Príspevky užívateľa

Z tohoto rozhovoru byl v sedmém nebi - užíval si každé vteřinky, kterou mohl s ní strávit! Nehleděl na ten chlad, který je zde sužoval nene, inu když vlk byl natolik zabrán do víru děje, nakonec přestane vnímat okolní vjemy. Byla to snad čistě jeho věc? Ztráceli se všichni v okamžiku, nebo ta bujará fantazie a zvláštní vnímání světa se opět vynořili na hladinu? Kdo ví, kdo ví. Každý byl unikát! Tudíž každý měl své problémy, své názory a životní cíle.
"Máš pravdu! Všichni jsme jediněční! Ale to by jsi se divila, jak tento fakt někteří vlci špatně nesou!" pronesl a opět pomyslel na otcovu větev. Originalita? To u nich neexistovalo! "část mé rodiny se snaží tvářit, že jsou všichni do posledního puntíku stejní! Nerozumím té jejich logice, musí být vevnitř ohromně zlomení a osamocení" dokončil svou větu a pokáral se. Jistě by nebyli rádi, kdyby slyšeli jak o nich vyprávím! pomyslel si a doufal, že se nedostane kvůli hloupým slovíčkám do maléru. Ále jsou až moc daleko! Stoprocentně byl pouze paranoidní, přemýšlel o nemožném! Ačkoliv věděl, že by možná někdy měl držet jazyk za zuby, koho zajímá jeho rodina a problémky? Na to měl sestru! S ní mohl pomlouvat koho chtěli až do aleluja! Gájel by byla pyšná, jak se socializuji, musel poté sestru informovat jak šikovný v posledních dnech byl! Překonávat jeden strach za druhým, tak se na to musí. Kdo ví, jestli by se bez její podpory někdy odvážil za hranice smečky, zameškal by tolik nových a zajímavých podnětů až hanba!
"Je pravda, že moje jméno je takové netradiční. Sestra má také pomlčku uprostřed jména a vlastně strýc taky a jeho syn taky. Tudíž to nejspíše bude pošetilá tradice. Ale proto to jméno komolím na Arkáda. Je to snazší"
vysvětlil Majdalence, jak se celá záhada s jeho prapodivným jménem má. On se vůbec nezlobil, že se zeptala právě naopak! Díky tomu si přišel jako ... jako že není osamocený a nenutí druhou stranu, aby s ním komunikovala! Popravdě jeho jméno ho občas také udivovalo, zatím nepotkal nikoho kromě rodinky s podobnou anomálií ve jméně. Nerozuměl konceptu tradic, ačkoliv se snažil přijít na kloub řadě cizích logik, podívat se na věc z odlišných úhlu pohledu. A jsme zase u té jedinečnosti! Každý na různé problematiky nahlížel svým způsobem a o to těžší bylo se vžít do jejich kůže! Kruh témat se uzavírá a odkazuje nám na výjimečnost všech.
Avšak nemohl se ubránit údivu - Majdalenka neměla ráda léčitele? Arkáda byl vlček, který se lekl i vlastního stínu, však s léčiteli nikdy problém neměl. Většinou se v jejich ordinaci cítil uvolněně - prožil takových bolístek až běda! A právě jejich smečkový léčitelé mu vždy pomohli se uzdravit. Takové bezpečí ... vše bude zase dobré a opět se postaví na nožky jako rybička! Ryby nemají nožičky, proč se to říká?? Zvláštní! Avšak nemohl vědět jakou zkušenost měla jeho šarmantní společnice, pokud ti vlci byli nepříjemní a zamračení není divu, že má k nim odpor. "Strach? Nevím jaké mediky jsi potkala. U nás ve smečce jsou to vlci se srdci se zlata! Například Sasha je myslím jednou z léčitelek" musel se trochu zamyslet, jestli jsou jeho domněnky správné - když byl malý léčila ho především Rio, která záhadně zmizela a Arkáda nikdy nezjistil proč. Nyní zahlédl několikrát Bellanu, jak se v noře stará o nachlazené pacienty.
Téma léčitelů velmi rychle vystřídalo veselejší povídání o domovině Majdalenky a malý Arkáda s radostí poslouchal. Toužil se dozvědět více o jiných kulturách a jiných zvycích - tento svět byl tak ohromný, tak udivující! "Panejo! Šperkařka? To zní naprosto úchvatně! Jak jsi ty šperky vyráběla? U nás myslím nic takového prozatím není, ale mohu to navrhnout panovnici! Jistě bude ráda za každý nový návrh" dodal s úžasem. Na světě existovalo tolik talentovaných vlků! Jistě by se rád něčemu podobnému i on naučil, ale kdo ví jestli by dostal do tlapek správné manévry. Vše chtělo praxi a trpělivost. Netušil, jestli tyto kvality ovládal, nezbývalo než s časem poznat více své možnosti a limity.

