Príspevky užívateľa

Panovník nihilský byl rád, že ho Daněk ohledně dalšího propojení myslí kontaktoval sám a zcela dobrovolně. Totiž, sám se k tomu tak úplně neměl, a to nejspíš kvůli aftermathu, který po prvním využitím magie v plném rozsahu cítil. Migréna byla jeho novou noční můrou. Bylo však třeba s tím pohnout co nejdříve, už kvůli plánovanému povyšení zrzavého bojara. V první řadě šlo ale o jeho očištění, které mělo konečně i monarchii vysvobodit z těch Rakisových tajností. Štít bude na chvíli čistý.
Počkal na smluveném místě setkání a zíral do mořských vln. Snad by mořský vzduch mohl migréně trochu ulevit. „Daňku, zdravím,“ pozdravil pak vrstevníka, když se před ním zjevil, „jak se cítíte?“ Byl připravený? Rakis doufal, že druhý pokus už bude dostatečný k tomu, aby se v následujících dnech mohl vydat za Přízračnými.

Ano, toto rozhodně speciální bylo. Praotec si o spolupráci s tím svým papouškem mohl v takové míře jistě jen nechat zdát. „Umím si představit, že by takový styl lovu mohl být opravdu nápomocný, i snad při společných lovech. Myslíte si, že by váš společník fungoval i při lovu jiné zvěře?“ Aktuálně jen vyzvídal, nevěděl, kterou další kořist má na mysli. Dal by se však naučit, aby byl nápomocný třeba i při lovu vysoké? „Nikdy to není ztráta času, pokud to na monarchii vrhá dobré světlo. Vaše myšlenkové pochody mě baví, Daňku.“ Švihl ocasem. Ať už jeho původním záměrem při hře s opeřencem bylo cokoli, nyní to přineslo ovoce, z kterého může těžit celá smečka. A to byl mindset, který byl v Nihilu potřeba - Nihil povstane z popela, ale bylo to zásluhou i jejích členů, nikoli jen a pouze Rakise.
Chvíli ještě sledoval toho bojarova mazlíčka, než k němu zase přesunul pohled. „Až se vyřeší to všechno s Přízračnými, rád bych z vás měl barona. Zasloužíte si,“ řekl mu. Baronem mohl být už dávno, kdyby nebyla jeho situace tak zapeklitá. Nemohl projít ceremoniálem důvěry, pokud měla být jeho identita nadále skryta. „Řekněte mi - pokud však mému svědectví o vaší mysli Přízrační uvěří, a postarají se o Apollyona se vší náležitostí, nebudete se snad chtít vrátit domů?“ Kolik času do bojara vložil, a on by se mu takto odvděčil? Na jednu stranu to chápal - sám by rád chcípnul tam, kde se narodil -, ale zde to byla situace už zdánlivě jiná. Navíc, Rakis mu rozhodně nehodlá zakazovat se s rodinou v Přízračných stýkat.

I kdyby mu to bylo nepříjemné k neunosnosti, nepřiznal by to - protože nikdo lepší, kdo se mohl zhostit tohoto úkolu, zkrátka neexistoval. Den, který se původně tolik nevydařil, najednou nebyl až tak zlý. Naopak - setkání s Darinou tento den jasně odliší od těch, na které by snad nerad vzpomínal. Párkrát jí čenichem lehce projel srst na krku, snad aby lépe nasál její pach. V péči o ránu jí však nevyrušoval.
„Ano, všichni. Dva z nich našli útočiště dokonce v Přízračných - našich spojencích.” Rakisko si šel stěžovat, jak mu každý hází klacky pod nohy. On byl tady ten chudák! „Nepochybně. Když se ale celá rodina po incidentu semkne a odejde, v mých očích tím s činy své matky souhlasí. Nikdo se tehdy o své místo v monarchii nerval.” Pověděl jí. „Ovšem, že kdyby zůstali, je k nim královská rodina obezřetnější - to jde ale změnit správnými činy.” Typický argument těchto zrádců? Že by jim to Rakis dával sežrat. Jistě, dal, ale také by jim prokázal adekvátní respekt, kdyby za ně mluvili činy.

