Príspevky užívateľa

"Díky." Apollyon nebyl zrovna emočně založen, ale to neznamenalo, že by nerad slyšel taková slova. Že je někdo rád, že žije. "Snad i víc než štěstí." Nemohla to být náhoda. Určitě se udála nějaká boží intervence. Stále má na tomto světě místo a musí splnit svůj úděl. Musil být důležitý, aspoň nějakým způsobem. Ano, klasický main char syndrom, ale to u děcek není nic extra vzácného. Otázkou ale je, jestli ho to někdy přejde. A co si budem - nejspíše ne. Musí být hezké se považovat za božího vyvoleného, ne?
"Opravdu? I chybějící oko? Alespoň si myslím, že mi chybí... Nejde mi na něj mrkat." Ah, kdyby jen věděl, že chybějící oko je to poslední. Vždyť měl na ksichtě ránu z pekla! Ale o tom nevěděl, protože zrcadel bylo ve zdejších krajích pomálu.
Byl překvapen touto... emoční reakcí Roiha, ale moc to na ksichtě nedal najevo. Proč mu nevěřil? "Ale... ukázala. Ta vize byla specifická, reálná. Kdyby ukazovala lži, tak proč by byla tato jeskyně doteď tak důležitá?" Roihova víra byla chabá i na zdejší poměry. A to velmi nerad slyšel. Samozřejmě, že ta vize nebyla jen nějakými plyny... Bylo snad možné, že je ve zdejších místech kontakt s bohem nejsilnější?
"Nevím... ještě jsem si nevzpomněl," zamumlal. "Ale říkals, že je pryč. Proč by byl jinak pryč? A když ne on... tak kdo?"

Byl zahalen ve svých myšlenkách - ale opravdu? Spíš zíral do prázdna a žádné myšlenky naopak neměl. Z tranzu ho dostal až starý lex. Pohlédl na něj. Jeho již lépe viditelné jizvy dokazovaly to, že jeho život také nebyl žádný med.
"Zdravím vás," řekl slušně a na chvíli se odmlčel, jako kdyby dumal nad svou další odpovědí. "Žiju. Budu žít," řekl pro začátek. "Hlava mě stále někdy bolí. A vzpomínky se mi ještě úplně nevrátily. Myslel jsem si, že když se vrátím sem, tak se něco vrátí, ale... zatím nejsem o moc moudřejší." Navíc to nebylo poprvé, kdy měl problém s pamětí. Když se sem poprvé octl, nepamatoval si zhola nic. Ani své rodiče. Jedinou informací, kterou měl, bylo jeho jméno. A kdo ví, jestli vůbec bylo jeho, že?
"Ještě ani nevím, jak ta má zranění přesně vypadají. A z odrazu zdejší vody toho očividně moc nezjistím." Inu doufal v lepší zrcadlo, ale nedalo se. Něco vidět šlo, ale k ideálu to bylo daleko. Šátek si ale ještě nesundal.

"Hm..." zamumlal. "Myslím, že normálně by se takto už vlk neměl vzbudit... Alespoň z toho, co jsem se doslechl. Zavřel jsem oči a... začal znovu žít až pak." Alespoň z toho měl takový pocit. Že se dostal do posmrtného života a pak ho bůh vrátil zpátky. Moc si ale z toho nepamatoval. Jen cosi s domovem. A že viděl sám sebe. "Je pravda, že jizev se nejde zbavit?" ptal se dál, protože jesti si z toho všeho něco odnese jako suvenýr, tak to určitě budou jizvy. Ne, že by ho extra stresovalo to, že by vypadal nějak odporně, ale... Přirozeně to vědět chtěl. Tato tvář mu bude každý den připomínat ten osudový den.
"Ale... proč by mi ho takto Hvězdná jeskyně pak ukazovala?" ptal se. "Proč bych pak vypadal takto?" Muselo to být přeci ono. Ani ve vesmíru by ho nenapadla možnost, že v Hvězdné jeskyni jsou jen prosté halucinogenní plyny neznámého původu, a právě kvůli nim viděl nesmysly. Ne. Neexistuje.

