Príspevky užívateľa

Čím více se cizinka projevovala, tím více mu přišla zvláštní. Jak hrdě vypnula hruď a nasadila čumák do stratosféry, plus ono množné číslo! Vskutku narazil na zvláštní osobnost. "Nám?" zopakoval zaraženě. "Vás je snad víc? Či?" Absolutně neměl tušení, jaký důvod tato cizinka mohla mít, aby používala množné číslo, když mluvila jen o sobě. Ale kdo ví - třeba měla rozdvojenou osobnost, nebo tak něco, že? No ale ať to bylo jakkoli, moc jí to na respektu nepřidalo. Působila spíš tak trochu jako cvok.
"A s čím teda potřebujete poradit?" Byl by vskutku rád, aby se dotyčná už vymáčkla. Každopádně si ale nemyslel, že bude příliš ku pomoci. O světě toho vlastně tolik nevěděl. Ale kdo ví? Třeba jí nakonec bude užitečný. A... a třeba dojde i řeč na boha. On byl v jeho očích už ztracen, ale ostatní mohli být zachráněni, že? Jak bláhové! Vždyť sám říkal Pstruhovi, že apokalypsa je nevyhnutelná, tak na co si tu teď hraje? Chudák byl holt plný myšlenek a postojů, které si vzájemně naprosto rozporovaly.

Šáhlá bývalá panovnice měla docela štěstí. Apollyon o jejím příběhu věděl pramálo. Vlastně jen to, co mu sdělila Seraphina. Ale i kdyby toho věděl víc, tak stejně měla jinou podobu, že?
Zamračil se, když se k němu cizinka začala blížit. Zadoufal, že nebude chtít problémy, protože, inu, víme, jak dopadla jeho poslední rvačka. Pořád její následky úplně nestrávil a byl by nerad, kdyby se něco podobného zopakovalo.
"Přejete si?" zeptal se šedivé cizinky a změřil si ji pohledem. Tlapou si přidržel kořist, aby tím dal najevo, že se dělit nehodlá. Ale mohl by, že? Stará nebohá tulačka, té by jistě něco bodlo na zub! A navíc, bůh takové milostivé činy podporuje, že? Tak proč se podle nich teda k čertu neřídí? Chlapec opravdu klesal!

Apollyon poslední dny žil v neustálém napětí. Zabil vlka ze své smečky. Snažil se v momentu hodit vinu na druhého, ale po něm nebyly ani stopy. Přízrační už Gulášovo tělo nalezli a... Tak nějak nevěděl, co dělat. Tušil, že bude jen otázkou času, než na něj přijdou a dostanou ho. A co pak? Jistě, mohl to zabalit rovnou a teď, a tím by se hned prozradil a - kam by šel? Za Seraphinou? Bah! Ano, nabídla mu azyl, ale ten přeci nemohl využít, když byl takto poskvrněn hříchem. Zasloužila si lepší.
Byl na lovu a měl v merku menšího zraněného králíka, kterého nakonec dopadl. Nějakou dobu ho pak silně přidržoval oběma tlapama k zemi, ztracen v myšlenkách. Co teď? Jakou cestou se vydá? Cítil se naprosto ztracen a každá jeho filozofie byla v rozporu s jinou jeho filozofií. A nemohl se o tom s kým svěřit, jasně, že ne!
Nakonec se vzpamatoval a ukončil tvorovo trápení dřív, než se stačil vysmeknout a zdrhnout. Vydechl. A pak v dáli spatřil jakousi starou šedivou vlčici, která působila jaksi zmateně - ale to se mu nejspíše zdálo. Zatím ji jen pozoroval a nešel za ní. Pak si uvědomil, že pokud se jedná o tuláka, tak by ji mohl zajímat čerstvý úlovek - byť, co si budem, kdo ví jaký opravdu nebyl.

