Príspevky užívateľa

Nepatrně se pousmál. „Tím líp pro tebe.“ Musela být tedy spokojená, když na ní měl oči. Čistě ze zájmu o to, co kdo ve smečce dělá. Jeden nikdy neví, kdy kdo bude dělat něco nekalého, nebo kout nějaké pikle. Ostatně tohle místo se jedné takové události stane brzy středem. A o to větší důvod bude mít Rakis k tomu, aby každého pečlivě sledoval.
Zastříhal ušima, v jeho očích se objevil neskrývaný zájem, zvědavost. Faoline udělala dobře, když si ke kňourání vybrala právě Arrakise, toho nejméně důvěryhodného jedince ve smečce. Že se rozhodla svěřit právě jemu naznačovalo, že je skutečně zoufalá. A toho by měl Rakis využít. „Je to mamánek, že? Maminčina pravá ruka.“ Ušklíbl se. Ano, pěkně ho tehdy rozzuřilo, když si vzal Rakis jeho matku do úst. S tak nezdravou lásku ke své rodičce se rozhodně sám nesetkal, a ani nikdy nesetká. Jeho vztah s matkou půjde už jen od desíti k pěti. Čím starší byl, tím méně přehlížel fakt, že se ho vlastní matka štítí. „Moje matka se k nám skutečně nechová jako k miminům. A divíš se? Už jsme skoro stejně velcí jako dospělí vlci. Do výšky už to tolik čísel nedá. Je pro mě tedy šokující vidět, že vaše matka to vidí dost odlišně. Je víc než vhodné dospět.“ Je growing-up-o'clock!! Šup šup! Přerostlá mimina jsou akorát na ostudu!
Musel v sobě potlačit dost silný úšklebek. Když takhle Faoline mluvila o své máti, Rakise to nemohlo těšit více. Neměla dokonalé děti, jak si tedy většinu času myslela. „Ach, jen to řekni. Je ti za ně trapně? I já se občas stydím za svého nejmladšího bratra, Sylvestera. Je zaostalý, a kdyby to šlo, nepřiznal bych, že je mé vlastní krve.“ Taková byla pravda. Od té jeho nehody byl ještě divnější než kdy dřív. Až jednou bude Arrakis vládnout, nechá tohoto jedince někam izolovat.

Tady se cenilo cokoli, protože laťky byly nasazené tak nízko. Někde se ale začít musí, že? Hezky od píky, je potřeba si to vojsko tady z hlíny uplácat. A Rakis půjde všem příkladem - začne u sebe a svého seberozvoje. Jednou bude panovníkem, a nechtěl být nikomu k smíchu. „Měl jste tedy dobrý důvod se ke smečce připojit. Nechtěl jste azyl, nechtěl jsem jen smečce brát, ale i dávat, je to tak? Toho si ovšem ceníme.“ Pokračoval s těmi kecy. Tímhle mu pasivně naznačoval, že jiný důvod k připojení se ke smečce slyšet nechtěl - a rozhodně nechtěl slyšet, že snad nějaký bezdomovec hledat ve smečce jen a pouze dobročinnou charitu. Každý musí přiložit tlapku k dílu a činit se!
„No, já doufám, že vás neotravuji, ale naopak vám dávám skvělou příležitost se v očích mojí rodiny se vyšvihnout.“ Přimhouřil oka a zahrál si na důležitého. Tedy, on si hrát nemusel, důležitý přeci byl. „Takže ano, můj zájem trvá. Pokud máte opravdu takové cenné zkušenosti, jsem připraven jim naslouchat.“ Řekl zcela upřímně. Nuže, kdo ví, co se v té své rodné smečce učil že? Mohlo to být skutečně užitečné, a v případě Nihilu to bude nejspíš opravdu nové a neznámé. To je přesně to, co smečka potřebovala. Trochu závanu z venkovního světa, vylézt ze svých zaprděných ulit!

