Príspevky užívateľa

Takto je to v pořádku, schváleno

Ahoj, registrace není špatná, ale žel nesplňuje kritéria pro přijetí. Pro charakteristiku je potřeba sepsat aspoň 150 slov, které budou nabízet dostačující vhled do povahy vlčete. Dokud nebude oficiálně na Norestu, tak bych zmínky o norestských smečkách zatím vynechala - přijetí do Nihilu bude nutné mít herně. Zkus se zaměřit na to, jaká je Tokutik při prvním setkání s cizinci, jak jí formoval život v rodné smečce a s jakými povahovými rysy se narodila. Popis fyzického vzhledu je nejméně důležitý.
Minulost není na Brlohu povinné psát, pokud se ale rozhodneš jí u vlka mít, je opět nutné napsat aspoň text o 150 slovech. Obecně doporučuji - pokud máš magii dlouhou tak jak máš, lépe vypadá, když je i charakteristika s minulostí podobně obsáhlá.
Opravenou verzi zašli sem jako odpověď.

ceremoniál Dariny & Heidi

Jak slíbil, tak také učinil - ještě těsně před svítáním svolal do nory nihilské smečku, aby došlo na přijímací ceremoniál Heidi a Dariny. Společné přijímání tu ještě nebylo, ale u těchto vlčic asi nebyl důvod příliš otálet. Obě se projevili jako schopné a důvěryhodné zájemkyně o členství v monarchii. Ovšem u Dariny ho to velmi těšilo, ani Heidi však jeho zájmu neunikla. Byla zajímavou osobností, o níž si myslel, že Nihilu přinese ještě mnoho.
Když na místo obě bojarky dorazily, on už byl se smečkou připravený - i barvičky tu měl. Heidin šedivý kožich by v mnohých značil asi nezájem, přesto měla v sobě spousty skrytého potenciálu. Rakis byl více než šťastný, že jej mohl rozvíjet právě v monarchii. Jako první mínil promluvit právě k ní. „Heidi,“ oslovil ji, „přišel čas, abyste se stala plnohodnotnou členkou Nihilské monarchie. Prokázala jste kvality, za které vás smečka odmění a jsem přesvědčen, že budete naší komunitě přínosem. Švihl ocasem a přesunul svůj zrak k Darině. „Darino, i vaše cesta bojara bude dnešního dne u konce. Věřím, že jako baron budete smečce nadále užitečná a prospěšná - a doufám, že jako nihilčanka i spokojená. Vaše cesta tu právě začíná.“ Zhluboka se nadechl. Jistě, že její práce zde nekončí - ale moc se děvenka nepředře!
O krok ustoupil. „Nuže, jestli se cítíte být hodny členství v monarchie, tak jistě víte, jak by vaše nynější přísaha měla znít,“ řka. Jistě, že to vědět s jistotou nemohly, ale mohly to cítit! Pokud skutečně o členství v monarchii stály, tak si tuto formální záležitost raz dva odbydou. A pak se půjde malovat!

Pozdvihl oči nad Daňkovou odpovědí. Ne. Nic jiného ani panovník nihilský nečekal - a zlobil se? Nikoli. Nemínil nad tím sic mávnout tak docela tlapou, ale ani si kvůli tomu dělat vrásky. To ty emoce, které jsou všeho všudy světa nádorem. Ovládaly každého - i samotného krále, že? A tak by byl pokrytcem, kdyby emoce svými slovy úplně zazdil. Nikdy od Daňka ani neočekával, že bude mít své city pod kontrolou jako vlk rodu Milaga, takový on nebyl. S tímto faktem ho už do monarchie přijal. „Postavit se medvědovi tváří v tvář a na vlastní pěst vskutku nepatří mezi ta nejmoudřejší rozhodnutí - ač rozhodně netvrdím, že to na mě dojem neudělalo.“ Pronesl a zhluboka se nadechl, snad promýšlejíc svoje slova. „Mohl jste však zemřít a promarnit veškerý svůj potenciál. A já věřím, že ho v sobě máte mnoho.“ Nyní by jeho smrt byla ztrátou pro monarchii, potažmo i pro ten drobný zbytek jeho rodiny, ale kdyby rodinu založil s jeho sestrou, pak by ztráty byly ještě o dost markantnější. Uvědomil si Daněk i toto, nebo jednal pouze impulsivně?
„Emoce jsou naší největší slabinou - a přesto je to to, co z vlků dělá vlky. Jsou naší součástí, a my se musíme s nimi naučit pracovat - né je potlačovat nebo se v nich utápět.“ Neuznával ani jeden extrém, ale blíže měl rozhodně k tomu potlačení. Bylo třeba vědět, kdy je vhodné nechat za sebe ty emoce do jisté míry mluvit, a kdy by vás to mohlo ohrozit na životě. „Pro monarchii jste toho udělal už mnoho, a nadále jí můžete být přínosem, pokud už se nebudete vrhat do podobných takřka sebevražedných misí.“ Byla to promluva do duše, žádné kárání! „Pak můžete být přínosem i pro rod Falcone y Gracewood, který se sestrou neseme. Budu si s ní o tom chtít sice nejprve pohovořit, ale jsem vašemu partnerství nakloněný.“ Představoval si Daňka spíše jako přínos pro Fygovce, nikoli pro Milagy. Vše však bude muset projít ještě přes otce - ač v tomto případě jeho slovo nemuselo být definitivní. Správcem rodu Falconeyů byl přeci panovník.

