Príspevky užívateľa

Ucítil známou pachuť krve v tlamě. Jako kdyby mu to dodalo energii, chuť se dál rvát, ale přesto to v něm probudilo ještě něco, cosi negativního, snad zlé vzpomínky? Jak chutnala krev Ghu'lasse? Už nevěděl. Začala do něj kopat, ale chvíli mu trvalo, než ji nakonec pustil. Jen ať se bojí, ať má sama STRACH.
"Protože mi to snad nemusíš neustále připomínat," zafuněl. "A protože každý, kdo mě vidí takového, jaký jsem, bojuje se mnou!" Vzpomněl si na ten incident u Přízračných, výslech. Jak byl na zemi, ve špíně a prachu, a jak se ho snažili tři vlci aktivně usmrtit. Ale přežil, dožil se dalšího dne, i toho dalšího, ale proč, pro co? Snad protože víc nenáviděl je jak svůj život. A i protože smrt byla i pro něj stále děsivou záležitostí. Musí se dožít msty.
"Zmizíš akorát... pokud mi neřekneš pravdu!" vyštěkl. Pokud nebude zpívat, tak jako svědek mu bude k ničemu. Teda, stále k něčemu bude - pokud použije magii. A vidno se k tomu bude muset dostat, protože Heidi evidentně nic bez boje neřekne. Inu, snad to nebude chyba, protože po použití magie cítí nemalé vyčerpání, které má vliv, samozřejmě, i na jeho bojové schopnosti.
Zavrávoral, když se mu šedá vrhla po krku. Ucítil bolest a vycenil zuby. Tohle... tohle jí nesmí projít. Udeřil jí tlapou a i rohy se jí pokusil zasáhnout, což se mohlo zdát jako poněkud riskantní krok. Ale teď ve víru emocí se riskovat nebál. A hlavně - bez něj se ven nedostane. Spoléhal na to, že si to nějak uvědomovala. Bránil se zuřivě, vztekle, protože krk byl stále místem citlivým.
Pakliže ho nakonec pustila, tak se hned rozběhl směrem za oltář, kde měl schovaný srp, ještě se starou krví. Musel se ho chopit.

"Přestaň už žvanit!" vypěnil po chvíli frustrovaně. "Pořád hledám, pořád trpím, nepamatuju si nic, ale co už na tom sejde? PŘESTAŇ se snažit mi to jakkoli vymluvit, protože si to jen uděláš horší!" On tady přeci jen neměl nějaký jiný smysl bytí, všechny dveře si zavřel, jen tyto zůstaly otevřeny. Ignorovat je by znamenalo, že už by vůbec pro nic nežil. Neměl by žádný důvod pokračovat. Ale možná i to byl cíl té vlčice. Aby odstranil sám sebe.
"Samozřejmě, že bych byl! Byl bych schopen všeho. Naprosto všeho." Svět by byl lepším místem, svět by byl lepším místem... Byl by šťastnější, protože by se něčeho zmohl. Vágní to myšlenka, přesto docela mocná. Jako bůh by nikdy nebyl sám. A jako bůh by se nikdy nemusil bát následků.
"NESPASÍ MĚ NIC!" vyštěkl nahlas. Vzpomněl si na Ghu'lasse a na jeho mrtvé zubožené tělo. Bylo to vlastně nehoda, jistě. Ale na to se historie neptá. Důležitý byl ve finále výsledek. "Na to už je pozdě. Ale na toto... na toto ještě pozdě není. Protože to je jediné, co znám." I bolest byla to, co znal. Za svůj zpackaný život si ale mohl převážně sám. Kdyby se nechoval jako posedlý blázen, tak by měl třeba domov, ale bohužel. Některé věci už nejdou vrátit zpátky.
Využil přímo až intimní blízkosti Heidi a pokusil se ji zakousnout do čelisti. Už nevydržel, už měl toho dost, nemohl vydržet další tlachání o tom, jak si svým hledáním Daňka zprasí život ještě víc. V mnoha ohledech bylo po všem, tak mu nemohla sebrat to jediné! Nesebere mu nic, naopak mu dá, dá mu odpovědi a on vykoná to, po čem celé ty dlouhé měsíce toužil.