Nestačil se divit nad krásným komplimentem, kterého se mu dostalo! Kupodivu Arkáda neslýchal taková slova běžně - naopak především z otcovi strany byl častován nevrlými pohledy jakoby byl trnem v jejich očích. Ovšem nesměl nechat rodinné chmury, aby ovládly jeho mysl - musel se povznést nad celou situaci a užívat si i příjemných chvil v životě. Usmíval se jako sluníčko od ucha k uchu a jistě se pod tou hustou srstí dokonce i červenal! Stačilo málo, aby si tohoto přívětivého vlčka jeden dostal na svou stranu. "Ještě nikdy mi nikdo taková krásná slova neřekl! Děkuji, avšak nemohu se srovnávat s Vámi! Já jsem jen obyčejný vlček, kterých je tu nepočítaje, ale vy? Majestátní křídla, naprostá symfonie barev! Jakmile vkročíte do společnosti věřím, že nikdo neodolá. Jistě máte hodně nápadníků a nápadnic, ti se za Vámi musí plazit jako břečťan!" dokončil svou pravda dlouhou odpověď. Nechal se poněkud unést, nechal slova ať plynou a tvoří kouzla - stále byl nováčkem v sociálních interakcích, proto občas nechtěně překročil meze, které dospělým jedincům připadají samozřejmé. Mluvil přespříliš? Měl zpomalit? Stíhala jeho tempu? Sluší se skládat komplimenty? Nechtěl nikoho urazit! To by si v životě neodpustil, kdyby nebohého cizince zastrašil svou pubertální pohrkaností. Ach ty hormony!
Neubránil se dalšímu úsměvu, když jeho společnice dokonce znala členku Nihilu! A ne ledajakou - vévodkyni! "Moc rád vyřídím pozdravy!" odpověděl. V tom případě tedy musela alespoň něco o smečce vědět, že? Arkáda doufal v to, že ví jak mírumilovná a přívětivá společnost to je - občas ho sice kde kdo doháněl k šílenství, avšak to k dospívání neodmyslitelně patřilo. Období vzdoru! Dejme ruku na srdce, otcova vzdálenost nepřispívala řádné výchově nezbedných dítek, chudák maminka! Snad ji nepřivedou do hrobu.
Arkáda nadále bedlivě poslouchal, snažil se zachytit každičké slovo - nechtěl působit nezdvořile! Při konverzaci si druhý zaslouží jeho absolutní oddanost a pozornost. Ach jak to prožíval ten malý nezbeda. "Jistě můžeme si tykat! Máš nádherné jméno, je takové elegantní a jemné, hladí ouška! Moc krásné" řekl a vnitřně byl naprosto nadšený - zdálo se, že si našel kamarádku! Že ano? Funguje to takto? Každopádně byl na velmi dobré cestě k nějakému tomu přátelství. Bylo mu jasné, že jedno setkání a pár slov nezaručí trvalé kontakty ... avšak chtěl být optimistický, nemyslet na jiné scénáře.
"Doufám, že tedy procházka bude prospěšná, jak léčitelé tvrdí. Sám jsem občas z některých rad padlý na hlavu" ušklíbl se - pravdou bylo, že řadě doporučení mediků jednoduše nerozuměl, ale nezbývalo nic než důvěřovat a dělat vše proto, aby jim obtížnou, léčitelskou práci usnadnili. Zvlášť jako menší vlčátko byl Arkáda u mediků pečený vařený, tudíž nějakou tu zkušenost s nimi a jejich léky už měl.
Nakonec smutně sklopil ouška "Bohužel léčitel nejsem. Ještě jsem si nevybral své povolání. Netuším, co by pro mě bylo to pravé. Jsem tak trochu nešika" velice ho mrzelo, že nemohl Majdalence poskytnout pomocnou tlapku - nerad viděl trápící se vlky. Zvlášť chudáky bez smečky! Nikdy před tím ho nenapadlo, že někdo takový život dlouhodobě žije, musí to být velké riziko. Snad bude Majdalenka v pořádku!