Střihl uchem, když viděl svého vrstevníka tak trochu překvapeného, když nezastihl v jeskyni toho koho hledal.„Škoda, že ti můj pach neprozradil včas, že nejsem tím, kým by sis přál abych byl. Pak bys mě tu nemusel potkat.” Tím nechtěl naznačit nic jiného, než že nejspíš svého vstupu na toto místo zalituje. Pokud se tak již nestalo. Rakis tohohle jedince příliš neznal, ale pokud byl z jednoho vrhu Bellanny, nedalo se očekávat, že bude asi přiliš bystrý. V jeho očích se však zjevil náznak větší inteligence, kterou Rakis u jeho sourozenců neviděl. Nuže, tenhle jedinec mu jde nakopat zadek. Troufne si však začít?
Nepatrně se ušklíbl. Jeho přitakání znělo stejně kysele, jako i od Rakise. Nebo si to jen domýšlel, neboť hodnotil ostatní podle sebe? „Kvůli čemu jsi Enkida vůbec hledal? Né, že by mi po tom snad něco bylo, ale třeba bych ti s tím mohl pomoct já.” Pronesl, avšak nemyslel si, že by Ravonnymu mohl nabídnout skutečnou pomoc. Ani to s tímto záměrem neříkal, byl jen a pouze zvědavý, a chtěl mít o všem přehled. Jak tohohle vrstevníka tolik neznal, byl plný otázek na jeho osobu.

Ano, nejdůležitější bylo, že Rakis chtěl huse zasadit tu konečnou ránu, která jí dorazí. Kdyby tuhle ránu zasadila Ghaa'yel, nebo nedejbože Dante, tak by to nedopadlo dobře. Vše by přišlo vniveč a on by musel tuhle expedici opakovat. Ranilo by to jeho ego, a nenaplnil by se jeho chtíč po pomstě. Tahle snaha by byla zbytečná. „To poznáme, ale pak už nic nezmůžeme. Důležitý je se tomu jedu vyhnout úplně.“ Uvedl to na pravou míru. Kdyby měl zase oslepnout a slintat jak vzteklej pes, asi by se zbláznil. Sic tu byla Ghaa'yel, která je potažmo doktorka, a on sám si o jedech od Bellanny něco zjišťoval, těžko by byl pak ve stavu otráveného schopný si sám pomoct. „Nepodělám.“ Byl o tom přesvědčený. Věřil si, a jako jeden z mála měl možná i proč. Fyzické předpoklady dnes na úspěch měl.
Větřil, ale zatím nic nezavětřil. „A za odměnu si jí dáme k večeři. Když to bude bezpečný.“ No, to bylo směrodatné! Kdyby měla být plná jedu, ta husa, asi by si moc nepochutnali. Ale řpeci nebude celá nejedlá, no ne? By musela mít místo krve kyselinu, a v takovém sci-fi naštěstí nežijeme. „Ta husa, která nás napadla, by měla mít poraněný límec. Tak jí poznám.“ Naznačil myšlenku, že se nepídí po nějaké huse, ale po konkrétním kousku. Ano, když to bude jiná husa, nebude to tolik vadit, ale kdyby to byla ONA, bylo by to prostě lepší.
Nejspíš se prošli pořádný kus, než se zjevily první náznaky pachu připomínajíc zvíře, po kterém se tu pídí. Zatím to byl jen prchavý pach v trsech trávy, který nemusel znamenat nic, ale byla to stopa. „Myslím, že jsem na něco narazil.“ Čenichal tu zeminu, až mu částečky hlíny musely zanášet dýchací soustavu. Jupí.

