Príspevky užívateľa

Na dědovo rýpnutí ohledně neužitečné cestě nic neřekl. Byl totiž sám přesvědčen, že dost jedinců si někdy na neužitečnou cestu zašlo. A hlavně - nerad by se v této situaci nechal vyprovokovat. Musel zůstat v klidu.
"Co mě k tomu vede?" zopakoval Timova slova a už cítil, jak začínal být napružený. Nejraději by jim vmetl do ksichtu to, jak vůbec neřešili to, kdo mohl za jeho zranění, ale to by pak viděl rudě. Musel zůstat klidný. Nerýpat se v ničem, v čem nemusí. "O tom si jistě můžeme někdy popovídat blíže. Ale někdy jindy, protože jste tu očividně kvůli něčemu jinému. A ano, i víra v tom hraje roli. Ne snad?" Inu doufal, že jim to tak stačit bude, i když těžko říci. Tento sněm dědků si očividně rád pokecá o všem možném. Třeba o počasí.
"V horách jsem nebyl a nikoho z Azarynu jsem nepotkal, jak jsem ostatně řekl," sdělil klidně. Nic jiného ani říci nemohl, protože by si protiřečil s tím, co už řekl předtím. Ach, snad se to svých lží nezamotá! To se mohlo stát vskutku relativně snadno.
"Má hlava je stále na svém místě," odpověděl suše. "Jen jsem kvůli bezmezné víře ztratil... potenciál, řekněme." Potenciál normálního života?
Pak Timothée i dědek začali dále rozpitvávat jeho vztah s mrtvým. "To nazýval," potvrdil, ale nijak dál to nerozvedl. "A co jsem cítil? Myslel jsem si, že eventuálně procitne. Přeci jen, jen tak někdo z mrtvých nevstane, že? A ne, nebyl jsem pro tyto pocity schopný zabít. To by přeci nedávalo smysl, proč bych chtěl ublížit někomu, kdo byl vyvoleným? A ne, nevyhrožoval jsem mu. Nevím, proč měl ze mě strach, do hlavy mu nevidím. A jak jsem se cítil, že mi přál smrt? Zle, jak jinak by se vlk měl cítit?" Ano, lezlo to z něj jak z chlupaté deky, ale co jiného také při výslechu čekat, že? Doznání? Hááh! To tak!

"Každý dostane to, co si zaslouží," odpověděl stroze, protože neměl potřebu se reálně zamýšlet nad definicí spravedlnosti. Přišlo mu, že v tomto děd tak trochu zdržoval, nebo hrál 5D šachy, které mu unikaly. Strategie ale stále byla stejná. Neříct nic navíc. Škoda, že tu neměl právo nevypovídat! By pak mlčel jak partyzán.
"Má cesta nebyla za účelem lovu, tudíž jsem si zvěře tolik nevšímal. Ale u řeky jsem viděl jelení stopy. Alespoň si myslím, že byly jelení. Jak jsem řekl, moc jsem to nezkoumal. Co se Azaryňanů týče, tak jsem pochopitelně nechodil v přímé blízkosti jejich hranic a nikoho jsem tam nepotkal. A jak jsou mé myšlenky teď relevantní? Ano, naznačil jsem je, ale nemyslím si, že je nutné je rozpitvávat. Stejně byste mi nevěřili." Joo, kdyby ho chtěli řešit kvůli víře, to je jiná! Jistě, mohl by zdržovat kecama o tom, jak si uvědomil, že bůh je špatnej, ale bylo mu jasné, že dědek na takové prosté manévry a uskakování neskočí.
"Nebyl zrovna nejlepší, jak víte. Ale on byl převážně hostilní k mé osobě. Jednou mě i odmítl ošetřit, respektive mi zkontrolovat ránu. Asi je to pochopitelné, vzhledem k tomu, co jsem říkal." Ani víc, ani míň. Čím víc by toho řekl, tím víc by zvyšoval riziko, že řekne něco, co nechce. A hlavně se tak lépe udržovala maska. U Guláše to naštěstí relativně šlo. Ale kdyby se řešil takovej Danny, tak by se nejspíše nezvládl tolik kontrolovat. Ještě, že je nezajímal.