Než se stihl v novém prostředí zorientovat přepadl ho neznámý, chraplavý hlásek! Leknutím by se v něm krve nedořezali. Celý nedočkavý a napjatý si jedním zdravým očkem prohlédl od hlavy až k patě nádhernou cestovatelku a nestačil se divit. Chvíli uvažoval, jestli ho snad nešálí zrak, jestli snad neupadl do sněhové peřinky a nesní - to se mu stávalo poněkud často, tudíž nebylo by žádným překvapením, kdyby si užíval dobrodružství ve světě bujaré fantazie. Zhluboka se nadechl a když ucítil ledový vzduch v plicích, teprve tehdy si mohl být jist, že toto se odehrává právě teď a tady v opravdovém světě.
"Buďte zdráva okouzlující dámo" uklonil se, když říkal tato slova. Nesměl zapomínat na své slušné vychování! Dělat smečce ostudu? To ani náhodou! Je třeba působit jako vzorný příklad mladého gentlemana. Avšak bylo po něj těžké dát stranou údiv z třpytících se křídel jeho společnice. Čím dál více se vydával za hranice domoviny, tím více mu rozum stál. Ano v Nihilu zahlédl okřídlené vlky jako například jejich věrnou léčitelkou, ale to byla křídla pokryta ptačím peřím ... tato připomínala spíše hmyz. Jak se jen ten brouček jmenoval? Motýl? Bylo to správně? váhal - vzpomínky na léto byly zahaleny mlhou. Nejspíše, protože byl moc mladičký na to, aby mohl řádně vnímat vše, co se kdy v životě událo. Plus takových informací! Kdo se v tom měl vyznat! "těším se až sluníčko opět začne hřát, toto období působí smutně až melancholicky musím konstatovat" odpověděl a snažil se působit inu reprezentativně. Myslel na rady své sestry, jak správně konverzovat s vlky a zatím se mu to jistě dařilo! Jen tak dál Arkádo!
"Mé jméno je Ar´Kadien, pro přátele Arkáda a pocházím z Nihilské smečky. představil se s úsměvem. "Omluvte mi mou neomalenost, ale copak děláte v takovémto mrazu o samotě? Zníte trochu, nemocně." nemohl pominout onen hlas, který indikoval, že vlčice bude nejspíše nakažená nějakou chorobou. I u nich ve smečce řada vlků pšíkala a kašlala, ale naštěstí léčitelé si se vším dokázali poradit. Avšak co ti, kteří podobnou péči nemají? Jsou odkázáni na osud? Neměl sebemenší tušení.