Ta slova, ta představa, jaká to nádhera. Daněk prosící o milost. Daněk, jak přichází o život. Ale Heidi měla pravdu. Představa to byla krásná, ale přesto na ní bylo cosi plytkého, pomíjivého a vlastně neuspokojujícího.
"Máš pravdu," uchechtl se, přičemž zněl snad jako ještě větší blázen než předtím. "Smrt by byla pro něj jednoduchá! OSVOBOZENÍM! A to si nezaslouží. Zaslouží si trpět. Být sám po celá milénia, v bolestech a prosící, aby už zemřel. Bez domova. Bez ničeho!" Stále zněl agresivně, ale bystrý posluchač by si mohl povšimnout, jak se mu začal lámat hlas. Apollyon se tu samozřejmě nechtěl hroutit jako nějakej ubožák, ale holt byl prostě příliš emočně zainteresován. A až teď po nějaké době byl schopný se vyřvat.
"Já? Já bůh nejsem. Ale kdybych jím byl, svět by byl lepším místem." Ano, věřil, že by byl spravedlivějším, lepším bohem jak kdokoli jiný! Jeho bludy byly v tomto poněkud silné. Vlastně - nejen v tomto. Jeho mysl se roztékala v hněvu a v honbě za mstou, však co jiného mohl dělat, když nic jiného v jeho prázdném životě nezbylo?
"Opravdu si myslíš, že boha dělá bohem schopnost tvořit, ne ničit? Tak se zamysli ještě jednou!" zavrčel. "Jestli něco umí perfektně skvěle, tak je to ničit životy pro svou vlastní zábavu!" Třeba ten jeho, že? Měl ho u té hráze nechat chcípnout, protože by se aspoň nemusel štvát s takovým cirkusem. Ale třeba! Třeba to bylo znamení, možnost! Možnost, aby se mstil. A ano - prázdný byl. Doslovně.
ČÍM VÍC CHCE NĚKDO PRAVDU NÁSILÍM, TÍM MÉNĚ JE PŘIPRAVEN JI SLYŠET. Tahle slova by ho postavila ze židle; hluboce zavrčel. Co si to o něm myslí? Že není připraven slyšet pravdu, kde se ten šmejd skrývá? Ať z něj nedělá blbce!
"Oohh, to si piš, že by se mi odpověď líbila!" řekl jedovatě a opsal kolem Heidi půlkruh, jak hladová šelma, než se dostal blíže k oltáři. "Nech mě hádat! Páchne taky v Nihilu, či jeho blízkosti? Protože normální jedinec by hloupého neznámého tuláka, kterého potkal jednou v životě, tak nechránil." Třeba tento odhad ji donutí se víc otevřít, ať už úmyslně, nebo omylem. Anebo ne. Pro něj totiž bylo naprosté scifi takto zapírat kvůli nějakému cizinci, hlavně, pokud by šlo o krk. Nebo si snad Heidi myslela, že o krk nejde? Že tady Apollyon mele pantem jak nějaký streamer, ale není schopen činu? Tak to se sakra mýlí. "A věř mi! Připraven slyšet odpověď jsem. A jsem připraven konat! Pak se ten tvůj Nihil může vzít s Přízračnými za pacičky a dát si závod, kdo dřív vezme mou hlavu!"
A pak Heidi spustila další slova, které ho ještě víc rozzuřila. Jako kdyby to bylo možné, že? Hoch toho cítil možná až moc. Heidi měla přeci jen pravdu v tom, že nebyl na toto připraven. Vůbec si totiž dnešní ráno nemyslil, že by kdy Daňka našel. A teď? Zničehonic byla odpověď nadosah.
"Jo, jo, jo! Daněk je svatý. Daněk by někomu neublížil. Daněk je samotné andělské zjevení! Zatímco já jsem..." Zvedl tlapku, jako kdyby šel počítat na svých drápcích. "Bestie, ďábel, příšera, blázen a... zapomněl jsem na něco?" Nechápal, jak mohl mít Daněk v životě takové úspěchy. Jak se mu dařilo se prolhat až kdo ví kam. Že nikdo nikdy nad jeho slovy nepochyboval. Proto mu Přízrační uvěřili takový stupidní žvást, jako to, že se pokusil zabít Ryumee. Však byl tehdy děcko. Nebyl mu ani rok.
"Ale když jsem tu ten špatný... Tak jím tedy budu," řekl chladně a sundal si z hlavy šátek, který skrýval jeho díru v hlavě. Když Heidi nehodlá zpívat po dobrém, tak zajisté začne po zlém.