Myslel si, že se sestra odpovědi vyhne, a nakonec tak i učinila. Nepatrný úšklebek se mu vyrojil na tváři. Má sestra strach, že jí někdo uslyší drbat vlastní rodinu? Nebo nechtěla přiznat, že na tom dusnu měl velký podíl Arrakis? Ostatně, jaký vztah by s ní Rakis měl, kdyby nebyla jeho sestrou? Unikla by jeho trápení? Nikoli. Považoval jí však za jednu z mála inteligentních bytostí v jejich vlastní rodině, a tak jí mínil většího trápení ušetřit. Snad jen z důvodu, že by se mu oplatilo jí mít na své straně. „Ovšem.“ Řekl tedy jen a švihl ocasem.
Fakani, ano, fakani, co spolkli moudrost světa. Kam se však konverzace stočila Rakise mírně překvapilo. Bellanna. Ovšem i jemu byly výstupy této vlčice už známé, a matkou i přiblížené. Nebo přitažené za chlup. Matka občas přeháněla, ale jestli přeháněla v hate-speechi o Bellanně, to bylo těžké posoudit. „Pár týdnů zpět jsem jí potkal. Schovávala se přede mnou. V jejích očích jsem spatřil náznaky jakési mánie. Ale byla mi ten den nápomocná. Co jí ostatně zbývalo, hm?“ Nad poslední větou se ušklíbnul. Bellanna jej i jeho rodinu mohla nesnášet jak chtěla, ale jestli v Nihilu chtěla dožít zdárného důchodu, musela spolknout veškerou hrdost a prostě jim vyhovět. „A zjevně se ráda rve. Viděla jsi ty jizvy?“ Téhle skutečnosti si všiml opravdu jen pár dní zpět, kdy jí zběžně zahlédl u smečkové nory. Vypadala zbídačeně.
Střihl uchem. „Zajímavý úhel pohledu, ale ano, když to řekneš takhle, zájem o okolní svět je nežádoucí, je-li větší než zájem o smečku. Smečka by měla být pro každého prioritou.“ Taková byla slova pravdy. On to však původně myslel tak, že vlk, který se nezajímá o své okolí, a tedy ani smečku, není v životě nic platný. Takový zaslepený jedinec je postradatelný. A že se mu zdálo, kolik takových jedinců ve smečce je!

Bylo to mírně šokující, ale ano, Arrakis dnes neměl žádné postranní úmysly. Aspoň né prozatím, dokud v něm žila jen vidina pomsty pro husu límcovou, která jemu a bratrovi nakopala pár týdnů dozadu zadek. Neznamená to, že by v budoucnu znalosti a vědomosti zde získané nemohl využít i v trochu zlověstnějším kontextu.
Všechno, co mu teď o jedech obecně říkala, si zapisoval do kůry mozkové. Nuže, znělo to zajímavě, a pokud léčitelství zahrnovalo i více takových témat, začne se o něj zajímat ještě více. „Jak taková houba vypadá? Máte jí u sebe? A výplach... slanou vodou? Nebo jakoukoli? Já vím, je to mnoho otázek, na které mi možná ani nemůžete hned odpovědět, obzvlášť, když vidím, jak se tváříte. Nedávno jsem přišel do styku s jedem, který mi dost znepříjemnil pár minut života. Pro příště už chci být připravený.“ Odtajnil tedy kousek svého příběhu. „Rozlišují se jedy podle působení, nebo ho má každé zvíře jiné? Co jed, který se do těla dostane skrz kůži?“ Ptal se tedy nezastavitelně dál. Pro něj to tehdy bylo vůbec prvotní setkání s jakýmkoli jedem, a tak z toho zážitku těžil ještě dodnes. Lepší být připraven, než-li popraven, hm?
Pokud jí jako odpověď na její další otázku nestačilo co už řekl, dodal; „Něco plánuji.“ Což ostatně znělo hůře než to bylo skutečně myšleno. Ale on to tak řekl schválně, protože když viděl její výraz, napadlo ho, na co myslí. Myslí na to, že by princ nihilský mohl tyhle znalosti zneužít. Nakonec nebyla zas až tak hloupá, jak matka tvrdila, hm?

