Príspevky užívateľa

Velmi rychle mu došlo, že se zde baví s někým, s kým by normálně nemarnil ani minutu svého drahocenného času. Někdo takový, kdo absolutně nerespektuje své okolí v jeho životě vskutku místo neměl. A přeci se s ní dal do řeči - za účelem obvinění z kletby. Ale jak se zdálo, možná, že za to opravdu nemohla ona, a tak by se měl snad rozloučit. Hlavně si nesměl nechat zvedat tlak! vždyť už nebyl malým děckem, co se neuměl ovládat, že? Sic jeho situace teď byla vcelku kritická, no, neměl by sám zapomínat kým skutečně je.
„Nic takového jsem neřekl-,“ řka. Ta čubka z něj úplně dělala Herodése! A naprosto dětinsky se ho snažila urazit! On a že smrdí? Nikoli! Sice ze všech vlků na světě jistojistě nejvíc smrdí právě alfa samci, ale pšt- „Naštěstí to ani v nejmenším není váš problém, a nemusíte se tedy o mé poddané vůbec strachovat. Není to teď vůbec relevantní k mému problému.“ Odfrknul si. Tón hlasu se mu už začínal blížit k jeho běžné mluvě, ale stále tam bylo něco poměrně cizího. Stále tam byl ten stres ze situace, v které se tak nečekaně objevil.
„Tak přeci jen jste to pochopila.“ Řekl tónem který definitivně naznačoval rýpání. „Vy mi ale těžko pomůžete, jak jsem pochopil, tak co kdybyste přestala marnit můj drahocenný čas? Nebo si snad libujete v cizím neštěstí? Bavíte se?“ Jistě, že se bavila - jako správný buran. Tahle čuba se dostala na nihilský blacklist, a ani o tom nevěděla! Co o to, že jí je to fuk.

Ne nemohl se tu teď čertit nad vagabundským chováním téhle čuby - teď byla předmětem jiná čuba, tedy on. Nemohl uvěřit, že se objevil v tak absurdní situaci - zrovna on -, ale očividně se mu vesmír vysmíval. Očividně si to něčím zasloužil - čím?? -, když mu sem poslal tuhle nabubřelou kráčmeru, aby si z něj dělala dobrý den. A k tomu ta proměna... no, blivno mu bylo. Z tohoto se rozhodně jenom tak neprobere, tím si byl jist. „Nechte toho,“ odfrknul si poraženecky. On s burany nehodlá soutěžit, obzvlášť né v tak prekérní situaci. „Jste naprostým ignorantem svého okolí, to já už vím. Tuláci jsou takoví často.“ Mhouřil nad jejími způsoby oka.
Nervózně švihal ocasem. Co jen bude teď dělat? Těžko se mu od cizinky dostane nějaké pomoci - snad by mohl jít vyhledat tu sněženku, a pokusit se kouzlo zvrátit? Co kdyby si k ní znova přičichl? Vrátila by se mu korektní pohlavní identita? Možná ano, v případě, že je opravdu zdrojem jeho prokletí.„Jistě, jen se smějte - chtěl bych ale vidět vás, kdybyste se zničehonic ocitla v těle, které vám tak docela nenáleží.“ Tohle bylo jeho tělo, ale nebylo v pořádku. Onemocnělo vážnou nemocí - ženstvím. Co když mu to zůstane už navždy? Ne- nemohl nad tímto nikterak uvažovat, ani si to představovat!!