Arrakis Daňka pohledem vyzýval k tomu, aby se chopil slov a začal mluvit. A ten mlčel. Mlčel opravdu úctyhodnou chvíli, až začal panovník nihilský netrpělivě zarývat drápy do zemské půdy. „Nuže?“ Poslední výzva, než mu ta trpělivost dojde? Nemohl mít ani tušení, proč se baron tak zdráhal cokoli vyslovit, když se vysvětlení jeho incidentu tak logicky samo nabízelo. Ale jak se ukázalo, Daněk nechtěl mluvit o incidentu s medvědem. Na Daňka šlo jaro.
Když zmínil Giuseppe - ač né jménem -, v tváři panovníka se zjevila jistá dávka překvapení. Nebyl překvapen slovy, které ze sebe Daněk dostal, ale ze situace, v které se k tomu rozhodl. Už přeci dávno věděl, že tenhle zrzek po jeho sestře pálí - důkazy viděl i v jeho vlastní hlavě. Že by s ním za tím však přišel společně s usmrceným medvědem určitě nečekal ani v nejmenším. „Uvědomujete si, co jste právě řekl, ano?“ Rakis měl toto podezření už dlouho, a tedy si na něj víceméně zvykl - ale neznamenalo to, že to díky tomu mínil Daňkovi udělat snazší. Byl to dobrý soudruh, ale byl dost dobrý pro jeho sestru? „Přitáhnete si sem mrtvolu medvěda, sotva se na nohou držíte a ještě se vytasíte s takovou informací. Jakou ode mě očekáváte reakci? Očekáváte, že jste na mě udělal dojem?“ Mínil ho podusit, ale to hlavně proto, že to dělal rád. Pakliže medvěda Daněk skutečně zabil holýma rukama, na panovník to bezpochyby dojem udělá. A nebude se ani zdráhat to uznat. Nejdřív ho ale mínil nechat trochu zapřemýšlet.

Well, well, well. už od začátku mohlo být Rakisovi jasné, že tenhle vlk si sem nepřišel jen a pouze hrát se slovy, hm? Ale kdyby slyšel jeho myšlenky, nepochybně by mu to zvedlo tlak. Ono stačilo, jak k němu cizinec přišel a začal se hnedle tak rpsit. Z jeho postoje bylo dost jasné, že mu jde o provokaci - a možná i něco více. Z pachu Rakise však musel poznat, že zde nemá čest jen s nějakým děckem, nýbrž s alfou z jedné z okolních smeček. Pokud nebyl ovšem hlupákem, který by neuměl v cizím pachu číst. I tací se jistě na této planetě najdou. „Váš tón je krajně nevhodný - mluvíte s králem Nihilské monarchie.“ Ovšem vlkovi to mohlo být u pajči, no, bylo třeba ho informovat.
Rakis zůstával v zátylku zježený, tělo měl ztuhlé. Rozhodně se mu nelíbilo, že si jej cizinec tak poměřuje, ale držel se na uzdě. Napětí mezi oběma vlky bylo takřka hmatalné a okem zřetelné, přesto se rakis neuchýlil k žádné akci. Pokud si však bude tulák ještě nadále dovolovat, dá mu pořádnou čočku.

