Príspevky užívateľa

Přehoupl se další den a na Arkádu čekalo nové dobrodružství - tentokrát byl na cestách s maminkou! Zatím si netroufl se od nory výrazně vzdalovat o samotě, proto sebou musel mít vždy nějaký ten doprovod. Samozřejmě vydržet celou cestu bylo pro jeho krátké nožičky naprosté sci-fi, ale když bylo potřeba, zastavili, aby si odpočinul, nebo ho maminka na chvíli povozila.
Avšak takové cestování bylo z jeho pohledu velmi náročné - poté většinu dne prospal, aby načerpal energii, ačkoliv i po probuzení byl stále poněkud unavený. Zatím tomu nevěnoval pozornost a raději se snažil si užít každý den naplno, jak to jenom šlo. Vnitřně ho však trápilo, že nebyl tak nebojácný, velký a silný jako jeho sourozenci, ale snažil se dokázat, že ani on není k zahození. Jistě tento svět nepotřebuje jen fyzicky zdatné jedince ... nebo snad ano?
Ovšem spolu s měnící se krajinou se tyto myšlenky poněkud rozplynuly a on jen s údivem pozoroval okolí. Cupital stále poněkud nemotorně a občas, když nedával pozor, tak o něco zakopl a spadnul na svůj čumáček, což samozřejmě vedlo k velkému pláči. S tím, jak často se rozplakal, působilo to jakoby brečel i za svou sestru a bratra, kteří své pocity tímto způsobem neprojevovali.
Přeci jen bylo to pro něj poněkud těžší dávat opravdový pozor, vzhledem k tomu, že jedno jeho očíčko bylo od narození slepé. Ovšem Arkádu, ani nenapadlo, že někteří vlci vidí odlišně oběmi očky, proto se nad tím nepozastavoval.

Náš malý Arkáda poněkud nepochopil, že ten záhadný vlk, který na něj hleděl z onoho pramenu nebyl děsivý bubák, ale on sám!. Většinu slz si utřel do svého tatínka kapesníčka, ale než se stihl vzpamatovat a pokusit se o odpověď ... tatínek ZMIZEL! Arkáda byl tak zaměstnaný pláčem, že si nevšiml kaskadérského, nebojácného kousku jeho drahé sestřičky. Tudíž jeho první myšlenky směřovali k nesmyslným domněnkám, že ho tu otec nechal, protože udělal něco zle, a tak Arkáda začal znovu fňukat, kníkat a sbalil se do maličkého klubíčka s tlapičkami přes očka.
Když se však na onu scénu podíval, spatřil, že otec vytahoval Gájelušku z vody a nikdo ho tu nenechal osamoceného. Byla to snad nějaká hra, která mu unikla? Byl snad natolik zaslepen strachem? Inu jestli to vyzkoušela jeho sestra, tak tedy ten bubák v odrazu zlý být nemůže!
Jakmile se otec se sestrou vrátili na místo, Arkáda se nemotorně postavil na své nožky a motal se ze strany na stranu - ne a ne udržet rovnováhu až nakonec zakopl, když byl na samém břehu oné říčky. Tento pád byl poněkud nešťastný, jelikož dopadl hlavou přímo do ledové vody. Což o to ... menší ochlazení bylo příjemné, jenže když se snažil znovu nadechnout stalo se něco nečekaného NEŠLO TO. Arkáda začal panikařit a máchal sebou jako kapr na souši, ovšem jediné čeho docílil bylo, že vdechl vodu a začal se dusit.

Nešikovné batolátko se motalo na jedné z luk nedaleko od nory - nedokázal držet rovnováhu jako jeho sourozenci, proto chodil nemotorně a poněkud komicky. Občas zakopl, občas usedl do trávy a pozoroval svět kolem. Ale proč vůbec se náš bojácný Arkáda vydal do neznáma o samotě? Vždyť se bál i vlastního stínu! Odpověď na tuto otázku byla snazší, než by si kdo pomyslel - chtěl ukázat svým sourozencům, že nebyl taková padavka, jak se na první pohled zdálo. Inu záviděl jim onu nebojácnost, vzrůst ... zdálo se jakoby snad byli ve všem lepší, než-li on. Bál se, že ho rodina třeba vypudí, vzdají se ho a nechají na pospas divé zvěři jako té včeličce, co mu uštědřila ránu do tlamy. Co když ho nemají rádi a vše jen hrají?
většinu času při své procházce také neutišitelně pšíkal a z jeho čumáčku tekla prapodivná mazlavá věc. Proč se mu to dělo?
Začínal být poněkud unavený, proto začínal svého rozhodnutí pomalu litovat. Až našel místečko, kde nebylo tolik otravných květů, Sluníčko se ukrylo za mraky a on zavřel svá těžká očíčka a v tu ránu spal. Malé klubíčko upadlo do říše snů.

