Príspevky užívateľa

Nepochybně ani Rakis takové pěkné ráno dlouho neměl - jestli vůbec někdy. Když přespával dole v noře, byl tam s poddanými, a tady nahoře byl vždy sám. Nenapadlo by ho si stěžovat - on to tak vždycky chtěl. Nebyl si ale jist, jestli to tak chce napořád. Přežívat pořád jen ve svojí hlavě nemohlo být zdravé. „Opravdu?” Hledal v jejich očích odpověď na nevyřčenou otázku; zda-li už tu hodlá zůstat? „Zdá se, že vy se objevíte vždy když to potřebuji. Máte snad šestý smysl?” Pousmál se - nemyslel ten dotaz však vážně, ač věděl, že třeba právě Daněk takovou superschopnost má.
Úsměv přešel v úšklebek. Necítil se na to, že by tu na nohy vyskočil a začal dovádět, ale zahanbit se nenechá. Její pohled jej nepochybně uhranul. „Věřím, že by se v takovém případě naše cesty zase brzy shledaly,” packu jí lehce položil na šíji, „ale nač čekat na další setkání, když se můžeme společně probouzet každé ráno?” Použil trochu emočně zabarvených slov pro jednu šedivou hérečku. Jestli se jí s panovníkem tak líbilo, proč dále otálela? Ač to stále bral jako formu provokace, stejně tomu dobře nerozuměl. Ženy jsou větší záhadou než se o nich povídá!

Jeho sny byly tuto noc divoké - dosti ovlivněné událostmi dne předešlého. Merger mu motal všechno v hlavě dohromady, a nyní to byl on, kdo na Přízračné hrázi dával co proto Apollynovi. Některé ty myšlenky působily tak skutečně, že bylo vhodno pochybovat, jestli nejsou skutečně jeho - na druhou stranu zde byly i pocity, které dost jasně jeho nebyly. Láska k rodičům. To je něco tak cizího, že to muselo vycházet z Daňkovo hlavy.
Nuže,vskutku nepříjemný sen, který u něj způsobil nejspíše i nějaké záchvěvy ze spánku. Když se pak probudil, byl na vteřinku v šoku - musel chvíli jen mžourat do paprsků slunce, které sem z otvoru ven proudily. Nebyl tu sám. Velmi rychle si vzpomněl, že ho předešlého večera Darina čekala zde doma. Drzá, jak se na rozenou azaryňanku slušilo a patřilo. Tahle kuráž se Rakisovi líbila - nehledě na to, že to potvrzovalo zájem o jeho přítomnost. Jeho stav nebyl v podvečer nijak reprezentativní, ale dovolil by si tvrdit, že migréna ustoupila. Bolest hlavy neodešla úplně, ale rozhodně už nebyla tak obtěžující jako předchozího dne.
Jakmile se dostatečně vzpamatoval, věnoval svůj pohled už jen svojí společnici. „Tak jste přeci jen zůstala.” Vykouzlilo mu to takřka nepostřehnutelný úsměv ve tváři. Hned na to jí čumákem porejdil v srsti na krku, a zabušil ocasem do země - zde nebylo pochyb, že měl z její přítomnosti nefalšovanou radost.

Ne, definitivně mu nemohlo být jedno co nihilčané viděli nebo neviděli - ač zde jistá hranice existovala. Nechtěl být pokrytcem, nechtěl být tím špatným vládcem pro své snobské způsoby - a přesto jím asi byl. Byl snobem. Tohle by mu ale jedno nebylo, kdyby je tu ovšem někdo viděl - dokud je nikdo neviděl, tak to mohlo být jedno. K němu do nory se málokdo odvážil přiblížit, takže se nebál, že by je tu někdo viděl teď. Pokud by se po něm nikdo vyloženě nesháněl, tak za ním ani neměl nikdo důvod chodit. „Mhm,“ zamumlal, když se o něj tak hezky starala! Příkladně. Vybral si jí na tom plese dobře, o tom nebylo pochyb. Ale ještě neměl vyhráno. Škoda, že dnes nebyla nálada na to o ní soutěžit.
Na jeho vydíráníčko neodpověděla. No, to Rakise nepochybně zaskočilo, ale neměl energii nad tím více přemýšlel - však zacítil se trochu trapně. Dobře mu tak, hah. Normálně by to v něm vyvolalo snahu o další provokaci, ale teď už nemohl - musel se pokusit zahnat bolehlav spánkem, a tak na její hru přistoupil. „Dobrou noc i vám, Darino,“ řekl jí tedy a tak zlehka a krkolomně jí olíznutí na tvář oplatil - kam dosáhnul. Mínil zaspat co nejrychleji, ale to se úplně dle představit nepodařilo. Termit migrénky spánek oddaloval, a to až o několik dlouhých minut.
Nakonec se ho ale únava přeci jen zmocnila, a on už jen poklidně oddechoval - po boku svojí společnice.

