Príspevky užívateľa

Jakmile ucítil na své tváři pár kapek slin, tak se nahlas, hezky zhluboka nadechl. Jeho pohled zůstal kamenným, přesto dle okolností šlo poznat, že... že to asi nebylo od černobílé to nejmoudřejší rozhodnutí.
"Jaký to smolný den," pronesl chladně a tlapou si svou tvář utřel. "Dnes jsem se totiž rozhodl být k tvé osobě milosrdný. Dát ti vodu a třeba... a třeba tě i pustit. Avšak soudě dle tvého drzého chování si takový osud nezasloužíš." Pohledem si černobílou změřil. Fyzicky byla evidentně dost hladem i žízní zesláblá, bojového ducha však stále měla. Ne, že by jí v tomto stavu co k čemu byl, že?
"Ale jakýpak si osud zasloužíš? Pomalou, přesto krvavou a agonickou smrt, nebo ještě pomalejší smrt žízní? Co myslíš?" ptal se rétoricky, neboť měl už tak nějak jasno. Jaká to smůla, že tato vlčice zhyne, ale inu, neměla po něm plivat, že? Tímto si osud zpečetila sama. Bylo však pravdou, že smrt... smrt byla vysvobozením. Možná by bylo přeci jen zábavnější ji zmrzačit a vypustit do volné přírody. Kdo ví, jak si poradí pak, že? Ale třeba si to zachrání tím, že bude bude plakat o odpuštění a prosit ho na kolenou. Třeba by se pak i slitoval.
"Celkem smůla, že to tak vyeskalovalo, že? Nic takového jsem původně ani neměl v plánu, ale... Ale stejně už chce půlka Norestu mou hlavu," dodal a nenápadně se pousmál

Tato krajina ještě zůstala létem zčásti nepolíbena. Ale pouze zčásti. Teplejší počasí zde bylo, ale zdaleka ne taková výheň jak na takové nekonečné pláni. Snad za to mohla skutečnost, že byl v blízkosti ledovec? Kdo ví. Apollyona to určitě nezajímalo. Bylo ale zde něco, co ho zajímalo? Těžko říci. Jeho hlava byla nevyzpytatelnější a nečitelnější než kdy předtím. Vše, co se o něm šuškalo, byla celou dobu pravda. Bylo skoro až směšné, jak byl tak dlouho vůči ní slepý, ale už nebyl důvod ji zakrývat, že? Byl odporným již ode dne zrození. A bůh nikdy při něm nestál. Bůh celé tohle utrpení chtěl. Nezastavil ho, ne, on ho toho dne popohnal. Nebo to snad byl ďábel? To je jedno. Oba dva ať shoří. Zasloužili si, aby jejich existence byla vymazána. A on hodlal pro to udělat cokoli. Protože po tom všem nedopustí, aby tyto entity z toho vzešly jako vítězné. Ne. Naposledy se bude smát on sám.

