Príspevky užívateľa

"Přesně tak," řekl pevně. "Mluvím o apokalypsách a božím hněvu, ale pamatuj, že v jádru nás bůh MILUJE. A protože nás miluje, tak nás i zachránil!" Tak jest! Boží láska byla ta, po které Apollyon toužil. Miloval vlky, stvořil je, ale cožpak mohl milovat ty, kteří se mu obrátili zády? Musel je naučit, kdo je tady bohem, kdo má tu moc, ale i to přeci bylo z lásky. Tough love!
"Ano. Takoví mohou být všude, tedy i u vás. Buď na pozoru! Vlci ďábla nečiní spravedlnost, hřeší a nabádají ostatní k hříchu. Prolévají krev nevinných! Přesně ti, kteří by odmítli slovo boží, byť by spatřili jeho zjevení!" Ještě chtěl říci, ať je nevaruje, neb ti, kteří přijmou slovo boží jen ze strachu, nejsou skutečnými věřícími a jejich víra jest SLABÁ - ale cožpak to nebyl tak trochu i příklad tohoto chlapce?
"Přijmi. Bůh vidí tvé činy a vidí to, že jsi našel správnou cestu. CESTU SVĚTLA! Žijeme-li ve světle, stejně jako bůh je ve světle, budou naše hříchy smyty. Žít ve světle znamená žít počestně! Za tvé předchozí hříchy budiž ti odpuštěno! Před tvýma očima byla páska, která teď ale byla strhnuta. Nyní vidíš svět takový, jaký má být! Užívej života, který ti byl dán, akceptuj LÁSKU BOŽÍ a šiř ji dál, abys ostatní zachránil před temnotou!" Ano! Právě zachránil před zkázou tohoto nevinně vypadajícího vlčka. Vydrží ale jeho víra i ve společnosti hříšníků, co byli všude kolem? Jeho víra bude neustále testována, ale pokud testy projde, zajisté bude odměněn!
"Jaké je tvé jméno, chlapče?" ptal se.

"Zdravím," pozdravil tiše tmavou vlčici. Věděl, že tu žila, ale doteď s ní vlastně řeč nedal. Což asi nebylo šokující, protože tu byla celkem nová.
Po dalších slovech střihl uchem a přivřel oko. "Cožpak jste o tom neslyšela?" zeptal se. Jeden by čekal, že by zněl skoro až káravě, ale jeho hlas byl poněkud bezbarvý. Pořádné emoce dával najevo leda, když šlo o boha.
"Někdo odsud se mě pokusil zabít a hodlám dotyčného najít. Ať to stojí co to stojí," vysvětlil svou situaci a podíval se vlčici do očí. Stále a pořád podezříval Daňka, ale taky pamatoval na slova Roihova - bez důkazů nemohl obviňovat. Ale co měl chudák dělat?

Meno postavy: Apollyon
Akú rolu postava v akcii hrala: zakliata/obeť/osloboditeľ: Zakletý/pozorovatel
S kým a kde hrala: S Daňkem u hráze + v rámci pohřbu Ghu'lasse Půlnoční studánka a louka vlčích máků
Koľko postov ( cca) celkovo pre akciu hrala: cca 9 (plus asi 5 postů jakož přímý následek, kdy málem přišel o život) + 2 za pohřeb
Krátke zhrnutie príbehu: Apollyon si vzal z Nízkých hor korunu, kvůli které dostal od "boha" úkol se zbavit Ryumee a chopit se vlády. Do cesty se mu ale dostal Daněk, a tak započal boj. Boj skončil tím, že Daněk Apollyona shodil ze sráze na zem, přičemž se Apollyon udeřil do hlavy. Úder to byl natolik silný, že si Daněk pomyslil, že ho zabil. Apollyonův život visel na vlásku, ale nakonec ho zachránil Timothee.
A tak hrdina utekl a zrádce zůstal.
Dopad na postavu: Dopadů bylo několik. Apollyonovi se vlivem úrazu po bitce rozpadla tvář, čímž se mu aktivovala magie. Přišel o paměť z toho dne, kdy se incident s korunou stal, a tak začal vyšetřovat, kdo ho chtěl zabít - podezřívá shodou okolností Daňka, protože už předtím měli spolu beef, netuší však, že to on sám byl tím zrádcem. Nebude v klidu, dokud ho nenajde a nevykoná spravedlnost. Dále vlivem úrazu došlo k jakési změně osobnosti, která se právě nejvíce projevila na pohřbu. Pohřeb mu také nejvíc upevnil jeho víru a začal ji hlásat.