"To nemohou. Nesmí. Ale snaží se hodně, jsou vytrvalí. Jen my... musíme být vytrvalejší." Bohužel nyní bylo jasné, že zdejší neznabohy není možno přesvědčit. Byli odsouzeni ke zkáze. Teď bylo třeba jen přežít jejich systematickou snahu je vymazat. I když, byl zde důvod pro Apollyona přežívat? Byl odsouzen strávit svůj čas po smrti v pekle. Byl skoro až výsměch zde se Pstruhem být a předstírat, jak žije bezposkvrnky perfektní život věřícího. Mohl se modlit před jídlem, před spaním, myslit na boha, ač jeho slovo bylo ve smečce zakázáno, ale k čemu to bylo, když byl vrahem? Bůh mu neodpustí. Bůh ho nevyslyší.
"Je to velmi možné. Jsem přesvědčen, že máš na tomto světě vyšší poslání, Pstruhu," vyřkl a dotkl se ho tlapou. Myslel to vážně. Jestli někdo z nich měl mít ono vyšší poslání, tak to musel být právě Pstroužek. "Hlavně nesmíš sejít z cesty světla," připomněl mu. Aby snad neudělal tu samou chybu, co on. Jednou ale bude muset pravda ven. Věčně ji neskryje, že? A pak bude na něm, co udělá dál. Bude se snažit znovunajít své zbožné já, šířit pravdu a lásku, snažit se odčinit to zlo, co napáchal, či to temno v sobě akceptuje a bude ho dál živit?
"A koho by sis přál zachránit, Pstruhu?" ptal se. Snad své bratry? A proč? Měl je opravdu tak rád? Je? Možná by měl podobné pocity, kdyby tu měl rodinu, po které tak toužil.
Apollyon se na chvíli odmlčel. Co se týče výběru cesty, tak to zatím, co se týče jeho myšlenek, vypadalo, že upadne temnu.
"Toho dne, co jsem měl vlivem svého zranění umřít bolestivou smrtí, mě bůh zachránil. Od té doby mám tuto tvář, kterou musím skrývat - sám tušíš proč. Dlouho jsem ale nevěděl, jestli toto celé nemá vyšší důvod. A domnívám se, že má. Bůh toho dne ze mě udělal svou nádobu, udělal ze mě živoucí sochu z masa a kostí, která v sobě hostí tuto bezednou propast, propast plnou hladových sarančat, jedním z nositelů apokalypsy. Jednoho dne mě tato propast pohltí a zemřu. A pak... Nebude sarančata nic držet."
Ano, mluvil o tom, že to tady Pstruh měl vyšší poslání, ale teď to snad vypadalo, že by ho měl mít tady Apollyon! Svá předešlá slova ale myslil vážně. Opravdu se domníval, že Pstruh měl vyšší poslání, v tom dobrém slova smyslu. On... v tom špatném. Apollyonovým osudem byla destrukce, Pstruhovým kreace. Nejspíš si hluboko uvnitř přál, aby toto celé zastavil právě Pstruh.

Spíše teoretické znalosti, jak jinak. Kdyby měl cit pro praktično, tak tu nežvaní o slané vodě, že? Ne, že by Apollo byl lepší - on naopak měl jen zlomek znalostí, co tady Ivar. Jen prostě tohoto jedince a jeho rodinu vůbec neměl rád. Nebylo tedy divu, že byl nabroušen z toho, že tady s ním musel být. Bylo mu totiž jasné, proč za ním přišel. Nebo spíš si myslel, že je mu to jasné.
"Hmh. A s čím teda pracuješ?" ptal se. Celkem ho zajímalo, jak moc se Ivar rád poslouchá. Očividně hodně, domníval se.
Jakákoli nucená přátelskost ho ale začínala opouštět. Podíval se na tmavého. "Proč se ptáš na věci, na které znáš odpověď, Evar'lo?" střihl uchem. "Tady se mnou opravdu nemusíš předstírat touhu navazovat vztahy."
Pochyboval, že se tu s ním chce kamarádíčkovat. Jen ho tu nepochybně hlídal, jestli nehlásá slovo boží, že? Určitě se od tatíka doslechl spoustu věcí.
"Samozřejmě," řekl poněkud suše a také se posunul dále. "Chceš tedy začít?"

