Príspevky užívateľa

Jak zvláštní asi muselo normálním smrtelníkům připadat, že se syn s otcem oslovovali tak formálně? zde to bylo normou, která aspoň nestavila panovníka tak nutně do role dítě. Dítěte, kterým sice byl, ale neměnilo to nic na faktu, že ho díky hiearachii smečky musel i přesto vlastní otec poslouchat. „Výborně,“ pronesl a švihl ocasem. panovník nepanovník, dnes hodlal skutečně býti jen žákem svého rodinného příslušníka. Hned svůj pohled přesunul k otcovo zbrani ležíc jim u tlapek. Mocný to nástroj, pokud se uměl správně používat. Arrakis si byl jist, že manipulace s kosou bude o dost náročnější jak třeba s takovou warou - která měla přirozeně svůj tvar trochu praktičtější. Mít vlastní waru by se mu nepochybně líbilo. „Wara je oboustranná zbraň navrhovaná a vyráběná přímo příslušníky našeho rodu. Jsou dělány tak, aby se vlku dobře držely v tlamě. Mohou být vyráběny třeba z paroží různé zvěře, nerostů nebo i kovů.“ Úplně nevěděl co víc říct, tohle byl opravdu jen nějaký základ. Všechno znal jen z teorií - stejně tak jako nejspíš i jeho otec. „S'Arikova wara se jmenuje Iptar - Stín Henobu. Čepel z tmavého kovu doplněná kamenem stukhtra. Vaše zbraň není Milagovská - je to kosa Vódvorského typu. Vódvoři byli spojenci naší rodiny v říši Henob.“ Žel přesný příběh o Vódvorech neznal, jen nějaký základ. Poví mu otec vcí, pokud tedy sám neví tolik co jeho synáček?

Netřeba asi říkat, že Rakis si o sobě myslel jiné věci, jak si o něm domýšlel zde vlk v rouše beránčím. On věřil tomu, že vše koná pro své dobro smečky. Tady Kettu nemohl chápat, že panovník nihilský nemá jen a pouze předky z monarchie, ale i ze světa, který ho zajímal mnohem víc jak mírumilovné přežívání na sluncem zalité pláži. Ale ano, respektoval i své Falcone předky - tedy ty, kteří bez rozmyslu neopustili smečku v době, kdy to nejméně potřebovala. „Ovšem,“ odkýval jeho slova o prolití krve, ač v ně naivně nevěřil, „ale o podobných vizích raději mluvte jen se mnou, případně s koncilem. Nechceme ve smečce zbytečně vyvolávat obavy.“ Jen on by měl rozhodovat o tom, kdy se mají nihilčané bát!
Bellanna měla vskutku štěstí, že Kettu nebyl jedincem, který by se s Arrakisem zrovna dvakrát o všem vybavoval. „S Kultem?“ Zopakoval snad trochu překvapeně. Nebylo snad veřejně známé, že on Kultu vůbec nefandí? Očividně ne, neboť před nedávnem se ho na to ptal i Enkidu. Ti hoši vůbec neumějí ve svém panovníkovi číst! „V plánu to tedy rozhodně nemám. Má rodina víru v bohy neuznává, a stejně tak to mám i já.“ Pověděl jen. Nebylo to téma, které by chtěl s Kettuem probírat, protože si nemyslel, že by to dokázal pochopit.
„Výborně,“ prohlásil panovník, když se Kettu pasivně nabídl o organizaci vigílie. „Snad by i stačilo, kdyby jste nihilčanům pak při vigílii řekl nějaká náladu pozvedávající slova. Společně dáme sbohem zimním měsícům, a poděkujeme za příchod teplejšího počasí přírodě.“ Jistě bude za co děkovat, pokud jaro přinese smečce i nové přírůstky! Škoda, že z tohoto Kettuova proslovu asi nakonec nic nebude - nakonec totiž bude na vigílii čumět jako čerstvě vyoraná myš, až po něm bude panovník něco žádat.
Že je Bellanna v Kultu věděl jistojistě, neboť ho tam po jejím útěku nejen že zavedl její pach, ale také mu to potvrdila samotná členka oněch fanatiků - Omara. Hlupačka! Přimhouřil však nelibě oka, když se ho Kettu ptal na význam nepřátel monarchie. To se dneska šaman nihilský čerstvě narodil, nebo?? „Nepřítel monarchie je přeci takový jedinec, který vykazuje známky protimonarchistického smýšlení a konání. Jako Bellanna a její potomci, kteří svým úprkem vyjádřili s činy své matky sympatie.“ Potlačil odfrknutí. „Plán? Jaký plán?“ Najednou se mu zdálo, že se tu Kettu snaží vydolovat informace, které ani neexistovaly. Plán o čem? O válce s Přízraky? Nebo na co to ten paranoidní šaman myslel??

