Príspevky užívateľa

"Nezáleží na tom, co chceš ty. Cožpak to nechápeš? Osud už byl dávno napsán. A teď se jen musí uskutečnit. Opravdu si myslíš, že jsi tak důležitý, abys ho změnil?" Jak... bláznovské. Apollyon byl z Daňka iritován. Jen ho zdržoval, protože si chtěl hrát na nějakého hrdinu. Opak byl ale pravdou. Jeho čin zdaleka nebyl hrdinský. Jen hloupý.
Ani to opakovat nemusíš, pomyslil si a probodl zrzka pohledem. A náhle se po něm rychle vrhl. Když si chce hrát na hrdinu, tak ať. Rychle si uvědomí, že to není dobrý nápad. Přeci jen, byli na hrázi. A co je kolem hráze? Voda. Jestlipak umí Daněk plavat?
Nemyslel si, že potyčka bude na dlouho. Ano, objektivně své schopnosti přeceňoval.

Stalo se cosi, co úplně nečekal. Zrzkovi narostla páteř a nenechal si toto chování líbit. Zakřičel na něj a pár skoky ho dostihl. Začal vrčet.
Apollo skoro až vykulil své černé oči, ne strachem, ale spíše aby působily výhružně. "Myslíš si, že mi takto můžeš rozkazovat?" řekl chladně. Všiml si, že byť se Danny snažil být odvážný, tak v tom byla i jistá dávka strachu. "Ať máš v plánu cokoli, tak přestaň. Oba dva víme, že tu nemáš šanci." Apollyonova tvář byla normálně zcela bez emocí, ale teď ze sebe vyloudil... úsměv. Ale ne ten milý a přívětivý. Bylo v něm zlo.
Apollyon byl sice mladší, ale už taky teenager, a už se i vytáhl do výšky. Byl teď větší jak Daněk, což mu dodávalo sebevědomí. Danny byl ale stále na tomto světě déle a měl nepochybně více zkušenosti. A kdo ví, možná i nějaké eso v rukávu.

Odfrkl si. Ještě, aby nemohl! Ještě, aby mu to zakazoval! Ale ano, byl tu jakýsi *skrytý* motiv. I když, kdo ví, zdali byl úplně skrytý. Apollyon momentálně kupodivu příliš svou hostilitu neskrýval. Neměl důvod. Stále si myslel, že ho bůh ochrání.
Významně na Dannyho pohlédl, když konečně uhnul, vydal se dál a ramenem zrzka mírně žďuchnul. To aby se naučil, kde je jeho místo. To on byl vyvoleným, ne on. Změní osud této smečky. Bude jejím pánem a bude dál šířit své učení.
Neměl samozřejmě tušení o nějakém šestém smyslu vlčka a že mu už pomalu docházelo, že jde o život Ryumee. I kdyby, tak co? V boji by nepochybně vyšel jako vítěz. Nebo si to alespoň myslel.

"Pročpak bych se nemohl zeptat na to, kde je naše alfa?" švihl ocasem. S ryšavým si zrovna nerozuměli. Asi nebylo divu. Byli jako oheň a led, dvě naprosto odlišné existence.
Apollyon byl dnes ale překvapivě... rizikový. Koruna mu dala jakousi zvláštní vlnu sebevědomí, že musí jít pro svůj cíl i přes mrtvoly. A nebál se. Chtěla to tak vůle boží. A vůle boha stojí o dost výš než to, co chce nějaký Daněk. Ať řekne a udělá cokoli, dopadne to tak, jak bůh chce. A bůh chce Ryumee pryč a Apollyona na trůnu.
"Mám pro ni zprávu," dodal chladně. "A teď mi laskavě uhni z cesty. Nemám čas na to se zbavit i tebe."

