Príspevky užívateľa

Celkem se mu ulevilo, když mu bylo sděleno, že místo je. Skvělé. Sice si myslil, že i kdyby ho odmítli, tak by ho přijali jinde; bůh by ho přeci nenechal zemřít, že? Ale byl rád, že si místo našel zde. Ano, znal zde jen dva vlky odtud, ale cožpak by zde mohly být mezi dalšími takové rozdíly?
"Myslím, že šest měsíců," odpověděl jí. Nevěděl to jistě. Odpočet času se naučil až od Lana, a ani to mu moc nepomohlo. Byl to jen odhad. Jeho paměť byla silně pošramocena, a to natolik, že si ani nepamatoval své rodiče. Jako kdyby se ani nenarodil, prostě najednou vznikl.
Vypadal mladší, drobnější. I jeho křídla byla drobnější. Ale však on doroste. Eventuálně.
"Jak říkají vám?" optal se, protože přirozeně nevěděl, že mluví se samotnou fortis smečky.

Naštěstí netrvalo dlouho než přišla vlčice. Byla vysoká, ale stále menší jak ta rohatá. Ucítil z ní zvláštně povědomý pach.
"Dobrý den, jmenuji se Apollyon," představil se a pohlédl vlčici do očí. Z jeho mimiky, tónu hlasu a prázdných černých očí se dalo vyčíst jen pomálu. Věděl to, avšak netušil, jak působit méně zvláštně. "Nemám rodinu ani kde žít, jsem sám. Potkal jsem ale jednu milou vlčici od vás, Anjel, která mi doporučila za vámi jít. Bylo by u vás ještě místo, prosím?" Rozhodl se být přímý a nemotat se kolem horké kaše. Nevěděl, s kým to mluví, ale odtušil, že by ho dotyčná případně za vůdcem zavedla.
Nevěděl, jestli jeho přístup byl vhodný a slušný. Nu, snažil se být slušný, ale stále byl natolik mimo, že vůbec neznal obyčeje druhých. Kdo ví, možná teď spáchal v jejích očích něco tak odporného, že bude muset být odstraněn.

Malý Apollyon se už začal postupně rozkoukávat po světě, který mu byl stále tak cizí. Uvědomoval si, že sám nemá šanci přežít. Měl ale štěstí, neb nedávno potkal jistou vysokou vlčici ze smečky. Smečka. Ano, to byl klíč k přežití. I Lan mu potvrdil, že při lovu je mnohdy třeba spolupráce vícera jedinců.
A tak se vydal směrem k hranicím. Alespoň si myslel, že se jednalo o hranice; vlčí pach zde byl silný. Nadechl se a posadil se. Doufal, že tu někdo bude. Poslouchal každý zvouček. Kdyby tu totiž nikdo nebyl, musel by jít hloubš na území nebo zavýt. Což by asi nebyl takový problém, protože štěně jeho věku a velikosti by jen blázen považoval za hrozbu.

Vydal se s vlkem kamsi podél řeky. Byl zvědavý. A poslouchal Lana. "Třeba něco dříve vyžene potřeba vody," vyřkl. Ano, už se naučil, že život bez vody není. A zrovna u vody byli, takže? Třeba se jim poštěstí a něco bude v okolí pít.
Vnitřně se zarazil nad jeho slovy, ale jen nad nimi střihl uchem. Jaká by byla pointa posmrtného života, kdyby se z něj šlo vrátit, že? Nebo to byl opravdu jeho případ? V tom případě musel posmrtný život existovat.
"Ano, to dává smysl," zareagoval na slova, že se soustředí na to, co je teď. "Já si jsem každopádně jist, že něco po smrti existuje." Před chvílí měl pochyby, ale teď? Jako kdyby jeho mysl posedla jakási pradávná vědomost. Ale tou vědomostí bude jen bujná mysl vlčete, které se na tomto světě ztratilo a přišlo o své vzpomínky.

Přikývl. "To zní dobře. Jak na to tedy?" řka zvídavě. Jeho lovecká premiéra, panečku! Nevěděl moc, co od toho čekat, a byl s tím tak nějak smířen. Ani nepočítal s variantou, že by se onen pokus o sehnání potravy nezdařil. Celkem pošetilé na to, že toto bude jeho prvý pokus. Snad tušil, že i velikán bude potřebovat se najíst.
"Snad..." zopakoval tiše a na chvíli se odmlčel. "Věříte, že je něco i po smrti?" ptal se dál. Byl zvědav na pohled Lana, dospělého jedince. I pro tak zvláštní dítko je zvláštní představa, že najednou nic nebude. Možná to nic zažíval předtím, než se sem dostal? Byl mrtvý a pak obživnul? Ne, to snad ne. To bylo nemožné.

