Príspevky užívateľa

A vskutku dotyčná na místo přišla. Dost pravděpodobně o něm také věděla dříve, než ho spatřila. Touží po nějakých slovech? Či ji sem táhne jiné poslání? Ať to bylo jakkoli, hodlal toho využít.
"Tak přeci jsme se znovu setkali," ozval se jako první. Ne, nezapomněl na jejich předešlou konverzaci, ač by v jistých ohledech rád. Ale nehodlal se tím teď trýzniti, že? Teď tu měl tak trochu... jiné cíle.
"Vidím, že sis našla nové přátele výměnou za bezmeznou svobodu. Snad svého činu nelituješ?" Ano, referoval její smečkový pach, který předtím zcela jistě postrádala. Zacházejí s ní jako kusem hadru? Nebo jsou za její práci naopak velice vděční? Inu předpokládal, že ať to bylo jakkoli, tak to bude vidět více... pozitivně. Ale to mu bylo stejně fuk. Byla to jen omáčka a brzy dojde na zbytek hlavního chodu.

Nebylo to poprvé, co zavítal na toto místo. A zdaleka to nebude ani naposledy. Vždy ho tu cosi fascinovalo, jako kdyby podobné místo už předtím viděl, znal, jako kdyby ostatky po lidech byly cosi, s čím jako mlád často přicházel do kontaktu. Hrabal se v ruinách, jako kdyby tam snad měl něco najít, ač bylo jasné, že za ta léta budou všechny cennosti pryč. Ale i na prachobyčejné louce našel svůj čarovný kámen, tak proč by na něco nemohl narazit i zde? Spousta věcí se dá... využít. Vlastně nedávno nedaleko našel srp, krásný to ostrý nástroj, který byl však nyní ukryt v jeho úkrytu. Možná ho jednoho dne využije. Tedy... určitě.
Pohlédl na oblohu. Stále pamatoval na tu starou šedivou babku, která mu měla najít Daňka, jinak by byly následky. Stále nebylo po ní ani vidu ani slechu, takže očividně na následky dojde, jakmile ji najde. Ohh, a on ji najde! Taková stařešina nedojde daleko.
V tom mu ale vítr přinesl na podnose jiný, již známý pach. No, známý. Bylo v něm už... cosi jiného. Nihil. Jaké to zklamání. Byl každopádně zvědav, třeba jde stejným směrem. A pokud se tak stane, tak si dotyčnou přátelsky vyslechne.

Myslil si, že tento cirkus bude ještě chvíli pokračovat, ale vidno to rudou také brzo přestalo bavit. Ale u ní by se nedivil, kdyby přišla na jinou šaškárnu. Jeho pohled potemněl. "A ty jsi tak hloupá, že si myslíš, že jsem celou tuhle konverzaci bral vážně." Její urážky a smích ho bezmezně iritovaly. Jak je možné, že její ksicht nebyl poset jizvami? Protože s tímto chováním si o ně koledovala.
Zatím ale k bitce nedošlo. Na to si musí být jistý svým vítězstvím. Přeci jen, vysvětlovat smečce, kde k ranám přišel, neznělo úplně skvěle. Ale... může si je ošetřit i sám, což? Není tak blbej, aby aspoň po očku nepochytil základy.
Ano! Kdo jí o něm řekl? Možností zde bylo několikero, ale nepředpokládal, že by slovo pochytila od Přízračných. A od... Seraphiny taky ne. Kdyby to totiž bylo od Přízračných, tak by nejspíše tato konverzace směřovala tak trochu jiným směrem, co? To samé, co se týče Kulťanů. Další velmi pravděpodobnou možností byl Pstruh. Ten rád hlásal o bohu. Ubožák. Ale víru neztratil, což bylo... překvapující.
"Posmívala ses Pstruhovi stejně jako mně? Či?" Ano, rozhodl se zariskovat, protože slova flekatého považoval za nejvíce pravděpodobná. On byl totiž jediným vlkem, který ho viděl... v pozitivním světle. Zatím.