Apollyon dorazil na území. Cesta mu trvala delší dobu, protože i on věděl, že nápad se zbavit fortis nebude snadný. A vzpomněl si na existenci smečkové kosy. Kosy, která vlastně byla přístupná všem. Kdopak by chlapce podezříval, že? Jen šel... trénovat. Bohužel ji ještě nenašel, ale věřil, že tu někde blízko bude. A kdyby ji nenašel, tak svůj cíl splní i jinak. Ryu sice měla násobně víc zkušeností, ale měl něco, co ona ne - boha za svými zády.
Při své cestě si všiml známé tváře. Daněk. Přivřel oči. Tato malá krysa mu plány nepřekazí. A kdyby ano... Tak ho pošle za bohem. Určitě za to bude rád. Ale vlastně - hoch by vlastně mohl být užitečný, že?
"Kde je Ryumee?" zeptal se rázně s jakousi špetkou chladu.

Apollyon dospíval. Za tu dobu se vytáhnul docela do výšky. Růst to byl překotný, takže se poslední dobou cítil poněkud bolavě. Bylo to zvláštní, ale nestěžoval si. Alespoň už nevypadal jako mrňavé štěně. Teď byl vyšší jak nejeden jedinec.
Toho dne ho cosi nalákalo na menší průzkum hor. Snad ho lákala ta mlha, která tu na nějakou dobu byla. Bylo na ní cosi kouzelného. Škoda, že už byla pryč. Muselo by být zajímavé se v ní orientovat... Zajímavé, dokud by nešlápl na špatné místo a nespadl by do nějaké díry. Ještě, že měl křídla, že?
Náhle málem zakopl o jakousi zvláštní věc. Připomínala korunu. Korunu z klacků, proutí a podobného materiálu. Zvídavě naklonil hlavičku. Cosi ho lákalo si předmět vzít. A tak i učinil. Dal si korunu na hlavu, z pouhé dětské zvědavosti.
A jakmile tak učinil, stalo se něco nečekaného. Uslyšel hlasy. Apollyon v tom měl ale hned jasno - muselo se jednat o hlas boží. Hlas, který mu říkal o jeho osudu. Apollyon jako anděl boží, anděl propasti, pán armády kobylek, hubitel konající ve jménu božím. Normálně by mu to sotva dávalo smysl - jaká propast, jaké kobylky? Ale na tom teď nezáleželo. Měl teď konat zkázu ve jméně božím. A měl začít se svou smečkou, která ho přijala mezi své. S Přízračnými. Musel je ovládnout. Ať už po krvi, či slovy.
Na nic se neptal, neměl žádné pochyby, nic. Věřil, že to musí udělat. Bylo to jeho osudem.
A tak se vydal zpět na území, s ďábelskou touhou se zbavit nic netušící Ryumee. Vlčice, která mu vlastně zachránila život.

"Věčný znamená, že... Je tu od pradávna a bude to navždy. Neumře, nezmizí. Je starší než všechny stromy a přežije všechny z nás," pokusil se chlapci vysvětlit. Bylo těžké takové koncepty dávat do slov. Neměl ještě tak vytříbený slovník!
"To nikdo neví. Stvoření světa je něco tak... něco tak pro nás nedosažitelného, že ani kdyby nám to bylo vysvětleno, tak to nepochopíme," odtušil. "Jen víme, že ho stvořil. A stvořil vše, co na tomto světě je. Takže žijeme jen díky jemu. A materiální svět... No to je to, kde jsme. Náš svět." A když umřeme, tak na tomto světě nebudeme! Budou žít dál, další život, ten posmrtný. Ale to pouze za předpokladu, že vlk bude naslouchat božímu učení, což Apollyon hodlal dělat. Byl překvapen, že byl snad jediný, kdo tu v něco takového věřil. Snad aspoň některé tady svede na správnou cestu. Je to přeci jen pro jejich dobro, že?
"Je to tu nějaké nestabilní. Možná je to tím, jak je všude voda?" odtušil, neb sám neměl moc tušení, jak to funguje. Pomalu pokračoval kupředu, opatrněji, protože by byl nerad, kdyby se propadl dolů. Jistě, kdyby se tak stalo, tak by přežil. Bůh by ho přeci nenechal zemřít, ne? Ale rád by se obecně vyhnul nepříjemnostem. A přílišné špíně.
Vzal do tlamičky menší klacek a hodil ho k žábám. Chtěl jen vidět jejich reakci. Co udělají. A nečekaně... Se rozskákaly pryč.

