Príspevky užívateľa

Apollyon se na okamžik nad jejími slovy podivil. "Tak přeci jen máš smrt na paměti! A s takovým... detailním plánem." On opravdu nepřemýšlel nad tím, vedle koho bude pochovanej a stejně neměl pokrevní rodinu na to, aby se domlouval s tetkami a strýci, vedle jakýho děda bude jeho mrtvola. Nejspíše stejně skončí v neoznačeném hrobě, ale tak co? Hlavní bude to, že se dostane do nebe. Možná ne cestou přirozenou, ale přesto.
Sledoval reakci vlčice, když se portál konečně zjevil. Působila překvapeně, což... se asi dalo čekat. On sám byl z toho poprvé v šoku, přeci jen, něco takového se každý den nevidí, což? Chvíli si myslel, že ji tam bude muset shodit násilím, ale nakonec tam skočila sama. A on ji následoval.
Octl se, pro něj očekávaně, v jakémsi kostele. Pro něj to zprvu bylo místo nepřirozené, ale vlci z Kultu na takové úkazy asi byli... zvyklí více. Jak ale bude vlčice reagovat nad podobiznou sluníčka?
"Vítej!" řekl hlasně. Bohužel pro Sabrinu již nebylo útěku. Žádné dveře a na okna opravdu nedosáhne. A i kdyby, i ta byla hodně silná.

------> úkryt Apollyonův

"Ne," řekl tiše, jeho hlas pln mrazu. Bylo to už několik měsíců od toho incidentu, ale přesto ho doteď neustále hlodal. Potřeboval closure, ať to stojí, co to stojí. "Někdo mi to udělal. Nebyl mi tehdy ani jeden rok. A všem, celý smečce! To bylo naprosto jedno. Celý tento incident byl hezky zameten pod kobereček, protože jsem jen nalezený sirota beze jména, ne někdo z nějakého proslulého rodu," skoro až syčel, jedovatě. Kdo ví, jestli by se jeho životní cesta ubrala jiným směrem, kdyby začalo opravdové zevrubné vyšetřování? Tak jako tak, toto byl důvod, proč vlky z Přízračných někdy tak moc nenáviděl. Nejenže pokus o vraždu jeho osoby nikdo neřešil, ale ještě se k němu chovali jak ke vši.
Samozřejmě sledoval i šok staré vlčice. Ah, kdyby jen věděl, že ji obývá kdosi ze samotného panovnického rodu! Skoro by se mu až kufr zvedl. A taky si samozřejmě všiml, že nic neřekla na poznámku ohledně toho, že by takovou tvář ani matka nemilovala. "Mám pravdu, že? Hm?" řekl a nadzvedl bradu. Když by takovou tvář ani máma nemilovala, tak jak, jak!! By ho mohla akceptovat Seraphina? Jak by ho mohla mít ráda? Určitě by se pak na něj vykašlala, nemluvě ještě o tom, že je to prašivej vrah. Ale i tento prašivej vrah chtěl mít vidno pocit, že ho aspoň někdo na tomto světě má rád.
"Skvělé. Má žádost je prostá. Najdete toho, kdo mi tu ránu způsobil. Jmenuje se Daněk, je menší jak já, má hnědozrzavou srst s několika bílými dlouhými pruhy a flíčky a má žluté oči." Bohužel se i teď v něm začalo probouzet temno. Nejspíše v něm bylo snad od dob zrození, jen se ho snažil... krotit. Ale po tom všem už začínalo být silnější jak on. "Máte čas do... příštího úplňku. Následně vás vyhledám a co se stane pak... to nechám na vaší fantazii." Ano. Tak trochu vyhrožoval stařeně ublížením na zdraví, ale musel jí dát nějakou motivaci, hm? Jinak toho prašivce nikdy nenajde. Byl snad pod ochranou boží, zatímco on byl bohem zatracen?