Arkáda pocítil vlnu klidu a míru - zachumlanému v kožíšku na něj totiž nemohli žádné zlé síly! Ten odporný hmyzák se jistě zalekl a už nikdy se neodváží k dalšímu souboji ... včelička vyhrála bitvu, ale válku jistě nevyhraje! Ovšem bylo dost pravděpodobné, že tyto myšlenky smete do smetiště dějin, na celý incident zapomene a bude si žít svůj mladý živůtek. Kdo v tomto věku má odlišit realitu od snu! Co když celou dobu spinká a ta bolest se mu jen zdála? Ovšem jakmile se znovu dostavila únava, přestal se v hlavičce zabývat podobnými nesmysly.
Hlas jejich spasitelky ho konejšil, pomalu zavíral očka a už by byl usnul, kdyby nezaslechl otázku - párkrát zmateně zamrkal, aby se vrátil do reality a donutilo ho to přemýšlet ... usilovně. Kde byla maminka??? nakonec ze sebe vykoktal pár slabik "Tje-tjeeeeeeeee-s-s-s-stá" a ukázal svou drobnou pacinkou na sebe a sestřičku. Tím více méně chtěl naznačit, že je jistě maminka opustila, protože odešli bez dovolení a teď je trestá, ovšem tyto spekulace nebyly jakkoliv podložené, pouze náš malý Arkáda vždy skákal k tomu nejhoršímu scénáři, poté se do něj zamotal až tomu sám uvěřil a nezbylo mu nic jiného, než truchlit a skuhrat. Tentokrát plakal tišeji, než před chvílí - zachumlal se ještě více do kožichu a schoval k Rio celou hlavičku až nebyla vidět.

A byl zde další letní den - Sluníčko svítilo na modré obloze bez jediného mráčku, zatímco v okolí nebylo široko daleko, ani živáčka. A v tomto klidu si otec se synkem vyšlli na procházku. To víte od toho incidentu se včelkou v tlamičce byl Arkáda mnohem opatrnější - bál se, že by se to mohlo opakovat a tady byli poněkud daleko od nory, tudíž nemohla ona zachránkyně znovu přispěchat.
Arkáda cupital na svých krátkých nožičkách v těsné blízkosti tatínka. Samozřejmě tato cesta byla pro jeho drobné tělíčko moc náročná, proto mu občas otec dělal takového koníčka, aby si trochu odpočinul. Taková Gájel, nebo Khalan by jistě tuto cestu zvládli levou zadní, však Arkáda byl unavenější poněkud rychleji, než ostatní dítka.
Dokud byl se svým tatínkem tak se ničeho nebál - na světě nebylo silnějšího, šlechetnějšího a vyššího vlka! Ovšem stát se hrdinou malého batolátka bylo mnohem snazší, než si myslíte ... stačí, když s nimi strávíte trochu času, jste na ně hodní a BUM! Najednou jste ten nejlepší vlk, co kdy žil. Netušil, že v otcově rodu je skoro každý vysoký, silný a moudrý, kdyby to věděl nejspíše by si už nyní připadal jako jedno velké ztělesnění zklamání. To taková Gájel ta se ničeho nebála, zato on se lekl i vlastního stínu a z otce si dělal kapesníček neustále minuta ticha pro Aikanovu srst.