"Nevím," pokrčil rameny. "Vím o nich jen to, jak vypadají, jak se jim říká a jaké zvuky vydávají. O zbytku nemám moc tušení." Ani nevěděl, co žerou! Ale to mu bylo vlastně poněkud jedno. I kdyby tuto informaci znal, život by mu vůbec neovlivnila.
"Bůh je..." Ano, co byl? Jeho existenci bral z nějakého důvodu za samozřejmost, ale proč? Protože žil a nedávalo to smysl? Protože tu bylo... všechno toto a přeci celý svět nemohl vzniknout sám od sebe? Či byla víra už od mimina prostě nakódovaná v jeho hlavě? Byla to záhada. Ale neměl pochyby, něco jako bůh tu je. Ale měl pocit, že jen on má v okolí takový pocit. Proč? Čím to bylo? "...je věčná a všemocná bytost, pro běžného smrtelníka nedosažitelná. Stvořil tento svět a díky němu tu jsme i my. Dostaneme se k němu blíže, jakmile... na tomto materiálním světe už nebudeme." Bylo velmi obtížné to vysvětlit. Až nemožné. Rád by vystihl vše, ale byl zázrak, že řekl vůbec něco.
"Klesá dolů," zamumlal. "Hlavně moc neskákej a nedupej." Tušil, že po takových pohybech by se jeden snadněji dostal dolů. Snad je dnes močál nespolkne.
Nakonec žabky spatřil na vlastní oka, respektive šly vidět už lépe. Pár obyčejně vypadajících, ale i jakási zvláštní, na které rostly jakési houbičky. To bylo zvláštní.

"Když myslíš," pokrčil rameny. Vypadalo to, že s šedivým sotva co hne. Bylo těžké ho naštvat, rozveselit, vlastně skoro cokoli. Ale kdo ví? Třeba se v něm brzy něco hne.
"A proč ne? Zajímá mě spousta věcí. A toto je shodou okolností prostě jedna z nich. Někoho třeba zajímá, jaké je to být v plamenech - ale to neznamená, že se jimi chce nechat shořet." A že vlček nikdy život nevezme? Těžko říct. Třeba. Vraždy se asi nedějí na denní bázi, tak by takovému osudu snad i věřil.
"Opravdu? Můžeš mi to ukázat, když jsi v tom takový majster," řekl a mírně naklonil hlavu do strany. Nějak mu nedošlo, že taková slova mohou být pro některé trochu provokativní. Ale třeba se nic nestane, že? Těžko říci. Tvář vlčka se za tu dobu změnila tolikrát, Apollo tomu vůbec nerozuměl. On se musel fyzicky snažit, aby něco dal najevo, ale Daněk? Jemu to šlo tak hladce. Vlastně jako skoro všem ostatním tady, že.
"Vážně?" hoch byl překvapivě atom od toho, aby jeho tvář byla plná překvapení! Nu, alespoň byl překvapen uvnitř. "Nevím o tom, že by se mě nějak vzdali, nebo tak. Je ale pravda, že jsem s nimi nějakou dobu nebyl..." A ani neměl potřebu je vyhledávat. Když je potkal, samozřejmě je pozdravil. Ale jinak? Necítil se jako jejich potomek, byť adoptivní, a ani je nebral za rodiče. A ani vlastně nestál o to být součástí rodiny, byť nebyl pokrevně s nimi příbuzný. Slovo rodina pro něj nic neznamenalo, což mohl být problém ve smečce, která se pyšnila vůbec až rodinnými vztahy mezi všemi.
"Ryba?" zopakoval a rozhlédl se, načež se mu zamotala hlava a zamlžil se mu na okamžik zrak. Jakmile se trochu rozostřil, tak vlček před ním vypadal jinak. Skoro až démonicky. Co se stalo? Nevěděl. Byl zmatený, a tak instinktivně vycenil zuby.

