Príspevky užívateľa

Rakis by bezpochyby nevěřil tvrzení, že ho matka miluje, kdyby to od ní slyšel. Byl přesvědčen, že je to jen póza, kterou panovnice nastavuje před společností, aby nevypadala jako krkavčí matka. Jenže on jí vidí až do duše - kdyby nemusela, bezpochyby by si děcka neudělala. Musela být naprosto nadšená, že jako prvorozený syn se narodil zrovna on, Arrakis, jedinec, který lítost neviděl nikdy ani z rychlíku. Kromě této vlastnosti byl však inteligentní a vypočítavým mládežníkem, který se nebude muset bát ani v případě, že něco při své vládě podělá. Nemá strach, že by se z toho nedokázal vysekat.
Nepatrně přimhouřil oka. „Rodina - říkáte to, jako byste snad věděla, co to slovo znamená.“ Ušklíbl se pak. Že si matka skočila s náhodným natvrdlým týpkem ze spojenecké smečky rozhodně neznamenalo, že s ním tvořila rodinu. K tomu bylo potřeba o dost více, dokonce více, než kolik by mohl Rakis pochopit.
Když nakonec bez protestů svolila, ulevilo se mu. Dostal co chtěl, a nemusel se přitom ani snižovat k nějakému přemlouvání. Dokud to však neměl ofiko před ostatními členy smečky, nebude dost klidný. „S uspořádáním korunovace však dlouho neotálejte. Nerad bych, aby se opakoval scénář s Bellannou, a někdo se dovolil vám zase skočit po krku.“ A to by klidně mohl, neboť nepředpokládal, že by si každý poddaný nechal od panovnice líbit nějaké agresivní epizody. Nikdo nechce být fyzicky atakován od nadřízeného, a pokud k tomu ani není důvod, je to přeci pochopitelné.

Matka nejspíše pochopila, že nemá smysl se s mládežníkem o tomhle zrovna dohadovat. I kdyby měla námitky, on byl na ně připravený. Moc se jí nechtělo, ale tak měla holt přemýšlet nad svými činy. Teď už bylo pozdě na kňourání nad rozlitým mlékem. „Polepšit? Jak dlouho si myslíte, že na to polepšení se bude smečka čekat? Buďme upřímní - počet členů monarchie je k pláči, a pověst o tom, že samotná panovnice je vůči členům kousavá, sem určitě žádné nové členy nenaláká.“ Sám se nebál přiznat, že smečka aktuálně stojí za vyliž řiť - byl to fakt, na který on upozorňoval už několik týdnů, ne-li přímo měsíců. „Odejít, no ovšem. Nebo si myslíte, že bych vás tu měl nechat? Jak bych pak asi přede všemi vypadal, kdybych vás po útoku na člena smečky dále v monarchii nechal, ale Bellannu ve stejném případě - který se neodehrál ani tak dávno -, tu nechal?“ Zde není prostor k obcházení pravidel, aspoň né nyní. Rakis si nemůže dovolit nějaké úskoky.
Panečku, matčina reakce byla možná trochu k údivu! Rakisova tvář však zůstávala i nadále bez reakce, snad se mu jen blýsklo v očích, když to Voltaire takhle řekla. „To jste řekla vy.“ Opravdu nepatrně se pousmál. Ano, on ze svých úst toto nevyslovil, ale nejspíš by bylo jasné, že přesně tak by to mohlo dopadnout. Vyloženě to na mysli neměl, ale bylo evidentní, že matka mu viděla až hluboko do jeho nitra.