Byl zmatený z toho, že jeho matinky nebylo nikde k nalezení - nebála se o ně? Byla to lekce za ono dobrodružství bez dovolení? To víte Arkáda by se zeptal, ale když sestřička někam šla, tak jí samozřejmě chtěl následovat! Ještě to nevěděl, ale právě Gájel se v brzkých měsících stane jeho největším vzorem, avšak to předbíháme do daleké budoucnosti!
Cítil se zraněn, osamocen, avšak najednou ucítil teplý kožíšek - byla to ona zachránkyně léčitelka. Přitulil se ještě blíže k ní do tepla a nehodlal se po nějaký ten čas od ní hnout. Jednak se cítil osamělý a potřeboval někoho, kdo by ho na chvíli rozptýlil a ukonejšil, a také jí chtěl splatit onu laskavost, že mu vypomohla od příšerné bolesti, kterou způsobil jeho ne zrovna povedený oběd.
"ĎĎĎ-dá-dá-uj-uuu" zašeptal k ní podivný patvar, který měl znamenat děkuji, leč jeho jazýček se mu v ústech pletl. Narozdíl od některých vlčat v jeho rodu, jemu nebyla dopřána mluva shakespeara od útlého věku - někdo se jednoduše rozvíjel pomaleji, než ostatní a tak se k tomu také musí přistupovat. Však on se jednoho dne mluvit naučí, nebyla to přeci soutěž ... všechna vlčata byla odlišná, vyvíjela se jinak, dospívala jinak - někdo se brzy vyšvihne do výšky a někdo naopak až později.
Když se trochu uklidnil a přestal s pláčem, tak se zadíval pozorně na Rio - vypadala podobně jako kombinace maminky a tatínka tedy světlá s tmavou, byla to snad nějaká jejich tajná příbuzná? "T-t-t-ť-óóó ... ťa? snažil se vykoktat zmateně, aby zjistil, jestli se jedná o nějakou jejich tetu, sestřenici a tak!

Byla tato vlčice kouzelnice? Ovládala černou magii? Vše proběhlo, tak rychle, že ani nestačil řádně zaregistrovat veškerý slet událostí.
Otok se zmenšoval a on mohl opět dýchat, seděl na studené zemi zmateně a než se stihl rozkoukat, dostal do tlamy další prapodivnou rostlinu - tentokrát se už tolik nebál, potom co ho zachránila by mu snad nedávala nějaký jed! Tak náš malý Arkáda poslušně kousal onu tajemnou rostlinu, avšak k jeho zklamání pocítil v tlamě pekelný oheň. Což vyvolalo slzy jako kroupy, které pomalu tekly po jeho hedvábné, avšak zamazané srsti. Arkáda měl tu nevýhodu, že viděl pouze na jedno očíčko, proto často nakláněl hlavičku na jednu stranu, aby řádně viděl na ostatní.
Jakmile spolkl onu ďábelskou rostlinu, začal kňíkat a popotahovat - bylo toho na něj moc, nebyl schopný se s tím vším vyrovnat. Schoulil se do malého klubíčka a schoval svou bolavou tlamu pod drobné tlapičky.
Kde byla maminka? Kde byl tatínek? Copak neslyšeli jeho nářek? Třeba je neměli rádi, třeba jsou na ně rozzlobení! Co když je tento výlet stál vše? Třásl se jako osika a slz přibývalo.

Jak čas plynul z čerstvě narozených kuliček se stala nemotorná batolátka, na něž čekal celý svět - poznat louky, stráně, lesy ... bylo toho tolik k prozkoumání. Ovšem Arkáda byl už od prvního pohledu poněkud jiný - nesmírně unavený, mžoural očky jako kdyby za celý život nespal a potácel se krajinou jako opilec uprostřed noci. Zatím nad tím každý jen mávl tlapkou, v tomto věku se nebylo jistě čemu divit.
Celou cestu poněkud zaostával, neměl tak dlouhé a silné nožky jako jeho sestřička a bratr, proto musel vynaložit více úsilí ... co když ho tu nechají samotného? Co když ho nemají rádi? Co když se ho chtějí zbavit? Vystrašeně se snažil držet krok a únavu potlačit.
Když se zastavili, tak si konečně oddechl a malými krůčky docupital dopředu, aby se podíval o čem to jeho obří tatínek vlastně mluví. A jakmile se k oné zvláštní věci přiblížil, tak vypískl a začal brečet - otočil se a strčil hlavu do kožichu otce, který mu posloužil jako hedvábný kapesníček. Co tak toho drobečka mohlo rozrušit? On sám! Ano slyšíte dobře - jeho odraz! Nikdy nic podobného neviděl, proto jeho hlavinka netušila, jak s onou informací řádně naložit a jak se zachovat.

