Príspevky užívateľa

Nevadí? Není důležité? Ugh... Zamotala se mu hlava a málem na okamžik opět ztratil vědomí. Chudák bojoval s tím, aby měl oka otevřená, ale dlouho mu to nevydrží. Už tak udělal šílený výkon tím, že vůbec od hráze došel do špitálu.
"Ano... ano..." opakoval. Ano, chtěl něco na utlumení. Byl svým zpsůobem utlumen relativně dost, ale musel by se stát zázrak, aby už necítil bolest.
Nejspíš by byl rád, kdyby věděl, že se Tim snažil ignorovat skutečnost, že se dívá na ránu z pekla. Pacientovi by momentálně neprospěla vědomost, že je takto... v háji, řekněme.
"Děkuji," zachraptěl. Vždyť bylo příliš brzo... nemohla to být jeho poslední hodinka. Vždy si myslel, že bůh má pro něj velké plány, ale nejspíš byl jen bláhový. Však které dítě nemá main character syndrom, že?
"Azi?" špitl zmateně. Měl pocit, že slyší hlas starého přítele, který nejspíše ani neexistoval. Ani jeho jméno neřekl správně, avšak si to ani neuvědomoval. "Vrať se..." vydal ze sebe. A pak - zavřel oči. Už nedovedl se držet při vědomí. Nebyl mrtvý, kdeže. Ale neměl od toho daleko. Místo toho se ubral do říše divých snů.

Skončil na temném místě s věčným ohněm. Poznával to - alespoň si tak myslel. Byl mrtvý? Sáhl si na tvář. Ještě byla celá. Jak se sem dostal? Věděl, že si toto místo musí pamatovat víc, ale stále měl v hlavě podobnou mlhu jako vždy. Něco si vybavoval, ale bylo toho žalostně málo.
Náhle spatřil vlka, jak se k němu blížil. Měl černou srst, rudé oči, netopýří křídla a rohy, přičemž jeden byl zlomený. Byl drobnější jak šedivý, přesto z nějakého důvodu věděl, že kdyby chtěl, udělá s ním *krátký proces.*
Černý vlk náhle promluvil. "Dei, quod reliquum est, nolite metuere. De ossa tua liberabit, expectans," jako kdyby byl v tranzu. Jeho výraz se ale vrátil po okamžiku do normálu. "Jaká to snůška blbostí," odfrkl si. "Rád tě tu opět vidím."
Apollyon nic neřekl. Byl zmatený. Všechno se to tu tak divně vlnilo, bylo to tu neostré, ničemu nerozuměl. Snová říše, ale to si sotva mohl uvědomit.
"Bůh je na tebe naštvaný. Trest nemine toho, kdo se pokusí najít Domov," pokračoval černý dál. "Ale ty jsi nenašel Domov, ale zcela jiné místo. Prchl jsi ze spirály života a smrti. Jsi teď velice smrtelný. Jakmile tvůj čas nadejde, tak nebudeš moci začít odznovu."
"Nechápu, o čem mluvíš."
"To nikdy nechápeš. Zapomněl jsi takřka na vše, ale přesto ses vlastně moc nezměnil. Spousta z naší rodiny si vlastně ani tvé nepřítomnosti nevšimla. Tak moc jsi zapomenut, Apollyone. To kdybych se o tvůj kousek pokusil já..." uchechtl se a pak mlasknul. "Moc by mi to neprošlo, řekněme. Nejsem boží favorit, a to sám dobře víš. Kvůli mému chování by i celý svět nechal potopit." Vlkovy rudé oči zářily výhružně ve tmě, ale Apollyon věděl, že mu přítel neublíží. Alespoň v to doufal.
"Pojď za mnou," pobídl ho vlčí démon a vydal se temnem dál. Na jakoukoli snovou obludu vychrlil krátký krvavý paprsek silně páchnoucí sírou. Krátký proces.
Apollyon nic neřekl. Sotva o sobě věděl. Přirozeně. Byl ve snu, na kraji mezi životem a smrtí. Kdo ví, co Tim teď dělá? Panikaří snad, že jeho pacient je v bezvědomí?
Démon došel k jakýmsi dveřím. Bylo jich několik. Apollyon už něco takového viděl - v troskách.
"Otevři je."
Apollyon nechápavě na černého pohlédl.
"Jen ty tak můžeš učinit."
A tak čumákem učinil. A spatřil sebe. Zachumlaného do klubíčka, třesoucí se. Měl by brečet, ale nedělo se tak. Měl o dva rohy navíc a pravá strana obličeje byla poseta rudí.
Zachvěl se a na chvíli ztuhnul. A pak se... sám sebe dotkl. Jeho nový dvojník bleskurychle vstal, pohlédl mu do očí, skočil do nebes a najednou - zmizel.