Asi by neočekával, že by se Darina na patě otočila, kdyby ho tu takhle viděla - ale nakonec jí přeci jen neznal tak dobře, a neměl by si být ničím tak zarytě jistý. Ale to by nebyl král nihilský, kdyby nebyl o svých domněnkách tak přesvědčený, že? Stále byla podle pachu tulačkou, a tak to tedy znamenalo, že pokud se již se svým bratrem setkala, nebyla tak odhodlaná se k Azarynu přidat. Že by se jí panovník skutečně tak zaryl pod kůži? Ostatně co jiného - nebyl to i důvod, proč se nakonec rozhodla vydat za ním, když v blízkosti cítila jeho pach? „Vzpomene si na mě pokaždé co se zhlédne ve vlastním odraze.“ Ujistil jí, že má v tomto pravdu. Seraphinin obličej byl zkrášlen jak si náležitě zasloužila.
Nechal se prohlédnout, ale sám měl oka jen na šedivé čubině. „Něco, k čemu se schylovalo už dávno,“ řekl dosti neurčitě. Když mu hlavu sklonila k ráně, necukal se - snad si i přál, aby to byla právě ona, kdo mu rány očistí. Pozvedl sic tlapku, neboť to zaštípalo, ale neuhýbal. Takovou péči si ani nezaslouží - neznamená to však, že si jí neváží. „Ta atentátnice mojí matky měla také vlčata - stejně stará jako já a moji sourozenci. Nikdy jsem s nimi nebyl úplně za dobře, obzvláště s jednou z nich - aktuálně tulačkou -, s kterou se v okolí docela aktivně potkávám. Dali jsme si přes hubu - tak to prostě mělo od začátku být.“ Za její péči se jal jí povědět aspoň ohledně celého incidentu pravdu.

Už byl skoro doma, a přesto se rozhodl na chvíli zakempit na jarní pastvině, aby si olízal rány od tý černý čubky. Cítil, jak ho hryzanec na zádech pálí - a to fest - a nechce ustat. Tušil, že kdyby to bylo v zdejším vesmíru možné, bude tahle rána zralá na šití - ale žel si na ní skoro ani neviděl, tak nemohl odborně posoudit. Cítil však, jak má kolem ní chlupy krví slepené. „Svině vlasatá,“ zanadával si pod fousky, když se posadil, aby si ránu očistil. Ale nešlo to. Byla hnedle za zátylkem, takřka na rameni, ale nedostal se k ní. A to ho - jak už asi tušíte - dopalovalo. Bude muset navštívit ranhojiče, aby se mu na to podíval. Snad Sashu, neboť Ghaa'yel setkání se svým panovníkem jaksi bojkotovala. Hm, proč asi?
Nervíky ho však trochu opustili v momentě, kdy se k němu dostal pach, na který při svých toulkách divočinou tak dlouho čekal. Tak dlouho - snad měsíc a půl? To nebylo tak dlouho, ale pro netrpělivého krále nihilského nejspíš ano. Obzvlášť, když se jednalo o ní. Našpicoval uši a svůj zájem přesunul směrem, odkud se k němu pach linul. Přibližovala se. A on neměl v plánu nikam odcházet.
Trpělivě si na ní počkal do chvíle, než jí konečně spatřil. „Rád vás znovu vidím,“ řekl a nelhal - o tom ostatně svědčil i jeho ocas, který se mu na sněhu trochu rozkmital, „ale nejsem si jist, jestli jste mě odchytila zrovna v tu nejlepší dobu.“ Koutky se mu lehce zvedly v úsměv. Rozhodně nedopadl tak jako Seraphina, ale nemusel se před Darinou prezentovat jako zbitý pes, že?