Myslel si, že Kettu bude jeho slovům odporovat - že řekne něco jako “pokud nemáme věřit nikomu, tak ani vám”, ale nestalo se tak. Kettu věděl kde je jeho místo, né jako Enkidu, který měl stále nějaké komentáře. I u něj se ale poslední týdny zdálo, že začínal chápat, co se po něm chce. Začínal se lámat. „Věřím, že spolupráce s Azarynem nám přinese mnoho nových poznatků a šancí k rozvoji. Je to přeci jen smečka, která pro nás byla takřka celou historii zapovězená - myslím, že je hodně co objevovat,” mínil mu říct takřka totéž co Enkidu, protože se zdálo, že na oné schůzi u stromu ho nikdo pořádně nevnímal. „Pokud je vaše vize pravdivá, pak bude nejlepší, když se o azarynských naučíme co nejvíce - dokud to jde. Pokud by nás snad azarynský vůdce mínil zradit, pak se každá nabytá informace bude velmi hodit.” Proti tomuto mohl sotva něco říct. Chápal však, pokud se Kettu k interakci s jejich novými spojenci neměl, když se stal obětí jejich útoku. „Přízrační,” zopakoval a zhluboka vydechl, „si u mě důvěru pokazili, když k sobě přijali nepřátele monarchie bez toho, aniž by se prve ptali nás, jak to s jejich situací skutečně bylo. Ale jsem ochoten to pro dobré mezismečkové vztahy odpustit - aspoň prozatím.” Ano, dalo by se říct, že už to Přízračnym odpustil, i když to stále bylo vroubkem, který nemohl být zapomenut.
Přikývl. „S příchodem jara uspořádáme vigilii, abychom předky ujistili, že je stále respektujeme. Potom k vám třeba budou sdílnější.” Ať už ve vize věřil nebo ne, bylo důležité dodržovat kulturní zvyky, které stmelovaly komunitu. Tohle všem bezpochyby prospěje.
Bellanny rodina? Že se bude chtít šaman bavit zrovna o tomhle ho asi nenapadlo, ale budiž. „Tak v Přízračných je Toshi s Ravonnym - to už víte. Věřím, že jeden nebo dva potomci jsou s ní v Kultu. Seraphina je tulákem - stále se pohybuje dost blízko Nihilu. Pobývat musí někde poblíž.” Seraphina, která mu pila krev. Spor s ní už nebyl jenom hrou.

