Príspevky užívateľa

Líbilo se mu, jak se bratr ksichtil. Je otrávený, jak ho Arrakis buzeruje, a ještě aby ne! Jeho reakce jasně naznačovaly, že něco jistě tají. Osobně si ale nemyslel, že v tom bude něco zrovna dvakrát deep. „Nevím? Ale tak mě pouč. Počkám si,“ nepatrně se pousmál. Tak ať mu bratr poví, kde je zakopaný pes! Nebyl na výletě? Nebyl na útěku? A tak kde byl? Mělo jeho zmizení hlubší důvod? Dělal třeba něco užitečného? Expedici? Rakis nevěřil, že by jeho odpověď dokázala nějak zvednout zájem. Protože jen a pouze utekl z domu.
Mlasknul. „Donalé to být mohlo, kdyby měl její chabý pokus o odpor jiný výsledek. A její trest za tento troufalý počin? Abych se opravil - odměna? Svoboda. Matka se rozhodla jí dát vyhnáním ze smečky svobodu.“ Do hlasu se mu dostávala jistá frustrace. Matka měla bolestí zastřené smysly, a stejně věřila v zásady hloupého rodu, zastaralých zvyků smečky, a dala jí trest tak nízký, až byl k smíchu. K smíchu!!

Ano, udělalo by mu radost, kdyby z Danteho slyšel nějaké emoce, bezmoc, prosbu o pomoc. Slyšet ho škemrat by bylo doslova pohlazení pro Rakisova ucha. Jenže byl to jeho bratr, a tedy úplně nehrozilo, že by k něčemu takovému došlo. Nemají to v povaze. Kdyby se to přeci jen stalo, byl by možná jediným na světě, nad kým by se Arrakis slitoval. Možná. „Věřím, že jsi dostal náležitou lekci, a příště si podobné výlety rozmyslíš.“ Nakonec královský život nebyl ideální, kvůli rodičům, a předpokládat, že Dante chtěl skutečně od toho utéct, bylo na místě. Byl to slabý kus, který bude pro rodiče vždy jen tím méně důležitým synem. Matka se kroutila už při pomylšení, že jednou Nihil převezme Rakis, jak by se asi ksichtila, kdyby tím vyvoleným byl právě Dante?
Zhluboka se nadechl, potlačil v sobě jakýsi povzdech. „Ne.“ Zahleděl se do dálky, takzvaně do budoucnosti. „Naše důvěryhodná vévodkyně Bellanna na matku spáchala atentát. Neúspěšně.“ CO na to víc říct, aby se mu nezvedl ještě více tlak? Snad radši ať se bratr ptá, nebo reaguje, neboť Rakis v sobě měl tolik negativních pocitů, že nevěděl, kterým začít dřív.

Smůla. Smůla byla, že se bratr vůbec rozhodl odejít. Přišel o to veškeré vzrušení a zvednutý tlak, ač bylo možné, že by situaci vnímal úplně jinak jak Arrakis, a tedy vztek nepocítil vůbec. „Copak, dal ses na tuláckej život? Královskej život už ti smrděl?“ Snad se i uchechtl. Dost pochyboval o tom, že by se bratr zničehonic rozhodl vydat bezdomoveckou cestou, protože byl prostě indisponován svojí zkryplenou nohou, ale... vlkům jebe, a to solidně, jak se ostatně v předchozích dnech všichni ujistili. „Jak vidím, tak daleko jsi nedošel. Žrals vůbec něco?“ Tenhle zájem byl možná skutečný, ale řekl to tak, aby to znělo spíš jízlivě. Bratr vypadal jak chcípák - víc než kdy dřív -, a mohl si za to jen on sám. Za blbost se platí, a jestli bylo jeho debilním nápadem, že uteče z domu, dobře mu tak.
„Ať už tvou motivací bylo cokoli, asi jen těžko bys věřil, že jsi o tolik přišel. Nad Nihilem se stáhly mračna, a nebylo to mým přičiněním. Matka se ocitla v kritickém stavu.“ Těšil se, až se o tohle podělí, ale s plným kontextem ho bude ještě chvíli napínat. Ne, nemyslel si, že informace o dobité matce bratra zasáhne u srdíčka, ale věřil, že ho to překvapí. Šokuje.