"To už jde v tlapu v tlapě s tím, když se octneš na světě sám, bez nikoho," vysvětlil jí. Ano - bylo jméno Apollyon to, které mu rodiče dali? Měl vůbec nějaké rodiče? Nebylo to opravdu přeci jen tak, že vylezl z pekla a posedl tělo nic netušícího děcka, přičemž v procesu ztratil paměť? Byla to opravdu záhada. Nebylo třeba slovo Apollyon prostě... jen slovo? Nikoli jméno?
"Jméno, stejně jako zrození, má stejně v celkovém důsledku pramalý význam," dodal následně. Božínku, snad se z něj nestane nihilista! Z jedné toxické myšlenky do druhé, hoch se očividně rád podvědomě týral, snad proto, že věděl, že si zaslouží trest.
"Vy na tomto světě místo máte?" zvídal se, protože už nechtěl dál tlachat s touto neznámou osobou o sobě. "Toužíte po tom nebýt zapomenuta?"

Trhl sebou, když zaslechl cizí hlas. Patřil šedivé vlčici se zvědavýma očima. Chvíli se jí do těch oček koukal, beze slova, dokud konečně nepromluvil. "Ne," řekl tiše a zvedl hlavu. Výraz měl poněkud nečitelný, ale cosi se v něm změnilo, když si přestal opakovat slova předešlá. Působil... víc bděle, ale rozhodně ne přístupně. "Já své místo na tomto světě už našel," dodal, přičemž jeho hlas působil studeně, což u něj stejně nebylo zrovna vzácností. Vřelost si rezervoval pro Seraphinu, se kterou se stejně setkat nechtěl. A to pro její dobro. Tak přeci jen někdy myslí na druhé!
"Kdo jsem?" zopakoval otázku, snad, aby dostal pár okamžiků navíc na zamyšlenou. Ale stejně chvíli nastalo ticho. "Jméno nyní postrádám," odpověděl nakonec. Musel ho... znovuakceptovat, vzhledem k tomu, že celý život žil ve lži. Ani svému jménu věřit nemohl, a to z dobrého důvodu. Když se tu poprvé probral, tak si své jméno pamatoval, ale jak mohl vědět, že bylo reálné? Že nebyl celou dobu bezejmenným? Nebo jeho myšlenky byly z důvodu spánkového deficitu prostě trochu mimo.

Vážně přikývl. Ano. Buď vytrvalejší, odhodlanější! Protože to tebe svět potřebuje, Pstruhu. Někoho smrtelným hříchem neposkvrněn. Ale co když i on ztratí cestu? Co pak? Nastane doba temna?
"Udělej. Buď věrný a Bůh se ti odmění! Korunou života i vstupem za brány nebeské. Kdo ví, možná se i staneš jeho andělem, božím poslem!" řekl hlasně. Pstruhu by takový osud slušel, že? Zcela jistě více jak jemu, špinavému hříšníkovi. Litovat svého činu mohl jak chtěl, ale jeho čin to nesmaže. Guláš stále bude mrtvý. Už nikdy neobejme svého matku ani svého otce.
Kde asi skončil? Mohl boží vyvolený snad i skončit v pekle? Za to, jak mu přál smrt? Kéž by. Zasloužil by si strávit věčnost v ohni.
"A přesto je tvojí kamarádkou," přivřel zvědavě oko. "Akceptovala snad tvou oddanost k bohu? Nebo dělá, že něco takového neexistuje? Či jsi jí o víře neřekl?" ptal se dál. Samozřejmě věřil, že u Pstruha je bůh na prvním místě a až pak někde hluboko po něm je nějaká kamarádka. Musil si na ni dát pozor, protože i ta ho může svést na scestí. Pro touhu pro přátele může víru odsunout stranou, a to bylo přesně to, co ďábel chtěl. A nesmí mu být dáno!
"Ne. To ta sarančata svět zachrání. Ten stávající zničí od hříchu, špíny a všudypřítomného moru, aby pak mohl vzniknout svět nový, čistý, pln dobra a lásky. Takže ano. Dívali jsme se na apokalypsu celou dobu špatně, protože je to dobrá věc, protože jak říkáš, očistí svět od všeho zlého."

