Príspevky užívateľa

Veškerou bolest jakoby cítil dvojnásobně. Hlava mu pulzovala, rána na rameni mu pulzovala, vzpomínky se mu řezaly hlavou jak špinavé kočičí drápy a sotva dokázal dýchat. Snažil se Daňka ještě nepouštět, ale jeho stisk nebyl zdaleka tak silný, tak by mohl být normálně.
"Pře...staň," zasípal a pokusil se tlapami Daňka od sebe odstrčit. Měl pocit, jako kdyby měl za chvíli odejít na onen svět. Snad ho bůh nevolá k němu? Těžko. Bůh za toto všechno draze zaplatí. Zmije.
Měl by chtít sebrat síly, vzpamatovat se a Daňka konečně usmrtit. Ale ta všechna bolest, matoucí zjištění, návrat zapomenutého - jakoby už vše dávno postrádalo smysl. Protože to nakonec nebyl Daněk, kdo mohl za jeho posraný život.

Apollyon využil toho, že měl velikostí navrch, a nepouštěl se. Avšak obětí jeho čelistí bylo ucho. A ucho nešlo věčně držet, hlavně když se Sabrina takhle ze všech zbývajících sil sebou škubala, že? Jakmile se do něj vlčice sama zakousla, tak konečně pustil a cosi v tlamě ucítil, zbytečky tkáně, kterou doteď tak hryzal. Mělo by ho to zastavit, uvědomit si, že toto přeci není cesta, ale přesto! Přesto se opět po Sabrině ohnal zuby směrem ke krku, bolest nebolest. On odmítal vyjít jako poražený. Odmítal ustoupit, ne! Ledaže by udělala ukňouraného prosíka, že se konečně vzdává. Vzdej se, pros o svůj holý život, který ti ten tvůj bůh daroval! Protože jak daroval, tak může i sebrat.

Apollyon se chvíli tvrdohlavě nepouštěl, snažil se využít nepříznivého stavu vlčice. Spoléhal na to, že jí brzy dojde dech, vzhledem k tomu, že několik dnů nejedla ani nepila. Jakmile ale ucítil bolest na uchu, tak ji pustil a naštvaně zavrčel. Ucítil už i opožděně bolest na rameni, ale naštěstí rána nebyla tak nepříjemná či vážná, že by to bylo alarmující. Alarmující byla ale jeho nálada. Ucho naštěstí bylo v celku, ale přeci jen, jednalo se o citlivější místo. A proto v rámci pomyslné msty zamířil zuby pro změnu k uchu Sabriny.

Apollyon samozřejmě tušil, že se vlčice nenechá zabít jen tak snadno. Když měla vůli na plivnutí, tak by měla vůli i na nějaký mrzký pokus o útok, že? Byl mohutným a vysokým, což se ale prokázalo jako trochu nevýhodné vůči drobnějšímu tělu černobílé. Útoku se zcela vyhnout nedokázal, ale aspoň neskončila na jeho krku, nýbrž na jeho rameni. Zavrčel a sám se do těla vlčice pořádně zakousl, přičemž se pak do ní pokusil vrazit rohy, aby se pustila. Cítil, jak mu tělem začíná proudit adrenalin. Ah, jak mu to chybělo. Díky adrenalinu se konečně cítil živý. A on se někdy potřeboval cítit živý.

TW: Kanibalismus

Po jejích slovech na ni pohlédl očkem. "Bohužel pro tebe bych nebyl tak snadnou svačinou," mrkl s jistou kapkou provokativnosti. Nenechal by se přeci tak snadno usmrtit jako tento nebožtík, ze kterého zbyly už jen zbytečky. Za chvíli je budou okounět vrány, čekající na menší svačinu.
Každopádně byl zvědav, kam až dosahují síly této vlčice. Nepochybně daleko. Je vysoká a nebojí se někoho usmrtit pro... krmi. Žádná nicka. Líbilo se mu to, no na druhou stranu bylo třeba se mít na pozoru. Jak sama řekla - mohl by být rád, že si právě nepochutnává na něm. Naštěstí se eventuálně trochu stáhla, čímž mu dopřála trochu osobního prostoru navíc.
"Ano. Je to... jiné," pronesl tiše, zamyšleně. Jeho očko stále viselo na mrtvole, která ještě pár okamžiků zpátky byla živoucí vlčí bytosti, která měla svou rodinu, ambice a sny. A teď? "Nejen samotnou chutí, ale i celým kontextem. Tím temnem a zvráceností, přitom... přitom na konci dne je to stále pouhé maso. A vlk někdy jíst musí." Na chvíli se odmlčel. Stále mu jakýsi vnitřní hlásek, snad ty zbytky empatie a dobra, šeptal, že je to špatně, pod ním, měl by přestat, vždyť je to celé ohavné. Ohavné i na něj. A to už i tak byl velmi odporným individuem. "Je fascinující, jak je většina vlků vychovávána k myšlence, že pojídat svůj druh je něco příšerného, ať už je kontext jakýkoli." Nedivil by se, kdyby průměrný jedinec radši pošel hlady, než aby sežral již mrtvého vlka. Naštěstí, většina vlků se ani do podobné situace nikdy nedostane, že?

