Príspevky užívateľa

Po celý ten čas naslouchal své sestře a snažil se pochopit její úhel pohledu na danou problematiku. "Oh takže strýc to znamená, že je jakože otcův bratr? Jsem myslel, že to je něco jako druhý partner nebo tak" plácl jeden ze svých nesmyslů. Inu to víte Arkáda a jeho fantazie. Občas se ztrácel v myšlenkách a výmyslech až byl mimo realitu a meze selského rozumu.
"Jsem ještě neslyšel nikoho říkat tyto nadáávky. Kde jsi to zaslechla! Jsi snad součástí super tajné organizace pro zakázaná slova?!" vyhrkl na ni a už si ji představoval, jak bojuje za záchranu a prosazení všelijakých neznámých výrazů. "Měla by jsi je všechny učit a vzdělávat! Kam se na tebe hrabe panovnice a všichni ti otcovi chytrolíni! Oni se tě jistě bojí a tvojí moudrosti!" začal opět sestru vychvalovat až do výšin. Chtěl, aby věděla jak moc si jí váží. "Mám tě moc rád!" dodal ještě a usmál se na ni. Arkáda měl ve svém kódu zabudované emoce, nebál se jich užívat a byl snad proto hříšníkem? V očích přísného rodu zajisté.

Sledoval sestřičku, poslouchal každé její slovo jako nějaký poklad - taková moudra! Jeho sestra se musela učit od těch nejlepších a nejvzdělanějších. Řekněme, že Arkáda si Gájel poněkud idealizoval, ale to byl ten nejmenší problém co drobný vlček měl. "Ty máš vždy pravdu! Rozhodně" řekl a snažil se zahnat myšlenky na onen nepříjemný sen a jeho paměť zlaté rybičky s tím neměla sebemenší problém. Za jeho krátký život neměl zatím moc vzpomínek, řada z nich se mu spolu s časem vytrácela a tak zůstaly jen domněnky a nepravdivé iluze.
Ale potom se na chvíli zarazil a zamyslel nad poslední Gájelinou větou. "Nojo! Máš pravdu ... asi mu na nás nezáleží, jak jsme si mysleli' poté se odmlčel a s dramatickým nádechem vyhrkl "A co kdyz podvádí maminku se strejdou bubákem Sárikem!!" strýc mu právem naháněl strach, působil tak vážně a tajemně jako starý hrad v Karpatech.
Jeho mysl spočinula také na zvláštním slovu, které ze sestřiných úst zaslechl. "Co znamená vole?" zeptal se tedy a byl připraven si rozšířit svoji slovní zásobu. Jednalo se o Gájel tedy ... muselo to být nějaké opravdu speciální a učené slovo! To je jisté.

Arkáda se zhluboka nadechl a se smrtí v oku se zahleděl na nejlepší sestru pod sluncem - všemi zbožňovanou a opěvovanou Gájel. "GÁJEL!" vyhrkl jako střela a jal se k ní pevně přitulit. Jeho chování často nedávalo racionální smysl, konal dříve než uvažoval - horská dráha emocí s ním cloumala.
"Já jsem viděl ve snu tatínka a on mě opustil, ani se na mě nepodíval! dramaticky popisoval naprosto banální sen, a pak jsem PADAL a padal a padal a rozplácl se o zem! Co když to něco znamená?" začal popotahovat jako malé vlčátko.
Arkáda měl ve zvyku rozpitvávat sebemenší, nepodstatné detaily, hledat vysvětlení. Ačkoliv to mělo za následek i vymyšlení absurdních teorií, kterým sám uvěřil. Byl to takový začarovaný kruh. "A kam táta zmizel? Proč tu není s námi? Kdy se vrátí! Co když se mu něco stalo? Co když UMRZL?" začal klást zběsile otázky. Inu věděl, že Gájel mu pravděpodobně odpovědět nemohla, ale potřeboval ze sebe dostat veškeré obavy, které ho zevnitř vysloveně sžíraly.

