Príspevky užívateľa

„Nejspíš je sem táhne touha po poznání vlastní historie,“ okomentoval důvod návratu vlků do dějiště životů jejich předků. Rozuměl tomu - i on měl někdy silné chutě navštívit Henob, ale žel si to ve své pozici nemohl dovolit. Mohl o tomto bájném místě jenom snít, aspoň do doby, než někdo vymyslí teleport. „V tom případě to dává smysl. Málokterou tuláckou duši lze svázat pravidly.“ Ale možné to je. Stačí najít tu správně ohebnou vlčí duši - třeba taková Heidi, no ano! Věřil, že jejího ducha lze zlomit - a on chtěl být tím, komu se to podaří.
Konec tlachání o ničem - bylo třeba se ujistit, že Enkidu své vyvolené opravdu řekl vše co jí říct měl. „Ovšem se neurazím. Jen mě zajímá - víte, koncept vztahu bez společného cíle je pro mě a vůbec mojí rodinu docela nepochopitelný, řekněte mi tedy, jak si představujete budoucnost s někým, kdo těmi smečkovými pravidly svázaný je?“ Řekl to vcelku kulantně, že? Ale ještě nebyl u konce-, „Je vlčí přirozeností předat své geny dál a přivést na svět potomstvo, a proto bych si myslel, že i to je vaším a Enkidovým cílem. Řekl vám však, že dle pravidel smečky by vlčata počatá s tulákem však měla náležet monarchii?“ Netřeba chodit kolem horké kaši příliš dlouho, že? Ale nebyl bláhový, aby si myslel, že si tu teď poroučí odevzdat neexistující mimina a ta čuba mu to odkýve, ne ne! On byl ochoten smlouvat.

Ano, Arrakis si dal na té větě záležet, a když pak zůstala bez reakce, bylo to... zklamání. Nevadí, nuže! „Zajímavé. Zdá se, že mnoho vlčích kořenů je zapuštěno právě v Norestu. Byla jste vždy tulačkou?“ Chtěl vědět. Tipoval by, že ano - ostatně Enkidu mu říkal, že tahle čuba neplánuje k žádné smečce zakotvit. Zvláštní životní styl, který on nikdy nemohl pochopit. Ačkoli je jasné, že kdyby nááhodou se někdy tulákem stal, tak by jím už i zůstal, neboť nikde jinde by jeho ego nedokázali ukočírovat. On a podřizovat se? Pfff, jako nemohl to mít těm tulákům za zlé-
Bylo třeba se vrátit k tématu, kvůli kterému za ní hlavně tam zvídavě šel. „Jistě vám Enkidu říkal, že vztahy mezi nihilskými a tuláky jsou tolerovány, že? To ovšem neznamená, že se nezajímám s kým se moji poddaní vídají.“ Nepatrně naklonil hlavu ke straně, pohledem však nepolevoval ve svém věčně přísném pohledu. „Máte v plánu se k Nihilské monarchii připojit?“ Rád by to věděl černém na bílém, ať už bude odpověď jakákoli.