Poslední dva dny byly skutečně plné sra*ek. Nešlo to říct slušněji, a od toho tu koneckonců Rakis není. Není na světě od toho, aby byl slušný. Copak to v aktuální situaci vůbec šlo? Matka byla na padrť. Né, že by ho to nějak mrzelo. To, co se odehrálo u pramenů, bral jako naprosté selhání. Selhání všech. Matka si pod sebou chovala vlastní atentátnici - copak je tak blbá, že si nevšimla žádných náznaků mentálního stavu Bellanny? Rakis o ní věděl velké prd, ale sám viděl, že byla poslední dny mimo. Měla tolik nových jizev, které o ní určitě nevypovídaly nic dobrého. A ty všechny drby... Jestli matku tak strašně nesnášela, proč si jí Voltaire tak brala k tělu? "Přítele měj blízko, ale nepřítele ještě blíž" tu neplatilo, neboť kdyby to tak skutečně bylo, asi by se chtěla matka nějakému atentátu právě vyvarovat, no ne? Ona byla ale naprosto clueless.
Další věcí, která ho vytáčela, nepřiznal by jí však, že Bellanna ani nebyla schopná ten atentát udělat pořádně. Ztratila přitom opravdu mnoho, a úplně pro nic. Jestli chtěla něco změnit ve smečce, nepomohla ničemu. Změnila akorát život sobě, a to k horšímu. Vypovídalo to o kvalitě fyzických dovedností ve smečce, a tahle zpětná vazba opravdu dobrá nebyla. No, aspoň místní šaman předvedl pak nějaké kvality. Za takový odpor vůči systému si zasloužila mnohem tvrdší trest, než jaký jí matka udělila. Ten nejhorší. Tohle byla pro ní spíš odměna - pokakala atentát na panovnici, a ta jí ještě odmění tím, že jí nechá běžet na svobodu. Děs. Ostatně právě proto tu ale Rakis dnes byl - následoval vyčpělý Bellannin pach, aby zjistil, kde se skrývá. Protože před ním se nikdo skrývat nebude. Jednou si s ní dá 1v1, a jeho ego bude spokojené. O jejím excesu by také rád informoval i okolní smečky, aby si dávali pozor na ní i její fakany. On jí ten život znepříjemní.
Zarazil se v moment, kdy mu do pachu zrádkyně skočil patrně známý pach. Pach, na který ve změti těch událostí skoro dočista zapomněl. Jeho bratr. Ano, zaregistroval, že nebyl ve smečce nějaký ten dníček přítomný, ale nevěnoval tomu tolik pozornosti. S tou nohou by přeci nikam daleko nedošel, hm? Jak se ale zdálo, daleko docela došel, a bůh ví, s jakým motivem. Brzy ho však Rakis spatřil, a tak se ho na to mohl zeptat sám. „Vida,“ pronesl už z dále. „Kam si myslíš, že jdeš?“ Domů? Hah, to se nejdřív bude muset řádně vyzpovídat. Tak ve smečce se hroutí co může, a on si tady v klídečku vykračuje na procházce? Kdo ho vyhnal do takovejch končin? Nějaká čuba snad?

Reakce se budou lišit. Nejvyšší čas začít přemýšlet, jak tenhle malý problémek vyřešit. Všem už to ale na mysl přišlo, tak zbývá jen to uskutečnit. Dříve či později... „Zatím.“ Vyřkl tedy nahlas, protože on se určitě nebál v budoucnosti nějaké dobrovolníky pro takovou práci dohledat. Je to koneckonců pro dobro smečky, no ne?
Do dalšího rozhovoru se nemísil. Už myslel jen na onu husu, kterou brzy i na vlastní oka spatřili. Ach, chlapec by málem zapomněl na fakt, že tohle plemeno ptáka vypadá pořád jako čerstvě vyklubaný mimino. Nejspíš to byla nějaká kamufláž, aby nevypadala husa tak nebezpečně. Jenže Rakis už jí znal, a nežral jí to. „Není to ta moje.“ Řekl si pro sebe. Nevadilo to však, ač to mírné zklamání bylo. Chtěl vytrhat péří tý mrše, která ho tehdy tak vyděsila! „Nevadí.“ Znělo to ale jako že to vadí.
No a tak na pokynutí Ghaa'yel šel do akce. Rozuměla jeho plánu, bylo načase to dát do pohybu. Šel tedy kolem husy, v dostatečné vzdálenosti, a hlavně tiše a neslyšně. Teď se to nesmělo prostě pokazit! Jeho postoj byl zcela přirozený, to ho nikdo nemusel učit - to měl jako vlk obecný už v genech. Teď jen udělat správně i to ostatní, hm? Když byl huse někde za zadkem, dost daleko, zastavil se, a zalehnul, aby byl ještě míň vidět. Packy měl pod sebou složené tak, že byl každou chvíli připraven reagovat. Byl ready.

