Príspevky užívateľa

Byl překvapen radostí malého vlčka. Proč? Proč by měl mít radost zrovna z toho, že je jeho novým bráškou? Opravdu to byl takový důvod k veselí? Normálního jedince by to bezpochyby zahřálo na srdci. Hřálo to ale i Apollyona? Nevěděl. Nejspíše trochu, ale především byl jaksi zmatený.
"Nedávalo by to smysl. Jak by mohlo několikero bohů koordinovat kreaci všeho? Jak by tu pak byl soulad mezi vším na této zemi? Jak by pak mohlo vše souviset se vším? Svět je v harmonii právě díky tomu, že je bůh právě jen a jen jeden," vysvětlil mu. Doufal, že v rámci možností srozumitelně. Sám Apollo byl ještě mlaďučký a sám potřeboval rádce v rámci víry. Musel se ale na tomto světě spolehnout jen sám na sebe.
"Určitě taky můžeš," kývl hlavou. Proč by také ne, že? Kdyby to té žábě tolik vadilo, tak by to asi dala jasněji najevo, ne? Ale kdo ví.
Pomalu mu začínalo být jaksi nedobře. Cítil únavu a nevolnost. Nemyslil si ale, že by to mohlo být tou žábou. Jak se mýlil!

Byla již tma a Apollyon zde seděl, osamocen. Byl ztracen ve svých myšlenkách. V posledních dnech se toho událo docela hodně. Ghu'lass, boží vyvolený! Ale zatím to nevypadalo tak, že by to akceptoval. Nebo že by to akceptovalo okolí. Spíše naopak, že? Vliv S'Arika zdál se být velmi silný. Ale nehodlal to vzdát. Nesměl! Kde je vůle, je i cesta. Jednoho dne to pochopí. A jestli ne... bude je čekat zkáza. Ale destrukce přináší kreaci, že? Nebo nějak tak to slyšel. Bohužel starý ďábel mu zakázal šíření víry - snad protože se tak bál. Bál se, že by se jeho slova mohla rozšířit, protože byla pravdivá! Kdyby to byla tak hloupá slova, že by jim uvěřila jen opice po lobotomii, tak by nemusel nic zakazovat, hm?
Ač byla tma, tak si cosi kreslil po sněhu. Ano - snažil se psát, ale né tím písmem ďábelským. Chtěl přijít s něčím vlastním! Uvědomil si ale, že na toto bude lepšího času ve dne, proto této činnosti zanechal. Alespoň na chvíli.
Pohlédl na oblohu posetou hvězdami. Cítil v ní jakýsi komfort. Ač ve hvězdy nevěřil podobně jako ostatní, tak se mu líbily. Víc se mu ale líbil koncept planet. Sotva věděl, odkud o tomto konceptu slyšel. Samozřejmě - ve snu! Místo, kde se potlačené vzpomínky draly na povrch. Co ale měly planety spojené s jeho minulostí?
Apollyon byl natolik ztracen v myšlenkách, že kdyby na něj chtěl někdo zaútočit, tak by se mu to povedlo snadno. Jak hloupé! Co kdyby tu někde byl Daněk, či dokonce jeho komplicové!

Odmlčel se. Prostě si tak budeme říkat. Ale jaký to mělo smysl? Ať by to předstírali jakkoli, nikdy bratři v reálnu nebudou. Ne... Musel to myslet tak, že budou mít vztah jako bratři. Sourozenci mají mezi sebou silné vztahy, že? To by asi šlo, ano. Měl taky svého vlastního bratra po krvi? Nevěděl. Nevěděl toho spoustu.
"Tak dobře... bráško," řekl a pousmál se. No, spíše se snažil. Myslil si, že se usmál dost, ale ve skutečnosti to šlo na něm vidět jen trochu. Tato kamenná tvář nebyla moc zvyklá na jakékoli grimasy.
"Přesně tak. Bůh je jen a jen jeden. Nevěř tomu, kdo ti řekne opak," potvrdil. Přišlo mu hloupé, že by někdo věřil, že bohů je víc. Cožpak by to bylo možné? Aby každý vládl jen něčemu? Ne. Kdyby tomu tak bylo, tak by svět zdaleka nebyl tak propojen.
"Hm... to je. Možná naříká?" tipl si. Ano, třeba naříkala bolestí. Přivřel oči. Rozhodl se žáby rychle dotknout - a tak i učinil. Byl překvapen, že se mu to podařilo. Tvor na konci svého bytí asi neměl takové reflexy. Nebo měl takový obranný mechanismus, že si to mohl dovolit. Nevěděl, že mecheche žáby byl napuštěn jeden. Nejspíš mu brzo bude blbě.

