Príspevky užívateľa

"Hm," vydal ze sebe, snad zamyšleně. "Hra se zákony... Každá zdejší smečka nějaké má. Mnohdy ale nekorespondují se zákony božími. Bohužel, jakékoli osvícení bylo odmítnuto." Jak se chudák snažil! Bohužel byl všemi až na Pstruha odmítnut. Jak ke vši se k němu chovali, byť měli pravdu přímo u čumáku. Jedinej, kdo byl k němu dobrý, byl Asteri. Což bylo celkem groteskní, vzhledem k tomu všemu, co se událo.
"Ne, vskutku se mi s tím chvástat nechce. Ale na tom již nesejde - bůh o mých činech dobře ví. A dal mi to značně najevo." Jaká to byla náhoda, že se schopnosti přívěsku projevily po tom, co nechal Guláše sežrat sarančaty? Skočil do portálu a hned první, co spatřil, bylo boží oko. Ah, jak brečel pro odpuštění! Jak naříkal a probděl několikero nocí! Ale... bez jakékoli odpovědi.
A pak ho přepadla jakási zvláštní myšlenka. Jestli má být nositelem apokalypsy, tak možná skonání Guláše byl... nějakým testem?
"Samozřejmě. Jako démon sloužící ďáblu žádnou svatozář určitě mít nebudeš, hm? Myslím, že není náhodou, že jsme se dnes setkali," řekl a změřil si cizinku pohledem. Bylo to zvláštní, že by se jejích úděly mohly protnout, že? Oba dva spálí svět a on... pak spálí ji a svět se uzdraví, tak, jak to bůh chce.
"A nejhezčí na tom je to, že si v životě nepřiznají, že se v tom odpadu topí," dodal chladně.

"Vykoupení od ďábla?" zopakoval její slova a skoro až pobaveně se uchechtl. Ďábel a tohle! Bah. Jaká to strašná myšlenka. Jak by ho mohl ďábel asi tak vykoupit? Ledaže... Ne. S touto myšlenkou si teď nemohl pohrávat.
Střihl uchem a jeho pohled zintenzívněl, když se ho zeptala, čeho se dopustil, že se cítí tak vinný. "Oh! Nejsi ty zvědavá," řekl s jistou kapkou jízlivosti. "Co myslíš, hm?" Byl vskutku zvědav, ale co si budeme, vraždy... jsou skoro až stereotypickým zdrojem pocity viny. Na druhou stranu, přesto jen málo zdejších vlků se jí dopustilo, že? Zde se spíše hřešilo jinak.
Nespustil z ní oči, když k němu přistoupila. Ne, že by byla natolik přenádherná, že by na ní oka věčně nechal, ale spíše z důvodu prevence. Kdo ví, co měla tahle bytost na mysli, že?
Vidno zbystřil, když se ho zeptala, jestli je jeho nástroj. "Vidím, že ses při cestě sem dovzdělala," švihl ocasem. Její třetí oko ho překvapilo, fascinovalo, ale neucuknul nad ním. Normální jedinec by se asi vyděsil, ale tady Apolla už obdobný bizár neskolí, když musil žít se svou ránou z pekla. "A jaký je tvůj úděl, démone?" zvídal se.

Všiml si čehosi zvláštního na jejím čele, snad pohybu, ale nestačil to prozkoumat blíže, neb vlčice začala mluvit. Bohužel byl z jejích slov akorát tak zklamán. "Aha. Beru to jako ne. Jaká to... škoda," mlaskl. Kdyby opravdu byla ze samotného pekla, tak něco takového neplácne, hmm? Nebo si z něj jen střílí, to také byla možnost, inu, kdo ví? Jako andílek určitě nevypadala. To on měl tady bělostná křídla!
"Můj svět?" zopakoval její slova a pak jeho pohled mírně zchladl a zamířil na kraj před nimi. "No nebylo by to hezké? Tento kraj, celý tento svět, je krajem božím, jen si ho zdejší... zrovna nezaslouží, neváží si ho. A proto... moc dlouho nevydrží. Takže nemá příliš velký smysl se tu začít zabydlovat."