Tahle čuba měl drive a měla i game, ale neměla ho v sobě tolik co Rakis. On teprve začal, mezitím co ona končila. Pěkně ho teda pohryzala na zádech, až se musel nepříjemně ošít a cvaknout po ní. To už se možná ani netrefil, a jestli ano, tak jen o kůži či pár chlupů. Nereagoval na její slova, jen a pouze se ušklíbnul. „Udělej něco pro svý dobro a vzdej to.“ Poradil jí dobře míněnou radu. Ona už jí měla ale nejspíše na mysli, protože se za vteřinku uchýlila k útěku. V očích Rakisových to útěk tedy rozhodně byl. Sledoval jí stále napružený - snad kdyby se rozhodla na něj znovu naletět. Ale dobře udělala, když se jala rvačku opustit.
„A já dokonám trest, který tvá matka skutečně zasloužila.“ Oplatil jí tato slova. Skutečně dospělácké od nich obou. Pak už adrenalin v krvi Rakisové začal pomalinku ustupovat, a on mohl vydechnout. Nuže, pěkně mu nandala, aspoň co se těch zad týče - jestlipak mu tam zůstanou zas nějaké další jizvy? Brzy bude před nihilskými vypadat jak vysloužilý válečný veterán. Ach! Měl by se možná začít trochu krotit. V tuto chvíli na to bylo ale už pozdě.

Podařilo se mu ji ranit. Tuto skutečnost si uvědomil, když se z jeho skusu vytrhla a on v držce ucítil její krev. Vizuální potvrzení její nové vizáže už bylo pouhým bonusem. Nyní už na něj skutečně bude moci myslet každým dnem i nocí, jakmile se zhlédne ve svém odrazu. Tak je to správně.
Měla něco na srdíčku, proto otevřela hubu, aby z ní zas mohla vypustit nějaký žvást. Rakis zůstal s ocasem vztyčeným stát v pozoru, připraven lekci opakovat. Nebo má snad Seraphina už dost? To snad ne! „To sotva,“ ocasem švihl a přimhouřil oka. Ach, ta jejich šarvátka z dětství - to si na to furt pamatovala? Tehdy ten závod vyhrála jen díky křídlům, a mimíska Rakíska to vytočilo. Neznamenalo to však, že by jí křídla záviděl - uvědomoval si však, že proti obyčejným vlkům jsou tito vlci ve výhodě. Tak nějak už při těchto slovech tušil, co má Seraphina na mysli, a tak když na něj nalítla, byl připraven se bránit. Hned se po ní ohnal, zakousl se jí nejspíš nějak k rameni, a nehodlal jí nechat jej vynést někam do oblak. To by vskutku mohl být jeho konec - a to nešlo.

Když se mu podařilo čubu tak snadno shodit na zem, musel toho maximálně využít, aby jí tam už udržel. Chytil jí pod krkem, takřka jako lovnou zvěř, a držel. Jeho úmyslem nebylo jí tu usmrtit, ale z tohohle se tak možná zdálo. A možná že nejen zdálo. Seraphina se ovšem nedala, a zadníma nohama ho začala drápat do břicha. To bylo zlý - musel se stáhnout. Nepřestával však vrčet a chňapat po obličeji. Tak se ostatně pokusila i jeho oponentka - sama musel dobře vědět, že v obličeji je to nejcennější. Čelist, bez níž vlk nemůže žrát, oči, bez níž nevidí, a hlavně nos, bez kterého je vlk ještě víc slepý jak bez zraku.
Když se ho jala chytit za tlamu, sic ho držela tlapama kolem krku, ale z tohoto sevření zubů se jí vysmeknul, aby jí sám cvaknul v ksichtě. Mířil k očím, protože přesně to jí teď nejvíc oslabí. Měl v plánu jí jen pocuchat, nebo jí snad ukončit? Sám nevěděl, neboť byl poháněn jen a pouze adrenalinem.

U té magie je potřeba zkrátit vzdálenost, při které Jessica necítí skoro žádné nežádoucí účinky, a to klidně až na 20 metrů. Omezila bych i počet použití, třeba na dvě použití během hodiny. Podle toho je pak třeba specifikovat i dobu regenerace po použití magie na delší vzdálenost, která bude samozřejmě delší.

