Príspevky užívateľa

Zatímco se rval s Ryumee, tak oficiálně přišel na scénu lex se svou warou. Jeho krok byl nejistý, či spíše na něm šlo již poznat pokročilé stáří. I přesto se nedokázal Apollyon zcela vyhnout úderu. Jak by taky, že? Zaúpěl bolestí, když čepel trefila křídlo, a pustil Ryumee. Vycenil zuby. Srdce mu tlouklo, krev mu hučela v uších. Dobře věděl, že dědka se zbraní jen tak nezvládne, a už vůbec ne v přesile.
Pakliže se stařec opět napřahoval s Iptarem, tak se pokusil vyhnout, a to směrem za Ryumee, aby případně omylem trefil ji. Takto se ale souboj vyhrát nedá. Musel utéct, ale křídlo ho bolelo. A tlak v jeho hlavě opět začínal sílit. Bylo mu z toho na omdlení, ale musel bojovat, jinak zemře. A jemu bylo jasné, že se nad ním neslitují.

Jaký to smutný souběh situací. Kdyby jen S'Arik neřekl nahlas to s tím Ghulassem, tak by mohl být svobodný. Místo toho jen dědkovi uškvařil očividně mozek, protože vypadal jak smyslů zbavený. A ne v tom dobrém, vzhledem k tomu, že jinak si celý život držel pokerface. Jakoby byl vyměněný.
"JÁ NIKOHO NEZABIL A DOBŘE TO VÍŠ, S'ARIKU!" zavyl směrem na lexe. Žel sněm dědků byl krvežíznivý. Ah, co dokázal provést vlkům ze smečky, která se nazývala rozumnou a mírumilovnou! Nejspíše si i pár měsíců říkali, že trest smrti je barbarský. Inu, očividně ne teď.
Apollyon ale nechtěl zemřít, ač svůj život považoval za naprosto mizerný. Bohužel kdo ví kolik šancí neměl. Čtyři na jednoho? Musel by být supermanem na to je zvládnout.
Ryumee se na něj vrhla se vztekem matky, která přišla o svého potomka. Apollyon se jí pokusil zakousnout do krku, ale místo toho se zahryzl do jejího copu. A tak alespoň sebou škubl a očkem sledoval další útok, který nepochybně přijde. Co měl dělat? Začínal mít opravdu strach.

Vzpamatovával se z toho všeho, co se událo. A byl v šoku, co slyšel. On mluvil. Jak? Však měl zapomenout! Nebo... nebo se účinky dostavují až trochu později? Byl zmatený, přeci dělal vše, co předtím. Určitě, určitě už musil zapomenout. Možná bylo třeba do toho přidat další zrnka pochybností.
"TO TY VYPADNI Z MÝCH VZPOMÍNEK!" vyštěkl na starce agresivně a začal popadat dech. Možná, možná si budou myslet, že je to jen vlivem spojení mysli? On neustále burácel, ať mu vypadne z hlavy, tak proto si to mohl děd vsugerovat. Co se ale týče slov ohledně Ghu'lasse, tak ta se budou vysvětlovat o trochu hůře. Anebo možná také ne. Doufat mohl.
A že starý lex byl schopen neironicky použít slovo ďábel, to ho taky překvapilo. Možná, možná mu opravdu omylem v procesu přiškvařil mozek?
"Já?!" obořil se na Tima. "Já neudělal nic! To on mi brouzdal myslí!" Nemyslil si, že mu uvěří, karty mu nepřály. Ale možné bylo vše. Alespoň se tím mohl uchlácholit.
Přivřel oko. Bolehlav měl silný a vůbec se mu motala hlava. To nebylo dobré. Jestli dojde na další fyzickou konfrontaci, tak musel být připraven, což teď... zcela nebyl. Ale děd na tom byl prozatím podstatně hůře. Možná... možná to byla opravdu jeho šance.

