Príspevky užívateľa

"Bůh s tebou, Pstruhu," pozdravil ho taktéž. Jak se ti daří? Mohl mít Pstruha rád jakkoli chtěl, ale pravdu mu říci nemohl. Věděl, že pokud ho učil správně, tak ho odsoudí. A ne, nepotřeboval další takové. Ale cožpak jsou snad lži lepší? Inu, minimálně jsou jednodušší. Ah, jak se bůh na něj teď musil zlobit! Apollyon, vrah a lhář. Jestli si donedávna myslel, že je na širém světě sám, tak teď měl zajisté pravdu, protože teď, teď neměl ani toho boha. Zradil ho svými činy.
"Ne. Nepodařilo." Pak se na chvíli odmlčel. "Den zúčtování brzy přijde, Pstruhu. Ale nejdřív ti chci něco ukázat." Mohou si o tom blíže povykládat na místě, že? Pokud mu hoch bude věřit. A zajisté bude.
Posadil se a několikrát rychle po sobě poklepal tlapou po přívěsku. A pak se v zemi před nimi objevila prasklina, ze které se záhy stal temný portál se spirálou. "Přijmi tuto propast. Neboj se jí. Pak budeš bohu blíže než kdykoli dřív." Ano. Chtěl, aby do ní skočil.

Apollyon sotva spal. Jak by taky mohl, že? Nezasloužil si spánek. Zasloužil si trpět za svůj čin, ale ať udělá cokoli, tak čas nevrátí. Guláš bude stále mrtvý.
Zhluboka se nadechl. Našli u Přízračných už tělo? Ví se, že zmizel? A co... a co Berry? Ah, copak chudákovi jen provedl? A udělal to skoro až automaticky. Snad ho opravdu posedl samotný ďábel. Získával kontrolu nad jeho tělem.
Měl by se přiznat. Ale nedokázal by to. Ano. Měl strach. Normálně by si myslel, že by ho bůh ochránil, ale... ale teď? Bůh teď nemá sebemenší důvod chránit takového odporného, ďáblem poskvrněného hříšníka. Skončí na temném místě, které hoří věčným ohněm. Vlastně to bylo místo, které si pamatoval při svém příchodu do Norestu. Jaká to náhodička, že? Možná on sám byl nositelem té... apokalypsy. Její nádoba. Nádoba, ve které se vyvíjí a pak... Z Apollyona nezbyde nic. Jen ta bezedná propast, která začíná růst v jeho hlavě. Živoucí kus masa, sochu připomínající, ve které sídlí peklo plné žravých sarančat.
V lese spatřil známý stín. Pstruh. Nevěděl, co čekat od jejich znovusetkání po plese. Mohl by mu ukázat místo, kterým byl obdařen. Alespoň on by mohl dostat požehnání, že? Vydal se za ním.

Poslouchal Seraphiny příběh. Jen sotva mohl vědět, jaké to je, mít rodinu a pak o ní přijít. Dovedl si ale představit, jak to musilo bolet. "Moc mě to mrzí, Seraphino. Nikdo by neměl pykat za činy druhých, nad kterými vlk nemohl mít žádnou kontrolu. A ty už vůbec ne." Její životní situace mu přišla skoro až bizarní. Matka atentátnice se pokusila o vraždu a ve výsledku na tom doplatili úplně všichni. Byla šílená, či tehdejší panovnice byla šílenější a nebylo na výběr? Nevěděl. "Stýkáš se ještě někdy se svým bratrem v Přízračných? Že... že bych mu mohl něco vyřídit, pokud máš něco na srdci," napadlo ho. Odvodil si, že muselo jít o Ravonnyho, u nikoho jiného by to snad ani smysl nedávalo. Nikdy se s ním nebavil, ale... Pár slov by jistě neublížilo? I když, těžko říct. Nikdy neměl ve smečce dobrou reputaci, takže by nejspíše černý vlček ani neměl zájem o jakoukoli konverzaci.
"Nechápu, jak by se mohla matka vykašlat na téměř celou rodinu a zachránit jen jedno své vlče." Pokud to teda jinak fyzicky nešlo, což se zrovna z vyprávění úplně dovodit nedalo. A co ten otec? A ostatní? Proč byli všichni tak rozutečení?
Na chvíli se odmlčel. Opravdu měl síly na to letět až k útesům? Asi... asi by ji měl mít. Co jiného by ho mohlo čekat? Určitě to byla lepší možnost jak jít zpět na území smečky. A stejně ho tam nikdo nebude postrádat.
"Dobře. Rád se k tobě tedy podívám. A... děkuji," zamumlal a podíval se Seraph do očí. Opravdu byl za její nabídku velice vděčný. Čím si to zasloužil, že se k němu chovala tak mile? Byl to zajisté nezvyk. Ale bude rád, pokud se to stane *zvykem*.