Ranilo ho, jak celou dobu Seraphině ubližoval. Teď ale bylo příliš pozdě na to si své činy rozmyslet. Nyní mu nezbývalo nic jiného než doufat, že udělal správně. Že se Seraphina z toho brzy dostane a najde si někoho lepšího. Přeci jen, jestli si někdo zasloužil mít za druhou polovičku někoho lepšího než vraha a únosce, tak to byla ona. Ne?
Jakmile vzlétla pryč, tak to nevydržel a uvolnil ze své hlavy ten pulzující tlak. Oblohu zatmavil oblak hladových bzučících sarančat, která chvíli bezcílně v roji poletovala, dokud se konečně nevrhla na všechno zelené kolem. Krásná příroda plná života mu před očima umírala. Byl rád, že zrovna u toho Seraphina nebyla. Nikdy by si neodpustil, kdyby měla skončit jako Ghu'lass.
Sekl sebou na zem a čekal, než ho příroda vezme s sebou. Nebo hladová sarančata. Nic takového se ale nestalo. Veškerou bolest, co způsobil jí i sobě, si teď bude muset vychutnat se vším všudy. Začaly ho napadat způsoby, jak by mohl tento "konflikt" vyřešit lépe, ale bylo to k ničemu. Opět všechno zničil a opět to všechno muselo odnést i okolí. Nic nemělo smysl. Možná nyní žil v pekle, v pekle, které si sám ustrojil.

"Je," řekl skoro až automaticky, naléhavě. Seraphina měla však pravdu. Lhal jí. Nebyla to pravda. Začal vnitřně panikařit, protože... protože co teď? Zdálo se, že ho nečekalo žádné stoprocentně ideální rozhodnutí. Ano, nejraději by utekl s ní někam pryč, na neznámé místo, kde by nikdo jejich hlavu nechtěl. Ale byl by skutečně šťastný? Inu, určitě by byl šťastnější než teď, ale... On sám by se nezměnil. Nebo ano? Přestal by mučit sebe a své okolí, kdyby utekl se Seraphinou? Nebo by se i ona stala obětí jeho destruktivních tendencí?
Jakmile se dotkla jeho tlapky, tak ji hned stáhl k sobě, protože kdyby ten kontakt trval o pár vteřin déle, tak by snad i byl přesvědčen, což byl další důvod k panice. Nevěděl, co dělat, celé toto setkání proběhlo tak náhle. Tak náhle...
"Běž, Seraphino!" zvýšil hlas, přičemž šlo poznat, že byl z toho všeho ve stresu. "A... a už se ke mně nevracej!" Nechtěl být na ni zlý, krutý, ne! To v žádném vesmíru. Ale panika dělala své. Nevěděl, co dělat. Neuměl řešit své problémy. Ne tak, aby na tom nikdo nedoplatil. A co víc, ještě pár okamžiků a rozbulí se jak malé děcko. Rozbolela ho hlava, jako kdyby všechna jeho sarančata chtěla vyletět, uvolnit tlak, ale ne, to nešlo, ne, když tu byla ona. Nemohl dopustit, aby ji opravdu ohrozil. Nikdy by si to neodpustil.