Po čas doby, kdy byl Rakis mimo, utápěl se v tom strachu, který v něm nahnala Ravonnyho magie, se stalo asi dost. Dost, na co nemohl reagovat, a jak bylo řečeno - pro hladší průběh událostí to tak jistě bylo lepší. Když ho ale ten tíživý pocit děsu začal konečně opouštět, a on už mohl zase vnímat pomalu okolí, první, čeho si všiml, byla jeho oživlá matka. Matka byla při vědomí, a to víc než dost. Dokonce i mluvila. Dostalo se jí pořádného ošetření, které si přeci panovník smečky zaslouží. Na rozdíl od atentátnice, zrádkyně, která propadla šílenství. I jí se nakonec dostalo ošetření, jak Rakis zjistil. Nesledoval teď nikoho jiného, než právě Bellannu. Byla zřízená víc než dost, ale očividně stále schopná jeho samotného probodávat pohledem. Na co myslela, hm? Chtěla ho i po tom všem zamordovat. Viděl jí to na očích. „Za to zaplatíš.“ Řekl jejím směrem, ale neřekl to tak hlasně, jak by si přál. Mohlo se nejednomu zdát, jak Rakis teď brání svojí nebohou milovanou matičku, ale o ní vůbec nešlo. Tahle situace sloužila jen k tomu, aby se v tom příslušně angažoval. Aby se vyvztekal, což dělal ze všeho na světě nejraději.
Nevěřil, že na něj v tomhle stavu ještě ta čuba skočí, ale šílenství asi nejednoho zvládlo zvednout i ze smrtelný postele. Adrenalin, který jí musel proudit krví, jí mohl dohnat ještě k dalším šílenostem. Ale Rakis se nebál, teď nebylo čeho. Bylo tu mnoho jedinců, kteří by jí v dalším hloupém jednání jistě zastavili. On si však představoval, že to udělá sám.

Ovšem, že mu Ravonny musel to rýpnutí oplatit. Nebýt tohle týnejdžerská přestřelka, nejspíš by s ním souhlasil. Otec k tomu vysokému postavení přišel jako slepý k houslím, a i když na něm byl pěknou řádku měsíců, nezdál se, že by se na něm zrovna dvakrát činil. V tuto chvíli by ale bylo potupné uznat, že sám není z fotra nadšený. „Někdo si to holt umí zařídit.“ Pronesl klidně a nepatrně se ušklíbnul. Nakonec i když se fotr vlastní pílí nikam nevyškrábal, byl to on, kdo byl koncilem smečky, né žádný Toshi. „Ovšem. Věřím, že Enkidu se bude jen a jen činit.“ Dále už nehodlal tuhle npc konverzaci o nováčkovi vést.
„Až tě přestane bavit se učit jen od Enkida, můžeme potrénovat i mezi sebou, bez očí dospělých.“ Švihl ocasem. Ano, toto byla oficiální nabídka na to si dát přes držku. Založej klub rváčů? Nebyl by proit. To ovšem nevěděl, co se v následujících dnech stane. To by se pak takový klubík rváčů mohl totiž snadno přehoupnout o skutečný boj o život. A Rakis nebude tím, kdo ho prohraje.

On byl žádnou první pomoc Bellanně neposkytl, a proto by jí ani bylinky nedal. Ravonny měl očividně v pajči, chtěl zkrátka svojí prohnilou matku zachránit. I přesto, že se z ní dnes takřka stala vražedkyně. To nejvíce zarážející bylo, že si dovolil na Rakise použít magii - magii, která v něm vyvolala pocit, který veru ještě nezažil. Kamsi na ramena se mu snesl přízrak opeřence, který byl buď iluzí, nebo skutečností. Rakis to neměl šanci zhodnotit, protože tenhle přízrak přicházel aj s pocitem strachu a děsu, který i jej zasáhl do morku kostí. Neměl jinou možnost, než se odklidit stranou a přestat vnímat realitu. Ach, proč jen on byl vždy uveden do nějakého transu, díky kterému nebyl schopen čistě myslet? To bylo stejné jako onehdá s tou husou! Teď to bylo ale jiné, teď tot otiž bylo jen mentální - fyzickou bolest necítil. Byl však dobrých pár minut mimo, a to bylo pro všechny přítomné asi jen dobře.

