddaluju. Nakonec se na ni podívám a písknu. Přeci máme jít za měsícem. Naštěstí nám povíš, že tam "kousek" je ten celý svět, o kterém nám tak často vyprávíš. Kouknu po sestřičce a pak s hlasitým písknutím cílevědomě vykročím vpřed! Já to prostě chci vidět!
Co si budeme ale namlouvat. Taková cesta po chodbě dospělému vlku nezabere ani ždibec času. Je to pro ně nic. Ale pro tak malá vlčátka, jako jsme my dva? Je to jako překonat hory a doly!! Přešto pokračuju dál, s cílevědomým výrazem ve tváři. Zhruba v polovině se ale přeci jen zastavím a sednu si. Ne, že bych tenhle výlet chtěl nějak bojkotovat. Ale nožičky nejsou zvyklé na takový pohyb a potřebují kapku oddechu. Hned, jakmile jim ho dopřeju, okamžitě zase pokračuju vpřed. Rozhodně se nehodlám vzdávat. MUSÍM vidět měsíc!!
Nakonec se mi to i povede. Zastavím se na okraji vstupu a zaraženě pomrkávám do toho oslnivého světla. Přišlo mi, že jsem ho trochu tlumený už viděl, skrze naši divnou zeď ( = okno ). Ale teď je mnohem intenzivnější. Chvíli mi trvá, než si mrkáním a otíráním tlapičkou zvyknu na takový jas. Ale pak? Pak na něm můžu oči nechat. Měsíc je opravdu nádherný!!

Jsem rád, když tu maminka není, že se na sebe můžeme spolehnout. I péče sestřičky byla fajn. Jen když jsem dostal tlapkou po tom kousnutí, to moc fajn nebylo. Taky jsem nespokojeně zamručel a couvl. Ale jinak? Jsem tu pořád pro sestřičku, zatímco moje očička sledují bedlivě místo, kudy maminka vyrážela pryč. Jednou! Jednou, až budu umět chodit! Půjdu za maminkou a zjistím, kam to chodí!
Když jsem konečně viděl, všímal jsem si, že sem nosí jiná vlčata. Pár věcí mi tak zapadlo na své místo. Jiný pach od teplého tělíčka, co jsem občas vnímal. Došlo mi, že to jsou tahle vlčata. Nevadili mi. Maminka se dělila o mlíčko, kterého měla dost. Neměl jsem je úplně rád u sebe, takže když se o mě někdo z nich opřel, strčil jsem do něj. Ale jinak mi úplně nevadili. Jen má malá hlavička začala vymýšlet, jestli náhodou maminka neodchází za nimi?? O to víc jsem se zařekl, že příště ji budu následovat! A zjistím, kam chodí!!
Jakmile jsem se naučil konečně chodit, maminka nás s nadšením pochválila. Ocásek se mi rozkmital. Měl jsem radost, že má maminka radost. A jsem si jistý, že se o to budu snažit i dál! Aby bylo víc takových pochval. A víc takové radosti. A tak trénuju chození dál a dál. Zprvu hlavně jen okolo maminky. Zkoumající, co vše je vlastně kolem nás. Sem tam ještě ztratím rovnováhu a překotím se. Ale hned se zase cílevědomě vydrápu na nožky a capkám zase kolem.
Jednou večer se ale něco změní. Ta dvě slova - Miriam a Anuki - maminka je často používá a já už stačil pochopit, že ta slova patří nám. A pak měsíc. Vím, že už párkrát zazněl. Věděl jsem, že se něco bude dít. Co nejrychleji to šlo jsem doťapkal k mamince. Nadšením jsem vrtěl ocáskem tak prudce, že jsem dokonce trochu hýbal i zadečkem. Nemohl jsem se dočkat, až nám maminka ukáže, co to ten měsíc je. Vyprávěla o něm vždycky moc krásně.