Přikývl. Tak přeci se nemýlil, že tu byla nová! Byl zvědav, jak ji ostatní akceptují. Jak by se ostatní zachovali, kdyby ji jednoho dne našli zmrzačenou? Hledali by viníka, nebo by to nechali vyšumět? Ano, hocha na okamžik přepadla žluč. Stále byl naštván, že se ostatní tak pramálo zajímali to, kdo mohl za to, že přišel o půlku tváře. Kdyby se to samé stalo Ghu'lassovi, tak by se nemluvilo o ničem jiném.
"Jsem tu od dob, co jsem byl vlče. Ale nenarodil jsem se tu," vysvětlil vlčici. Takže tu nebyl zrovna krátce, vyrostl tu.
"Já hvězdy mám rád, i když si to někteří nemyslí. Vůbec noční oblohu. Připomíná mi to světy daleko za tím naším. A..." Moc a nekonečný dosah našeho pána. Tato zakázaná slova ale polkl a podíval se do prázdna. Byl unavený. Unavený z toho, jak musel neustále dávat bacha na jazyk, aby se z něj nestal ze dne na dne bezdomovec.

"Co se vlastně stalo, že jsi přišla o domov? Jestli se mohu zeptat..." pravil. Byly její vize také neslučitelné se systémem? Možná. Nepřišla mu jako někdo, kdo by páchal mordy či útočil na druhé. Ale možná jen prostě neuměl dost dobře číst ve druhých. Každopádně byl zvědav na příběh této vlčice. I na její doteky si zvykl. Byly překvapivě příjemné.
Jemně se pousmál. Ano, taková slova potřeboval slyšet. Domov. "Jsem ti moc vděčný, Seraphino," řekl upřímně. "Jak to tam vlastně vypadá? Na útesech?" V životě tam nebyl, a tak by si to od ní velice rád poslechl.

Jakmile spadl do podezřele vyhlížejícího portálu, octl se tady. Měl zavřené oko, takže zprvu neměl nejmenší tušení, kam se vlastně dostal. Jen ucítil nepříjemně ledovou a vůbec nepřirozenou zem. Celé to místo působilo chladně, ale jiným způsobem jak hory. Pachy jakoby vymizely. Ne, tohle nebylo přirozené. Až se bál očko otevřít, ale nakonec sebral dost odvahy, aby tak učinil. A první, co spatřilo, bylo boží oko jak hledělo přímo na něj. Apollyon lekl, otevřel v úleku ústa, ale nevydal ani hlásku. Spadl na zem a tlapami si zakryl hlavu.
"Odpusť mi, bože! Odpusť mi!" zavyl. Dobře tušil, že za své činy bude potrestán. Ale netušil, že se již teď dostane sem. O to hůř se cítil. Jeho činy byly opravdu odporné a odsouzeníhodné. Natolik, aby se dostal na toto místo. "Já... já nechtěl! Já nechtěl, aby umřel! Opravdu! Prosím!" S každým slovem se jen a jen více stupňovalo jeho zoufalství. Ke konci možná nechtěl, aby Guláš umřel, ale jeho prvotní útok tuto touhu obsahoval. Nebýt toho, medik by byl stále naživu. "J-já se ho pokoušel zachránit! Ale nešlo to! Nešlo!" Jako kdyby ho to mělo před bohem omluvit, že? Jak směšné. Tímto činem se mu nepochybně zavřely brány do nebes. A nemohl s tím dělat nic. Chtít by ho mohlo už akorát tak peklo. Hlavně poté, co udělal Berrymu. Tak odporný čin. Zavrženíhodný. Kdyby hned přestal a šel se sám přiznat, možná by pro něj byla šance. Ale místo toho musel zničit další život. Nezasloužil si odpuštění.
"Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se..." opakoval rychle po sobě a hlas se mu začínal lámat. Byl extrémně vyčerpaný, hlava ho bolela a cítil se snad nejhůře za svůj život. Ale na tom nezáleželo. Jeho sebelítost Ghu'lasse zpátky nepřivede.
Nenáviděl tě, bože, nenáviděl... pomyslel si zlomeně. Ne. Z tohoto úhlu jeho čin opravdu nebyl o moc lepší.
Rozvzlykal se a očkem opět pohlédl na boží oko, které na něj stále hledělo. Bez hnutí. Bez jakéhokoli znamení.
Soudilo. Tiše.