Arkáda byl zmatený, unavený a toužil po věčném klidu. Ach byl batolátkem, a přesto myslel na konec ... jak smutné, že? Nevěděl, že pravou bolest teprve pocítí, nevěděl kolik ran mu život uštědří. Jeho cesta teprve započala, bude se muset poprat s nejednou obtíží, ale jakou cenu to vše má?
Jeho znavená očka zahlédla tmavou šmouhu, která se jako bouře nad ním přehnala a vláčela ho krajinou - přišel si jako vánek, pomalu ztrácel své smysly a jeho tělo bylo bezvládné ta bolest, ta bolest! nic jiného necítil. Ukázalo se, že ona šmouha, která ho táhla do známého neznáma byla léčitelka, tudíž mu mohla v pravý čas pomoci od bolesti i natékající tlamy.
Ovšem onen zákrok nebyl zrovna příjemný - když se vám v tlamě někdo jiný šťourá ve snaze vytáhnout žihadlo, tak nebudete zrovna dvakrát jásat. Než se stihl vzpamatovat to už měl v puse jakousi rostlinu, což ho i v oslabeném stavu poněkud znepokojilo přeci jen náš Arkáda netušil, že za bolest mohl hmyz a ne ta květinka kterou se snažil ukousnout.
Ve svých myšlenkách se opět uchyloval k maminčině kožichu, klidu a krásnému spánku - po tomto zážitku ven ještě dlouho nevyleze!

Bolest byla neutišitelná, jeho drobné tělo se v agónii zmítalo sem a tam, nevědíc, že ono včelí žihadlo mu zůstalo v tlamě a bude tam dělat jen a pouze neplechu. Byl doopravdy život mimo noru takový? Proto ti obři naléhali, aby zůstali poblíž jejich matinky? Ach ... jak jen si přál se opět zachumlat do jejího sametově zbarveného kožíšku, zavřít svá očka plná bolesti a spát jako šípková Růženka dokud ho nevzbudí nějaký princ.
Bohužel ona bolest se s každou vteřinou zhoršovala - ztěžka dýchal, nemohl polykat a z očí mu začaly téct obří slzičky. Toto byl jeho první pláč - byla to snad nějaká nemoc? Netušil, co se to s jeho tělem děje, chtěl aby ho někdo utěšil, aby mu někdo pomohl.
Svíjel se tam v klubíčku, kňučel a doufal, že někdo již toto trápení ukončí. Nedokázal, ani pořádně pohnout se svou natékající tlamou, příjem kyslíku se rapidně zmenšoval a on pomalu přicházel o vědomí.

Pro Arkádu takovéto dobrodružství s nebojácnou sestřičkou bylo vyjímečnější než-li pro nás první kroky člověka na Měsíci. Jeho znavená očka těkala po rozlehlé krajině, která hrála všemi barvami. Jeho drobná hlavička nemohla pojmout krásy světa - něco v něm ho však nenechávalo klidným.
Cítil se zvláštně, ztěžka dýchal a stál u své sestřičky jako přibitý. Naštěstí z onoho stavu ho rozptýlila až Gájeluška, jež do něj jemně žďuchla čumáčkem.
Několikrát zamrkal, aby přišel ke smyslům, a když mu došlo, co se mu snažila sestra ukázat - překvapeně vytřeštil očka. Jak je známo, tak drobná dítka neměla pud sebezáchovy a moc ráda strkala cokoliv do své drobné tlamičky.
Skočil po oné květince s nebohou včeličkou, celou si jí strčil do tlamy a ukousl. Jenomže k jeho smůle se této nebohé včeličce jeho plán moc nelíbil, proto z ničeho nic ucítil šílenou bolest ve své tlamě. Vypískl hláskem vysokým natolik, že se celý norest musel otřásat. Začal se potácet po louce, plácal sebou o zem, vydával všelijaké zvuky. K jeho smůle objevil první ze svých slabin a to alergické reakce - jakoby nestačila neutišitelná bolest a pomalu otékající tlama, začal pšíkat kvůli pylu květin, který před chvílí rozvířil. Inu byla to vskutku podívaná.

