Príspevky užívateľa

Nastal den D - den, kdy si Rakis přijde pro svojí pomstu. Ano, konečně snad dnes zmlkne o svých nevyřízených účtech s husou límcovou, protože dnes je odhodlán jí dát jednou provždy na frak. Nebyl tu na to ovšem sám - i když by se z pomsty veselil více, kdyby jí od začátku do konce ulovil sám, chtěl se pojistit, že bude skutečně úspěšný. A to v případě tohohle zvířete půjde jedině, když na něj bude více jedinců. Dva. On, Ghaa'yel a Dante. Dva a půl tedy. „Moje představa je taková, že jeden z nás - Dante - bude celou situaci pozorovat zpovzdálí, a včas nás informovat o husím útoku jedem. Já a ty jí obklíčíme, přičemž ty ve vhodnou chvíli upoutáš na sebe husy pozornost, a já jí skočim zezadu po krku.“ Vysvětlil svou plánovanou taktiku své příbuzné, Ghaa'yel. Ano, tohle dávalo asi největší smysl, ale jak to pak bude ve skutečnosti, to mohlo být úplně jinak. S bratrem ale se s husou setkali, a věděli tak, na co se mají připravit.
Tak strašně by si přál, aby našel tu jednu konkrétní husu, která si tehdy bratry podala. Tak moc osobní to bylo. Poznal by jí bezpochyby podle zranění, které jí sám na límci způsobil. Je to však jen zbožné přání, a pokud jim osud do cesty přivede jiného zástupce tohoto ptactva, nepohrdne. „Chci jí dnes mrtvou.“ Vznesl ke svým společníkům důrazně tato slova. Nebyl to žádný rozkaz, nýbrž volání jeho ještě stále uraženého ega, které se nechalo zbít přerostlým opeřencem. Bez jejího těla se dnes prostě domů nevrátí.

Tak přeci došel na místo setkání, kde už na něj čekal S'Arik. Vychován byl, aby měl nějaký respekt ke starším a váženým vlkům, a proto ho v sobě bezpochyby i kousek měl, nelze však popřít, že v sobě držel i kus puberťácké nabubřelosti. Obzvlášť Rakis velmi snadno sklouznul k povýšenému vystupování, které u něj jako prince nemohlo být velkým překvapením. Sázel na to, že si může k ostatním dovolit vše co se mu zlíbí, protože na něj nikdo nemůže. Jak skutečně odvážný bude nyní, to se teprve ukáže.
Nemohl si nevšimnout, že si děd s sebou vzal i svou zbraň. Právě na té spočinul na malou chvíli jeho zrak. Jeho jedinou zbraní byly jeho tesáky, jeho tělo, a právě v to doufal, že dnes bude potřebovat. „Má očekávání?“ Zopakoval a pohlédl na tmavého vlka, v jehož výrazu skutečně žádnou emoci nezahlédl. Ani Rakis na sobě žádnou aktuálně nedal znát. To přijde. „Očekávám, že se přiučím něco nového a užitečného. Věřím, že vaše rady mi dnes dají cenný základ - nejen - do rytířského povolání.“ Pronesl a střihl uchem. Řekl to tak, aby bylo zřetelné, že je dnes připravený poslouchat, a rady k němu mířené nepřijdou vniveč. Věřil sobě, věřil svým fyzickým predispozicím, a to bylo klíčem k úspěchu.

Tak se zdálo, že Enkidu měl vskutku zajímavou výchovu. Přinesla ovoce? To se zatím úplně nedozvěděl. „Jako rytíř byste byl důležitou částí smečky. Tou takřka nejdůležitější. Tímto povoláním nic nezkazíte, ovšem to jsem s vámi řešit nešel.“ On to stejně aktuálně řešit ani nemohl - sám Enkidu si o svém povolání bude muset rozhodnout. Dle matky se tu vlk mohl rozhodovat celý život o tom, co bude dělat, no, jestli Rakis usedne někdy na její místo, tohle rozhodně změní. Každý musí přiložit tlapku k dílu, nelze se celý život jen poflakovat! „Jaký byl váš důvod k připojení se k nihilské monarchii?“ Chtěl ještě vědět, dřív, než se konverzace definitivně stočí k bojovým technikám.
„Než budu mít povinností nad hlavu, mohu se věnovat tomu, čemu se věnují zdejší smrtelníci. Ostatně je v mém vlastním zájmu, abych z každého řemesla znal aspoň základ. Máte mě vy co naučit?“ Vyřkl pak svou myšlenku, kvůli které přišel. Ať už Enkidu přišel odkudkoli, jeho znalosti a zkušenosti cenné být mohly.