Bohužel Apollyona toto divadlo nebavilo. Jakože vůbec. Přišlo mu to jako ztráta času, ale přesto se stále rozhodl ve hře pokračovat. Přeci jen, musil se naučit trpělivosti. Hra na kočku a na myš musí eventuálně přinést ovoce, že?
"Ah, jaká to škoda!" pronesl skoro až dramaticky. Aj slzu by uronil, kdyby to uměl! Ale pak jeho výraz tak trochu zvážněl. "Ó boží vyvolený, řekněte mi! Byla jste obdarována svým vlastním andělským úkrytem v samotném nebi? A řekněte mi!" Po těchto slovech se k ní přiblížil. "Cožpak jsem takovým obyčejným smrtelníkem, že samotný Bůh vám musil sdělit, kým jsem?"

Jak měl chuť na krev, tak ji i brzy ucítil. I s pachem smrti a čímsi dalším povědomým. Zbystřil a vydal se za zdrojem, dokud nespatřil... známou vlčici, jak se krmí na jiném. Zarazil se. Viděl mnohé a na mnohé nechutnosti i myslel, ale krmení se na vlku? To ho doteď nenapadlo. Jak... jak asi mrtvý vlk chutná? Dobře? Podobně jako zajíc, či víc jako jelen? Byl zvědavý, ale přesto Cian soudil. Přišlo mu to nechutné, ale proč vlastně? Protože nic takového ještě neviděl? Udržet otevřenou mysl se zdálo velice obtížné.
"Chutná?" ozval se nakonec. Třeba mu vlčice své choutky více... přiblíží.

Přestávalo ho to bavit, protože vzhledem k těm úšklebkům z něj měla jen šaška. A on žádným klaunem nebyl a rozhodně ne pro takové individuum. Jaké bude nejmoudřejší rozhodnutí? Přejít na její hru nebo ji konečně shodit do moře? Nejraději by zvolil druhou možnost, pochopitelně, ale tušil, že tato čůza by se nechovala tak arogantně, pokud by neměla nějaké eso v rukávu.
"Ah, tak to se omlouvám! Musíte být tedy boží vyvolený!" vydechl jakoby v šoku a dokonce na vykání přešel! Poklonil se a pak se opět narovnal. "Řekněte mi! Jak si vás bůh vybral? Čím jste tak výjimečná? Jste snad... samotný anděl?" Při svých slovech fantazíroval nad jejím mrtvým tělem. Cítil hlad. A chuť po jistém zadostiučinení, protože z něj si nikdo prdel dělat nebude.

Sotva znatelně se pousmál. "Už jsem se s touto vědomostí zrodil," vysvětlil vlčici. Určitě to byla víc přijatelná verze pro oba zúčastněné. On totiž sám měl jen stěží nějaké reálné hmatatelné zdroje. Jen vzdálené vzpomínky a obrazy v jeho úkrytu. Ale vlastně nic z toho neprokazovalo nekonečnost světa. Snad jen měl pocit, že rozsáhlost toho všeho byla tak enormní, že to pro vlky takové nekonečno bylo.
"Bůh ti našeptal mé jméno?" uchechtl se, ale pak se mu výraz změnil z vteřiny na vteřinu a Jess probodl pohledem. "Být tebou, tak se těchto rádoby vtipů zdržím. Opravdu si myslíš, že skočím na to, že bůh by zrovna mluvil s tebou?" Ano, byla to možná tak trochu urážka Jessicy. Že je tak prachobyčejné nic, že je bohu ukradená. Jinak to ani nemohlo být. Přeci jen, i jeho samotného bůh ignoroval. Opustil ho a nechal ho ve tmě.
Švihl ocasem. "Takže zopakuji svou otázku. Kdo ti o mně řekl?" V hlase šlo tak trochu poznat, že může brzy začít ztrácet trpělivost. A vlastně! Tato vlčice lhala par okamžiků zpátky, takže bylo dost možné, že bude lhát i teď, hm? Ale on měl něco, co ona ne. Přístup ke vzpomínkám.