tw: smrt

Apollyon jen zíral na nehybné tělo Ghulassovo. Sotva byl schopen zpracovat to, čeho se dopustil. Hřích nejvyšší - vražda. Čin neodpustitelný. Jak jen mohl? Jeho okolí vidno mělo pravdu - zacházeli s ním jak s příšerou a příšerou očividně byl. Co teď? Neměl tušení. Nejraději by utekl pryč. Zahladil vše, co se stalo. Ne. Ne...
Stále lapal po dechu, bezvýsledně se snažil uklidnit. Ale to si pak všiml dalšího vlka. Svědka. Ghu'Lassova bratra.
"T-to... Není to tak, jak to vypadá!" dostal rychle ze sebe. A jak jinak to mohlo vypadat? Mohl za to on sám. A teď Bernie uteče a všem sdělí to, co viděl.
Ne, ne, ne...
Panika se vrátila. Instinktivně se rozběhl za mladým vlčkem, který byl evidentně taky v šoku. "Musíš mi věřit. Já... já se ho snažil zachránit!" Marné lži, které by i mimino prokouklo. Dotkl se Berryho ramene, snad jako nějaký hloupý pokus, aby ho uklidnil. A náhle... A náhle zmizel. Nebo se spíše octl někde jinde.
Ucítil další vlnu vyčerpání, ještě vražednější, než tu předtím. Hlava jak střep a ani nevěděl, kde se octl. V nebi? On? Po tomto? Nikdy.
Pak si ale všiml jakýchsi scén. Scén, ve kterých figuroval Berry. Jeho vzpomínky, došlo mu. Procházel si je, dokud nenašel tu nejčerstvější - jak spatřil jeho a mrtvého Ghu'lasse.
Rozbušilo se mu srdce. Musí se... musí se toho zbavit! Ale jak? Instinktivně se začal soustředit na to, aby on, Apollyon, z této vzpomínky zmizel. Zakňučel, chtělo se mu zvracet, hlava jak střep, ale nakonec... Se mu to podařilo. V Berryho hlavě nyní žádný Apollyon na místě činu nebyl. Zhluboka se nadechl.
Ale... ale takto na něj stejně přijdou. Že?
Apollyon ve víře strachu pochopitelně nechtěl, aby se přišlo na to, co spáchal. Ale bůh o tom už stejně věděl. A bude soud. To už nezachrání. Bůh vidí vše. Snad kvůli tomuto panikařil ještě víc a pořádně si nepromyslel důsledky následujících činů.
Opět se začal soustředit, až měl pocit, že se mu hlava rozprskne. Soustředil se na Berryho z pohledu první osoby, jak hledá Ghulasse. Jak ho našel, ještě živého. A jak se na něj vrhá se vztekem nimlóga. Krev. Tma. A pak obraz těla Ghu'lasse, jak ho předtím spatřil. Neměl sílu ani zkušenost na přesnější a delší vyobrazení.