Střihl uchem, když zaslechl pohyb. Ano, samozřejmě i pach ucítil. Fascinující. Tohle místo mu přišlo natolik odlehlé a vlčí pachy tu při cestě byly natolik vyčpělé, že si opravdu nemyslel, že na někoho narazí. A přesto! Ohlédl se a spatřil autora, či spíš autorku zvuků. Vypadala zvláštně. Takovou vlčici ještě jaktěživ neviděl, nebylo tedy divu, že byl skoro až fascinován. Působila jakoby...
"Ah! Že vás ke mně přineslo samotné peklo?" Ano. Působila jako nějaký pekelný démon. Samozřejmě - bůh mu tímto cosi jistě naznačoval. Nebo snad ďábel? Dostávalo se ďáblu opravdu takové moci, aby mu nechal před něj postavit tuhlectu vlčici?

Vzhledem k tomu, co se všechno dělo na území smečky, tak se od ní spíše... stranil. Ne zas tolik moc, aby to nebylo *příliš* podezřelé. Ale musel se smířit s tím, že celá tahle šaráda jednoho dne skončí. Guláš byl protežovaným jedincem, samozřejmě, že jeho smrt nenechají plavat! Anebo... možná nakonec ano? Možná budou zdejší natolik vyhořelí žalem, že se prostě smíří s tím, že... ho něco v horách dostalo.
Nadechl se. Cítil svůj úpadek. Před vraždou by si ho nepřiznal, ale teď? Teď bylo všechno horší. Začal dělat věci, které by si předtím vůbec nedovolil, protože byly proti slovu božímu. Jako kdyby ho ďábel chytl do svých spárů a tahal ho dolů do pekel. Ano, po svém činu v pekle skončí, ale nechtěl. Odmítal. Děsilo ho to, ale cožpak bylo cesty zpátky? Ne. Musí přijít na nějaký způsob. Ale přesto měl stále na mysli zlo a mstu. Snad toto všechno byla součást božího plánu? Mít v sobě temno, aby mohla být uskutečněna apokalypsa? Zhluboka se nadechl a na chvíli zavřel oči. Na tomto místě ho snad nikdo nenajde, hm?

"Ne... radši ne," švihl ocasem. "Nemyslím si, že by byl rád, že spolu nějak mluvíme. A navíc-" Chtěl říci, že po tom všem určitě nechce řešit jeho. Že má už dost starostí ohledně smrti Guláše. Ale to by mohlo být podezřelé, že? Když ho až teď... Asteri našel. "Nemyslím si, že chce opět řešit mě. Jak... po tom plesu. Nevím, jestli o tom víš." Tak přeci našel mini odbočku, která nezněla *tolik* podezřele! Ještě, že tak! Nebylo to ideální, ale aspoň něco, hm?
"Vskutku? Myslel jsem, že budeš chtít jít na léčitele, stejně jako... zbytek tvé rodiny. Ale očividně chceš skončit na jiné cestě." Kdyby chtěl být léčitelem, tak v tom bude mít jasno, vzhledem k tomu, v jaké rodině vyrůstal, ne snad? Možná cítí tlak tam jít, ale jeho srdce se chce vydat jinudy. Nebo tak něco.
Na otázku, co tím myslí, neodpověděl. Nevěděl, co říci. Teda, věděl! Ale na přiznání a vysvětlení vůbec nebyl čas.
"Víc věcí," zopakoval. "Když jsem našel tento kámen, možná najdu víc stop ohledně své minulosti. A možná... možná mě rodina stále hledá."