Ano, nepochybně působil měkčí - protože nemoc z postiženého dělala mrzáka! A migréna nemoc byla, panečku, ta nejhorší! Aspoň tedy horší pro Rakise nikdy nebyla - byl jinak zdánlivě velmi zdravým a silným jedincem, který ani na rýmičku neumíral. Velké štěstí, že se teď neviděl, protože by nad sebou jen hlavou zakroutil - opravdu ke zkrocení panovníka nihilského třeba jen a pouze ženy osvobozující ho od útrpné bolesti? Tedy, ona se jen snažila mu pomoci, ale i to je víc než by mohl chtít. „V pořádku,“ zamumlal do pelechu a když si k němu šla lehnout, tak se její nepřímo řečené nabídky fyzického kontaktu chopil, „mně by to ale bylo jedno - kdyby vás někdo viděl.“ Teď mluvil definitivně z cesty, mumlajíc si pod fousky. To ta magie, ta za to mohla! Jemu to přeci nemohlo být jedno! Vypadal by jako pokrytec!
Spokojeně zamručel, když ho Darina olízla zátylek. příjemné, vskutku! Lepší jak kterýkoli dotek od matky - protože od té nikdy moc vlídného chování nezažil. V tomhle bylo něco víc - něco, co on neuměl pořádně popsat a slovy uchopit. „S radostí bych si teď dal dvacet - snad by ten bolehlav aspoň trochu ustoupil -, ale,“ pootevřel oči, „nevím, jestli bych vás tu po probuzení ještě našel.“ Aha! Trocha citového vydírání - na to nebylo Rakiskovi nikdy až moc zle, hm! Ovšemže narážel na jejich první setkání, po němž Darina zmizela jak pára nad hrncem! Tak co, hodlá ten svůj výstup opakovat?

Chudinka Darinka, no! Přišla panovníka nihilského trochu rozpálit, a on namísto toho chtěl spíše zchladit. Takový obklad na hlavu by bodnul, hm? Škoda, že to nešlo tak snadno, jak se na takovou pomoc pomyslelo. No, mohl jen doufat, že se po tomhle faux pas bude chtít ještě vůbec kdy Darina vrátit. Ale to on teď měl takové negativní představy, protože byl zahalen mlhou bolesti - až mu bude lépe, tak se mu jistě vrátí čertík do očí, a bude!
Jak mu pokývla k tomu, aby si šel lehnout, tak ať už to bylo jakkoli nemilé, chopil se této iniciativy s velkou chutí. Šel si na svůj pelech, který se skládal z uschlých travin a mechů, a takřka s sebou plácnul o zem. Pak si zhluboka oddechnul. Už byl doma, už bude jen a jen dobře! Teď, když tu měl Darinu, která mu pomůže už jen svojí přítomností - ano. „Stačí, že jste to vy.“ Zamumlal se zavřenýma očima. Otevřel je až po chvíli, kdy se několikrát zhluboka nadechnul, aby zažehnal jakékoli další pocity ke zvracení - ty už však nepřišly. Ještě že tak. „Mrzí mě, že jste mě zastihla zrovna v takovém rozpoložení.“ Až mu bude lépe, tak jí to vynahradí. „Viděl vás někdo, když jste sem šla?“ No, pořád samozřejmě myslel na fakt, že tu tak docela neměla co dělat - i když tu byla vítaná. On jí tu chtěl, opravdu moc - ale sám sobě zavřel dveře, když zavřel tulákům hranice, hm? No, očividně ho to moc netrápilo. On je tu král, on si může dělat co chce.