Naštěstí Arrakis zde byl kvůli formálním záležitostem, a né z důvodu, aby zdejšího jednoduššího jedince urážel. Z toho už asi i trochu vyrostl. Bylo třeba infiltrovat potenciálně nebezpečného jedince, který se v Přízračných zabydlel, a to dříve než se stane něco podobného jako u nich doma. Ostatně mu mohlo být jedno, kolik neplechy zde Apollyon natropí, kdyby v tom nebyl zainteresován Daněk, kterému dal slib. A on sliby plnil, pokud dávaly dostatečný smysl. „Rozumím,“ přikývl. Aha, tak praotec má jiné záležitosti jak vykecávat se zde se svým vnukem? Aha?! Nuže, na tyto zbytečné myšlenky aktuálně není prostor.
Dosti ho zaujalo, že sám od sebe Apollyona zmínil. Vida, tak přeci jen je to jedinec už od základu problémový, tedy bude snad snazší uvěřit Arrakisovému svědectví. Pamatoval si, že udělal nějakou scénu na plese, ale že má trable i doma? To potvrzovalo, že je ten vlk je doutnající problém. „Před nějakým časem jsem byl osloven vaším bývalým členem - Daňkem, s žádostí o azyl v Nihilské monarchii. Na tuto prosbu jsem za určitých podmínek přistoupil - podmínek, které zahrnovaly mimo jiné i podrobení se prohlídce pomocí mé rodové magie merger animo. Nepředpokládám, že jste s touto magií nějak obeznámen, ale ve zkratce jde o propojení myslí a vzájemné sdílení myšlenek. Této prohlídce jsem ho podrobil, abych se dopátral pravdy o jeho útěků z Přízračných.“ Začal. Snažil se mluvit jednoduše, aby to tento jedinec dobře pojal a následně ještě lépe odprezentoval fortis nebo lexovi. „Dopátral jsem se vskutku zajímavých věcí. A tak tedy ano - toto se týká Apollyona, který byl v útěku Daňka opravdu zapojen. Ve rvačce, která se odehrála u vás na hrázi, a Apollyon při ní utrpěl takřka smrtelná zranění, skutečně Daněk sehrál klíčovou roli. Apollyon měl toho dne totiž naplánovaný útok na samotnou fortis. Daněk mu ve snaze zabránit způsobil ono zranění a ve strachu z obvinění unikl.“ Nuže, jak si nyní ta slova Everett přebere je otázkou. Bude mu věřit? Pro dobro všech by měl.

Král nihilský si dobrou chvíli počkal, než se setkal s nějakou odpovědí na své volání. Nepřišel snad až příliš pozdě? Napadlo ho, když vnímal onu prodlevu. Soumrak však ještě nenastal, a tak zdržení při reakci na jeho volání přisuzoval skutečnosti, že nikdo akreditovaný poblíž nebyl. Nevadí. Když před ním konečně stanul vysoko postavený Přízračný, Arrakisovi došlo, že s tímto jedincem žádné interakce ještě neměl. Byl to vlk alfa páru, partner fortis - mnoho o něm však nevěděl, ani to, jak velké pravomoci zde ve smečce skutečně má.
„Zdravím vás, ordo,“ doufajíc, že si pamatoval korektní oslovení si uvědomil, že si není jistý jménem tohoto vlka. Naštěstí se Everett následně představil, a tak z Arrakise mohly opadnout veškeré obavy z případného faux pas. Nevěděl, co od interakce s ním čekat, ale zbytečně svou mysl nezahlcoval zbytečnými předsudky. Ve výrazu byl jako vždy bezbarvý a maximálně neutrální. „Dnes za vámi jdu s neodkladnou záležitostí týkající se vašich členů - tedy člena, a jednoho bývalého člena. Mám důležité informace. Je ve vaší kompetenci toto se mnou řešit?“ Než cokoli řekne, tak se raději ujistí, že zde nebude jednat s nějakým šášulou, který je jen loutkou fortis. Byl však vůdce? Byl, a tak by to řešit měl.

Rakis si tulačku po očku prohlížel, nechtěl však působit nějak drze. Vlastně se k Enkidovi docela hodila, aspoň co se zbarvení týče. Jejich potomci by mohli mít relativně normální vzhled. „Ano, dejme tomu,“ řka, ačkoli to nebyla tak docela pravda - Enkidu o ní rozhodně nemluvil dobrovolně. Né s panovníkem, přinejmenším. „To rád slyším. Organizace takové události je nejen fyzicky, ale i psychicky náročná, a tak nejednoho vlka podílejícího se na přípravách potěší, když se pak výsledek sejde s pozitivními ohlasy.“ Pronesl. Zvyknul si říkat tuhle zbytečnou omáčku, aby vypadal vlčtěji.
„Hel Ór Kolgrafiir,“ zopakoval její jméno a švihnul ocasem, „rád vás poznávám. Vaše jméno zní jako že s sebou nese kus historie. Je to historie vázaná Norestem?“ Ptal se, jestli má předky z Norestu, a případně ho ovšem zajímalo jaké. S kým se to jeho hloupý rytíř tahá, hm?