Nemusel jí to připomínat, ale udělal to rád. On, o němž matka vždycky tvrdila jaký je buran, tu vedle ní měl k definici takového slova dost daleko. Za to ona se tomu nebezpečně začínala podobat. On z ní však hodlal udělat bezdomovce, neboť si za své chování ani nic jiného nezasloužila. Bude mu to dělat radost, to je samozřejmé. „Tušíte. Já s vámi nehodlám zbytečně ztrácet čas - doneslo se ke mně, že napadáte členy monarchie. Takové chování je samozřejmě nepřijatelné. Nejen, že tím podrýváte autoritu královské rodiny - která je nyní díky Bellanně přeci jen na tenkém ledu -, ale selháváte i v základní povinnosti, kterou jako panovnice máte. Víte, která to je?“ Ah, ano, tohle podkopávání matčiné autority si náramně užíval. Užíval si, že jí tu může teď znemožnit. Jen škoda, že je tomu svědkem jen on sám - ale i tohle má v plánu napravit. „Ovšem, prošla jste si těžkým obdobím, ale takhle to dále nejde. Nezvládáte to. Já mám pro vás ale řešení - zbavím vás tohoto břímě. Předejte mi dobrovolně trůn, a já vás nechám ze smečky odejít po dobrém. Za napadení člena byste měla být vyhoštěna, ale jsem si jist, že si jako člen královské rodiny chcete zachovat aspoň špetku soudnosti. A to pro vás udělám.“ Chtěl, aby měla pocit, že jí tu nabízí tichý odchod ze smečky. Ovšem to v plánu neměl - pokud na toto matka kývne, jakmile mu trůn předá, udělá jí přede všemi takovou scénu, že na ní dobrou chvilku nezapomene.

Pokud matka nevěděla, o čem se s ní její prvorozený syn chce bavit, musela být už skutečně v pokročilejší delulu fázi. Arrakis se již doslechl, co za neplechy matka ve smečce tropila, a byl z toho také právoplatně rozladěný. Královská rodina je na tenkém ledu, to nelze popřít, a chování panovnice vůči poddaným tomu jen a pouze dále škodilo. Jako by nestačilo, co za protimonarchistické kecy tu roznášela Bellanna, teď ještě matka přilévala benzín do ohně. Rakis by s ní měl udělat rychlý proces. Vyhnat jí, odstranit jí. Musel na to však jít v klidu a logicky, nepředbíhat událostem.
Nyní s ní plánoval vše řešit po dobrém, a to jen z důvodu, aby jí to pak mohl dát veřejně sežrat. Nejdřív však chtěl, aby mu trůn předala zcela dobrovolně. A tak když se konečně dostavila na místo, švihl ocasem a proskenoval si matku pohledem. Panečku, byla z ní úplná troska. Zabít jí by teď bylo vskutku snadné - ale žel tohle si musel Rakis dopustit. „Matko, vypadáte otřesně.“ Tak to jen k její reprezentaci královské rodiny. Za nic nestála. Hned vydedukoval, že musela zešílet - přesně, jak předpokládal. „Jistě tušíte, proč s vámi dnes chci hovořit, hm?“ Brzy se chlapec dozví, že se v tomto mýlil, a jeho drahá matinka nemá šajnu ani o dopadech vlastních činů.

Chlapečkovi se poštěstilo - brzy mu lehký pouštní vánek přinesl pach, který mu ještě nebyl tak dobře známý. Byl to pach Kultu, smečky, o které on nevěděl takřka nic. Nihil o nich ovšem nějaké informace měl, nebylo jich ale dost na to, aby uspokojily právě Rakise. Když pak autorku pachu na obzoru i zaregistroval, narovnal se a nahodil maximálně nautrální výraz. Jeho věčně otrávený ksicht mu nepomůže od vlčiny získat nějaké užitečné informace, to už zjistil. „Buďte zdráva, cizinko,“ švihl ocasem. On byl přeci k cizincům vždy maximálně slušný. Tedy pokud se nejednalo o bezdomovce. „Upřímně, za svůj krátký život jsem se ještě se členem vaší smečky nesetkal, povězte, je pravdou, že vlci mezi vámi jsou emočně nestabilní a nervózní - chápejte, kousaví?“ Ptal se jí zcela seriózně, ač si tuhle povídačku o Kultu vymyslel. „Neboť vy mi taková rozhodně nepřipadáte. Ale co mohu soudit, že? Známe se zatím pouhou minutu. Jsem princ nihilský, Arrakis Falcone y Gracewood.“ Přidal do svého hlasu trochu kladnější barvy. Ovšem, že jí tímhle chtěl jen zmanipulovat k tomu, aby mu pak později sdělila, jestli mezi svými řadami skrývají Bellannu.