U půlnoční studánky tiše poslouchal slova S'Arikova a Ryumee, jakož dobře vychovaný hoch. I k vytí se přidal. Smrt léčitele byla smutná a byl odhodlán najít viníka. Určitě se to nestalo jen tak, že? To by byla až moc velká náhoda. Předpokládal, že se jeho smrt bude řešit, minimálně víc, jak ten jeho incident. Muselo se přijít na to, jak se to stalo.
Každopádně se přidal k pochodu na louku vlčích máků a sledoval ostatní, jak Ghu'lassovi kopali hrob a následně ho do něj dávali. Tak bych dopadl taky, nebýt boží intervence, pomyslil si. Tiše se pomodlil k bohu.
Jakmile modlitbu dokončil, tak jeho očko spatřilo zvláštní pohyby v místech, kde měl být mladý léčitel pohřben. A najednou - vyhrabal se. Mračna se oddělila od sebe natolik, že odhalila světlo. Znamení. Jeho slova byla vyslyšena.
Ghulass zde byl, živý a zdravý, byť poněkud... vyklepaný. Na tváři Apollyonově se objevilo cosi nevídaného - emoce. Před svým úrazem hlavy byl jeho hlas bezbarvý, tvář bez emocí, jako chodící socha. I svou víru si spíše nechával pro sebe - až na výjimky. Ale teď? Cosi se od jeho úrazu změnilo. A zajisté ne k dobrému.
"ZJEVENÍ!" vykřikl jasně a zcela náhle. Ostatní vlci byli nepochybně zmatení. Ale Apollyon? Ten v tom měl jasno. Ghu'lass byl božím dítětem a klíčem k znovuzrození jediné správné víry. Bůh jim dával šanci se omýt od svých hříchů a přijmout jeho slovo. "Ghu'lass z rodu Estrela do Norte zemřel, a zemřel pro nás, aby zbavil smečku hříchu! Ghu'lass Estrela do Norte je BOŽÍM VYVOLENÝM, a proto mu samotný Pán dal druhý život, aby SESTOUPIL Z NEBES A POVSTAL Z MRTVÝCH!" Bylo to snad poprvé, kdy jeho hlas měl nějakou barvu. Samozřejmě - jak by mohl předat boží zprávu tichým monotónním hlasem? Tohle bylo důležité. Pokud smečka jeho slovo nepřijme, boží hněv zajisté přijde. A ten Apollyonův taky.

"Ano," řekl výrazně. To, aby dal důraz na skutečnost, jak je to něco příšerného. A ještě příšernější bylo to, že dotyčného nestihla spravedlnost. Inu, Apollyon se bude muset sám stát ztělesněnou spravedlností a vynést rozsudek. "Někdo se mě snažil zabít. A ten někdo se jmenuje Daněk a zmizel, utíká před spravedlností. Jen díky mé víře mě pánbůh zachránil - jinak by mé rány byly pro každého jiného smrtelné." Roihu mu sice říkal, že by neměl nikoho podezřívat bez hmotných důkazů, ale tady... tady mohl. Bílý chlapec byl cizincem. Možná by ho mohl trošičku zmanipulovat, aby mu pomohl s hledáním, že? "Daněk je hnědozrzavý vlk s očima trochu světlejšíma než je jeho srst. Má pár bílých pruhů, flíčků, bílé břicho, tlamu a zadní tlapy. Nemůžeš si ho splést. Dávej na něj pozor. Jak jsem říkal o příšerách s vlčí tváří - to je on. Hlas a duše zmije, plna hříchu, v podobě zcela obyčejného jedince. Nesmíš se nechat zmást, neb v něm dřímá samotný ďábel. A ďábel se bude pokoušet tě svést na scestí," pronesl ke konci skoro až dramaticky, důležitě. Samozřejmě, že to bylo důležité! Bylo potvrzeno, že se po Norestu pohybují takoví tvorové. A vlk nesměl skončit v pasti.
"Ano. Lze to zastavit," řekl vážně, pohlédl chlapci do očí a šel o pár kroků blíže k němu. "Smrt tě nedožene, pokud přijmeš slovo boží. Čiň pokání! Přiznej své hříchy, omyj se od nich, neb nikdo nečistý království boží nezdědí. Žádej od boha odpuštění, že ses k němu zády obrátil, a on ti odpustí, neb není nikoho spravedlivějšího, jak boha. Buď mu věrný až do samotného konce! Šiř jeho slovo! Každý bohu věrný bude odměněn korunou života."