Inu jeho rodina opravdu nepřinášela žádné benefity, musel tedy pracovat a zasloužit si svůj díl společnosti jako každý jiný. Tento systém se mu nezdál moc férový - jeden přeci neovlivní kdy a komu se narodí! Nebylo by lepší, kdyby své panovníky volili? "Celá tato věc s nadržováním bambulů narozených do vysokých pozic mi přijde zvláštní. Není to fér! Měli bychom mít možnost vybrat si celosmečkově kdo je nejvíce hoden respektu a poslouchání!" řekl tedy svoji myšlenku nahlas. Avšak poté se opatrně rozhlédl po noře, jestli je náhodou nesleduje někdo z výše postavených. To by tak scházelo, aby dostali přes uši! Nebo něco horšího ... aby je tak nevydali na pospas milágam! Naštěstí zdálo se, že nora byla v tuto hodinu prázdná, a tak jejich konverzace mohla nerušeně pokračovat.
"Třeba to, jak jsme museli nedávno patlat ty barvičky po stěně, co to panovnici napadlo za kravinu! Venku je zima a hlad a my si půjdeme malovat? Nesmysl!" dokonce i pro jindy tak optimistického Arkádu toto bylo zvláštní rozhodnutí. Nedávalo žádný smysl a jen to rozptýlilo vlky od myšlenek na kruté časy.
"Mhm šaman to zní docela vtipně" zasmál se, postavil a začal předvádět "O všemocná Gájel věštím ti budoucnost ... z TVÉHO OKA! Vidím tam VEELKÝ úspěch a obdiv všech ve smečce! Budeš tou nejsilnější a nejchytřejší vlčicí jakou Norest zažil!" opět si sedl, jelikož se mu poněkud zamotala hlava a musel se na chvíli uklidnit. Nechceme snad, aby si chudáček něco udělal! Ne teď, kdy léčitelé měli plné tlapky práce.

Mladý cestovatel se opět odvážil od hranic domova, opatrně našlapoval sněhovou závějí a sledoval okolí. Vytáhnout paty ze smečky bylo pro něj opravdovým oříškem, netušil co okolní svět skrývá za nebezpečí a nástrahy. Musel nabrat řádnou dávku odvahy, vydat se vstříc dobrodružství, vstříc osudu! Doufal, že jednoho dne pro něj tyto krátké cesty nebudou natolik stresující, avšak vše ukáže čas. Pokaždé myslel na svou drahocennou sestřičku, to jedině ona mu dodávala kuráže a motivovala ho k tomu zkoušet nové věci. Bez ní? Nejspíše by stále trčel v noře zachumlán v matčině kožichu. Děkoval dnem i nocí, že měli spolu blízký vztah.
Zimní období ho vyčerpávalo, doufal v světlé zítřky a návrat hřejivého léta, které bylo jednoduše dechberoucí - všude zeleno, květy kam až oko dohlédne. Zima? Inu možná byla kouzelná na pár dní, týdnů ... ale nyní? Už by stačilo propánajána! Zvedal své krátké nožky do výšky a brodil se bílou pokrývkou. Jaký byl cíl jeho cesty v tomto nečase? Inu trčet v bezpečí nory začínalo být repetitivní, cítil se jako tělo bez duše ... bylo na čase chovat se jako velký kluk! Nebojácný! Takový jaký udělá rodinu hrdým! avšak kde je takový vlk? on jím nikdy nebude, zahnal všechny rozpustilé myšlenky a vrátil se opět do reality. Musel být na pozoru, zatím potkal ve svém životě jen jednu jedinou cizinku, což bylo žalostně málo! Kdo ví, jestli jsou všichni takto přívětiví, každopádně nemohl na to spoléhat.