Nuže, ten pozdrav, který dostal od Enkida, se mu příliš nelíbil, ale rozhodl se tomu nevěnovat více pozornosti. Jistě se tenhle bezdomovec brzy naučí jak by bylo vhodné oslovovat výše postavené jedince. V téhle smečce nakonec platilo, že všichni vlci jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější. „Věřím, že můžete.“ Švihl ocasem a přejel vlka pohledem. Výraz, kteýr měl 24/7 v tváři opravdu mohl vlku napovědět, že to, co potřebuje, nebude zrovna pozitivní, ale nebylo tomu tak (takřka). Pokud ovšem není pro nováčka práce slovem, které nechce slyšet. „Samozřejmě jsem vás viděl při vašem přijímacím testu, a udělal jste na mě dojem,“ řka, a vlastně nelhal. Dojem udělal, ale né úplně pozitivní. „Nechat se zahnat do kouta od někoho, kdo je o tolik čísel nižší, než jste vy sám, a pak ještě žadonit o možnost použití magie, to chce skutečnou odvahu.“ Ušklíbl se, když mohl svoje původně pozitivně laděná slova převrátit v uštěpačné rýpnutí.
„I tak jste pro přijetí vynaložil více úsilí než jiní, a to je jaksi chvályhodné.“ Tahle slova mu už tak snadno přes držku nešla, to se ví. „Bylo to ale jen takové divadlo, že ano? Řekněte mi, že umíte skutečně bojovat.“ Požádal ho o odhalení. V takovém divadle jeden musí jen a pouze vypadat, že na druhého útočí, ale skutečné použití zubů nebo zbraní nebylo tak úplně taktní. Zvládl by se tedy Enkidu skutečně rvát, kdyby na to přišlo? O to tu princi nakonec šlo.

Po té velevážené návštěvě dědy ze smečky Přízračných byl Rakis domluven, že se zde se svým praotcem sejde, aby se přiučil něčemu z jeho řemesla. Za svých mladých let byl prý bojovníkem, a tak by byl Arrakis hlupák, kdyby se toho nepokusil nevyužít. Měl tedy trochu obavy, jestli si svá mladá léta ten staroch pamatuje, ale nechtěl ho odsoudit dřív než by k tomu dostal šanci. Nakonec zvládl dlouho cestu přes celý Norest - a to je dle rodičů dost daleká cesta -, a tak mu očividně i na stará kolena zdraví sloužilo. Navíc návrh odkýval docela ochotně, a tak Rakis mohl nabýt dojmu, že se na to setkání třeba i těší. Nebyl si tedy jist, jestli by takovou emoci ve tváři starého vlka našel, ale domyslet si jí mohl, ne? Na prince Arrakise se musel těšit každý. Každý kdo ho dost dobře neznal.
Mířil na horskou louku, kterou neměl sice nazpaměť nachozenou, ale věděl, že naskýtá klid a prostor na výcvik, který by se měl odehrát. Rakis si to asi maloval úplně jinak jak ten nebohý děd, ale bylo to vlastně dobře. Bylo dobře, že se mýlil ve svých představách, a ač se mu to třeba nebude zprvu líbit, naučí se něco skutečně užitečného. Jen přitom bude možná muset spolknout své ego, a to bude, panečku, hodně tvrdý oříšek.