Tak naštěstí se tu objevila spása v podobě Ghaa’yel. Spása, no, uvidí se, jestli to matka přežije. Ovšem by mu nevadilo, kdyby ne, ale nyní musel být za hodného synka. Nejhodnějšího!! Teď to nebylo o něm, ale o té atentátnici a její famílii.
Jak se do ošetřování ran Ghaayel pustila, Rakis jí uhnul. Sledoval střídavě jí, a střídavě Bellannu s jejími fakany. A právě jeden z nich, černý Ravonny, se v nestřeženém okamžiku začal plížit k bylinkám, které tu Ghaayel měla. Ať už plánoval cokoli, Rakis mu to mínil překazit, a tedy si stoupl před bylinky, a Ravonnyho propálil pohledem. „Na co myslíš? Dvakrát si rozmysli, co uděláš - tyhle bylinky nejsou pro zrádce. Zavrčel na něj, věříc, že to pochopí dost jasně. Jakýkoli náznak odporu by mu teď v jeho budoucím smečkovém životě zavařil ještě víc, než se to povedlo jeho šílené matce.

Dalo by se říct, že byl Rakis ve správnou chvíli na správném místě? Né tak docela. Ale byl dost blízko na to, aby slyšel ten povyk a následné vytí, které se z vrcholku hor ozývalo. Šlápl na plyn dost na to, aby brzo stanul tváří v tvář krvavému masakru, který se u horkých pramenů odehrál. Bylo těžké se v prvních chvílích zorientovat v tom, co se asi stalo, Rakis však nepanikařil.
Bylo zjevné, že se tu někdo porval. a bylo i zjevné kdo - jeho matka, Bellanna, Kettu. Aspoň tak se to z jejich zkrvavených těl zdálo. Rakis mínil zachovat klid, a zamířil ihned k matce. Její bezvládné tělo a fakt, že u ní stojí jen zřízený Kettu, by mohl napovídat, že je po ní. Tenhle fakt Rakise neděsil, ba naopak v něm vyvolával určitý pocit vzrušení. „Matko,“ oslovil jí, když však viděl, že mělce dýchá. Proč jí tedy nikdo nepomůže? Že se všichni věnovali raději té zrádkyně vypovídalo mnoho, hlavně to však vyvolávalo v Rakisovi vztek. Zaútočila na jeho matku, jak se ostatně ze slov Kettuových dozvěděl. Kdo by to byl čekal, panečku! Že byla v hlavě kuku-ruku bylo jasné snad více jedincům než jen jemu, hm?
„Může někdo mé matce pomoct?!“ Ptal se do éteru, ale dost nahlas, aby ho slyšel skutečně každý, kdo tu byl. Sám se pokusil matce aspoň zastavit krvácení na ráně, která vypadala ze všech nejhůře, ale neměl tu žádný mech, kterým by si pomohl. Musely stačit jeho tlapky. Byl víceméně klidný, otočit se na Bellannu však musel. „Ty mrcho, cos to provedla?!“ Zavrčel po ní, a zavrčel aj na všechny ty, kteří stáli na její straně. Všichni ti její fakani, věčně kňourajíc, jak je Rakis trýzní a dělá jim ze života peklo, teď mohou mít krásný vzor ve své vlastní matce. Jejich matka je ten skutečný zloduch!!