Chlad, únava a zoufalství - to bylo jediné, co náš uzlíček neštěstí v posledních dnech pociťoval. Myšlenkami se vracel zpátky k parnému létu, kdy se Slunce dlouhé hodiny opíralo do načechraného kožichu. Ovšem nyní, v nepřátelské zimě proležel většinu času schoulen jako tělo bez života v noře. Stavy vyčerpání se ho držely jako klíště, ať odpočíval sebevíce, stále si přišel ospalý a malátný.
Zrovna nyní podřimoval nerušeně jako andílek, jakmile zavřel těžká víčka ocitl se na zelených lukách a život se zdál být hned o něco snesitelnější. Jenže poté zahlédl v dálce postavu podobnou jejich drahému otci, rozběhl se tedy za ním a snažil se ho dohonit. Křičel, kňučel a volal na něj ... avšak otec se ani neohlédl. V tom se vytvořila Arkádovi pod tlapama temná propast, padal jako kámen ke dnu.
Zatímco ve svém snu se řítil k záhubě, v realitě sebou házel ze strany na stranu a spolu s příšerným výkřikem se probudil. V hlavě mu třeštilo, klepal se strachem a toužil najít u někoho útěchu a pochopení. Všechny své sny prožíval poněkud ... intenzivně.

Arkáda opatrně našlapoval do neznáma. Netušil proč musel turo šarádu podstoupit, ani proč zde se sourozenci byl. Snažil se nespouštět zrak ze své drahé sestřičky, dokud byl s ní nikdo jim nemohl ublížit ... no ne? Gájel byla tou nejstatečnější, nejchytřejší a nejsilnější vlčicí co znal!
Avšak z vysokých, tmavých obrů kolem mu naskakovala husí kůže - působili na něj chladně ... jakoby snad ani neměli duši! Byli snad zevnitř ledovými obry? Ukážou za chvíli svou pravou tvář a dají si je k večeři? Jistě si je dají k večeři! Arkáda zmateně kroutil hlavou ze strany na stranu ve snaze obhlédnout své okolí, přeci jenom slepota v jednom oku mu přinášela značnou nevýhodu. Jakoby těch nevýhod nebylo málo! Kdyby tu kdokoliv chtěl mohli by si ho napíchnout jako jednohubku.
Jakmile se opět zahleděl na Gájel, krve by se v něm nedořezali - CO TO DĚLÁ? Naprosto v něm hrklo, co když to jídlo bylo otrávený? A nebo co když je chtějí vykrmit a pak je sníst? V hlavě se mu rojily nesmyslné myšlenky a z veškeré paniky přiskočil ke Gájel, začal brečet a pohledem jí prosil ať toho nechá než jim tu někdo něco udělá.

Samci: Timotheé, Hariuha, Kettu

Samice: Deetrah, Asphodelle, Hel

Náš malý Arkáda byl unavený a zmatený, celé dny prospal a i když měl svá očka otevřena přišel si jako v nějakém pěkně bizarním snu. A tak se jako tělo bez duše plácal kolem nory, stranil se od zbytku smečky, přičemž je pozoroval zdravým očkem. Netušil, co se s ním děje, proč byl takový jaký byl a proč nemohl být více jako sourozenci. Také chtěl být plný energie a životního elénu, radost pro rodinu.
Jeho pomíjivou pozornost si získala nakonec drahá sestřička Gájel, která pro něj byla vším na tomto světě - bylo hezké jí vidět, jak se baví s další členkou smečky, jejíž jméno zůstávalo pro Arkáda záhadou ... znal jména a jen zapomněl? Nebo nikdy nevěděl? Chtěl se zachumlat do klubíčka v blízkosti kožichu své drahé matinky. Bylo mu smutno a nejspíše se potřeboval někde vybrečet.
Nakonec se slzičkami v očích opatrně vrávoravým krokem přistoupil ke stěně a snažil se napodobit to, co dělají ostatní - otisknout svoji tlapku na tuto skálu. Nerozuměl tradicím, ani rodiny ze strany otce, ani smečky. Proč si na nich vlci tak zakládali? Nebylo by lepší žít otevřeně bez svazujících norem? Nakonec se usadil opodál a než se nadál zamhouřil svá očka do říše snů.