Po svém posledním setkání s Lirtheni byl poněkud na vážkách. Díky ní se setkal s konceptem čtení a psaní písma. A líbilo se mu to, opravdu převelice. Něco takového otvíralo tolikero možností! Avšak Lirtheni byla, co věděl, S'Arikovou příbuznou, což znamenalo jediné - taky byla poskvrněna ďáblem. Z této informace bylo také možno dovodit, že jejich písmo bylo jeho nástrojem. Málem spadl do jeho pasti! Málem byl jím okouzlen a sveden na scestí. Bylo mu z toho nedobře. Co když teď do jeho duše vstoupil? Co když byl od té chvíle navěky poskvrněn jejich temnotou? Mohl by mu za toto jeho pán odpustit?
Za odpovědmi se vydal do hor. Či snad za trestem? Toho dne sněžilo, vločky padaly všude kolem. Cítil, jak se mu mráz dostával až do morku kostí. Ale ne, musel vydržet. Bdít v ledu až do úsvitu slunce. Jedině pak by se mu mohlo dočkat odpovědi. Nebo také hrobového ticha. Co by chudáček dělal, kdyby ho ghostnul samotnej bůh?
Posadil se nedaleko jeskyně a roztáhl křídla. Nešel dovnitř. Nemohl se přeci za bohem takto nutit! Jeskyně byla posvátná. Nemohl chodit dovnitř jen tak. Jistě, už v ní byl a díky tomu dostal klíčovou informaci - Daněk byl bestií. A jako bestie měl být poslán do moře ohně, kde měl hořet a trpět několik dalších generací.
Vítr fičel silně, až slyšel meluzínu. Bylo to nepříjemné. Mrzl. Nejraději by vstal a utekl pryč do tepla. Ale nemohl. Nemohl! Jen by ukázal, že je to srab, boha nehoden. Nechtěl být jen prostým věřícím, ne, měl větší ambice. Chtěl být jeho nejdůležitějším pozemským služebníkem. A udělal by pro to cokoli! Včetně přečkání chladné noci v horách. Teplota naštěstí objektivně nebyla *tolik* nízká. Ale stále to pro chlapce nebylo nic příjemného.
Odpusť mi, bože, odpusť mi, prosím! naříkal v duchu, protože kdyby v tomto počasí křičel, tak se mu akorát dostane sníh do huby. Už tak byl docela dost ztuhlý.
A tak litoval svých činů několikero nočních hodin. Měl z toho už hlad - jak rád by si dal rybu! Ale musil vydržet a nemyslet na materiálno z tohoto světa. Toto byla duchovní hodinka. Meditace. Doufal v odpuštění, v očistu, ale i v nějaké odpovědi. Možná - možná existovalo ještě jiné písmo. Ne to ďáblovo, ale boží. Písmo, pomocí kterého by mohl komunikovat s bohem a jeho anděly.
Cítil, jak se ho začala zmocňovat únava. Chtěl spát, ale nesměl. Musel vydržet až do úsvitu! Ale kdyby usnul... Mohl by se opět setkat se svou rodinou. Ale byla to vůbec jeho rodina? Museli pro něj něco znamenat - proč by se mu o nich jinak tak často zdálo? Možná se jednalo o klíč k jeho dávně ztraceným vzpomínkám.
Ne. Myslet na toto je teď špatné. Jeho jedinou rodinou byl bůh. Na nikoho jiného se nemohl spolehnout, alespoň ne tady. To už pochopil.