Odolávala tlaku ze strany panovníka - a i to bylo vlastně svým způsobem pozitivní. On by si ale v aktuální chvíli přál, aby polevila. Musel to z ní dostat. „Nevíš - protože neukočírovala. Nikdo by to od tebe ale v tvém věku ani neočekával.“ Řekl aniž by jí dal prostor k argumentaci. Takhle to prostě bylo. „Potlačovat a přecházet tak silné emoce nikdy není cesta k vítězství - je to cesta k záhubě. Vztek doutnající pod pokličkou může být nešťastným nástrojem propadu strukturovaného a efektivního myšlení. Někdy je zkrátka lepší ten vztek vypustit na povrch - a nasměrovat správným směrem.“ Tak potlačování emocí nerozuměla, ale těmto slovům by měla? Ano, přesně to od ní panovník nihilský očekával. Pohled měl upřený na mladou dceru Ghaa'yel, soustředěný na reakci, kterou vykáže. Bude nadále odporovat, nebo se nad jeho slovy i skutečně zamyslí? Nemohl od ní očekávat zázraky, no, pokud už uměla zatloukat, bude schopna i používat mozek k daleko užitečnějším věcem.
Cíl spojení Ghaa'yel a Zathriana nebylo stvoření dokonalých Milág jak vystřižených z Henobu, nýbrž nové linie, která nabídne více prostoru i k osobnímu rozvoji jedince. Mělo se jednat o takové vlky, kteří se nebudou bát i štěkat - ale přesto budou mít respekt k disciplíně. „Tvá matka nebyla jen ohrožením smečky, i samotného konceptu našeho rodu. Od tebe i tvých sester se očekává, že tyto koncepty pochopíš a využiješ ku vlastnímu prospěchu - nikoli, že se přidáš na stranu své matky.“ Co se očekávalo byla jedna věc, jak si to pak všechny čubiny přeberou už bude věc druhá. „Ve jménu rodu jsme všichni schopní dokázat velké věci.“ Obzvláště on, že? Ale on měl v tomto prostě jen velké štěstí.

Nemohl to vnímat tak jako to vnímal Heidi, protože jednoduše nebyl v její kůži. A i kdyby byl, nejspíš by tyto emoce neměl. Paleta odstínů jeho emocí byla v tomto poměrně omezená - to nebylo žádným tajemstvím. „I přesto, že je přirozené ve světě hledat zprvu své místo, nepůsobíte jako jedinec, který by se v něm snadno ztrácel. Věřím vám.“ Odpověděl jí na slova o ideálech a její víře k větru. Víceméně to byla její intuice, která za ní mluvila, hm? A nejspíš i příroda, ke které sám vítr patřil. „Dokud v vás zůstává zdravý selský rozum, se skoro až druhořadé, čemu věříme. I přesto je důležité - pokud žijeme v komunitě -, aby se naše víra příliš neodklonila od společného ideálu. Ale to už víte.“ O tom ho již přesvědčovat nemusela - věřil, že to pochopila. A to nejspíš už při jejich prvním setkání na poušti.
A tak byl toto historicky první moment, kdy se nutně nemračil nad představou přátelství jednoho z jeho poddaných a kulťana. Věřil, že by to totiž v tomto případě mohlo přinést i nějaké ovoce - i když mu bylo jasné, že Heidi ke špatnostem jenom tak snadno nepřiměje. Snad to nemusí být nutně špatnosti, hm? Když to bude převážně dobro pro Nihil. „Byla to však jen teoretická otázka - jak jsem řekl, spojenectví s Kultem zatím nevidím jako něco, čeho bych chtěl dosáhnout.“ Nejdřív Velká Nihilská Říše. Až potom se mohl bavit o čemkoli dalším - ať už v životě smečkovém nebo osobním. Netroškařil. Na její slova o důvěře pak už jen přikývl.
Kdyby snad o svém zážitku nechtěl mluvit - nebo se zdála, že mlží -, pak by mohl využít výhod své magie. Přišlo mu to však jako zbytečné trápení, pokud se Heidi zdála, že jí nedělá problém o tom mluvit. Použít zde merger by zbytečně vyvolalo migrénu, a to Rakisovi nestálo za to. „Zajímavé. Víte, mezi Přízračnými před nějakou dobou pobýval vlk, který by odpovídal vašemu popisu. Je však nebezpečný, a pokud byste jej snad ještě znovu potkala, musím vás požádat, abyste o tom uvědomila výše postavené. Nejlépe, abyste někoho přivolala k asistenci.“ Ještě nevěděl, že Apollyon byl ve skutečnosti vrahem jednoho z přízračných, stačilo mu však co o něm už věděl - od Daňka nebo svého praotce. „Mám potvrzeno, že tento vlk plánoval útok na fortis Přízračných, a figuroval také v napadení barona Daňka. Když jsem o tom dával smečce vědět, tak jste tu ještě nebyla - tedy nemohla jste to vědět.“ Měl by aktualizovat informace pro nově příchozí, hm? Protože o Apollyonovi konkrétně mluvil právě na Daňovo přijímacím ceremoniál, kde ovšem Heidi ještě nebyla. Kdyby věděl, tak by třeba její incident nevzbuzoval tolik otázek. „To máte nepochybně pravdu. Zajděte si ještě dnes za Sashou, a o úsvitu vás budu dělat v noře smečky. Projdete přijímacím ceremoniálem společně s Darinou.“ Rozhodl. Obě čubiny tu byly stejně dlouho, a věřil, že mají obě i co víc nabídnout. Darinu by mohl ještě trochu prozkoušet, ale copak jí netestoval každou chvíli kdy spolu byli o samotě?

