Príspevky užívateľa

Vskutku nebylo běžné, aby se panovník nihilský vydával na obchůzky mimo kraj monarchie, když však nebyl zrovna postižený bolestí hlavy či snad migrénou, bylo třeba toho využít. Lehký poryv větru mu brzy donesl pach tulácký, a ani né tak vyčpělý, aby si myslel, že jde jen o stopu z minulosti. Někdo byl poblíž. Byl zvědavý, ale u něj zvědavost nikdy neznamenala, že se za někým půjde honit. Byl koneckonců králem - všichni se měli honit za ním. Šel tedy pachu naproti, ale velmi odměřeně. Jeden nikdy nevěděl, na jakého pobudu zde lze narazit - ač se nebál, že by se svou stavbou těla někomu nezvládl pocuchat kožich, tak bylo vhodno mít na paměti, že někteří oplývali magickými schopnosti, proti kterým by ani svaly nestály za zmínku.
Brzy spatřil autorku pachu - šedivou vlčinu, která se sama jala vydat jeho směrem. Její šedivý kožich a tělo zdánlivě obyčejných proporcí jej nepochybně zaujalo. Kdo by to byl řekl, že zrovna krále nejvíce zaujmou vždy jen ty šedé myši, hm? Naštěstí zde byla Darina, a tak tato nevinná duše unikne královskému lovu. Zařazením do programu o oživení milágovské linie by ale uniknout ani tak nemusela. „Přeji dobrý den,“ oplatil jí pozdrav bez nějakých emocí. „Nikoli. Mým domovem je nihilská kotlina u pobřeží moře.“ Pozvedl ocas nad úroveň svého hřbetu, aby dal vlčině najevo, že nestojí o přílišný fyzický kontakt - kterého se bál ve chvíli, kdy si jej párkrát obkroužila.
Když se představila, pokývl. „Arrakis Falcone y Gracewood, panovník nihilský.“ Zapřemýšlel, jestli jí nezahlédl na plese - kdyby ano, tak by se možná už i ona dovtípila, ne? Valnou většinu toho večera si zvládal udržovat přehled o všech přítomných, no, v jednu určitou chvíli se toto prolomilo, a on neměl na sítnici vypálený jiný obrázek než ten Darinin. Jak patetické. „Nevzpomínám si, jestli jsem vás mohl vidět na plese, či nikoli?“ Zeptal se tedy.

Když tu byl Rakis naposledy, byl ještě jen a pouze princem nihilským, a setkal se zde s velmi výřečnou členkou Kultu. Při vzpomínce na její rozhořčený výraz, když se jal urážet její nesmyslnou víru, se mu pozvedly koutky ve škodolibém úsměvu. Nebyla první ani poslední čubou, kterou tmavý panovník urazil. Možná, že i dnes se bude podobná scéna opakovat, potká-li zde zase nějakého vírou posedlého blázna. Jeho cílem to však nebylo. Nakonec už nebyl tím týnejdžrem, který si jako princ mohl dělat co chce. Nyní bylo v jeho zájmu se s cizinci kamarádíčkovat více než kdy dříve. U něj to tedy znamenalo, že se záměrně přestane provokovat vlky nepatřící k monarchii či spojeneckým smečkám. Tak prosté to bylo.
Šmejdil. Zajímal se o přírodu v zimě, zajímal se, jestli v okolí není nějaký zbloudilý tulák, který by snad potřeboval vysvobození z útrpného života o samotě. Jako tehdy Daněk. To chtěl sám osud, aby se k nim onoho deštivého podzimního dne zatoulal. Nihilčan, co se narodil jako Přízrak. Ale ani to nebylo definitivní - proč tedy zoufat nad statusem tuláckým, který není o nic víc permanentní?

Rakisko si na alfu azarynského počkal tak adekvátní chvíli. Mohlo to být rychlejší, kdyby se celý svět točil kolem krále nihilského, ale nebylo to ani tak zdlouhavé čekání, aby nad tím začal oči protáčel. Seděl nedaleko břehu samotné řeky, ale když zbystřil tmavý kožich Zathriana, postavil se a pozvedl ocas. Jen v rámci slušného pozdravu - dnes tu totiž nebyl, aby si něco dokazoval či na azaryňana machroval. Dnes bylo cílem se vzájemně respektovat.
Pokývl na jeho pozdrav. „I vás zdravím, Zathriane,“ střihl ušima a zběžně si vlka prohlédl. Na fyzickém stavu samotného alfy se přeci jen dalo mnohé poznat - kdyby byl třeba znatelně vyhublý, mohlo by to znamenat, že se jim zima nedaří přežívat tak dobře. Ale nic takového Rakis nezaznamenal - a ani to upřímně nečekal. „Přišel jsem na smluvenou návštěvu, která byla dohodnuta během plesu. Pokud tedy máte teď chvilku.“ Ujistil ho, že jeho návštěva neměla žádný urgentnější důvod. „Tak se zdá, že boříte stereotypy - na plese mohli mnozí azaryňané jít příkladem i některým Přízračným.“ Pronesl zcela záměrně pasivní chválu. Zathrianovi to mohlo být asi u řitě, ale Rakise těšilo, že přízrační měli na kontě více plesových trapasů jak vyhlášení burani Norestu. Totiž věřil, že to praotci udělalo ve tváři o vrásku více.