Rakis už se chtěl divit, jak familiérně ho to posluhovač nazval, ale včas se opravil. To měl jediné štěstí, neboť získat černý bodík u prince Arrakise nebude zrovna dvakrát těžký úkol. I tento nováček si však snad uvědomuje, že ač je Rakis týnejdžrem, stále je z královské rodiny, a úctu k němu chovat musí i přes nízký věk. Tak to v monarchii zkrátka chodí.¨
„Ano, žel někdy nastane situace, kdy se mě nikdo nebude ptát, zda-li chci nebo nechci bojovat. Na to já musím být připravený. Každý by měl.“ To si nemyslel, to věděl. Vždy se najde nějaký buran, který pro ránu nezajde daleko, a jak se pak bude bránit člen monarchie, který léta letoucí jenom sbíral po políčku luční kvítí? „Budu za takovou možnost rád.“ Pronesl pak a švihl ocasem. I kdyby byly schopnosti Enkida jen a pouze průměrné, bylo to víc než jiní členové monarchie uměli.
Přikývl. „Rád bych byl nečitelný a pohotový. Ale jde to? Asi každý protivník očekává, že jeho soupeř bude chtít co nejrychleji zasadit fatální ránu, a jde to tedy udělat i nečitelně?“ Nuže, v tomto se možná Rakis mýlil. Né každý kdo jde do rvačky, chce sázet fatální rány. Na to myslí vskutku hlavně a pouze on. On nechce plýtvat energií na někoho, kdo si dovolí proti němu stanout, tak je přeci logické, že ho bude chtít složit co nejrychleji. Poslouchal nadále Enkidova slova. „No, nejspíš,“ nejistě odkýval, když mu bojar předvedl nějaký chvat-nechvat. „Je to ale dost účinné? Myslím drápy.“ Drápy podle Rakise nejsou nejsilnější zbraní, kterou by mohl využít.

Když po něm bratr skočil, Rakis nebyl překvapený, ale nedalo by se úplně říct, že by to do něj řekl. Ano, provokoval ho, a čekal, že se bude Sylvester vztekat, ale že by po něm šel? Roztomilé, jak ta hloupá zvířátka hluboce miluje! Když kvůli nim odporuje i bratrovi, a to násilím, musí pro něj být skutečně důležitá. A tak ano, když po něm skočil, žábu nechtíc zašlápl, ale nyní si toho nevšiml. Nyní se soustředil jen na fakt, že si bratr dovolil po něm skočit. Rakis si ho zpacifikoval takřka bez mrknutí oka - chytl Sylva za šíji, a hodil si ho pod sebe, ovšem za vizuálu vyceněných zubů. Nešel mu po krku, ale tohle bylo dost jasné varování. „Tohle byla chyba, bratře. Zeptám se tě tedy ještě jednou - přidáš se?“ Za patrného vrčení mu položil tuhle otázku. Nebyla to jen otázka na to, jestli se přidá k jeho experimentu se žábou, byla to otázka na to, jestli hodlá své skutky vzít zpět a zpytovat svědomí. Jenže to si Rakis všiml, že ten svůj experiment žel rozšlápl, když si pacifikoval bratra. A tak mu to nedalo, a ve své provokaci mínil pokračovat. Nakonec bratr tu na zádech ležel dost bezmocný, jak by se asi chtěl bránit? „Ach né, podívej, cos provedl! Podívej, cos způsobil!“ Hlavou mu pokynul k uhynulému zvířeti, nepouštěl ho však ze svých spárů.

A tak stanul tváří v tvář vlku, kterému matka stále dost důvěřovala. O tom ostatně svědčilo jeho nedávné povýšení - důvěřovala však tentokrát tomu správnému jedinci? Nakonec Bellanna byla také vévodkyní, a jak se nakonec vybarvila! Rakis však věřil, že v tomto případě se ale matčina důvěra nemýlí. Postavil se za ní, když to bylo potřeba, a utrpěl při tom jizvy, které mu to už navěky budou připomínat. Tak by se měl správný nihilčan chovat! „Chtěl jsem vám poděkovat za to, že jste veličenstvu - mojí matce - zachránil život. Matka vám zjevně důvěřuje, a já bych si přál, aby tu takových jedinců bylo více.“ Snad i tiše povzdechl, aby dal důraz na to, jak ho celá ta situace mrzí. Chudák milovaná maminka! Už nemá komu důvěřovat! „Jak se hojí vaše rány?“ Než se zeptá na jeho práci, naznačí zájem o jeho zdraví.