Kettu patřil mezi ty jedince, o kterých Arrakis věděl spíš méně než více - věděl však, že byl oblíbeným jedincem jeho matky. Ujala se ho s bratrem ještě když byl malý, a obdařila je snad i svým opatrovnictvím. Milé. Rakise napadlo, jestli měla Voltaire tohoto jedince raději jak vlastního syna? Nedivil by se tomu, ale dnes už taková teoretická otázka nehrála žádnou roli. Když z něj vylezla slova o Azarynu, panovník se na vteřinku pousmál. „Dnes nemůžete věřit nikomu,“ měl takřka okamžitou odpověď, „a přesto je důležité uzavírat dohody, které smečku povedou vpřed.“ Zrzavý šaman měl nepochybně strach, a právě z toho musela údajná vize pramenit. Možná šlo jen o nějaký zlý sen, který se vyrojil z Kettuova hlubokého podvědomí. „Čekají nás lepší zítřky. Jestli jich bude součástí i Azaryn, to ukáže až sám čas.“ Pověděl mu, naznačujíc, že jeho vize nic nemění. Teď, když tu byla ta vlčata Zathriana a existovala Darina, si nemyslel, že by z té dohody jenom tak couvnul. Naopak.
Neodpověděl na jeho dotaz, a Rakis to prozatím nechal být. Byl zde prostor k tomu zjistit, jak se mu daří třeba Riverou - ale na to snad aby se zeptal raději jí. „Událost, která se odehrála právě tady měla na smečku neblahý vliv. Nebude i to ovlivňovat samotné vize?“ Negativní asociace mohla v kettuovi vyvolávat špatné pocity, které pak ony vize ovlivnit mohly, no ne? Nerozuměl tomu - absolutně ne. „Nemluvil jste s Ez'ikyelem? Co vím, tak také promlouvá k předkům.“ Dva blázni ve smečce, skvělé! Naštěstí Ezikyel dostal včas rozum, a vybral se cestou skutečně užitečného povolání.
Ač doposud hleděl spíše do krajiny, při oslovení jménem se na Kettua se zájmem otočil Nelitujete toho. Čeho? Zásahu proti Bellanně? Takový triviální fakt není třeba oznamovat, je to samozřejmost. „To vás šlechtí,“ řekl mu tedy jen, netušíc, že možná pokyvoval slovům vyslovených s naprosto odlišným významem.

Jaká škoda, že Arrakis nemohl ani tušit, kdo se skutečně skrývá v šamanovo těle! Tak blízko své touze po pomstě, a přeci tak daleko. Byl to snad samotný výsměch osudu, který ho sem dnes přivedl, protože ostatně opravdu tu nebyl kvůli naléhavé záležitosti. Byl tu, aby tu tlachal o nesmyslech.
I on na jeho pozdrav pokývl hlavou, následně se však zahleděl do potemnělé krajiny. Předci mluví, ale nic neřeknou. Kdy naposledy jim daly nějakou skutečně užitečnou předpověď? „Co vám řekli naposledy?“ Sic nebyl o víře v předky nějak zarputile přesvědčený, no, byl zvědavý. Tenhle okřídlený jedinec byl na místě, když zde Bellanna atakovala tehdejší panovnici, a svůj včasný zásah přisuzoval právě vizi od mrtvých předků Nihilské monarchie. Rakis si myslel, že Kettu byl možná jen obdařen schopností vidět do budoucnosti - a skutečně s mrtvolami nemluvil. Ať už to však bylo jakkoli, mrtví zůstanou mrtví, a o životě živých by rozhodovat neměli. Nějaký respekt vůči historii by měl být samozřejmostí, hranice je ale nutná. „Nikoli. Jen mě zajímalo, jak se vám aktuálně daří - nejen co se práce týče.“ Přišel k vlku o něco blíže, zcela bez okolků - nepochybně by ho nenapadlo, že jeho tělesnou schránku má nyní vypůjčený někdo jiný. Taková myšlenka by aktuálně byla čirým bláznovstvím! „Chodíte sem často? Přeci jen pro vás musí být toto místo plné nepříjemných vzpomínek.“ Zajímalo ho, jestli si návratem na místo činu onen den atentátu připomíná častěji. Nevyvázl z toho tehdy zrovna nejlépe, ale mohlo být samozřejmě hůř - kdyby byl v kůži Bellanny.