"Tak dobrá," řekl jen, naznačujíc tím, že se v tom dál vrtat nebude. Alespoň prozatím. Přeci jen se stále jedná o téma, nad kterým bude v budoucnu nepochybně ještě nejednou přemýšlet.
Na chvíli se odmlčel, jako kdyby snad nad něčím dumal. "Ano. Ano mám," řekl nakonec. Přemýšlel snad nad tím, jestli onen pocit, který prožíval, byl skutečně hladem? "Jak seženu jídlo?" optal se následně. Byl by nerad, aby nad tím přiroda vyzrála kvůli takové skoro až hlouposti! Ne. Musel zde být důvod, proč se najednou dostal sem a hodlal na něj přijít dříve, než hloupě vyhladoví.
"Hm... dobře," zamumlal zamyšleně a pak se podíval Lanovi do očí. "Vy k tomu máte snad blízko?" optal se opět svým až zvláštně klidným hlasem, snad jako kdyby si neuvědomoval, jak těžké toto téma je. Či snad uvědomoval? "Asi ne, že?" dodal, jakmile mu došlo, že od tohoto jedince je zubatá s kosou ještě daleko. Či snad ne? Jeden nikdy neví.

Na jeho slova jen přikývl. Asi tu žil jen krátce, a tak nevěděl, co vše je zde možné a co ne. Dávalo by to smysl. Jistě byla škoda, že nenarazil na někoho, kdo by tu žil déle, ale v této situaci si nemohl moc vybírat, že?
"A když nejsi dost silný, tak skončíš v podsvětí," dokončil myšlenku, jako kdyby to bylo samozřejmostí. "Myslím, že by bylo i tak spousta věcí, co dělat, než jen bojovat o přežití. Či život tady je jen o hledání vody a krmi?" optal se zvídavě. Celkem ho to znepokojovalo. Každý den vstát, hledat vodu, jídlo a toto všechno dokola každý den. Zakručelo mu v břiše. Inu, příroda dohnala i jeho.
"Nemyslím si, že si na nějaké jaro léto pamatuji," řekl upřímně. Byl to pro něj cizí koncept. Nejspíše ani nikdy neviděl sníh. "Dobře. Věk se tedy asi nedozvím," došlo mu. "Je to moc důležitá informace? A vlastně... kolik těchto období musí uplynout, aby nastal konec?"

"Samozřejmě, že jsou," naklonil mírně hlavu. "Cožpak tu takoví nežijí?" Něco takového mu moc nedávalo smysl. Ne, že by čekal, že tu každý bude mít křídla, ale přesto! Inu alespoň mu došlo, že vlk přítele neznal, byť tak výslovně neřekl. Jaké to zklamání.
"Je zvláštní, že život je takto slabý. Nelíbí se mi to," vyřkl. "Možná je to boží trest za hříchy spáchané v minulosti. I teď snad každý ve svém životě udělal něco špatného, že?" rozvinul dále myšlenku a opět se dlouze podíval Lanovi do očí. Měl pocit, že si pomalu začíná vzpomínat na další věci, hlavně, jak ho vlk oslovil jménem. Bylo to ale vůbec jeho skutečné jméno?
"Nemám tušení," odpověděl mu zcela upřímně. "Jak se zde počítá čas? Bez toho nemohu vědět, kolik mi je. Nepamatuju si dny a noci, to jsem poznal až tady." Jako kdyby jeho vzpomínky byly slity do jedné velké. Vlastně i kdyby mu vlk vysvětlil, jak se počítá čas, tak by nevěděl, kolik mu je. Měl pocit, jako kdyby žil celá milénia, a zároveň jakoby se včera narodil.

"Aha. To je škoda," vyřkl, ale soudě dle jeho hlasu šlo poznat, že mu to srdce opravdu nelámalo. Vůbec barva jeho hlasu byla většinu času stejná, jako kdyby svou situaci sotva prožíval.
Na otázku, co ve tmě viděl, neodpověděl. Jen se mu díval do očí, ani nemrknul. Mohlo to působit zvláštně, hlavně, když jeho oči byly černé natolik, že ani na světle zornice vidět nešly. Reagoval až na tu další otázku. "Byl čistě černý s rudýma očima a delší srstí na čele. Měl křídla, ale jiná jak mám já. Neměla peří, ale blány. Na hlavě měl dva rohy, ale jeden byl v půli zlomený." Tušil, že svého přítele již nikdy neuvidí. A že vlastně už nikoho, koho by kdysi znal, neuvidí. Jako kdyby vše předtím, než se dostal do Norestu, byl jeden velký živý sen.
"Je zvláštní, že je třeba k životu. Vůbec si ji nevybavuji," vyřkl. Hoch si ale nevybavoval ani své rodiče. Chvíli si myslel, že mu snad bůh musel vdechnout život, ale cožpak by to dávalo smysl? "Takže když voda zmizí, nebude žádný život?" optal se zvídavě. Přišlo mu to směšné. Hloupé. Být závislý na něčem takovém...
Na chvíli se odmlčel, když se zeptal na jeho jméno. Nakonec ale něco přeci jen řekl. "Říkali mi Abaddón."