A pak... se octl zpátky. Ze světa vzpomínek do světa reality. Srdce mu tlouklo ostošest. Berry působil mimo - to ale ještě nevěděl, že je to další účinek magie. Zpanikařeně popadl šátek, aby nebyl na místě činu, a začal po stopách klopýtat pryč. Bolela ho hlava, bylo mu zle, byl vyčerpaný, ale adrenalin ho posouval dál. Po chvíli běhu se pokusil vzlétnout, což se mu podařilo. Ale ne na dlouho. Únava udělala své a po chvíli byl nucen tvrdě přistát na sněhu. Schoulil se a zavřel oči. Bylo mu na umření. Nejen z toho, co spáchal, ale taky z užívání magie. A co víc - začalo sněžit.
Začal tlapou přejíždět po kamínku, co měl na přívěsku, jakož pokus o uklidnění. Připomenutí, že není sám, ale že má svoje imaginární kamarádíčky ze snu. Jak dospělé. Ani si neuvědomil, že v průběhu na kamínek několikrát poklepal. A něco se stalo.
V zemi u něj se objevila prasklina, která se rozšiřovala v černý portál s rudou spirálou. Sklopil uši. Nevěděl, čím to přesně bylo, ale rychle přišel s odůvodněním - bůh ho volal. Čekal ho trest.
Pomalu se belhal k hypnotickému místu. A pak do něj spadl a zmizel. Propast ho vcucla a následně i ona zmizela.

TW: požírání zaživa hmyzem

Apollyon se stále snažil zoufale odehnat hmyz. Ano, mohl pár kusů tlapami rozmáčknout, ale nebylo to ničemu platné. Hladových kobylek a sarančat bylo stále tolik, že rozdíl pár kusů nic neznamenal. Jak zpanikařeně lapal po dechu, tak některé málem i vdechl. Naštěstí jen málem.
Ghu'lass mezitím stále zoufale volal o pomoc. Zoufale chtěl, aby to už přestalo. Apollyon bohužel nebyl s to, aby hmyz odvolal pryč. Nešlo to. Mohl jen zírat na to, jak se mladý léčitel ztrácí před jeho očima. Po chvíli ale skřeky ustaly, čehož si šedivý zprvu ani nevšiml, jak byl ten bzukot ohlušující a stres příšerný. Za několik dalších okamžiků hmyz začal padat na zem. Nejspíše je horská zima dostala dříve? Apollyon zalapal po dechu.
"Jsou pryč," vydechl při pohledu na padající hmyz. Některé mrtvé kusy i začaly mizet před jeho očima. Svitla v něm naděje, ale ta zmizela okamžitě, když si všiml Ghu'lassova těla. Zranění, která by snad ani ďábel nikomu nepřál. "Ne, ne, ne..." Několikrát do něj tlapou strčil, přičemž se snažil nedotýkat otevřených ran. Což bylo velice těžké. "Žij... Prosím..." Ano. Nenáviděl Ghu'lasse. Nebo ho minimálně neměl rád. Ale jak by si mohl přát jeho smrt? Navíc takovou?
Přál sis ji v okamžiku, kdy jsi na něj zaútočil.
Začal se hroutit. Cítil vyčerpání, bolest kolem jeho díry v hlavě a čiré zoufalství. Toto celé on způsobil. On. Jen ďábel by mohl něco takového udělat. Byl odporný, odporný vrah.

TW: požírání zaživa hmyzem

Apollyon cítil ukrutnou bolest, ale nebyla ani z pětiny tak mučivá jako to, čím si právě procházel Ghu'lass. Skrz krev v oku sotva viděl a cítil i v ústech onu typickou železitou pachuť. A ten křik Ghu'lasse... Byl takřka ohlušující. Děsivý. Dokonce začal prosit, aby to už přestalo. Potřeboval pomoct.
Šedivý rychle zamrkal, doufající, že něco uvidí. A uviděl. Mladý medik pohlcen mrakem nenasytného hmyzu. Byl všude. I v očích, snad pokoušející se prokousat až do očnice. To už si, konečně, uvědomil, co spáchal. Ale už bylo pozdě. Hmyz už byl na světě a vypadal k nezastavení. V samé panice jen zděšeně zíral na to, co se dělo. A jak Ghu'lass umíral mučivou smrtí. Ne, ne, ne... Co to provedl? Konečně se probral z tranzu a snažil se tlapami hmyz odehnat, ale ten se jeho úderům snadno vyhýbal a hned se vracel zpátky k hostině. Samou panikou byl sotva schopen popadnout dech. "Ne!" zlomil se mu hlas, když si uvědomil, že jakákoli snaha se naprosto míjela účinkem.