Byl překvapen, jak si pevně Daněk držel své místo, ač z něj šel cítit strach. Měl by utéct, přeci by to dávalo smysl, ale vlastně; jen lépe pro Apolla. Tím, že neuteče, tak bude jen snazší mu prohrabat vzpomínky a vzít mu pak život. Jak prosté. Snad to tak osud chtěl, snad to tak chtěl bůh, protože by to byla konečně nějaká dobrá věc, kterou pro něj kdy udělal.
Zavrčel a pak náhlým trhnutím vystřelil svou přední tlapu kupředu, aby se dotkla Dannyho. A jakmile ucítil kontakt, tak hned aktivoval svou vzpomínkovou magii. A octl se v Dannyho mysli.
Ta byla pestrá, ač by dle zákonů karmy měla být mdlá a šedivá. Vskutku žil v Nihilu, kde měl přátele, nějaké ptactvo a - byl spokojený. Až z toho Apollovi vnitřně projela vlna frustrace. Ne, ne! Na toto se nemůže zaměřovat. Musí vidět ten den. Ne ztrácet energii tímto, ač... ač to bylo svým způsobem lákavé, sic zároveň velice bolestivé. Ten parchant měl všechno, co mohl chtít, zatímco on neměl nic. Přitom to Daněk mohl za všechno. Za všechno.
Frustrovaně prohledával Daňkovy vzpomínky, až se konečně dostal k jeho mládí u Přízračných. A pak... a pak konečně viděl hráz. A sebe.
Zachvěl se, když sám sebe viděl. Sám sebe s korunou, kterou na okamžik vůbec nepoznával, avšak mu to pak hned došlo. Začaly se mu vracet vzpomínky. Jak jako odrostlejší vlče procházel Nízkými horami, kde korunu našel. Jako kdyby k němu promlouvala, vezmi si mě, vezmi si mě! A on, bláhové děcko, si ji vzal. Nástroj boží, či nástroj ďábla? Nevěděl a ani neměl na to nad tím hlouběji přemýšlet, vzhledem k tomu, jaký šok prožíval.
A jak si korunu vzal, jako kdyby nad sebou ztratil kontrolu. V hlavě měl jediný cíl - zbavit se Ryumee. A tak se jal tak učinit, dokud na hrázi nepotkal Daňka, který ho zastavil.
Šedý byl příliš rozrušený na to, aby mohl v používání magie pokračovat, takže se nuceně opět vrátil do reality. Lapal po dechu, jako kdyby samou smrt viděl. Třeštila mu hlava, sotva rozpoznával realitu, protože se mozek sotva srovnal se skutečností, že za to celé nemohl Daněk. "Ne... Ne..." Mohl si za vše on sám. On sám a koruna. Ani v ten okamžik ho bůh nezachránil. Vždy byl sám. Celou tu dobu si myslel, že zrzek byl jen špinavej lhář. A protože si Apollo přesně na osudový incident nepamatoval, tak si chtěl jen validovat své pojmy a dojmy. A za jakou cenu, že?

Tmavá vlčice evidentně slábla a bojovnost z ní vyprchávala. Už ani nebyla schopna se postavit a vzdorovat. Jaký to ubohý pohled. Nechat ji tu ještě několikero dnů, tak jistě zemře žízní. Smutný to osud.
"Stále věříš v milostivost boha?" tázal se jí náhle. Kdyby Hati měl pravomoce jí pomoci, tak by to dávno udělal. Ale nestalo se tak. Místo toho tu agonicky trpěla. Byl to fascinující pohled, avšak... Cosi se v šedém změnilo. Měl snad on být tím milostivým? Kouslo ho svědomí? Či ho to prostě přestalo bavit? Přeci jen, i věznění druhého vlka časem může omrzet.

Snažil se potlačit třeštění hlavy, ale sotva to bylo možné. Nejraději by sebou švihl na zem, ale cožpak by si mohl takovou slabost dovolit? Kdeže. To nešlo. Musel se vzchopit a poslat ji k čertu.
"Jsem," zachraptěl. Teda, v pořádku se necítil, věděl však, že eventuálně v pořádku bude. Snad. Jen musil teď prostě zatnout zuby. Zatnout zuby a pustit ji ven. Ještě, že tak žádala sama a nechtěla tu preventivně zůstat déle. To by mohlo být nepříjemné, že?
"Samozřejmě, pustím tě. Nahoře už snad bude bezpečí." Ano, bezpečí před fiktivní obludou, že? "Okamžik," řekl a otočil se zády od Heidi, aby neviděla přímo, co dělá. Ano, i v tomto stavu by nemohl zapomenout na onen pomyslný protokol. Rychle několikrát po sobě poklepal na kámen a za několik okamžiků se zjevila propast.
"Můžeš nyní jít."