"Opravdu?" špitl a opsal kolem vlčice půlkruh. "Zrození je tak prosté. Bezvýznamné. Bůh si vyžádal i moje zrození. Stejně tak i zrození zrádců, rouhačů a vrahů. Ano, můžeš si nalhávat, že jsi speciální, protože to TEBE si Bůh vyžádal. Ale není taková myšlenka skoro až hříšná, arogantní, plná pýchy ke své vlastní osobě? Když tento svět je tak obrovský, nekonečný - plný dalších, co si myslí, že jsou vyvolení - tak jako ty." Jako kdyby mluvil sám k sobě! Také si myslil, že to jeho si bůh vyžádal, že to on měl konat jeho vůli, a to nejen v rámci apokalypsy. Jenže bohu byl vlastně úplně ukraden. A jak se může někdo přes něco takového přenést? Jen obtížně.
"Protože všichni vlci si jsou v jednom rovni - pro každého si věčná smrt přijde. I pro ty nejvěrnější z nejvěrnějších," blýskl očkem. No, blýskl - bylo tmavé jako sama noc, že?
Ani jemu se koncept smrti moc nelíbil. Že jednoho dne to celé skončí. A on pak... kde pak skončí, hm? Jak se dostane nahoru? Jak se tam prodere? Jak může neuposlechnout vůli boží ohledně posmrtného bytí?
"Perfektní," švihl ocasem. Vlastně byl skoro až překvapen, jak snadno vlčici k tomu přijmul. Ale rozhodně si nestěžoval. Byl vlastně velmi zvědav na to, jak bude na jeho boží úkryt reagovat, hm?
Otočil se k ní zády, rychle několikrát poklepal po kameni na jeho přívěsku a pak se opět otočil k prazvláštní vlčici. A za okamžik se objevila u nich v zemi prasklina, která se rozšiřovala v temnou bezednou propast s rudou pohybující se spirálou. Pohlédl na tmavou cizinku a tlapou ukázal na portál. "Dáma má přednost." Tak co? Stále bude mít odvahu vejít do neznáma?

Ani si pořádně neuvědomoval, že tu teď tlachal s Kulťankou, věřícího v Hatiho. Jistě, hluboko uvnitř mu to asi bylo jasné, vzhledem k tomu, že tu byl v noci nedaleko města, ale to mu teď bylo kupodivu naprosto buřt. Hati neexistoval, byl mýtem, ale stále byl pro ně bohem, ať to bylo jakkoli bizarní a nechutné.
"Děti, které chtěl naživu?" Bylo to vzácné, ale nemohl se teď ubránit uchechtnutí se, málem se i rozesmál! Sice trpce, ale přesto. "Naživu chtěl z nás všechny. Proto jsme se také živi narodili, co, nemyslíš? A neboj, to, že jsi čelila smrti, ale přežila, z tebe speciální boží dítě nedělá. Radši mi řekni - bylas někdy svědkem zmrtvýchvstání, hm?" Zas ten Guláš!! Žije v jeho hlavě víc rent-free jak kdysi Daněk, a to bylo co říct. A stejně cizinku sotva nechal odpovědět. "Já ano. Dotyčný na několik hodin zemřel a pak ho bůh nechal oživit. Opravdový zázrak! Ale... podruhé už takové štěstí neměl." Jen dítě ďáblovo mohlo usmrtit božího vyvoleného! To, co mu ta démonka nakecala, dávalo až moc velkej smysl. Nejspíše si to už nějakou dobu hluboko uvnitř myslil, proto to... začínal postupně akceptovat. Ač by si přál, aby realita byla jiná.
"Protože mi dal dar. Mám možnost navštívit místo boží. Chtěla by ses tam podívat?" Úplně ji k hříchu svádí!! Strašné. Co by na to Hati řekl, kdyby spatřila ve svatostánku to sluníčko??

"Oooh, no on to dokonce chce, panečku! To mi vůbec neřekl!" usmál se, čímž odhalil i zoubky, ale v jeho úsměvu žádná vřelost nebyla, ani jen náznak. To už spíše v něm byla trocha jedu, že? Inu, ale on sám se do toho tématu zamotal, chtěně, upozorňuji, takže si to teď holt slízne. Což možná byl účel? Rozpárat to bebí, že není božím synečkem, jak si doteď myslel?
"To je přímo úžasné. Řekni mi, jak ses dozvěděla o tom, že tě má celkem rád, hm?" zvídal se, ale už stejně očekával v duchu odpověď, ze které víceméně vyzní to, že žádný boží znamení nedostala. Protože jemu taky bůh nic moc neřekl, tak proč by tahle vlčina měla být speciální? "Mě? Mě přímo miluje. A já jeho." Bah! To sotva.