Usmál se, když byl ubezpečen společnicí, že zde doopravdy není na obtíž - to víte velká premiéra! Vše musí jít jako po másle. Možná, že byl na sebe v tomto ohledu až moc přísný a kdyby vše nechal vyvíjet bez hlubokého dumání, dopadlo by to stejně dobře. Avšak na to musí přijít s časem, musí se takzvaně otrkat životem a naučit se spoustě věcí! "To zní jako nebezpečný život! Nikdy nevědět kam složit hlavu. A to cestujete vždy takto o samotě? Já bych byl bez své sestry naprosto ztracen si nedovedu představit" zamyslel se nad tímto stylem života - ano ve snech to znělo poutavě nebýt nikým a ničím vázán, avšak to sebou jistě muselo přinést i řadu stresu a úzkosti. Kde sehnat potravu, kde sehnat noru a další a další! Pro něj by to jistě nebyl ideální způsob života, byl na to až přespříliš nemotorný a křehký.
"Ooo!" nadšeně vypískl a ihned napodobil Hel skokem do sněhu. Jelikož byl nižší než ona podařilo se mu zabořit se do sněhu podstatně více. Arkáda byl nejnižší i ze svých sourozenců a vlastně celé rodiny, avšak nic si z toho nedělal. "Je ze mě sněhový vlk!" zasmál se, když se jeho nadýchaná srst obalila sněhem.

Arkáda ihned přikývl - les to byl vskutku nádherný! A ta sněhová pokrývka ho činila ještě kouzelnějším až na ten chlad. "Nádherné to tu je madam! Jsem zde poprvé, a tak se nestačím divit! Lesy u nás na území nemáme" odpověděl a snažil se působit uvolněně - celou tu dobu přemýšlel nad radami sestřičky, jak se chovat při konverzaci s vlky. Nesměl to pokazit! Nesměl! Zhluboka se nadechnout, vydechnout a pokračovat.
"Moje jméno je Ar´Kadien, ale stačí jen Arkáda! Těší mě Hel Ór Kolgrafiir. Jste zdaleka? Vaše jméno zní velice vznešeně! Jistě budete princezna" nechal se poněkud unést a proto se hned v hlavě okřikl. Co když dělá ostudu? Takové neomalené otázky! "Doufám, že Vás svými otázkami neotravuji, to bych byl velice nerad" dodal tedy, aby celou situaci zachránil. Vede si dobře? Je to všechno v pořádku? Jednoho dne jistě pro něj nebude tak obtížné komunikovat bez zbytečného overthinkování, avšak nyní byl stále v tréninku!
"Ooo to máte tedy okouzlující barvu kožichu, u nás v rodině jsou všichni spíše šedí, černí a maminka je bílá! Jako nádherná lilie, nebo sněhová vločka!" jestlipak znala Helenka i jeho maminku, když se zmínila o setkání s ostatními členy Nihilu? Kdo ví!

Nad záležitostí bratra pouze přikývl a rozhodl se to prozatím nechat plavat - jejich pomluvy ho nezmění, tak proč na něj plácat vzduch! Ale Arkáda to s ním ještě vzdát nehodlal, chtěl se pokusit ho zachránit ze spárů nicoty a věčné bolesti.
Ovšem nad další otázkou se musel doopravdy zamyslet ... nebyla to snadná otázka, jelikož byl poněkud indspozicován k většině povolání. Takový invalidní důchod to by potřeboval, a nebo povolání pokusného králíka pro Gájel, jenže nic podobného na výběr nebylo. "Hmm no já spíš tak nějak přežívám, spím. Jo spánek v tom jsem docela dobrej, ale profesionální spáč mi u panovnice neprojde" ušklíbl se - přijít s něčím takovým k panovnici dostal by leda tak chladný pohled podobný milaga studeným čumákům, a to jednoduše neměl za potřebí. Doufejme, že milaga a panovnice nikdy nespojí své DNA, jinak by ty děti neměli moc dobrý život, spíš jen smutný. "Lovit mi nejde, bojovat mi nejde, tichej ani rychlej nejsem a u květin kýchám. Nic tam pro mě nezbývá" pokrčil lopatkami - skutečně nešťastná kombinace. Copak se pro malé nedochůdče nenajde v tomto světě místo?
"Musíme se někdy maminky zeptat, jak se vůbec s otcem seznámila, přeci jen i ta dálka je taková zvláštní" založit si rodinu přes celý Norest a pak zmizet a nepřijít zpět? Arkáda byl vnitřně ublížený, že se na ně otec takto vykašlal.