Přivřel oči. "Nejsem. Měl bych být? Jen protože očividně říkám věci, kterým nerozumíš?" Vlček působil dokonce až naštvaně. Alespoň podle něj. Bylo ale jisté to, že ti dva na stejné notě určitě nezačali. Tento začátek byl možná natolik špatný, že to už jen tak nespraví. Minimálně to Apollyon neudělá snadné, protože... jeho hodnoty jsou tak trochu v jiném vesmíru.
"Rozumím, že je to zlá věc. Alespoň někdy," pokrčil rameny. "Někdy je to ale třeba." Kdyby měl pocit, že to tak po něm síla boží chce, tak by to nerozporoval. Nebo... nebo kdyby ho chtěl někdo ulovit. Bylo to zvláštní. Vlci vraždí denně kořist, aby přežili, což jest v pořádku. Když vlk zavraždí vlka, v pořádnu to není. Jistě, víceméně mu to celkem dávalo smysl, ale přesto mu to přišlo zvláštní. Život jako život.
"Jsem Apollyon. Nemám matku ani otce, ale mými opatrovníky jsou Anjel a Roihu." Vlastně mu v ten moment nedošlo, že hovoří s pokrevním potomkem těch dvou. Ach jaj.
Začal se cítit trochu... mimo. Ti dva nebyli v jeskyni zrovna hluboko, ale přesto to stačilo na to, aby na mladý organismus začaly působit prazvláštní plyny.

"To je... celkem zajímavé. Možná si ho taky jednoho dne vymyslím." Možná ale ne s partnerem - proč by taky nějakého partnera potřeboval? Bylo to... zvláštní. Ale asi nemělo smysl si tím teď zatěžovat mysl.
"Pamatuju si jen jednoho kamaráda. Alespoň si myslím, že to byl kamarád... Říkali mu Azazel. Asi jsi o někom takovém neslyšela, že?" Neměl moc naději, ale kdyby se tak stalo, tak by mu to mohl změnit život. K lepšímu, snad. "Ano, to jsem. A opatrovníka mám. Proč vůbec ty otázky? Myslíš, že se o mě nestarají?" Moc nevěděl, co si o tomto myslet. Vždyť nebyla z Přízračných, ne? Asi z tama někoho zná? Či s nimi neměla minulost? Divný. Někoho se na to doma určitě zeptá.
"Aha... tak tyto lidi jsem asi neviděl. Zní jako z jiného světa," vyřkl. Ale jejich popis s ním jaksi zvláštně rezonoval, jako kdyby je měl znát. Měl by je znát, určitě by měl, snad je i v jiném vesmíru viděl, ale neznal je. Byl to prazvláštní pocit. Na chvíli snad i "vypnul". Ale pak se dostal do reality. "A kde ty lidi mohu najít? A opravdu žiješ v lidském městě? Je možné se tam podívat?" Náhle jeho hlas nebyl zcela plochý, bezemoční, ale šlo v něm poznat jakousi stopu nadšení, zvědavosti.