Bylo drzé se takto pohybovat v čase nočních relativně nedaleko hranic Kultu. Ale on drzým byl. Nemyslil si, že byl nesmrtelným, ale věřil, že dnes jeho život kvůli nim neskončí. Jednoho dne si jistě přijdou pro jeho hlavu. Ale nenechá se chytit tak snadno. Zkáza přijde i pro ně, pro děti noci. Ah, jak směšně to znělo. Copak asi bájný Hati říká na to, že díky němu nebohá černobílá vlčice skončila na slunci? Na tento skutek byl skoro až hrdý. Škoda, že mu chybělo charisma i s dobrou reputací, to by se mu mohly povést i lepší kousky. Ale měl i jinou možnost. Manipulaci vzpomínek. Někdy totiž stačí změnit jednu důležitou událost na to, aby se jeden začal rozpadat, že? Kdyby ale někdo sahal na jeho vzpomínky, tak by nejspíše prožil vztek jako nikdy jindy.
Procházel se po okolním písku. Zdejší kraj byl mrtvý. Takřka nic tu nerostlo a i života tu bylo pramálo. Bylo to fascinující. Mohl takto jednoho dne vypadat celý Norest?

Svým způsobem ho její slova iritovala. Snad z důvodu, že nesouhlasila. Tedy, určitě z důvodu, že nesouhlasila, že si dovolila jeho vizi oponovat, byť oponovat bylo poněkud silné slovo. Však ho zaujalo to, jak odkryla kousek své zranitelnosti, své bolesti.
"Inu, i to se spousta vlků domnívá," řekl. "Domnívali by se to i ti, které jsi v rámci útěku nechala za sebou?" zvídal se dál. Bude schopna svým démonům čelit? Či raději zvolí odbočku jinam? Chtěl vidět emoci.
"Bohové..." zopakoval toto slovo tichým trpkým uchechtnutím se. "Bohové! Řekni mi, Heidi. Kdo tě pro bohy odmítl? Či koho jsi ty pro bohy odmítla, zanevřela na ně?" Zmiňuje je s takovou lehkostí, ale kdyby to udělal sám ve smečce, šel by akorát na pranýř. Ah, jak měl Přízračných plné zuby. Jednoho dne shoří a zbyde z nich jen popel. Ne. Z popela totiž něco může vyrůst.
"...a to jádro je velmi silné," doplnil její slova. Ne, že by dával najevo, že s nimi stoprocentně souhlasí, to nikoli. Ale přeci jen, řeka je téměř neměnná. Nemůže se jen tak rozhodnout plout jiným směrem. Je stabilní. Pouze se někdy může z koryta vylít, či naopak vyschnout. Ale něco takového je vzácností, že?
Nemůže utéci od sebe samého.
Svoboda není útěk, ale volba, které musí čelit s odvahou a odpovědností. Byla tu ale něco jako svoboda? Jak moc byli reálně svobodní? Bylo by krásné, kdyby nekonečně, ale něco takového snad nebylo možné. Byli v kleci, v kleci z masa a kostí, v kleci, které nebylo možno opustit. Alespoň se takto někdy cítil.
Následující slova Heidi jeho temno a touhy jen podporovala. Jak k němu přišla blíže, tak on více ustoupil do stínu.
"Žádný smutek necítím," řekl, přičemž jeho hlas zněl překvapivě slabě. I proto si následně odkašlal. "A nemohu po tobě chtít, abys mě viděla jako boha. Ať už zkázy, či čehokoli jiného. To by bylo ode mě... velice drzé. Nikdo se bohu ani nepřibližuje." Ale nebylo by krásné, kdyby ano? Kdyby se bohem stal? Jako bůh by byl spravedlivý, nastolil by nový řád. Nebyl by jak ten současný. Byl by lepší.
Na další slova nic neřekl. Nemohl. Protože kdyby tak učinil, tak by nejspíše něco cítil. A to opravdu nechtěl. Nikam nepatřil a nikdy nikam patřit nebude. Ani do své vlastní rodiny nepatřil - proč by se od ní jinak oddělil tak mlád?
"Kdyby zkáza byla tak prostá, ze světa je již dávno pustina," ozval se nakonec. A pak se podíval Heidi do očí. Intenzivně.
"Jednoho dne se spolu opět setkáme, Heidi. Sbohem," řekl chladně a odlétl pryč. Ani nečekal na její reakci, nestál o to. Nestál o její další slova, nestál o to nad nimi přemýšlet. Byl čas někam rychle vypustit páru, aby si připomněl, kým je. Nesmí se mu tyto báchorky dostat pod kůži.