Nechal vydýchat jak bojara, tak i sám sebe. Zda-li i jiní milágovci s prožíváním mergeru měli takové tíže jako on? Bylo to jen tím, že je nezkušený, nebo měl nádor na mozku, který používání magie vždy vytrigrovalo? Musel v sobě spolknout ty žaludeční šťávy, které se mu chtěly prodrat chřtánem na světlo světa. Sliny plnící mu hubu o tom byly důkazem. Ale o zvratkách teď na chvíli pomlčíme-
Na jeho slova zakroutil hlavou. „Stalo se to přesně tak, jak se to stát mělo. Kdybyste se nerozhodl toho dne Apollyona zastavit, třeba by dnes byla fortis po smrti. Jsou to ale jenom možné scénáře reality, kterou my prožívat nemusíme - tak se tím zbytečně netrapte.“ Poradil mu a sundal z něj svou tlapu. Konec toho fyzického kontaktu s poddanými pro dnešek, ne? „Teď se dám trochu do kupy, a půjdu Přízračné navštívit. O vývoji celé situace vás budu samozřejmě informovat.“ Zhluboka se nadechl. Potřeboval pauzu, protože pulzující bolest hlodající jeho mozkovnu se každou další sekundou jen a jen prohlubovala.
Ale ještě tu bylo něco, co snad Rakis zvládne pořešit. „Jak dobře ovládáte svojí magii? Vaše schopnost je vskutku zajímavá.“ Předpokládal, že o ní Daněk ví, ačkoli se mohl mýlit. Nakonec proto tu byl - aby mu to případně i vysvětlil.

Štěstí, že Arrakis zrovna v blízkosti klenovských vrcholků obnovoval pachové značení, a mohl tak vyslyšet Enkidovo volání o asistenci, hm? To nevěděl k jak úžasnému setkání se to brzy dostane! Vytí barona sice neznělo nějak příliš naléhavě, no, panovník na sebe nenechal čekat. Ač se někdy rád loudal, aby si připadal jako panovník důlěžitější - jedinec, který se nepotřebuje ani za poddanými honit, tak v tomto případě nikoli. Jeho zvědavost byla mocnější jak chuť nechávat na sebe poddané čekat. Navíc se poslední týdny všichni snažili, a nezasloužili si to od něj.
A tak se velmi brzy dostal z kopce dolů za voláním svého rytíře. Už z dálky cítil, že tam Enkidu byl s nějakou tulačkou - onen pach ale uložený ve své knihovně známostí neměl. Šlo tedy o někoho cizího. Že by zájemce o členství v monarchie? To by byl vskutku docela vzácný jev, ale jako prvotní myšlenka ho nic lepšího nenapadlo. A když je pak i na vlastní oka spatřil, byl si jist, že tulačku nezná. Byla to stará prošedivělá čuba, která se možná objevila na plese. Nebyl si však jist. „Pane Enkidu,“ oslovil barona věnujíc mu krátký pohled, „co se děje?“ Svůj zrak nadále však držel na té cizince.

Jak jen to bylo s těmi tuláky těžké, no! Nárokoval si sice mnoho - obzvlášť v tomto případě -, ale sakra! On byl přeci panovníkem, on byl vládcem celičkého Norestu, a mohl si tohle dovolit. Jednou mu možná někdo šlápne na krk, ale dnes a ani v blízké budoucnosti to nebude. On vždycky vyhrává, a ani v tomto případě tomu nemůže být jinak.
Je zjevné, že čubě tulácké trochu sebral vítr z plachet. Trochu víc. Ušklíbnul by se nad tím, kdyby byl mladší a hloupější, no, dnes už si musel držet jen a pouze neutrální tvář. Byl už velký kluk, že? A musel se dle toho chovat. „Rád jsem vás poznal. Na viděnou,“ rozloučil se s ní záměrně provokativně. Bylo mu totiž jasné, že ona ho ráda nepoznala - i když se v počátku setkání zdálo, že se smečce snaží tak docela vlichotit. Ať už tohle dopadne jakkoli, Rakis byl na to velmi zvědavý. Samozřejmě ho napadlo, že se z toho budou chtít nejspíše ti dva snažit vykroutit - možná Enkidu přijde s prosíkem o nějakou výjimku, nebo se budou snažit ta mimina zatajit. Ale on si to pohlídá!