Poprosím úkryt pro Arkádu!

Hlásím se!

Prosím magii pro Arkádu

Arkáda nás ustrašenec opatrně cupital, co nejblíže u tatínka - pouze tehdy se cítil doopravdy bezpečně. Neexistovalo silnějšího, vyššího a chrabřejšího vlka, než byl právě tatínek! Ve své hlavince si otce představoval jako superhrdinu, který ho vždy zachraňuje z nesnází a chrání ho před potencionálním nebezpečí. Hluboko uvnitř náš drobeček, však tušil, že nikdy nebude jako tatínek, ale nemělo by být dobré, že každý je unikátní ve svém vlastním směru? Kdyby byl každý kopií svých rodičů jistě by to byla opravdová nuda.
Jooo príb-ěhhh! Velké dobjodjužství! Mijulu tvé pohádky" nadšeně pronesl a čekal, co bude otec povídat? Občas měl problém rozeznat realitu od pouhých snů, přání a vlčí fantazie takže si nejspíše myslel, že si to vše pro něj otec vymýšlí, aby se nenudil a nemusel být sutný, že není natolik silný, aby udržel tempo v učení spolu s jeho sourozenci. Třeba jednoho dne pochopí, že každé otcovo slovo je holou pravdou. "Pjoč nežiješ s námi tu? Stále? Pjoč v jiné ssmečce? Tu je tak kjááásně dodal ještě potichounku a hleděl na své nožky, které se mu pletly jedna přes druhou. Jen opatrně Arkádo ať neupadneš!

Jeho sourozenci žili v naivním domění, že se jedná o pouho pouhou hru na kapříky, kterou náš nešika Arkáda započal. Kdyby jen tušili, že zrovna bojoval o svůj holý život!! Už už se i jeho druhé očíčko kalilo tmou a on netušil, co bude následovat. K jeho štěstí mu tatínek podal první pomoc, a tak se náš Arkáda mohl znovu volně nadechnout. Zhluboka dýchal a celý se klepal - co se to právě stalo? Co když se to znovu stane?
Začal přešlapovat z tlapky na tlapku, načež strčil svojí hlavinku do otcova kožichu a začal pofňukávat. "Vuaaahaaaa huhavdaa" začal plácat nesmyslné slabiky, které představovaly jeho velké zoufalství.
Když se po chvíli uklidnil, opatrně se díval na své okolí, drknul do otce a ukázal na oblohu. Co byla ta velká koule? Proč pocítil neutišitelnou bolest jen, co se podíval do prapodivného objektu? Chce je to snad zabít? "TÁÁÁ AUUU vydal ze sebe udivený křik a požadoval okamžité vysvětlení!! Tento svět se mu nelíbil, každá sebemenší věc ho chtěla připravit o živůtek a on toužil jen spinkat a žít v klidu a míru.

