Príspevky užívateľa


< návrat spät

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   ďalej » ... 25

Přikývl. Byl na jeho přísahu zvědav, ale nepochyboval, že by jí snad pokazil. Zdá se, že Ezikyel už měl Nihilskou monarchii v srdíčku, a tedy bude vědět, co se od něj očekává. „Pak jsem tedy rád, že sdílíme stejnou vizi.“ Komentoval, když mu bojar odsouhlasil jeho slova o výchově mladé generace. Pro jednoho by mohlo být asi zvláštní, že Arrakis, kterému bylo jen co půl druhého roku, řešil zrovna taková témata, ale byl přec panovníkem. Dospět musel už dávno, a jeho zájem musel být vždy na straně smečky. I když jeho zájem byl čas od času čistě osobní, ano.
Pak už se stočila konverzace směrem k princezně Riveře. Jak Rakis očekával. No, mohl být koneckonců rád, že jsou k němu poddaní upřímní, že? Mohl by mu tu zatloukat, kdyby měl snad obavy, že panovník jeho zájem o srdce princezny zamítne. Očividně ale věděl, že Rakis jeho myšlenky prohlédl. „Jsem si jist, že princezna Rivera ocení hlavně vaší upřímnost.“ Nehodlal mu sdělit skutečnost, že si pro Riveru představoval spíše Kettua. Snad aby se Rivery zeptal, jak na tom se svým úkolem je, hm? Ezikyel v tuto chvíli nebyl ještě ani baronem. I to se snad za pár hodin změní - na zájem o princeznu to však v očích Rakisových nestačí. „Je tomu tak.“ Monarchie teď potřebuje opravdu zázrak.
Chvíli byl ticho a pak se zhluboka nadechl. „Ezikyeli, pro tuhle chvíli je to vše - nemáte-li nějaké dotazy. Uvidíme se ráno.“ Počkal, jestli se Ezikyel ještě nějak nevyjádří, a chystal se sejít zpátky do nory.

Nebylo to nucení, pouze našeptávání myšlenky. Jestli skutečně Enkidu na potomky nepomyslel, nyní už na ně myslet bude. Aspoň tak Rakis předpokládal. „Nuže, jestli to s ní myslíte vážně, proč ne? Doufám, že jí také někdy přivedete monarchii ukázat,“ vnuknul mu další ideu. Pokud se měl Enkidu tahat s čubou mimo Nihil, tak by jí panovník rád viděl. Kdo ví o koho vůbec jee, že? Aby pak ti jejich potomci vůbec do monarchie zapadaly. Pokud budou srdcem tuláci, snad ani by je tu Rakis nechtěl. Takový byl nejspíš i Enkidu sám - nihilčan se srdcem tuláka. Škoda.
Vskutku byl naivní, aby si myslel, že přesvědčí svět o tom, že ta jeho myšlenka je správná. „Mám dojem, že nad tím až příliš přemýšlíte.“ Myšlenku zplození potomstva očividně až příliš tryhardil. V tomto se neshodnou, ostatně jako ani na jiných věcech. Čas na přemostění konverzace jiným směrem? „Povězte, jaký je příběh vašeho připojení se k monarchii? Měl jste nějakou nehodu, že ano?“ Jeho příběh slyšel jen z druhé ruky, a zcela upřímně - nikdy ho tolik nezajímal. Nyní už byl Rakis velký kluk s ještě větší zodpovědností, a jeho povinností bylo své poddané dobře znát. Obrázek o Enkidovu už měl, teď chtěl znát nějaká fakta z jeho života.