Ó ano, jak moc si přál, aby byl teď v jiném mentálním a fyzickém rozpoložení, než mu rodinné prokletí v podobě mergeru zařídilo! Prokletí - pro dnešek už to bude jen a pouze prokletí. Sám by si nad tím povzdechl, kdyby se jeho střet zájmu vedle bolení hlavy nedělil ještě s Darinou. Její výraz mluvil za vše - cílem její návštěvy byl prostě a jednoduše on. Nikdo jiný, ani jiný cíl. A vážený panovník nebyl ve formě. Ostuda.
Nuže, nepochybně se mu zježila srst na zátylku, když se Darina tak (ne)jasně vyjádřila o svém úmyslu. Jako by mu tělem projel výboj elektřiny! Nepochybně by ta energie byla čitelnější, kdyby jí však nepřerušoval onen bolehlav. „Vskutku?“ Ztišil svůj hlas, který už tak asi nebyl úplně nejjasnější. Když mu packou prohrábla srst na krku, rozkmitala se mu špička ocasu. Vyzařovala energii, kterou chtěl sdílet s ní - tak moc! Ale prokletí bylo prokletí. „Máte snad nějaký zázračný lék na migrénu?“ Vyšel s pravdou ven rovnou, aby chudinka neměla přílišná očekávání - dnes musel zkazit zábavu on. A nepotřeboval na to nic víc než typicky stereotypní ženskou výmluvu - bolí ho hlava. Až na to, že on se nevymlouval!! On by nikdy-

Potřeboval chvíli, aby se z tohoto překvapení tak docela oklepal - snad by to šlo snadněji, kdyby ho v hlavě nehlodal ten červíček bolesti. Ne, to nebyl červíček, nýbrž termit. Prokousával se mu lebkou, kousíček po kousku, aby dosáhl svého - Rakisova mozku. Chtěl mu tam vyžrat díru, aby byl panovník nihilský naprosto nepoužitelný. Zatím se mu to vcelku dařilo - jen škoda, že zrovna o tomhle dnes uslyší i čubina, před kterou chtěl vypadat jako silný a zdatný muž. Nikdy nefňukající, ovšem. „Vidím vás rád, pouze-,“ vešel do hloubi nory, „nečekal jsem vás tu,“ řka, aniž by zněl jakkoli podrážděně. Ovšem, jak by jí tu jen mohl čekat? Tohle nebyl zrovna předvídatelný krok! „Nepochybně jste mě nezastihla zrovna v tom nejlepším čase.“ Packou si otřel tlamu - snad kdyby tam skutečně ještě měl nějaké nežádoucí tělní tekutiny.
Nepochybně se cítil trapně - takhle oslabeného ho skutečně viděl jen málokdo. Přál by si, aby sem Darina přišla v jinou chvíli, ale- osud to tak asi chtěl. Jaký byl vůbec její skutečný záměr návštěvy? Měla snad něco na srdíčku? „Obávám se, že se mnou dnes žádná zábava nebude,“ zamrmlal a přimhouřil oči. Už by je rád zavřel - snad hledal v téhle představě naději, že ho aspoň trochu bolehlav přejde, ale když tu byla Darina, tak jak mohl oka zavírat? Bylo na co hledět.

Ano, udržet pozornost na tom důležitém - což byl nyní pochopitelně přijímací rituál - bylo klíčové. Princeznu nihilskou mohl zrzek balit jindy! A to jen za předpokladu, že to panovník povolí. Tedy, on už to v duchu dávno povolil, jen se jej na to nikdo neptal.
Opětovně si jen představujíc myšlenky probíhající bojarovou hlavou sledoval, jak zírá do misky s barvou. Zlatý nepříliš výrazný pigment získaný ze sušeného zlatobýlu na zdi symbolizoval stejnou loajalitu, jakou mělo slunce od úsvitu do soumraku. Slunce věrné své trajektorii na obloze stejně tak, jako by měl být každý nihilčan věrný své trajektorii zde ve smečce. Jakmile se konečně Daněk chopil iniciativy a zhotovil na zdi otisk, Arrakis mohl být spokojený. „Vítejte v Nihilské monarchii, barone Daňku.“ Pokývl hlavou do lehkého úklonu. Smečce pak hlavou pokynul k odchodu - bylo hotovo. A tak byl Daněk oficiálně součástí zdejší komunity - jedinec, za kterého se nemusel nikdo z Nihilu stydět.