Ovšem, že vůdce smečky zajímá, v čem je potenciální zájemce o členství dobrý. Dávalo to nanejvýš smysl, a jestli to Tae'hovi tak nepřipadalo, byl prostě hloupý a smeček neznalý. Matka se od synáčka dozví, v čem je tenhle jedinec možná zajímavý. Máti se toho dozví ale mnohem víc, a jistě jí to bude zajímat. Nuže, následující slova cizincova trochu Arrakise překvapila. Nedal to na sobě sic znát, ale poznal to sám v sobě, a to ho ovšem vytočilo. Nesnášel, když ho někdo byť i jen trochu vyvedl z míry. „Pokud nevíš, co smečka nabízí, a tedy vlastně ani nevíš, proč se chceš přidat, tak jsi to ty, kdo o něco přichází. Ty po nás něco chceš, né my po tobě.“ Podrážděnost v jeho hlase se dostávala na povrch. I když Tae'ha věděl, že Rakis je synem panovnice, stejně měl drzé kecy. S tímhle moc nepochodí. „Takže sbohem.“ Po jeho poslední větě se s ním jízlivým tónem rozloučil. No a ovšem zůstal stát na místě, stejně jako se odchodu zdráhal tmavý vlk. Tak nějak tušil, že tohle byl jen trik, jen manipulace, kterou chtěl Rakise snad donutit, aby ho na kolenou začal prosit, aby se ke smečce přidal. To mu vykouzlilo úšklebek na tváři, neboť pokud při tomhle setkání nabyl dojmu, že zrovna Arrakis bude někoho o něco prosit, tak asi spadl z višně.

Nakonec Rakis byl ještě mladý, a ve všem se jen učil, cvičil. A to i v manipulaci ostatních, i to se musel naučit, ač sklony k tomu měl asi přirozeně. Přirozeně přemýšlel, jaké odpovědi a jaké reakce jsou pro něj nejvýhodnější, nebyl impulsivní. No, dobrá, možná v případě tuláků ty emoce ještě neovládal tolik, ale oproti jiným bylo dost zřejmé, že v rodině fanoušci citového zabarvení zrovna nejsou. „To je užitečná schopnost,“ uznal jen, a tenhle fakt si zapsal hluboko do kůry mozkové.
Není bojový typ. Co však není, může být, hm? A touhle magií by skutečně stačilo, kdyby jen uměl nějaké základy boje, a dále se klidně věnoval špehování. Matka by každopádně měla o téhle schopnosti jedince vědět, a měl by jí to říct. Nebyl si totiž jist, jestli by to Tae'ha přiznal. Rakis si totiž dost jasně uvědomoval, že tahle magie mu může být i velkou výhodou právě při takové přijímačce. Stejně jako mladý princ mohl chtít s jinými manipulovat, jen to měl o dost snazší. „Matku bude určitě zajímat, co smečce můžeš nabídnout.“ Řekl mu, aby osvětlil, proč se na to ptal. Ptal se ale nakonec kvůli sobě, protože dřív nebo později smečka bude patřit jemu. A on tu líný a neschopný lemry nechce.
Střihl uchem a pod fousky se ušklíbl. Takže Arrakis mu ukázal jen špetku vlídnosti, a tady bezďák si už myslel, že ho bude k členství přemlouvat? Tak to sotva. „Měl bys raději přemýšlet, jak matku přesvědčíš, že té své magie nevyužíváš k tomu, aby tě bezmyšlenkovitě přijala. Jak dokážeš, že zvládneš být smečce věrný. Protože to je skutečně důležité - věrnost a loajalita.“ Dělal si teď z matky takový štít - moc dobře si uvědomoval, že jako děcko tolik respektu nevzbuzoval. Byl sic urostlý, tvářil se 24/7 jako kakabus, ale pořád byl jen odrostlé vlče, kterého se každý bál jen z jediného důvodu - jeho matka je panovnice. Byl to protekční spratek, nic víc, a věděl to. Aspoň prozatím.