"Ano, rád bych se pořádně dozvěděl o svých možnostech," rozhodl se. Jistě už o nich něco málo slyšel, ale víc informací nikdy neuškodí, že? Realitou bylo to, že rostl, což znamenalo to, že si brzy bude muset vybrat to, co bude chtít dělat. "A ano, taky bych se rád dozvěděl i o kultuře," přikývl. Evidentně měl dost toho, co se učit. Jak jen stihne dohnat to, co všichni už dávno ví? Cítil se velice pozadu, ale vlastně ho to stejně tolik nestresovalo.
"Asi by to dávalo smysl... Ale ne, nevadí mi nad tím přemýšlet. Kdyby králíci nebyli o tolik slabší, tak by prostě nebyli loveni," pokrčil rameny. Asi to bylo smutné, ale bylo by smutnější, kdyby umřel on - hladem!

"Jak takový rod vznikne? Či takové jméno," zvídal se tedy. Když ono jméno měla teprve krátce, tak ho odněkud musela získat. Daruje jí toto jméno bůh? Nebo někdo jiný? Neměl nejmenší tušení.
Na další slova pokrčil rameny. "Nepamatuji si na to, že bych kdy měl matku, otce, či sourozence," přiznal. Nebylo to realisticky možné - ale on to považovala za svou realitu. Líbila se mu myšlenka, že ho z ničeho vytvořil bůh či jiná entita. Kdyby měl rodiče, musel by si je pamatovat, že? Jistě, jeho paměť byla porouchaná, ale nebylo to tak, že si nepamatoval zcela nic. Jen jakési střípky...
"Lidé? Co jsou lidé zač?" O nějakých lidech jaktěživ neslyšel. Ale jestli byli schopni stvořit něco takového... tak museli být docela mocní, ne? Možná i mocnější jak vlci. "Klidně," pokrčil nakonec ramínky na návrh vlčice. Proč taky ne, že?

Trochu ho znejistilo dlouhé Everettovo mlčení. Rozbil ho snad? Neměl odpověď na jeho otázku? Či řekl něco špatně? Nevěděl teda, co by bylo tak špatného na jeho otázce, ale možné snad bylo vše.
"Ah tak," řekl a dovtípil se, že to muselo znamenat, že předchozí alfa žádného druha či družku neměl. Napadlo ho, co by se stalo, kdyby partner alfy byl nějaký budižkničemu, jak by se to řešilo pak, ale svou otázku polkl. Nebyla vlastně moc důležitá.
"Hmmm..." odmlčil se pro změnu on. Měl v hlavě tolik otázek, že kvůli jejich velkému šumu v jeho hlavě ho nenapadla ani jedna. "Ano, rád bych se něco naučil. Co všechno by šlo? Přistoupím na jakýkoli návrh," pravil. Jeden tulák mu dal menší základy lovu, než se sem přidal. To bylo docela užitečné. A vlastně! Jedna otázka ho už napadla. Taková menší. "Myslíš, že zvířata mezi sebou komunikují podobně jako třeba my právě teď?" Možná by pak mohlo být cosi neetického na zašlapování žabiček, jestli měly duši jako oni, že?

Hle! Zjevila se tu jakási prazvláštní vlčice. Měla tmavou srst a na místech jakousi modrou záři. To ještě nikdy neviděl. Vlci byli vskutku prazvláštními bytostmi.
"Apollyon," představil se a na vteřinku se odmlčel. "Jenom Apollyon." Přišlo mu zvláštní, že dotyčná měla tak dlouhé jméno. Nejspíš ho ani nezachytil celé. Byla snad kýmsi důležitým?
"Narodil jsem se bez rodičů," odpověděl jí. Ano, bylo to nemožné, ale pro něj to byla realita. Nebo si to alespoň tak myslel. Když se tu probudil sám, jako kdyby se podruhé narodil! Kdyby se ale zeptala, kdo se o něj stará, tak by odpověď zajisté vypadala jinak. "Takže je určitě neznáš. A..." Zvídavost byla silná, respektive neviděl důvod ji potlačit. Co špatného by se mohlo stát, že? "Nevíš, co je to tam za ty věci v dáli?" optal se a tlapou ukázal na vysoké budovy, které i přes jakousi dálku šly hezky vidět.