Tiše poslouchal její slova a cítil, jak se mu srdce, či to, co z něj zbylo, lámalo z této situace. Už sotva věděl, co dělat, jak z této situace utéct, aby Seraphina mohla být v bezpečí. Aby mohla prožít šťastný život bez něj. Protože s ním... s ním by to bylo jen násobně horší. Bylo to ale opravdu celé jen pro její dobro, nebo se jednalo jen o projev jeho sebedestrukčních tendencí? Potřeboval pomocnou tlapu z jeho bezvýchodné životní situace, potřeboval ji, ale on si ji nezasloužil. Nebyla tu od toho, aby ho zachraňovala.
"Panovník nihilské monarchie," začal tiše a tlapou se dotkl jemně její tváře, kde měla jizvy, "za své činy zaplatí. Stejně jako tvoje matka. Slibuji." A myslil to vážně, opravdu. Pokud je najde a bude mít tu možnost, stáhne je z kůže za to, co Seraphině provedli.
"Ale nejsme stejní. Ty za své vyhnání nemůžeš. Ještě můžeš mít někde domov, dobrý život, i když si to nemyslíš," špitl. A pak se k němu opět přitiskla. Přivřel oči. Možná - možná by přeci jen mohl lhát dál, být s ní, ač by ji to nejspíše eventuálně zničilo. Cožpak mohl takto odejít? Když se konečně na tomto světě cítil žádaně?
Cítil, jak se jeho zrak začal rozmazávat. Ano, slzami. Celé toto všechno působilo, jako kdyby mu byla snad i schopna odpustit za to, co udělal. Že i kdyby by byli posledními dvěma vlky na tomto světě, tak by mu odpustila.
Ale on si odpustit nedokázal.
"Seraphino... přesto všechno ale..." Jako kdyby ta slova nebylo možno říct. Protože byla lží, odpornou lží. "Tě nikdy nebudu moct milovat tak jako ty mě. Odejdi. Prosím." A - a pokud ani to nevyjde, bude muset na ni zvýšit hlas.

Na okamžik odvrátil pohled, jak bylo těžké se dívat na její zklamanou tvář. Ale jen na chvíli. Už to nakousl. Nemohl teď utéct, ať to bylo jakkoli nepříjemné.
Zachvěl se, když se tlapkou dotkla jeho tváře. I jeho dech se jakoby chvěl. Bolest, ta vnitřní bolest, byla až příliš skutečná. Vidno jí musel popsat své činy víc... konkrétně, aby uvěřila jejich tíhu. Protože přeci nemůže milovat někoho tak zkaženého. To... to přeci nešlo.
"Seraphino... ty to nechápeš," hlesl tiše. "Jsem vrah. Chtěl jsem zabít, zabil jsem a někdy zase zabiju. Připravil jsem přítele o oko. Zničil jsem život nejednomu vlkovi. Nenuť mě, abych ho zničil i tobě." Protože tak se eventuálně stane. Ničení měl vidno v genech, nic jiného neuměl, neuměl vytvářet, nešlo to. Zasloužila si lepší, ne každý den usínat s jedním okem otevřeným.
Pak se na chvíli odmlčel a sundal si šátek, čímž odhalil svou ohavnou tvář, nepřirozenou, odpornou. "Vše, co sis o mně kdy myslela, je lež."

Kde jsi celou tu dobu byl? Ano, teď byla ta pravá chvíle konečně vyřknout pravdu, ale náhle nemohl najít vhodná slova. Jak by taky, že? Není snad žádný dobrý způsob, jak druhému sdělit, že se baví s hledaným vrahem.
"Já-" začal a na chvíli se odmlčel. Jak prosté by bylo nakonec lhát. Přivřít nad vším oči a dělat, že se nikdy nic nestalo. Ale to by byla hloupost. Nemůže věčně potlačovat před ní své pravé já.
"Seraphino... už se nikdy nemůžeme setkat," vyhrkl nakonec. "Nemohu ti dál lhát. Udělal jsem spoustu špatných věcí. Vyhnali mě, chtějí mě mrtvého. Právem." Zatím neříkal... podrobnosti svých činů. Svým způsobem doufal, že na to nedojde. Že Seraphina... pochopí. Pochopí, že se baví jen s jeho iluzí, ne s jeho skutečným já. A že si zaslouží lepší.

Už už chtěl něco namítnout, ale nakonec neřekl půl slova. Ne, není to jedno, nemohlo to být jedno. Tady se nejednalo o to, že se pohádal s někým z Přízračných a teď tam má malé bezvýznamné minus. Ale samozřejmě, Seraphina nejspíše netušila, že Apollyon má na tváři pomyslný terč, který chce zasáhnout téměř celý Norest. A mohl si za to sám. A mohl si za to sám...
Tlapou jí opatrně z tváře utřel slzy, ale jakoby pak na svých tlapách viděl krev, krev těch, kterým ublížil, a stále jí to zamlčoval. Kdyby znala pravdu, utekla by. Kdyby znala pravdu, stejně by se na něj nepodívala. A neměl jí to za zlé. Byla čistou duší, andělem, na rozdíl od něj.
"Ano... může to chvíli počkat. Ještě chvíli..." řekl přesto. Věděl, že je třeba říci pravdu, přesto Seraphinu nadále držel sobecky v mlze, hlavně, aby tato chvíle neskončila. Tlapou se jí chytl snad ještě pevněji, jen, aby se tento okamžik nerozplynul, aby ještě mohl pár okamžiků žít ve lži, protože pak přijde ta krutá realita. Bude sám.