Bohužel, tato vlčina se zdála být inteligentnější než by si panovník jako on přál. Nepotřebovala vysvobození z trablí jako třeba Daněk nebo Autumn - nezdála se být úplně nejmladší, a evidentně jako tulák zdárně přežívala. Smečku nepotřebovala. Zde bude muset dělat Rakis jiný dojem než původně zamýšlel, ale nevadí - přizpůsobí se. „Nezkrotná duše, tedy,“ popsal jí dvěma slovy. Ne, ona nebyla jedinec, kterého si představil pod divokým věčným vagabundem - ona nezkrotná nebyla. „Ať už byste se ale uchýlila ke kterékoli smečce, pravidla budete muset respektovat tak či onak.“ Narážel na skutečnost, že to ona byla první, kdo říkal, že se míní připojit ke smečce. Bude muset své postoje trochu přehodnotit, neboť v žádné smečce s tímhle přístupem neuspěje.
„Nechápejte mě ale špatně - nakonec v každém z nás nějaká víra přetrvává. Důležité je, aby to byla víra ve správný směr.“ Slovo víra bylo obsáhlé, a nezahrnovalo jen víru v boží nesmysly. „Má rodina věří v moc rozumu nade vším ostatním - zdravý úsudek vždycky zvítězí. Nebylo by zrovna dvakrát moudré, kdybyste bez větších znalostí skočila hned po první smečce, která vám otevře dveře, že?“ Né, on jí do monarchie přeci vůbec nelákal, nenutil! Navíc pokud se opravdu neplánovala podřizovat pravidlům, pod jeho vedením by dlouho nevydržela. Důslednost, respekt a disciplína je v jeho očích to nejdůležitější. Nesměl to však být strach.
Pokývl. „Ano, to k tomu nepochybně patří,“ švihl ocasem. Tahle bezdomovkyně o tom nemohla nic vědět, tím si byl jist - její svět byl diametrálně odlišný od toho jeho, těžko by si to i on mohl představit. Jaké to je nebýt nikým? Nikdy nad tím neuvažoval, protože dumání nad něčím takovým mu připadalo jako ztráta času. Takových co by kdyby totiž bylo na světě nespočet, a on mohl být tak leda rád, že si mohl žít to svoje kdyby. „Má rodina víru v smyšlené božstvo neuznává. Řídit se pravidly, které mnohdy postrádají smysl a logiku je jako podřezávat si pod sebou větev. Vlci, kteří hledají odpovědi v něčem takovém jsou slepci a zoufalci.“ On nabízel stejné výhody jako nějaký Hati, a navíc byl skutečný! „Přesně tak - víru lze velmi snadno zneužít k manipulaci vlčí mysli. Proto by měl být každý obezřetný s tím, komu a v co věří. To se ostatně týká i vašeho výběru budoucí smečky.“ Pověděl jí. On byl hodný kluk, a určitě nechtěl víru zneužít právě v tomto slova smyslu, ne ne!
Naslouchal jí, jak mluvila o větru. Přírodě by se mohla i v Nihilu oddávat, o tom by nebyl pochyb! Ale ovšem bylo fér jí dát šanci poznat i jiné smečky. „A to je naprosto v pořádku.“ Odsouhlasil její rozumný verdikt. „Kdyby vás však něco o monarchii zajímalo, tak vám na otázky ochotně odpovím - a jsem si jist, že by vám i moji poddaní v případě zájmu něco rádi pověděli.“ Bylo troufalé jí posílat za poddanými, když si nebyl na sto procent jist, jestli je dost dobře naučil, co se o Nihilu smí říkat, že? Svoboda slova je mýtus.

Daněk neměl na výběr, bohužel. Nejednomu by ho asi bylo líto, no asi netřeba říkat, že Arrakis zrovna takovouhle emoci v přítomnosti bojara opravdu necítil. Byl to už velký kluk, tohle bezpochyby zvládne - když se trochu pochlapí!
Když došlo k propojení myslí, Arrakis se přistihl, že zatajil dech. Stále to pro něj bylo docela nové, a ač už věděl co čekat, tak to nic neměnilo na tom, že v tom ještě neuměl tak docela chodit. Bylo těžké být najednou součástí i cizího vědomí, sdílet myšlenky a emoce, které jeden jinak nezná. Giuseppe. To byla první myšlenka, kterou v Daňkovo mysli viděl - byla tak do očí bijící, že jí žel nešlo přehlédnout. Panovník si už od začátku myslel, že zrzek po jeho sestře pálí, ale byly to jenom domněnky pramenící z Rakisovi jednoduché logiky - tedy že ti jednodušší muži mysleli na jediné -, ale nyní se mu to potvrdilo. A nevadilo mu to. Vyloženě mu to nevadilo nikdy, a nejspíše tuto skutečnost mohl Daněk v jeho mozku najít.
Daňkova mysl byla plná tolika emotivních srajd, že to až bolelo. Rakis tohle vidět nechtěl!! Ale namísto toho, aby použil skutečná slova, tak ty myšlenky prostě odsunul stranou - jednoduše je zablokoval. Ano, hezké vzpomínky z dětství, ale proto tu nebyl. Pro radovánky s Daňkovým otcem on nebude následně trpět migrénou!!