"Vskutku?" střihl uchem. Asi úplně nečekal to, že toho tehdy ještě měla na srdci opravdu tolik. Jistě, jejich konverzace nebyla na samém konci, ale blížila se k němu, však? Inu, ať to bylo pro Heidi jakkoli, vlastně ho to tolik nezajímalo, či spíše nechtěl, aby ho to zajímalo. Měl teď trochu jiné cíle, než rozjímání se nad prvním setkání v Dormanu.
"Ah tak. A to se ti děje často? Že se ti některé chvíle takto zaryjí po kůži?" Působila jako přemýšlivý typ proti svému vlastnímu dobru. Jestli byla opravdu takto citlivá, tak mohla jen doufat, že dnes bude říkat pravdu a nic nezamlčovat. Že?
"Nechat se někým vést, vědomě, ne slepě..." zopakoval její slova. "Ve smečce s hierarchií někdy budeš muset někoho následovat slepě, však?" Někdy nebyl prostor pro ne, protože nejsi dost vysoko. Dost dobrý. Když si něco vedení usmyslí, tak to tak bude, ať chceš, či ne. A opravdu pochyboval, že Nihil, který je monarchií, to bude mít jinak. Naopak spíše čekal větší autoritářství.
Byl rád, že se nebránila dotazování. Ano, asi by bylo blbé ho poslat k čertu, ale přesto. Tak nějak tušil, že se opět bude jednat o slepou uličku a dozví se prd, ale třeba... třeba dojde k průlomu. Někde ten parchant byl. A on ho najde.
"Díky. Můj dotaz je prostý," řekl a švihl ocasem. Zavál opět jemný, studený vánek. Příjemný v tomto počasí. Nadechl se a opět spustil. "Hledám jednoho vlka. Je menší jak já, bez křídel. Má zlaté oči, hnědozrzavou srst s bílými flíčky a pruhy. Jmenuje se Daněk." S těmito slovy se vydal blíže k ní. "Tento jedinec utíká před spravedlností a je potenciálně nebezpečný," vysvětlil a ukázal tlapou na šátek, který zakrýval jeho tvář. "Kvůli němu jsem přišel o oko."

Byl to vskutku overwhelming zážitek. Na jednu stranu se snažil myslet na mnohé věci, aby ztížil dědův postup, na druhou stranu i on sám byl bombardován zvláštními vjemy, které mu nepatřily. Snažil se je potlačit, ale už tak měl pocit, že mu rupne mysl. Přestaň, přestaň, naříkal v duchu. Zmítal sebou, čím dál silněji, bolest nebolest. A pak mu myslí projela jakási zvláštní slova, kterým nerozuměl, jen věděl, že míří na jeho osobu. Vade retro. Pootevřel tlamu a opět sebou trhl, nerozuměl svým myšlenkám, nedávaly žádný smysl a chtěl se jim vzepřít. Byl přetížený a zmatený, což byl ostatně často, ale teď to bylo jiné. Teď mu šlo o krk. Pustit hmyz snad nemohla být lepší možnost, však? Ne, když jsou u jeho krku. Nechtěl z nějakého důvodu starci změnit vzpomínky, náhle mu to nepřišlo jako ten geniální plán, ale měl strach. Strach z toho, co přijde potom. Strach z toho, co všechno viděl a jaký smysl si z toho udělal. Zaúpěl.
Zpanikařil a rozbušilo se mu srdce, když ucítil, jak bylo přerušeno spojení. Cítil uvolnění, jako kdyby z něj chtěl stařec slézt. Možná by bylo uvolnění příjemné, jak by mu nezašlapoval křídlo a celé jeho tělo vůbec. Ale přinášelo s sebou čas mžikového rozhodnutí. Ve stavu tranzu by byl zranitelný a mohli by ho zabít, všechno se mohlo pokazit, bylo to špatné rozhodnutí, špatné, ale co jiného mohl dělat? Jestli neudělá nic, tak jeho osud bude definitivně zpečetěn. Ale takto... takto tu byla šance.
Kousl se do jazyka a proti svému úsudku škubl křídlem směrem k pohybujícímu se starci, stejně jako se ho snažil dotknout svým ocasem, či tlapou - mohlo to pro druhé vypadat, jako kdyby se ho snažil odstrčit. Inu, měl štěstí, že S'Arik měl k mládí daleko. Kdyby mu myslí šmejdila mladší M'Raan, tak by nejspíše vyvázla mimo jeho působiště.
Sledoval okem starce, doufal, že kontakt bude stačit a snažil se přes své šílené zmatky aktivovat magii. A povedlo se.