Byl překvapen, jakou ránu uštědřil drobnému léčiteli. Právě v tento okamžik by si měl uvědomit, co dělá. Že to, co dělá, je špatné. Že toho bude litovat. Že jsou i lepší možností řešení. Ale na to jeho mysl byla příliš zatemněna.
Výpadu Ghu'lasse po krku se snažil vyhnout, no úspěšný byl jen zčásti. Léčitel byl sice kvůli své velikosti obecně křehčí, ale Apollyona bylo kvůli opačnému problému snadné alespoň někam trefit. Ucítil bolest v horní části přední nohy, zavrčel a hned se po Ghu'lassovi opět pokusil ohnat zuby. Tlak uvnitř hlavy byl horší a horší. Nesnesitelný. Jako kdyby mu měla prasknout lebka.
"Kaj se!" vyštěkl afektovaně a najednou se onen tlak začal uvolňovat. A bzukot zesilovat. Instinktivně si volnou tlapou strhl z tváře šátek, jako kdyby to mělo něčemu pomoct. A za okamžik si uvědomil, co se vlastně dělo. Spatřil menší, avšak o nic děsivější, mračno kobylek a sarančat zmateně hledající něco k snědku. Byla zima, tudíž v nabídce švédského stolu toho moc nebylo. Až na...
Až na Ghu'Lasse. Mrak žravého hmyzu se okamžitě k němu hnul a začal do něj kousat. Hlavně se zaměřoval na již existující rány. Nač se namáhat, když si mohou přístup k masu zajistit už teď a snadno? Bylo jim jedno, že dotyčný tvor byl ještě naživu. Hlavně, že se jednalo o zdroj živin.
"Aaaargh!" vyjekl, když spatřil tu scénu jak z nějaké apokalypsy, a hlavně, když ucítil tu bolest. Ne, hmyz ho nepojídal. Ale bolest cítil, a to nemalou. Nedošlo mu, že je to vlivem jeho magie.
Bolest se začala koncentrovat i do jeho zbývajícího oka, které dokonce zrudlo a začala z něj téct krev. Vzhledem k tomu, že druhé už neměl, tak ho pohltil velmi silný strach a začal lapat po dechu.

Apollyon vycenil zuby. Ghu'lassova slova ho vytočila doběla. Taková krysa byla obdarována darem nejvyšším, boží přízní, NOVÝM ŽIVOTEM, a stejně na pána plival jak kobra. Nevděčný had přející smrt druhým. Šedý, ač doteď byl v rámci možností schopen se ovládat, toho už schopen nebyl. Jakmile se mladý léčitel otočil zády, tak se na něj Apollyon v afektu vrhl. V horkokrevném momentu mu nedošlo, co vlastně dělal. Že je to o dost horší, než někomu přát zlé věci. On je teď konal. Činil neodpustitelné.
Hned se do Ghu'lasse zakousl zuby. Medik byl v nevýhodě, protože byl podstatně menší jak tahle šedivá bestie. Ale možná - možná se mu podaří se vysmeknout a utéct? A říci všem o něm pravdu?
Apollyon cítil, jak mu v uších hučí krev. A nejen to. Slyšel i ohlušující bzukot. Tlak uvnitř jeho hlavy začínal být takřka k nevydržení.