"Já vím. Máš pravdu," povzdechl si sklesle. Bohužel vzpomínky, nebo spíše jejich neexistence, na domov, místo zrození, doteď celkem bolely. "Já... já ani nevím, kde jsem se narodil. Nepamatuji si na své rodiče. Na jejich jména, jak vypadali. Jestli mě milovali. Jaké jsem měl sourozence. A proč jsem se octl tady." Když se poprvé octl v Norestu, tak si opravdu nic nepamatoval. Jen své jméno a temné místo s věčným ohněm. Až pak se poprvé naučil, co je hlad, co je žízeň. Nevěděl, co je to rodina, co je to domov. Nechybělo mu to. Až po nějaké době, co se dostal do smečky, si uvědomil, o co všechno byl oloupen.
"Omlouvám se. Neměl bych tě tím zatěžovat," omluvil se Seraphině. Nejspíše ji to nezajímalo, takže proč o tom mluvit, že? Jen to asi potřeboval už dostat ze sebe.
Pousmál se, když mu řekla, že tu bude vždy vítán, a když do něj šťouchla čumákem. Alespoň někde bude vítán, že? "Jsem ti vděčný. Myslím... myslím, že brzy smečku opustím." A pak může být tady se Seraphinou, že? Jaký to krásný plán! Bohužel ještě nevěděl, že si do toho sám hodí vidle. Vraždou. Jistě, kvůli ní ho vyhodí tak či tak, nedobrovolně, ale určitě ho nenapadne shánět útočiště zde. Po tomto činu si Seraphinu nezaslouží.
Pohlédl na ni a zamířil za ní hlouběji do úkrytu a následně si lehl.

Poslouchal pokyny Ryumee. Či spíše se nutil je poslouchat, neb by nejraději byl myslí jinde. Vlastně nejen myslí, ale i tělem. Vzpomínky na ples stále byly čerstvé. Bohužel pro něj a bohužel i pro jeho okolí, že?
Jakmile uslyšel yapování Milagy, tak na něj okem pohlédl. Zachoval si kamenný výraz, ale jeho myšlenky zas tolik z kamene nebyly. A koho to zajímá, šašku? Půjdeš teď pro slanou vodu, nebo co? Ano, byl sám poněkud slaný. Nic moc lepšího se asi od ublíženého puberťáka čekat nedalo. Ale taky se nedala čekat jeho budoucnost, že? S chudákem to půjde strmě z kopce.
A aby toho nebylo málo, tak onen chytrolín přišel za ním a zeptal se, jestli si přeje s ním pracovat ve dvojici. Jeho řeč těla ale jaksi naznačovala to, že to otázka nebyla, spíše oznámení. To ho samozřejmě nabrousilo ještě více. A mám snad na výběr? pomyslil si a nejraději by tak vyřkl. "Fajn," řekl jen, přičemž jeho hlas zněl chraplavě, tak si odkašlal. Naštěstí ne z důvodu choroby.
"Vypadá to, že už máš nějaké zkušenosti," okomentoval ho a očkem pohlédl na waru, co si tmavý přinesl. Vskutku úctyhodná zbraň. Také by se mu podobná líbila, kdyby nebyla potřísněna dědictvím milagy. Ale spíš ho zajímalo, jak může být taková velká zbraň praktická při stahování kůže zajíce.

<------ Trosky

A tak začal let. Byl překvapen, jak se Seraphina nesla vzduchem s takovou lehkostí. K takové hbitosti měl on velice daleko! Když se v blízkosti útesů přetočila na záda, tak sebou instinktivně škubl a natáhl tlapu, jako kdyby se jí mělo něco stát! Ale nestalo se, věděla, co dělá.
Cesta to nebyla krátká, ale nakonec konečně dorazili na místo. Jednalo se vskutku o jakousi jeskyni ve skalách. Možná by toto místo nemuselo pro některé působit zajímavě, ale Apollyon jím byl naprosto fascinován.
"Páni," vydechl. Víte, právě až teď poprvé spatřil moře. A tento úkryt naskytoval na něj perfektní pohled! "Je to tu moc krásné. To je... to je moře?" Ah, a ta vůně! Byly tu jiné pachy než v lesích na severu. Jaksi... příjemnější. Ale to možná také bylo tím, že se tady necítil mizerně.
"Domov..." zopakoval tiše. Něco, co nezažil, a něco, po čem toužil. Snil o svém starém domově, o kterém si nic nepamatoval. Možná bylo načase opustit něco, co nikdy nezažil, a hledět do budoucna. "To by se mi moc líbilo. Ale..." Myslil si, že by si něco takového nezasloužil. Stále mu v hlavě rezonovala slova z plesu. Že je to příšera a že měl umřít. Snad... snad se nad ním bůh slitoval, a proto se osudově se Seraphinou setkal?