TW: Kanibalismus

"To dává smysl," uznal nakonec, byť tu myšlenku si ještě zcela neinternalizoval. Stále mu na kanibalismu přišlo cosi odporného, ale byl to vlastně stejně nesmysl, ne? Když má vlk hlad, proč by si měl vybírat, co sežere? Možná z něj mluvily zbytky lidskosti (vlčkosti?) co mu zbývaly. Možná by se jich měl zbavit a chopit se svého osudu, nebránit se mu. Je ďáblem, nositelem klíče k bezedné propasti, už sám někoho zabil, tak proč? Proč najednou váhá?
"Jeden by si myslel, že maso někoho známého bude chutnat ještě lépe," řekl tiše. Vzpomněl si na to, jak sarančata zaživa pozřela Guláše. Jak požírala Ryumee, S'Arika, Tima a Everetta. Možná se pak se sarančaty propasti ještě více pomyslně sblíží, když sám pochopí jejich chutě.
Pohlédl na mrtvé tělo kohosi neznámého. Vlastně z něj už zbylo tak málo, že by stejně ani nepoznal, o koho šlo. Chvíli ho jen pozoroval, jakoby váhal. Měl by tak učinit? Či ne? Nakonec se však zohnul a dal si sousto. Maso chutnalo zvláštně, jinak jak to zajíce či srny. Ne nutně špatně. Jen... jinak. Přesto měl ale pocit, že tento čin byl jaksi pod ním. Jaká to iracionální myšlenka. Na jeho tváři to však vyčíst nešlo.

Soudě dle momentálních pachů usoudil, že tu byla toho dne sama. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tu byl ještě někdo. Celkem se tomu divil, myslil by si, že tady Kulťané budou operovat skoro jako hive mind. Má se vidno ještě o nich co učit, že? Pokud by měl teda nějaký hlubší zájem.
"Zamyslela?" zopakoval její slova. *Mírně* se uvolnil. Jakmile se k němu přiblížila, tak si pořádně uvědomil mrňavost barevné vlčice. Pokud nemá magii silnou jak kosmos, tak přežije.
"Nad čím? Nad bohem, který tě obdařil svobodnou vůlí, a přesto ti zakázal odejít pryč?" Poněkud drzý začátek. Asi měl potřebu si filtrovat svůj vztek na boha i na jedince věřící v toho falešného. Jak on sám by si přál odejít a zapomenout. Ale nešlo to. Bůh už byl navždy jeho součástí.

"Aha. Takže jsi nevinný," řekl jedovatě. "Jaká to krásná lež, kterou jsi otrávil celý Norest. A úspěšně. Každý ti věří, ani vteřina zaváhání, nic. Čím to asi jen bude?" Jeho roztomilým ksichtem? Původem? Nějakou magií? Těžko říct. Ale ať už důvod byl jakýkoli, tak to na konci musí vést k jednomu. Ke spravedlnosti. Daněk musí zemřít. Sice už nebude víc utíkat, ale nebude ani kam utíkat, až s ním skoncuje.
"Dnes se svět dozví pravdu," řekl tiše a opět se k němu přiblížil. Chtěl mu prohrabat vzpomínky. Chtěl vidět, co se doopravdy stalo, co viděl. Proč? Pro jakýsi closure? Snad ano. On sám si totiž kvůli zranění hlavy sotva něco pamatoval. Však neměl pochyb o tom, že on sám byl obětí. Ne Daněk.