Zkoumal okolí hráze, snad s touhou najít nějakou stopu. Cokoli. Bohužel nebyl zrovna úspěšný. Bylo frustrující nemít žádné pádné důkazy, ale přesto byl čím dál tím více přesvědčen, že pachatelem byl Daněk, po kterém se shodou okolností slehla zem. Kdyby byl na špatné cestě, tak by mu bůh zajisté něco naznačil. A nenaznačil.
Okem pohlédl směrem za hranice. Jestli není Danny tu, musí být tam. Dalším postupem bude jistě zavítat za hranice a stopovat tam. Jakmile tam zrzka najde, tak proběhne soud. A všichni víme, jak dopadne - vinen. A jak se trestá viník? Smrtí.
Stále měl na hlavě šátek, který zakrýval jeho ránu z pekla. Zvykl si na to. Vlastně si už sotva pamatoval na to, jaké to bylo ji nemít.

Tátové? Množné číslo? Nejspíše byl nějakým nalezencem stejně jako on. Cokoli jiného by byl totiž holý nesmysl. "Mají pravdu," pravil. Jaký to nádech tajemna! "Je tu totiž vrah. A nikdo neví, kdo to je." Možná by se mohlo jednat o nějakou citlivou informaci, která by se neměla slepičit vlkům ohnivé smečky, ale to Apollyonovi bylo naprosto buřt. Nějaká mezismečková politika šla mimo něj.
Samozřejmě byl stále přesvědčen, že pachatelem byl Daněk. Ale nikdo mu nevěřil, a tak oficiálně byl útočník stále neznámý. Jak... smutné.
"Příšery jsou všude mezi námi. Některé mají i vlčí tvář. Nerozeznáš je od běžného jedince ze smečky. Ale to, co jsi viděl ty, bylo něco jiného. Něco významnějšího." Možná - možná byl tento jedinec nadějný. Možná by se vyplatilo ho zachránit. Čas se o tom přesvědčit. "Ano. Hněv boží. Celý Norest, jak jsem se dokázal přesvědčit, je plný bezvěrců. Všichni se otočili k bohu zády. A ti, co v něco věří, věří ve falešného boha noci, Hatiho. Heretici," začal naprosto seriózně. "Jakmile přijde den boží, nelítostný, s prchlivostí a planoucím hněvem, bůh Norest změní v poušť a vymýtí z něj jeho hříchy. Hvězdy a souhvězdí na nebesích se nezatřpytí svým jasným světlem, slunce se při svém východu zatmí, měsíc svým světlem v noci nezazáří. Způsobí, že vlčí život bude vzácnější než ten nejblyštivější drahokam. Bude na tom stejně alfa i vyhnanec, tulák i ten narozen ve smečce. Ale ti, ti, co se bohu zády neodvrátili, dostanou znamení a budou za svou věrnost odměněni."