Přivřel oko. To beru jako ne. Cítil, jak se v něm vzedmul vztek. Ne, neměl by být naštvaný na vyvoleného. Bůh by si to přeci nepřál. Ale nemohl si pomoci. Své emoce potlačoval už dost dlouho. Nebo mu to tak alespoň přišlo.
"Hmh," odfrkl si. "Kdybych to samé řekl tobě či někomu jinému, tak letím pryč a ani bych se nestačil nadechnout. Ale tobě... tobě se očividně všechno odpustí. Jako kdyby se nic nestalo. Nerozumím vlastně ani tomu, co na tobě bůh vidí. Za taková slova, za takové myšlenky by tě měl potrestat." Ano, nesměl o bohu mluvit, ale teď v této chvíli mu to bylo naprosto jedno. Ghu'lassovu životní situaci vlastně velice záviděl. Syn fortis a orda, milující rodina, všemi oblíben a bohem vyvolen. Jako kdyby mu všechno štěstí spadlo do hrsti s tím, že se ani nemusel ve svém životě snažit. Štvalo ho to. Hodně.

Apollyon jakožto crona by se neměl pohybovat sám na území Nízkých hor. Rozkazy výše postavených. Věděl ale, že právě zde by mohl nalézt trochu klidu. Urovnat si bouřlivé myšlenky. A uvědomit si, co od života vlastně očekává. Dobře věděl, že jeho čas ve smečce se chýlil ke konci, ať chtěl nebo ne. Syn alfa páru mu otevřeně přál smrt. A bude mít z toho následky? Nebude. Protože je privilegován a většina s ním nejspíše tiše souhlasila.
Tiše si nad touto myšlenkou zavrčel. Byl naštvaný, frustrovaný a vlastně i nešťastný. Už dlouho se necítil tak sám.
Sotva vnímal, kam jeho kroky mířily. Jak hloupé, nevnímat své okolí v horách, které jsou plné nástrah. Snad proto si ani neuvědomil, že jde po čísi stopách. A pak i spatřil jejich autora. Ztuhl a rozbušilo se mu srdce. Zhluboka se nadechl, aby se mohl uklidnit. To sotva.
"Ghu'lassi," oslovil ho, přičemž se mu hlas zprvu třásl. "Tvá slova na plese. Myslels je vážně, že?" pokračoval, a to už o zdání pevněji. Hodlal si s ním promluvit. "Lituješ jich?"

"Díky," zamumlal. Cenil si toho, že z něj nechtěla nic násilím dolovat. Kdyby ho začala bombardovat dotazy, bylo by to jen horší. A kdo ví - možná tím návrhem na ticho jí postupně paradoxně řekne informace navíc.
Trochu se probudil, když Seraphina zmínila svůj úkryt na útesech. Střihl uchem. "Opravdu?" Znělo to... skoro až lákavě, to nemohl lhát. Ano, znal ji vlastně minimálně, ale přesto s ní měl o něco větší pouto jak s vlky z jeho smečky. Jak málo k něčemu takovému stačilo! "Děkuji. Myslím... myslím, že by se to mohlo hodit," zamumlal a pohlédl na noční oblohu, která byla hvězdami posetá. Žel ne věčně. Některé hvězdy už začaly být zakryty mraky. Chvíli mlčel, ale pak řekl další slova. "Myslím, že o svůj domov brzy přijdu," pravil a s těmi slovy opět pohlédl na Seraphinu.

Nakonec byl vskutku rád, že si tvář zakryl, protože se ukázalo, že onen pach byl vlastně docela známý, respektive, že se s dotyčnou již setkal. Setkání to tehdy bylo vlastně docela příjemné, nu, minimálně alespoň nebyli vůči sobě hostilní. A dokonce i prvně uslyšel slova, že je docela fajn! Přesto sebou škubl, nikoli výrazně, ale přesto, když vlčice jemně položila křídlo na jeho záda. Taková gesta žel neznal, takže byl z tohoto činu zmatený a moc ho nečekal. Co to dělá?
"Ahoj," pozdravil Seraphinu tiše a na okamžik odvrátil pohled a odmlčel se. Nakonec ale po chvilce přeci jen promluvil. "Omlouvám se. Dnes ze mě moc kloudného slova asi nedostaneš. Jsem... vyčerpaný," řekl. Potřeboval být sám, nebo si alespoň myslel, že to potřeboval. Jinak moc vlastně neuměl řešit své problémy. Vždy si musel nějak poradit sám.