A pak to konečně přišlo - vzpomínka, na kterou oba čekali. Střet s Apollyonem. Arrakis se zuby nehty soustředil, aby se teď na jejich spojení nic nepokazilo. Musel to vidět čistě a jasně - a to se i stalo. Najednou to bylo jako sledovat dobře natočený film, ale s tím, že panovník na tu chvíli pociťoval i Daňkovo pocity, které měl onoho osudného dne. Strach a intuice, která ho tehdy dohnala k útoku - k záchraně fortis.
Jejich konverzace na hrázi Rakise uhranula. Následná rvačka už nebyla ve vzpomínce konzistentní, no, pohled na krvácejícího Apollyona ano. Tento obraz se v Daňkovi otiskl - a i v Rakisovi vyvolal vzpomínku, o kterou se s bojarem nedobrovolně podělil. Pramínek krve rozlévající se mezi oblázky pod hlavou bratra, který od toho dne už nikdy nebyl stejný. Rakis tehdy k dosáhnutí svého využil více síly než by měl, a ač nebylo jeho plánem Sylvestra usmrtit, byl nepochybně na vině. Možná, že necítil pocit viny, ale patřilo to mezi vzpomínky, které se v něm podepsaly. Jestlipak by byl bratr jiný, kdyby k tomu nikdy nedošlo? kdyby se tehdy zvládl Rakis krotit? Jako mladý se však ovládat dokázal jen horko těžko-
Nuže, nebylo pochyb, že se Apollyon chtěl fortis Přízračných zbavit - a nakonec i samotného zrzka. Zrzek však tehdy nekonal sám, tehdy měl pomocníka ve své magii. Danny byl osvícen!! Úniková cesta z trablí, šestý smysl, zdánlivě obdivuhodná schopnost. Zda-li jí Daněk uměl ovládat? Taková věc mu mohla být v životě užitečná víc než dost.

Jakmile se vzpomínka začala plnit stresem, byl čas spojení ukončit - Rakis se velmi rychle stáhl, a ač takřka okamžitě pocítil v hlavě pulzující bolest, nemínil jí dovolit se ho tak rychle zmocnit. Né teď, když už byli v cíli - a bylo na místě oslavovat. Ani Daněk se ale nezdál být oslavám nakloněný, divit by se mu ale asi nemohl. Nakonec pocítil před chvílí i jeho pocity z dané události, a zrovna dvakrát příjemné to nebylo. Položil mu znova packu na rameno, ale tentokrát už né kvůli propojení myslí, nýbrž proto, aby bojara podpořil. „Daňku, to je ono,“ řekl mu, zadržujíc svůj náhle neklidný žaludek. Nepochybně na něj dřív či později zvracení zase přijde - záměrně dnes však nesnídal. „Dokázal jste to - víc už nebudeme teď potřebovat.“ Už žádné mučení ani jednoho z nich! Aspoň na nějaký čas. Teď se bude muset dát Rakis do pár dní do pořádku, aby mohl navštívit Přízračné a celé dílo dokonat. Bude z něho práskač.

Vskutku před Heidi stál vlk, který byl zvyklý dostat všechno co chtěl. Byl to vlk, pro nějž slovo "ne" nemělo význam. Neexistovalo. Nic nebylo definitivní, svět byl pořád v oběhu - a vlci v něm se den co den měnili. S nimi i jejich názory a postoje, které byly se špetkou chytré manipulace ovlivnitelné. „Správně,“ odsouhlasil její slova se zájmem. Tahle čubina se zdála být jedním z těch spíše inteligentních jedinců. Vskutku takových v Norestu bylo po málu, a když už, tak už byli chytří až příliš - jako někteří z jeho rodiny. „Já ale nejsem tím, kdo by takové jedince mohl soudit.“ Řekl, ač si tedy myslel opak. On vždycky soudil a soudit bude - ať už hlasně či jen v duchu.
Pozoroval její řeč těla, zajímal se, jestli se bude vyhýbat pravdivému zodpovězení otázky. A vskutku - nebyla to odpověď taková, jakou by si Rakis představoval. Vedla ale k další konverzaci, a tím byla aspoň z části uspokojivá. „Nuže, není tajemstvím, že Nihilskou monarchii v nedávných měsících opustili vlci, kteří by o ní následně mohli šířit lži a nepravdy. Zrádci jsou to.“ Jeho tón byl snad i poučný - jako by vlčice neznala význam slova "zrádce". „Přesvědčit se však o těchto tvrzeních můžete sama, a následně si z vlastní zkušenosti utvořit názor.“ A panovník nihilský si dá záležet na tom, aby ten dojem byl hlavně pozitivní - avšak v rámci možností co nejupřímnější. Tahat si do monarchie vlky, kteří pak následně zjistí, že s tamějším režimem nesouzní, byla pouhá ztráta času.
Rád slyšel pozitivní ohlas na plesovou sešlost. Dal si na tom s ostatními nihilčany docela dost záležet, a tak by nerad slyšet nějaké nejapné komentáře. „To rád slyším,“ okomentoval její údiv nad samotnou akcí. Dále však poslouchal co vše měla ještě na srdci. „Tak to já samozřejmě také. Lov v našem kraji je to co mě skutečně naplňuji, nikoli nutné zlo přetrpět všechny ty vlky na strojené události. I tak jsem si to přes své obavy nakonec užil, protože jak říkáte - taková událost je nejlepším místem k navazování nových užitečných kontaktů a známostí.“ Ano, nebýt ples, tak není možná ani žádná Darina. Ono pokud by to tak příroda chtěla, jistě by je dohromady svedla tak či onak, ale díky tomuto setkání bude vzpomínka na tulačku azarynskou mnohem silnější a nezapomenutelná.
Střihl uchem při jejích dalších slovech. Vycítil příležitost do ní nasekat nějakou propagandu, ovšem. „Možná by vám takovou změnu mohla nabídnout právě i Nihilská monarchie,“ pronesl tedy zcela nenuceně. Nevěděl, kolik toho o monarchii věděla, ale pokud bude mít zájem aspoň poslouchat, to nejdůležitější se nepochybně dozví. Nemínil jí do smečky teď a tady nuti, jen a pouze jí o této možnosti informuje. „Pokud ve vás tedy snad nedřímá víra v boha - Hatiho, nebo někoho podobného. Na takové věci není v monarchii místo, pouze místo pro věrnost k přírodě a loajalitu královské rodině. K panovníkovi.“ Řekl to samozřejmě proto, že jí našel právě tady - nedaleko Kultu, a navíc cítil, že se kolem něj zdržovala už nejspíš nějaký ten den. Raději to říct rovnou, než se pak potýkat s nějakým nežádoucím chováním, že?