Očividně narazil na... zajímavou existenci. Zprvu působila asi skoro až polekaně a pak najednou toto. Kdo ví, co se dotyčné honilo hlavou? On zatím nejlepším čtenářem výrazů opravdu nebyl.
A měla pravdu! Vskutku nečekal takovou odpověď. Na okamžik se zaraženě zamračil a pak se tiše uchechtl.
"To bude," mrkl a přišel k vlčici blíž. Nepůsobil zrovna vřele a přístupně, ale to už holt byl symptom jeho ksichtu. Ale i kdyby, stejně teď nechtěl působit jako milunký medvídek.
"A kdo ví? Možná se toho dožiješ," dodal s jakousi hranou zamyšleností. Pak si ji ještě pořádně prohlédl. Ten její úšklebek mu přišel skoro až nepřirozený, cosi na této vlčici bylo odpudivého, ale přesto fascinujícího. "I když... to by se musel stát boží zázrak. Věříš na boží zázraky?"

Apollyon i v dnešních dobách se spíše vyhýbal území Přízračných. Ne, že by tam nechodil vůbec, kdepak! To by bylo ostatně také podezřelé, že? I když - ono na tom už stejně nezáleželo. Pár dnů po vraždě se bál, že přijde o domov, že smečka bude chtít jeho hlavu, litoval svého činu, ale teď? Teď mu tyto trable přišly skoro až směšné. Byl bohem zrazen a neměl vlastně co ztratit. To pekelníci celou dobu tahali za nitky. Ale ať už za nitky tahal v konečném důsledku kdokoli, tak mu jedno bylo jasné - on se do nebe dostane. Ať se děje, co se děje.
Byla už noc, ale přesto v okolí slyšel jakousi... aktivitu. Bylo to docela překvapující. Tento les působil, jako kdyby uhynul již milénia zpátky. A stále se neozdravil. Jak... ubohé. Ale přesto tu kdosi byl! Slyšel jakýsi zpěv, ale jakmile se začal přibližovat, tak utichl. Apollyon, skoro až drze, či snad hloupě, úplně nedával pozor na to, kam šlapal. Nebylo tedy divu, že nějaký suchý klacek pod ním křupl. A hned na to spatřil tmavou vlčici v roušce noci. Byla menší jak on, ale to tady vlastně bylo typickým úkazem. Podíval se jí do jejích světlých oček.
"Brzy celý tento svět bude vypadat jako tento les," řekl chladně. Jaký to pickup line, co? Ani se jí normálně pozdravit neobtěžoval!
Ano. Takto si představoval poškození, které v budoucnu napáchají sarančata v rámci apokalypsy. Skoro se až těšil na to, jak si to na jaře vyzkouší. Ah, kam to jen hoch klesl? Snad do samotných pekel!