"Norest..." zopakoval slovo, které mu bylo vyřčeno, "zvláštní název." Čekal něco jiného, ale vlastně stejně ani nevěděl, co. "Kdo to místo pojmenoval? Ale to asi vědět nebudete, že?" Cizinec si byl sotva jist samotným názvem, natož aby věděl něco tak zbytečného. Apollyona ale z nějakého důvodu takové zbytečné vědomosti lákaly. Bylo v nich cosi téměř až mystického.
"Ne. Jsem tu sám, nikoho tu nemám," řekl skoro až podezřele klidně. "To nejsem. Pamatuji si jen na tmu. Ale ne úplnou, stále v ní šlo vidět." Rozhodně si nevybavoval žádné slunečné dny jako tady, snad proto ho skoro až iritovaly. Jeho tmavé oči preferovaly šero. "Míval jsem tam dobrého přítele. Myslím, že mu říkali Azazel." Ale na další podrobnosti aby si sotva vzpomenul.
Následně se přiblížil blíže k vodě a ponořil do ní tlapu. Přivřel oči a vytáhl ji po chvilce zase ven. Nelíbil se mu ten pocit, ten vjem. "Co je to vlastně voda?" Ano, samozřejmě věděl, že je to tekutina, co tu teď proudí. Spíše ho zajímalo to, co to přesně je. Jak a proč vzniká. Jak je možné, že tu je.

"Dobrý den," pozdravil cizince, neb měl celkem slušného vychování, překvapivě na to, že ani nevěděl, kdo ho vůbec vychovával. Jeho hlas zněl neutrálně. Posadil se. "Nevím," odpověděl vlku upřímně a podíval se mu do očí. "Nevím, kde jsem a proč tu jsem. Předpokládám, že vy to víte?" Cizinec by mu mohl pomoci se konečně zakořenit zpátky do reality. Pak třeba bude vědět co a jak. A nebo taky ne. Doufal, že se mu postupem času vrátí vzpomínky, protože ty byly momentálně velice mlhavé.
"Tahle vedra a světlo tu bývají často?" optal se. Tušil, že kvůli té otázce si vlk pomyslí, že asi spadl z višně, nu moc mu na tom nezáleželo, nestresovalo ho to. Chlapec měl teď přeci jen jiné starosti.

Nebyl zde šťastný, čemuž se nedalo snad příliš divit. Byl naprosto sám na neznámém místě, téměř nic si o svém životě nepamatoval a navíc - začínal mít celkem hlad. A dítko tohoto věku přirozeně nebude ještě expertem na přežití, kdeže. Pokud chtěl ale přežít, musel si nějak poradit. Kupodivu se ale nebál. Pokud by na něj někdo teď narazil, tak by z něj nevyčetl jedinou emoci. Alespoň prozatím.
Dostal se k řece. Měl pocit, že takovou snad vidí poprvé ve svém životě! Napil se a následně se rozhlédl, přičemž spatřil mokrého vlka. Střihl uchem a vydal se pomalu za ním. Snažil se jít nenápadně, ale se svou srstí a křídly bude stejně jen otázkou času, než si ho jedinec všimne.

Apollyonovi se nelíbilo mít promočenou srst. Bylo mu to při nejmenším nepříjemné a obecně voda nebyla jeho favoritem. Po chvíli spatřil jakéhosi flekatého vlka. Měl tolik barev, až mu z toho bolely oči. Byl zvyklý na odstíny šedi a na tmu. Nikoli na toto. Podíval se na něj. Jeho oči byly tak temné, že to zprvu mohlo vypadat, že žádné nemá a má místo nich jen dvě díry do nicoty. "Pane, nevíte, jak toto počasí ještě dlouho může trvat?" zeptal se svým skoro až bezbarvým hlasem. Nic o tomto světě nevěděl, proto se zprvu domníval, že by tu mohla být šance, že existují nějaké indicie naznačující, jak dlouho takový déšť může trvat.

Slunečné počasí netrvalo dlouho a malý Apollyon se brzy setkal s deštěm. Na planině, kde se nemohl kde schovat. Netřeba dodávat, že nebyl z této skutečnosti šťastný. Doma si na žádné deště nepamatoval, nutno ale dodat, že si na domov vlastně skoro vůbec nepamatoval. Vždyť ani nevěděl, jestli měl vůbec nějaké rodiče!
Jeho nožky ho daleko nedonesly, protože pohyb v kopcovitém bahnitém terénu byl pro něj obtížný. Nelíbilo se mu to. Nelíbilo se mu, jak s ním tento nový svět zachází. Cožpak si toto zasloužil?

Netrvalo dlouho a konečně malý Apollyon narazil na první živou duši. Onou duší byla velmi vysoká vlčice, která měla rohy jako on, ale srst měla podstatně barevnější. A měla jizvy; byla tedy v jeho očích skoro až znetvořena. Možná ji postihl trest? Kdo ví, jaké hříchy ve svém životě spáchala.
"Dobrý den," pozdravil ji, neb i přes svůj věk měl překvapivě dobrého vychování. "Nevím, kde jsem a proč tu jsem," vyřkl pravdu, ale do detailů nezacházel. Podíval se vlčici svým prázdným kukučem do jejích oček, jako kdyby snad mohla tahle zvláštní bytost vědět, kde je a jak se dostane zpět domů do propasti. Ale jak by mohla ona něco vědět, když on neví nic? Snad doufal v zázrak.