Zdání sice mohlo klamat, ale tato čubina se nezdála být ohrožením pro jeho osobu, a tak ve své ostražitosti mírně polevil. Nasadil o trochu vlídnější postoj, ačkoli ve tváři se se mu ten věčně nabubřelý výraz stále držel. To ale bylo pro něj přirozené, nebylo to osobní - prozatím. Snažil se z vlčky vyčíst co nejvíce, ale její postoj byl zdánlivě neutrální, a její pach mnoho informací neměl. Byla tulačkou nejspíše už dlouho, a zdálo se, že se poslední dny zdržovala u Kultu. Více informací bylo Rakisovi zatím skryto. „Vskutku,“ odsouhlasil její slova o vznešenosti jeho jména, „takových vlků se vznešeným jménem běhá po Norestu tolik, né každý si jej však zaslouží.“ Lehce přimhouřil oka. Jeho matka, bratr - všichni zrádci, a nejen ti z jeho rodu, co si nezasloužili se k rodinám s velkým jménem hlásit.
Nepatrně naklonil hlavu ke straně naznačujíc zájem o její slova. „Nihilská příroda je bezpochyby nádherná. Povězte, slyšela jste něco i o samotných nihilčanech?“ Chtěl vědět, co se o jejich smečce povídá - jestli vůbec něco. Věděl, že mezi tuláky musí existovat několik jedinců, kteří na monarchii plivou. Jestli právem či nikoli, to už musel posoudit někdo jiný - protože do sebe zahleděný Rakis by v tomto asi k sebereflexi nedošel. „Ovšem. Narodil jsem se tam, a tak mám k tamějšímu území už od dětství blízký vztah. Jsem vlastencem, ostatně jako každý další člen Nihilské monarchie.“ Ano, každý nihilčan by měl vlast milovat - ať už se tam narodil či nikoli.
Postoj si nadále udržoval spíše neutrální a rezervovaný, no, i on měl zájem o pokračování v konverzaci. Pro jednou narazil na tulačku, která za něco mohla i stát. Když potvrdila svojí účast na plese, přikývl. „Jaký na vás ten večer zanechal dojem?“ Zajímalo ho, neboť poznámka, že se na plese dlouho nezdržovala naznačovala, že možná nastal nějaký problém. Nelíbilo se jí tam snad? „Ano, překvapivě. Na takové velké společenské události nejsem vůbec zvyklý, ale vše proběhlo hladce a bez větších komplikací, takže nemám důvod na událost vzpomínat ve zlém.“ A navíc si tam našel známost. Co víc bylo třeba ke spokojenosti panovníka, hm? Běžně by se tulákem o takových věcech opravdu nevybavoval - small talky mu nic neříkaly -, ale udělal výjimku z důvodu, že se čuba zdála být schopná adaptace i třeba na život v monarchii.
Ano, Arrakis nihilský zde byl, aby verboval. Nešel sem tedy vyloženě s touto vidinou, neboť se našlo jen málo tuláků hodno takového přístupu, ale stalo se. „Jako panovník jedné ze čtyř zdejších smeček se zajímat o své okolí samozřejmě musím. Tuláci mohou být dobrým zdrojem užitečných informací, protože mají většinou více času na průzkum světa než vlci žijící ve smečkách.“ Procedil to horko těžko, ale tak to holt bylo. Rivera se mu snažila užitečnost tuláků do hlavy zasadit jako hřebíčky do rakve, a on... jí musel dát tiše za pravdu. Stále měl vůči mnohým bezdomovcům předsudky, no, díky Darině musel chtě nechtě ve svém bručení povolit. „Vy máte v plánu se k některé ze smeček přidružit? Nebo jste spíše věčným poutníkem?“ Snažil se to říct co nejkulantněji to zvládl.