To, že by Enkidu opustil kvůli čubě smečku už Rakis věděl. Viděl mu to na očích, nebyl hlupákem - měl ho prohlédnutého. Dříve nebo později se tak nejspíše stane, ale dokud je Enkidu tady, měl by zůstat smečce užitečný. Nebo spíše začít být užitečný. S tou jeho známostí by si však panovník rád promluvil.
Snad i povytáhl pomyslné obočí. Jeho děti by šly sem. Jistě, zatím se tak z jeho slov ale vůbec nezdálo. „Enkidu, já vám tu přeci nedávám nůž na krk s tím, že si máte okamžitě běžet s nějakou tulačkou udělat potomky. Jen vám připomínám, jak se věci mají.“ Ano, on ho přeci nenutil si teď a tady skočit s nějakou tulačkou, aby na jaře přivedl monarchii potomky. Sic by za to byl panovník více než rád, ale hle - nějaká vlčata snad budou tak či onak. Až se tak ale stane, měl by Enkidu pamatovat jaká pravidla v monarchii jsou. Zdálo se totiž, že poslední týdny šla nějaká pravidla nebo příkazy mimo něj.
Když se mu pak Enkidu snažil objasnit smysl vztahu, Rakis by přísahal, že mu v hlavě cvrlikaly cvrčci. Jeho obhajoba v něm nic nevyvolala. „Vztah by měl být investicí. Ty věci, které zmiňujete, by měly směřovat k tomu, že tu vaši potomci jednoho dne ponesou váš odkaz. Je to zcela přirozené a není třeba chodit kolem horké kaše.“ Byl naučený zkrátka úplně jinak, vždyť Enkidu mu to koneckonců ani za zlé nemohl mít! Bavit se a trávit "zábavné chvíle" s partnerem můžete i za předpokladu, že jste oba seznámení se skutečností, že jednou spolu založíte novou linii.

Měl ten baron jediné štěstí, že se zase uklidnil, a tak se mohl na chvíli zklidnit i Arrakis. Na co tu ten jedinec vlastně byl, když se mu nic nechtělo? Myslel jenom na tu svojí čubu, ale očividně ani potomstvo s ní neplánoval. Panovník od něj neviděl žádnou snahu se dostat ze své pozice. Pořád jenom plná huba keců a výhovorek.
„Tak to byste jí o této skutečnosti měl včas informovat. Toto pravidlo zde existovalo už v době, kdy jste se do smečky přidával, tak se nesnažte mě obejít.“ Žádné psychické vydírání na Rakise fungovat nebude, to si mohl být zdepřítomný baron více než jistý. Co jemu bylo po tom, jestli nějaká matka tulačka bude mít depky? To je Enkidova starost, protože on by jí měl o pravidlech své smečky informovat. Pokud zde někdo bude trpět, tak jen a pouze díky Enkidovi.
Švihl ocasem. Proč? V Rakisově hlavě ta otázka zněla naprosto stupidně. „Jaký jiný smysl vy vidíte v tom s někým udržovat vztah, pokud jednoho dne nechcete předat své geny dál a založit rodinu? Copak vám tohle matka příroda neradí?“ Použil citově zabarvená slova, aby se Enkidu zamyslel nad tím, jestli on tu není tím hlupákem.

Nuže, kdyby Rakis ty Enkidovo myšlenky slyšel, tak by chlapec hned letěl ze smečky. A rozhodně né tak přívětivým způsobem, jako nechal odejít třeba Taehu.
Když si pak dovolil po panovníkovi štěkat, Arrakis se naježil a ukázal zuby. Takový drzoun!! Nejradši by po něm cvaknul, ale držel svojí reakci na adekvátní úrovni - on tu přeci nebyl ten padouch. On poddané nehodlal napadat, ale pokud si to bude situace žádat, uštědří jim dobře mířenou korekci. Tedy jinak řečeno - usadí je na své místo. „Laskavě ty emoce kroťte, Enkidu.“ Varoval ho. Vůbec tu v první řadě netvrdil, že čuby jsou k ničemu - to je přeci proti jeho holému přesvědčení, že jsou ženy dobré aspoň na plození potomků.
Jeho příběh mu nepřišel nikterak zajímavý, ale budiž. „Nepřijde? Nu, dobrá,“ odfrknul si. Jestli to byla tulačka stejných móresů jaké měl Enkidu, tak o ní v monarchii stejně nestál. „Měl bych vám však měla připomenout, že pokud z té vaší známosti vzejde potomstvo, náleží pak Nihilské monarchii. Taková jsou pravidla.“ Proťal ho pohledem. Takový byl smysl vztahů a známostí, hm? Tak nechť je konečně Enkidu užitečný a začne si ty smečkové povinnosti plnit!