Konečně nastal čas, aby si panovník nihilský udělal výlet ke svým novým spojencům - za Zathrianem. Dříve to jistě nešlo, neboť král byl stále vytížený, nebo bojující s migrénami. Chudáček! Ale dnes třeba budou mít se Zathrianem více o čem hovořit - zajímalo ho, jak je na tom asi s Ghaa'yel? To bylo však pouhým střípkem ze všeho, co by chtěl dnes pořešit. Ač jsou tedy aktuálně spojenci, prd o sobě vědí. Výměna informací bude více než vhodná.
A tak tedy docestoval podél řeky Igny až k hranicím, ale jako správně vychovaný nihilčan - smrtelník - je nepřekročil. Vlastně zůstal v docela bezpečné vzdálenosti, aniž by jej někdo mohl ze zakázaného vstupu obvinit. Nasával všechny pachy které se k němu donesly, a zaznamenával je do kůry mozkové. Sám neměl potřebu zde pachovou značku zanechat - to až při odchodu. No a tak po chvilce očumování zavyl, aby dal o své přítomnosti vědět. Vytí to bylo takové, které naznačovalo pouhou návštěvu, nikoli urgentní žádost či výhružku. Jak dlouho nechá Zathrian pana krále čekat?

Ponořen do svých budovatelských představ si zanedlouho všiml pachu tuláckého, který tak vyčpělý nebyl. Nebyl to ten pach, který si přál cítit, ale jeho zájmu rozhodně neuniknul. Jak mu bylo doporučováno, je potřeba vzít tuláky na milost. Udržovat s nimi pozitivní vztahy, zlákat je k monarchii,... ano, racionální argumenty k tomu, aby se nad nimi přestal ksichtit. Nebylo to pro něj zrovna snadné, ale vzhledem k jeho plesové známosti by bylo krajně pokrytecké, kdyby kamarádíčkování s chátrou nedal aspoň šanci.
A tak šel pachu naproti, nikam ovšem nespěchal. Co on by se kvůli cizinci honil, že? Netrvalo dlouho a autorku pachu zaznamenal v blízkosti. Černá okřídlená čuba, co seděla u rákosí a něco si tam matlala. Připomnělo mu to výjev jeho tetky, co si pořád taky něco někde šmrdlala. I ona si jej všimla, pozdravila jej. Nevěděl, co ta slova znamenají, ale znělo to jako Viva La Arrakis, a to bylo v pořádku. „Přeji dobrý den,“ oplatil pozdrav a vydal se směrem za čubou. Myslel si, že jí viděl na plese, ale nebyl si tím na sto procent jistý. Bylo tam opravdu mnoho jedinců, a tak nebylo v jeho silách si všechny pamatovat. „Co vás do těchto končin přivádí?“ Ptal se s pohledem zkoumající všechny ty přírodniny, které si tu nasyslila.

Nuže, pokusil se Enkidovi promluvit do duše, nyní čas ukáže, jestli to k něčemu bylo. Aspoň nebyl k tomu tréninku s azarynskými úplně zády otočený. To Rakis vítal. „V to já také věřím. Nakonec právě proto tato dohoda existuje - kdybychom se nedohodli, tak bych Zathrianovi vyhlásil válku. Nihil si dále nenechá kálet na hlavu.“ Přiznal. Tohle nebylo nic co by musel tajit - pokud by Zathrian nenabídl nějaký kompromis, nebo spíše - Rakis nenabídl kompromis -, tak by válku vyhlásit musel. Ale on si jí nemůže dovolit. Proto bylo důležité obětovat více než bylo nakonec zdrávo. „Nezapomeňte, že při nás stále stojí Přízrační - to je naše páka v případě, že by se azarynským snad zachtělo náš mír porušit.“ Bylo tomu tak. Arrakis věřil, že to je jedna z jeho málo pák, které na Zathriana má.
Kývl. „Nuže, dobrá, něco vám domluvím.“ Na toto byl zvědavý, doprovázely ho však obavy, jak moc férový dokážou při takovém tréninku azarynští být. Snad se všichni nechovali jako burani vystřihnutí z dokumentu o dnešní generaci týnejdžrů, hm?