"Upřímně se divím, že si smečka takový systém nechá líbit. Nedokážu si představit moc benefitů něčeho takového, jako je dědění moci. Ale... teď je to už jejich boj." Je už to zajímat nemuselo, že? Jestli smečku rozloží arogance Rakova, tak ať. On tam nežije a Seraphina už také ne.
"Proč jsi vlastně nešla i s Ravonnym k Přízračným? Byla jsi moc naštvaná na otce, na smečky, nebo?" Možná mu jen něco nedošlo, ale když se jednalo o rodinné vztahy, tak byl tak trochu ztracen. Nevěděl, jaké je to mít rodinu, tedy ani nevěděl, jaké vztahy tam mezi nimi mohly být a co Seraph prožívala. "Samozřejmě nemusíš odpovídat, pokud nechceš," ujistil ji, preventivně. Kdyby si to náhodou pokazil, ehm.
Bylo by vlastně pěkné, kdyby u Přízračných byla, že? Nebo... nebo spíše ne. Kdyby tam byla od počátku, tak by se nepochybně nikdy nesblížili.
Na další její slova přikývl. Pak se taky protáhl. "Připraven," řekl a počkal na Seraph. A jakmile byla připravena, tak vzlétl a letěl jejím směrem k onomu úkrytu na útesech.

----> úkryt Seraphiny

Jak dlouho je budou umlčovat? Těžko říct. Nejspíše tak dlouho, dokud budou žít, nebo dokud se oni nepoddají. Což... se asi jen tak nestane. Zdejší byli tvrdohlaví, jako kdyby slovo bůh bylo to nejsprostší slovo. Jako kdyby být věřící bylo horší jak být jak vrah štěňátek.
"Opravdu? To je strašné, Pstruhu. Dělají jako kdybys byl smečkový zrádce. Ale nesmíš se vzdát. Nemohou... nemohou z nás víru takto vymlátit pryč." Protože co by měli chudáci bez víry? Skoro nic. Přijít o tak zásadní součást života by bylo skoro až katastrofální. A Apollo měl pocit, že se to už děje. Protože zradil. Zradil boha svými hříchy.
"Myslíš, že by... tvůj otec tomu druhému odpustil cizoložství?" střihl uchem. "Ale chápu tvé pochyby. Nevím o žádném druhu, co by se líhnul z kamene. A z vajec se líhnou akorát ptáci a hadi, ne vlci." Znělo to vskutku jako báchorka, zároveň však věděl, že svět je obrovský a plný možností. Možná... možná... "Ale možná bůh chtěl, abys takto přišel na svět." To bylo jediné racionální vysvětlení! No, racionální... Alespoň pro ty dva.
"To... to já také ne, Pstruhu." Ale už byl. Už byl vrah a lhář. Cítil se odporně, že i Pstruhovi musel lhát. Zrovna on měl být ten jediný vlk, který měl jeho trable chápat. Pstruh ale... by takový hřích nepochopil. Ani Seraphina by ho nepochopila. Oba dva by ho určitě odsoudili. Bylo to tak správně, ale... Stále to bolelo.
"Ne, Pstruhu," řekl rázně. "Apokalypse již zabránit nejde. Vidíme to oba. Vlci jsou slepí. Trestají nás, mučí nás. Odmítají poznat slovo boží. Odmítají to, i když vidí boží důkazy. Nic jim není dobré. Nejde je zachránit." Snad z něj mluvilo to, jak se trápil. Jak se chudák snažil, a čeho dosáhl? Ničeho. Jen toho, že ho ve výsledku všichni nenáviděli. Chtěl jim pomoci otevřít oči, ale přesto se rozhodli být slepí. A Ghu'lass... měl být božím vyvoleným. Pánbůh ho oživil, měl s Apollyonem společně šířit boží slovo, ale... Nestalo se tak. Odmítl víru. Přál si Apollyonovu smrt. Přej a bude ti přáno. Z té vzpomínky se mu udělalo zle. Co to jen provedl? Měl rozsévat lásku boží, ale místo toho jen přinášel utrpení. Možná to opravdu bylo jeho osudem.
Následně si sundal šátek, který skrýval jeho tvář. Nebo spíše její neexistenci. Drápkem se dotkl okraje své rány z pekla. "Tohle je klíč k apokalypse."