Všiml si, jak se stařeně zježila srst na zádech. Ucítil jakýsi nával adrenalinu, jako kdyby se mu snad líbila představa toho, že má navrch. Kontrolu nad situací.
"Oh! Perfektní!" usmál se od ucha k uchu, ač mu do smíchu nebylo, což šlo i vidět. "Tak uvidíte další krásnou přestrašlivou věc. Mohu vám garantovat, že jste něco takového ještě neviděla! Možná jste ve svém věku viděla kdeco, ale... Oh, tohle je jiné!" povídal skoro až energicky, ale ke konci opět zchladl. Ah, co to do chlapce jen vjelo? Býval takový ještě... *klidný*. Po nehodě se to zhoršilo a po vraždě se mu mysl snad rozložila úplně. Ah, co by dal za to mít někoho, s kým by se mohl svěřit!
Apollyon pak na nic dál nečekal a tlapou ze sebe strhl šátek, čímž odhalil svou nekonečnou díru v hlavě, nepřirozenou ránu z pekla s pohybující se spirálou. Několikrát se zhluboka nadechl. "Takovou tvář by ani máma nemilovala, co?" uchechtl se. Kousl se do jazyka. A pak se staré vlčici intenzivně podíval do očí. "Ještě, že mámu jakož boží dítě nepotřebuji, že?" dodal ledově. Dítě boží, dítě boží! Dítě boží, které svými činy plivalo bohu do tváře. Ne, ne... On se k nebeským branám dostane. Ať to znamená cokoli. I kdyby musel použít... nekonvenční způsoby.
"Hmm, vskutku? Jak fascinující! Jaký to pech, že jste zrovna teď bloudila, hm? Řekněte mi - když jsem vám prokázal laskavost, tak co tak nějakou prokázat i mně? Měl bych totiž... menší prosbičku. Nic těžkého, opravdu." Cožpak by pomáhal zadarmo, uvědomil si! Musel využít svého domnělého dominantního postavení. Cožpak by tahle babka mohla odmítnout? Litovala by toho.
"Ah! Jistěže. Víte, nejsem si jistý, jestli jsem hoden toho mít jméno," řekl a olízl si tlamu. "Pán mě ale jedním požehnal - Apollyon."

Suše se zasmál a pak se podíval na staře vypadající vlčici. "Ale! Chcete se snad podívat?" S těmito slovy k ní šel blíž a opsal kolem ní půlkruh. "Poslední, co ji viděl, tak začal hystericky ječet 'příšera'! Ale ano, možná je čas se přestat skrývat a otevřít ji hezky světu." Už dlouhodobě ho nebavilo neustále nosit šátek, ale cožpak měl na výběr, když nechtěl furt schytávat blbý pohledy? Kdyby ho neměl, Seraphina by si o něj ani kolo neopřela. Jaký to až... osamělý pocit. Opět se jím prohnal vztek na Daňka, který *určitě* za to celé mohl. Jednoho dne ho najde... Jednoho dne ho najde, vše se dozví a vykoná spravedlnost. A už se ani nebude muset držet zpátky, že? Boha už stejně zradil vraždou.
"Opravdu? A kam jako máte namířeno?" švihl ocasem. "Jinak - území je směrem na východ."

"Jsem," švihl ocasem. Ne, nechtěl se cítit ještě šíleněji, přeci měl pravdu, ne? Určitě, určitě byl tady perzekuován!! Jinak to nemohlo dávat smysl, prostě nemohlo... "To je jiné, ale. Ptal se tě snad, jestli hodláš zůstat ve smečce?" Ano, možná si Apollyon bral takové věci více k srdci, ale zatím odmítal akceptovat variantu, že by mohl přehánět. To přeci nešlo. On tu byl oběť!! Aspoň do té doby, než se stal pachatelem.
"A když jsme u toho, čím bys chtěl vůbec být?" zeptal se. Tento jedinec měl na rozdíl od něj alespoň nějakou *budoucnost*. Bah, neměl by se tolik litovat! Za svůj zpackaný život si mohl sám. Alespoň... alespoň zčásti.
Furt byl pro něj bráška. Hnula se v něm žluč, bylo mu naprosto odporně. Ano, byl nešťastnej z toho, kolik vlků tady se k němu chovalo nehezky, ale teď by bylo o dost jednodušší, kdyby mezi nimi byl i Asteri. Zabil mu bratra. A teď ho nazývá bráškou. Přišlo mu to naprosto zvrácené, ho takto vodit za nos, ale ne, nemohl se přiznat, nemohl, prostě to nešlo.
"Nezasloužím si tě, Asteri, víš o tom?" povzdechl si skoro až rezignovaně. Jak tento hoch bude reagovat, až se dozví pravdu? Určitě minimálně... zklamaně.
"Díky," snažil se mu oplatit úsměv, ale moc se mu nedařilo. Nebo spíše si myslel, že se usmál pořádně, ale popravdě to nebylo tolik vidět. "Možná... možná jednou najdu i víc."