Jeho vědomí se octlo na jiném místě. Vzpomínkový palác. Ale ten vypadal jinak, jak ten Berryho. Více... nepřístupně. Nejspíše to bylo tím, jak měl S'Arik jakousi odolnost vůči magiím působící na psychično. K mnohým vzpomínkám se nemohl dostat, i kdyby chtěl.
Lapal po dechu. Ještě se mohl vrátit a doufat, že to nějak dopadne. Ne. Ne. Musel to udělat. Nejraději by mu vymazal vše, aby se z něj stala jen hrouda ničeho, jen brblající dementní stařec bez potuchy o světě. Ale to dobře věděl, že nebude možné.
Vzpomínky na dnešní spojení našel rychle, protože byly velice čerstvé. Nadechl se. Jestli do toho půjde, tak musí dělat hned. Jakékoli prodlevy by mohly být nebezpečné.
Viděl to, co se dozvěděl. To, jak si nic po střetu u hráze nepamatoval. Tuhle část informací nechal být, ale zaměřil se na to, jak viděl Ghu'lasse. Zachvěl se. Začal se soustředit na to, aby vzpomínka na tento vjem zmizela. Vystřihnul ji i s Berrym, horami a jeho bědováním v chrámě. Nesměl se dozvědět o tom, jaké schopnosti měl jeho kámen.
Roztřeštila se mu hlava, jako kdyby mu mozkem projely střepy. Ale ještě nemohl přestat. Co se dozvěděl ještě? Ples a nenávist k vůdcům nechal intaktní. Ostatně, neměl na výběr. Kdyby se pokusil odstranit vše, tak kdo ví, co by se stalo. A zajisté by to bylo pro děda podezřelé. Místo toho mu vystřihl to, jak se dozvěděl o jeho magiích a jeho příkaz, jemuž nerozuměl - proto ho smazal. Možná se v těch slovech ukrývalo něco, co by mohlo dědovi naznačit, že se něco s jeho myslí stalo.
Všiml si, jak se svět kolem něj začíná rozpadat. Nevěděl, čím to bylo. Jestli ho zabíjejí, či jestli mu vypršel čas. Přeci jen, v klidu by se mu to dělalo násobně lépe, že? Ale jemu klid nikdy nebyl souzen.
To nejdůležitější ale zmizelo. Teď musil doufat, že to bude stačit a nebude toho litovat.

Vrátil se opět do reality. Hlava mu třeštila, cítil šílenou úzkost a pocit blížící se zkázy. Cítil se slabě na to se opět pokouše ze sebe vlky odstrkovat. Musel se vydýchat.

Vztekle vrčel, jak se odmítal této proceduře podrobit. Ano, byla to pro něj vskutku mučivá představa, že se mu někdo jako S'Arik bude hrabat v hlavě. Na okamžik mu ale něco došlo - mohlo udělat to samé, co Berrymu. Vymazat a upravit to, co děd uvidí. Jen to bude muset udělat rychle, velmi rychle, nejlépe ve stejný okamžik, jak děd skončí, aby to vypadalo, že vlastně pokračuje dál.
"VYPADNI! VYPADNI Z MÝCH VZPOMÍNEK!" štěkal po tmavém, ale bylo to k ničemu. Došlo ke splynutí mysli a nedalo se s tím nic dělat.
Snažil se myslí soustředit na cokoli, co by zpomalilo, či dokonce znemožnilo dědův progress, ale bohužel, odpor se zdál býti marným.
Dokonce i spatřil něco ze vzpomínek starého lexe. Za normálních okolností by byl skoro až potěšen z toho, jak trpěl a jak přišel o syna, ale teď opravdu nebyl v rozpoložení toto všechno strávit. Byl v bolestech, naprostá muka, že se mu někdo prodírá myslí. Ale přesto po očku sledoval starcovy pohyby. Jakmile byť jen pohne tlapou, kterou měl na jeho krku, tak hodlal zasáhnout.