No, Rakis byl vlastně zvyklej, že na jeho slova se většina jedinců moc dobře neksichtila, ale to byl jejich problém. Byl jejich problém, že nezvládala tu energii, kterou jeho silná osobnost vydávala. On si jel to svý, a byl spokojenej. „A nebude reakce jedu na myši jiná jak na vlku?“ Když poslouchala, co Ghaa'yel řekla jeho bratrovi, chtěl jen a pouze podpořit myšlenku, že každý takový experiment si žádá příkladné oběti. Nikdy dřív nad tím ale nepřemýšlel, neboť tohle nebyl a nebude žádný jeho obor. Neznamená to však, že to unikne jeho zájmu. Naopak!
„Tak fajn.“ Okomentoval pozitivní zprávu ohledně vyhlídek na večeři, a jal se věnovat tomu, proč tady vůbec jsou. Čenichal, větřil, ale Ghaa'yel byla rychlejší, zkušenější, a na stopu se dostala lépe. Ostatně on byl stopě blízko, ona ho jen nasměrovala správným směrem. Ano, on se přeci dokonalý už narodil, on nechyboval.
Když zaslechl kejhání, zastavil se a pořádně našpicoval uši. To musela být ona! Od kejhání normální husy by to asi nerozlišil, ale jelikož pach se zdál být totožný s tím, který cítili při jejich slavném útoku, bylo víc než na místě si myslet, že jsou u cíle. „To bude ona.“ Pronesl k přítomným šeptem. „Půjdem ještě kousek za ní a pak se rozdělíme.“ Všechno proběhne podle plánu, určitě.

Ach ano, jaká smůla. „Tak to je skutečný zákon schválnosti.“ Více už to však komentovat nehodlal. Ani jeden nebyl očividně dvakrát nadšený z tohoto setkání, netřeba si to dále tak ujasňovat. Pokud ho Ravonny bude vysírat, skutečně mu zvládne znepříjemnit život, ať už se mu to líbí, nebo ne. Třeba tomu ale bude jinak. Nejspíše to nebude tak drastické, aby si ti dva rozumněli, a nedejbože se stali přáteli, ale zvládnou se třeba navzájem ignorovat. Možná.
„Náhodou jsem za ním pár dnů zpátky přišel se stejným požadavkem. Nebo přinejmenším podobným, neboť já jen těžko budu rytířem na plný úvazek. Musím uznat, že jeho dovednosti jsou cenné, určitě nás má co naučit.“ Pověděl, a směřoval tím jen k jedinému komentáři. Rýpavému komentáři, protože to by nebyl Rakis, kdyby neurazil každé jedno Bellannino děcko. „Jen škoda, že zde není nějaký důvěryhodnější rytíř, který smečce slouží už nějaký ten pátek. Nějaký mistr, možná?“ Ovšem, že narážel na Ravonnyho tak dlouho nezvěstného otce. Snad se ale zase vrátil? Panečku, co se mu jen přihodilo, že se rozhodl za těmi svými spratky vrátit?

Pocítil v odpovědi otce ten pasivní povzdech. Nebyl nadšený, že je dětičkám tohle setkání docela volné, že? V případě Rakise se to tak ale jen zdálo. Byl zvědavý, když už se o tom bájném dědovi tolik mluví. Ještě aby ne! Ale nemínil tuhle emoci dát příliš najevo. Za to by ho nakonec měl otec pochválit - emoce jsou přeci nádorem společnosti! „Jsem samozřejmě zvědavý.“ Přiznal mu aspoň. Musel potlačit úšklebek, když sestra zmínila dědův věk. Pokud ale děd zvládl takovou dalekou cestu - pokud je opravdu tak dlouhá -, musel být v dobré kondici. A tak by od něj třeba Rakis mohl získat recept na takový dlouhý život plný elánu, no ne? Z tohoto setkání mínil vytěžit maximum, ať už to znamenalo cokoli.
Jemu ta cesta dlouhá připadala. Né, že by snad nezvládl chodit, spíš to bylo tak napínavé, že se nakonec Rakis začal obávat, jestli tu cestu děda vůbec zvládnul. Jak dlouho by tu na něj někde čekali, kdyby během cesty padl? To rozhodně byla zajímavá úvaha, nad kterou prvorozený princ rád popřemýšlí. Později. Nyní už se mu naskytl pohled na jedince, který byl tím, kým být měl. „Dobrý den,“ pozdravil, když se dostal do jeho bezprostřední blízkosti. Hned si ho začal prohlížet, jen a pouze očima, ale pach také nasával dost na to, aby ho už nikdy nezapomněl. S'Arik, jejich děda, byl docela obyčejný starý vlk. Nebyl to žádný mytologický namakanec, jehož existenci by málokdo věřil. Spíš se těžko věřilo tomu, že byl skutečně ještě tak aktivní a plný energie. „Těší mě,“ pokývl hlavou a dále nic neříkal, jen a pouze děda pozoroval.