Panovník ho pozoroval již svým typicky nezaujatým pohledem. „Promyslete si ještě, jak bude znít vaše přísaha.“ Doporučil mu. Víceméně šlo jen o formální záležitost, ale Rakis věřil, že skládání přísahy ve vlcích vyvolá pocit sounáležitosti s komunitou, do které se přidávají. A snad to v nich i vzbudí pocit, že jejich slova mají nějakou váhu.
Byla to otázka prostá, ale zdálo se, že Ezikyel nad ní přemýšlel do větší hloubky. „Aby se vlčata správně fyzicky i mentálně vyvíjela, potřebují pevné základy a jasně stanovená pravidla. Z vašeho vystupování jsem nabyl dojmu, že právě vy byste v tomto mohl být dost nápomocný. Koneckonců - vlčata by měla vychovávat celá smečka, né jen jejich rodiče.“ Aby vlčata získala představu o smečkovém životě, musela se do něj zapojit už v raném věku. Arrakis střihl uchem, když Ezikyel zmínil, že by chtěl i potomky vlastní. Ovšem. To chce přeci každý - předat své geny dál. A propos, smečce by to vůbec neuškodilo. „Už jste přemýšlel nad svým potenciálním protějškem?“ Když už tuhle konverzaci vytáhl, chtěl vědět víc. Pamatoval si totiž moc dobře, že Ezikyel pokukoval po princezně Riveře.
Myslel ovšem na vlčata Zathriana a Ghaa'yel, o nichž doufal, že na jaře přijdou. Zathrian mu dal slib. „Pevně doufám, že s přicházejícím jarem by monarchie mohla mezi sebe přivítat nové přírůstky. Smečka to potřebuje jako sůl.“ Nebyl schválně konkrétní, to však netušil, že Ezikyel myslel na jeho známost z plesu. Ach, Darina, no - tak na takové plány byl opravdu ještě čas.

Žádného pokračování v konfliktu se už Rakis od Ezikyela nedočkal, a jeho vrčení tak utichlo. Pomalu od něj poodešel, aby mu už nadále nedýchal na záda, a oklepal se. Tím ze sebe chtěl setřást ještě přebytečné náznaky adrenalinu. Od bojara přišla omluva, a ač jí panovník slyšet nepotřeboval, cenil, že měl nějakou sebereflexi. „Ezikyeli,“ oslovil ho, nyní už s odstupem mezi nimi „dřímá ve vás velký potenciál. Oplýváte velkou sílou, ale pro mě je klíčové, že si jí uvědomujete. Monarchie nepotřebuje rváče, ale jedince, kteří svou sílu umějí využít s rozumem. Nepotřebuje horké hlavy.“ Nyní byl přesvědčený, že Ezikyel právě takovým jedincem je. „Zdá se, že vy budete vlkem na správném místě. Pro monarchii jste již nyní přínosem.“ Mínil ho trochu vyzdvihnout, ale tak, aby neztrácel motivaci na sobě stále makat.
Švihl ocasem a na chvíli se zadíval do krajiny, která se pod nimi rozpínala. „Po svítání se sejdeme v noře u komunitní zdi, kde vás s radostí přijmu za barona nihilské monarchie.“ Za jeho působení tohle bylo vůbec první povýšení - u tohoto jedince už opravdu na místě. „Povězte ještě,“ chtěl se zeptat, než se po zbytek večera rozloučí, ,,jaký je váš vztah k vlčatům?“ Uměl si představit, že tento jedinec bude ve výchově budoucí nihilské generace velmi přínosný. Možná by mohl fungovat i jako jakýsi učitel vlčích zásad.