Ano, jistě tahle tulačka nebyla hloupá, a už se jen z pachu dovtípila s kým to mluví. Musela si ho pamatovat z plesu, a proto ani necítil potřebu se před ní představovat. Jak moc se mýlil, hm? Stále zapomínal na fakt, že tuláci měli nějakou smetánku těžce v pajči - a to i po setkání s čubou u divoké řeky.
Že měla jeho matka nějakou historii s partou tuláků vlastně ani nevěděl - a pokud ano, tak to měl hluboce uložené v nevyneseném koši, který se nacházel v nejtemnějších útrobách jeho mozku. Tuláci, ti šli dlouhou dobu těžce mimo něj. Doba se však mění, hm? Zoufalé situace si občas žádají zoufalá řešení. „Setkali jsme se na plese, že ano? Jste Enkidovou známostí, je to tak?“ Přešel tedy rovnou k jádru pudla, protože tahle čuba se k tomu očividně sama od sebe nehodlala přiznat. On její záměry prokouknul! Nebyl to žádný hlupák. „Jaké je vaše jméno?“ Kupodivu s tímto detailem se Enkidu nesvěřil, a panovník to neměl odkud vyhrabat. Naopak ona jeho jméno znát měla!

Pomsta byla emocí, která Rakis nepochybně jednou přivede do hrobu. Pokud tedy neplánoval dospět a přestat dělat hlouposti. Nakonec on si ani nebyl jistý tím, co by udělal, kdyby dostal možnost pomstu vykonat. Co na takové Bellanně? Přežíval v něm ještě stále ten pubertální příliv vzteku, který na ní tehdy cítil? Nepředstavoval si ho jen a pouze? Nakonec v těchto věcech mu byl nejlepším parťákem a podporovatelem Dante - bratr, který byl již minulostí. A on se od těch dětinských velkých řečí už docela posunul vpřed.
No, úplně nehodlal nad sebou povolit otěže. „Některé situace se stanou tak jak se stát mají, ano. Ale nemusel jsem tomu jít vyloženě naproti,“ zahleděl se na vteřinku do vzdálené přírody. „Jeden nad sebou musí držet pevnou tlapu, je třeba být na sebe tvrdý. Nepochybně se mám ještě dost co učit.“ Protože k ničemu jinému ani vychováván nebyl. Nepolevovat!! A to by k jeho sebereflexi byl na dlouhý čas konec. To aby si Darina nemyslela, že on se tu hodlal poplácávat po rameni za přešlap! Musel se před ní ukázat i jako jedinec, co je schopný uznat chybu. I když kdo ho znal déle, věděl, že to je takřka sci-fi.
Úsměv jí lehce oplatil a oklepal se. Ano, byl ready vyrazit. „Pojďme tedy,“ zavelel a ochotně se vydal na cestu. Není to domů už žádná dálka, ale měl toho dnes nachozeno už docela dost. Navíc ta rvačka ho trochu vyčerpala.

Jaká smůla, že při hranicích monarchie se dnes neochomýtal Enkidu, nýbrž panovník nihilský. Věnoval se obnově pachových značek, což by se sic dalo povážit za spíše oddechovou aktivitu, no, aby to bylo udělané pořádně, tak to vyžadovalo časovou náročnost. Právě když byl hotov u staré lodě, a chtěl pokračovat dál na hranice, tak se k němu dostal nepříliš vzdálený pach nějaké tulačky. Hned špicoval se zájmem uši, kdopak se to asi u jejich hranic potuluje. Po hororovém zážitku s tulačkou u divoké řeky byl však opatrnější než kdy dříve - nebál se o svůj život, ale prokletý by opětovně být nechtěl.
I tak se se sebevědomým krokem vydal vstříc neznámé čubě, jejíž pach ho vedl až k řece Coně. Šel docela svižně, jako by snad měl v úmyslu tulačce pohrozit, jestli se k hranicím nevydává až příliš blízko. Ale takový plán neměl - ač rozhodně chtěl vědět, z jakého důvodu se čubina u monarchie zjevila. Možná jen náhoda, pouhá zvídavost, nebo plán.
Velmi brzy se její pach smíchal s pachem čerstvě lovené kořisti, a tehdy spatřil komu pach náleží. Aha! To musí být Enkidova známost - z plesu si jí Rakis pamatoval, nebo o tom byl aspoň přesvědčen. Její atypická mozkovna se mu zaryla do paměti. „Zdravím,“ upozornil na svojí přítomnost včas. Ocas měl vysoko zdvižený nad svůj hřbet, pohled měl však uvolněnější - nevyhrožoval. „Čemu vděčím za vaši návštěvu nihilských hranic?“