Vzbudil se a zalapal po dechu. Nevěděl, kolik času mezitím uplynulo. Vteřiny, minuty, či až celé dny? Sotva věděl, kde je nahoře a kde dole. A zoufale se snažil udržet tento bizarní sen v paměti. Ale jak to se sny už bývá - prokluzoval mu mezi drápky pryč.

Apollyon vlka poslouchal. "Myslím, že chápu. Jen by mě zajímalo, co... co přesně dělají ti zvědi. Lžou a navádí druhé, co u nás nežijí? Asi si to moc nedokážu představit," pravil. Zbytek mu asi dával celkem smysl. Nebo si tak alespoň myslel. Ale zaujalo ho ještě něco.
"Ty nevíš, na co se připravuje tvůj syn?" zvídal se. Asi to byla troufalá otázka, na kterou se ptát neměl, ale byl holt zvědavý. Myslil si, že v těch... rodinách se ví o tom, co dělají druzí. Buď se tedy mýlil, nebo se jednalo o speciální případ.
"Asi bych chtěl být bojovník, nebo lovec," rozhodl se. Léčení ho nelákalo, učitelů bylo hodně (co by pak taky učil?) a na zvěda by musel umět lépe tahat informace z druhých. Nebo spíš to bylo pro něj natolik abstraktní povolání, že se do něj nechtěl namáčet.

--------------> hráz

Zasténal a na nějakou se odmlčel, respektive Timovi na otázku neodpovídal. Jeho zraky byly zamlžené a stále se cítil poněkud zmaten. Co si budem, mohlo to být o dost horší, vzhledem k jeho díře v hlavě.
Lehl si do jednoho z pelechů. Ještě, že tu další pacienti nebyli, chudáci opravdu nemuseli vidět *toto*.
"Nevím..." vydal ze sebe nakonec, protože opravdu nevěděl. Možná si vzpomene, možná ne. Těžko říci, jak to teď hoch bude mít s pamětí a hlavinkou vůbec.
Timovy pokyny zajisté poslechl. Kam by taky v tomto stavu ještě lozil, že? Už už začal usínat, ale jakmile došlo na čištění, tak přirozeně vydal skoro až jekot. Bylo by naivní si myslit, že taková procedura bude bezbolestná. Snažil se soustředit na cokoli jiného, ale bylo to těžké. Snažil si vzpomenout, ale viděl jen nesmyslné záblesky.
"Umřu?" lapal po dechu. Z objektivního hlediska měl pocit, že ano. Ale nemohl, ne? To nemohl být boží plán. Nebo byl? A jakou odpověď vůbec od Tima čekal? Těžko mohl vědět.