Apollyon se na okamžik odmlčel, jako kdyby hledal správnou odpověď. "Každý si po své smrti projde božím soudem. A bůh je při něm spravedlivý ke všem a soudí každého - věřícího i bezvěrce. Bezvěrce a heretiky ale mnohdy čeká zkáza, věřícího nikoli. Ale musí se jednat o pravého věřícího, ne toho, kdo předstírá a překrucuje si boží slovo tak, aby si ospravedlnil své hříšné činy! Takže ano - bezvěrci a věřící si zcela rovni nejsou, to však neznamená, že bůh není spravedlivý a neodpustí tomu, kdo ze tmy vyjde až později za svého života." Jaký bude jeho boží soud, jakmile zemře? Bude se muset chovat tak, aby byl po smrti odměněn. Což znamená boha na slovo poslouchat, ať by chtěl *cokoli*. Kdyby mu řekl, ať otráví někoho ze smečky, tak to udělá. Bez odmlouvání. Ale cožpak by milostivý bůh mohl něco takového po něm chtít? Možná ano. Ah, jak by si přál, aby mu důvěřoval natolik, že by mu pomohl s vykonáním apokalypsy! Pokud teda nastane, což... snad nenastane.
"Vyklubal?" zopakoval jeho slova. "Co tím míníš?" Neměl nejmenší tušení, že něco takového bylo možné, ale překvapivě byl k takovému bizáru velice otevřen. I on sám si myslel, že se na svět dostal... jinou cestou. Matku ani otce si totiž nepamatoval. Cožpak by to mohlo znamenat něco jiného, než to, že ho sám bůh stvořil z prachu? Svého vlastního pěšáčka, který v těchto hříšných zemích navrátí víru?
"Ano, je to hrozné. Proto se to snažím - teď už vlastně snažíme - napravit. Bohem zapomenutá zem nezvěstí nic dobrého! Ale my Norest vyléčíme a opět se z něj stane oáza tohoto světa." Jaký to noble úkol! A ano, Pstruha do toho zatáhl. Chudák kluk vstoupil přímo do pasti. Ale byla to pro něj past? Možná to byl opak. Vysvobození. Důvod žít. Důvod konat dobro, důvod každý den vstát z pelechu. Smysl bytí. Bůh.
"Vyžeň! Ďáblové na tomto světě nemají co dělat a musíme jim to dokázat. Buď ale opatrný! Špatná slova mohou nadělit víc škody nežli užitku." O tom už sám něco věděl, že? Nebyl se slovy úplně dobrý a byl si vědom toho, že tato skutečnost není pro šíření slova božího zrovna ideální. To ale neznamenalo, že se vzdá.
"Děkuji ti, Pstroužku. Mé jméno možná vznešeně zní, ale před bohem jsem stejně vznešený jako všichni ostatní."

Dusil se kouřem ohně nekonečného lesa. Snažil se mu utéct, ale jako kdyby se pohyboval v kruhu. Každý strom, každý kámen, všechno bylo... neustále stejné. Ale svitla naděje - všiml si v zemi díry. Snad nějaká nora? Ani nepřemýšlel nad důsledky svého rozhodnutí a hned do ní skočil. A náhle se octl... jinde.
Byl v podzemí, v jakési jeskyni s vysokými stropy. Bylo v ní trochu vody, ale ne tolik, aby se musel vyloženě brodit. Pocítil nepříjemný chlad. Veliký rozdíl oproti peklu, ve kterém byl, ale stále to byla... vítaná změna.
Uvědomil si, že... že byl zase malým štěnětem. Viděl na obě oči a měl jen jeden pár rohů. A pak si všiml v dáli jakési skupinky vrstevníků a hned se za ní vydal.
"Ahoj, Apollo!" vypískla hnědobílá malá vlčice.
"Ahoj, Beth," pozdravil ji a zašvihal ocasem. Ani nad tím jménem nedumal - jako kdyby ji znal od svého narození. A to samé s ostatními. "Azi, Sammy, Lazi, Maggie, Evie! Dlouho jsme se neviděli. Kde je zbytek?" Jako kdyby byl chlapec ovládán vnější silou - realisticky věděl, že tyto jedince nikdy v životě neviděl, ale přesto měl pocit, jako kdyby je znal celý život.

V realitě se škubání spícího vlka trochu uklidnilo. Místo toho si ale začal ze spaní mumlat. A to především jména výše zmíněných. Timovo šeptání absolutně nezaregistroval. I kdyby s ním začal léčitel lomcovat, tak by ho nejspíše neprobudil. Magie zvláštní houby zafungovala docela silně.