Den D byl konečně tady - den, kdy bude odhaleno místo pobytu Daňka a s ním spojené sounáležitosti. Byl tu, aby Přízračné varoval před hadem, kterého si hýčkají na hrudi. To byl ale hodný, že? Nakonec to ale dělal hlavně kvůli sobě - aby měl už konečně na chvíli čistý štít, a nemusel Daňka skrývat. Daněk si zasloužil být viděn, být povýšen, nikoli zatajován před světem. I když by byl panovník nihilský raději, kdyby místo jeho pobytu stále zůstalo jen mezi vybranými jedinci.
Byla to dlouhá cesta, ale on jí dal na jeden zátah. V pohybu byl celý život, a tak to pro něj nebyl zas takový problém - na cestu zpět si ale bude muset někde odpočinout. Jeho matka údajně na takové cesty nikdy neopouštěla monarchii bez doprovodu - nebylo tedy od Rakise bláhové, že on vždycky chodil ven sám? Nebál se o svůj život, i když mu bylo jasné, že v Norestu je mnoho jedinců, kteří si jeho hlavu představovali naservírovanou na podnose. On by se ale s případným atentátníkem nemazlil. Nyní naštěstí nebyl důvod tohle řešit, neboť se k hranicím dostal panovník nihilský bez obtíží. Šel z východní strany, podél Azarynu - a zastavil se těsně u hranic Přízračných. Schylovalo se k západu slunce, avšak nebylo ještě tak pozdě, aby snad jeho návštěva působila neslušně. Zavyl. Zavyl hluboce, tak, aby z jeho tónu vytí bylo jasné, že si žádá asistenci někoho výše postaveného. Přál by si, aby jeho volání vyslyšel praotec, s kterým by se i ochotně nad rámec formalit zakecal - s kýmkoli jiným však ocení, když se to vyřeší bez zbytečného protahování.

Schválené

Takto už její slova zněla nepochybně lépe. „Ano, tak je to samozřejmě v pořádku. Těžko byste dlouho vydržela někde, kde by vám to bylo proti srsti.“ Třeba pro takovou Bellannu byl zjevně život v monarchii tak útrpným mučením, že se musela uchýlit k tak radikálnímu rozhodnutí. Myslela si, že svými činy změní svět, ale to se nestalo. Jaké zklamání by to pro ní bylo, kdyby to zjistila? Její výraz by byl k nezaplacení, o tom byl Rakis přesvědčen - jen škoda, že on ho nejspíš neuvidí.
„S tuláky je to v tomto ohledu těžké. Jsou zvyklí na přílišnou volnost a svobodu, a pak se mohou pod náhlým nástupem režimu trochu kroutit. Je to zcela přirozené, ale očekává se, že tulák vynaloží úsilí k tomu, aby se s pravidly sladil - jinak by ve smečce neměl místo.“ Vzpomínal na Taehu, který se do smečky přidal jen proto, aby marnil čas královské rodiny, a po dvou měsících se zase sprostě vypařil. „Je důležité vědět co chcete, a co od smečkového života očekáváte.“ Nebylo to jen o tom, že jí tu bude na kolenou přemlouvat, aby se k monarchii přidala, protože měli málo členů - kvalita nad kvantitu. Jako malá smečka přežívá monarchie už nějaký ten pátek, a bude přežívat dál - Rakis mezi sebou nepotřebuje jedince, kteří neví co od života chtějí. Nechce mezi sebou neschopné mátonohy, které po měsíci přestane život ve smečce bavit.
Měla snad strach, že by jí monarchie zamkla někde ve sklepení a nepouštěla na denní svit? Ne, jeho smečka není Kult. „Monarchie vlkům svobodu neodepírá jako třeba Kult, v tom vás mohu ujistit.“ Vskutku on vlky nepotřeboval mít zamčené doma - v tomto ohledu teda mohla zůstat klidná. „Jistě, pokud tento směr nepůjde vyloženě proti zásadám smečky. Vlk by se měl rozvíjet i v rámci smečky, to je pochopitelné - aby jí dobře reprezentoval a nezakrněl. Učit se je nutné po celý život.“ On ve smečce žádné lemry líné co nemají v životě žádný smysl bytí nechtěl.
On své poddané nepochybně rád podpořil, když se rozhodli vydat správným směrem - a když ne, tak se je onou správnou cestou snažil nasměrovat. Jako třeba nyní Enkida. Ten vlk měl potenciál, ale v hlavě chaos, který bylo třeba trochu ukočírovat. „Území nihilské je sice tulákům uzavřeno, ale jsem si jist, že pokud se nachomýtnete někde poblíž, někdo se vám věnovat bude.“ Snad by jí mohl potkat třeba Daněk nebo jeho otec - kterého by vedle téhle čuby viděl synáček vlastně docela rád. Ještě nebyl starý, tak nemusel házet přeci vidle do žita, a mohl by se vynasnažit při oživování Milágovské krve. S Voltaire mu to nevyšlo, tak- nyní by třeba mohlo. Ale o tom si Rakisko promluví s otcem až jindy.