Byl zklamán, že jí došla řeč. Opět. Přemýšlel nad tím, co říci, co udělat, aby se dotyčná opět nějak vyjádřila. V těchto situacích opravdu neměl rád nekonečné ticho.
"Vidno jsem ti opět vyrazil dech," prohodil. Trochu se na pohled uvolnil, ale stále Sabrinu sledoval, kdyby se o něco pokusila. Ale snad tak šílená nebyla, hm?
Pohledem na okamžik zabloudil opět na nápis, co byl nad božím okem. A přepadl ho náhle nápad. Musí tento nápis zviditelnit na vlčím těle. Na několika vlčích tělech. Jeho pohled opět spočinul na Sabrině. Měla však štěstí. Neměl tu zrovna vhodné náčiní na takový pokus. Ale proč to bylo tak důležité? Nevěděl a bylo mu to jedno. Taková myšlenka nepřijde sama od sebe. Určitě tímto k němu promlouval ďábel.
Nadechl se. "Škoda, že náš vztah začal takto, hm? V alternativním světě bychom třeba byli přátelé," řekl tuto poněkud sprostou věc - alespoň v této situaci. Byl zvědavý, co na to řekne. Jestli vůbec něco.

Ano, bůh. Ah, ten proklatý bůh! Má prsty všude a nikdy nebude moci prchnout jeho vlivu. Je všemohoucí a vševidoucí a přesto! Přesto ho nechal takto trpět. Nechal ho bez odpovědi na otázky, ztraceného na tomto širém světě.
"To věříš správně. Celý svět, celý vesmír je nekonečný. Za náš život neprozkoumáme ani jeho zlomek," řekl klidně. Kdo ví, co skrývá moře, které měli na dosah? Co v něm žilo? Existují mořští vlci? A kde se narodil on sám? Kým je? To se nejspíše nikdy nedozví.
Když uslyšel zmínku svého pravého jména, tak přivřel oči. "Vidím, že se zpráva o mé existenci šíří dál a dál. Řekni mi - kdo ti o mně řekl? A proč?" Inu, jeho reputace nebyla zrovna... nejzářnější, že? Ale ještě se to dalo. Až se odkryje ovoce výslechu v Přízračných, tak jeho jméno bude věhlasné, norestuznámé! Bohužel ne kvůli hrdinským činům. Vlastně - jistě je i celebritkou v Kultu, vzhledem k tomu, co provedl nebohé Sabrině.

"Dá se tu najít všecičko, hm?" zopakoval. "Tomu odmítám věřit. Bůh snad má... podstatně širší kreativní schopnosti. Nepochybně je zde o dost více věcí, které jsme ani jeden z nás neviděli." Dotyčná určitě nebyla dobrodruhem, který by toho zažil hodně, hm? Nebo cožpak byl svět opravdu snad tak obyčejným opakujícím se místem? Jak to tedy bylo?
Všiml si toho, jak byla z jeho poznámky poněkud iritována. V duchu se ušklíbl. Vidno byl tak obyčejným, až byl totálně neobyčejným, co? Inu, bylo pravdou, že zde bylo dost... pestrých jedinců. Ale ne tolik, aby byl takovým vzácným úkazem, či?
"Jsem z temného místa s věčným ohněm. Daleko, daleko odsud," sdělil jí tuto poněkud kryptickou informaci. Ať si tu informaci přebere jak chce. Přeci jen - souřadnice jí dávat nemusel. A vlastně je stejně neměl. Prostě a jednoduše moc nestál o sdílení osobních informací, které jí mohly být buřt.
A také moc nestál o to jí prozradit jméno své. Avšak dobře věděl, že eventuálně bude mít stejně všude impozantní wanted posters. "Říkej mi Apollón," rozhodl se pro kompromis, neb se mu zdálo, že tato varianta nezněla vůbec zle. "A ty jsi?"