Apollyon se samozřejmě nevzdával bez boje! Bohužel, když ho drželi *nejspíše* čtyři vlci u země, tak se toho nedalo moc dělat. Sice se jednalo o starší kusy, přičemž pořádný bojovný výcvik měl jen tady trilobit, ale to nic na silné přesile neměnilo. Snažil se sebou silně cukat a vzepřít se, ale jak drželi i jeho křídla, tak se obával jejich poškození, které by mohlo být nenávratné.
"Pusťte mě!" vyštěkl ještě jednou. Cítil, jak mu bzučelo v hlavě, ale obával se hmyz vypustit. Jak byl teď celý sněm dědků u něj, tak se obával, že by se nezdráhali se mu zakousnout do krku. Minimálně S'Arik.
Kousl se do jazyka a připravil se na nejhorší. Že mu ten dědek začne brouzdat myslí. Začal intenzivně myslet na ten osudový den, kdy se mu rozpadla tvář. Nebo spíše konkrétně na ten okamžik, v rámci kterého cítil intenzivní bolest, tu nejhorší, jakou kdy cítil. To... to by ho mohlo zpomalit, ne? Rychle oddechoval.

Nejraději by všechny za ta jejich slova roztrhal na cáry. Ale aspoň si tím prokázal svou teorii, že jim to bylo totálně jedno. Důležitější byla příprava na zimu, důležitější bylo vše, jen ne přijít na to, kdo ho shodil, kdo mohl za jeho znetvoření. Dělali jen z něj blázna, iracionálního blázna, jen protože chtěl najít pachatele, zatímco všichni ostatní na ten incident dávno zapomněli, dokud si nevymysleli nějaký nesmyslný atentát na Ryumee. Nenáviděl je. Tak moc je nenáviděl.
Bohužel jeho pokus o útěk byl zatrhnut S'Arikem. Pod jeho vahou se opět octl na pevnině a hned se po něm ohnal zuby - stejně jako po Timovi. Byl připraven se bránit.
"Já se vám přiznal! Co více ještě chcete?!" zavyl a snažil se vymanit z jejich sevření. "Pusťte mě!" Nebo skončí stejně jako Ghu'lass. Cítil ve své hlavě známý tlak. A byl ochoten ho vypustit, jen aby docílil toho, že se do jeho mysli nikdo nedostane. Jeho vzpomínky byly jeho.

Chudák už očividně i dědka naštval, no to bylo panečku umění! Ale na blbou otázku blbá odpověď, že?
"Já za služby mediků ale vděčný jsem. Ale proč bych měl být vděčný tomu zbytku, když jste neudělali ani to NAPROSTÉ MINIMUM, abyste našli toho, kdo mi ta zranění způsobil, co?! To je ode mě tak strašně spratkovské, no jo, radši mlčet a šoupat nohama a zapomenout na to, ŽE MĚ MÁLEM NĚKDO TADY ZABIL. Ale hlavně, že jste si úplně náhodou vytáhli z pr*ele to, že jsem chtěl zabít Ryumee. Jak strašně nevděčné, co? Kdyby se to stalo nějakému vašemu spratkovi, tak se nezastavíte, než najdete odpověď." Byl fakt dopálený, protože doteď věřil, že fortis zabít nechtěl, vždyť to byl strašný nesmysl. Cítil se naprosto ukřivděně a chtěl jim to dát sežrat.
"Ó, já dobře vím, že jsem nahraditelný! Dali jste si dobrou práci s tím, abych na to nezapomněl," ušklíbl se na dědka. Vždyť ve smečce byl kvůli své víře nikým! Tak proč by si myslil opak? Byla ale pravda, že si jednu dobu myslel, že je součástí důležitého božího plánu, ale to očividně byla taky velká blbost. Ve všech oblastech života byl nikým.
Pohlédl na Tima. "Samozřejmě, že nejste. Já to myslím smrtelně vážně." Až na to, že vůbec, co?
"Já umím jen ničit a vraždit, ostatně jsem k tomu byl stvořen. I svou mámu jsem zabil ve svých celých čtyřech měsících. Neměla žádnou šanci. Azarynu jsem povykládal, jak jsme unesli Kultu vlče, jak naše populace stárne a takové pěkné věci... Anjel jsem se zbavil telepaticky, když jsem v té době umíral v léčitelském doupěti. A Ghu'lass... Byl prostě ve špatný čas na špatném místě. Prostě - všechno špatně." Švihl ocasem. "Tak! Tady máte mé přiznání. Ještě k něčemu se mám přiznat, aby byly všechny případy uzavřeny, abyste mohli v noci nerušeně spát?"
Bohužel brnkání na nervy se ne vždy mohlo vyplatit, že? Bohužel, byl natolik vykolejen, že i kdyby chtěl, tak by upřímné doznání ze sebe nedostal. A odmítal, odmítal! Se nechat prohlédnout, takže když Tim na mozkování trval, tak věděl, že musí něco udělat. Krev mu z toho všeho úplně hučela v uších, protože dobře tušil, že kdyby k prohlídce došlo, tak to bude jeho poslední den na tomto světě. Využil své váhy a vší silou vrazil do drobnějšího léčitele. Pakliže se mu podařilo ho dostat z blokované cesty, tak se krátce rozběhl a pokusil se vzlétnout. Jeho takřka jediná šance, neb nikdo ze zúčastněných nebyl okřídlen. Odmítal tu dnes zemřít jejich tlapou.