Apollyon přikyvoval na slova Seraphiny. "Ano, Arrakis... Toho jsem na plese viděl. Nepřišel mi zrovna sympatický," zamumlal. Ale to bylo tím, že mu bylo nesympatické už to, jak se dostal k vedení. Prostě se dobře narodil. Neměl rád jakoukoli smečkovou smetánku.
Pohlédl na Seraph, jak si lehla na zem, přičemž si pak lehl také. "Moc rád bych ti pomohl, ale... abych pravdu řekl, moc se s nimi nestýkám. Co ale vím, tak jsou relativně spokojení. Ravonny chce být smečkovým bojovníkem." A čímpak chtěl být Apollyon? To jest otázka! Možná také bojovníkem? Sotva nad tím za své členství přemýšlel, ale to bylo také tím, že neměl kdo ví kolik příležitostí k tréninku. S'Arik i Everett byli astrálové, učitelé, a oba dva by ho nejraději vyštípali pryč. Tak proč je vyhledávat, že?
"Je pravda, že Přízrační si své území docela hlídají, ale nemyslím si, že by ti ublížili, pokud bys chtěla svou rodinu vidět." Svou smečku neměl rád, ale přesto si nemyslel, že by Seraphinu roztrhali na místě. Kdyby se tak stalo, tak... Tak co? Nejspíše by se mstil.
Zamyslel se. Opravdu měl na to letět, či ne? Bylo pravdou, že byl unavený, ale byl unavený především mentálně. A tady si alespoň už *trochu* odpočinul. "Zvládnu to," řekl pevně. Ano, bude muset. Navíc, změna prostředí mu určitě prospěje! Hlavně, jak uvidí, jak je to u útesech krásné.

"To nepřestanou," střihl uchem. "Přízrační mi o bohu zakázali mluvit. Chtějí mě udusit, potlačit mě. Hledají jakoukoli záminku, aby mě mohli vyhnat ze smečky. A... myslím, že ji brzy najdou." Cožpak měl chudák nějakou šanci? Jak dlouho bude trvat, než se na všechno přijde? Pokus o vraždu jeho osoby vyšuměl skoro okamžitě, ale Guláš byl přeci jen smetánka smečky. Jeho smrt nenechají jen tak. Smrt Apollyonovu by ale nepochybně oslavovali, a to i když by o jeho činu nevěděli.
"Lhář? Proč myslíš?" ptal se. Nežil v Azarynu, a tak Pstruhovu situaci mohl jen stěží znát, že? Ale evidentně si procházel podobnými nepříjemnostmi jako on.
Následně se na chvíli odmlčel. Pstruhova otázka byla celkem zapeklitá. Na tu nešlo odpovědět pár slovy. "Domnívám se, že nám Bůh dal svobodnou vůli, abychom ji využívali. A stvořil svět tak, aby tu rostlo kvítí, aby býložravci jedli kvítí a aby masožravci ty býložravce lovili. Dal nám najevo, že život není věčný a existuje spousta způsobů, jak o něj přijít. Ale také svět obdařil způsoby, jak život zachránit. Jako medik bys měl velikou moc, ale nikdy ne moc boží. A také konání práce léčitele může být i v souladu s vůlí boží. Kdybys nepodal lék smrtelně nemocnému vlku a spoléhal na boha, tak by to bůh mohl vidět jako pokus o vraždu. A vražda... je jedním z nejhorších hříchů, Pstruhu." Pohlédl na něj. "Samozřejmě jsou zde výjimky. Bůh by tě určitě netrestal, pokud bys nepodal lék takovému ďáblovu přisluhovači."
Ano, vražda je jedním z nejhorších hříchů. Musel si to neustále připomínat. Znovu a znovu. Nevrátí čas zpět. Nedostane se mu odpuštění. Je odsouzen k záhubě v ohni pekla. Jak říkal Plamen - byl příšerou. Jen příšera by mohla zapříčinit to, co se stalo Ghu'lassovi. Jeho tělo už bylo navždy vypáleno do jeho paměti. A jen tak nezmizí.
"To zní," řekl tiše. Kéž by jen mohl být toho součástí, že? Ale bůh stále mlčel, jen na něj zíralo jeho oko. Jeho impulzivita mu zničila život. Jak ten stávající, tak ten po smrti. Doufal ve znamení odpuštění, ale nepřicházelo a nejspíše nikdy nepřijde.
"Apokalypsa brzy přijde, Pstruhu. Dříve, než si myslíme."