Apollyon byl cizincem v cizím světě, který se snažil pochopit fungování okolí. Bohužel, jak již bylo vidno, byl daleko k onomu pochopení. Když si myslel, že má odpověď na jednu otázku, tak se hned na to vynoří otázky další. Palčivější. Temnější. Zpochybňující odpovědi na předchozí otázky.
"Nemohl být falešným vyvoleným," řekl tiše. "Jak jinak by mohlo dojít k zmrtvýchvstání? Nebyl mrtev pár vteřin, ale několik hodin. Bůh si přál, aby žil - a stalo se. Přede všemi povstal, ale ostatní vlci stále byli slepí vůči realitě, nechtěli si ji přiznat. A to ani samotný vyvolený. Nebyl vděčný za jeho dar." Nevděčný a ještě si přál Apollovu smrt, že? Mohl se tím chlácholit jak chtěl, ale stejně to nic nemělo na jeho hříchu, že? Či snad ano? Mohl být jeho zločin... zahlazen? Bah!
"Je to zvláštní. Dokonce mě to nechal i hodit na náhodného svědka," uchechtl se trpce. Nic nedávalo smysl. Nemohlo to dávat smysl. Nebo ano? Ďáblovi by se takové dění nepochybně líbilo. Nejspíše by se mu líbilo i spálení světa sarančaty, že? Ale cožpak mohl být připraven na to si to přiznat?
Díval se na vlčici, zdali uhne při pohledu na jeho druhou část tváře pohledem. Snad ji i pohledem propichoval. K jeho překvapení šla k němu ještě blíže. Přivřel oko. Jako kdyby byl exponát z panoptika.
"Bezedná propast zdaleka není prázdná. Rozšiřuje se, živí se mnou a čeká. To ona zbavila života božího vyvoleného." Stále měl v mozku ten obraz, jak roj žravých sarančat pohltil nebohého Guláše. Jak křičel zoufale o pomoc, jak si přál, aby už byl konec. Jak mu lezla do očí, jak ho požírala zaživa. A takto - takto měl při apokalypse skončit každý.
Snažil se její další slova nevnímat, nevnímat jejich odporný význam. Ale bylo to těžké, ba přímo nemožné. Hnila v něm, jeho tělo i duše se stávaly odpornými. A tohle temno nemohl držet pod poklicí věčně. "Nejsem," řekl tiše, chladně. "Ano, možná jsem další pěšák, nahraditelná schránka. Ale... ale..." Nadechl se a jeho pohled náhle zintenzivněl, jako kdyby byl temnotou pohlcen. "Ne. Klidně, ať jsem pro něj pěšákem, ale já, JÁ se na rozdíl od druhých nevzdám. Mé místo je tam nahoře. O to mě neoloupí nikdo, ani Bůh sám. Dostanu se tam, i kdybych měl nebeské brány proťat vždyhořící čepelí." Působil skoro až fanaticky, ale jiným způsobem. Svá slova myslel evidentně smrtelně vážně. Jako když si vlk vytyčí cíl, pro jehož splnění by za sebou nechal hromadu mrtvých těl. Apollyonův pohled se pak ale změnil, jako kdyby si uvědomil tíhu svých slov. "Ne, ne... Něco takového bych neřekl, nikdy," hlesl, jako kdyby se snad skoro až lekl sám sebe. Opravdu bylo toto v něm celou tu dobu? Takové zlo? Kdyby několik měsíců zpátky potkal někoho, kdo by se choval jak jeho budoucí já, tak by dotyčného nejraději poslal k bohu.
Na její další slova nic neřekl, jen se zadíval do prázdna. Opravdu... opravdu byl ochoten zemřít takto z boží vůle? Aby stvořil nový svět, jehož ani svědkem nebude? Obrátí se v prach, zapomenut? "Najdu cestu," řekl si tiše, skoro až jen pro sebe.

Apollyon se cítil na tomto světě ztracen. Pochyboval zcela o všem. Žil celučký život opravdu ve lži? Byl on ten slepý? Naivní? Bezcenný pěšák, který nezmohl zhola nic?
Již několikátým dnem nespal a šlo to na něm již docela poznat. Tak trochu blouznil a toulal se krajem. Měl by víc času trávit doma, hm? Než ho... konečně vyženou. Nebo popraví.
"Kdo se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel od počátku hřeší. Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu a ani hřešit nemůže. Není z boha ten, kdo nečiní spravedlnost a nemiluje své bratří. Kdo bratří nenávidí, je vrah a žádný vrah nemá podíl na věčném životě. Žádný vrah nemá podíl na věčném životě. Žádný vrah nemá podíl na věčném životě..." mrmlal si dokola jak smyslů zbavený.
Opravdu byl stvořen ďáblem? Opravdu byl tím, koho celičký život nenáviděl? Koho se chtěl za každou cenu zbavit?