Byl si vědom faktu, že na většinu jedinců jeho přítomnost působí dost negativně. Některé by takový společenský obrázek asi příliš nepotěšil, a možná by se na něm i snažil něco změnit, ale Rakisovi to nemohlo být už víc jedno. Jestli se ostatním nelíbila energie, kterou vydával, bylo to jejich mínus. ONI se musí naučit přestat kníkat, na něm špatného přeci vůbec nic není. Jen se nehodlá nechat ostatními - potažmo životem - vláčet. On bude ten, kdo dá životu na frak.
Neuhnul jejímu pohledu. „A co přesně to dusno zahrnuje?“ Chtěl vědět, co sestřičce v jejich dokonalé domácnosti vadí. Ano, i on si všiml, jak nedýchatelno tam většinu času bylo. Jeho matka se nezdála být se svými dětmi spokojená. Nezdála se být spokojená s rodinným životem. Možná konkrétně s ním, s prvorozeným synáčkem. Všímal si, jak se na něho dívá - dusíc své skutečné znechucení v sobě. „Jen na mě neházej problémy jiných. Každý svého štěstí strůjce, nemyslíš?“ Pozdvihl oči. Své vrstevníky již nemučil tak jako dříve - měl dávno užitečnější zájmy. Dětství končí, nedá se nic dělat.
„Máš na mysli něco konkrétního?“ Chtěl vědět, co tím vyváděním myslela. Mluvila snad o sobě? „A pak když si hledí svého, jsou za sebestřednou svini. Není snad ve smečce cílem se zajímat i o své okolí?“ Mluvil ovšem o sobě. On se zajímal o své okolí, zajímal se o smečku, a to opravdu hodně, ale jen z důvodu, že byl sebestředný, a chtěl se díky tomu snad ještě víc zviditelnit. Jako by snad nestačilo, že je synem samotné panovnice.

Nevěděl, jak skutečně hluboký ten matčin beef se zde přítomnou Bellannou je, a tak nemohl být jeho pohled na ní nyní až tak moc zaujatý. Byl, ale né tak moc jak by asi mohl. „Ano, to už jsem také zjistil. Je určitě fajn, když vás vaše práce baví.“ Ano! Proč to tak neměl každý, že? Trochu komunismu do té nihilské společnosti, no šup! Podle Rakise by to přítomným jedincům vůbec neuškodilo.
Ostatně že modrá léčitelka nelže se ukázalo i na její reakci, když se jí zeptal na mech. Odpovědi se zhostila snad i ochotně! Rakis by si myslel že vzhledem k některým reáliím, jakým je třeba šikana jejích vlčat, by ho slušně poslala do míst, kam slunko nesvítí. Ale nestalo se tak, a tak buď opravdu byla práci těžce oddaná, nebo své skutečné pocity držela trpce pod pokličkou. Možná obojí? „To mi dává smysl. A co jedy? Ty mech dokáže z rány vytáhnout? Nebo existuje něco, co ano?“ Ptal se velmi konkrétně dále. Samozřejmě myslel na tu svojí husu a střet s ní, kdy jedním takovým jedem byl sám zasažen. Jed, co se mu pod kůži dostal rychleji jak kyselina! Chtěl vědět, jestli na to existuje nějaká rychlá pomoc.

Ano, nebyl hloupý, byl ale malý, a tak pokládal věcné otázky, na které očekával i věcné odpovědi. Né nic abstraktního, čemu by ve svém věku nerozuměl. Těžko říct, jestli zrovna on bude abstrakci věřit i ve věku pozdějším, ale o tom zas jindy. „Podoba Hatiho? Já ničemu nelozumím. Kdo to je? Co to je?“ Ach, cizinec nechtěl slyšet žádné další otázky, ale Rakis jich měl čím dál tím víc a víc! Byl přirozeně zvědavý, a snad i na to měl právo, když tu v nestřežený okamžik načapal tuláka, jak tu dělá bůh ví co, no ne? A tak se tedy patrně zamračil nad nesdílností Ossiana. Ugh!! „Jsem možná eště malej, ale už toho chápu dost. Ulčitě bych pochopil i tohle.“ Domníval se nadále.