Mohl být rád, že se neviděl. Možná bylo dobře, že sehnat zde zrcadlo bylo obtížné a že ho Timek k řece nakonec nevezme. Tuto tvář by jen máma milovala. A on žádnou mámu neměl.
Jeho mysl stále byla zamlžena natolik, že si na nějakého Dannyho nevzpomněl. Ale brzy se tak stane. Měli už totiž spolu nějaký menší beef. No, menší beef. Dnes to nebylo poprvé, co se pokousali. Jen to tentokrát bylo... násobně brutálnější.
"Děkuji," řekl a opřel se o Tima. Pomalu se tedy vydali směrem k noře. Byl vyčerpaný. A mák tomu nepomáhal - otupil sice bolest, zato se po něm ale cítil ještě ospaleji. Inu jediné štěstí, že rvačka s Dannym netrvala příliš dlouho. Mít další zranění, tak by jeho prognóza byla snad ještě mizernější.
Při cestě se ještě párkrát zastavil, když se bolest náhle zhoršila. To bylo samozřejmě tím jeho obličejem. Mít v něm nově díru se spirálou nebylo něco, co se stane jen tak komu. A co víc - mlha, paradoxně nejspíš díky působení máku, trošku ustoupila. Ale jen minimálně. "Jeden... byl jeden," zakašlal.

-----> Nora

Pomalu přikývl. Shodili ho. Nevěděl kdo. A možná... uklouzl sám? Ne, ne, to se nemohlo stát.
Chudák Tim nevěděl, že s čurdou vlastně právě teď komunikoval a pachatel se jen snažil zachránit smečku před bláznivým děckem s korunou, co bylo ochotné Ryumee, vlčici, která ho vlastně zachránila, tak nějak stáhnout z kůže, aby poslechlo hlas. Vlastně ani sám Apollyon nevěděl, co se stalo. Ale určitě si vzpomene. A co udělá pak? Kdo ví.
"Trochu... hlavně hlava," řekl mu, načež se pokusil vstát. Nohy se mu trochu klepaly a pořádně se mu zamotala hlava. Měl pocit, že vidí všechny svaté. Maková semínka mu začínala trochu pomáhat, alespoň co se bolesti týče, ale zmatený byl stále a pořád.

Pohlédl na semínka máku. Nechápal, jak může něco takového pomoci proti těm mukám, co zažíval. Ale nemohl nad tím ohrnovat nos. Co když to opravdu kouzelně zabere? Polkl tedy semínka a zadoufal v zázrak.
"Uuhhh..." vydal ze sebe jen, když se ho Tim zeptal. Viděl mlhu, ale začala se postupně rozjasňovat. Ale pouze trochu. Kdo ví, jestli viděl pravdu? Trvalo chvíli, než ze sebe vydal další slova. Zranění a šok dělaly své. "Shodili mě..." zasípal a pak zakašlal. Proč to množné číslo? Nevěděl. Jen si *trochu* vybavoval to, jak padal dolů. A pak byl tady. Bez oka, bez tváře.

Málem se kousl do jazyka, jakmile mu tmavý léčitel sundal látku z tváře. Ucítil totiž další štiplavou bolest navíc. Jako kdyby toho nebylo málo!
Stále na jednu stranu neviděl, ale přesto nejspíše čekal, že... že se to spraví? Bolest sice svědčila o něčem jiném, ale průměrné dítko nečeká, že se jednoho dne opravdu zmrzačí.
"Není..?" zopakoval a zamotala se mu hlava, a to natolik, že málem opět omdlel. Vůbec se snažil, aby byl při vědomí natolik, aby mohl vůbec něco říct. "Proč?" hlesl sotva slyšitelně. Proč ho bůh opustil? Proč dopustil, aby se něco takového stalo? Proč bylo jeho osudem se stát jednookým mrzákem?
"Kdy... to skončí?" sípal. Měl tím na mysli hlavně tu bolest. Přišlo mu, že ji cítí už věčnost. Nebyla sice už tak intenzivní jak na samém počátku, ale stále nic horšího necítil.