Když byl panovník nihilský na cestě sem, den se blížil rychle ke konci - západ slunce byl stále ještě rychlý, a temné noci dlouhé. Brzy však zimní období definitivně skončí a přijde jaro. Jaro! Ano, tak přesně na to neměl vůbec Arrakis náladu - měl migrénu až to bylo do nebe volající. Jeho dnešní setkání s Daňkem a následné propojení myslí na něm zanechalo neblahé následky - ostatně nečekal ani nic jiného. „K čertu s tím,“ zamrmlal si na cestě k vrcholku, „k čertu s celým mergerem.“ Ó, ovšem, že pro něj nebylo ničeho cennějšího jak rodové magie - ale copak mu to teď bylo platné? Teď neměl před očima všechny ty výhody s magií spojené, pouze bolestí rozostřené vidění a poblitou hubu. Ještě, že ho tak nikdo neviděl, že?
Jak se blížil ke svému skromnému příbytku, náhlou úlevu z představy o poklidném spánku přerušil slabý pach. Sladký pach, který mohl náležet jen jediné vlčici na světě. Ale-, co ta by tu dělala? Neblouznil už jen z té migrény? Nakonec halucinace s používáním rodové magie nejsou vyloučené, a taková představa by možná i naznačovala, že byl Rakis v posledním tažení - a myslil na to, co mu v posledních měsících dělalo dobře. Darina. Nepatrně zrychlil, aby se pak při vstupu do svého bytu přesvědčil, že neblouznil. Skutečně tu byla - v celé své kráse- tedy, ano, no,- „Co-,“ chtěl se ptát, ale na vteřinku si spolknul jazyk, „co tu děláte?“ Tón to byl z části vyčítavý, z části také neskrýval překvapení. Příjemné překvapení. Jen škoda, že si čubina vybrala tu nejméně vhodnou chvíli, aby ho navštívila. Vždyť byl jistě i poblitý! Ah!!

Přešlápnul na místě. Arrakis ve své magii ještě nebyl vůbec tak zkušený, aby zde mohl o Daňkovo magii bůh ví jak referovat, ale to co zatím pochopil, mu připadalo bezpochyby zajímavé. Taková magie mohl být užitkem, ale i neplechou - kdo se zaručí, že mu tenhle vnitřní hlas bude pořád radit dobře? Nestával se díky té schopnosti vlastně zrzek nevyzpytatelným? „Pochopil jsem to z vaší vzpomínky na událost na hrázi - kdy vám tenhle vnitřní hlas našeptal, abyste se dal na útěk. Ta schopnost vám nabídla řešení k situaci, z které jste si vy sám nevěděl rady. Nejsem si jist, jestli jsou ty hlasy náhodné, nebo je lze i vyvolat.“ Stálo by za to to vyzkoušet - popostrčit Daňka do nějaké nepříjemné situace, hm? Ale pokud by to měl Rakis v plánu, udělal by to tak, aby o tom Daněk nevěděl. Už ho mučil docela dost, no ne? „Pokud by vás to zajímalo více, jistě můžeme dát někdy v budoucnu zase nějaké sezení - až se z těch předešlých vzpamatuji,“ přiznal těmito slovy, že mu vskutku bylo nedobře. Migrénka se zase připomínala - bude čas toto setkání co nejdříve ukončit!