TW: kanibalismus

Chvíli mlčel. Jako kdyby zpracovával, že chutí, však jeho pohled byl fakticky nečitelným. Jaký to fascinující incident. Těžký, ale fascinující. Očkem si prohlížel rozežrané tělo i zkrvavený čumák vlčice. Mohla si ulovit jelena, zajíce, srnu, cokoli jiného. Jistě by to bylo snazší jak lovit něco, jako je vlk. Byl to způsob, jak si upevnit svou pomyslnou moc? I to bylo možné. Do hlavy vlčice však neviděl.
"Tebe překvapuje má zvědavost?" ozval se nakonec a pomalu se k ní přiblížil. "Ještě jsem neviděl vlka, jak žere druhého vlka." Ani ho nenapadlo něco takového udělat, snad proto to počáteční znechucení. Nejspíše bylo instinktivní, reakce na neznámo. Bylo pojídání druhých vlků u ní záležitostí na denní bázi? A proč? Byl by on schopný si kousnout?
"Znalas ho?" ptal se zvídavě. Byl obětí někdo známý, nebo chudák, který byl prostě ve špatný čas na špatném místě?

Octl se v její mysli. Byla rozsáhlá, na vzpomínky bohatá, však Apollyon byl přesto odhodlaný. Odhodlaný najít v nich Daňka. A tak začal hledat. Potácel se přes zcela obyčejné dny, setkání s vlky Kultu a pak... pak v jedné vzpomínce zahlédl známý kožich. Rozbušilo se mu srdce. Začal hledat dál a dál, čím dál tím netrpělivěji, dokud - dokud konečně nenašel něco ostřejšího. Lov na jakési pláni. Vlci nihilští a on. V celé své kráse. Dobře živený, spokojený, s přáteli, dokonce i... s opeřenými. Ucítil jakousi pachuť žluči, odporu. Jak jen tohle mohlo být spravedlivé? On měl vše a on nic? Byl o dost odhodlanější svůj cíl splnit, byť... byť by nakonec vyhasnul. Ale co si budem - on by vyhasnul tak či tak. Nebylo moc pro co žít, protože veškeré možnosti mu nyní byly uzavřeny. Bude muset pracovat s tím, co mu zbývá. Krev.
Musel se ale uklidnit. Uklidnit, aby... aby co? Když Heidi Nihilu vyslepičí to, co viděla, tak by byl další problém. A bylo mu jasné, že to všem řekne. A kdyby ne, tak by se mohl octnout nějaký druhý S'Arik, který by jí prohledal mysl. A to... a to nešlo.
Ve vzpomínkovém světě zavítal na jeho začátek - současnost a nedávnou minulost. Musel... musel to změnit. Ale jak? Na co? Kdyby provedl výmaz, bylo by to jen podezřelé. Musel jít cestou změny. I výmazu, tedy.
Zaměřil se na okamžik, kdy ještě byli mimo chrám. Začal se ze všech sil soustředit a... Směrem od Dormanského hvozdu se vynořila agresivní medvědice. Zařvala a zaútočila na Heidi - sekla ji drápy přímo do boku a pak i po tlamě. Apollyon zavrčel a vydal se na pomoc. Oh, jak hrdinské! Bohužel, i on to schytal nepěkně do krku. A pak se otočil na Heidi. "Pojď za mnou!" zavelel a pak pohybem tlapy otevřel portál, pomocí kterého se dostali do chrámu.
Už teď se z vytváření nových vjemů cítil extrémně vyčerpaně. Bylo to o dost náročnější než mazání, ale aspoň ten incident netrval příliš dlouze. Ale nebyl to konec. Ještě musel vymazat celou tu konverzaci, co tu zde proběhla. Pomyslně přivřel oka a začal s výmazem. Cítil, jak měl hlavu jak střep, že už dál nemůže, ale přesto zabral. Musel to dokončit. A tak i učinil. Nečekal ani minutu navíc a opustil vzpomínky Heidi.

Jakmile se tak stalo, zalapal po dechu. Viděl rozmazaně, extrémně ho bolela bolela hlava a měl pocit jakési železité pachutě v tlamě. Měl pocit, jakoby umíral a podlomila se mu kolena. Zavřel oči a snažil se nemyslet na předešlá slova šedé vlčice. Jak jen mohlo být pro něj nějaké naděje? Tímto jen ukázal to, že se nikdy nezmění.