Rakis asi neměl v krvavé rance zas až takový zájem jako sestra. Bral to tak nějak jak to je, moc hluboko nad tím nedumal. Mohl se na to ostatně zeptat později někoho dospělého, někoho kompetentního. „Jo, Vidim, že to jde ze mě.“ Ujistil se bližším pohledem k polštářku packy. Určitě nebylo krve jako z vola, to se sestra nemusela bát. „Asi jsou toho packy plný.“ No! Ty polštářky! Tak měkké, a plné neznámého! jenomže, kdyby byly plné jen téhle tekutiny, asi by se po nich nechodilo tak dobře, ne? Nevěděl. Na to měl ještě moc malý mozeček, a moc málo zkušeností.
Přikývnul. „Jo.“ Nakonec to tedy odsouhlasil. Červená byla dobrá, sladká. Jen mu přišlo zvláštní ochutnávat něco, co vyšlo z jeho těla - z jeho tlapky. Přestal se však nadále zkoumat, a přesunul pohled k sestře, která už zase začala hledat něco kolem. No jo, to zpropadené zvíře, kterému se musí Rakis pomstít za to, že ho štíplo do tlapky!! kde jen ale bylo? „To? Jako to zvíže?“ Ptal se, aby se ujistil, že to dobře pochopil.

Vida, vlk z něj chtěl udělat blbce, a nakonec byl blbcem sám. Arrakise však dost zaujalo, když začal mluvit o své magii. Tohle bylo téma, které měl ještě dost neprobádané, sám nevěděl, co za schopnost bude mít on. Třeba nebude mít žádnou. To je představa strašidelná, protože správný všestranný jedinec nějakou magii mít musí. „Tak to je zajímavé. Dokážeš tedy číst myšlenky?“ Přimhouřil oka. V takovém případě by si na jedince začal dávat velký pozor. Na druhou stranu... taková schopnost může být pro smečku nakonec dost přínosná, kdyby došlo k nějakému mezismečkovému konfliktu.
Ano, to byla jeho slova, za kterými si stál. A neřekl na to zhola nic. Tenhle týpek nemusel být zablešencem, avšak jestli skutečně přišel žebrat o členství, prokáže to. Nakonec Rakisovi o nic nešlo, že?
„To si myslím,“ nepatrně se ušklíbnul. Hezké zjištění, že v rodině nejsou jen nudní a zblblí jedinci, ale také jedinci, kteří s ním sdílí zapšklost. Koluje jim to krví! „V zimě jsem to tu neviděl, ale ano, je to tu pěkné.“ Poměrně. Na něj to bylo asi až příliš obyčejné, neboť nebyl zvyklý obdivovat přírodu kolem sebe. Příroda prostě byla a je, a on nebyl žádný požitkář, aby si užíval procházky při kterých čuměl do korun stromů. „To záleží. Naše smečka nemá o členy o nouzi. O co nouzi má, jsou fyzicky zdatní vlci schopní boje. Takový jest můj skromný názor.“ Ano. Rakis je kluk velký, a chce se učit. Učit bojovat, ale kromě otce nemá s kým, neboť zde už nikdo toto zaměstnání nezastupuje. Je to ostuda. Když bude smečka napadena - protože to se stát může -, kdo jí ochrání? Léčitelky? Špehové? „Pokud nejsi jen příživníkem, nevidím důvod, proč bys to vlastně nemohl zkusit. Třeba uděláš na matku dojem.“ Tož byl to vlk vcelku urostlý, a s užitečnou magií. Mohl se hodit.

Arrakis tu byl dnes z jednoho jediného důvodu - chtěl se sejít s tím tulákem, který již nebyl tulák, avšak hrál hlavní roli v tom divadle na pláži. Matka se konečně pochlapila, a dala nihilské občanství tulákovi za nějakou snahu, nikoli jen za pouhopouhé fňukání. Ač to tedy bylo šokující, v Rakisových očích si Enkidu zasloužil vstup do smečky. Jestli mu to vydrží, to už je věc druhá, ale zatím pro členství v Nihilu udělal víc než jiní. Aspoň co tak Rakis vypozoroval.
Jestli byl v něčem ve svém aktuálním věku dobrý, bylo to stopování pachu. To totiž mohl trénovat pořád, a nepotřeboval k tomu žádné cizí rady, ani doprovod. Proto se na pach nového člena monarchie napojil velmi snadno, a následoval ho do hraničního lesa bez problémů. Nejen, že by ho rád trochu vyzpovídal, ale také by chtěl, aby ho něco z boje naučil. Chtěl umět jiným rozbít držku, a to takticky, nikoli z pouhého vzteku, který aktuálně jeho schopnostem dominoval. Otec neměl na něj příliš času, a jiní kompetentní jedinci tu moc nebyli. Smečka rozhodně trpěla na nedostatek fyzicky zdatných jedinců, to už věděl.
Vlka našel ležet u stromu, válet se, ale nemělo to mít dlouhého trvání. Rakis ho hodlal chudáka zapřáhnout, sotva se tady začínal zabydlovat. „Dobrý den,“ pozdravil Enkida dřív než k němu došel. Když něco chtěl, zvládl být i slušný a spořádaný.