Zanedlouho to skutečně bude jiné. Jestli v dobrém, to se ovšem uvidí. A to nemůžeme mluvit jen a pouze o chorobách, které by mohly Rakise postihnout. Měl nakonec z pekla štěstí, že ho nepostihla panostitida, vzhledem k tomu, jak rychle se vytáhl do výšky. Byl až podezřele moc zdravý na to, s jakými neduhy se potýkali jeho sourozenci. Bůh ví, co ho ještě v pozdějším věku potká. „Uvidíme,“ pronesl s pohledem stále upřeným do budoucnosti. Nyní se tam ale skutečně díval, a představoval si, jaké to může být. Nebylo však radno se příliš topit v představách, a raději tyhle vzdušné zámky začít realizovat. Ať už to znamenalo cokoli. „Ano, to už jsem zaregistroval. Takový Enkidu by mohl mezi rytíři zazářit - jako by tedy bylo mezi kým.“ Pohlédl na sestru. Enkida už si stihl odchytit a nejen si s ním o tomto povolání pohovořit, ale i s ním potrénovat. Byl to kus, který se ve smečce rozhodně neztratí. „Získat si teď důvěru zmíněných vlků je pro mě klíčové. Zjistit, jestli jsou smečce skutečně užiteční, je ale ještě důležitější.“ Nakonec, do smečky je přijala matka, né on. Rakis měl kritéria trochu jiná, myslel si.
Rozhodně to byla škoda. Matka nebyla v Rakisových očích dobrou panovnicí, ba ani rodičem. „Kdo ví? Čert aby se v ní vyznal.“ Odfrknul si. Jedno ale věděl - nesympatie mezi ním a Voltaire jsou vzájemné. A tušil, že i bratr (ten, který za zmínku ovšem stojí) to měl dost podobně. Možná by byla matka šťastnější, kdyby se jako první dítě narodila právě Giuseppe. Arrakis si nedokázal úplně tipnout, jak by se v takovém případě ujala sestra vlády. Představa, kterou o ní měl, nebyla tak ostrá jak by mohla být. „Kníže Kettu, no ovšem. Mluvila jsi s ním? Nebylo by na škodu za ním zajít, a zjistit, co přesně jeho práce šamana obnáší. Jsem zvědavý.“ Nelhal, jeho zájem byl skutečný. Kettu měl prý nějaké schopnosti, který žádný smrtelník neuměl vysvětlit. Na to by se rád podíval, neboť jak je známo - Rakis nevěřil v žádné nadpřirozeno. Věřil jen v sám sebe.

Oficiálně takřka devitíměsíční princ měl dnes na programu návštěvu jednoho z poddaných. On nikdy nedělal nic neužitečného - každý jeho výlet měl nějaký smysl, nějaký cíl nebo důvod, a tak tomu nebylo ani dnes jinak. Dnes mínil zajít za lordem Kettuem, a zeptat se ho nejen na jeho povolání, ale také na téma, o kterém se bavili se sestrou. A jako bonus mu ovšem nesmí poděkovat za služby, které smečce prokazuje, a to hlavně v případě záchrany matčina života. Matka. Ta se od atentátu chovala přesně tak, jak její synáček očekával - paranoidně, a tak docela šíleně. Situace se začínala ubírat správným směrem.
Arrakis mířil do hor ke svatyni, ale pach vévody zachytil už cestou kolem svatého stromu. Moc dobře ho neznal, ale věřil, že nebude těžké tuto skutečnost napravit. Pro jeho budoucí vládu je důležité si poddané získat na svojí stranu, vybudovat si u nich důvěru a nějaký přirozený respekt. Věděl, že velkou nevýhodou je jeho věk, proto se také před cizími choval jak nejlépe ho to rodiče naučili. Rodiče, kteří byli jindy docela k ničemu. „Lorde Kettu,“ oslovil ho, když mezi stromy zahlédl jeho rezavý kožich.