"Možná dorazí, možná ne. A dvojčata jsou teď mezi sebou rozhádaná!" odpověděla Beth a pak se podívala na přichystanou krmi - dva králíčky. "A teď - piknik!" zavrtěla ocáskem.
Apollyon poprvé v životě mezi ostatními cítil jakýsi... komfort. Dětské bezpečí. Jako kdyby našel svůj domov, dlouho ztracenou rodinu. Na počáteční noční můru o zlosti boha si už ani nevzpomněl. Kdyby si uvědomoval, že toto celé je jen sen, nechtěl by se vzbudit. Proč by taky chtěl, že? U Přízračných byl jako cizinec v cizí zemi. Nezapadal. Myslil si, že je to vlastně jedno, ostatní nepotřebuje, ale to si teď uvědomil, že se mýlil.
Pohlédl nahoru. U stropu jeskyně byly planety v celé své kráse. Vydechl. Takto by mohl zůstat navěky. Jenže to pak v dáli spatřil jakýsi stín. Apollyonem projel šok, bolest, jako kdyby ho někdo rychle projel ostřím. Křik - Aziho, černého okřídlence. A možná i jeho samého.

Apollyon ve skutečném světě opět začal sebou škubat, nejspíše se noční můra navrátila. I jeho dech se změnil - jako kdyby po něm začal lapat. Ať se mu zdálo cokoli, určitě to nebylo nic příjemného. Normálně byly jeho sny klidné, ale toto byla nejspíše jakási výjimka. Možná to všechno byl následek jeho úrazu. Kdo ví, jak moc a v čem se mu poškodil mozek? Nejspíše už předtím s ním bylo něco v nepořádku. Přeci jen, nikdy se nechoval jako zrovna normální jedinec.
"Ne, ne..." mumlal ze spaní. "Pomoc..." Byla mluva ze spaní normální? Jestli u něj ano, tak chudáci všichni, co chrupkaj v jeho blízké přítomnosti.

"Ano, přesně tak," potvrdil domněnku Lir. "A vy jste Lirtheni, že?" optal se, protože inu, bylo snadné si ji splést s tou druhou vlčicí Vash'ti. Radši se ujistit, že? Navíc - od toho úrazu byla jeho paměť jakási všelijaká. To asi nebylo úplně dobré znamení, že? Kdo ví, jaké další trvalé následky si z toho osudového dne odnesl.
"Na papír?" zopakoval, neb toto slovo velmi pravděpodobně slyšel poprvé, ale hned na to mu z kontextu došlo, o jaký materiál se vlastně jednalo. A ty klikyháky na něm mu ostatně taky nic neříkaly. "Ne, neměl. Takže ty znaky teda něco znamenají? A jak se teda... píšou? A k čemu je to dobré?" Byl ochoten se tuto zvláštní dovednost naučit. Kdo ví, možná k něčemu do budoucna bude?

Stařík byl samozřejmě neústupný, ale to byl i Apollyon. Také na něj vycenil tesáky. Ah, proč si to dělal tak složité? Cenit zuby na lexe smečky? Ale teď ho jako lexe vlastne neviděl. Viděl ho jako... "Ne. Na scestí já nikdy neskončím." Ďábla. Ďáblova přisluhovače. Jakmile se zmínil o scestí - bylo mu to jasné. O tom samém vykládal tomu azarynskému hochovi. Že nesmí skončit na scestí a že tu budou vlci, co se o to budou pokoušet. Že mezi námi jsou potomci ďábla, co vypadají jako každý jiný vlk, ale mají jazyk zmije a duši černou jako stín. Nepochyboval o tom, že toto jest tento případ. Starý vlk tu musel rozsét tolik ďábelských semen - byl lexem a měl nemalou rodinu. Poslal ho snad proto pánbůh sem? Aby svět očistil od těch, jako byl S'Arik? To by byl ale velký a těžký úkol. Cožpak by ho mohl zvládnout sám? Musel. A navíc - bůh byl stále s tím, nezáleže na tom, co tento hříšník říkal.
"Víra žádnou falešnou naději není. Kdyby byla, dávno tu nejsem. A léčitelům vděčný samozřejmě jsem, ale kdybyste se zeptal Timotheeho, tak by vám určitě řekl, že jsem to přežít neměl," řekl již klidněji, ale v očku se mu blýsklo. Stále byl o svých slovech skálopevně přesvědčen, stejně jako byl stařec přesvědčen o těch svých. Inu, a po chvíli lex zavelel, ať jdou. A tak se vydal za ním, směrem k hranicím. To už ho pořádně přepadly pochybnosti - jdou k hranicím, sami dva. Jak by bylo prosté pro dáblova přisluhovače se ho zbavit? Mimo zraky všech? Ne. Bude v pořádku. Musí být. I kdyby šel údolím stínu smrti, nic se mu nestane, protože bůh je s ním. Že?
Nadechl se. Na jazyku měl už chvíli jednu otázku, která byla... poněkud drzá. Ale chtěl vědět, jak tento ďáblův potomek zareaguje. "Investoval jste tolik energie i do hledání toho, kdo se mě pokusil zabít?" Samozřejmě, že ne. Jeho smrt přeci byla v jeho zájmu, ne?