Ovšem nechtěl Ezikyela skutečně ranit, stejně jako čekal to stejné od něj - ale byla by to pak simulace opravdového konfliktu? Poddaní by si ale neměli myslet, že si tohle - byť v rámci tréninku - můžou k panovníkovi dovolit. Proto čekal, až přijde dobře mířená korekce, a ukončí to. Ale ta tak docela nepřišla - né hned, tedy. Jakmile ho cvaknul do břicha, bojar se po něm ohnal parohy. Rakis to sledoval koutkem oka, a ač nestihl včas uhnout, aspoň se stihl obrátit tak, aby jej parohy skutečně nezasáhly do citlivých míst. Ty parohy byly pro Ezikyela zbraní, a on moc dobře věděl, jak je použít. Panovník o tom nepochyboval. Na co při svých touhách po rvačkách často zapomínal bylo, že někteří jedinci byli fyzicky obdarovanější jak on. Né, že by byl sám nějakým párátkem, ale kolik skutečných šancí měl při setkání s takovým parožím?
Když ho tedy o pár kroků odhodil, měl jen tak vteřinu na to, aby bojarovi uhnul z cesty. A nevyužil jí. Snad možná i chtěl vidět, kolik té síly v Ezikyelovi je - a jakmile do něj narazil napodruhé, věděl, že to pocítí ještě dalšího rána. Tvrdé parohy ho zasáhly do pravého boku a potlačil syknutí. Vlivem gravitace se pak skutečně svalil k zemi - ve sněhu se tak paralelně překulil a než by skončil ležet na zemi, hned vyskočil na nohy a přiskočil k Ezikyelovi. Držel si pevný a sebevědomý postoj a u Ezikyelova obličeje cenil zuby. Oční kontakt však nedržel, a nakonec si i vyceněné zuby olíznul - to byl jasný konejšivý signál, který měl tenhle konflikt ukončit. Zvládne to teď bojar tak náhle ukončit, zvládne se kontrolovat, nebo bude pokračovat? Nakonec i Zathrian tenhle konejšivý signál přijal nad Rakisovo očekávání - Ezikyel by neměl být o nic horší.

Tím, jak klidné reakce Ezikyel měl, nevyvolával v Rakisovi přirozenou touhu ve rvačce pokračovat. Tento cvičný konflikt ani trochu nepřipomínal střet se Zathrianem, ale samozřejmě to tak bylo správně. Když ho bojar pomocí parohů odstrčil, pocítil, jakou musí mít tenhle jedinec skutečně sílu. Dřímalo v něm mnoho - víc, než by nejspíše sám chtěl vypustit na odiv. Ač by si Rakis trochu přál, aby měl bojar příležitost ukázat, co v něm skutečně vězí, vyrovnaných jedinců, kteří to měli v hlavě v pořdku by si měl cenit daleko více. „Né každý bude vaše varování tak dobře respektovat. Někdo prostě zůstane jen buranem.“ Řekl mu, a na tato slova po něm vyjel už naostro. Za hlasného vrčení k němu přiskočil a mínil ho cvaknout do slabin - stále tak, aby skutečnou újmu nezpůsobil, nuže, mohlo mu to tentokrát ujet. Nehodlal ho jen varovat, ale cvaknout sem tam dál. Teď byl čas na dobře mířenou fyzickou korekci - čas na chvíli, kdy by měl panovník prohrát, aniž by jej poddaný skutečně znemožnil.

V Rakisových představách nebyl typický nihilčan rváč, ale ani takový jedinec, který se sebou nechá vymetat kdejakou špínu. Nihilčan se musí umět bránit, stejně jako každý jiný rozumně smýšlející jedinec. Také si ale musí umět zachovat klidnou hlavu - aby nikdy nesklouznul k buranství. Věřit instinktům a přesto v první řadě používat mozek bylo důležité.
Ezikyel projevil o monarchii zájem a nezastrašila ho ani trochu kontroverzní výměna panovníků. Arrakis neměl zrovna důvod mu nedůvěřovat, ale zkouškou musel projít tak či onak. Pravidla platí pro všechny, že? Vlk jeho výstrahu ustál, přesně tak, jak by měl - protože zatím o nic nešlo. Panovník neměl strach, ač si uvědomoval bojarovu sílu a výhodu silných rohů, snad možná z nedostatku pudu sebezáchovy. Necouvnul, ale přišel k bojarovi ještě blíž s ocasem vysoko zdviženým a srstí na hřbetě zježenou. Vrčel, a ve snaze Ezikyela vyprovokovat jej štípnul do zadních nohou. Do pacek, nikoli do slabiny - tam se ostatně chystal mířit v případě, že toto s bojarem nic neudělá.