"Ptal se, mimo jiné, jak vidím svou budoucnost v Přízračných. Jestli si přeji zůstat, nebo ne," sdělil Asterimu a pohlédl na něj. "Možná to zní nevinně, ale... Ptal by se snad na něco takového Ravonnyho? Světlušce? Tobě? Jasně, že ne. Jen nebyl s to se vyjádřit přímo. On i S'Arik mě vidí jako... jako smetí, o kterém neví, jak se ho zbavit." Ano, jeho hlas už byl o něco více emočně zabarven. A nejhorší na tom bylo to, že ti dva měli pravdu. Opravdu byl odpadem. Nedokázal jim ukázat opak, ale jen svými činy potvrdil jejich slova.
"Proč... proč bys měl mít radost z toho, že mě vidíš?" nechápal. Opravdu vůbec. Jistě, věděl toho víc jak tady chudák Asteri, ale přesto mu to nedávalo smysl.
A vskutku Asterimu ukázal kamínek, který nalezl. Byl dokonce i čarovný, ale... Jeho schopnost mu ukazovat nechtěl. To bylo jen pro jeho a Pstruhovy oči. "Našel jsem ho tady. Nepamatuji si o své minulosti nic, ale přesto nějak vím, že to kdysi patřilo mně."

Každý toho má hodně k přemýšlení. Určitě myslel na smrt Guláše. Určitě. Na co všechno už ve smečce přišli? Co podezřívají? Věděl toho málo a to ho znervózňovalo. Nejspíše... nejspíše si nebudou myslet, že za ta zranění mohl vlk. Ale cožpak kousance od hmyzu byly v horách v tomto období přirozené?
Střihl uchem. "Opravdu?" řekl a snažil se u toho neznít příliš zahořkle. "Tvůj otec mi totiž nedávno naznačoval opak." Velice kulantně se mu snažil sdělit, jestli si nechce sbalit svých pět švestek a jít k čertu. Alespoň to si z konverzace s Everettem vzal. Jak vidí svou budoucnost ve smečce a jestli chce zůstat? Bah! Ravonnyho by se na toto neptal.
"Radost? To rád slyším. Je dobře, že cítíš radost," řekl. Trochu se divil, že ji byl schopen cítit, ale chlapec byl vidno prostě z jiného těsta. Alespoň ho nemusel uklidňovat, nebo tak, protože něco takového absolutně neuměl. Jen by to pak celé bylo zbytečně awkward. "Mně udělalo trochu radost toto," pravil a ukázal tlapou na přívěsek s kamínkem. Takové menší sdíleníčko.

Byl vnitřně skoro až zděšen, ale výraz úspěšně uhlídal. Proč... proč má radost z toho, že ho vidí? Nerozuměl tomu, vůbec ne. Očekával mnoho reakcí, ale zajisté ne tuto. Nedovedl si ji vysvětlit. A to, že se i ptá, jestli je v pořádku! Blouznil? Či opravdu nebyl pro všechny smečkové jen vší?
"A-ahoj Asteri," řekl trochu sípavě. Odkud ten vlk bral tolik energie? Tolik vůle žít? I on měl v sobě vidno tu část kreace, o které povídal Pstruhovi. V tomto byli opaky.
"Myslím, že jsem... Potřeboval jsem být chvíli sám. Přemýšlet. Hledat místo na tomto světě." Necítil se dobře z toho, jak musil hochovi zakrývat pravdu. Ale nemohl jinak. Pokaždé, když měl touhu se přiznat, tak jako kdyby se mu jazyk zasukoval. Nešlo mluvit pravdu. Jen zapírat a odbíhat od tématu.
"Jak se cítíš ty?" ptal se, aby už nemusel tolik mluvit o sobě.