Panovník si Daňka uměl nepochybně představit jako vedoucího lovecké skupiny rytířů - dovednosti v ohledu lovu černé zvěře už ukázal, nebylo třeba pochybovat, že byl obratný i při lovu další kořisti. Nově objevný talent ohledně krocení dravců byl samozřejmě skvělým bonusem, který jej od obyčejných lovců odlišoval. Jen tak dál. „Možná byste mohl zkusit do svého výzkumu zapojit Autumn Haunt nebo Sylvestera - ten se vždy o zvířata zajímal tak trochu víc než je zdrávo.“ Ach ten jeho bratr - raději ho ani rodinnou příslušností neoslovoval. Nevěřil, že bude schopen nějakých výsledků, neboť po svém úraze byl... jaksi ve svém světě. Rakis ho nejspíš velmi brzy vyrazí, neboť dělal celé rodině akorát tak ostudu. Třeba by se však takové aktivity chytl?
Přikývl na jeho poděkování. Cítil, že rozhovor se blížil pomalu ke konci - čas vstřebat myšlenky ohledně téhle šou někam jinam? „Pokud nemáte ještě nějaké eso v rukávu, tak to bude vše. Informujte mě o případných nových poznatcích z vašeho výzkumu, jsem velmi zvědavý.“ Švihl ocasem, neskrývajíc svůj zájem. Možná měl zrzek ještě něco na srdíčku, nebo nějakou superschopnost, o kterou se chtěl podělit? Proto panovník nihilský na místě s vrstevníkem ještě setrval.

Darinka by si měla připustit myšlenku, že občas opravdu dokonalé páry existovaly. Příroda to tak zařídila - ta totiž uměla pohlédnout i tam, kam vlčí rozum nedohlédnul. Příroda genetice rozuměla, a věděla, proč k sobě určité jedince váže. Proto by vlčata neměla vznikat pouze ze smluvených párů, jakým byl i případ jeho rodičů - jeho vrh je postižený. Ano, Rakis v tomto přírodě skutečně věřil.
Nepatrně se pousmál - jako by v tom snad slyšel i sám sebe. „A to je zcela běžné - jen málo vlků má opravdu dokonalou sebekontrolu. U mě je jednou z těch nejsilnějších emocí nepochybně pomsta.“ Né zcela běžná emoce, ale u něj nepochybně nejhlasitější. Nakonec i dnes tu skončil se šrámem za zátylkem právě kvůli nějaké odvetě z dětství. Stálo to vůbec za to? „Tvrdohlavost, to já znám velmi dobře. Není nic špatného na tom si u někoho vydobýt respekt i za použití síly, no, hranice mezi respektem a následně strachem je tenká.“ A proto si nemyslel, že kdy bude poddané trestat pomocí fyzických trestů - i když by na to žaludek nepochybně měl. Jakmile by se ho totiž začali bát, začali by přemýšlet nad únikem z nepříjemné situace. A takový únik může znamenat i další atentát na královskou rodinu. „Můj dnešní střet s nemesis z dětství vůbec rvačkou skončit nemusel - vím moc dobře, že jsem to přehnal. Pochybil jsem. Doposud jsem náš spor bral jen jako takovou hru - jsem si ale jist, že dnešním dnem se hra přehoupla ve skutečný spor.“ No, když tu Rakis mluvil o vlastní sebereflexi, muselo to být s Darinou vskutku vážné! Ještě nikdy dřív se ani jen náznakem takto nekal.
Zlehka se zazubil. „No, na žádný velký výlet to dnes zrovna nevidím, ale třeba byste mě mohla doprovodit domů?“ Navrhnul. Ano, dnes už byl na větší výlet vyčerpaný, ale kdyby Darina chtěla, tak by mohla mít cíl cesty jasný. Mohla jít domů s panovníkem, a už se nikam nevytrácet! Ale takový scénář dnešní setkání mít nebude, že? Rakis jí to viděl na očích - že ještě nebyla o své budoucnosti rozhodnutá.