Bez větší reakce sledoval tu její reakci - uvnitř se nepochybně bavil, navenek ale emoce znát nedal. Né víc než by jich bylo třeba ukazovat. „Jen klamavé představy o životě v monarchi - to jí k tomu vedlo. Bodla kudlu do zad všem, kteří jí dali domov. Za to zasloužila pykat.“ On a jeho nikdy nekončící - a nyní vlastně i dost iracionální - honba za pomstou. Za pomstou, kterou by ani neměl být oprávněný vykonat - ale přesto se za touhle vizí honil. Jaká by byla jeho skutečná reakce, stanul-li by jí tváří v tvář? Nebyl jen nezdravě upnutý na představě, která se nikdy nestane skutečností?
Arogantně se pousmál, když na něj začala křičet. No, úsměv mu z tváře zmizel, když od ní dostal flákanec. Na vteřinu se jako pokárané štěně zatvářil, snad možná že v hloubi duše věděl, že to bylo zasloužené. "Tohle jsem přehnal", řekl by, kdyby měl nějakou sebereflexi. Kdyby uměl zařadit zpátečku. Tahle facka v něm ale jen a pouze rozproudila adrenalin. Ok, říkala si o to. „Tos neměla dělat,“ řekl jí výhružně, a prostě po ní vyjel. Hned jí zubama mířil po krku, po obličeji - jako tak při rvačkách činil vždy.

Panovník nihilský si udělal výlet se svým poddaným. Takhle on byl k poddaným zlý, a vůbec se jim nevěnoval, no! Hlavně, že se o ně tak neustále zajímal a staral o jejich výcvik. O tom nakonec byl i dnešní výlet - výlet za azarynskými, aby Enkidu prožil nějaký pořádný trénink. Rakis si totiž nemyslel, že by měl v Nihilu nějaké worthy oponenty, asi kromě Ezikyela. Ezikyel byl ale aspoň velým příznivcem monarchie, a neměl problém s autoritami - tady Enkidu se musel trochu snažit, aby se ve smečkové hierarchii vyšvihnul. Proto přišla tato možnost, možnost, která ho třeba i k povýšení dovede.
„Hlavně se prosím hned neuchylujte k použití magie,“ požádal Enkida cestou na místo setkání. Ten výjev při jeho přijímání byl opravdu do nebe volající, až se panovník trochu bál, že se dnes bude za svého barona stydět. Neočekává, že s přehledem azaryňanovi nakope zadek, ale věřil, že se aspoň prokáže. Stačí se neztrapnit, a povýšení ho nemine. „Jsem si jist, že azarynští se nebudou zdráhat vám ukázat zač je toho loket - tak mě nenechte se za vás stydět, Enkidu.“ Potlačil povzdech, který bezpochyby v hrdle měl.
No a pak už dorazili na místo shledání, kde už někdo buď čekal, nebo tam na azarynského čekali oni dva.

Nelíbilo se mu, když kolem něj ta čuba začala kroužit, avšak nenechal se vyprovokovat. Už byl přeci velký kluk, dvouletý takřka, nebude se tedy rvát s pobudy na potkání. Ačkoli tady Seraphina by si to nepochybně zasloužila, a snad si o to i říkala. Nebo si o to říkal on, hm? S tou věčnou provokací, která jednoho dne musela mít někde konec. „Snad bys i chyběla, kdybys kdy byla monarchie součástí. Takto jsi odsouzena k osudu horšímu, než potkal tvojí matku.” Zdechnout sama jako bezďák co nikdy nic nedokázal - takový je její trpký osud. „Tohle byla tvoje volba, a já ani nikdo jiný z mé rodiny za to nejsme odpovědní. Každý svého štěstí strůjce.” Řekl jí, když si od něj odtáhl svůj úlovek. Jako by se snad jal ho krást jak nějaký chudák! Nikdy. Seraphina se vskutku zdála být plná výčitek, a Rakis automaticky předpokládal, že to budou výčitky směr královská rodina. Ty nesmysly, které z huby vyplodila i Bellanna.