Daněk byl jistě plný emocí, které si panovník nihilský mohl jenom představovat. Za něj nebylo třeba do detailů celý incident rozebírat, ale kdyby se snad za Daňkem chtěl někdo zastavit a zvídat se, to rozhodně zakázat nemohl. Potom bude už jen na zrzkovi, jak moc o tom bude nebo nebude chtít mluvit. Jeho slov nyní nebylo mnoho, ale jejich zpráva byla dostačující. Nejednomu by mohl připadat jako zrádce, který rodnou smečku opustil - ale copak to nebylo vlčí přirozeností? Koneckonců - mladí vlci se potřebují rozvíjet, a pokud mají pocit, že v rodné zemi prostor nedostanou, proč by nemohli zkusit štěstí jinde? To sic nebyl případ tady Daňka, no, byl to ten druhý pohled na zdánlivý útěk z domova. Tady měl zrzek budoucnost - ať už ta budoucnost obsahovala pouze běhání po polích se sokolem v zádech, nebo i nabalování panovníkovi sestry.
Přísaha byla více než uspokojivá - panovníka pomyslně pohladila po dušičce, když mu byla slíbena taková věrnost! Ano, takto se musí za monarchii bít - to by sakra měli vědět všichni! Přistěhovalec, co měl lepší způsoby jak někteří rodilí nihilčané. Hrůza! „Nuže, nechť jsou vaše činy důkazem vašeho nynějšího slibu,“ pronesl pak k Daňkovi, „a otisk vaší tlapky stvrzením věrnosti.“ Přisunul k němu rádoby misku se žlutou barvou, kterou Rakis dostal připravenou už od Rivery. Věřil slovům tohoto bojara, věřil jim víc než kterýmkoli jiným. Protože tenhle vlk nebyl lhářem, a on to díky jejich zážitku s merger animo magií věděl.

Ty pocity v Daňkovi cítil - ten jeho strach a snad i pocity viny. Cítil to, když se před chvílí jejich vědomí spojilo v jedno. Nebylo to z minuty na minuty, kdy ho ty pocity přešly - ale Rakis je upozadil a potlačil. Nakonec silnější teď byly pocity k zvracení než nějaký pocit viny zrzavého bojara-
„Jsem si jist, že monarchii tuto pomoc vrátíte i s úroky - ostatně se tak už děje.“ Narážel na jeho nedávnou šou s ochočeným sokolem. To bylo, panečku! Za takovou dovednost se nemusel stydět snad nikdo široko daleko! Tento vlk byl monarchii z hůry dán. Nyní to už ani nebylo o tom, že chtěl Přízračným oplatit onu zradu, které se dopustili, kdy k sobě bez předchozí konzultace přijali Toshiho s Ravonnym. Tehdy nebyl problém, že je skutečně přijali, ale že se absolutně nezajímali, jak to u po dlouhá léta spojenecké smečky skutečně bylo. Jako by automaticky byli na straně oněch plebů - přitom o spojenectví se zasloužila královská rodina, žádná zatracená Bellanna! Ale ano - dnes to nebylo o jakési mstě Přízračným, dnes to bylo o tom, že Daněk sem prostě patřil. Zapadl jak nikdo jiný, a ještě dělal monarchii dobré jméno. Značka ideál.
„Vaše magie - šestý smysl, jak bych tomu ve zkratce řekl. Vy o ní vůbec nevíte?“ Střihl zvídavě uchem. Rakis o své magii věděl už dávno - ač potvrzenou jí měl oficiálně až po prvních narozeninách. Každý k těmto věcem ale přicházel v jiném časovém úseku. A u Daňka by asi nebylo k podivu, že by o své magii doposud pořádně nevěděl. Ehm.