Samozřejmě, samozřejmě! Že si tahle vlčice ho dovolila psychologizovat. Strach, strach! Žádný strach. Kdyby ho měl, tak uteče.
"Strach? Žádný strach nemám," odfrkl si. "Určitě ne z tebe. Když budu chtít, tak tě mohu zabít. A nikdo pak tvé tělo nenajde. Nikdo nebude vědět, co se s tebou stalo," dodal a probodl ji pohledem. Sarančata by bylo zbytečné použít, byť určitě hladověla po krvi. Heidi by mohl zneškodnit prostým zakousnutím, případně zabodnutím srpu. Jistě by se sama bránila a utržil by nějaká zranění, ale byl si jist svým vítězstvím. Celkem arogantní, vzhledem k tomu, že o šedé nevěděl téměř nic. Nejspíš to dělal ten vztek a bouřlivé emoce vůbec.
Frustrovaně zavrčel, když mu vlčice sdělila, že mu nic neřekne. Taková drzost. Je v tak silné nevýhodě a stejně si dovolí oponovat! Nadechl se a kysele a pousmál. "Budu milostivý a dám ti ještě jednu šanci. To protože i bůh je milostivý. Tak ještě jednou. Kde je Daněk? Víš - já uvidím, jestli lžeš. A jestli lžeš, tak si mě opravdu nepřej." Ke čtení vzpomínek se chtěl uchýlit při nejhorším až nakonec, pokud tady Heidi opravdu nebude zpívat. Nebyl si totiž jist, jestli zvládne prošmejdit celou její mysl, aby ho našel. Respektive, jestli tak zvládne bez větší úhony na energii. Jeho slabost by pak mohla totiž využít na protiútok.
Když se přibližovala, tak varovně kousl do vzduchu; jeho čelisti sklaply naprázdno.
"Vlk, tvor, duše! Co na tom záleží? A Daněk - ať je z něj minulost!" Jak by bylo krásné z něj opravdu udělat čas minulý? Zasloužil si to.
"Co je ti po tom, co ze mě zůstane?" procedil skoro až uraženě. Na jejích slovech však něco bylo. Co bude, až Daněk padne? Pro co bude dýchat dál? Vrhne se na vybíjení Přízračných? A co po nich? Přestane, až bude půda celého Norestu nasáklá krví? Až bude na světě doslovně zcela sám? Vycenil zuby.
"DANĚK BUDE TRPĚT! ZAPLATÍ ZA TO, CO MI UDĚLAL! A BUDE SI PŘÁT ABY SE NIKDY NENARODIL!" zavyl. Vzpomínky na něj jen bolely a jen se z nich začal stupňovat jeho vztek. Zhluboka vydechoval. "A ty... skončíš stejně, pokud rychle nezačneš zpívat. Kdes ho naposled viděla? Co o něm víš?" sdělil dál ale o poznání tišeji, temněji.