Inu čas letěl jako vítr sám, za pár dní tomu budou dva měsíce od chvíle, kdy jejich drobná tělíčka pocítila chlad krutého světa. Arkáda hned od prvního pohledu vypadal jako nedochůdče - i přes to, že se jeho rodiče snažili seč mohli, on ne a ne dorůst zbylé dva sourozence. Ale přírodě se jednoduše poručit nedá a ne každému je dopřáno tyčit se nad krajinou jako monstrózní mrakodrap. V životě ho jistě čeká ještě mnoho úskalí, mnoho nedorozumění a nespravedlnosti, ovšem zatím neměl o takovýchto starostech potuchy, tudíž si mohl užívat příjemných dnů.
Většinu času byl nesmírně unaven a také vyspával mnohem více, než-li Gájel a Khalan - můžeme říct, že byl takovou šípkovou růženkou. Ovšem u malých vlčat se tomu zatím nikdo nedivil, tudíž nebyl důvod k panice.
Dnešek však byl něčím výjimečný - rozhodl se i přes únavu následovat svou nezbednou sestřičku do světa. A jakmile nebyli nikomu na očích, zvedli své nemotorné tlapky a už už se řítili vstříc novým dobrodružstvím. Arkádu jeho malé nožičky sotva nesly, proto se motácel sem a tam jako, kdyby měl v krvi pár promilí nějakého alkoholu. Když však dostál trochu rovnováhy cupital po noře, podobajíc se jezevčíku s jeho mini nožičkami.

Právě dnes nastal čas, aby poprvé pocítil krásu krutého světa - domov po celý zbytek života. Náš Arkáda jednoduše neměl štěstí už od samého počátku své existence. I jako plod byl utlačován svými sourozenci v matčině lůnu. Živin se mu dostávalo pomálu, kvůli čemuž byl drobnější a dvakrát menší, než oni dva chamtivý lupiči. Teprve až když oni výtržníci odešli ze soukromého bazénku, pocítil klid a prostor. Bohužel i jemu povolení k pobytu vypršelo a prodloužení bylo zamítnuto. Tak se i on s menším zpožděním dostal na svět.
První pocity, zaznamenané jeho drobným tělíčkem byl chlad a vánek, který ho ovanul. Začal se chvět zimou, ale to už jazyk jeho matinky přišel do akce a důkladně ho očistil. Na rozdíl od ostatních jen zmateně ležel jako placka na zemi, jeho sestřička si z něj udělala rohožku po které přešla až k matince, ale on nevěděl kterým směrem se měl vydat, proto potřeboval menší výpomoc, které se mu nakonec dostalo. A tak se poprvé napil matčina mléka.