Že musel stát zdravý rozum nade vším i znamenalo, že by praotec měl jednou provždy pochopit nemožnost vymýcení emocí ze světa. Vlci s emocemi se budou rodit vždy, a pokud děd nechce nabádat rodinu k inbreedingu, tak by si na to měl zvyknout - ostatně co jiného mu nakonec zbývá, že. Brzičko už stejně bude pod kytičkama, a bude mít klid. Už žádné strachy s vedením rodu správným směrem, pouze zasloužený odpočinek. „Je to tak jak říkáte. Naučit se s nimi pracovat a nenechat se zbytečně ovlivňovat je klíčové.”
Už si zvykl na skutečnost, že se mu fyzický kontakt od Dariny líbí - ostatně kdyby ne, tak by se pro něj sám od sebe nepřišel, že? Když se o něj tedy hlavou opřela, pomalu a spokojeně švihal ocasem. „Kam teď máte namířeno?” Chtěl vědět, nejspíš doufajíc, že má namířeno za ním - domů za Rakiskem. No, copak by mohla mít lepšího na práci, hm? Bratra už navštívila, Norest jistě viděla - se zbytkem už jí panovník nihilský pomůže.

Musel se uklidnit, ano - jinak ho nebude tahle čuba brát vážně. Co když to skutečně nezpůsobila ona? On jí sice neznal, ale neznamenalo to, že ona nemůže znát jej. Byla na plese? Nevěděl. Zas tolik ksichtů si pamatovat nemohl, ačkoli si myslel, že valnou většinu si v paměti uchoval. Mohla by ho tímhle žertíkem trápit na něčí popud? Nakonec jestli v Norestu existoval méně oblíbený jedinec jak on, nejeden by se asi divil. „Kytičkáři?!” Zopakoval tuhle ohavnost. Tak tahle čuba to očividně ani nevěděla, ale dokázala Rakise vytočit jak málokdo. Nenáviděl tenhle stereotyp. „Heřmánek je skutečně součástí naší kultury-,” ale proč jí to tady říkal? Po tomhle se osobně postará o to, aby na území nihilském nenašel jediný bílý květ!! A pak si vzpomněl - ta sněženka. Pokud jej nezačarovala tahle čuba, mohla to být ta kytka, co před chvíli volala jeho jméno? Ano, jistě mohla - protože on ke kytkám běžně nečmuchal.
Těžko by kdy tipoval, že zrovna on se po někom bude doprošovat korektních pronouns, ale ano. „Jak už jsem říkal - panovník nihilské monarchie, Arrakis Falcone y Gracewood. A jsem rozhodně stoprocentní vlk, žádná čuba.” Zamrlal už poměrně v klidu. Ale uvnitř rozhodně klidný nebyl - nevěděl, co si počne. Nemohl být ženou, a to ani v té nejhorší noční můře. Nepřežil by takovou potupu!

Cítil spoustu nežádoucích emocí, kterým tedy vévodil strach. Skutečný strach, nikoli takový který u něj vyvolal Ravonny - strach, že toto není žádný hloupý vtípek, ale třeba opravdová kletba! Co když se dalšího rána probudí, a tohle nebude pouhá noční můra, nýbrž krutá realita? Copak se takhle mohl ukázat před poddanými?? „Je mi docela jedno proč byste to dělala, ale měla byste laskavě přestat.” Hrálo mu na nervy, že s ním mluvila jako s vagabundem, ale měl značně větší problém jak řešit její způsoby. „Jsem panovník nihilský, tenhle žert vás vyjde draho!” Ze zoufalosti mohl tak leda vyhrožovat. Ale musel se uklidnit, ah!! Jak asi vypadal v obličeji? Měl teď jemnější a méně výrazné rysy? Měl teď menší mordu?? Jistě ano - snad bylo ale štěstí, že se nemohl nikde zhlédnout. „Já nejsem žádná čuba.” Ujišťoval sám sebe. Před tou cizinkou tím mohl vypadat jako ještě větší cvok, ale to mu mohlo být fuk - ona nebyla v jeho kůži!! On chtěl jen a pouze zpátky svoje mužné tělo - tělo, na němž od dětství tak urputně pracoval!!

Nebylo to poprvé, co panovník nihilský naháněl nějakého svého poddaného pod rouškou noci - oddávat se bezpředmětnému zíraní na hvězdy bylo evidentně oblíbenou aktivitou zdejších vlků. Škoda, že se raději nevěnují skutečné práci, hm? Ale tak ano - Arrakis se sháněl po Kettuovi, zdejším šamanovi. Nešel za ním s žádnou konkrétní prosbou, jen a pouze plnil co sám sobě zadal - věnoval se poddaným. Někdy nutné zlo, občas i zábava - třeba v případě Daňka, který dělal pokroky jako nikdo jiný. Džob šamanský nikdy pořádně nepochopil, měl však pocit, že kdyby tohle povolání vymýtil, tak by proti sobě poštval značnou část smečky. Možná tak učiní v budoucnu - až vládu nad monarchií převezmou nihilčané dle jeho ideálů a představ. Chvíli to potrvá, ale dřív nebo později jistě sklidí ovoce. On přeci vždycky vyhraje.
Nuže, objevil zrzavého šamana až zde u pramenů - na místě, kde se odehrál samotný atentát na jeho matku. Nevzpomínal na to příliš často, neboť by byla škoda takové jedinečné místo odsoudit jen kvůli jednomu incidentu. Zrovna při tak mrazivé noci, jakou ta dnešní byla, by jeden i ocenil koupel v teplém prameni. Rakis se však oddávat nějakým lázním aktuálně nehodlal. „Lorde Kettu,“ oslovil jej už z dálky. Vlk se oddával přesně tomu, co tak Rakis tipoval - lelkování u hvězdné oblohy. Sigh. „Snažíte se spojit s předky?“ Pokud ano, nebylo tak docela drzé, že mu do toho panovník hodlal hodit vidle? Ale- ty mrtvoly na obloze se jistě zlobit nebudou. Už dávno totiž prdí do hlíny.