Nihilská kapitola o přijetí Daňka do monarchie se konečně chýlila ke konci. Návštěva Přízračných dopadla lépe jak Rakis původně předpokládal - Everett, ordo spojenecké smečky, na něj neměl ani žádné zbytečné otázky, které by mohly vést k odhalení skutečnosti, že tu zrzka držel natajno. Nikdo is nic netušit, a tak to má být. Bylo načase udělat z Daňka konečně barona - protože on se o to zasluhoval více než kdokoli jiný. Byl to šikovný jedinec, který panovníka nepřestával překvapovat. Vkládal do něj mnoho nadějí. Nebylo však pochyb, že tento ceremoniál se díky těmto skutečnostem bude trochu lišit - bylo třeba smečku informovat.
A tak jakmile se na místo setkání do nory dostavil Daněk, kývl na něj a zavyl. Tón jeho vytí naznačoval, že nejde o nic naléhavého - ti vnímavější už jistě věděli. Panovník začal mluvit až ve chvíli, kdy si byl jist, že má pozornost takřka všech členů monarchie. „Drazí poddaní,“ oslovil je, „jak jistě víte, k naší smečce se začátkem zimy připojil Daněk, bývalý člen Přízračných. Důvody jeho odchodu z naší spojenecké smečky jsem si nechal pro sebe, neboť bylo třeba v tomto směru podniknout jistá opatření. Nadále detaily tohoto incidentu rozebírat nebudu - pokud by o nich tedy sám Daněk mluvit nechtěl. Vyšetřování tohoto incidentu však přineslo alarmující zjištění o jednom potenciálně nebezpečném jedinci, který u našich spojenců dlouhodobě pobývá. Tento jedinec se jmenuje Apollyon, a Přízračnými jsem byl ujištěn, že se o něj v případě prokázání viny řádně postarají. I tak se mějte na pozoru - nikdy nevíte, s kým zrovna hovoříte, a zbytečně informace o Daňkovo pobytu zde nešiřte.“ To bylo to nejdůležitější, co potřebovali Nihilčané vědět. Očkem kouknul po zrzavém bojarovi, jestli se tu snad nechce rozpovídat o tom incidentu rovnou? Avšak by pochopil, kdyby ne. „U příležitosti tohoto setkání s Přízračnými jsem byl také požádán, abych vám předal zprávu o dalším jejich pohřešovaném členu. Ber'nielay je mladý tmavě zbarvený vlk, který se ztratil při sběru bylin v horách nad azarynským územím. Neměl by být hrozbou. Kdybyste ho snad spatřili, neváhejte za mnou s touto informací přijít.“ Jaká škoda, že zrovna Kettu - jediný svědek Ber'nielayovo existence - tu nyní nebyl! Né ve svém těle.
„Jsem přesvědčen, že Daněk pro nás není hrozbou - naopak, pro monarchii je už nyní velkým přínosem. Získal si mojí důvěru, a doufám, že tak tomu bude i ve vašem případě. Ostatně proto jsme teď tady - aby konečně prošel přijímacím ceremoniálem, a stal se definitivně součástí naší komunity.“ Jeho pohled konečně plně přešel k Daňkovi. Nevybízel ho slovy, ale vybízel ho pokývnutím hlavy - nyní mohl zrzek začít, pokud se cítil ready. Barvičky dostane až po přísaze!

A tak se ukázalo, že Zathrian není pouhým smrtelníkem - ale byl obdařen smyslem pro pochopením problematiky jejich rodu. Nakonec by se ani praotec nemusel stydět za to, že právě Zathriana krev doplní tu Milagovskou! Pokud z těch mimin vyrostou životaschopní a silní jedinci, tak mu bude děd ještě na smrtelné posteli děkovat. Ano, Rakis byl o tom přesvědčen - koho zajímá, že to spojení sám děd neschválil, že? Nakonec vnoučka nepřímo pověřil tím, aby se o toto staral. A tak vnouček jen a pouze plnil přání umírajícího děda. „Výborně. Jsem si jist, že jejich vývoji budete chtít ochotně přihlížet - a já vám to ovšem umožním.“ Nihilčané budou z návštěv azarynského alfy nepochybně nadšení! Už nyní viděl ty jejich otrávené a snad i znepokojené ksichty. V tomhle žel své poddané nehodlal podporovat - on se teď chtěl s azarynskými bratříčkovat, a tak to prostě bude.
Kdyby nakonec vyšlo najevo, že mají Přízrační jen jednoho bojovníka, tak by se Rakis asi od srdíčka zasmál. Dědek bláznivej! „Můj praotec si zažil už mnohé. Prožil věci, o kterých se nám - vlkům narozených v Norestu - ani nezdálo, a já k němu nepochybně chovám jistou úctu a respekt.“ Řekl to tak, aby to vyznělo, že si skutečně svých předků váží, ale ono to tak horké zase nebude. Ano, S'Arika respektoval a vážil si ho, no, stále to byl jen starý vlk plný ideálů ze světa, který zde neexistoval. Bylo třeba ho brát trochu s nadhledem. „Jak si v číslech vlastně stojí vaše smečka?“ Odvážná to otázka, že? Ale Zathrian už znal počty Nihilských a Přízračných - byl čas, aby se podělil i on sám.
Přetrhnout vazby v Přízračných by nepochybně znamenalo i špatný vliv na potomky samotného Zathriana, ano. Ten však vyjádřil více pochopení, než by Rakis původně čekal. Nakonec mu bylo do hlavy stále vtloukáno, že azarynští jsou jen burani lačnící po krvi! A zde se zdálo, že Zathrian takové zpátečnické chování ani nezastupoval - zdálo se, že je vlkem na svém místě. Panovník nihilský však nesměl zapomínat, proč k dohodě vlastně v první řadě došlo - to Zathrian zaútočil na nihilčany, for fun. A to už zpátečnické bylo, že? Proč jen svět nemohl být černobílý?? „Potom tedy jistě chápete, že se o naší dohodě nesmí nikdo dozvědět - aspoň o té části zahrnující Přízračné.“ O těch miminech ať se klidně celičký svět dozví! Ale o Přízracích nesmí. „Sám jsem na to velmi zvědavý.“ Na svět po S'Arikovi bylo zvědavých asi vícero jedinců. Ten staroch byl takovou zažitou legendou, že se pro označení let bude po jeho smrti užívat před a po S'Arikovi.
Když Zathrian zmínil, že každý strategicky smýšlející jedinec by měl chtít mít navrch, musel si uvědomovat, že tohle platí i mezi ním a Arrakisem. Budou se kamarádit do doby, než jeden z nich nastřádá dost odvahy na to, aby měl nad druhým navrch. Tak to prostě mezi kluky chodí, hm? „Hm,“ zamyslel se nad jeho otázkou, „netuším. Přízrační však nejsou plní rozumu a přechytralých jedinců - jestli si vzpomínáte na zapalování vatry na plese, tak jejich zástupce inteligencí zrovna nepřekypoval. Jmenuje se Roihu, a aktuálně pohřešuje rodinu - mohl by být zranitelnější než jiní, a třeba by byl k nějaké spolupráci nakloněn.“ Byla to jediná realitvně užitečná informace, na kterou si vzpomněl. Příliš těch Přízraků neznal. Netušil však, že lepší tip snad už ani nabídnout nemohl - vzhledem k tomu, že onen jedinec se přátelil i se starým azarynským alfou, Feierem.