Stál na louce a zíral do prázdna. Cítil v sobě napětí, jakýsi tlak, jako kdyby měl brzy snad i prasknout. Jeho vnitřní konflikt mu užíral mozek, měl v hlavě neustále obraz Guláše, jak křičel o pomoc, aby to celé přestalo. Destruktivní kobylky a sarančata, co se na něj vrhly. Celou tu spoušť způsobil on a ani ji nemohl kontrolovat. Nebyl stvořen, aby roznášel veselí a lásku, ale aby ničil. A jakmile se dozví o tom, co se přesně stalo na hrázi, tak jeho osud bude zpečetěn. Teď měl alespoň atom naděje, že nemusí skončit nutně... takto.
Škubl, když zaslechl hlas. Asteri. Skrčil se, aby se skryl, a vlčka začal pozorovat. Pamatoval si, jak tento hoch mu řekl kdesi u močálů, že může být jeho bratrem. A on akceptoval! Ne, cožpak se může o jeho činech dozvědět? Ale jak dlouho se může skrývat? Hlavně když ve smečce byli Milágové? A proč se vlastně stále toužil skrývat ve smečce, když tam s ním stejně zacházeli jak se vší?
Prozatím doufal, že si ho Asteri nevšimne, ale inu, Apollo nebyl žádný prcek, který by se uměl v tomto holém kraji věčně skrývat.

Sklopil zrak dolů. Nemá se za co omlouvat? Tato slova ho samozřejmě hřála, ale přesto měl stále pocit, že se omluvit stejně měl. Alespoň ho neposlala do háje, že? Bylo vidno, že neexistence rodiny a nevědomost o ní ho ovlivnila více, než by jeden mohl čekat. Co všechno by se stalo, kdyby se tu v Norestu nikdy neoctl? Měl by lepší život? Nebo by dostal reality check, že i jeho pokrevní rodina stojí za houby?
Konečně si pak lehli - k sobě. Byl rád, že konečně nebyl sám, ale kousek nejistoty tu byl. Dotkl se na okamžik svého šátku. Měl by jí o tom říci, že? O tom, co je a co skrývá. Ale... stále na to neměl tak úplně odvahu. Nechtěl ji od sebe odehnat a nechtěl vidět další obdobnou reakci jak na plese. Nechtěl to pokazit, ale jak dlouho to může tutlat? Jak dlouho to bude trvat, než bude zvědavá? Co když se podívá, když bude spát? Ne, ne... Nesmí na to tak katastroficky myslet. Podíval se na vlčici. Nerad by o ni teď přišel.
"Hezky se vyspi, Seraphino," řekl překvapivě jemně.

Jeho slova neměla původně znít vyloženě urážlivě, ale vidno se tak stalo. Inu, vrátit čas nemohl a i kdyby, nejspíše by tak stejně neučinil. Dotyčná očividně měla nějaký osobní důvod si myslet, že je víc osob naráz, nebo co - nerozuměl tomu. A po jejich dalších slovech mu i přešla motivace jí porozumět. Teď totiž ona kopala pro změnu do jeho bebí.
"Na co tím narážíte, hm?" řekl poněkud ostře. Dobře viděl, jak se při svých slovech dívala na jeho šátek. Šátek, který skrýval mnohé, alespoň z jeho pohledu. "A být vámi, volím následující slova opatrně." Ano, zněl vlastně trochu výhrůžně, ale jaksi si nemohl pomoci. Jeho díra ve tváři mu přinesla tolikero trápení! A stále nenašel toho, kdo za ni mohl.
Střihl uchem. "A proč se chcete dostat k území Přízračných? Máte snad zájem o členství?" Ah, proč k nim tolik vlků chtělo jít? Nerozuměl tomu. Opravdu ne. Ale to bylo tím, že měl pocit, že se k němu vždy chovali jak ke vši. A teď by to vlastně bylo i právem, že?