Arkáda smutně přikyvoval - žeby snad bratra od nich odvrátili? Aby je nesnášel? Aby je zavrhl? Jeden si představuje rodinou idylku a místo toho dostane drama hodné nebezpečných vztahů! Možná proto Arkáda trávil většinu svých dnů v zemi snů ... zdálo se vše být natolik snazší a jednodušší, když zavřel svá víčka. "Aspoň, že jsme stále spolu my dva! Jestli chce Khalan být prázdnou schránkou bez života ovládanou jinými, tak ať. Ačkoliv si myslím, že by mohl dokázat toho v životě víc" pronesl s jistotou - nepochyboval o tom, že bratr měl potenciál, ovšem jestli to vše chtěl zahodit kvůli validaci od vyhořelých jedinců, tak jeho mínus!
Poté se Arkáda zaposlouchal do sestřiny výuky, jak lépe komunikovat s vlky, jelikož to stále pro něj byl nepřekonatelný oříšek a možná i proto občas plácl nějaký nesmysl - netušil, jak komunikovat sebevědomě. "Ahaa! Díky moc za rady pokusím se na sobě zapracovat a třeba si najdu tu v NIhilu nějaký místo. Ještě nevím, co za povolání bych chtěl jednou vykonávat. Zní to vše dost obtížně." zamyslel se poté - přišel si občas jako nějaký mimoň, který řadě věcem v oblasti komunikace a socializace nerozuměl. Ale ještě byl mladý! Však on se naučí se svým rozbitým mozečkem pracovat, musíme mu věřit.
Avšak jak dále hlouběji a hlouběji řešili téma emocí u tajemného rodu milaga, Arkádu napadla děsivá myšlenka "Když tak moc potlačují emoce a všechno ... miluje vůbec táta naší maminku? Nevzal si ji jen protože musel? Co když jsme výsledkem nějakého hloupého pokusu, nějaké sázky? Co když vodil maminku za nos?" tolik úvah a tak málo otázek ... mohli cítit lásku? Co to byla láska? Arkáda sám tento pocit neznal, netušil co by si pod tím měl představit, avšak jistě se jednalo o něco výjimečného ... a vlčata zrozena bez toho speciálního pouta? To znělo velmi smutně.
"Věřím, že maminka by nás nedala! Kdybychom vyjádřili, že nechceme s nimi jít. Třeba kdybychom jí vysvětlili, jak se doopravdy věci s tím rodem mají. Co když to netuší? Nebyla tam s námi, když se to vše stalo!" musel hájit maminku, on na ní jednoduše nedal dopustit a možná si ji někdy až přespříliš idealizoval. Na maminku mu nikdo nesahejte! Jasný!

Arkáda se chvíli zmateně rozhlížel kolem sebe, nevnímajíc okolní zvuky, avšak jakmile přišel k sobě spatřil cizince - o podobných scénářích snil dnem i nocí! A nyní to nebyl sen, ale realita teda aspoň doufal, občas se ztrácel v pojetí, co bylo skutečné a co pouhým výplodem jeho bujné fantazie. Zamrkal několikrát jakoby spatřil před sebou ducha a poté se opatrně postavil na své tlapky, přičemž nemotorně zavrávoral.
"Uhm" vydal ze sebe náhodný zvuk, netušil jak by se měl zachovat, jeho mozkové závity pracovali na maximum až nakonec se uklonil a řekl "Dobrý den Vám přeji! Přicházím z Nihilské smečky a velice rád Vás poznávám. Omlouvám se za mé nemotorné škobrtnutí, velice nerad jsem narušil Vaší jistě důležitou cestu!" dokončil svou řeč a opět se narovnal. Chtěl působit vychovaně! Nesmí přeci smečku zostudit, jak by to poté vypadalo? Takovou vinu si nemohl na svá bedra vzít. Ačkoliv se neubránil pohledům na rudou srst vlčice - nic podobného ještě ve svém krátkém životě neviděl, a tak byl přirozeně zvědav. "Omluvte mou nezdvořilost, ale nejste zraněna? Váš kožich má barvu krve" dodal starostlivě.