Po mnoha dnech léčení se vydal ven. K hrázi, aby sehnal odpovědi na své otázky. Nebylo to snadné, bolel a motala se mu při cestě hlava. Navíc se i celkem rychle unavil. Možná nebylo zrovna moudré, aby sem šel. A sám. Co když tu někde bude čekat Daněk? Nebo... někdo jiný. Kdyby byl pachatelem někdo jiný. Ale kdo?
Nakonec na místo činu dorazil. Nebo alespoň blízko něj. Zastavil se a zahleděl se na několik minut do prázdna, jako kdyby vypnul. Stále měl v hlavě mlhu a moc si nepamatoval. Poslední jeho vzpomínkou bylo... Ano, co bylo jeho poslední vzpomínkou? Vybavoval si hory, ale to bylo tak všechno. Moc to nepomohlo. Tak rád by si vzpomněl! Aby pak mohl plánovat... mstu. Mstu s větší jistotou. Doteď ho nenapadla možnost, že to celé bylo naopak. Že to Daněk jen chtěl zachránit smečku.
Posadil se k vodě a pohlédl na svůj odraz. Stále měl přes tvář látku od Tima. Asi kvůli hojení, aby se tam nedostával nepořádek. Ale... chtěl si šátek sundat a podívat se na to, jak následky skutečně vypadají.

Pár dnů... To byla asi delší doba, než si myslel. Nebo kratší? Měl by si v tom udělat jasno. Ale to bylo obtížné, když byl po takovém úrazu.
"Ano," zamumlal. "Bolelo to... hodně. Prý už nikdy nebudu vidět na jedno oko." A to nikdy ani neviděl, co teď na ksichtu má! Ještě, že měl přes tvář tu látku, jinak by strašil víc jak bubák na helouvína.
"Já na to věřím," řekl pevně a pak se odmlčel, než Roihu odpověděl na dotaz ohledně Daňka. V jeskyni k němu musel promluvit sám bůh a varovat ho. Jak jinak by to dávalo smysl? Slyšel, že se ho pokusil zabít někdo ze smečky. A kdo jiný by to udělal než syn Roihův? "V jeskyni... jsem měl vizi. Viděl jsem tam Daňka jako bestii. Bestii, která chtěla zaútočit." Ano, toto si pamatoval, a to jen protože to byla událost dávnější. S chlapcem se tam pohádal a od té doby spolu měli beef. Ani ho nenapadla možnost, že by tomu Roihu vůbec nevěřil. Vždyť Daněk byla jeho krev!

Nechápal reakci chlapce. Proč ten šok a zmatení? To bylo opravdu tak... nečekané? "Ano. Ani maminka ani tatínek. Kdyby tomu tak bylo, tak mám taky ještě své rodiče." A on žádné neměl. Absolutně si na ně nepamatoval, aní smítečko, proto se mu po nich nestýskalo. Vlastně si myslil, že ho samotný bůh musil stvořit z prachu - proč by jinak žádnou rodinu neměl, když ji jinak měl každý, že? Samozřejmě, že by se tomuto dítku líbilo být vyvoleným boha. Klasický dětský main character syndrom. Samozřejmě, že ho někdo musil porodit!
"Vím," řekl prostě. "Podívej se na svět kolem, jak funguje, jak má všechno svůj... řád, smysl. Cožpak by něco takového bylo možné jen tak?" Nebylo. Nebylo by to možné. Bůh je tvořitel. Tak to prostě je.
Pozoroval žabky i s Asterim a taky se podivil nad jejich pohyby. Jak to jen funguje? Nedokázal si představit, že by se o něco takového pokoušel on sám. Už jen z té myšlenky ho bolely nohy.
"To je zvláštní," pravil. "Nechápu, jak to dělají. Musí mít ještě víc jiné nohy jak my, víc jak jsem si myslel." Následně ponořil tlapku hloubš do vody, snad aby vyhnal nějakou žábu víc k hladině.

"Ne," řekl mu skoro až chladně. Neměl tušení, jak krutě by tato slova mohla znít. Že rodičové nejsou věční a ani nikdy nebyli. Že jednoho dne nebudou. "Doba, kdy existovali tví rodiče, je jen titěrnou kapičkou v tom největším jezeře jaké si dokážeš představit. Všechno až na boha je pomíjivé. Všechny ty žáby, stromy a vůbec to, co vidíš, tu jednoho dne nebude." Mohlo to znít děsivě, ale jemu to děsivé nepřišlo. Bral to prostě jako fakt.
"Jde," švihl ocasem. "Vlci nic takového samozřejmě stvořit nemohou. Takovou moc nemají. Bůh ji ale má. Nebýt něj, svět neexistuje. A my mu můžeme být vděční za tu možnost zde žít." Jen tato možnost mu dávala smysl.
Žabky byly vskutku zvláštními bytostmi. Vůbec nevypadaly jako vlci. Vlastně jako nic, co znal. Boží stvoření byla vidno velmi pestrá.
"Asi aby dobře viděli," tipl si. Inu asi by to dávalo smysl, že? Jaký jiný důvod by tu mohl být? Určitě by tak velké oči neměly, kdyby jejich zrak byl k ničemu.
"Kdyby jim vadila, tak by asi nebyli tady, kde je vody víc než dost. Ale nechápu, jak s takovým tělem mohou plavat." Rybičky v tomto dávaly smysl. Ale žáby?? Ty byly v nejednom záhadné.