Pohled na lovící Seraphinu možná vzrušující nebyl, no, pach čerstvě zabité kořisti už ano. I kdyby byl narvaný k prasknutí, tak při závanu čerstvého masa musel krotit chutě. Nebyl zvaný. Avšak kdyby se jejich příběh odvíjel od počátku jiným směrem, tak zvaný být mohl - ba co víc, mohl mít v téhle čubě třeba i kamarádku. Bohužel, král nihilský se z kokotismu nikdy nevyléčil, a tak tohle byly jen bláhové představy. „Vskutku,“ odpověděl jí a švihl ocasem. Zklamaný, ale i překvapený. Kdyby se nerozhodla monarchii bodnout kudlu do zad, mohla by být v jejích řadách skutečně užitečná. Smůla.
Faleš v jejím tónu ovšem vycítil, ale také věřil, že na každém vtípečku je trochu pravdy. „Tak to je ovšem vzájemné,“ nepatrně úšklebek oplatil. Tyhle provokace mu připomínaly doby, kdy byl smečce ještě přítomný Dante. Jak on ho rád trýznil! „Musí to být osud, že se naše cesty stále tak křižují - nebo se mi do ní stavíš záměrně.“ Provokace, jak jinak. Na tato slova pozvedl dominantně ocas, upozorňujíc jí, že jestli hodlá dělat nějaké hlouposti, on se nebude zdráhat do nich zapojit. Nepřišel se rvát, ale pokud nebude jiného zbytí, přidá se více než rád.

O přítomném pachu zvěře věděl, nijak ho to ale nevzrušovalo. Jídlo měl doma, a to ať už by si ulovil něco na území sám, či se jen nakrmil tím co přinesli poddaní. Byl to ale důvod, proč tu byl i pach Seraphiny, hm? Byla na lovu. Velmi brzy její kožich spatřil mezi seschlými trsy trávy, a rozhodl se jí pozorovat. V jeho světě musel být každý tulák živořícím mezkem, který sotva uloví veverku, natož srnu - a ještě k tomu sám. Chtěl tedy vidět, jak bídně na tom tahle čuba je. Čuba, s kterou se chtě nechtě Rakis setkával častěji jak s kterýmkoli jiným tulákem. Snad to už začínalo být i trapné, jak jim osud proplétal trajektorii života.
Ovšem ho potěšilo, když Seraphina první útok minula. Měla však výhodu, který obyčejný vlk jako on neměl - křídla. On musel být úspěšný už od prvního kousnutí, neboť dostat nějaký kopanec od kopytníka do hlavy, tak by se pak těžko znovu na lov napojil. Ale ovšem on by se tak snadno nevzdal jako jiní méně schopní jedinci. On nebyl obyčejným smrtelníkem.
Vše sledoval zpovzdálí, a když pak najednou stejně srnu ulovila, byl zklamán. Podcenil jí, a to ho nepochybně dopálilo. Jak rád by jí viděl prohrát. „Vida,“ pronesl k ní nezaujatým hlasem, „tak ty pořád ještě žiješ.“ Šok.

Tento incident se odehrál možná hnedle po setkání s azarynským alfou Zathrianem, možná někdy později. Rakis zde určitě však nebyl bezdůvodně, neboť on nikdy nikde nelelkuje jenom tak. Byl na cestě domů, přičemž tu kolemjdoucím zanechával pachové značky, aby celý svět věděl, kdo se jal tudy procházet. Jednou mu to tu celé bude patřit, ano - tomu skutečně věřil. Velká Nihilská Říše se stane skutečností, dřív nebo později. A nebude to jen a pouze ve snu.
Spousta pach zde byla starých a vyčpělých, no, zdálo se mu, že jeden mu byl povědomý - a nebyl ani tak starý. No jéje, s kýmpak se tu možná zas a znovu shledá? Sám se neměl k tomu se po pachu vydávat, neboť to bylo mimo jeho zájem. Jestli se tedy autorka ukáže bude zdánlivým překvapením. Ovšem pokud se rozhodne přiblížit, Rakis zůstával v pozoru.