Byl rád, že se Pstruhovi dar líbil. A že ho cení. Věřil, že ho využije v temných chvílích, stejně jako on podobně využívá svůj přívěsek s kamenem. Jen mu ten kámen připomíná ztracenou minulost, kterou nikdy nezažil, a Pstruhův růženec má připomínat všudypřítomnost boží.
"Není zač, Pstruhu. Jestli si někdo tento dar zaslouží, tak jsi to ty," sdělil mu pevně. On jistě byl lepší věřící jak on. Minimálně aspoň neměl krev na svých tlapách, že?
"To mě mrzí, Pstruhu. Bůh měl určitě důvod si ho k sobě zavolat. Jeho soud bude spravedlivý." O jeho otci věděl pramálo, tak si určitě netroufal říkat, kde mohl skončit. Byla zde ale šance, že ho teď olizují plameny pekla, pokud odmítal lásku boží.
Také pohlédl k díře ve zdi. "Pokud jsme vyvolení, tak by na tom místě mohla čnět malba nás dvou," vydechl. Věděl ale, že on vyvoleným nebyl. Ale cožpak to nebyla hezká fantazie?

I on se sem prostřednictvím portálu dostal, a to hned po Pstruhovi. Portál se na to záhy uzavřel, a tak si mohli být jistí, že je nebudou čekat nezvaní hosté.
Chvíli mlčel, když flekatý chlapec ze sebe vypustil slova, že musí být vyvolení. Ano, vyvolení. Ah, vyvolený a přitom spáchal toto! Ne, nemohl mu říci, že se sem dostal po svém velkém hříchu. Tohle místo mu musilo připomenut jeho malost a titěrnost před bohem. Že vidí vše, každý jeho čin. Čeká ho trest, žádné velké věci po boku boha. Ale to Pstruhovi říci nemohl. Jen ať si žije ve svém sladké nevědomosti. Přeci jen, kdo ví, kde vlastně byli? Východ ven tu žádný nebyl. Okna rozbít nešlo. Mohli být úplně klidně někde v pekle, sheolu, gehenně, výběr dle libosti! Iluze.
"Máš pravdu," řekl rázně. Ah, kéžby. Tu si ale vzpomněl, že musí Pstruhovi něco předat. Ano. Kostelík nebyl poloprázdný jak po vystěhování, ale šlo zde nalézt pár cetek. "Něco tu pro tebe mám, Pstruhu," vyřkl, vzal do tlamy onen přívěsek a vydal se k mladíkovi. Jediné štěstí, že byl menší jak on. Jinak by se mu onen růženec podstatně hůře dával na krk.
"S tímto přívěskem nikdy nebudeš sám, Pstruhu. Až se budeš cítit na tomto světě sám, pohlédni na něj a vzpomeň si na to, že bůh s tebou pokaždé je. A to i v těch nejtemnějších momentech."

"Uvidíš," řekl prostě. Ne. Něco takového nehodlal popisovat. Nač kazit překvapení? Věděl, že Pstruh bude jistě v šoku z toho, co spatří. Stejně jako byl v šoku Apollyon, jen z jiných důvodů. Žádal o odpuštění, a to celičkou noc. Nedovolil si usnout. Nezasloužil si spánek. Ale bůh mlčel. Nedal mu znamení. Nic. Byl v temnotě. Lapla ho, aby nemohl dosáhnout na světlo. Byl v pekle a nebe z něj mohl jen sledovat.
"To rád slyším," pronesl, když Pstruh řekl, že se nebojí. Jak... bláhový jedinec. Hoch by snad i z okna skočil, kdyby mu tak řekl. Ubohý chlapec, poskvrněn temnem Apollyonovým. Nebo spíše oba dva byli vírou poskvrněni. Kdyby jí nebylo, oba by žili normální život. Měli by více přátel. Větší šance. Teď byli jen odsouzeni k porážce.
Vyčkal, než Pstruh skočil do propasti a pak se vydal za ním. A octl se opět na tom samém místě, co předtím. A první věc, co spatřil, bylo opět boží oko - jak prozíravě zíralo na oba dva.

----> Pollyho svatostánek