No, ano, vlastně se chtěl jen pochlubit. A taky chtěl, aby si jeho jméno pamatoval celé, když už se hodlal... ucházet o občanství nihilské? Bylo tomu tak? Jeho hladové oči vypovídaly, že přesně z toho důvodu čenichá kolem. Co ale mohl Rakis vědět o jeho skutečném záměru, že? „A proto ses mě ptal, jak se jmenuju?“ To mu teda nežral. Kdyby ho znal, jistě by ho přivítal jinak. Teď se jenom snažil změnit ten první dojem, který tu udělal, ale žel - první dojem je jen jeden. Štěstí bezdomovec měl, že na Rakisovo názoru zas tolik nezáleželo. Matka neměla vždy všech pět pohromadě, a do smečky byla schopná přijmout kdejakého vola.
„To ovšem neznamená, že každému potulnému zablešenci skočíme kolem krku, že?“ Ptal se ho, jestli si takto vykládá, že je nějaká smečka přátelská. Podle Arrakise byla ta nechutná obětavost mnohých členů smečky akorát jen slabinou. Viděl to na matce, když se tak snažila bratříčkovat s kdejakým tulákem, protože to údajně přinášelo smečce výhody. Až jí nějaký tulák sejme, bude se ještě hodně divit. „Vida, tak už jsi poznal kousek mé rodiny. Ghaa'yel je má příbuzná.“ Řekl, aby bylo cizákovi jasné, odkud asi ten vítr vane. Rakis jí moc dobře neznal, ale ovšem věděl, že do jejich rodiny patří. Sestřenice přes koleno? Tak něco. „Přesně tak.“ Potvrdil mu. Byl dítětem celebrity, a byl by hlupák, kdyby toho nevyužíval. „Máš tedy nějaký důvod, že se zdržuješ ve zdejším okolí?“ Chtěl potvrzení, že opravdu hledá útočiště v jeho smečce.

Ó ano, myslel rozšlapat. Věřil si, že to zvládne, protože to zvládnout chtěl. Prostě jenom aby zjistil, jaký zvuk to udělá, až na to svojí vahou došlápne. Bylo mu jedno, jestli rozšlape její hromádku nebo si najde nějakou svou - nebylo to osobní. Není to osobní, a proto je v pořádku to udělat. „To já se pak sám psesvěčím.“ Ujistil jí, že si nemusela dělat starosti.
Zkoumal ranku asi se stejnym zájmem jako sestra. Ještě mu nikdy červená netekla, tohle byla úplná novinka! „To ne, nejed. Jenom lůžovy maso z máminy tlamy.“ No, myslel natrávenou potravu z rodičovských žaludků. Nic jinýho červenýho zatím nejedl, aspoň se na to nepamatoval. Nemyslel si ale, že to má něco společného s tekutinou, co mu z rány tekla. „Kolik tam toho je? Tlochu to štípe.“ Štípalo to, protože se mu tam dostal písek, ovšem.
Od rány přesunul pohled k sestře, když ho pobídla, aby to ochutnal. Jako on vybízel Danta, aby ochutnal tu mrtvou žábu, hm! Toto však nebylo žádné mrtvé zvíře, tohle bylo něco, co patřilo k němu samotnému. Ta tekutina byla jeho!! Viděl to na vlastní oči. „Voní to divně.“ Myslel si, ale tlapku nakonec s menším zaváháním olíznul. Ah, ta chuť - ta chuť byla zvláštní. Trochu vzdáleně připomínala natrávené maso z úst matčiných, ale byla jinčí. Čerstvější, a vlastně docela dobrá. Neznal pachuť kovu, a tedy to nemohl přirovnat právě k nějakým mincím, ale i to se třeba jednoho dne naučí. „Není to patné.“ Vyřkl tedy své hodnocení.