„Smečkou se však stanete, až do ní přivedete potomky.” Je to tak!! Vlčí smečku zcela přirozeně tvoří alfa pár a jejich potomci, to jen Norest byl nějaký zkažený, neboť zde smečku tvořili i zcela náhodní jedinci! Tady Helena si mohla věřit čemu chtěla, stejnem tak bude činit i panovník nihilský. Stejně jako ona byl jedincem tvrdohlavým.
Enkidu k monarchii patří - ano, tomu by Rakis rád věřil. „Monarchie mu nabídla pomoc v době, kdy to Enkidu nejvíc potřeboval. Pevně věřím, že ví, kde je jeho místo.” Pověděl, čimž nenaznačoval nic jiného než fakt, ze Enkidu byl monarchii zavázaný. Dlužil jí, a dlužil panovníkovi - za ty debilní kecy, za které ho Rakis ještě nefláknul přes uši. „Bude rozumnější, když to proberete právě s ní - protože soudě dle vaší reakce to Enkidu s vámi ještě neprobíral.” No jéje! A to mu Rakisko domlouval, aby o tom svojí známost dost jasně obeznámil. Zde někdo pochybil, že? „Nespěchejte.” Žádný spěch! Rakis jí nepotřeboval zlomit ještě dnes - dost jasně viděl, že to bude běh na delší trať. Normálně by doufal, že jí domluví Enkidu, ale ten byl jaký byl - nejspíš bude v rámci možností skákat jak ta jeho čuba pískne.

Jak hezky toto setkání začalo, tak hezky se i vyvíjelo. Běsná čuba - Rakisova noční můra! „Smečka nabízí bezpečí, stabilitu a budoucnost - věci, které rozhodně nedokáže nabídnout každý tulák. Pokud jste však součásti nějaké tulácké komunity, jste prakticky už součástí smečky-,” řekl a zamýšlel se nad vlastními slovy. Hel původně tedy neřekla, že žije s nějakou tuláckou sebrankou - ale nebylo jisté, jestli by to něco na téhle konverzaci změnilo.
Zhluboka se nadechl, aby se zdál, jak těžce nad touto prekérní situací přemýšlí. Kdyby byl vlčtější, jistě by nad tím mohl oka přimhouřit a neřešit - ale žel on takový nebyl. „Ano, byl bych ochoten vám poskytnout azyl, pokud by v monarchii aspoň jedno z vlčat zůstalo. Mým cílem totiž není ztratit Enkida, který by se mohl ve snaze postarat se o rodinu venku vzdát smečkového života. Jako rytíř je pro mě cenný.” Enkidův odchod by oželel, kdyby na to došlo, ale nemínil tomu jít naproti - musel zde hrát trochu na city. „A já bych nechtěl, aby pro někoho byl Nihil vězením. Musíte však pochopit mojí starost o život mých poddaných.” Ano, on měl jistě jen starost o Enkida a jeho psychické zdraví!

Vskutku byl Rakis zvědavým jedincem, který musel strkat čenich do záležitostí svých poddaných. I pokud se jednalo o toto téma - téma, které je pro mnohé nějakým tabu, či co. Nejspíš proto se vždy všichni tváří jako čerstvě vyoraná myš, když za nimi panovník nihilský přijde s konverzací o potomcích.
Její reakce ho nepřekvapila, zůstával klidným. Absurdní. Ano, na jednu stranu to absurdní bylo - byla to tak docela díra v jejich pravidlech, kterou by možná bylo lepší napravit, než se v ní šťourat, hm? Ale on ta mimina chtěl. „Nechápejte mě špatně, avšak zcela objektivně si myslím, že i pro vás jako rodiče by bylo pohodlnější mít potomky zaobstarané smečkou, ne? Tulácký život je těžký, a ještě těžší musí být s vrhem vlčat na krku. Umím si představit, že i sám Enkidu by chtěl, aby jeho potomci vyrůstali v bezpečí smečky - nerad bych ale mluvil za něj.” Nuže, co má na to Rakisko asi říct, že? Třeba se opravdu rozhodnou potomky nemít, aby nemuseli připadnout smečce - v takovém případě Rakis neponímal význam jejich vztahu.„Nihilská monarchie by vám i při odchovu mohla nabídnout azyl.” Samé výhody, no! Představoval si, že jim tady ta čuba bude vskutku dělat kojnou, ale nebyl naivní - byl vlastně ochoten i trochu ustoupit, neboť si uvědomoval, že tato žádost nebyla jako žádost o výpomoc při organizaci plesu.