<<<< Trosky Othamu

Samozřejmě čekal, tušil, že shození vlčice do portálu nebude tak snadné, ale přesto se podařilo. Cítil menší bolest na noze, snad z toho, jak se bránila, ale Apollyon měl v sobě příliš mnoho adrenalinu, vzteku, na to, aby to nějak zaregistroval. Heidi skončila v portálu a on ji hned bezmyšlenkovitě následoval.
A octli se zde, v chrámě božím, poskvrněném, ze kterého nebylo úniku.
Apollyon byl jako vyměněný. Předtím jeho tvář mohla působit aspoň trochu neutrálně, ale teď? Byl plný vzteku i odhodlání. Odhodlání se dozvědět vše, co potřebuje.
Chvíli letěl, byl ve vzduchu, aby na něj šedivá vlčice nemohla, ale pak nakonec přistál na zem.
"Takže - půjde to buď po dobrém, anebo po zlém," zavrčel nekompromisně, "a doporučuji ti to po dobrém. Jakékoli existující šance na útěk nejsou zrovna ve tvůj prospěch." Byl napjatý a okem sledoval Heidi, jestli se o něco pokusí. A čekal, že pokusí. On byl ale více než ochoten pro pravdu prolít krev.
"KDE JE DANĚK?" zahřměl výhružně, v očích i výrazu vůbec hněv, agrese, a vycenil zuby.

Ticho se na okamžik snad dalo i krájet, ale šedý byl trpělivý. Inu, musel být, pokud chtěl splnit cíl, že? Ačkoli si nemyslil, že se tak dnes stane. Nestalo se tak včera, předevčírem, nikdy za ty měsíce, kdy urputně hledal. Zatím ho všichni kryli. Co by on dal za takový systém podpory, že? Žel své činy nemohl vrátit zpět. Bylo pozdě.
"Některé ano, to máš pravdu," uznal. "Ale jestli tvůj svět v dobách Dormanu nebyl tak zamotaný, tak jsi měla vlastně velké štěstí." Protože on měl pocit, že jeho svět byl zamotaný už od první chvíle, kdy tu v Norestu rozlepil oči. Sám proti celému nekonečnému světu. A sám byl i doteď - víceméně. Celkem i svou vlastní vinou. Tak moc se chtěl bohu zalíbit, až se mu zavřely všechny dveře, včetně těch do nebes. Byl ztracený a neměl ani co ztratit.
"Pravda... může vskutku stát mnohé," pronesl skoro až melancholicky. Ale on ji najde. Byl to ostatně důvod se každý den vzbudit, že?
Po položení otázky si všiml změny v její řeči těla a zbystřil. A stalo se to, co opravdu nečekal. Ona ho... znala. Znala ho. Naději ale vystřídal vztek, čím déle mluvila.
Líto ti ničeho není, ty zmije. Snažil se ale udržet chladnou hlavu, alespoň navenek. Dnes se DOZVÍ, kde Daněk je. Nebo byl. Nejraději by Heidi hned prošmejdil vzpomínky, ale nevěděl, jestli by tu na Daňka našel. Přeci jen, zatím měl zkušenosti jen s těmi čerstvými.
Šel o trochu blíž k ní. "Neudělal to před tebou... Samozřejmě, že ne. Ale jakmile tak udělá, bude už příliš pozdě. Ale já jsem, jak říkáš... příliš nedůvěryhodný," řekl tiše a jaksi i trpce. Daněk mu tady zničil život a ON tu byl nedůvěryhodný? Ta krysa. Zaplatí, ZAPLATÍ.
Na okamžik se k Heidi otočil zády, aby neviděla, co dělá. "Memento mori," špitl jako rozptýlení a několikrát poklepal svůj začarovaný kámen. A pak se opět ohlédl na Heidi. Jakmile spatřil, jak se v půdě u nich dělají praskliny, tak střihl uchem a vrhl se vší silou po Heidi, aby ji shodil do portálu. Dnes dostane své odpovědi, ať už oběť bude jakákoli.