Zpočátku byly dny víceméně jeden jako druhý. Důležité pro mě bylo, že se můžu najíst, vyprázdnit bříško a spinkat hezky v klidu, teple a bezpečí. Měl jsem rád, když jsem mohl spinkat u maminky. Měl jsem rád její vůni a když se rozprostírala kolem nás. Občas jsem se postrkoval se sestřičkou. Ale taky jsem měl rád, kyž jsem se mohl se sestřičkou stočit do společného klubíčka. I když se to občas mým postrkáváním nezdá, mám sestřičku rád.
Stálá temnota, která je všude kolem nás se ale rozhodne jednoho dne ustoupit. Slepená očička se díky maminky péči i přirozenému běhu pomalu uvolňují. Nakonec povolí. Očka se mi otevřou, ale po té neustále tmě je na ně zprvu příliš mnoho světla. Pomrkávám, než si zvyknu na všechno to světlo. A také aby se mi povedlo očičkama tak nějak zaostřit na svět kolem sebe. Nebo přesněji řečeno, na tu blízkou část kolem nás. Ještě chvíli potrvá, než uvidím i to, co je dál ode mě. Ale to nevadí. Vidím teď to nejdůležitější. Maminku a sestřičku. Prohlížím si pozorně a tiše maminku, než stočím pohled a stejně pozorně si prohlédnu sestřičku. Proč sestřička taky není celá černá? Natáhnu tlapku a připlácnu ji Miriam na čumák. Nesedí mi tam ta světlá barva, ta není jako maminka. Když tlapku spustím, nespokojeně zamručím. Proč to nejde sundat? Má hlavička mi ještě nepobírá, že barevně může vypadat každý jinak. A že barva opravdu nejde sundat jen tak. To vše teprve zjistím. Vyzkoušet to ale musím i tak!!
Každým dnem je můj zrak lepší a lepší. Postupně se čistí nejen obraz, který vidím, ale i se pomaličku prodlužuje vzdálenost, na kterou vidím. O to lépe jsem si tak mohl všímat, jak maminka odchází. A to i přes to, že vždycky nespokojeně začnu kničet a volat, aby se vrátila. Naštěstí se vždycky zase vrátí! Ale chvilku to přeci jen trvá. Chvilku, která mě připadá jako věčnost. Než se maminka vrátí, vždycky se začnu vrtět a kroutit. Zkouším se nějak následovat maminku, ale nějaký čas se mi to ještě nedaří. To se pak vždy zase stočím k sestřičce. S mručením se k ní přitisknu a položím ji drze hlavičku přes záda. Nejen proto, abych se já sám necítil tak sám. Ale abych mohl sestřičce dělat společnost a ukázal ji, že tu není sama. Maminka sice odešla někam pryč, ale já tu pořád jsem s ní. Společné čekání přinese i společnou radost, když se mamka vrátí. I mě se maličký ocásek rozkmitá sem a tam. Zároveň začnu nadšeně kníkat. Hlavičku hned zvednu z Miriam a začnu tlapičkama máchat po mamince.
Každý den se snažím maminku pozorovat a napodobovat. Zprvu mi pohyb nejde tak dobře. Tak se mé napodobování odráží na buzerování sestřičky. Po vzoru maminky ji různě olizuju čumák a očička. Když dojde na ouška, daří se mi nejen je olizovat, ale sem tam i zákeřně chňapnout do tlamičky. A to je celkem zábava! Někdy tak začnu Miriam chytat za ouška a ocas i jen tak, z dlouhé chvíle.
Zároveň se ale snažím napodobovat maminku při jejích odchodech. Vidím, že stojí na nožičkách a má bříško nad zemí. To je první rozdíl, který si uvědomím. A tak než se dám vyloženě do pohybu, snažím se prvně vydrápat na nožičky. Nejednou se svalím na bok. Dokonce i na čumáku jsem přistál! To vždycky okomentuju nespokojeným kničením. Dál a dál to ale zkouším. Srovnám nejdřív všechny tlapky pod sebe. Narozdíl od sestřičky se pokusím o jiný postup. Vzepřu se na zadních nožkách. Trochu se mi rozjedou do stran, ale nakonec se mi povede zvednout zadek nahoru. Potom se začnu zapírat o přední. Při prvních pokusech zjišťuju, že mi to nejde. Když mám ale tlapky o něco dál od sebe, jde to lépe. Nakonec se mi to povede!! KONEČNĚ STOJÍM! Ale... To je jen první část toho všeho.
Další postup je KROK. Udělat krok. U maminky to vypadá neskutečně jednoduše. Když se ale pokusím udělat krok, svalím se na zem. Nespokojeně zafuním, ale znovu se vydrápu na nohy. Cílevědomě to zkouším znovu a znovu. Nakonec se mi povede spíš náhodou zjistit, že musím přenést váhu a uvolnit nožku, než udělám krok. POmaličku to zkouším praktikovat i na ostatních nožkách. Tím, že zprvu uvolňuju každou nohu samostatně, vypadám ve výsledku jak čtyřnohá kachna, která se kolebá.

Fakt, že se mi místo klidu dostane další očisty komentuju výrazným zvukem, kombinací mručení a jakéhosi vrčení. Dokonce i pacičkou se pokusím ohnat. Místo toho se ale nemotorně překulím na bok. Nespokojeně vypísknu. Ale pak se kolem nás obtočí to teplo a příjemná vůně. Ještě tlumeně písknu, aby si snad ostatní nemysleli, že mě to jen tak umlčí. Ale pak už sebou jen zavrtím a přitulím se nejen k mamince, ale i k sestřičce. Hezké teplo, příjemný zvuk tepu z obou stran a ta všudypřítomná vůně. To vše spolu s nastupující únavou po porodu už si konečně vybírá svou daň. Tělíčko se mi zklidní a já pozvolna upadám do spokojeného spánku.

Když jsme si konečně ujasnili prostor, byl jsem ochotný dokonce přestat kolem sebe kopat. S mručením vyzunknu hezky co se do mě vejde a až pak se pustím cecíku. Pořád jsem trochu mručením vyjadřoval nespokojenost nad čištěním kožíšku. Chtělo se mi spinkat a rušilo mě to. A když se konečně zbavím toho divného opakovaného tlaku na kožíšek, ozve se jiný hlas. Další rušivý element. A já hodlám dám jasně najevo, že se mi to rušení nelíbí. Z mručení přejdu do hezky hlasitého pískavého protestu. I když těžko říct, jestli to je protest nebo zda na sebe jenom neupozorńuju, že ano? Je mi ale v tuhle chvíli fuk, jak si to kdo přebere. Mou hlavičku naplní jen ten pocit vykřičet si to své místečko a svůj čas. A tak hlasitě pískám.