Zajímavá to čubina, to musel Rakis uznat. Byla na něj však příliš stará, a proto nehrálo roli, kolik sympatií vůči ní v tomto ohledu panovník nihilský cítil. Důležité bylo, jaké sympatie k ní cítil v rovině smečkového života. Hodila by se do monarchie? Měl z ní pocit, že by pěšákem byla takřka bez okolků - kdyby se jí naskytl ten správný směr. Byla zjevně tak docela posedlá přírodou, a tu respektoval i sám Arrakis. Příroda věděla nejlépe, proč svět stvořila takový jaký je. Na vlcích je, aby přírodu občas zkorigovali a napomohli jí následovat vhodnou trajektorii. Jako v případě té dohody se Zathrianem - Zathrian s Ghaa'yel k sobě už něco cítili před uzavřením dohody, a to bylo znamení od přírody, že je třeba je jen a pouze pošťouchnout správným směrem. Jejich potomci budou zdraví a silní, protože to tak příroda chtěla. Že ano?
Její zájem zaregistroval, ostatně proto dále hodlal pokračovat v rozhovoru a vyprávění o monarchii. „I vlci smečkoví by měli být znalí svého okolí - měli by mít o Norestské přírodě a vlcích v ní přehled. Nelze to požadovat po všech, protože někdo se stále musí starat o smečku zevnitř, ale bylo by zcela bezpředmětné vlkům zakazovat opouštět hranice domoviny.“ S touto Kulťanskou (ne)logikou opravdu nesouznil. Museli být opravdu zakrnělí a neskutečně vlčí. Věřil, že to jsou divoši a burani - ano, větší jak azaryňané. „Při vstupu do monarchie byste se stala bojarem, a dostala tří měsíční lhůtu na to zjistit, jestli je pro vás život ve smečce ten pravý. Tento způsob přijímání jsem si zařídil až já sám, neboť je pro mě důležité, aby nováčci co přišli zvenku pochopili pravou podstatu života v monarchii. Té nelze porozumět z pouhého vyprávění,“ řekl jí. Tento způsob přijímání byl nepochybně riskantní - no, zatím se mu vcelku osvědčil. Nakonec každý, kdo touto zkušební lhůtu neprojde, se automaticky stává pro monarchii podezřelým jedincem. Nechtěl říct vyloženě nepřítelem, ale pokud jedinec nakonec odejde s protimonarchistickým smýšlení, tak se jím opravdu stával. Kolaborant a zrádce. Ti byli nejhorší.
Švihl ocasem. „Pro mě je důležité, aby nihilčané věděli, co je to disciplína a oddanost. Smečce už od nepaměti vládne má - královská - rodina, a všichni poddaní jsou si vědomi skutečnosti, že k ní musí být loajální. Být loajální ke královské rodině ale také znamená být věrný komunitě, která dělá monarchii monarchií - bez ní by smečka neexistovala. V Nihilu táhneme všichni za jeden provaz, ale respektujeme slovo a rozhodnutí panovníka.“ To neznělo zrovna dvakrát lákavě, když se tak slyšel, že? Ale on měl přeci co nabídnout na oplátku. „Komunita a samotná královská rodina však nabízí stabilitu a jisté hodnoty v životě. Nabízí směr. Osobně preferuji individuální přístup ke každému jednomu poddanému - protože každý z nás je jiný, ač ve své podstatě jsme všichni stejní. Všichni jsme totiž vlci, a nemám rád, když se na tuto skutečnost zapomíná. Podporuji své poddané v tom, aby rozvíjeli schopnosti, které jim sama příroda nadělila. Každý jeden vlk by měl mít základy, které ze smečky dělají komunitu schopnou řešit krizové situace - zde každý musí umět lovit, každý by měl mít aspoň nějaký základ první pomoci, a měl by se i umět bránit. V Nihilu nemusíte být rváčem, abyste dosáhla vysokého postavení - stačí rozum a dovednost pohotového řešení krizových situací. Zbytečné násilí není žádoucí, naopak dobře mířená fyzická korekce je něco, co já vždy rád podpořím. Je to totiž schopnost komunikace beze slov - taková, která vychází z pravé podstavy vlka.“ Některé ty věci, které nyní říkal, by měl asi začít víc plnit, že? Třeba by měl dát poddaným nějakou lekci první pomoci - kdyby jí sám uměl. Nová éra Nihilu je však teprve v počátcích, a všechno tohle se začíná budovat právě nyní. Jen jestli je Heidi ochotná budovat budoucnost s nimi, hm? Samozřejmě jí neřekl veškerá úskalí smečky, aby si nepodrážel vlastní nohy - snažil se však poodhalit co nejvíce reálií. Raději ať se připraví na nejhorší. „Můj odhad je takový, že byste se možná zhlédla v povolání zvěda - takového jedince, který sbírá informace z celého Norestu, a potom o nich referuje smečce nebo králi - mně. Ovšem taková práce si vyžaduje i značnou důvěru od panovníka, a tou moc - po neblahých zkušenostech z nedávné doby - zrovna neoplývám. Nepochybně byste se ale našla v kulturních událostech a tradicích, které jsou s přírodou silně spjaté.“ Ještě takový poslední komentář k její osobě, o který se sice nežádala, ale neunikla mu.