Drobné vlčátko se toulalo nedaleko nory - na území Nihilském se přeci jen neměl čeho obávat, a tak si vykračoval svěžím tempem, potlačujíc svou únavu. Řekněme, že si tak nějak zvykal na ono neustálé vyčerpání a fakt, že množství spánku nemělo vlivu na tyto stavy. Snažil se tvářit statečně jako třeba tatínek ... ten měl mnohem více starostí a problémů, než by si jeho drobná hlavinka dokázala představit!
Spolu s přicházejícím podzimem se taktéž začalo ochlazovat, což mělo za následek změny okolní přírody. Arkáda zvídavě pozoroval, jak rostliny křehnou a ty květy z luk, které ho nutily neustále kýchat byly ta tam. I on sám zaznamenal pár změn - kožíšek mu den ode dne houstl až byl jako ten nejvíc heboučký plyšáček. To byla ta jediná věc, kterou mu genetika dopřála! Ale pozor, aby nakonec neskončil jen jako hřejivá rohožka v něčím doupěti.
Když v tom jeho unavená očka zpozorovala, že nebyl jediný, kdo se vydal na procházku dokud to ještě počasí umožňovalo - kdo ví kolik hezkých podzimních dnů ještě uvidí! Začal se opatrně plížit a v jeho očkách vzplanula jiskra nadšení - poznávat zblízka vlky jo to bylo něco pro něj! Chtěl, aby ho všichni měli rádi a nezlobili se vést dlouhé rozhovory. Byl poněkud smutný od chvíle, co Rio zmizela bez rozloučení - byla snad naštvaná, jak tehdy brečel do jejího kožíšku? Popravdě vzpomínky na ten den se mu začaly pomalu vytrácet, a kdo ví za jak dlouho zapomene i na bývalou členku smečky.
Avšak veškeré snahy o plížení byly zmařené, když si překřížil tlapky a nedopatřením spadl přímo na čumák. S vyraženým dechem ze sebe vydal podivný zvuk a lehce se mu zamotala hlavička.

Netrvalo dlouho a jeho nářeku si povšimnul nejdůležitější člen malebné rodinky - milovaná sestřička Gájel. Cítil k ní mnohem silnější pouto, než k jejich bráškovi. Netušil proč tomu tak bylo, ale i přes ty urputné hodiny škádlení se na ni prostě nedokázal zlobit, přičemž jeho hloupoučká, špatná paměť přepsala všechny nepříjemné zážitky na krásné, idylické dny plné radostí a radovánek!
Když v tom jeho drobné tělíčko pocítilo nával neutišitelné bolesti, která přerušila tok jeho myšlenek a pomalu se blížící panička záchvat - to víte Arkáda byl takovým opakem Gájel a to hned v několika ohledech. Například on jednoduše nedokázal vydržet bolest, toto silnější šťouchnutí bylo jako ránou od profesionálního kulturisty. Což zapříčinilo zděšený výkřik následován dalším pláčem a naříkáním. Z posledních sil se přitulil k Gájel ještě blíže a zabořil do ní hlavu.
Snažil se vší silou potlačit toto selhání a výbuch emocí, ale místo toho vzlykal a koktal "J-á ne-ne-nemů-žu ... přestat" zahlaholal při onom vzlyku. Umíte si jistě představit onu zničující scénu a jak se chudáček cítil. Kdo nezažil podobné stavy, však?

Znavený, drobný uzlíček nervů byl unášen svými rodiči do širého světa. Nikdy před tím území rodné smečky neopustil, cítil se nesvůj a doufal, že to byl špatný sen ... noční můra, která již brzy skončí a on se probudí uprostřed noci pln strachu a úzkostných pocitů.
S těmito myšlenkami usl v matčiném, sametově bílém kožíšku - tiše podřimoval zatímco jeho taxi služba ho proti vůli táhla kamsi za údajným zbytkem rodiny. Potřeboval snad poznat další vlky? Matinka s tatínkem a sourozenci mu přeci stačili! Co když ho nebudou mít rádi? Co když všechny zaujme silný Khalan a vychytralá, zdatná Gájel? Co on může světu nabídnout? Jen pohled lítosti na ustrašené nedochůdče.
Arkáda v klidu spinkal dokud ho nevyrušili silné hlasy, otevřel svá očka a zazmatkoval - myšlenkami byl stále lapen v noční můře a realita se do ní prolínala, zmateně hleděl sem a tam, rychle dýchal a čirým leknutím spadl ze zad Brisy a nehybně ležel. Jeho sny byly občas až přespříliš živé a jeho strach pohltil mladičkou mysl. Po chvíli nehybného ležení se schoulil do klubíčka a začal natahovat moldánky.
Bude se za něj otec stydět? Pokazil vše už na samém začátku? Nebo je to stále jen zlý sen a ta bolest není reálná? Je snad vše jeho výmysl? Odmítal dát pryč tlapky ze svých oček - nechtěl čelit realitě, nechtěl vědět, co se stane.