"Proč žít..." zopakoval tiše. Ano - proč? Jaký byl důvod? Moc jich neznal, alespoň co se jeho osoby týče. Jeho šance byly mizivé. Umře, dříve nežli později, a na tom se nezmění nic, ať bude dělat cokoli, že?
"Musel bych snad odejít na samý konec světa, abych našel ono proč," dodal po chvíli. Tady - tady ho nenajde, i kdyby se na hlavu stavěl. I kdyby se lusknutím prstu stal personifikací dobra. Bylo pozdě a jen si kupoval čas. Bylo to samozřejmé. Činy měly své následky. Takto svět fungoval. Cožpak mělo opravdu smysl se snažit? Nesmaže to, co spáchal, svět si to bude pamatovat navěky.
"Řetězec bolesti se přeruší až dnem, kdy mě najdou a zabijou," pousmál se. Heidi byla nyní velice blízko. Tak blízko, že kdyby chtěl, tak by jí mohl urvat hlavu. Šedá byla snad příliš dobrá pro tento svět. Či příliš naivní? Jak by mu mohl někdo natolik věřit?
"Děkuji ti, Heidi," špitl a tlapou se jí jemně dotkl. A aktivoval svou magii. Protože i kdyby chtěl, nestane se dobrým ze dne na den. Cesta za světlem je trnitá a ne každý ji zvládne. A už vůbec ne někdo tak rozbitý jako on. Tohle... tohle byl vlastně celou dobu jeho plán. Dostat se k ní blíž a pak do její hlavy. Ale uvnitř pak ke konci, před tímto činem, byl nejistý. Na těch slovech cosi bylo, ale nemohl se otočit zpátky. Musel vědět, kde je Daněk.

Byl docela překvapen, že byla ochotna tak rychle se zbavit srpu. Ale nestěžoval si, nikoli, právě naopak.
"Neboj se, otevřu ji," ujistil ji, zatím co k ní stále kráčil. Jeho kroky nebyly zdaleka tak děsivé a výhružné jako předtím, cosi se změnilo, ale co? Mohla mu snad menší rvačka dát do hlavy nějaké rozumy?
"Samozřejmě. Máš pravdu. Jsi v tomto lepší jak já," uznal skoro až zádumčivě. Byl teď tělesně Heidi velice blízko. Měl snad touhu na ni opět zaútočit? Ale proč? Mohl tak udělat přeci dávno, srp nesrp.
"A měla jsi pravdu i předtím. Zabíjet Daňka v konečném důsledku... nemá smysl. Minulost to nezmění, jen budu ještě hlouběji v tom blátě, ve kterém právě jsem." Jaká to nečekaná slova! Na jeho tváři však nebyl úšklebek a v jeho hlase žádné stopy sarkasmu také nebyly. Mohl být opravdu jen nějakým zlomeným nešťastníkem? Nešťastníkem, který jen volá o pomoc?
"Řekni mi... jak někdo jako já může přestat?" ptal se šeptem.