"Nemyslím si, že se jedná o tak iracionální přesvědčení, jak je to tu prezentováno. Jen bych byl rád, aby se jednalo o spravedlivý proces. A ten nebude, pokud jste tu podjatí. To je vše." Ano, stále byl docela salty z toho, jak se k němu ostatní nejednou chovali. A tak jim pochopitelně nevěřil. Byl totiž přesvědčen, že i kdyby Guláš zdechl blbou náhodou, tak by šlápli na krk jemu už jen z principu, proto se v tom ryl.
A odpuštění? Bah! Tito vlci odpuštění schopni nebyli. I kdyby nic nespáchal, tak by k ničemu takovému nedošlo, jen ať si nenalhává.
"Neviděl mě nikdo, alespoň o tom nevím. Cestoval jsem hlavně pěšky. Počasí bylo normální, zataženo, ale moc nesněžilo. Šel jsem kolem řeky Cayny. Při cestě se nic zajímavého neudálo, co se okolí týče." Inu, určitě to nehodlal dědkovi udělat snadné. Proč by taky, že? Očekává snad, že každá cesta je natolik zajímavá, že by byl schopen vyklopil miliontero detailů? To tak. Mohl by si vytáhnout Pstruha jako své alibi, ale to znělo nebezpečně. Kdo ví, co by jim vyklopil.

Určitě nebyl rád, že se k němu děd přiblížil sám. Dost dobře slyšel něco málo o rodových schopnostech Milagů a z toho důvodu by jistě nestál o takovou tělesnou blízkost. Jestli se o něco pokusí, tak to asi ztratí. Jeho vzpomínky byly posvátné a jen a jen jeho.
"Opravdu?" oplatil mu pohled do očí. "Neskrýváš za tím i své vlastní zájmy? Nedělej tady ze mě hlupáka, je mi jasné, že jen hledáte jakoukoli záminku se mě zbavit. Nemyslete si, že jsem si to za tu dobu nevšiml." Ano, úplně mu to připomnělo konverzaci s Everettem, který mu implicitně naznačil, jestli opravdu uvažuje nad tím, že zůstane ve smečce.
"Ano. Bez povolení," uznal, protože nemělo smysl tuto skutečnost zapírat. "Konkrétněji? A co konkrétněji chcete slyšet? S kým jsem se setkal? Toho dne s nikým. Kam jsem až došel? Někam k Dormanskému lesu." Jasně, že nebude konkrétnější. Proč by byl? Byl to prostě zcela obyčejný dníček. Jen byl shodou okolností mimo území, a tak neslyšel volání.

Přivřel oko nad komentářem, že si všichni neseme své jizvy. Byl jím skoro až iritován. Jak by mohl srovnávat jeho díru hlavě s nějakou prachobyčejnou jizvou, co měl on? Drzost.
Přišel blíže jen o trochu. Byl by hloupý, kdyby si nenechal mezi vlky, kteří si šli pro jeho hlavu, rozestup. Jistě, byl vinen, to byla objektivní pravda. Ale pochyboval nad tím, že měli nějaký hmatatelný důkaz.
"Soud," zopakoval měkce. "Bude spravedlivý, když jsi tu podjatý?" tázal se ho. Ano, vždyť ho S'Arik nepochybně nenáviděl a to už dávno předtím, než zemřel Guláš. Ne snad?
Nadechl se. Ah, co to bylo za otázku? Kdo je? Člověk by si až pomyslel, že je jen rétorická, ale docela pochyboval nad tím, že stařec takový koncept znal.
"Jsem Apollyon, crona Přízračných, neznámého původu. V den Ghulassově smrti jsem byl mimo území smečky. Přemýšlel jsem. Dlouze jsem přemýšlel. Hlavně o... své víře. Došlo mi, kolik jsem toho kvůli ní ztratil." Byl raději stručný. V takových případech toho raději říci méně než více.

TW: vypíchnutí oka.

Jak byl sám Apollo jednooký, tak nebylo snadné přesně zamířit, hlavně, když se ho Pstruh instinktivně pokoušel odstrčit! Inu žádným chirurgem nebyl a i kdyby, takový chirurg někde praxi získat musí, že? Jakmile si myslel, že je na správném místě, tak pořádně zabral, skoro se až zabodl, zabral, zatočil čepelí a pak ji vyndal - i s oční bulvou. Byl to nechutný pohled. Ale co to? Náhle se celý chrám rozzářil, jako kdyby slunce vysvitlo a jeho paprsky prorazily vitrážová okna. Bůh snad promluvil? Nemožné. Jen náhoda. Jen náhoda...
Očekával ze strany Pstruha silný šok, a tak se ho jal hned objat, aby cítil ze svého guru podporu. No opravdu! Strašný to had, co??