Arkáda byl poněkud smutný, když přemýšlel nad vztahy s jejich bratrem - přišel mu vždy takový chladný, takový trochu jiný. Povšiml si toho, jak dospěle se choval, pokud ovšem dospělost znamená absolutní nuda. Možná, že nedal bratru dost šance? Možná, že i jeho trápily tyto myšlenky? Nerozuměl ničemu.
"Přijde mi, že se s námi moc nechce stýkat. Nevím" pronesl zasmušile - chtěl dobrý vztah s co nejvíce vlky! Nechtěl konflikty, nechtěl trapné okamžiky a přesto mu osud s radostí házel klacky pod jeho už tak vratké tlapky.
"Děkuji! To jsi asi první, kdo něco takového řekl! Ačkoliv neznám moc vlků zatím ... mám strach a nevím moc jak s nimi hovořit." netušil, jak se dostal ke své úvaze o tom, že vlastně neví, jak navazovat kontakty mimo rodinný kruh. Prozatím se více stranil od víru dění v Nihilu, snažil se nevyčnívat a splynout s davem.
"Logika toho jejich rodu je vážně divná, snažili se nad tím vůbec někdy racionálně zamyslet? To snad nikdo se špetkou rozumu nemohl vymyslet! Snad postupně vymřou" pronesl Arkáda a byl naštvaný, že i on měl v sobě krev toho rodu. Avšak mohla za to krev? Bylo to vryté v jejich DNA? Nebo jediné proč unikli tomuto osudu je, že jsou vychováváni Nihilskou smečkou?
"Doufám, že sem nepošlou někoho, kdo by se nás snažil zlomit. Já do jejich smečky už nikdy nepáchnu!" dodal nakonec rozzuřeně. Přeci jen takto na ně teoreticky nemohli, když byli z jiné smečky ... měli více svobody a nesměli si nechat tuto svobodu vzít!

Arkáda se vydával na své první opravdové dobrodružství. Nikdy před tím se pořádně nevzdálil od nory na vlastní pěst, a proto to byla grandiózní premiéra! Malý vlček se odvážil až k samotným hranicím Nihilu - zelenému lesu. Popravdě toto bylo vlastně poprvé, co vkročil do lesa, a tak byl jako u vytržení. Větve se ohýbaly pod vrstvou sněhu a vše působilo tak pohádkově. Bohužel při takových mrazech bylo naprosto jasné, že na drobné, roztomilé tvorečky nemá šanci narazit.
Rozhlížel se po krajině a zkoumal každý kout - věděl, že se za chvíli bude muset nejspíše vrátit, aby o něj maminka neměla strach. Ovšem prozatím se snažil zapamatovat především cestu zpět, paměť a orientace v terénu zkrátka nebyly jeho silnou stránkou. Byl zcela pohlcen okamžikem a natolik zabrán, že si nevšiml spadlé větve do které narazil. Ležel tam ve sněhu a zmateně přemítal, co se to vlastně stalo.