Toho dne se rozhodl se vydat směrem k půlnoční studánce. Jednalo se přeci jen o posvátné místo smečky, že? I z toho důvodu to tu chtěl prozkoumat. Jistě, už tu předtím byl, ale to neznamenalo, že to tu prozkoumal tak, jak by chtěl.
Jakmile ale dorazil na místo, tak spatřil tmavou vlčici s prazvláštním náčiním. Vůbec nevěděl, co je to papír a brko, jak se čte či píše - jedna velká neznámá! Z toho důvodu ho o to víc zajímalo, co dotyčná vlastně dělala a odkud ty věcíky má. Vlastně ho nenapadlo, že by dotyčnou mohl rušit od něčeho důležitého, či že by dokonce mohla na někoho čekat! I proto se k ní vydal.
"Zdravím," pozdravil ji neutrálně. "Chtěl bych se zeptat, co tu vlastně děláte?" zvídal se. Vlastně vůbec netušil, jakou měl reputaci u této vlčice, jestli teda vůbec nějakou.
Každopádně měl stále přes tvář šáteček, který mu zakrýval tu díru až do mozku, co měl. Raději. Brzy ho to ale nejspíše přestane bavit. Jestli ten pohled bude ostatním nepříjemný - tak ať.

Ano, Apollyon, když se jednalo o víru, byl velice neústupný. Kéž by takový byl i v jiných disciplínách, že? Kdyby svou energii vkládal do užitečnějších věcí, jistě by z něj mohl být šikovný vlk.
"Nejedná se o žádné líné povrchní pozorování. To jen vaše stáří vám nedovoluje přijmout pro vás cokoli nového. Má víra není žádnou hrobovou chybou, právě naopak! Ten váš průzkum jen potvrdí má slova." Než ale mohl kulometnou palbou házet další důkazy boží existence, tak to už mu S'Arik zašeptal do ucha. Tiše zavrčel. Kdyby jeho víra byla slabá, jistě by byl otřesen jeho slovy. Ale jeho víra slabá nebyla, ale přesto byl... jaksi naštvaný. Ale pak se usmál a podíval se lexovi do očí. "Bůh tam byl se mnou. Jen díky němu stále žiji. A dal mi znamení," řekl rovněž pološeptem a tlapou ukázal na svůj šátek, který zakrýval ránu z pekla, o které ještě moc jedinců ze smečky vlastně nevědělo. Inu, zatím to tak bylo lepší, že? Děti a ostatní nemusí vidět jeho díru v hlavě. Jeden by si pomyslel, že zasahuje až do mozku, vzhledem k tomu, co tu čertil.
"Dobře," přivřel oči. Půjde s ním. Tušil, co se bude dít. Bezvěrec z něj bude chtít víru vymlátit. Jedná se nepochybně o zkoušku boží. Bude těžká, ale přečká ji. Musí. Nesmí boha zklamat. Musí vydržet!

Mladý hoch se procházel v dešti po lese. Stále se jaksi vzpamatovával po nedávných událostech - především po zmrtvýchvstání Ghu'lasse. Většina ale jeho zvěstování brala negativně. Co teď? Byla v těch vlcích ještě vůbec nějaká naděje, když odmítli boha, byť viděli jeho úkaz? Strašné. Ale ne. Ještě se nemůže vzdát. Nikdo přeci neřekl, že kráčet po cestě boží bude něco jednoduchého. Stále bude činit tak, jak bůh řekne. I kdyby to mělo znamenat opustit tuto smečku a udělat jí něco nevýslovného. Ano. Hochova loajalita byla poněkud pochybná. Bůh byl prostě na prvním místě.
Byla mu zima a byl unaven, proto byl na cestě zpátky do nory či kamkoli jinam, kde by mohlo být teplo a sucho. V tom ale spatřil cosi zvláštního - velikou houbu. Přivřel oko. Něco takového viděl poprvé, tedy to pochopitelně musel jít prozkoumat.
Jakmile se k zvláštní houbě dostal, ucítil její příjemné teplo, které mu za deštivého večera tak chybělo. To nemohla být náhoda, že? Lehl si a podíval se na lupeny houby. Byly vskutku... zajímavé. Možná by se ani dokonce nebál říci, že ta houba byla nádherná. Vskutku boží výtvor!
Zavřel pod ní oka a nečekaně záhy usnul.