Uslyšel kroky a nádechy cizího jedince, však slova žádná. Pach mu byl povědomý, ale ne natolik, aby mu okamžitě došlo, oč se jedná. A tak se otočil a spatřil jeho. Zachvátily ho sotva popsatelné pocity. Celé měsíce ho bezvýsledně hledal a teď... teď přišel jak na podnose. Vypadal zdravě. Snad i spokojeně, než ho potkal. Jen... o něco menší, než si předtím vybavoval.
Zachvěl se a napnul svaly. Nejraději by ho roztrhal na cáry a dal kousek ochutnat sarančatům. Nejraději by ho mučil tak dlouho, aby poznal muka, jaká on prožíval ten den. Chtěl odplatu. Chtěl, aby pachatel zahynul. I když, byla to pravda? Nebylo by krásnější, kdyby celý život trpěl jako osamělý mrzák?
K činu se ale nezmohl. Nejspíše se oba dva navzájem skoro až hypnotizovali. Zcela evidentně dnešní setkání ani jeden nečekal.
"Boží mlýny melou pomalu, ale jistě," pronesl nakonec klidně a přiblížil se ke skoro až mýtickému Daňkovi, jen však o pár kroků. Ano. Stále se domníval, že to tady zrzek byl ten zločinec, ne on. "Jaké to bylo, lhát Přízračným o tom, jak jsem chtěl zabít Ryumee?" zavrčel s podstatně znatelnější nelibostí. Tohle bylo osobní. "Už nejsi takový hrdina, co?"

"Co ty vůbec o víře víš?" ptal se a mírně naklonil hlavu do strany. "Nedomnívám se, že o ní toho víš tolik, abys mohla dle tak krátké konverzace usuzovat, že k ní blízko nemám." Ale ano, bylo pravdou, že se od ní vzdálil. Tedy, stále byl bytostně přesvědčen o tom, že bůh existoval. Jiná možnost v jeho hlavě ostatně ani neexistovala. Ale pochyboval nad dobrotivostí boha. Že mu na něm záleží. Že je součástí důležitého plánu božího. Že ho miluje.
"To má," uznal. "Je to dobrý vlk. Křehký, ale plný potenciálu. Máš štěstí, že ses mu nevysmívala," sdělil a pohlédl jí do očí. Pstruh byl jeho. Sahat na něj mohl jen on.

Uslyšel naříkání. Samozřejmě, co jiného by jeden také čekal? Mohl si jen představit, co teď Pstruh prožíval. Rozhodně to nebylo nic příjemného. Možná to byla taková muka, že by mohl pochybovat nad spravedlností boží. Ale kdyby nad ní pochyboval, tak by to znamenalo si přiznat, že si nechal vybodnout oko pro nic. Že věřil pro nic. Na to nebyl připraven. I pro Apolla bylo obtížné si přiznat, že ho bůh opustil. A stále se někdy choval tak, jako kdyby ho stále sledoval.
Tlapou Pstruhovi z tváře utřel krev, které bylo, zdálo se, docela dost. Možná to nebylo kdo ví jak hygienické, ale na tom příliš nezáleželo. Hlavně, že bude cítit podporu.
"Zvládl jsi to," hlesl.

Hrdý na své činy být mohl, ale stejně ta hrdost byla falešná a prchlavá, jen něco, čím by mohl zaplnit svou prázdnotu v sobě. Ostatně, nejspíše byl z jisté části prázdný i doslovně. Přeci jen, jeho tvář, kterou tak rád skrýval, je poskrvěna jakousi nekonečnou dírou. Může se propast stvořit i jinde na jeho těle? Jak je možné, že něco takového může existovat? Pohltí ho někdy zcela? Ne. Ne, musí být silnější jak ona.
Přivřel oči, když zavál vítr a protivný písek se mu dostal do tváře. Ano, možná bude opravdu lepší noc strávit jinde. Přeci jen... hm. Konečně si povšiml existence polehávající na skále. A nesla s sebou známý pach Kultu. Dobrou chvíli mlčel, dokud nespustil.
"Na co čekáš?" tázal se konečně. Jak moc se slovo o něm rozkřiklo? Možná vůbec, možná si terč na svém čele jen vysnil, ale přesto zde mohla být šance, že barevná vlčice čekala na svou příležitost jako sup.

Nehnutě seděl u lesní říčky a zíral do prázdna. V jeho životě se už stalo mnohé. Tolik špatností, že se už nemohl otočit a jít jinou cestou. Jeho osud byl zpečetěn. Samota mu tak trochu užírala mozek. Jak jinak, když nikoho vlastně neměl, že? Jen Pstruha, ale jejich vztah byl jako... hvězda na obloze. Vidíš ji, ale nejspíše už v reálném čase dávno neexistuje.
Kdo ví, co vymlátil z Heidi. Jisté bylo ale to, že jeho nepřítel existuje a s největší pravděpodobností si žije svůj nejlepší život, zatímco on sám si žije jak lůza. Chtěl se mstít, tak moc se chtěl mstít, ač věděl, že pomsta mu vlastně nic nedá. Jen prchlavý pocit uspokojení, který do pár dnů zmizí. Ale co jiného mohl taky dělat, že? Jiné východisko ostatně neviděl.