Arrakis byl na průzumku. Nebyl to jen tak nějaký průzkum, on čenichal, jestli náhodou se v okolí smečky nezdržuje někdo z rodiny Bellanny. Okolí, no, byl už dosti daleko, ale on myslel i na to, že právě tímho směrem původně Bellannin pach mířil, když utíkala z monarchie. Chtěl vědět, kde se ta mrcha zdržuje, aby měl přehled a kontrolu nad její prachbídnou existencí. Ano, opravdu si to takhle maloval. Snad nebyla tak hloupá, aby utekla k nějaké ze zdejších smeček? Na to si ale Rakis uměl odpovědět sám - byla. Byla hloupá, když si myslela, že na matku spáchá úspěšně atentát, a ještě proti panovnici poštve celou smečku. Jejich rodina vedla Nihil po generace, opravdu si ta modrá čubka myslela, že nějaká snůška keců všem náhle otevře oči a změní názor? To sotva. Nihilští poddaní byli ještě větší hlupáci jak ona.
Pokud nebyla tulákem, musela se zdržovat v Kultu. K tomu došel vylučovací metodou - nebyla v Přízračných, a nebyla určitě ani v Azarynu, ač důkazy o tom úplně neměl. Její nátura by jí však nedovolila se tam přidat, její ego by pak zhynulo. Na této poušti byl Rakis prve - a přitom to právě pro něj bylo tak ikonické místo! Pach Bellannin tu určitě nezachytil - takové štěstí neměl -, ale kdyby jen tu potkal nějakého zbloudilého bezdomovce, nebo snad Kulťana, byl by spokojený. I ti by ho mohli dovést na správnou cestu.

Rakis žabku držel za nohu tak, aby mu hlavně nevyklouzla, neboť se o to silou vůle snažila. Je toto její řešení situace? Bude se snažit dostat se ze sevření vetřelce, i když jí musí být jasné, že to k ničemu není? To ovšem prince nebude dlouho bavit, a vymyslí pro žábu něco jiného. V tom ho však vyrušil známý hlas, který neslyšel úplně rád. Bratr, jenž by měl zůstat zapomenut. „Bratře, rád tě vidím,“ pronesl s jistou dávkou sarkasmu. Bratr asi nebude rád, že tu Rakis dělá tento pokus na žábe - divokém zvířeti, které Sylvester tak bizarním způsobem miluje. Jeden by se divil, že už se nestal veganem. „Jen takový malý experiment. Přidáš se?“ Blýskl po něm očima, když viděl, jak se začal bratr čertit. Ta panika! Jistě už přemýšlel nad tím, jak svého bratra-trapiče zastaví, ale měl smůlu. Rakis se nenechá. Na to žábě onu nohu přimáčknul k zemi ještě druhou tlapkou, vůbec se nebráníc skutečnosti, že by jí mohl rozmáčknout. „Bude skákat i jen s jednou nohou?“ Ptal se řečnicky s pohledem upřeným na Sylvestra.

Jak to doopravdy s modrou vévodkyní bylo, to teď nikdo asi netušil. Možná, že Giuseppe věděla více, díky svému blízkému přátelství s jedním z jejích vlčat, o tom však Rakis nic nevěděl. Jaká škoda! Mohlo být pozdvižení. „Že nemůže být tak hloupá? Vskutku? Mé poslední setkání s ní rozhodně nasvědčovalo tomu, že je trochu mimo.“ To , jak se před ním schovávala, ač jí muselo být jasné, že její pach dávno cítil! Doslova a do písmene se mu schovávala za zády před očima. Copak tohle dělá skutečně inteligentní jedinec? „Toshi? Vím o něm jen to, co je všem tak zřejmé - že se zalekl rodinného života, zmizel, a znenadání si to rozmyslel.“ Tomu taky pěkně šplouchalo na maják, zdá se. Kdyby od Bellanny utekl, a už se nikdy nevrátil, nedivil by se. Teď se divit musel, protože návrat k ní a těm fakanům nemohl být snad ani dobrovolný. „Tak to by na něj možná sedělo.“ Uznal. Je to podpantoflák, stejně jako jejich vlastní otec, A'Kaza.
Vcelku pozitivní zpráva o Khalanovi ho těšila. „Výborně.“ Pokývl hlavou, aby sestru podpořil v tom nucení příbuzných do práce. „Pevná tlapa, tak to je něco, co nechybí jen jemu, že?“ Přimhouřil oka, narážejíc na ostatní línější členy smečky, o kterých se před chvilkou bavili. Když se tehdy bavil s tím tulákem, Tae'hou, nepřiznal by to nahlas, ale věděl, že měl tak docela pravdu. Smečka nemá dost bojovníků, a tedy nemůže ani stoprocentně všem zaručit ochranu v nějaké potenciální válce, či podobném nebezpečí. Tuláci si uměli z většiny lovit sami, takže skutečně... jaký důvod potřebují, aby se chtěli do smečky přidat? A co ti, co se tu narodí? Proč by tu měli chtít zůstat? To je něco, na čem bude potřeba zapracovat.
Sylvester byl rozhodně ostudou rodiny, a pokud šlo o Rakisův názor, raději by tohoto bratra nikde neukazoval. Už navždy bude budižkničemu. Další otázka sestry ho trochu překvapila. „Aktuálně čekám na vhodnou příležitost toto téma před ní vytáhnout. Zatím se nezdá, že by s tím chtěla být hotová dříve než v mém prvním roce života.“ Jeden by se jí nemohl divit - dnes sotva osmiměsíční fracek si jen a pouze myslel, že její práci zvládne stokrát líp. Standard byl však tak nízký, že se možná ani to jeho velké ego nemýlilo. Něco by asi zvládl lépe, ale věděl, že si musí vybudovat přirozený respekt. Když se bude chovat jako maximálně nevycválaný parchant, kdo pak bude vzhlížet k ročnímu miminu? Získat si přízeň členů smečky bylo tedy pro něj teď klíčové.