Rakis ovšem nemohl vědět, co má cizinec zas za schopnosti, a tak si prostě jen myslel, že je drzý. Jak jinak - tuláci jsou prostě neskutečně nevychovaní burani. O něm matka říkala, že se občas chová jako buran, tak jak by v jejím očích vypadal asi tenhel maník? Jistě né moc reprezentativně. „Nic dobrého to o tobě nevypovídá.“ Přimhouřil oka. Jeho nejsilnější zbraní byla ovšem v tomto věku jeho nátura a maximálně snobská výchova. On byl z královské rodiny, on si mohl dovolit na ostatní machrovat. Nakonec on tu byl doma. „Arrakis Falcone y Gracewood.“ Nakonec s nepatrným pokývnutím hlavy představil sebe celým jménem.
„A co jsi slyšel?“ Zajímalo ho. Slyšel o smečce od tuláků? Co se mezi bezďáky povídá? Drby chtěl ovšem znát, protože byl zvědavý, a chtěl mít onen přehled. „Princ neznamená vládce. Moje matka je však panovnicí.“ Odpověděl mu vcelku stroze, avšak s typickým drzým podtónem. To aby si cizinec začal dávat pozor na jazyk. Co se tu odehraje, Rakis matce přetlumočí, možná si i něco přibarví, pokud ho bude bezdomovec hodně vytáčet, a uvidí se, jak se k tomu máti postaví.

Tak tu myš trochu zmáčknul, a ejhle - skutečně z ní obsah její tělesné schránky vylezl. Rakis se nad tím docela zaksichtil. Asi to nebylo úplně podle jeho představ. Nevonělo to ani nikterak vábně, vzhledem k tomu, že myš tu už nějakou hodinku na sluníčku ležela. Podtrženo sečteno, nesnědl by to. Naštěstí ho o to nikdo ani nežádal. Následně to v něm trochu cuklo, protože zaslechl, jak na něj někdo volá. Jak byl zabraný do toho, co tu dělal (ať už to bylo cokoli), nevšiml si, že ho přitom někdo viděl. „D-doblý den.“ Pozdravil na oplátku, trochu nejistě, neboť nevěděl, jestli princezna Rivera nebude mít nějakého komentáře k tomu, co tu chlapec vyváděl. „Jenom si tak hlaju.“ Odpověděl a věnoval jí pohled. Ovšem toto nebylo ani zdaleka jeho první setkání s touhle příbuznou, ale že by k ní měl nějaký vztah, to se říci nedalo.

Přes specifický zápach bažiny nebyl pach tuláka tak zřetelný, jak by si Rakis přál, ale ono netrvalo dlouho, a jeho autor se ukázal na obzoru. Byl to tmavý okřídlený vlk, který se krajinou kolíbal až příliš vesele. Na poměry na které byl Rakis zvyklý tedy rozhodně. To ho poněkud rozhodilo, obzvlášť, když se pak jedinec začal přes bahno brodit směrem k němu. Sám stál hezky na suchu, do tý špíny by tlapku nesmočil, a taky má někdo takové buranské způsoby? Víc buranské než ty jeho?? Well, tohle by se rozhodně matce nelíbilo. „Hej?“ Procedil mezi zuby. Takhle ho tedy ještě nikdo nepozdravil. A tak se stalo, že už při prvním dojmu se cizinci podařilo prince namíchnout. Né, že by to byla zrovna kdejaká výzva.
Ano, malá kulička Rakis, no ovšem. Tenhle sedmiměsíční fakan malou kuličku nepřipomínal snad už ani z dálky. Z blízka bylo v jeho výrazu poznat, že jde o mládě, ale do výšky už tolik nerostl. Byl to velký hoch s dospěláckou srstí. Nebyl ani zdaleka dodělaný, ale byl to kus!! „Spíš kdo jsi ty? Já jsem Arrakis, princ nihilský, to bys měl vědět.“ Celý svět by měl vědět, kdo on je! A proto to řekl se zřetelnou dávkou sebestřednosti, doufajíc, že ho tulák nepocáká bahnem.