Byl přesvědčen, že neudělal nic špatného - ostatně on by k žádným výčitkám svědomí nepřišel asi ani v případě horších obvinění. „To je přeci automatické.“ Vskutku byl od dětství vychováván k tomu, že tykání je tak leda pro sourozence - avšak ani těm už dnes netykal. Měl jako mladší tendence tykat jedincům, které nerespektoval, ale jak dospíval, tak už ani k tomu se neuchyloval. Totiž, v takovém případě by tahle čuba byla první, koho by základní slušností neobdařil.
„Tím líp pro mě,“ pokrčil tedy nepatrně rameny. Pokud nic nechce, tak to bylo sice překvapivé, ale velkým plusem právě pro Rakise. Do určité míry byl v obchodech ohebný, ačkoli se sic vždy snažil ze situaci vytěžit co nejvíce pro své dobro. Daněk by však mohl vyprávět, jak důvěryhodným jedincem panovník byl! Tulačka hloupá.
Nekomentoval další její narážku ohledně kytek, a rozhlížel se po blízkém okolí. Aha! Támhle ze sněhu vykukoval květ právě této rostliny - hned se k ní panovník rozešel. „Tady,“ řekl a to zrovna slyšel, jak ta čuba komentuje jeho hlas. Hezký?! „Co jste to řekla?“ Otočil se na ní dotčeně, ale tu se zarazil - když ze svých úst najednou slyšel zase ten starý dobrý mužný hlásek. Hned se musel podívat po svých packách, které se nyní zdály větší - ale bylo tomu tak opravdu, či si to jen vysnil? „To jste udělala vy?“ Ach ano, zpět k tomu obviňování - tak přeci jen ho musela proklít ona!! On totiž nic neudělal, ne? Neudělal nic, díky čemu by mohl kletbu prolomit!

Sledoval jí nevraživě, ale neplánoval se s ní dávat dále do křížku. Neplánoval - to neznamenalo však, že bude mlčet úplně. „Nebyl jsem to já, kdo tu od první chvíle tykal, jako bychom spolu husy pásli - nepásli.“ Pronesl už zcela klidně a bez větších emocí. Ona ho bude poučovat o dobrém chování? On se přeci jen a pouze představil pod svým titulem, není jeho vinou, že už takový fakt dokáže tuhle čubu vytočit do bělostných končin. Nebyla v jeho kůži, a tak nemohla pochopit, že jeho osočování s kletbou bylo zcela oprávněné - on trpěl. On zde byl obětí! „Vždy může nastat situace, kdy vy budete potřebovat něco ode mě.“ Ano, on pro ní nemusel mít něco hned teď - mohl mít pro ní něco v budoucnu. Kdyby věděl, čí sestra to je, tak by nepochybně na něco přišel - něco správně podlého, ano.
Nervózně přešlapoval. Tak nevěděla! No jo, tak empatie mu v tomto případě od ní nepomůže, když nevěděla, jak kletbu zlomit. Rezignovaně si odfrknul. „Hledám jeden květ - sněženku. Pokud jste to nebyla vy, kdo mě proklel, tak to musela být právě ta rostlina. S ničím jiným jsem předtím do styku nepřišel.“ Pověděl. Pokud mu chtěla pomoct, tak mohla s hledáním té květiny. Určitě to bude dost rychlé hledání, neboť takových jarních květů zde musí být dosti. Stačí se jen rozhlédnout-