Tenhle vlk byl jedincem, který se jevil jako stabilní a povahově vyrovnaný. Byl to ale jen pocit - dokázal by ustát i v krizových situacích? Rakis si nikdy nemohl být z nějakého cvičení jist, jestli je jedinec vhodný do života ohrožujících situacích, a jestli je dost stabilní, ale mohl předvídat. „Přesně tak,“ potvrdil, když se Ezikyel sám přesunul k tématu, které mělo být alfou a omegou dnešního setkání. Bojarem byl už dlouho, a byl čas ho z této pozice dostat. „To rád slyším.“ Kývl a pomalu si strakatého vlka obešel. Na rytíře měl vhodnou stavbu těla, v hlavě klid a zdánlivě si uvědomoval i tíhu zodpovědnosti. Vůbec nebyl k zahození.
„Zdáte se jako povahově vyrovnaný a stabilní jedinec, který nemá problém dělat ta správná rozhodnutí. Snad bych si ale dovolil tvrdit, že jste vlkem, který by na sobě nechal dříví lámat,“ pronesl své domněnky a přišel k němu blíž, postavil se mu k pravému boku. Dýchal mu za krk, přičemž jemu samotnému se srst začala ježit. „Vaše zkouška bude prostá - ukažte mi, že tomu tak není. Uštědřete mi tu správně mířenou korekci a vyhrajte, aniž byste mě nechal prohrát. Prostá, avšak je tato zkouška skutečně snadná? Arrakis chtěl po něm jedno - vidět, že Ezikyel je v hlavě čistý a nebude se rvát kvůli prkotině. Když už se ale prkotina přehoupne ve vážnou hrozbu, chtěl vědět, že bude schopen to zkorigovat. Sebekontrola je to, co by je v tomto mělo vždy odlišit třeba od Azarynu či dalších buranů.
A tak se po něm panovník nihilský na tato slova ohnal - párkrát mu zubama cvakl šíji, možná pár chlupů chytil, ale mířil tak, aby žádnou skutečnou újmu nezpůsobil. Toto je pouhá simulace útoku burana. Snad by měl Ezikyel vědět, že ač se má v této zkoušce prokázat, neměl by samotného krále znemožnit. I to ostatně ke zkoušce sebekontroly patřilo.

Ano, nedalo se nic dělat - byl čas se zvedat a vydat se do víru společnosti. Rozhodně se však netrápil žádnou myšlenkou na to, jestli ho někdo s tulačkou uvidí. Nu, on a tuláci… to byla kapitola sama pro sebe, ale aktuální situace v Nihilu ho nutila na ně pohled přehodnotit - tulácký status není definitivní. A nebo byl Rakis pouze pokrytcem - protože pravidla platí pro všechny, kromě něj. Tak či onak, nemyslel si, že by jeho dnešní společnost někdo komentoval.
Místečko pod stromy od nich zůstalo udupané, jen těžko by Rakis zamlžil, že tu byl. Jestli si ale někdo skutečně všiml jeho nepřítomnosti, to už by tipoval těžko. Odreagováni mu tu pomohlo, snad mu po zbytek večera nikdo už náladu nezkazí. Po boku Dariny se pak tedy vdal směr mýtina, švihajíc ocasem, aby se sem tam své společnice dotknul. Najednou nebyl fyzický kontakt tak zapovězený, hm?