TW: vydloubnutí oka

Pstruhův strach se zdál býti až hmatatelným. Evidentně chtěl vycouvat, ale neměl odvahu říct ne. A na to právě doplatí. Oko... oko mu totiž nedoroste. Nebo ano? Možná existuje bájná kytka, pomocí které může dorůst kdeco. Jak krásné by to bylo!
"Jsi připraven, Pstruhu. Cožpak pochybuješ nad boží vůlí?" řekl a věnoval Pstruhovi pohled, který jasně znamenal, ať si dává pozor na to, co říká. Bůh by určitě nebyl spokojen.
Pstruh ale dále neutíkal. Zůstával na místě. Čepel se začala blížit k jeho bulvě, ale šlo poznat, že pro Pstruha bylo obtížné nechat oko otevřené. Instinkt vlk jen tak nepotlačí, tak fungovala příroda. A tak si pomohl packou, ač to bylo velice awkward. Jak by se hodily lidské ručičky! Ale musil si poradit takto. Přidržet si víčko a operace mohla začít.
Přiložil čepel k bulvě a zamyslel se, jaký řez by byl nejčistší. A jak hluboko takové oko může být. Předpokládal, že dost hluboko. Viděl i vlastní bulvu, když se mu rozpadla půlka obličeje? Možná. Ale už si na to moc nepamatoval.
A pak řízl. Nebo se spíše skoro až zabodl. Možná se bude hodit zakřivení srpu na extrakci bulvy, že? Pstroužku, moc se teď nehýbej!

Jak to bude bolet? Popravdě, nevěděl. Tohle totiž bude zcela jiné než jeho rozpad tváře. Ten byl přímo agonický. Tohle bude oproti tomu procházka růžovým sadem, hm? Nic, co by nemohl přežít.
"Bude to nepříjemné, to nebudu lhát. Ale nebude to trvat dlouho," ujistil ho. Dostatečné poškození oka přeci jen nebyl nějaký titěrný chirurgický zákrok, co by trval půl dne! Bude to na okamžíček. Či snad ne? Bah! Stresy byly naprosto zbytečné.
"Nikoli. Jsi první, Pstruhu. Bůh nám ale věří, a to je hlavní," řekl pevně a vzal do zubů srp. Ten byl naštěstí relativně čistý, nebo minimálně nebyl od bordelu.
"Pomodli se. A nezapomeň na to, co jsem ti řekl," zahuhňal. A pak se začala čepel srpu přibližovat k jeho očku. Zároveň však svými bělostnými křídly Pstruha pohlaďkal, aby se tolik nebál. Kdyby sebou mrskal, tak kdo ví, možná by omylem zasáhl oči obě. A to by asi neměl moc jak vysvětlit, že? Leda tím, že vyvoleným nebyl. Apollyon však nebyl greedy. Stačila mu jen jedna bulva. Zatím.

Přivřel oko, když uslyšel první ale. Tak přeci jen si nebyl jistý! Samozřejmě. Nemohl přeci čekat, že to půjde jak po másle, že? Musil ho ujistit. Že je to tak správné. A že skončí mezi anděly. To přeci chtěl, však?
"Ano, jsi připraven, Pstruhu. Nesmíš nad sebou tolik pochybovat. Jestli to někdo má zvládnout, tak právě ty." Co by však udělal, kdyby k odmítnutí došlo? Nechal by ho jít? Nebo by sundal masku a udělal by mu zákrok nedobrovolně? Těžko říci, jaké by bylo nejmoudřejší rozhodnutí. Přeci jen - Pstruh ještě mohl být užitečný. Než se dozví pravdu. To ho pak bude muset za bohem poslat.
"Běž k tomu oltáři. Sedni si na něj, či si lehni. Já pak vezmu nástroj a provedu extrakci oka. A aby tento rituál byl úspěšný, tak nesmíš spustit oči z božího oka. Rozumíš?" A s těmito slovy se jak vzít srp.