Snažil se nalézt vnitřní klid - nebo alespoň nějakou kapku klidu. Už tolikrát slyšel pochybovačná slova směřující na jeho víru, ale toto bylo jiné. Tato vlčice alespoň působila, že aspoň koncept boha znala už předtím. Musel to být... nějaký test. Test víry, oddanosti. Že?
"Jestli je někdo trpělivý, tak je to bůh. Nemá potřebu brát okamžitě, lusknutím prstu. A ano, jsem snadno nahraditelný. I když... mě to také úplně netěší." Ale takto svět holt fungoval, že? Bůh byl pánem celého světa, celého vesmíru. Oproti němu byl jen červ. Jestli padne, najde si jinou nádobu, že? Ale ne - to se nesmí stát. Dostane se mu slávy. Jen po apokalypse nezbyde moc někdo, kdo si ho bude pamatovat.
"Že to, co jsem udělal, bylo přesně to, co po mně chtěl? Zabil jsem božího vyvoleného, toho, koho nechal vstát z mrtvých. A ano, opravdu vstal z mrtvých - viděl jsem to na vlastní oči," řekl pevně, ale pak se ho na okamžik zmocnila úzkost. Kdo by chtěl smrt božího vyvoleného? Kdo jiný, nežli samotný ďábel? Skoro se mu z té myšlenky až zatočila hlava. Ne, ne... On nemohl být ten, kdo celou dobu tahal za nitky.
"Proč by ďábel chtěl ukazovat pravdu?" ptal se tiše. Ne. Musel vytrvat. Vytrvá. Měl snad něco jiného na výběr?
Pohlédl chladně na ni, když se ptala, proč si myslí, že není obyčejným. Chvíli nic neříkal, ani pohledem neuhnul. A pak si sundal šátek, čímž odhalil svou ránu z pekla, bezednou propast, díru v hlavě s nekonečnou neustále pohybující se spirálou. Jaká to... nepřirozená věc. Zatím se pomalu všichni při pohledu na ni buď znechutili, či se zlekli. Uhýbali pohledem. Alespoň Pstroužek vytrval, že? Jaká bude reakce této prapodivné cizinky?
"Nedostane," skoro až sykl. "Já jsem jeho nejvěrnějším služebníkem. Já jsem tu byl, když na něj všichni zapomněli. Šířil jeho slovo! Dělal VŠE! A za toto všechno... Skončit v pekle nesmím." Prostě ne! Když... když pro něj zhřešil, tak nemůže dostat trest nejvyšší? Ale proč by bůh chtěl, aby takto hřešil? Apollem už dlouho zmítaly protichůdné myšlenky, postoje, zmatení, zmatení ohledně jeho místě na tomto širém světě. A dlouho neměl nikoho, kdo by ho mohl vést správným směrem, koho by se mohl zeptat s tím, že by se mu dostalo odpovědi. Když se dostal na tento svět, tak si vybavoval jen temné místo s věčným ohněm, boha a své jméno.
"Svět po apokalypse bude očištěn. Bude dobrý. Jediné, čeho bych se bál, je to, že se nedožiji konce."