I on zaslechl vytí. Vzhledem k tomu, že se ještě zotavoval, tak mu chvíli trvalo, než se dostal na místo. Spatřil mrtvolu léčitele, který mu pomáhal přežít svá zranění. Přivřel oko. To nemohla být náhoda. Jednalo se o zprávu. Pachatel se jim musel vysmívat. Ale smích ho jistě přijde, jakmile se k němu dostane. Bylo smutné, že Ghulass své setkání se smrtí nepřežil. Bůh ho možná chtěl mít u sebe dříve jak jiné.
Nebylo ale na místě, aby se pouštěl do proslovů. Nebyl součástí jeho rodiny a ani si nebyli tolik blízcí. Zavřel oči a tiše se za něj pomodlil.

"Copak si myslíš, že se tu skrývá? Ta příšera?" zeptal se ho. Trochu mu připadalo, že flekatý vlastně neví, co by tu mohlo být. Ale to by nedávalo úplně smysl, že? V jeho podvědomí určitě něco bylo. Něco jiného, něco navíc než ta příšera.
"Hmh," vydal ze sebe zamyšleně. Obluda připomínající obřího bezsrstého vlka. Zajímavé. "Řekni mi - chtěla ti ta příšera ublížit?" zvídal se. Švihl ocasem. Nejspíše ne, jinak by tu už nebyl. Nebo bylo právě kvůli vůli boží, že je ještě mezi živými. "Domnívám se, že se jedná o znamení. Den, kdy tento svět stihne boží hněv, se blíží." A on bude ušetřen, protože není bezvěrcem. Takto bůh odmění své následovníky.

Ucho Apollyonovo si samozřejmě povšimlo koktání bílého hocha. Takový typ řeči ještě nikdy neslyšel a co si budem - nebylo to nejpříjemnější poslouchat. Asi byl nervózní. A bodejť by ne! Právě se přiznal, že hodlá porušovat pravidla.
"Vskutku?" střihl uchem. "Velice si cením tvé upřímnosti. Všichni sice víme, že porušovat pravidla nemáme, ale odpouštím ti," pravil svým klidným hlasem. Pochopitelně ho zajímala i ta část o příšeře. Viděl snad bestii? Daňka ve své skutečné kůži? Či se jednalo o něco jiného? "Pověz mi o těch příšerách. Rád tě vyslechnu," řekl a posadil se. Byl vskutku jedno ucho! Každá informace k dobru.

Bylo mu už lépe. Alespoň fyzicky. Byl nyní schopen chodit na delší vycházky a už mu tolik často ani hlava nebolela. Stále nosil přes ksichta šátek, ale tušil, že ho už brzy zahodí. Anebo taky ne. Mohl by s tím někoho vystrašit, že?
Nelíbilo se mu, jak se téměř nikam neposunulo vyšetřování ohledně toho, kdo se ho pokusil zabít. Dotyčný zhřešil, zničil mu tvář a bylo třeba ho potrestat. Přímo zničit. Nepřestane hledat, dokud někoho nenajde.
A vlastně kohosi našel, ale ne toho, koho si přál. Jakéhosi cizince, kterého tu ještě neviděl. A páchl po Azarynu. Ah, ano. Vlastně byli u hranic. Flekatý běloch však stále byl na katastrálním území Azarynské smečky. Ještě, že tak. Ne, že by Apollyon tak šíleně řešil taková... pravidla. Ale kdyby se tu někdo další nachomýtl, tak nebudou problémy navíc.
"Cizinče," oslovil vlčka. "Kampak máte namířeno?" Běloch byl evidentně mladší jak on, a přesto mu vykal. Snad protože byl cizí a byl k tomu tak vychován. Byl vlastně celkem zvědavým, neb snad nad nikoho z Azarynu neznal. Jsou to taky takoví bezvěrci?