"Ano, jak, jak? Asi jim někdo přišil tlamu irbise." Ano, měl toho už natolik plný zuby, že se uchýlil k sarkasmu, ale už si nemohl pomoci. Měl pocit, že za chvíli pukne. Okolnosti rozhodně nesvědčily v jeho prospěch.
"Jo tak. Váš tajemný zdroj mluví ověřitelnou pravdu. Jasný. Určitě. No to tak. Kde byl ten váš p*sranej zdroj, když se to stalo, co? Teď se vám to tak krásně hodí," uchechtl se trpce. "No tak mi řekněte jedno! Dobře jsem slyšel teorie, že mě zranil někdo z týto zatracený smečky. Dělali jste taky u někoho takovej cirkus, kterýmu říkáte výslech? Nebo jste se na to v**rali, protože jsem byl pro vás jen nedůležité NIC?" zvýšil hlas. On to jen ne a ne nechat být! Byl z tohoto velmi, velmi rozčilen. Však on byl v tom případě oběť a teď dělají, jako kdyby chtěl zabít pitomou Ryumee! Ale vždyť mu před tím incidentem byla úplně někde! Kecy, kecy, kecy. A ty Timovy kecy, jaké do něj vložili ÚSILÍ. On možná ano, když mu zachránil život. Ale zbytek? Zbytek akorát vynaložil úsilí na to se ho zbavit.
Napnul svaly. Byl připraven na dědka zaútočit, pokud by se na něj pokusil sáhnout. Jeho vzpomínky byly POSVÁTNÉ. A jen a jen jeho. Žádný S'Arik k nim přístup mít nebude.
Možná by stále mohl utéct. Jistě, z druhé strany ho blokoval Tim, ale ten byl oproti němu drobnější, starší a hlavně byl jen medikem. Pochyboval, že by se včas ubránil.
"Dobře, dobře. Přiznám se," řekl, nadechl se, na chvíli se odmlčel a nasadil vážný výraz. "Ano. Zabil jsem Ghu'lasse. Víš, jak jsi říkal, že jeho zranění nemohl způsobit vlk? Přesně tak, já totiž nejsem vlk, ale samotné ztělesnění ďábla. Azarynu jsem vyzradil všechna tajemství smečky. A ano, i zmizení Anjel mám na svědomí. Prostě všechno. Kdo jiný by mohl za vaše posrané životy, než já, Apollyon?" povídal skoro až šeptem a pak se nenápadně ušklíbl.