Jediné štěstí, že Timek měl k látkám přístup a měl je zrovna u sebe. Jakož dobrý léčitel byl evidentně připraven takřka na vše, ale asi nečekal, že najde na území zmrzačeného čerstvého puberťáka. A k tomu bez pachu narušitele z jiné smečky.
Po chvíli se mu dostalo vody na listu. Na vteřinku jen na ni koukal, ale pak se napil. Stále cítil žízeň, ale nic neřekl. Bolest byla nepochybně horší. Avšak už se začínal trošičku vzpamatovávat. Ale jen trošičku.
"Co... oko?" zasípal, protože už před příchodem Timovým měl pocit, že nějak viděl... méně. A bylo tomu vskutku tak. Jeho pravé oko už nebylo. A vlastně celá jeho pravá půlka obličeje byla v jakémsi pochybném stavu. Všude byla krev a na některých místech se mu tvář začala rozpadat, hezky s kůží a se vším pod ní. A pak na tom místě bylo jen... temno.

Apollyon sípal bolestí. Byl dezorientován. Jak se pořádně praštil do hlavy, tak si skoro nic nepamatoval. Nevěděl, jak se sem dostal. Jistě, pravděpodobně si eventuálně vzpomene, jen ne teď. Ze dneška si vybavuje jen to, jak našel nějakou korunu...
"Vodu..." Zmohl se jen na tato slova. Hoch i přes bolest, která ohlušovala skoro všechno, cítil žízeň. Nejspíše to bylo tím, že chudák ztratil nějaké to množství krve. Jeho tvář teď vypadala velice... zohavněně.
Chlapec byl vlastně tak mimo, že ani Tima nepoznával. Ne, že by byli nějací kamarádi, ale určitě by člena smečky za normálních okolností bez problému poznal.

TW: zranění, rozpad tváře

Omdlel. A po nějaké době se začínal probírat. Nebo umřel a podruhé se narodil? Vzhledem k tomu, jak právě teď vypadal, tak by se nikdo nedivil.
Jeho paměť byla momentálně v mlze. Nebylo divu, vzhledem k nárazu, který zažil. Veškeré myšlenky přehlušovala agonická bolest. Horší za svůj krátký život necítil. Umíral snad? Tak brzy? Ne, to ne... Nemohl. To by... to by...
Ani na to nechtěl pomyslet. Slabě se tlapkou dotkl své tváře, ze které pulzovala bolest. Tlapka byla posetá krví, srstí a jakými drobky připomínající kamínky. Chvíli ji pohledem hypnotizoval, protože se nezmohl na víc. A pak... a pak na tlapku spadl celý kus kůže i s masem. A pak další kus. A další.
Otevřel ústa, protože chtěl bolestí ječet, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Nejen, že z něj odpadávaly celé kusy kůže, ale teď cítil další bolest. Stále na hlavě. Jako kdyby se mu z lebky cosi chtělo prodrat ven. Rohy.
Cítil, jak přichází o další a další kusy tváře. A jak... přestával vidět. Jak moc musel být blízko smrti?
Aby toho nebylo málo, začal slyšet bzučení. Hlasité, odporné bzučení. A náhle se na obloze objevil mrak bzučícího hmyzu, sarančat, který začal požírat cokoli, co mu stálo v cestě.

Apollyon se zarazil. Jaké zuby? Slova ho zarazila dostatečně, že když Danny, teda bestie, začal do něj kopat, tak byl úspěšný. Sykl bolestí a *bestii* pustil. A bestie se hned snažila prodrat ven. Nepochybně, aby tento svět zničila. Apollyon se nepovažoval za žádného hrdinu, ale cožpak mohl toto dopustit? Bestie neměla žádné právo se o něco takového pokoušet. Zavrčel a vrhl se Daňkovi na záda s cílem se do něj pořádně zakousnout. Nemůže dopustit, aby se dostal ven.