"Nemám. Jsem tu zcela sám," odpověděl mu s naprostým klidem, jakoby se ptal na to, jaké je počasí. Byl s tím už nějakou dobu smířen. Ani neměl touhu svou biologickou rodinu hledat. Spíše myslel na jiného jedince, a to na černého rudookého vlka s křídly netopýřími a dvěma rohy, přičemž jeden byl zlomený. Kdo to byl a proč jeho mysl pamatovala zrovna na něj?
"I bůh stvořil hvězdy a vládne jim," vysvětlil mu. Mladý Asteri byl vidno vhodným kandidátem na předání víry. Pokud to zvládne, tak alespoň on nebude obětí božího hněvu, který přijde, dříve či později. Hněvu, který přijde, protože je svět pln bezvěrců a rouhačů.
"Ano," řekl jen a v tom se mladík k němu přitiskl. Nechápal, proč by něco takového dělal. Kvůli tomu zvuku? Otočil se za zvukem a spatřil velkou ropuchu porostlou mechem a houbami. Podobnou jako viděl na začátku. Byl to vskutku bizarní pohled.
"Jen žába. Asi brzo umře," pomyslel si. Proč by byla jinak úrodnou půdou pro mechy a houby?

Možná pro tento okamžik talk o bohu přestal, ale eventuálně s tím zase přijde. Cožpak to tak mohl nechat? No nemohl. Musel tyto bezvěrce poučit a poslat na správnou cestu, jinak bude zle. Na tomto světě se tolerovali až příliš dlouho. Snad proto sem byl poslán?
"Ano. Jak jsi vlastně poznal Anjel?" pokračoval v konverzaci, aby se neřeklo. Ze slušnosti. Jeho život se po tomto příběhu nezmění. Či snad ano?
Roihův smích při takovém tématu byl pro Apollyona jako ostří žiletek v jeho uchu. Nepředstavitelně bolestivé, ale ne v tom ukňouraném slova smyslu. Roihu byl ztracený. "No jak míníš," řekl jen. Chladně. Uvědomil si, že u tohoto bezvěrce byla slova jen pouhým plýtváním. Odmítl boha, a tím se dostal na Apollyonův blacklist, nezáleže na tom, že byl jeho adoptivním rodičem. Následky si ponese tak či tak. Nebude-li bdít, přikradne se k němu tak, jak přichází zloděj, a nebude vědět, v kterou hodinu na něj přijde. Počkat, cože? Cožpak není hříšné mít takové myšlenky? Musí se od nich co nejdříve očistit.
"Tak kdo to teda mohl být? Sám od sebe jsem si to určitě neudělal," švihl ocasem. "Či se snad snažíš naznačit to, že jsem si o to řekl? Že bych mohl být já pro někoho takovou hrozbou, že by udělal toto?" Doufal, že ne, ale co chápal, tak to k tomu směřovalo. Důvod, strach, nikdo by děcku neublížil ze dne na den... S každým dalším slovem měl pocit, že Roiha začínal nenávidět. Byl to divný, nepřirozený pocit. Jako kdyby jeho úraz ovlivnil jeho někdejší emoční plochost. Když si říkal o pokus o vraždu, tak si tady Roihu říká o hněv boží. A má ho mít.
Nečekal ale následující Roihovu reakci. Šok. Co to muselo být za ránu? Nejspíše musel mít jizvy na celé pravé straně tváře. Možná víc jizev jak srsti. Něco takového určitě nebylo hezké na pohled.
"Dobře. Pokusím se je... sehnat," pravil. Došlo mu, že jen on sám může být svým nejvěrnějším advokátem. Nikdo tady nebude chtít ukazovat prstem na druhého, Roihu toho budiž příkladem. Pokud najde pachatele a nikdo nebude mít na to se s ním vypořádat, Apollyon si ho odklidí sám.