"Hm..." zamumlal a na chvíli se odmlčel. "Kolik času už uběhlo?" Jaksi nebyl schopen odhadnout, kolik dnů od osudového incidentu uběhlo. Což nepochybně dokazovalo, že stoprocentně fit ještě nebyl. A kdo ví, jestli bude. Možná bude mít jeho úraz hlavy i permanentní následky v jeho mysli. Šlupku dostal totiž fakt pořádnou. Byl vůbez zázrak, že ještě žije.
Olízl si tlamu. "Nepamatuji si vše," řekl upřímně. Pak chvíli mlčel, jako kdyby na chvíli vypnul. Naštěstí ale nevypnul permanentně. Jen jeho hlava ještě úplně nefungovala. "Ale mám menší tušení." Následovala další menši odmlka. "Ve Hvězdné jeskyni je možné mít vize ohledně... budoucnosti, že?" zeptal se na něco zdánlivě naprosto mimo téma, načež následovala další otázka. "Kde je Daněk?"

Apollyon se poslední dny... zotavoval. Zajisté na tom byl lépe, respektive aspoň nebyl v ohrožení života. Jen následky některých zranění se prostě spravit nedají. Třeba jeho oko, tvář... Sám to, jak vypadal, ještě neviděl. Asi to tak bylo lepší. Nejspíše měl přes tvář nějaký kus látky od Tima, než se to úplně... zahojí. A aby dětičky z okolí neměly trauma.
Úraz hlavy na něm šel znát. Bylo to lepší, jistě, ale stále byl spavý, místy zmatený a vzpomínky z osudového dne se mu celé ještě nevrátily. Stále měl zvláštní živé sny, které jeho zmatení určitě moc nepomohly. Jeho tělo bolelo, takže se určitě netroufal na nějaké cviky a dlouhé obchůzky. Vlastně ho taková možnost ani nenapadla.
Zaregistroval flekatý kožich. Na chvíli ztuhl, jako kdyby přestal vnímat. Snad to bylo tím, že mu kohosi připomněl. Daňka. Pak se ale dostal do reality.
"Zdravím," řekl konečně, tiše. Pozdrav hodný někomu, kdo je jeho adoptivní rodič! Apollyon se vlastně nikdy zrovna součástí rodiny necítil. Ale neměl to nikomu zrovna za zlé. Nestěžoval si, nestrádal. Nebo si to alespoň myslel.

"Neslyšel jsem nikdy o Kultu. Můžeš mi o něm povědět, prosím" požádal vlčici. Přinejmenším mělo ono uskupení prapodivný název, ale rozhodl se v tomto dál prozatím nevrtat. Počká, co mu bližšího dotyčná řekne.
"Už jsem si něco podobného prožil," střihl uchem. "Kdysi jsem se tu octl, sám, bez rodičů, bez vzpomínek a bez ničeho. Jistě si to tak ale přála vůle Boží." Jen to dávalo smysl. Pán měl pro něj plán. A jaký? To se uvidí. Měl v něj ale plnou důvěru. Samozřejmě. I kdyby se zmrzačil, tak by to bral jako vůli boží, něco, co se muselo stát. Nehodlal pochybovat nad jeho plánem, že?
"Kdo je Hati?" zeptal se. Možná nějaký jejich vůdce? Kdo ví.
Nabídka prohlídky města ho přirozeně velice zaujala. Jak by taky ne? To místo už z dálky vypadalo tak... Zajímavě. Úplně jinak. Rád by ho viděl zblízka a seznámil se s dalšími. Samozřejmě ale nevěděl, že cesta do Kultu obvykle bývá jízdenkou jednosměrnou. "Opravdu? To bych byl rád, kdyby ses u něj přimluvila. Rád bych se k vám podíval." Ah, vůbec neměl tušení, že souhlas k tomuto byl horší jak upsání se ďáblu!

Měl ucho natočené k Timovi. Tušil, že tato slova nejsou mířena na něj, ale chtěl je znát. Věděl víc než on. Což nebylo moc, ale přesto. Samozřejmě, že chtěl vědět, co se stalo. Žít v mlze nebylo zrovna příjemné, že? Hlavně, když to měl teď hoch tolik pomíchané.
Někdo ho chtěl zabít. Někdo odsud. Ale bůh chtěl, aby žil, a proto ho našel Tim. Ale kdo to byl? Momentálně by sotva byl schopen vyjmenovat všechny kolegy ze smečky.
"Dobře," řekl a vzal si bylinky. Zdálo se mu, že měly odpornou pachuť a udělalo se mu nevolno. Zavřel oko a snažil se tento pocit potlačit. Nerad by k tomu všemu vyvrátil obsah žaludku, že?
Guláš na něj pochopitelně začal naléhat ohledně bestie. Odmlčel se. Ale jen na chvíli. "Bestie... u Hvězdné jeskyně," zamumlal. "Chtěla na nás zaútočit." K budoucímu zklamání všech si žel rozpomněl na zcela jiný incident, kdy se v jeskyni nadýchal plynů a začal halucinovat.