A tak Rakis prostě šel. Pokračoval ve své obchůzce, kterou pomaličku začal směrovat zpátky k Nihilu - tedy začal větřit, aby identifikoval pachy v okolí. Dostalo se k němu i pár částeček pachu vlčí tulačky, která se musela nacházet v okolí. Nebyla to sic ta jeho tulačka, ale možná by mohla nabídnout nějaký zajímavý rozhovor. Nebo užitečné informace. Poslední dobou se o tuláky zajímal více než kdy dříve - sic se stálou rezervovaností a jistou nechutí, no, zoufalé situace si žádaly zoufalá řešení. A tak se jí tedy vydal naproti, ačkoli rozhodně nikam nechvátal - neuvědomoval si přitom, že za sebou ve sněhu zanechával stopy drobnější než u něj bylo běžné.
Když stanul tváří v tvář tulačce, pozvedl sebevědomě ocas. Nikoli vyzývavě, ale rozhodně jako upozornění, že s ním nebude radno se dávat do křížku. Ale tahle čuba se nezdála mít v plánu útok - no, jeden nikdy neví. Nazdárek? Věděla, s kým vůbec hovoří? Očividně ne, když si dovolila tak nechutně buranský pozdrav! „Zdravím-,“ mínil říct zcela běžným bezbarvým tónem, ale tehdy v něm hrklo - jeho hlas byl jiný!! Jakože úplně!
„Co se to děje?“ Ptal se snad jen proto, aby zjistil, jak teď zní - jako čuba!! No to je hnus! Pak až si všiml, že jeho tlapky byly zdánlivě drobnější než jindy, a tehdy se prohlédl celý. On... on musí prožívat noční můru! Tu nejhorší - byl teď čubou. Jak se to mohlo stát? To vskutku netušil - ale bylo mu z toho blivno. Tak takovéhle vtípečky opravdu rád neměl! „Vy jste mě proklela?!“ Osočil hned první osobu, která byla na blízku. Za tohle musela nějaká žertovná magie, určitě!! Ať ho okamžitě promění ta buranka zpátky!!