Povšiml si jejího odmlčení se. Zvláštní, což? "A na tom někom ti záleží, že?" odtušil. Vycítil v ní nějakou změnu, ale možná tam jen viděl něco, co tam nebylo, že? Možná by to dávalo smysl. Přilezla sem, protože tu hledá dotyčného, co se přidal do Kultu. Snad aby mu dala rozum do hlavy.
"Neudělal by to právě protože je tak mocný," blýskl svým temným očkem. "Bůh je trpělivý. Trestu se mi dostane. A navíc - musel bych udělat něco nadpozemsky příšerného, aby zasáhl." A jakmile tato slova vyřkl, tak si to uvědomil. On udělal něco nadpozemsky příšerného. Zabil božího vyvoleného, boží úkaz! Toho, koho bůh nechal vstát z mrtvých! Jaká to drzost. Ale... ale kdyby se to nemělo stát, tak by bůh opět zasáhl, no ne?
"Samozřejmě, že se baví. Celá tato šaráda musí být pro něj k smíchu. Ale... přeci mě obdaroval." Ano, měl na mysli tu cetku, kterou nosil na krku. Kámen, který ho dostane na zvláštní místo s jakousi božskou prezencí. Snad důkaz, že na něj nezanevřel? Nebo to byla opět nějaká ďáblova manipulace?
"Ne. Mýlíš se," řekl pevně. "Bůh a ďábel nejsou to samé. A nikdy nebyli. A nikdy nebudou." O této dualitě světa byl skálopevně přesvědčen. Alespoň prozatím, na nějakou dobu. Cokoli jiného by mu nedávalo smysl. Takto tento svět prostě fungoval - takové základní stavební kameny, že? Nosné sloupy? Ano, a tyto nosné sloupy nemohly být zničeny, jinak by bylo zničeno veškeré jeho chápání světa.
"Možná jsem vskutku jen další pěšák. Ale stále nejsem obyčejným pěšákem, ač chceš, abych si myslel opak." Jeho tvář byla označena. Navěky zohyzdněn, ale bůh ho zachránil před smrtí a udělil mu důležitý úkol. Tak to bylo, ne? Tak to muselo být. Už byl unaven z toho, jak ho každý nutil nad vírou pochybovat. A taky z toho, jak o ní sám někdy pochyboval. Jak... hříšné.
Probodl vlčici pohledem, intenzivně. Šlapala na tenkém ledě a zcela jistě o tom dobře věděla. Snad se nad tím i tiše bavila, že? "Já v pekle neskončím," řekl s ledovým odhodláním. "Možná jsem zhřešil. Možná mám na tlapách krev. Ale do pekla mě nikdo. Nikdo! Nedostane." I tato slova byla svým způsobem hříšná, ale byl o nich tak bytostně přesvědčen, že mu to bylo jedno. Odmítal skončit na tom temném místě s věčným ohněm. Jedna z jeho prvních vzpomínek, že? Když se v Norestu poprvé probudil, jiné vzpomínky nebylo. Kdo ví, možná se ze samotného pekla vydrápal do těla šedivého okřídleného děcka, které o světě nevědělo zhola nic.
"Já se nebojím toho, co přijde potom," řekl překvapivě klidně. Dále tu myšlenku nerozvinul. Pravdou je, že si nemyslí, že se dožije toho, aby viděl nový svět. Jeho tělo, schránka apokalypsy, bylo nejspíš příliš slabé, aby nápor, který si boží zkáza žádá, vydrželo.

"To mi povídej. Někteří doslova," řekl rovněž skoro až posměšně. "Nějací hlupáci tu uctívají falešného boha noci. Jaká to směšná myšlenka, uctívat boha, který *údajně* vládne jen a pouze noci. Jaká to slabá... entita. Nehodna pozornosti kohokoli." Zněl skoro až jedovatě, šlo vidět, že tito pobožní jedinci mu byli až odporní. Nejraději by tu jejich smečku srovnal se zemí. Ale ne, musil se uklidnit. Nemohl mít tolik krve na svých tlapách! Nebo... ano? Chudák byl zmaten, ale jak to bývá, bůh nikdy nekomunikuje zrovna přímo, hmm? Jestli má přijít apokalypsa, tak se stejně ušpiní.
"Myslíš si, že by bůh snad sešel z nebes kvůli mě? Aby mě... roztrhal na kusy?" uchechtl se. Byl snad na světě někdo tak důležitý? Někdo natolik hoden jeho velectěné vzácné pozornosti? "Ale netřeba se bát, na každého dojde trest, dřív nebo později," dodal tišeji, rychleji, a na vteřinu zatěkal pohledem. Peklo. Za vraždu ho čeká prožití nekonečna v pekle, že? Ne, ne... Tak nesmí skončit, nikdy. Jestli on je nositel apokalypsy, jestli má vykonat boží vůli, jestli si má ušpinit drápy, tak nesmí skončit v pekle. Dostane se do nebe, i kdyby se k jeho branám měl vybojovat. Nikdo ho o tuhle budoucnost neoloupí. Ani bůh sám.
"Zlý bůh?" nevěřícně zopakoval a zamračil se. Určitě to byla jen její manipulace, že? Nepochybně stále měla na mysli ďábla, nikoli boha. To aby se mu dostala pod kůži, což... se jí vlastně tak docela dařilo. "Ale... to by pak znamenalo-" Svá slova dále nedořekl. A co by to tedy celé znamenalo, hm? Že celý jeho život byl lží. Jestli celou dobu tahal za nitky ďábel, jestli to on mu dal znamení bezedné propasti, tak... Až mu tělem nad tím vším projel chlad.
"Říkají si, jak žijí ve světle dobra a rozumu, ale jejich duše jsou poskvrněné natolik, až je to odporné. Dostanou to, co si zaslouží," skoro až sykl.