Netušil, jak může kousanec směřující na tlamu bolet; bolelo to velice a byl při nejmenším rád, když zrzek konečně pustil. Měl ústa pěkně od krve. Vycenil zuby. Teď, teď musí udeřit. Shodit zrzka do vody, prokousnout mu krk, cokoli. Neštítil se jakékoli špinavé praktiky. Daněk byl protentokrát ale hbitější a vší silnou do něj vrazil. Zaklopýtl a ztratil rovnováhu, což se stalo osudovým, vzhledem k tomu, že už předtím se rvali blízko kraje hráze. Náhle ucítil, že ztratil pevnou půdu pod nohama. Snažil se zamávat křídly, ale nestačilo to. Nebyl žádným lehučkým ptáčkem, aby se mu podařil takový záchranný manévr. Měl jediné štěstí, a to sice to, že byli na konci (či snad na začátku?) hráze, tedy nemířil do rozbouřených vod. Ale to zdaleka neznamenalo to, že bude v pořádku - padal totiž hlavou směrem ke kamením a menším skalám, které u břehu byly. Nemohl tomu prchnout, na to bylo příliš pozdě. A pak ucítil bolest.
Apollyon tváří spadl na hranu většího kamene a pak se jeho tělo odkutálelo dolů směrem ke břehu řeky. Na kamenech byly stopy krve, a to nemalé. Apollyonova tvář už nebyla šedivá, ale přímo rudá. Nehýbal se. Koruna praskla a z jeho hlavy kamsi upadla.

"No dobrá," přivřel oči. Soudě dle nevrlosti vlčka mohl čekat, že neuvidí nic. No, tak ať. Bez ukázky jeho majstrovství určitě nějak přežije.
"To rád slyším, i když ty asi ne. Budeme muset holt najít způsob, jak jako... součást rodiny fungovat. Nebo spíš ty. Hlavně ty tu máš očividně problém." Jeho hlas byl stále klidný a víceméně bezemoční. Apollyon se stále učil, jak věci ve společnosti fungují. Takže když si ho Anjel s Roihem vzali pod svá křídla s tím, že mají zároveň i své pokrevní potomky, tak by asi dávalo smysl to, aby se s nimi nějak... sblížil. Víc seznámil. Nebo tak něco. Jemu ale žíly rvát nebude, kdyby se to nevyvedlo. Respektive určitě přežije bez nějakého Daňka.
Apollyon stále nikde žádnou rybu, ale bestie, která musela Daňka polknout, tu stále byla. Na chvíli si pomyslel, jestli by nebylo moudřejší prostě utéct. Ale to by pak byl srab. A srabi se boží přízně nedočkají, domníval se. Proto se nadechl a skočil na tu odpornou bestii.

Jakmile ucítil v ústech Daňkovu krev, tak se mu snad úplně energie navrátila. Byl to zvláštní pocit. Chtěl víc, samozřejmě! Ale dostat Ryumee bylo přednější. Tak si to přála koruna.
Daněk nebyl velikostně žádný obr, ale přesto měl sílu, byl tedy schopen Apollyona odkopnout. Zavrčel a zrzek se opět vrhl do ofenzívy se snahou zakousnout se do mandibuly. Apollyon automaticky začal tlapou bušit do Daňkovy hlavy, přičemž mířil na citlivou část, tedy na oči. Ať ho pustí!

Jeho výpad bohužel nepřinesl žádoucí efekt a ryšavý hnedky uhnul. A sám se pokusil zaútočit. Apollyon zavrčel. Tohle si nemohl přeci nechat líbit. Jistě, mohl uletět a o Ryu se postarat tak či tak, ale cožpak se z boje utíká? Srab nebyl a jen by takovým činem zklamal. A on nehodlal zklamat.
Trhl sebou, čímž se zbavil úchopu Daňka, ale za cenu menší rány na zátylku. A pak sám opět zaútočil. Mířil na krk. Nač bojovat čestně? Nebyl důvod, když šlo o život. A o vítězství a přízeň boží.