Samozřejmě Arrakisovi byly nějaké city, které snad Zathrian cítil k Ghaa'yel docela dost fuk. Emoce jsou vždy jen nástrojem k manipulaci - a celá tato dohoda toho byla koneckonců důkazem. Zathrian by si měl uvědomit, že je v životě důležitější mít tyto emoce pod kontrolou. Jinak by neskončil v této situasci. Ale kecalo se to Rakisovi dobře, že? Kdyby si však vzpomněl, jak se choval na plese s Darinou, tak by ho možná ty přechytralé řeči přešly.
Rod Milaga bylo téma, o kterém byl Rakis přesvědčený, že nebude obyčejným smrtelníkem pochopeno. Byl Zathrian obyčejným smrtelníkem? Zatím ano. Až podle jeho názorů na některé rodové zvyky se uvidí, jestli jím zůstane i nadále - či snad povýší mezi jedince se schopností hlubšího porozumění problematiky chovu rodu. Ovšem rád slyšel, že Zathrian nehodlá svůj podíl na zplození těch vlčat tajit. Bylo by vcelku náročné to utajit - a bezpochyby i nezdravé pro vývoj nové milágovské linie. A v neposlední řadě to udělalo Rakisovi radost, protože si teď bude moci pustit hubu na špacír. „Tím lépe - jsem si jist, že ani pro jejich zdravý mentální vývoj by zatajování původu nemělo blahodárný vliv.“ Řekl, ale o výchově vlčat věděl asi tolik co tady Zathrian - možná dokonce méně. „Pro vlky našeho rodu je rozum nad všemi ostatními vlivy - nad emocemi, nad přírodou a pudy. Pevná tlapa bez zbytečného násilí by měla být při výchově klíčová. Nutná disciplína a umění ovládat své emoce je samozřejmostí.“ Pověděl jen tak okrajově a švihl ocasem. „Jelikož pro mě to budou kromě milágovců hlavně také nihilčané, bude důležité, aby si velmi brzy osvojili fyzické dovednosti, které dodnes nemají ani mnozí dospělí zástupci mojí smečky.“ Jaká ostuda!! „Věřím, že by mohli doplnit řady bojovníků, kterých je v monarchii opravdu žalostně málo.“ Tato vlčata by neměla dělat ostudu ani rodu Milaga, ani rodu Heltyrů. Arrakis si asi představoval, že vrh bude plný silných a životaschopných mužských ideálů - že se nakonec urodí čtyři samice by si nepředstavoval nejspíše ani v té nejhorší noční můře.
Nuže, bude to mít alfa azarynský asi náročné - sám Rakis by teď opravdu fakany nechtěl, ač mu bylo jasné, že jednoho dne i na to dojde. Jeho krev musí pokračovat. „Můj praotec je přesvědčen, že Přízrační jsou nyní schopni vedení války - a já mu to snad i věřím, žel jejich aktuální stavy bojovníků mi známé nejsou. Naposledy jejich smečka čítala kolem dvaceti členů.“ Sdělil mu tuto interní informaci. Plnil slib, který Zathrianovi dal, ale krve by se v něm nedořezal - moc dobře věděl, že teď zrazoval i vlastní rodinu. O tomhle se nikdo nesmí nikdy dozvědět. Otázku ohledně spojenectví však zodpovědět neodkázal. neměl v plánu spojenectví s Přízraky rušit, no, ani se této možnosti nebránil. Ryumee on stejně nevoní - nejspíš na to dřív nebo později dojde. „Teoreticky. Stále tam však mám rodinu - jak já, tak koneckonců i vaši budoucí potomci. A je důležité zmapovat, jaká situace po smrti praotce vlastně bude.“ Pokud by odstřihl rodinu v Přízračných, podřízl by si pod sebou větev. Nebyl si totiž na sto procent jist, jak by se k němu pak zachoval jeho otec - opustil by Nihil? Rakis dělal odvážná a hloupá rozhodnutí, neustále balancujíc na šikmé ploše, neuvědomujíc si, že si to nemůže ani moc dovolit. Nemůže ztratit smečku.
Ne, panovník nihilský si s průvanem v zátylku nemyslel, že tímhle jejich dohoda končí. Vlastně by se ani nedivil, kdyby po něm Zathrian žádal, aby se přiklonil v případě války na jeho stranu. Byla to otázka, na kterou Arrakis neměl aktuálně žádnou odpověď. „Ovšem, to jsem si ani nemyslel.“ Řekl tedy bez nějakých emocí. „Chcete mít navrch, kdyby se náhodou něco dít začalo - to je mi zcela jasné.“ Sice si nemyslel, že Ryumee na Azaryn náhle zaútočí, no byla to žena, a těm se v hlavě občas honily dosti nepochopitelné myšlenky. Sice se říká, že to jen muži vyhlašují války, no, v tomto světě je možné opravdu cokoli.

Bylo to pro Rakise docela překvapením, ale dostal pozvánku od svého otce, aby se s ním sešel v zátočině, kde si ukážou nějaké základy boje se zbraní. Ač si nemyslel, že mu otec boj se zbraní nikdy neukázal z důvodu, že by se snad nechtěl svému synu věnovat, ale jako od narození velmi netrpělivý jedinec - který měl vždy vše takřka hned co si štěkl - neměl pochopení pro otálení s učením těchto základů. Rod praví, že první zbraň může mladý vlk dostat až při třetích narozeninách, tedy po Kosuth'laes, ale Arrakis byl samozřejmě takové chvíle nedočkavý. Chtěl znát všechno hned, chtěl se vše naučit teď a tady.
Možná právě proto, že panovníkovi táhlo na druhý rok života, se konečně A'Kaza rozhoupal k tomu, aby svého syna s tímto rodinným dědictvím pořádně seznámil. A Arrakis by lhal, kdyby tvrdil, že se na tu chvíli netěšil jako malé děcko. Po dlouhé době se na něco skutečně těšil, a snad pociťoval i radost - emoci u něj jinak tak nevídanou až to bylo k pláči.
A tak když k pobřeží konečně došel, a sešel se s otcem, měl co dělat, aby svá očekávání plná nadšení až příliš neukazoval. Musel si držet vážnou tvář, jako vždy a všude. „Vaše ušlechtilosti, zdravím,“ pozdravil jej, tak jak nihilská monarchie říká, „co nás dnes bude čekat?“ Jaký program měl pro něj tmavý koncil připravený, hm? To samozřejmě Rakis věděl, ale nějak interakci započít musel-