"Jednoho známého tam mám, vskutku. Ale příliš blízcí si nejsme," sdělil a dál to nerozvíjel. Raději. Už by byl nejraději, aby měl pokoj. Bohužel jeho trpělivost nebyla nekonečná. A jak by bylo skvělé, kdyby byla!
Přivřel oko. "Hmyz? Hmyz horách v zimě? Jak by mohl zabít vlka a udělat takový poškození?" Ah, jak to jen mohli tušit? Jistě, mohla za to sarančata, ale taková ve volné přírodě fakt neviděl. Hlavně v klidu. Hlavně v klidu... Nemohou ho ještě dostat.
Bohužel nemohl vydržet v klidu, když se jednalo o takové lži. Jak... ironické.
"Co? Proč bych jako chtěl zabít fortis? Co je to k čertu za blbost?!" zavrčel temně. "Takže vy celou dobu ten incident vůbec neřešíte, hezky jste ho zametli pod koberec a pak k vám přijde nějaký vůl, nakydá vám snůšku naprostých nesmyslů, kterým hned začnete věřit?! BĚŽTE DO HÁJE!" Apollyon teď viděl opravdu rudě a nejraději by všechny tady roztrhal na cáry. Nenáviděl je. Opravdu je nenáviděl. Přál si, aby se všem tady stalo něco zlého. Ať shoří v pekle.
"Že ne? Já si ctím svého soukromí, ale to je ti asi naprosto cizí," odplivl si. "Neukážu nic! Už teď mě tady obviňujete z naprostých šílenosti! Jak by bylo pro tebe snadné mi prozkoumat mysl, NIC TAM NENAJÍT a pak si navymýšlet nějaký sr*čky jak s tou vraždou fortis! Protože by je NIKDO nemohl rozporovat. Na to vám všem tady kašlu!" Ne. Nenechá si prozkoumat mysl. Nikdy.

"Říkám, že přátele nemám," připomněl mu své stanovisko. Nikdo ze zmíněných k nim nepatřil. A s takovým Berrym měl sotva nějakou plodnou konverzaci. Až teda na jejich setkání v horách, kde mu trošku zmanipuloval paměť.
Nadechl se. "Opakuji, jak to mám vědět, když jsem nic neviděl? Žádnou teorii teď fakt nevymyslím." Rozhodl se, že raději nic neřekne a zůstane jen u toho, že to nejspíše způsobilo nějaké zvíře. Ještě by přešlápl, zamotal se a pak by se z toho nevymotal!!
"O čem to sakra mluvíte?" obořil se na sněm dědků. "A jako koho? Koho jsem se pokusil zabít? Vždyť mi tehdy nebyl ani rok! ANI ROK, ale to vám očividně nebrání mě obviňovat z něčeho takového!" vrčel. Ne, vůbec nebyl rád. In fact, působil velice ready se hádat. Tak moc byl přesvědčen o své nevině v ten den, kdy spadl z hráze. Ale spíše ho hryzalo to, jak se vedení k tomuto incidentu postavilo. Ne zrovna akčně.
"Ano, bude mi to vadit," odmítl rázně a zvedl hlavu. "Můj život je můj, mé vzpomínky jsou mé a určitě nejsou k nahlédnutí." A s těmito slovy o krok ustoupil od dědka, kdyby měl náhodou blbý nápady, a probodl ho pohledem.

"Nic takového jsem neřekl," švihl ocasem a měl dost dělat, aby nezavrčel. A festival vědění? Ten ho naučil si patlat hvězdičky a stahovat zvěř z kůže. A v rámci jeho trvání byl ještě příliš podrážděn z plesu na to, aby se příliš snažil. Jen věděl, že si nemohl dovolit další minusové body.
A že smečka trpěla jeho! On trpěl ji.
"Nemám tu přátele," odpověděl mu stručně na dotaz ohledně vztahů. Byla to pravda, hm? Asteri byl na něj hodný, ano, ale přítelem by ho nenazval. A koho by nazval nepřítelem? Koho jiného, než dědka a zmizelého Daňka?
"Jak mám přednést teorii, když jsem ani neviděl na vlastní oči tělo a ani nebyl na místě činu?" Už ho to celé začínalo docela unavovat. Výslech se mu zdál býti nekonečným a přesto to vypadalo, že to ještě není zdaleka u konce.
Víme, co jsi udělal? Ale... ale jak? To přeci nebylo možné, ne? Nebo se mu jen snažil dostat do hlavy? A pak zmínil... ten den.
"Jak jako, že víte, co se stalo?" Zněl opravdu zmateně. "Vy víte, co se ten den stalo a nikdy jste mi nic neřekli?!" zavrčel. Jeho maska klidu se začala pomalu vytrácet, konečně projevil nějakou emoci. Tohle bylo jeho slabé místo, protože opravdu nevěděl, co se stalo. A už vůbec nevěděl o nějaké touze zaútočit na fortis. Ah, jak moc mu změnila zvědavost a touha manipulovat s nějakou korunou!
"Nenesu," řekl a intenzivně pohlédl starému lexovi do očí. Musel se ovládnout, musel se ovládnout!