Příjemně psychicky náročná slavnost v troskách? No, tak by tomu Arrakis asi úplně neříkal, ale nevadí. Šel na něho pomaloučku bolehlav, a s každou další aktivitou to mínilo být jen horší a horší - o tom byl přesvědčen. Cestou sem byl ještě čas na menší rozhovor se S'Arikem ohledně vůdcování, a nyní už se Rakis cítil poměrně vyšťaven. Nemínil to na sobě dát sice znát, no, asi už byl konec jeho věčného štěbetání. Dobře pro všechny kolem, samozřejmě. Úplně nepředpokládal, že se ve Vissalis bude řešit něco extra důležité, ale pokud ano, tak pak ovšem půjde jeho únava stranou.
Nyní ale byl chvíli čas si v cíli trochu odpočinout, a ač si tu Rakis nemínil někde vyvalit půlky, rozhodně ve svém kroku zvolnil. Praotcova nora se mu velice líbila - byla svěží, prostorná a uklizená. Co víc by si král mohl přát, hm? S tou svojí zašívárnou v nihilských horách byl tak leda k smíchu. Naštěstí on si tam celou rodinu zvát nehodlal, takže se tím nemusel až tolik stresovat.
Dnes si zde i naši nihilští smí složit hlavu. Smí? Pche! Nemělo to být snad automatické? Děd to říkal, jako by to nebyla žádná samozřejmost - copak měl za problém s nihilskou liní Milágovců? Své těžce povýšenecké myšlenky si ale samozřejmě nechal pro sebe - protože kromě rozmazleného fracka byl i slušně vychovaným reprezentantem rodu, hm?
Chtěl se někde posadit, ale jeho zájem si získal povel pro Evar'lu - rozdělávání ohně. Jelikož touto schopností neoplýval, rozhodl se k tomuto úkonu zvídavě připojit a naučit se jej. Na to mu energie stačila, ano. „Mohu se připojit?“ Zeptal se tedy tmavého strýce, když k němu přišel. Mínil se víceméně jen dívat, ale pokud by snad Evar potřeboval asistenci, tak toho Rakis bude více než schopný.