Apollyon chvíli mlčel. Tíha slov se mohla zdát býti neúnosnou, ale na tváři toho moc poznat nešlo. Porážka? Smutek? Či něco zcela jiného, ďábelštějšího? Nebo to opravdu nebylo nic? Ale nakonec po chvíli promluvil.
"V tom případě jsem prohrál dávno. A nejen já," řekl snad spíše jen pro sebe, ale jeho pohled stále visel na Heidi.
Nejspíše se opravdu rozhodl, jakou cestou se vydá, ale vlastně, moc ten pocit neměl. Neměl dojem, že by měl kontrolu nad svými činy, ale kdo jiný by ji měl mít? Tak či onak na tom nezáleželo. Co se stalo, stalo se. Nemohl jít zpátky.
Tlapkou ze sebe utřel protivnou krev. Pár vteřin na ni koukal, než se opět začal věnovat šedé. Nu, věnovat. Chvíli mu opět trvalo se vyjádřit.
"Zaplatím tak či tak, ne snad?" střihl uchem. Ať ji tu nechá, či nikoli. Osud byl zpečetěn, cožpak měl už co ztratit? Neměl nic. Snad i proto se často ponořoval do riskantního chování.
"Ale neboj se. Zpátky tě pustím," dodal náhle. Kdyby ji chtěl zabít, udělal by to dávno. Mířil by na citlivější místa, byl by krutější, nemilosrdnější, nezastavil by se před nějakým srpem. Přeci jen, čelil už mnohem hrůzostrašnější a větší zbrani. A navíc - mohl ji stále nechat sežrat sarančaty. Slyšet její řev o pomoc. Vidět, jak jí lezou do úst, za oči, možná i do uší by jí vlezli. A pak by z ní byla jen schránka bez ničeho.
Po těchto slovech se za ní pomalu vydal. Drápky cvakaly o studenou podlahu. "Ale nejdřív odhoď ten srp," sdělil svou podmínku. Bude splněna?

"Ne. Byla to tvoje volba," zakašlal. "Dal jsem ti na výběr a ty ses rozhodla takto." Kdyby kooperovala, nemuselo by k ničemu takovému vůbec dojít, že? Ale ne, musela se rozhodnout z nějakého důvodu chránit toho parchanta, který si ochranu nezasloužil, jen utrpení.
Jakmile povolila, tak mu došlo, oč se pokusí. Srp. Hned sám vystřelil k srpu, bolest nebolest, ale Heidi byla rychlejší. I takové mělo jeho vysoké tělo nevýhody. Hbitým jako myška opravdu nebyl.
Jakmile Heidi prchla na druhou stranu chrámu, tak zastavil a přestal se za ní honit.
"Gratuluji. Jsi hbitější a rychlejší jak já," řekl chladně, zatímco mu z rány na krku kapala na zem krev, a tiše se uchechtl. Propichával ji pohledem. "Zabij mě. Do toho," dodal zcela náhle a tlapou zamířil k ráně na krku, kterou mu Heidi způsobila. Nebyla smrtelná, ale příjemná také ne. "O to ses také celou dobu pokoušela, že? Nemíříš na krk, pokud nechceš zabíjet." Již nezněl plný zloby, ale spíše ledově. Vyzýval ji k odpornému činu. Dokoná ho? Či co bude dělat? Ať to bude jakkoli, byl v pozoru. Kdyby se totiž nakonec rozhodla krvavý čin spáchat, tak tu určitě nebude sedět jak pecka, byť jí naznačoval, jak touží po smrti. Na to mu ještě nějaký pud sebezáchovy zbyl.

"A proč si myslíš, že tomu tak je, co?" zavrčel. Nenáviděl svět, protože svět nenáviděl jeho, topil se, ale nikde nebylo úniku na vzduch. Nikdy se nikde necítil vítaně, maximálně vlastně jen s Asterim, ale tomu vlastně bodl nemalou kudlu do zad. Možná mu tedy svět dával šanci a on ji odmítl? Odmítl ji, protože se neumí chovat jinak než jako surovec? Vidět ho Seraphina, určitě ho znechucením vyžene.
Zavrávoral, když ho udeřila ramenem. Byla menší, však přesto žádná slabota nebyla. Nemohl ji podceňovat.
Jakmile byl blízko cíle, tak Heidi nezahálela a vrhla se mu po zádech. Vztekle prskl a sám vědomě silou spadl na zem, snad aby využil svou mohutnost proti ní. Následně se pokusil se jí zakousnout do tlapy a svou tlapou jí udeřit do tváře, směrem k očím. Dobře věděl, jak moc je to citlivé místo.
"KDE JE DANĚK?!" vyštěkl ještě jednou. Ač byl vzteklý, bolavý ze všeho možného, tak nezapomněl důvod, proč tu vlastně byli.