Zmateně zamrkal. Jaké... jaké halucinace? Cože? Co se dělo? Neměl nejmenší tušení. Vlastně ani neměl možnost to pořádně zpracovat, protože najednou ležel na zemi. Jeho tělo chtělo se instinktivně bránit, neb vždy, když ho takto někdo srazil k zemi, tak se jednalo o situaci mezi životem a smrtí, ale potlačil to, díkybohu. Teď mu totiž o život nešlo. Právě naopak.
"Taky jsi mi chyběla," hlesl, zatímco dál zpracovával to, co se tu právě dělo. On jí chyběl. Znělo to jako cosi nemožného, něco, co se nikdy nemělo stát, ale stalo se. Přivřel oči a objetí samozřejmě oplatil. Bylo vřelé, až láskyplné. Ale přesto uvnitř bolestivé. Kdyby ve svém životě neučinil špatná rozhodnutí, tak by mohli být spolu. Kdyby tehdy nevzal tu korunu, kdyby nebylo konfliktu s Ghu'lassem a mnoho dalších. Minulost ale měnit nešla.
Přesto ji nedokázal pustit, ač věděl, že tímto gestem jí dále jen lže a lže. Tento moment byl prchavým a za chvíli bude po všem. Nemohli být spolu. Nemohli se už nikdy vidět. Musí jí říct pravdu, protože jinak by mohl ohrozit také její život, stáhnout ji ke dnu, zničit ji. Přesto ještě dobrou chvíli mlčel. Sobecky totiž nechtěl, aby to skončilo. Ještě chvíli. Bylo to totiž poprvé, kdy měl pocit, že ho někdo má rád, ač... ač se nejednalo o lásku k jeho skutečnému já, jen k jeho masce.
"Moc mě to mrzí," zamumlal nakonec, ale zatím dále myšlenku nerozvíjel. Jak by taky, že?

Chvíli byl ztracen ve svých myšlenkách, dokud nezavál vítr a neucítil povědomý pach. Na okamžik se zachvěl, však ani brvou nehnul. Jako kdyby nebyl schopen se pravdě podívat do očí. Byla tady, byl tu však on? Ne. Minimalně ne ta verze jeho, na kterou si pamatuje. Ve kterou doufá. Tato verze byla celou dobu jen lží, ač tehda k ní byl vlastně upřímný. Kupodivu.
Nakonec se ale ohlédl a spatřil v dáli její siluetu u vody. Nadechl se a vydal se pomalu za ní. Co jí asi řekne? Nevěděl, neměl vlastně nejmenší tušení. Ale cožpak jí mohl lhát?
"Seraphino?" oslovil ji opatrně, když už byli od sebe v dostatečné vzdálenosti.

Čistá voda. Ta se právě nyní rozprostírala kolem Apollyona, který se nějakou dobu sotva hnul. Měl po těle pár již starých ran, které dost pravděpodobně utržil při potyčce s Daňkem. Zhluboka se nadechl. Všude hlasitě zpívali ptáci, slunce svítilo, rostliny kvetly, všude bujel život, zatímco on vnitřně uhníval. Nebo možná už shnil. Možná byl shnilý už od okamžiku, kdy poprvé otevřel oči. Byl čas akceptovat svůj osud. *Skutečně* ho akceptovat. Ne předstírat, že žije na pomezí dvou světů, když si soudě dle svých činů svůj svět již dávno vybral. A tento? Tento nechť pohltí plameny.

Nedokázal se vzpamatovat, ne, kdeže. Lapal po dechu, měl pocit, jako kdyby měl během pár okamžiků zemřít, jak se sotva dokázal nadechnout. Ale ne, ne, ještě nemohl. Ač svět končil, tak on nemohl. Ještě ne.
Cítil se slabě, sotva na nohou se udržel, i proto bylo pro drobnějšího Daňka snazší ho srazit na zem. Náhle ucítil bolest; to protože hlavou spadl na menší kámen. Věčná muka. Pootevřel oko a zaostřil na Daňka. Opět, ještě jednou a silněji, se mu navrátily vzpomínky na hráz. Ne, ne... Dnes se minulost nebude opakovat. Ze všech sil, alespoň z těch, co mu zbývaly, se hned Daňkovi zakousl do nohy.