Arkáda přikyvoval - děsilo ho, jak otcova strana rodiny zabíjela veškerou originalitu a oslavovala identičnost. Vzorec chování, kterému se každý musel podřídit, jinak byl častován nenávistnými pohledy. V duchu mu jich vlastně bylo líto, jistě i oni dříve měli sny a naděje, radost ze života ... ale pomocí nekalých praktik jim byla odebrána vůle žít a přemýšlet jako jedno stádo. Smutné schránky vlků, kteří zapomněli kým jsou.
"Myslíš, že jim ty řeči Khalan baští? Přijde mi, že na nich něco vidí, ale možná zas jen plácám nesmysly" zamyslel se nahlas, jelikož jejich bratr byl podobnější otcově větvi. Inu nebyl si s ním nijak blízký na rozdíl od takové Gájel, která byla takovým siamským dvojčetem malého Arkády.
"Jsou jako takové stádečko, které vlastně za sebe nemyslí. Upřímně je mi jich líto, musí být zevnitř velice nevyrovnaní a rozbití, třeba si tyto komplexy chtějí vylévat na nás, jelikož nám vlastně závidí" tyto úvahy byly na jeho poměry opravdu chytré a grandiózní, snažil se do nich vcítit a představit si jak asi musí vnitřně každý den trpět. A představil si jak by asi on reagoval, kdyby byl nucen se podřídit systému, který ho chce zlomit.
"Co když nás otec jim prodá? Aby nám sebrali duši? dodal starostlivě.

Rozdíl ve vývoji byl u nich opravdu markantní, Arkáda je poněkud ... no zaostalejší. Bedlivě poslouchal sestru, přikyvoval a snažil si zapamatovat každé slovo, které říkala. Při všech jejich rozhovorech se dozvěděl něco více o fungování složitého světa, pomáhala mu vidět nový a širší obraz! Popravdě mohl by jí pasovat na takový vlčí vyhledávač google, kdyby ovšem něco podobného znali.
"Je pravda, že si všichni byli až moooc podobný! Bylo to jakoby se rozdvojili a pak si dali různý jména." uvažoval nahlas - naopak jejich vrh byl více pestrý, a to nejen co se týče vzhledu. Ačkoliv svou sestru obdivoval jako posvátnou studnici vědění, připadalo by mu zvláštní vypadat přesně jako ona. Měl rád svůj kožíšek a za nic na světě by ho nevyměnil.
"Myslím, že nás nemají rádi. Pokud jsou vůbec schopní něco uvnitř cítit, vypadali dost mrtvě. Chodící mrtvoly?" zamyslel se nad tím. Kupodivu věděl, co to byla smrt a mrtvola, ale přeci jen už za svůj život musel sníst nějaké to zvířátko, tudíž s koloběhem života byl tak nějak obeznámen. Snažil se na to nemyslet - bylo to až přespříliš děsivé a neuchopitelné pro jeho malou hlavinku.

Arkadien byl pod vlivem ohromného stresu. Měl takový nepříjemný pocit, že veškerá pozornost je upřena na něj a Gájel, bylo snad něco zle? Co provedl? Co udělal tak hrozného? Snažil se jen naznačit obavy o osud jeho drahé sestry! Srdce mu bušilo jako o závod, přičemž zmatečně poskakoval na místě. Těkal pohledem k sestře a hned nato zpět k otci. "Já chci k mamince" špitl a snažil se vyjádřit svůj diskomfort. Necítil se tu dobře, bál se ... sestřino chování hrůzu zvýšilo - co když se jí něco stane? Tito vlci nepůsobili přátelsky a neškodně jako doma v NIhilu ... kradou snad duše? Sny? Naděje? A - a -a k čemu chtějí ty rodokmeny? Je to mučící nástroj? Svážou Gájel tlamičku? Jistě neměla odmlouvat! Arkáda jednoduše nebyl nejostřejší tužkou v penále, proto jeho myšlenky občas nedávaly smysl.
Z tolika nových podnětů, stresu a paniky najednou zničehonic usnul a padl k zemi, na jeho malý organismus toho bylo přespříliš a projevila se jedna z jeho vad. V noře jakožto malá vlčátka mohli spát, jak jen dlouho potřebovali - proto podobné chování nikoho neznepokojovalo, avšak nyní to opravdu nebyla nejvhodnější chvíle. Bohužel Arkáda toto ovlivnit nemohl.