Apollyon se překvapeně pousmál. Myslel si, že mu to nedojde tak rychle. Kdo by si také myslel, že za ním přijde starý přítel pro jeho oko? Normální vlk si své oči chrání a nic takového ho nenapadne. Tak přeci! Tak přeci na Pstroužkovi něco bylo. Možná byl opravdu vyvoleným. Nebo... ne? Jestli byl, tak by bylo možné, že dnešnímu dění bůh nějak zabrání. Ne. To se snad nestane.
"Přesně tak, Pstruhu," potvrdil jeho slova. Sice na ně kápnul hned, ale to neznamenalo, že se hned do toho pohrne, že? Musel mu dodat sebevědomí. Že je to tak, jak to má být, ačkoli... to byl jen plán, jak ho navždy zmrzačit.
"Bůh mi dal znamení, že jsi připraven. Připraven se stát samotným andělem, až bude čas. Ale aby se tak mohlo stát, musíš se Bohu co nejvíce přiblížit." Po těchto slovech se k flekatému ještě více přiblížil. "Chápu, že to může působit náhle a děsivě. Ale jsi statečný. A jsi připraven. Kdybys nebyl, žádné znamená bych nedostal."

Zatím to celé vypadalo velice slibně. Pstruh jeho slova očividně hltal. Bude je hltat i za chvíli? Inu, uvidíme. Snad ano. Přeci jen, ten tlak na něj nevyvíjel jen tak. Tlak, aby nezklamal boha. Protože, jak říkal, měl jen jeho. Copak by řekl na to, kdyby se od něj odvrátil?
"Za má slova děkovat vůbec nemusíš. Jen a pouze říkám pravdu. Čeká tě dobrá budoucnost. Věřím ti." Ah, co ubožák bude dělat, až se dozví pravdu? Že Apollyona pohltila temnota? Že ho samotný ďábel posedl? Přestane věřit? Nebo mu to víru naopak paradoxně ještě upevní?
A tak ti dva tedy skočili do portálu a skončili v chrámě božím. Chvíli mlčel, aby na ně dolehla tíha toho ticha. A majestátnost tohoto místa.
"Boží oko prozřetelnosti," začal posléze povídat, "je tradiční symbol v podobě oka v trojúhelníku. Prozřetelnost lze popsat jako působení, jehož prostřednictvím vede Bůh a jeho andělé všechny tvory k životnímu cíli, k oslavě Boha. Je důvod, proč je tady vyobrazeno. A je důvod, proč jsou i další boží služebníci vyobrazeni pouze s jedním okem."

"Přesně tak, Pstruhu," potvrdil mu měkce. "Ať se děje cokoli, bůh je při nás. Neustále a navždy. Vidí vše a je spravedlivý. A nikdy nezapomene na to, žes mu byl věrný. Nikdy nezapomene na tvou dobrou čistou duši. Jakmile absolvuješ další krok, Pstruhu, tak bude jisté, že nikdy na scestí nesejdeš. Nikdy jsem ti nevěřil více, jak právě teď." Ano, ano. Jen ať mu důvěřuje. Musí mu důvěřovat. Však kdo byl bez něj? Rád by věřil, že nic. Protože jestli měl silný systém podpory, tak nejspíše nekývne na to, co se stane za chvíli. Právě nyní mu musí mazat med kolem huby a ujišťovat ho, že takto to bůh chce. Že je to jeho osud jakož božího vyvoleného.
"Ano, Pstruhu. Dostane tě to blíže k bohu," řekl pevně. Pak se otočil a poklepal tlapou po kameni, který nosil. A pak se objevil portál. Portál, který už mladý Azaryňan dobře znal.
"Pojďme," pobídl ho.

Povšiml si, že jeho hlas nezněl zrovna nadšeně. Ale však on nadšený bude. Dnes bude Pstruha čekat test. Test jeho víry. A nebude snadný. Ale však on byl tady vyvolený, že? Věřil v to stále?
"Nic jiného jsem ani nečekal, Pstruhu. Předčil jsi veškerá očekávání, neb i přes to všechno, co se ve tvém životě událo, jsi zůstal Bohu věrný. A za to by tě chtěl Bůh odměnit," řekl vážným tónem. "Domnívám se, že jsi připraven podstoupit další krok. Další krok, abys byl bohu ještě blíže, než předtím." Přijme? Bude rád? Nebo si bude myslet, že není hoden?