Snad by raději lhal, že jeho povalení bylo scripted, ale neučinil tak, a nakonec to bylo tak lepší. Díky téhle čubě mohl aspoň na nějakou chvíli zapomenout na své povinnosti, a to byl vskutku jev vzácný. Moc příležitostí k tomu neměl, a to možná i vlastním přičiněním, kdy pro něj lepší zábavy jak řešení politických vztahů nebylo. A lov, no ovšem - ještě že ten existoval! Předkům by se ale asi moc nelíbilo, že lovil pro sport, hm? Tak ještě, že už dávno prděj do hlíny.
Natáhl se k ní čumákem, aby jí byl také blíž, ale nedotýkal se jí. „Že ne? O tom docela pochybuji.” Byl si jist, že ho jen zkouší. Pohledem jí vyzýval, ať pokračuje, ale sám musel otočit hlavu za náhlým hlukem z mýtiny. Možná o nic nešlo, ale Rakisovi to nepříjemně zchladilo hlavu. Povinnosti volají.
„Snad abychom se pomalu vrátili na mýtinu. Musím zkontrolovat, jestli se to tam beze mě celé nezhroutilo. A nevím jak vy, ale já už mám docela hlad, tak bych to mohl popohnat k hostině.” Ach, chudáček král dnes ještě nejedl!! A měl za sebou opravdu perný den, zasloužil by si už klid! „Po jídle jsem však celý váš. Čas bude na naší straně.” I když v Rakisových představách byl zbytek večera zakončen zaslouženým spánkem, jen těžko by si mohl nechat ujít, kdyby to Darina viděla snad jinak. Původně plánoval nocleh nabídnout jen spojeneckým smečkám, ale situace si náhle žádala změnu plánu. Zvát Darinu do smečkové nory nemohl, ale mohl si jí vzít k sobě domů. No harm done. Jen si přál, aby mu do té doby na návštěvu nepřišel bolehlav - protože po takovém dni to mohl nejeden jedinec trpící migrénami očekávat.

Opravdu - když Darina vyvíjela větší sílu, aby tlaku od Arrakise vzdorovala, i on měl tendence vyvinout větší sílu k tomu, aby jí přepral. Její plán byl tak prostý a okatý, nutno však říct, že ho v tento moment Rakis neprohlédnul. Byl nejspíše posedlý sportovním duchem, nebo už zkrátka nemyslel jasně. Nebylo by to zrovna nic dvakrát překvapivého, vzhledem k tomu, kam se od začátku plesu dostal.
A tak se stalo, že když Darina znenadání od snažícího se Arrakise uskočila, spadnul. Nebyl to žádný pád ála pohozený pytel od brambor - i při pádu si musel udržet nějakou úroveň, přeci! Padl na bok, z kterého se tedy hnedle aspoň narovnal, aby si udržel seriózní tvář. Ano, byl překvapen svojí vlastní neprozíravostí, ale ovšem to na sobě nechtěl nechat znát. On to přeci plánoval, úplně! Panovníkův pád musel být scripted, jinak to ani nešlo. Pohlédl na Darinu, ale zůstal ležet na sněhu. Jeho společnice jistě musela vědět, že to scripted nebylo, a on jí skutečně skočil na špek. „Co vy to se mnou děláte?“ Lehce se pousmál a packou si narovnal svojí plesovou korunu. Otázka to nebyla myšlená jen a pouze pro tuhle hru, ale celkově pro celý večer. Sám sebe tolik nepoznával!

Když už byl ples dávno u konce, nemusel mít Rakis sic těžkou hlavu s veškerou organizací kolem akce, stále ho však čekaly povinnosti smečkové, které odložit nelze. K nim patřilo i setkání s Ezikyelem, při kterém ho měl v plánu přezkoušet a následně konečně poslat k přijímací ceremonii. Ovšem pokud se prokáže. Na plese však odvedl kus práce, Arrakis neměl žádný důvod o jeho věrnosti pochybovat. Né jako u Enkida.
Zdálo se, že Ezikyel se k procházkám vydával hlavně v noci - nebyl to problém, ale ani žádná výhoda. Arrakis se vydal po jeho stopě, aby jej dostihl na vrcholku zdejších hor. Sníh tu byl hluboký, ale né natolik, aby to vlku dělalo větší problém. Náročnější v tomto terénu mohl být samotný lov, z kterého však Ezikyela zkoušet dnes nechtěl. „Ezikyeli, dobrý večer,“ pozdravil, když ho pak na konci stopy konečně odchytil. Zas a znovu zíral na nebesa, a hlavou se mu honilo bůh ví co. Na hvězdičky Rakis fakt nebyl, ale jestli to bylo pro Ezikyela tak důležité - budiž. No harm done. „Chci vám ještě osobně poděkovat za dobře odvedenou práci na plese. Nihilčané se - nejen - díky vám nemají za co stydět.“ Jeho chvála byla upřímná, i když bez emocí řečená. Ezikyel měl ples pod dohledem mezitím co se panovník bavil. Za to zasloužil upřímný vděk.


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   ďalej » ... 25