Jako vždy měl i v tento den panovník nihilský na programu něco užitečného. Co? No, to se už nedozvíte, neboť jeho program byl násilně přerušen pachem krve a smrti, který se k němu při procházení zdejší částí území dostal. Automaticky se zježil v zátylku vyhlížejíc problémy. Vydal se směrem, z jakého se pach linul, aby stanul tváří v tvář Daňkovi. Daňkovi a mrtvole medvěda, kterou tu u sebe měl. Baron vypadal zřízeně, ale dost naživu na to, aby se o něj panovník nemusel začít strachovat. I přesto se v Rakisovo tváři objevil nepříliš radostný výraz. „Pane Daňku,“ oslovil jej mírně zmaten, „co se stalo?“ Jak se jen mohlo stát, že se Daněk ocitl tváří v tvář medvědovi a toto setkání přežil bez větších zranění? Jak si dovolit nezavolat o pomoc? Nebo zde bylo více než se na první pohled zdálo? Arrakis žádal odpovědi, a věřil, že mu je zrzavý poddaný co nejdříve naskytne. Nakonec podat hlášení byla jeho občanská povinnost.

Možná, že Jerimothovi sourozenci již byli ztraceni. Možná ale v Kultu ani vůbec nebyli. Polemizovat o tom co možná bylo a nebylo je ztrátou času - sám se bude muset cizinec přesvědčit, jak to s Kultem skutečně je. Jeho sourozenci mohli být kdekoli, a hledat je bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Norest nebyl jediným místem na světě, kde se mohli ukrývat, hm? Panovník nihilský určitě nebyl zabedněný natolik, aby si myslel, že má Norest světový přesah. Taková myšlenka nebyla vůbec realistická, ať už se zdála být jakkoli přívětivá či nikoli.
Přikývl na jeho příslib, že se hodlá k panovníkovi vrátit. Ať už by bylo jeho rozhodnutí jakékoli, nelze popřít, že Rakisovi by se nějaký schopný léčitel teď hodil jako sůl. Ghaa'yel byla zcela pasé a Sasha klimbala nad hrobem. Původně nezamýšlel, že by nějakou Ghaayelinu dceru vedl k myšlence léčitelství, ale pokud se nestane zázrak, tak bude muset. „Hodně štěstí,“ pokývl na rozloučenou a švihl ocasem. Pak ještě nějakou chvíli vlka sledoval, jestli se skutečně mínil vzdálit od území - a když si byl jist, že ano, tak se sám na patě otočil a vyrazil zpět za svou prací. Tedy mínil pokračovat ve značení hranic.

Schválené

Přikývl. „Každý máme nějakou víru - ať už je to víra ve vlastní sílu nebo v život kolem nás. Vždy je však důležité si udržet zdravý selský rozum, což s vírou v neexistující bytost příliš nelze.“ Švihl ocasem. Nuže, rozhodně měl co říct k víře Kultu, ale byl na to vůbec vhodný prostor? Tento cizinec se brzy mezi Kult chystal, a tak by měl Rakis nejspíš brzy zmlknout, kdyby náhodou si mínil Jerimoth pustit hubu na špacír víc než je zdrávo. Né, že by se kvůli tomu panovník nihilský zrovna dvakrát mínil nervovat, no, zbytečně ohrožovat smečku v aktuálním složení také nebylo příliš moudré.
„Pak se obrňte trpělivostí - a já doufám, že pro vaše sourozence již není pozdě.“ Vlkům se odtamtud chodit pak už nechce (nebo skutečně nemohou?). Jakmile fanatismu jednou vlk propadne, je těžké se z té propasti vydrat zase na světlo. „Dveře tu budete mít otevřené - vy i vaši sourozenci.“ Pronesl už myslíc na to, že se cizinec vydá vlastní cestou. I Rakis už by se jal vydat plnit si povinnosti, aby tu až příliš dlouho nemarnil čas.