Apollyon měl o čem přemýšlet, problém byl, že o svých problémech nechtěl přemýšlet. Chtěl je udusit, zadusat a nikdy si na ně nevzpomenout. Ale jeho mysl mu to furt připomínala, jako kdyby ho týrala. Byl ztracený; mohl někdy snad najít opět cestu ke světlu? Nejspíše ne. Nejspíše bylo dávno pozdě.
Ucítil známý pach. Pach Pstruhův. Zastavil se a zadíval se do dáli. Zrovna jeho potkat nechtěl, co by na něj říkal? Kdyby věděl, kam se vydal, nejspíše by se ho chtěl sám zbavit. A cožpak si mohl někoho takového ve svém životě dovolit? Ale... ale...
Přivřel oko a vydal se za starým přítelem. Jako kdyby ho temno posedlo. Věděl, co dělat.
"Pstruhu," ozval se, aby flekatý věděl o jeho přítomnosti. "Znovu se setkáváme. Modlíš se?"

Kdyby byl Apollyon drzým puberťákem, tak by nepochybně nad vlčiným skoro až sekýrováním protočil očima. Tentokrát ale pohledem neuhnul a nechal její slova jen plynout, jako kdyby nic neznamenala. Inu, alespoň se tak snažil.
"Opravdu to tak vyžaduje?" střihl uchem. Fascinovalo ho, jak se v tomto docela ryla. Jak dlouho jí tato konverzace hryzala v hlavě? "Inu, bohužel nebylo možno strávit celý den naší konverzací, ale jestli máš něco na srdci, tak to zajisté můžeš říct teď." Ano, samozřejmě, vlastně utekl, protože měl toho plné zuby, nechtěl se tím zabývat. Naučit se bojovat jistě znamenalo v jejím jazyce se stát lepším, ba přímo dobrým. A to nešlo. Ne teď. Ne nikdy. Bylo pozdě. Že?
"Máš vskutku zajímavý náhled na svobodu," pronesl lehce. Vzduch v plicích a volný prostor pod tlapami. On si myslel, že nic jako pravá svoboda neexistuje. Protože kdyby existovala, tak... Zajímavá to představa! Nejspíše by se všichni zbláznili. Pravá svoboda je děsivá věc. Málokdo by ji zvládl. Ne však?
Ani k těm, co se rozhodli věřit v Měsíc? Tak narazila na Kulťany! Bah. Až ho jí bylo skoro až líto. V tolikero hloupostí tito troglodyté věří! Ale těmto bláznům nemožno ukázat světlo rozumu. I když, Apollyon měl fakt k rozumnému filozofu opravdu velice daleko.
"A je samozřejmě hezké, že ses v tomto Nihilu našla a že tě nechtěli zlomit," střihl uchem. Jaký by byl jeho život, kdyby ho jako děcko nenašli Přízrační, ale Nihil? Bylo by to lepší? Horší? Stejné? Ať by to bylo jakkoli, nemělo smysl nad tím přemýšlet. Všechny smečky by měly shořet.
"Velice mě mrzí, že ti naše poslední setkání tak... leží v žaludku," švihl ocasem. Byl klidnější jak předtím, ale to neznamenalo, že to u něj uvnitř nevřelo. Musel se ale chovat slušně, lítostivě a trošku Heidi namazat med kolem tlamy.
"A samozřejmě, máš pravdu. Hledal jsem validaci svých myšlenek a to... nebylo příliš ode mě vyspělé. Omlouvám se." Na chvíli se odmlčel, vítr zavál a přinesl s sebou vůně rostlin z nedaleké louky. Chtěl, aby si myslila, že to myslí vážně. Pravdou bylo, že vyřknutí těchto slov bylo obtížné, protože s nimi nesouhlasil, ale musil se sebezapřít, aby mu věřila, aby působil věrohodně. Doufal, že si to nepokazí, alespoň ne teď.
"Mohl bych mít na tebe menší dotaz? Nic velkého, ani filozofického. Opravdu." A jakmile dostane odpověď, tak jeho maska opět odpadne.