"Hm," vydal ze sebe jakož znamení, že její slova zaregistroval. Touha po širším poznání. Vidno svobodná tulácká duše. On... takovou touhu neměl. Či možná ano? Přeci jen - chtěl najít svou rodinu. To se k touze po širším poznání asi... může počítat? Kdo ví. A stejně - na tom teď vůbec nezáleželo.
Moře. Poprvé ho viděl právě se Seraphinou a byl jím skoro až uchvácen. Připomnělo mu, že i tento svět může být překrásný. Přivřel oči. "Je moře snad tak vzácným jevem?" ptal se cizinky, jako kdyby snad měla půlku světa projitou.
"Odkud jsem?" zopakoval její otázku. Z pekla vylezl, ďábel mu život vdechl. Nebo snad bůh? Na pár vteřin zavřel oči, než je opět otevřel. Opět ho posedly protichůdné myšlenky, jedna za druhou, jeden větší nesmysl než druhý, ale ač je měl tak často, tak doteď se nenaučil se jim dostatečně efektivně ubránit. Měl chorou hlavu. A jak jinak, když při pádu z hráze spadl na hlavu! Nepochybně utrpěl i poškození mozku. "Řekni mi - jak můžeš považovat můj vzhled za tak atypický? Nikdy jsi neviděla čistě šedou srst? Křídla? Rohy?" Svou díru v hlavě nezmiňoval. Měl ji přeci jen zakrytou, ne? Nebo mu snad kus čouhal? Doufal, že ne, ale možné to bylo. Přeci jen, zrcadlo s sebou neměl, aby se kontroloval. "Jestli ne, tak je ta tvá touha po širším poznání očividně na místě." Tuto poznámku si mohl odpustit, co? Ale Apollyon byl puberťákem a stejně jako průměrný puberťák měl své drzé a edgy chvíle.

Zbystřil, když uslyšel hlas, a ohlédl se. K jeho zklamání - či možná radosti? To byl někdo jiný, než čekal. Štěstí, neb ho tedy nečekala obtížná konverzace. Jednou bude ale třeba se svým hříchům postavit čelem.
"Zdravím," pozdravil dotyčnou neutrálně. Možná budoucí oběť? Proč by se tu jinak zničehonic zjevila hned poté, co ho málem posedly temné myšlenky? "Co vás sem přivádí?" ptal se, ačkoli... Mu vlastně na tom tolik nezáleželo. Měla tu někoho? Postrádal by ji někdo, kdyby najednou zmizela?

Vlastně sem zavítal naprostou náhodou. *Vědomě* by sem totiž nepláchl ani za nic. Sídlila zde totiž jistá vlčice, která... Která co? Která ho tehda akceptovala? Věřila mu? Která se k němu nechovala s odporem? A on udělal co? Hm?
Na okamžik vycenil zuby. Na okamžik byl na sebe naštvaný. Ale proč? Za co? Nebyl pár chvil zpátky přeci jen smířen ohledně toho, kým byl? Ďáblem, odporným vrahem a nositelem apokalypsy? A nebyl na to hrdej? Tak proč náhle tyto myšlenky?
Zhluboka se nadechl, protože jeho tělem projela vlna silného vzteku. Vzteku a chutě někomu ublížit. Fantazie, jak někoho drží u útesu a pak... ho pustí do rozbouřeného moře. Volání o pomoc. Jako kdyby těma sadistickýma myšlenkama chtěl přehlušit tu myšlenku, která mu našeptávala to, že si navždy zprasil život.