Tak Rakis ovšem věděl, že mluvila o jeho chování, to ale před poddanými neexistovalo, že? V této míře nikoli - nebo s horší míře, protože zde byl ještě... dejme tomu, že se držel na uzdě. Jako fakan, jaký se ukázal dnes, se vlastně už takřka nechoval - uměl být kreténem teď už jinak. „Jak myslíte.“ Dodal jen a nehodlal to rozvádět - né teď, né v tomto těle.
Musel jít hledat tu sněženku. Sněženku! Když se tedy čuba otočila na patě, že ho konečně nechá shnít, tak se kolem sebe hnedle začal rozhlížet, jestli ten bílý květ nespatří. Jenže nespatřil - protože do jeho zorného pole se zas a znovu dostala ta rezavá čuba. Teď kouzlila, ta mrcha!! Objevila se před ním lusknutím prstu, prostě zničehonic! Rozhodně byl překvapený, ale také vzteklý. „Co ještě chcete?“ Vrátila se ho ještě dál vytáčet do běla? Ano?? Tak to se jí tedy dařilo. Nuže, a pak z ní vylezlo, že je ochotná mu pomoct - když se prý přestane chovat jako Arrakis nihilský. No, to vskutku není úkol jednoduchý - teď, když byl z té čubky tak vytočený! Dýchat. Musí zhluboka dýchat! „Proč byste to dělala? Víte snad jak to kouzlo prolomit? Co za to budete chtít?“ Jeho mozek nechápal význam empatie, nechápal, proč by mu někdo zcela cizí chtěl pomáhat, kdyby z toho nic neměl - proto ho hned napadlo, že za to ta čuba bude něco chtít. Nuže kdyby znala protilék na jeho náhlou nemoc, tak by jí dal asi cokoli na co by si ukázala. V tomto zas dokázal být férový-

Nic už na ten komentář o jeho slovech neřekl, protože by tím akorát přilil benzín do ohně. Podpořil by jí v tom provokování, a to nechtěl - protože mu to zaprvé zvedalo tlak, a zadruhé to bylo zcela bezpředmětné. Pořád dělal nějaká nerozvážná rozhodnutí a hrál si s ohněm. Dnes ne, dnes na to kašle - protože zde měl vážnější problém, sakra!!
„Hrozní chudáci s plným břichem a stabilním domovem, vskutku.“ Hrůza!! Týraní byli ti nihilčané, no jo! Jistě by si někteří rádi stěžovali, ale copak mohli, když byli tak dobře zaobstaraní? Tucet jich bylo, takže žrádla bylo až až pro všechny, panovník se jim individuálně věnoval, rozvíjel jejich talenty, a ještě aby kňourali? Hnal by je hned jak by otevřeli držku.
Rezignoval. „Jistě, jistě, tak si běž-,“ packou jí udělal kšá s nadějí, že ho nechá dále se utápět ve svém útrpném stavu. Jeho packa mu ale nenáležela - nebyla to jeho skutečná packa, ah!! Jak on byl vytočený, vystresovaný - toto bylo čiré utrpění! „Takhle mě nikdo nesmí vidět,“ zamumlal si pro sebe, když se znovu prohlížel. Ten svůj nový ohavný hlas mu vskutku trhal žíly, ale asi to nebylo to nejhorší, co se mu změnilo- A kolik teď tak vážil?? Přál by si, aby takové otázky vůbec nemusel mít!