Apollyon prázdně hleděl na ty dva léčitele. Sotva vnímal, co se dělo, jak se mu motal svět. Přivíral oči. Byl tak unavený, ač před chvílí vytuhnul na několik hodin. Bolest naštěstí tolik necítil. Zdaleka to nebyla taková agonie jako u hráze.
U hráze...
"Uuuhhh," zanaříkal, protože mu náhle rozbolela hlava. Co bylo ještě u hráze? Nevěděl. Bylo tam jen temno. Chtěl ono temno odkrýt, ale nešlo to.
Nechal Ghulasse, aby mu ošetřil rány. Sem tam sebou škubl. A pochopitelně si všiml jeho znepokojeného výrazu, avšak úplně mu nedocházel důvod. Přeci jen neviděl to, co má nyní na tváři.
Všiml si, jak si medici začali mezi sebou něco švitořit, ale doslechl se jen posledních slov Timových.
"Někdo... ze smečky?" zopakoval zmateně. Odposlouchávat by se nemělo, ale cožpak by to došlo někomu, kdo upadl na hlavičku?
Měl by si něco pamatovat, něco vědět, ale nevěděl nic. Skoro ho to až děsilo. Nebylo by to poprvé, kdy ztratil paměť, že?
"Bestie..." zamumlal pak, na pohled cosi úplně mimo.

Žít... Jako kdyby toto slovo postrádalo momentálně zcela význam. Ne, že by toužil po smrti, pouze jeho vnímání bylo poněkud pošramoceno. Měl pocit, že se pro něj čas zastavil a on se octl někde v mezisvětě, na hraně mezi životem a smrtí. Nedávalo to smysl.
Domov. Při tomto slově se trochu až zachvěl, protože si vzpomněl na svůj sen. Teda, nepamatoval si ho celý, pochopitelně. Jen střípky. A toto byl jeden z nich. Domov. Trest nemine toho, kdo se ho pokusí najít. Možná už jen to, že projevil touhu se tam dostat, bylo hříšné. "Proto vypadám takto?" zamumlal. Pro okolí tato slova velmi pravděpodobně nedávala žádný smysl, ale jemu to dávalo smysl perfektní.
Sotva stačil zaregistrovat druhého jedince. Znal ho, samozřejmě, ale jeho potlučená hlavinka nebyla schopna si dát o něm všechny informace dohromady. Podíval se na něj, ale nic dalšího již neřekl.

Byl mimo. Pochopitelně. Měl až moc živý sen, v krvi nemalou dávku máku a několik hodin zpět utrpěl odporná zranění. Jeho zranění ale byla jaksi... zvláštní. Jeho pád a úder do hlavy byly skutečné. Stále viděl trochu rozmazaně, myslelo mu to pomaleji a moc si z události nepamatoval. Kdyby chtěl vstát a odejít do pryč, tak by nepochybně vrávoral. Ale to, co vypadalo nejhrůzněji, ta jeho rána z pekla na hlavě, vlastně... zas tak hrůzná nebyla. Byl to příznak probuzení magie, avšak to neznamenalo bezbolestnost, že? Rány se zhojí. Zahojí se ale i jeho mysl? Ne, že by už předtím nebyla zvláštní, ale vše se může zhoršit, že?
"Proč?" zeptal se, jako kdyby snad měl tušení, co by na to Timek mohl říci. "Kde to jsem?" povídal dál. Byl evidentně zmatený. A ač na několik hodin vytuhnul, měl pocit, že i tak za chvíli opět usne. Bolela ho hlava, ale už ne zdaleka tolik jako předtím. "Chci domů..."

"A jinak ve volném čase pomáhají ostatním? Třeba s lovem?" ptal se dál. Představa zvěda jako fulltíme práce mu nešla do hlavy. Cožpak je možné aby hledali informace celé dny? To se tu v okolí furt dějou věci? Možná tento kraj nebyl tolik ospalý, jak si zprvu myslil.
Přivřel oka. Everettova reakce na otázku byla přinejmenším *podezřelá*. Nebyl ale znalý umění lži natolik, aby ho z ní nějak začal osočovat. Takže to bral tak, že spíše musí říkat pravdu než naopak. "Vážně? A nad čím přemýšlel?" zvídal se.
"Netřeba být přede mnou tak skromný, určitě umíš naučit boj lépe než si myslíš."