Probudil se na temném místě. No... probudil se? Nikoli. Jen se probral ve velmi živém snu, který houba iniciovala. Rozhlédl se. Měl pocit, že už tu někdy byl. Musel být! Ale kdy? V Norestu nic takového není. Možná... možná něco předtím, než ztratil paměť? A vlastně - něco takového viděl poté, co se mu stal osudový úraz.
Náhle se octl uprostřed kruhu, který byl tvořen vlky, tedy spíše jejich siluetami. Byla jich spousta.
"Pamatuješ si na nás?" vyřkla jedna z nich. Než ale mohl Apollyon cokoli říci, tak se ozval kdosi další.
"Jsme tví bratři a tvé sestry," špitl dotyčný.
"Ale jak? To nedává smysl. Je vás tolik a přeci vás neznám," řekl Apollyon, který si snad ještě ani pořádně neuvědomil, že toto je jen živý sen, blud, který nemá s realitou co společného.
"Třicet dva sourozenců. Nebo spíše šestnáct? Jaký to krásný počet, Apollyone! Dívej se, co jsi mohl míti a co jsi zahodil, abys hledal domov. Domov smrtelníků!" pravil jemný dívčí hlas.
"BŮH SE ZLOBÍ, Apollyone! Měl jsi mu sloužit pouze zde a tady, místo toho jsi utekl a padl! Lituj! Lituj svých činů!" vykřikl hlas patřící jiné posednuté vlčici.
Než mohl Apollyon jakkoli reagovat, všichni zmizeli a objevil se v jakémsi lese. A dusil se, nemohl dýchat. A hned poznal proč - les hořel a všude byl kouř. Začal utíkat, ale nevěděl, kudy kam. Jako kdyby les byl nekonečný a veškeré jeho naděje pryč.

Otírání vlčete o jeho nožky ho zarazilo, ale nekomentoval to. Jistě se jednalo o něco, co se tady prostě... dělá. Inu, měl se co učit, když se jednalo o společenské zvyky. Chudák byl pozadu.
"Jak mohu být tvůj bráška?" ptal se. Aby mohl být, musel s ním být po krvi příbuzný, ale to nebyl. Či byla i jiná cesta? Jak to bylo? Jistě, věděl, že byl teoreticky součástí rodiny Roihovy, ale ani Světlušku a spol. nebral za své... sourozence.
Podíval se na vlče. "To ví jen sám bůh! Myšlenka procesu tvorby všeho, co je kolem nás, je pro nás vlky nepředstavitelná. Jen se podívej kolem. Bůh je všemocný a všeznalý a jen díky němu má vše na světě své místo a řád. Musíme pít, a proto tu existuje voda. Musíme jíst, a proto tu jsou králíci a jeleni. I ti musí jíst, a proto je tu všude zeleň. Stvořil slunce, aby bylo na naší zemi teplo, ale stvořil i měsíc a noc, aby náš svět nebyl v jednom ohni." Jaké to komplexní myšlenky! Věřil ale, že je Asteri pochopí a přesvědčí se o existenci boha. Působil jako hodný a čistý vlček - a hodlal ho zachránit před zlem nevíry.
Přikývl. "Ano, takový zvuk určitě vydává ona. A... zemře, protože je takto porostlá. Ještě jsem nikdy neviděl nic živého, co by bylo takto zarostlé mechy a houbami," vyslovil svou myšlenku.