Vyčkal na místě za hranicemi, nechodil dál - přesně tak, jak by si přál, aby se cizinci chovali k jeho území. Netrvalo to ani tak dlouho, co se k němu začal blížit pach společně s tlumený zvuky chůze skrze lesní porost. Někdo mu šel naproti. Stál na svém místě sebevědomě, avšak nikoli invazivně či naznačujíc, že přišel dělat problém. To bylo přeci pochopitelné. Mezi stromy se pak ukázala tmavá srst jeho vzdálené příbuzné. Byla to jedna z vlčic z Henobu, Vash'ti nebo Lirtheni. Pamatoval si je jak z plesu, tak i z Kosuthlaes.
„Zdravím,“ pokývl hlavou na pozdrav. „Pořádný kus, to ano - záležitosti, o kterých však míním mluvit, si vyžádali, abych je se zdejší částí rodiny Milaga řešil osobně. Povězte, jak se má praotec? Mohu s ním teď hovořit?“ Pokud to možné nebude, předá zprávu zde stojící čubině, a nebude ani protestovat - byl by však raději, kdyby to mohl celé probrat s dědem. „Tyto záležitosti se týkají některých nihilských členů rodiny.“ Nemínil hovořit jen a pouze o Ghaa'yel, ale také třeba o pohřešovaném Sylvesterovi.

Že vlk tyto věci neznal neznamenalo nutně něco špatného. Né každý oplýval takovými znalostmi jaké měl právě Rakisův rod - a to ještě panovník ani neznal vše co ostatní vlci z jeho rodu, neboť měl i jiné povinnosti. „Nikdy jste neslyšel o víře?“ I přesto to bylo zvláštní. „Má rodina věří v sílu rozumu a vlastní mysli. Já dávám prostor i přírodě, která vychází z pravé podstaty vlka. Jiná víra je neakceptovatelná.“ Buď to bylo po jeho, nebo to zkrátka nemělo v monarchii místo. A nemělo by to mít místo ani v hlavách jiných rozumně smýšlejících jedinců.
Střihl uchem. Ovšem dávalo smysl, že by z takové díry chtěl své sourozence zachránit, ale pokud už jednou prokázali slabost tím, že se přidali k sektě, bylo pro jejich mysl možná už příliš pozdě. Tací jedinci byli slabí a málokdy skutečně k něčemu. „Potom doufám, že to dokážete.“ Popřál mu těmito slovy štěstí.
„Nejsou k cizincům zrovna přívětiví, ač jsem si jist, že s vidinou vašeho připojení se k jejich sektě se vám mohou pokusit zmanipulovat mysl. O víře s vlky zvenčí tolik nemluví, ale přesto vím, že jejich víra jim nedovoluje opouštět hranice smečky jindy než za měsíčního svitu. Venku je příliš neuvidíte, protože skutečně nějaká opatření k tomu mít musí. Několik jich však bylo i na Nihilském plese, takže si nemyslím, že mají výlety mimo území zcela zakázané.“ Ano, tento aspekt on dopodrobna neznal. Zatím neměl potřebu se o tyto reálie zajímat, neboť byl vlastně rád, že měl od kulťanů pokoj. Jen ať si tam jsou zavření, pokud je to to, po čem touží.

Zamyslel se. Hranaté hory? Ach, ti azarynští nevzdělanci! Když Jerimoth sdělil, že u Přízračných již byl, bylo jasné, že tyhle "hranaté hory" měly představovat město. „Tak tedy městské trosky - Kult.“ Přikývl. „Jejich území nevytvořila příroda, ale síla, kterou zde jen málo kdo z nás chápe.“ Lidská ruka - věc, která žila jen v mýtech a legendách. Při konverzaci o Kultu se vskutku musel zhluboka nadechnout, potlačujíc v sobě nechuť k dané smečce natolik, aby cizince neotrávil. „Ano, kulťané vskutku příliš přátelští nejsou, a co hůř - jsou věřící.“ Ano, být věřícím bylo horší jak být potenciálně nebezpečným. S někým, kdo by na Rakise dělal ramena, by si poradil, ale s vírou? Víra uměla manipulovat psychicky méně odolné jedince, a to bylo špatné. Panovník nihilský byl jejich hater číslo jedna. A s tím se příliš netajil. „Žijí si uzavření na svém písečku, modlíc se k jakémusi bohu měsíce. Vybavovat se s nimi nedoporučuji - a o to víc doufám, že tam vaši sourozenci neskončili.“ To by byla vskutku tragédie. Už Heidi měla v Kultu rodinu a mohlo to představovat potenciální problém.