Co plánoval nyní? Skvělá otázka. Opravdu skvělá, protože... doteď neměl tušení. I kdyby se na něj nakonec nepřišlo, tak cožpak mohl tady reálně zůstat jak nějaký parazit? Mohl jistě vyměnit masku a tvářit se jak mílius, ale i jemu bylo jasné, že to dlouho nevydrží. A vlastně, proč se tady trápit? K čemu by to bylo?
"Nevím. Ještě nevím. Mám ještě o čem přemýšlet," přiznal se. Škoda, že se nepřiznal ohledně toho, proč tu jsou, že? Bohužel právo Přízračných neznalo nějakou dohodu o vině a trestu, která by se mu mohla vyplatit!
"Ano, přemýšlel, jak jsem řekl." Chtěl dodat, že ho Gulášova slova ranila natolik, že bylo snad normální, aby se nechtěl vracet do smečky, kde mu někdo přeje smrt! Ale rychle se zastavil, protože nechtěl dát zdejším dědkům (a babce) potenciální munici navíc. Víc fleshed out motiv.
"Ne, neviděl." Jasně, že ne, jak by mohl! Jistě, zabil ho, ale to se teď nepočítá. Teď ho nezabil. Aby lži říkal efektivně, tak jim musí sám věřit. Nebo tak něco. Ale bylo těžké v tom pokračovat, když S'Arik spustil zevrubný popis Gulášova těla, zatímco ho probodával pohledem. Nemohl si pomoci a při těch slovech se zachvěl. Jako kdyby stále slyšel Gulášova slova o pomoc. Pomoc, kterou mu nemohl poskytnout, ač tehdy chtěl. Přeci jen - vypuštění sarančat byl tak trochu omyl.
"Nejsem medik, ani jiný vědec. Možná to způsobilo jiné zvíře, které tu ještě neznáme." Mluvil o trošičku rychleji než předtím, však se ještě kontroloval. Zatím. Přeci jen, počítal s možností, že si ho kvůli Gulášovi eventuálně odchytí.

Vše se vším souvisí. S tím mohl jistě souhlasit, ale nač se tak podle toho chovat? Nač jim to dělat tak snadné? Nemohl si dovolit přešlápnout, protože jakéhokoli přešlapu by se mohl dědek chytit. A to by bylo nepříjemné. Jistě, ať výslech dopadne jakkoli, tak nejspíše ze smečky vypadne. Svou budoucnost si zde nedokázal představit. Pokud by ale jeho vina vyplula napovrch, tak by mohli chtít jeho hlavu. Vždyť Guláš byl spratkem fortis, bodejť by se nechtěli mstít.
"O potenciálu... mít přátele a zařadit se normálně mezi smečku. Mít normální život." A dál to... opět nerozváděl. Byl to přeci chudák!! Tak se snažil si získat boží přízeň jen, aby nedostal vůbec nic. Právě naopak. Bůh ho opustil.
Snažil se nevnímat to, jak S'Arik kolem něj kroužil jak sup. A ani mu vůbec nedocházelo to, že myslel na nějaký útok na fortis. Něco takového si totiž vůbec nepamatoval.
"Byl jsem naštvaný. Myslel jsem si, že Ghu'lass z toho vyjde beztrestně, ač si přede všemi přál, abych ten den zemřel. Nechtěl jsem se ani vracet zpátky na území, ale jak jsem se uklidnil, tak jsem si uvědomil, že je to třeba." Bylo to třeba? Možná by mu bylo teď lépe, kdyby se hned přestěhoval k Seraphině, ač ji sotva znal.
"Nevím. Nikdo není věčně nesmrtelný, ani vyvolení. Nečekal bych ale, že se tak stane tak strašně brzo," řekl mu svůj názor stručně. Jeho vůle stála nad vůlí vyvoleného. Stále ho zajímalo to, proč se tak stalo. Sotva to dávalo smysl, ledaže bůh byl prostě psychopatem, kterého těší, jak se druzí kvůli němu trápí.
"Nevím o žádných," sdělil mu. Až donedávna stejně o žádných nevěděl. Ubohej Guláš byl svědkem jejich premiéry.