Vskutku nebylo na denním pořádku, aby někdo na jeho postavení reagoval s údivem. Nedalo se říct, že by se v jeho tváři objevil snad překvapení, ale mírné vyvedení z míry nejspíše ano. Byl zvyklý, že když někde machroval, ostatní se akorát ksichtili. Jak by ovšem měli. Tahle vlčina však reagovala jinak, a to bylo pro něj nové. „Odteď už si to jistě pamatovat budeš.“ Odpověděl jí nakonec. Dával si dost záležet na tom, aby na něj žádný cizinec nezapomněl - jeho existence je přeci skvělá, jedinečná, nezapomenutelná už sama o sobě!
Z Azarynu, no jistě. Pořádně do svých nozder nasál její pach, aby si to mohl zaevidovat do jeho stále rostoucího a rozvíjejícího se mozečku. Příště už nebude za blbce, příště už bude vědět, až nějakého azaryňana pozná. „Slyšel. Jako princi se mi dostává spousty teorie o norestských smečkách. V takové teorii o Azarynu se povídá, že jste smečka cílevědomá, soběstačná, ale také surová. Mě by ale zajímalo, jak je tomu v praxi.“ Narovnal se, nepřímo jí vyzývajíc, ať mu jeho slova potvrdí, či vyvrátí. „Ty nevypadáš jako rváč.“ Podotknul. Ta teorie, kterou jej a sourozence matka krmila, se dle něj zakládala stejně převážně na domněnkách a citově zabarvených zkušenostech jedinců, kteří jsou dnes možná dávno po smrti. On chtěl vědět, jaká je nynější skutečnost.

Well, tady žádný strýček Enkidu nebyl. Rakis měl dnes v plánu se jít podívat do jeskyně, která smečce sloužila jako erární nocleh. Zajímal se, v jakém stavu to tam je, a jestli tam třeba někdo nepřežívá. Nějaký odpadlík, nebo snad i nějaký nezvaný host. Cestou sem ale nikoho necítil, a vlastně ani nevěděl, že mu brzy bude někdo v patách. Když vstoupil dovnitř, zacítil jen vyčpělých pach nějakých neznámých jedinců. Ale také pach smečky. Nejspíš už je to dávno, co tu někdo byl. Nač se tu ostatně zdržovat, když centrem dění je nora u svatyně? Nemohl nad tím ale dále rozjímat, neboť zaslechl, jak někdo volá jeho směrem. Než se otočil, střihl uchem. „Tady žádný Enkidu není.“ Nebo ano?
Poznal podle pachu, že jde zas o další ukňourané vlče od Bellanny. Tohohle jedince ale ještě nestihl poznat, a veru - kdyby věděl, že na něj sestra myslí 24/7, tak by se velice rychle postaral o to, aby ho poznal. „Nuže, jsem rád, že se setkáváme.“ Pronesl pak, když se tmavý okřídlený vlk objevil ve vchodu do jeskyně. Rakis od něj byl o pár metrů vzdálený, viděl ho ale dost jasně. Nebyl to prcek, ale to ani Rakis, a tak se ho nemohl zaleknout.

Ach ano, takřka osmiměsíční Arrakis rostl neznámo kam. Do výšky už tolik ne, ale mohutněl co to jen šlo, a ještě dlouho mohutnět bude. V jeho výrazu se stále skrývalo cosi dětského, co rozhodně ze dne na den nezmizí. Jestli ale ještě nějaké nevinné dítko žilo v jeho nitru, to bylo otázkou k hlubšímu zamyšlení. Inu nebylo to tak dávno, co se dostal do střetu se svým zaostalým bratrem Sylvestrem, který měl vskutku "štěstí" v neštěstí. Nebožák jeden, co byl ve špatný čas na špatném místě se svým bratrem. Po menší vyostřené výměně názorů upadl na kamenitý břeh řeky, a když se pak ze svého bezvědomí probudil, zdál se být pro Rakise ještě cizejším než kdy dřív. Stejnou krev by s ním raději nesdílel, taková je pravda.
Když při svém čenichání v okolí zbystřil sestřin pach, mínil se jí dopátrat a následně jí i vyzpovídat. Ač se viděli tak často, nakonec spolu na běžné bázi nekomunikovali. Giuseppe se Rakisovi zdála být stále ztracená ve vlastních myšlenkách. Jaké myšlenky to ale byly? Co se jí honilo hlavou? Rád by se to dozvěděl, a tak když jí po chvilce stopování jejího pachu spatřil, neotálel s pozdravem. „Sestro,“ oslovil jí. „Co máš na programu dne?“ Jak lépe konverzaci započít, než pasivní buzerací, jestli vůbec jako něco dělá?