Jak dlouho už v monarchii vlastně Daněk byl? To se zamyslel Arrakis, když od zde přítomného orda slyšel, že jej sám tolik nezná. Nuže, asi to bude tím, že je zde více jak dvacet vlků, a není v silách vedení každého poddaného individuálně znát. Podle Rakise to však byla pouhá skill issue. „Tak či onak je to podezřelé, a já doufám, že se k této situaci adekvátně postavíte.“ Zašvihal ocasem, znějíc možná až příliš arogantně - ač to nebylo původně jeho záměrem. „Ano, omlouvám se, že jsem to neupřesnil - magii merger animo má většina mých příbuzných. Pokud tedy mé doporučení vyřídíte S'Arikovi, on už se podle toho jistě zvládne zařídit.“ Věřil, že praotec nebude o podaných informacích pochybovat - neměl důvod si myslet, že by jeho vnouček přeci lhal! A kupodivu - tentokrát ani skutečně nelhal.
„Správně - jakmile se bude cukat, je jasné, že tu něco nehraje. Vzhledem k povaze Apollyonova činu bych byl ale rád, kdybyste mě s vývojem situace průběžně informovali.“ Dopis bude stačit. „Daněk zůstává každopádně v Nihilské monarchii - a jelikož se obávám, že by po něm zmíněný jedinec mohl jít, byl bych raději, kdyby informace o jeho aktuálním pobytu zůstala jen mezi mnou a vaším vedením. Případně tedy sdělte diskrétně jeho rodině kde se nachází - a že jsou na návštěvě vítáni.“ No, nebyl si jist, jak dlouho tahle informace zůstane pod pokličkou, ale snaha byla. Daněk musí zůstat v programu na ochranu svědků, aspoň dokud se ta šaráda celá nevyřeší.
Střhl uchem, když dostal přednášku o sám sobě. „Nevím, jaká je jeho historii o připojení se k vaší smečce - u tuláka ale jeden už tuplem neví, co se mu může honit hlavou, protože přesně jak říkáte, tak se neví na co ho rodiče mohli připravovat.“ Rakisova paranoia at its finest, protože myšlenkou každého rodiče novorozeněte je vložit svému potomkovi myšlenku na vraždu! Když byl pak slušně řečeno vyslán do zadele, přikývl. „Je to vše, na shledanou.“ Pokud snad neměl Everett ještě nějakého dalšího komentáře, hm?