Rád by jí na to něco řekl - že dle samotného pachu mohla už při první chvíli vědět, že jde o výše postaveného vlka, a tedy mít k němu trochu více respektu, ale mlčel. Tenhle zážitek s náhlou změnou pohlaví ho nepochybně poznamenal, a on byl teď z toho celý špatný. Nemohl se mu ale jeden divit, že? Chudáček!
Kecala. Buď kecala, aby ho jenom dál srala, nebo ho sama i zaklela. „Ovšem. Takže jste mě vlastně i původně proklela, hm?“ Ano, znělo to jako léčka! Nejdřív proklít a pak kletby zbavit, aby z toho něco vytřískala! Ale on jí prokouknul, mrchu jednu! „Na to zapomeňte - moje nabídka už neplatí.“ Přimhouřil oka a následně se ještě jednou celičký zkontroloval, aby se ujistil, že už má zpátky to co tak moc chtěl. Své mužné tělo!!
Z této prohlídky ho vyrušila opravdu blbá poznámka od tulačky. Že prý byl hezčí jako čuba!! No skoro by začal rudnout vzteky, kdyby si nepřipomněl, že už je přeci velký kluk, a nemá důvod se dohadovat s bezďáky! „Mlčte raději,“ pronesl tónem rezignovaným a zvedl se k odchodu. „Pro mé i vaše dobro bude lepší, když se vydám na cestu domů. Nashledanou.“ Nashledanou, ale spíš sbohem - kdyby si kdy chtěl teda vzít do huby cokoli spojeného s vírou.

Když se Everett tak trochu rozohnil, Arrakis přikývl, aby jeho slova potvrdil. Možná v očích smrtelníků adekvátní reakce, ale v téhle situaci bezpředmětná a nežádoucí. Řešili tady přeci jen dost vážné obvinění, a bylo třeba se v emocích krotit. Ovšem to panovníkovi šlo jednodušeji, když v tom zas tak zainteresován nebyl - né osobně jako tady Přízračný ordo. „Daněk je vskutku pracovitým, pilným a z mého pohledu i čestným jedincem. Daněk je budovatel. Není obdařen tak komplexním intelektem, aby si tento příběh vymyslel, nebo snad dokázal upravit své vlastní vzpomínky.“ Pověděl mu pár svých poznatků. Daněk nebyl vyloženě hlupák, ale rozhodně to nebyl žádný manipulátor. „Vaše nedůvěra je však pochopitelná. Apollyon po té nehodě údajně ztratil paměť, že? Potom by mě zajímalo, proč se tak urputně snažil na plese nalézt právě Daňka - kdyby si nic z toho incidentu nepamatoval, pak by neměl důvod se po něm tak shánět, ne? Doporučil bych vám, aby mu někdo z mé rodiny zkusil pohlédnout do mysli. Pravda pak vyjde najevo.“ Švihl ocasem. Tohle byl logický argument, díky kterému tomu celému incidentu vlastně přišel na kloub - nebo si to aspoň myslel.
Pozoroval, jak se ve vlku mísily emoce. Mohl jen tušit, jak se asi cítil, když mu tu Rakis pověděl něco takového, hm? Jeho pochyby byly logické, ale panovník zde splnil svůj úkol - upozornit Přízračné na možné nebezpečí. „Obávám se, že věk zde nehraje roli. Každý dospívá jinou rychlostí - nakonec já jsem ve věku deseti měsíců už takřka seděl na trůně a byl jsem schopen řešit krizové situace, v kterých by i kdejaký dospělý jedinec tápal. Pokud má Apollyon mysl zahalenou vírou v Boha tak jak tvrdíte, tak je skutečně nebezpečným jedincem nejen pro vás, ale třeba i pro celý Norest.“ Myslel to zcela vážně - tohoto jedince ve svém okolí on vidět nechce. Ani v okolí Nihilské monarchie. „Věřím tomu, co jsem v Daňkovo mysli našel, a přišlo mi více než nutné vás o tom informovat. To jsem učinil, jak s informacemi naložíte je samozřejmě na vás.“ Doporučení dostali, více jim pomoci nedokázal. Jestli chtějí zhynout s hlavou zabořenou hluboko v řiti, tak prosím. On se bude pobaveně dívat.