Jméno: Ar´Kadien

Přezdívky: Arkáda

Věk: Štěně

Pohlaví: Samec

Matka: Brisa Hasta Rika-Sanginea

Otec: Aikan Tah´reza-wanehar

Sourozenci: Ghaa´yel, Khalan

Charakteristika:
V každé rodince se najde ten, co vybočuje z řady … a to ve špatném slova smyslu. Inu tak by se dal popsat náš milovaný Arkáda v jedné větě. On doslova a do písmene totiž vyhrál genetickou loterii. Jelikož jeho rodiče jsou ve věku důchodovém a na děti by už pomýšlet neměli, tak se narodil s řadou poruch a vad, které mu ztěžují život.
Od narození je slepý na pravé oko, což mu značně zhoršuje smysl pro orientaci. Jeho život sužuje fibromyalgie, kvůli které zažívá chronickou bolest svalů, nadměrnou citlivost na každý tlak, pociťuje rychlé vyčerpání, doprovázené pocitem neschopnosti efektivně myslet, pamatovat si a soustředit se. Je citlivý na změny počasí a silné podněty (hluk, světlo). Mimo jiné bohužel trpí i narkolepsií (jeho mozek není schopný regulovat cyklus spánku a bdění, proto během dne usíná nehledě na spánek předchozí noc a ospalost se nedá vůlí potlačit). Kvůli tomu také zažívá halucinace (při usínání či po probuzení prožívá sny tak realistické, že je těžko lze odlišit od skutečnosti) a občas ho obtěžují i spánkové paralýzy. Jako důsledek toho všeho se u něj projevují i deprese, úzkosti a silné migrény. S jeho špatnou pamětí je mimo jiné spojen vzpomínkový klam, kvůli kterému zaměňuje výplody fantazie za reálné vzpomínky a je plně přesvědčen, že takto se to stalo.
Jednoduše řečeno nemůže si užívat života jako ostatní vlčata a už vůbec nedokáže splnit tvrdé požadavky rodu Milaga. Ovšem v jádru je to naivní a sladký vlček, který touží být s každým zadobře a vidět všechny šťastné, a to i kdyby on sám měl žít krutý život plný bolesti. Právě proto nedokáže své milované sestřičce odmlouvat a ať jsou její pokusy sebekrutější, vždy jí s úsměvem na tváří vyhoví - chce, aby ona dosáhla všech svých snů, aby jí viděl uspět v očích rodiny. Přeci jen když to dokáže ona, je to jako kdyby to dokázal i on - celou dobu jí postrkovat až na výsluní!
Dalším mínusem pro našeho Arkádu jsou jeho emoce. Ano správní Milaga mají své emoce potlačovat, však jeho jsou přespříliš silné na to, aby něco podobného dokázal - chce rozdat empatii světu, chce naslouchat a pomáhat těm v psychické pasti a kličkách depresí. On sám si toho z mentálního hlediska vytrpí spousty, proto bude jedním z jeho cílů právě vypomoci ostatním z jeho vlastních zkušeností, aby žádný vlk nemusel prožívat tatáž muka. Jelikož je takto emočně založen, je pro něj chladný přístup jeho Milaga rodiny spíše záhadou, bude se nejspíše navždy snažit v nich vzbudit něco více, nějaké ty city (nejspíše je bude chtít zbavit toho rodinného trauma, které si vláčí a skrývají to pod záštitu ztráty emocí). Možná jednoho dne se stane takovým vlčím psychologem - to co mu bylo vzato po stránce fyzické, je nahrazeno po emoční a empatické. Arkáda vás nikdy neodmítne, nastaví vám rameno na vyplakání a bude po vašem boku stát až do konce světa.
Ano není řádným členem rodu, ale jeho laskavost a odhodlání z něj dělají výjimečného vlka a nejlepšího přítele do nepohody.

Zajímavosti:

- Má opravdu jemnou, hebkou a chundelatou srst, do které se chcete zanořit a zůstat napořád
- Jizvy, která má na referenci získá časem díky sestřiným vědeckým pokusům
- Na rozdíl od zbytku rodinky se nepyšní vysokému vzrůstu (v dospělosti bude mít pouze kolem 70 cm, jeho špatný růst mají za vinu veškeré poruchy)
- Je alergický na květy

Magie: Germer onima

Jak se Ar’Kadien zrodil s nejednou tělesnou vadou, tak se zrodil i s vadou magickou. Kdyby jeho vývoj probíhal normálně, zrodil by se s magií typickou pro jejich rod, merger animo, ale během vývoje se stala chyba. Ona chyba způsobila naprostou dysfunkci jeho rodové magie. A co to tedy znamená v praxi? Pakliže se někoho dotkne a vyvolá magii, nedozví se informace o dotyčném, ale stane se opak. Druhý vlk se dozví informace o Ar'Kadienovi, jeho vzpomínky, slabiny a podobně. Jedná se vlastně o merger animo naopak. Pro Arkádu magie nemá přínosu - razantně mu snižuje energii, o druhém vlku se nedozví vůbec nic a po každém použití zažívá krátké halucinace. Ale to by nebyl on, kdyby tato dysfunkce fungovala v pořádku. Jeho vzpomínky se druhému vlku jeví jako výjev z nějakého hororu - směsice nepřirozených barev a postavy připomínající prapodivná monstra.

Obrázky:

(tento headshot od klif prosím jako obrázek do seznamu)

Další postavy uživatele: Lokki von Lindau