Číst myšlenky zatím tak docela neuměl, ale k tomu, aby viděl, že z jeho slov není dvakrát nadšená. Nuže, to už je její problém, hm? On byl prostě jen takový, jaký byl. Dnes měl úmysly výjimečné čisté, ač nelze stoprocentně říci, že nakonec informace zde získané využije v negativním světle. Ostatně záleželo, co si z toho vezme, a jak cenné a užitečné to info skutečně bude. „Ano, narážím na ten útok husy límcové. Nepříjemná záležitost.“ Přitakal. Tenhle útok v něm bublal dodnes, kdybyste to ještě nevěděli. Na otázku, co plánoval, se nepatrně pousmál, a zahleděl dramaticky do dálky. Tomuhle pohledu se říkalo pohled do budoucnosti. „Pomstu.“ Jen málo mohl tušit, jak je zde přítomné léčitelce tohle slovo vlastní. Nakonec by se mohlo ukázat, co všechno s ní má Rakis společného.
Poslouchal a vzpomínal přitom na samotný útok. S bratrem byli nepřipravení, nevěděli tehdy co čekat, a proto z toho byli pak taky tak v šoku. Ono každý by byl značně vykolejený, kdyby na několik minut přišel o zrak nebo sluch, že? „To si zapamatuji. Ta husa po nás stříkla jed v jediné vteřině, ale vlastně se to dalo asi čekat - kdybychom věděli s kým máme tu čest.“ Jejich první lov ever, a tak se to pokazilo! „Jed mě zasáhl jen kousek od ramene, a šlo o pár kapek, ale i tak mi následky nahnaly slušnou husinu.“ Neodpustil si tenhle pun a ušklíbl se. Tak mladý a už tak vtipný! „Bezpochyby je lepší ke kontaktu s jedem vůbec nepřijít, je mi to jasné.“ Ale pro případ by i tak rád věděl, jak ta houba vypadá, pohlédl tedy zpět na Bellannu, mlčky se dožadujíc odpovědi.

Nepatrně se pousmál. „Tím líp pro tebe.“ Musela být tedy spokojená, když na ní měl oči. Čistě ze zájmu o to, co kdo ve smečce dělá. Jeden nikdy neví, kdy kdo bude dělat něco nekalého, nebo kout nějaké pikle. Ostatně tohle místo se jedné takové události stane brzy středem. A o to větší důvod bude mít Rakis k tomu, aby každého pečlivě sledoval.
Zastříhal ušima, v jeho očích se objevil neskrývaný zájem, zvědavost. Faoline udělala dobře, když si ke kňourání vybrala právě Arrakise, toho nejméně důvěryhodného jedince ve smečce. Že se rozhodla svěřit právě jemu naznačovalo, že je skutečně zoufalá. A toho by měl Rakis využít. „Je to mamánek, že? Maminčina pravá ruka.“ Ušklíbl se. Ano, pěkně ho tehdy rozzuřilo, když si vzal Rakis jeho matku do úst. S tak nezdravou lásku ke své rodičce se rozhodně sám nesetkal, a ani nikdy nesetká. Jeho vztah s matkou půjde už jen od desíti k pěti. Čím starší byl, tím méně přehlížel fakt, že se ho vlastní matka štítí. „Moje matka se k nám skutečně nechová jako k miminům. A divíš se? Už jsme skoro stejně velcí jako dospělí vlci. Do výšky už to tolik čísel nedá. Je pro mě tedy šokující vidět, že vaše matka to vidí dost odlišně. Je víc než vhodné dospět.“ Je growing-up-o'clock!! Šup šup! Přerostlá mimina jsou akorát na ostudu!
Musel v sobě potlačit dost silný úšklebek. Když takhle Faoline mluvila o své máti, Rakise to nemohlo těšit více. Neměla dokonalé děti, jak si tedy většinu času myslela. „Ach, jen to řekni. Je ti za ně trapně? I já se občas stydím za svého nejmladšího bratra, Sylvestera. Je zaostalý, a kdyby to šlo, nepřiznal bych, že je mé vlastní krve.“ Taková byla pravda. Od té jeho nehody byl ještě divnější než kdy dřív. Až jednou bude Arrakis vládnout, nechá tohoto jedince někam izolovat.