"Myslíš, že nejsi boha hoden?" ptal se a podíval se na vlčka. "Pokud ano, mýlíš se. Ve smečce na tebe možná ostatní nekoukají jako na sobě rovného, ale BŮH ANO. Před ním jsou všichni věřící si rovni, nezáleže na tvém původu či schopnostech. I proto jsem ti to řekl. Zasloužíš si poznat lásku boží! Věřím, že naše setkání si samotný bůh tak přál," vysvětlil mu. Každý by měl otevřít svou duši pánubohu! Činit dobro a milovat druhé! Šířit jeho slovo! A zachraňovat bohem nepolíbené z roušky temna! Ah, kdyby jen věděl, kolik temna je v té jeho. Kolik špíny. Ale samozřejmě - i kdyby si toho byl vědom, tak je možnost se od hříchu omýt, že?
"Přesně tak! Nechť nám bůh osvětlí naši cestu!" To pak bude vědět, kudyma kráčet a jaká rozhodnutí činit! Věděl, že ho povede správně. A hodlá ho následovat slepě. Cožpak by mohl pochybovat nad vůlí boží? Nikdy!
Vážně se na vlčka podíval. "Záleží na dotyčném. Pokud si myslíš, že je stále možnost je vyvést z temna - snaž se dál! Zlo je tu rozseto natolik, že i ti, co jsou vnitru dobří, jsou na povrchu prohnilí vlivem ďábla. Když jim ukážeš cestu světla a vyvedeš je z temna, pochopí! Pokud se budeš domnívat, že se jedná o ztracený případ, o ty, co slouží ďáblu a zlu, ODSTŘIHNI JE ze svého života." Ano, odstřihnout někoho ze svého života je velký krok. Ale ten správný!
"Já jsem Apollyon, ale taky mi můžeš říkat Abaddón. Těší mě, Pstroužku," představil se mu.

Hariuha a Asphodelle: malý přívěsek
Ghaa'yel: mazlíček v podobě sokola, kterého věnuje smečce
Kettu: mazlíček - ohnivec žlutozobý
Apollyon: magie/magický předmět

Bližší specifikace pak přistane v ticketu

Vlastně nevěděl, jakou čekat reakci. V nejlepším případě tu pozitivní, samozřejmě! Právě se jim přede všemi zraky naskytl boží úkaz a Ghulass byl oživen. Cožpak to není pro ostatní dostatečný důkaz boží existence? Inu pro lexe smečky, který se tu náhle nachomýtl, to dostatečný důkaz vidno nebyl. Jakmile Apollyon uslyšel slova nesmysl, tak se otočil. Bylo vzácné S'Arika vidět tak... napruženého. Dokonce i cvakl zuby před jeho čumákem! Apollyon ale neustoupil. Lex vrčel a i výraz v očích tomu odpovídal. Inu, nečekal to - starý vlk byl normálně velice bezemoční. V Apollyonovi se trochu začala zvedat žluč. Že starý pán neměl takové reakce, když se ho někdo pokusil zabít, že? Démon. Kdyby měl v duši čisto, neměl by takovou reakci. Možná se cítí ohrožen z tohoto zjevení a snaží se ostatním nalhat, že se nejedná o boží intervenci! Takovému jedu musel zabránit, a to i kdyby si v procesu musel udělat z lexe úhlavního nepřítele.
"Lži? Pověry?" zopakoval hlasně, ohlédl se na Ghu'lasse a ukázal na něj tlapou. "Jaképak lži, S'Ariku? Máš tady důkaz. Ghu'lass Estrela do Norte byl mrtev, všichni jsme to viděli, a oživl. Žádná magie! Mrtví ji používat nemohou a nikdo nikoho oživit neumí. To BŮH nám prokázal svou MILOSRDNOST a Ghu'lassovi život vrátil. Měli bychom mu prokázat VDĚK! Ne mít stále hlavu v písku před tím, jak se věci mají. Tvé pověry se staly realitou!" řekl tak, aby ho mohli jasně slyšet všichni v okolí. Vidět vrčícího S'Arika mohlo být sice poněkud děsivé, ale čehopak by se bál? Měl za svými zády samotného boha. A i kdyby - cožpak by mu nějak ublížil? Zmrzačenému chlapci? To by snad nikdo odsud nepodporoval! A pokud ano, bůh by ho určitě zachránil, stejně jako zachránil Guláše.
Následně pohlédl na dav vlků. "OSLAVME TUTO UDÁLOST! GHU'LASS JE ZPĚT MEZI NÁMI!" Ano. Byl to důvod k oslavě! Nejen kvůli božímu důkazu, ale taky kvůli tomu, že syn, přítel a medik svět věčně neopustil. Musil z tohoto udělat pro ostatní pozitivní zkušenost - to pak přijmou boží lásku.