Existence Enkida Rakise těšila. Potřeboval takovéhle jedince, co si ho budou přirozeně vážit, a žrát každé jeho byť i jen trochu pochvalné slůvko. Tento jedinec měl předpoklad se stát věrným posluhovačem monarchie, nakrmí-li ho Rakis adekvátní dávkou pozornosti. Nic není zadarmo, a tak i princ se musel snažit, pokud něco chtěl. Navíc se zdálo, že něco málo skutečně umí, a tak o jeho dovednosti nemusel Rakis ani zájem předstírat. Byl skutečně zvědavý, a hodlal mu dnes naslouchat.
Neměl tolik svalstva, protože byl ještě mladý. Nejdřív musel pořádně dorůst, teprve pak se mu k hmotnosti může přidat i nějaký ten sval. „Ano, cvičím se už nyní. Dlouhé procházky, lov drobné zvěře. Rozhodně nezahálím.“ Sdělil mu. Byl dost aktivním jedincem, takže si nemyslel, že by v tomhle byl nějak pozadu. „Pohyb ze mě vyplaví přebytečnou energii, a pak se mi lépe spí.“ Ano, hlavně když měl nervíky. Namísto mlácení sourozenců mohl svojí energii vložit do lovu nějakého králíka, a výsledek byl takřka stejný. Uspokojivý. „Jen ten boj tu není moc s kým trénovat. Každý má z toho vítr.“ Ušklíbl se. Všichni byli slaboši.
„Takovou, abych na útočníka dobře viděl? Abych mohl včas reagovat, kdyby něco zkusil.“ Myslel si. To byl jistě základ všeho - mít přehled. „Raději bych ale já byl tím, kdo první něco zkusí. Můj protivník by neměl předpokládat, že zaútočím první. Ale přesně to udělám.“ Nuže, každý měl jiný mindset. On nechtěl rány odrážet, ale sázet.

Rozhodně se mu nelíbilo, že si jejich spojenecká smečka hodlá u sebe nechat nepřátele monarchie. Ano, pro Rakise samotného byli jedinci s protimonarchistickým smýšlením určitou hrozbou, a že se budou zdržovat ve smečce, s kterou mají uzavřenou mírovou dohodu, mohlo představovat hrozbu. Část Bellaniné rodiny tu mohla rozsévat semínka nenávisti vůči monarchii, krmit ostatní vlky lží, a nakonec rozpoutat něco většího. Bude-li matka při smyslech, probere to s ní, a možná jí našeptá i nějaké vhodné řešení této situace. Prozatím se hodlá tvářit zcela normálně. „Jestli to něco na mezismečkových vztazích změní, to ukáže čas. Pevně věřím, že vše zůstane při starém.“ Švihl ocasem. Záleží na tom, jak se Bellanny famílie bude v Přízračné smečce chovat.
Povzdechl si, když se konverzace stočila okolo matky. „No, ovšem. Něco takového by zasáhlo jistě každého.“ Přidal do slov adekvátní poměr barvy, aby se zdálo, že ho to skutečně mrzí. Ten atentát vůbec nebyl na škodu - vyfiltroval ze smečky potenciálně problematické jedince, a naskytl Rakisovi příležitost, jak matce ukázat, že smečku vede špatně. Všechno zlé je k něčemu dobré. Zde je zlé, že atentát nebyl proveden dokonale. Následně kývl na rozloučení nové vůdkyně spojenecké smečky. „Na viděnou.“ A nyní se mohl s novými poznatky vrátit hezky domů, přemýšlejíc, co doma zasadí matce do hlavy.