Naštěstí o Kultu *zatím* tolik nevěděl, respektive v jiném časovém úseku má s Kulťanem pokec a kdo ví, kam se posune. Ale existenci nějakého Hatiho by bral za něco... naprosto nechutného. Není nic horšího než falešného boha. Ještě s tak směšným jménem. A navíc - bůh noci! Jak může bůh vládnout jen noci? Takového slabého boha, a fuj, ještě ho tak nazývat, by následoval jen šašek.
Začínal být na slovo čajina jaksi alergický. Jistě, Roihu to slovo používal často a byl jeho adoptivním rodičem, takže to musel slýchat co chvíli, ale stejně si nemohl zvyknout. Lahoda pro uši to určitě nebyla. "Uvidíme, jestli se tak někdy stane. Zatím tu nikdo moc takový... není." Byl de facto součástí rodiny Světlušky a Mý Arae byla ještě... malá. Inu za pár měsíců se věkové rozdíly smejou, ale to pro mladíka bylo bylo nepředstavitelně daleko.
"Ale jak to mohou být jen náhodné halucinace, když vlci pravidelně dostávaj vize o jejich místě ve smečce?" švihl ocasem. Přišlo mu... ne směšné, přímo smutné, jak odmítal fakt existence boží. Nebo pro ně předků, ale nad nimi by stejně bůh byl tak či tak. Bylo to až naprosto iracionální. "Žádné nesmysly to nejsou. Až se bůh, či hvězdy, obrátí k tobě zády, budeš svých slov litovat." Jeho hlas byl ráznější než předtím a slovo hvězdy mu moc nešlo přes pusu. Protože o žádné hvězdy nešlo, ale cožpak by to teď tady chápali? To ani nevěděl to, že Roiha svým způsobem trest čeká, a to ten v podobě ztrátě životní partnerky a dvou děcek. To by si pak svá slova dvakrát rozmyslel. Možná.
Apollyon by normálně takto nabroušený nebyl. Možná to byl nějaký následek svého úrazu hlavy. Jeho tvář byla stále relativně bezemoční, ale uvnitř, jó, uvnitř to začalo vřít.
"Takže teď jsem já ten špatný?" řekl chladně, ač samotný význam slov emočně zabarven byl. Probodával Roiha pohledem. Neexistuje. Nadechl se a tlapkou ze své tváře strhl šátek, který doteď pravou část tváře zakrýval. A tak se Roihovi naskytl pohled na onu ránu z pekla. Staré hojící se, přesto nehezké rány, a co víc, díra ve tváři a praskliny kolem ní. A v té díře spirála.
"Takto jsem skončil. A nenechám to jen tak, ať už to byl Daněk, nebo ne. A jestli nehodláš být pomocí, tak ať."

"Spíše jsem měl na mysli přímo boha," řekl klidně. Ale možná byl osud takový jejich bůh. Entita, která ovlivňuje životy druhých. Ale bylo mu jasné, že by vlci této smečky osud jako boha nikdy nenazvali. Bude je snad čekat jednoho dne hněv boží za to, jak jeho existenci odmítali?
"Opravdu?" střihl uchem. "Nad tím jsem ani nepřemýšlel. Vlastně ani nad vlčicemi ne." Inu měl teď poněkud jiné starosti. Ale i předtím měl vůči opačnému pohlaví naprostý nezájem. A o hochy taky zájem neměl. Byl však mladý, to se brzy změní. A nebo taky ne. Jeho mysl přeci musila zůstat neposkvrněna!
Apollyon na následující slova nic neřekl. Roihu měl samozřejmě pravdu. Zvědavost ho prostě ovládla a shodou okolností byl u jeskyně i Daněk. A ani jeden tam neměl co pohledávat.
"Takže buď se jedná o zprávy předků nebo o nic? Jak může být možné obojí?" Nedávalo mu to smysl. Prostě podle potřeby to jsou předci a když se to hodí do krámku, tak to jsou jen nějaké... plyny? Něco takového mu přišlo skoro až urážlivé.
Apollyon nebyl obvykle nejbystřejší, co se sociálních interakcí týče, ale z kontextu a pohledu Roiha mu docházelo, kam tím míří. Že to Daněk byl tady oběť a on jen nějaký chladnokrevný rváč, který se náhodou zmrzačil a náhodou ztratil paměť. Nebo i tuto situaci špatně odhadl?
"Kdyby měl mít opravdu nějaký důvod, tak neutíká pryč ze smečky, ale za Ryumee," řekl klidně, ale jeho pohled začal být evidentně... intenzivnější. Nelíbilo se mu, kam tato konverzace spěje. Očividně zde byl tím druhořadým, byť se málem setkal se smrtí.