S tím, že jí sledoval, se vlastně netajil. „Sledoval,“ potvrdil tedy její slova. Jestli měla co ukázat, tím líp. Skutečně chtěl mít přehled. Přehled o tom, co tady kdo ve smečce umí. jsou to přeci cenné informace, cennější ale budou, když budou za něco stát - tedy když smečka bude skutečně užitečná. „Chci mít přehled, vskutku. Tobě to ale nevadí, že ne? Leda by ses za své výkony snad styděla, nebo něco skrývala.“ Chtěl jí tím říct, že si na to bude holt muset začít zvykat, jestli má s tím nějaký problémek. Pokud má dojem, že už něco z toho svýho poletování umí, určitě bude jen a pouze ráda, že jí někdo sleduje. Navíc někdo tak důležitý, jako sám Rakis. Ovšem netušil, jaký bordel měla tahle vlčina v hlavě, a tak se mohl jen domnívat.
Ušklíbl se, když začala mluvit o své matce. Né zrovna lichotivě. „Tak to je co říct. Všiml jsem si, že z vás pořád dělá malá mimina. A nezdá se mi, že by to některým z vás vadilo. Taky jsem slyšel, že tvá matka se ráda rve. Co o tom víš?“ Přišlo mu to naprosto směšné a absurdní. Místní léčitelka se pomátla, a na starý kolena se začala rvát jako nějaká týnejdžerka. To, že jsou ta její vlčata zaostalá byla věc druhá. No, však ať se podívají tady na Rakise nebo jeho sourozence! Tedy - Giuseppe nebo Danta. Byli nuceni dospět brzy, a bylo to tak dobře. Aspoň v očích Rakisových.

Dnes byl Rakis opět na průzkumu zdejšího území. Tyto hory už zdolal, ale na tomhle místě konkrétně nebyl, ač o něm již slyšel. Jsou tu horké prameny, které v zimě přijdou vhod nejednomu živému tvoru. Takový luxus na území mají, no! Vůbec to tu neměly špatné, každý člen by si toho měl vážit.
No a když k místu došel, nezaujal ho jen horký vzduch už v tak teplém letním dnu, ale také fakt, že tu už někdo je. Někdo tu doslova trapčí. Jeho vrstevnice, která měla sebevražedné sklony, jak se v zátočině ukázalo, tu zase pokoušela své letecké (ne)dovednosti. Zdálo se však, že už jí to šlo mnohem lépe, jak minule. Ostatně bylo by divné, kdyby ne! Nyní už byla přeci velká, týnejdžerka, stejně jako Rakis. Kdyby nedělala žádný pokrok, bylo by to minimálně k zamyšlení. „Tak přece jen něco umíš.“ Ušklíbl se, když pak vlčina slétla k zemi nedaleko od něj. Do té chvíle se držel v travnaté části plochy, ale byl si jist, že i tak o jeho přítomnosti věděla. Nebyla hloupá, hm?

Ovšem Arrakis si představoval, že všechny v Norestu a jeho blízkém okolí přeroste. Nejspíš se to nestane, ale bude tomu blízko, a ostatně mu to bude muset stačit. „Aha, no jo.“ Dovtípil se, když se ukázalo, že si vlčina prohlíží lebku. Podívat blíž se přišel, ale mrtvá zvířata ho přestala už před nějakým tím pátkem zajímat, takže z toho nic extra nevykoukal. Jeho bratr by ve zkoumání toho zvířecího přežitku našel asi větší zalíbení. „Možná se popral s jinou liškou, a jeho zranění byly neslučitelný se životem.“ Vyřkl svojí teorii bez většího zájmu v hlase. Do té teorie se ovšem trochu promítla jeho představa o životě - že se každý o něj musí nutně na krev rvát.
Jak bylo již naznačeno, Rakise víc zajímala ta čuba než liščí lebka. „Ty to ještě nevíš? Jsem Arrakis, princ nihilský.“ Tož nějak věděl, že úplně všichni cizinci nebudou vědět, kým je, ale řekl to tak, aby to znělo, že je to mimořádně důležitý fakt. A taky že byl! Měla by to vědět. „A ty jsi odkud?“ S tím, že v Norestu byly jen čtyři smečky, mohla být už jen z Azarynu nebo Kultu. Ostatní pachy znal.