Konečně vycítil příležitost se postavit na nohy. Vlci byli všichni zaneprázdněni žravými sarančaty, očividně hlavně S'Arik, který se hmyz snažil zamáčknout svým tělem. Ale jak to s hmyzem bývá, jeden rozmáčkneš a další dva nahradí jeho místo.
Popadal dech. Nejraději by sledoval, jak jeho nepřátelé jsou požíráni zaživa, jejich muka, stejná jako zažíval Guláš. Jak žadonil o pomoc. O ukončení jeho života, aby dál netrpěl. Jeho prázdné oční důlky.
Ale bylo by od něj extrémně hloupé tu zůstávat byť jen minutu navíc. Začal se belhat, jak nejrychleji dovedl, pryč. Byl v bolestech a silně vyčerpaný. Cítil i jak mu z úst teče krev. Co bude dělat pak? Doufat, že se zázrakem uzdraví? Nebyl na tom vůbec dobře a mohl jen doufat, že sarančata dědky a babku natolik zabavila, že po něm nikdo nepůjde.

Na okamžik mu myslí prosvištěla naděje, když uslyšel pád zbraně na zem. Přesto to pro Apollyona nepřineslo příležitost si oddechnout, nikoli, protože to nebyl souboj jeden na jednoho. Zajisté se mezitím snažil odvracet útoky alfa páru, pokud byly. Hlava mu třeštila, potřeboval utéct, odejít a už se nikdy neprobudit. Ale ne. Nechtěl přeci umřít. Jenže přesto smrt zněla lákavě. Nebyly mu ani tři roky a už si úspěšně svými činy zpackal celý život.
Po očku si všiml, jak se stařec šel opět chopit útoku. Bzukot neustával. Ne. Sílil.
"Dnes nebudu jediný, kdo skončí v pekle," hlesl tiše a předtím, než stařec udeřil na jeho osobu, tak nechal uvolnit svůj nekonečný tlak v hlavě. Začal z jeho propasti vylétávat hmyz. Žravý, hladový hmyz. Cítil, jakoby byl najednou o dost lehčí.

Všiml si, že čepele wary prosvištěly hned u Ryumee, ale jestli došlo k zásahu, nevěděl. Opravdu neměl čas to zkoumat, hlavně, když se musel vyhýbat dalším výpadům. Možná děd už neměl takovou sílu, ale Apollo už byl zraněný z dřívějška, resp. z doby, kdy mu překazili pokus utéci. Když se děd opět pokusil zaútočit, tak sebou škubl a vykopl zadníma nohama směrem k němu, jako kdyby ho to snad mělo zachránit. Ano. Vskutku se válel ve špíně a bídě.
Ucítil ostrou bolest ve tváři. Došlo k zásahu, naštěstí ne do krku, ale stejně v jeho blízkosti. Bolest to ale byla pulzující a pár kapek krve se dostalo k jeho díře ve tváři. Hladoví. Po krvi.
"Stačí!" vyjekl, však pochyboval nad tím, že to bude mít nějaký účinek. Nevaroval je ale pro jejich dobro, ale především pro to své. Jestli hmyz vyletí a starce nezastaví, tak už tuplem nebude mít dost síly na fyzický boj. A možná ani ta síla bude k ničemu, jestli mu prořízne krkavici.
Ne. Hmyz musí stačit. Jestli udělal z Guláše to, co udělal, tak musí zastavit i je, i kdyby jen na chvíli. Ať trpí. AŤ TRPÍ JAKO ON.
Začal jít slyšet bzukot, avšak hmyz ještě neopustil Apollyonovu propast. Stane se ale tak již za pár okamžiků.