Schváleno

Panovník barona pozoroval pronikavým pohledem, pro něj zcela typickým. Enkidu se rozhodl na jeho otázku odpověď zdánlivým zájmem o zlepšení své reputace. Výborně, to byl první krok k onomu dobru. Nemusel říkat vůbec nic, že? Mohl se prostě nezajímat, a tak si tohoto minima Rakis cenil. Možná, že Enkidu byl opravdu jen hlupák, co nevěděl jak se chovat dle pravidel smečky ve které už nějaký ten měsíc je. „Důležité je, abyste tu byl pro monarchii, a né proti ní.“ Potlačil v sobě povzdech. Opravdu musel říkat i takovou automatickou věc? „Máte teď známost mimo smečku - jak vám mám věřit, že vás tu jen neživíme, abyste za ní za pár týdnů nepláchnul? Buďte tu pro smečku, která vám dala domov, když jste to nejvíce potřeboval.“ Zkusil to po dobrém, když už předchozí slova byla vyřčena. Céres proběhl. „Vím, jak jste se tvářil, když jsem uzavřel mír s Azarynem. Nedůvěra vůči takovému odvážnému kroku je zcela v pořádku, není však žádoucí. Tehdy jsem chtěl všem přítomným naznačit, že tohoto spojenectví je třeba využít, dokud ho máme. Jste rytířem, a mělo by být ve vašem zájmu o našich nových spojencích zjistit co nejvíce. Přiučit se od nich. Nezajímá vás snad, jak přemýšlejí? Jaká je technika jejich boje? Nikdo neví, jak dlouho tahle dohoda potrvá, a jestli proti nim nebudeme jednoho dne stát ve válce. Pak by se takové nabyté zkušenosti hodily, nemyslíte?“ Vložil mu do hlavy tuto myšlenku, kterou se do nich snažil natlouct už tehdy. Žel některým se to muselo říkat dvakrát a polopatě. „Jsem ochoten vám nějaký trénink s nimi domluvit - a ovšem vám i asistovat.“ Aby si nemyslel, že ho v tom panovník nechá.

Král nihilský byl na obchůzce. Do těchto končin nechodil tak často jako jinam, a proto bylo vhod to napravit. Věnovat čas přírodě, sledovat jí, a uzmout si z jejího bohatství kousek pro sebe. Co by kdyby si i tento kus půdy nárokoval? Co kdyby jej přidružil k Nihilu? Nakonec - sem stejně tolik tuláků nechodilo, veškeré pachy byly vyčpělé, a tak by se mnoho nezměnilo. Potřeboval budovat, růst - nechtěl přeci zhynout v té nihilské kotlině jako alfa nejmenšího území, že? K dobývání Norestu nepochybně patřilo i právě toto. Jinak se Velká Nihilská Říse nikdy nestane skutečností.
Tyto plány obřích rozměrů však aktuálně musely ustoupit z cesty realističtějším cílům. Potřeboval pozvednout úroveň nihilského života, žel to s tuctem vlků nešlo tak jak by si představoval. Smečky okolní měli členů více jak dvacet, a on tu stále živořil. Kde je jeho prime time? Musel být trpělivý, protože trpělivost růže přináší, je to tak? To bylo pro krále nihilského opravdu těžkou zkouškou. A když je o té trpělivosti vlastně řeč - kde je Darina? Rozhodně na ní nemyslel dnem i nocí jak nějaký roztoužený osel, ale sem tam se mu do mysli bezpochyby vkradla. Nuže, dnes tu ale nemusel potkat právě ji, stačilo by potkat nějakou zbloudilou duši, kterou by stálo za to zatáhnout do monarchie. Jako tehdy Daňka - bojara, který by měl jít příklade všem vlkům nihilským.

Toto yapování při vstupu do komnat mohlo býti nekonečné, protože Rakis měl rád poslední slovo. Nebyl tady proto, že se chtěl zaposlouchat do přísah svých příbuzných, které sotva znal, přišel sem, aby se předvedl. Doposud k tomu neměl tolika možností - tak ať to nyní stojí za to, že? „Ale neustupovat, předpokládám,“ řka s pohledem upřeným na děda. Lež a klamstvo není dobrou vizitkou, ano, v případě, že je lež odhalena. Panovník nihilský nelhal - on si pouze věci přibarvoval, upravoval skutečnosti a neříkal úplnou pravdu. To nebylo totéž. „Pokusím se z toho vytřískat maximum.“ Ano, až se ta nově nabytá mírová dohoda trochu usadí, bude čas, aby se se Zathrianem společně pobavili. Setkání z kterého zmíněná dohoda vyplynula bylo impulzivní a né příliš promyšlené, to Arrakis moc dobře věděl. Teď je z toho třeba uvařit co nejlepší výsledky.
Jestli Ghaa'yel hodlá plnit co tu slibuje, snad by i on mohl být za její přínos monarchii spokojený - nějak jí ale nevěřil. Né proto, že by se snad blbě ksichtila, ale proto, že v ní doposud neviděl zájem se ve věcech zmíněných příliš angažovat. A možná jí jenom panovník nevoněl, a tak se jala mu s úspěchy z oboru nesvěřovat. Nevadí, monarchii přispěje lepším způsobem.

Dole v podzemí se už pak - po minutce šmejdění - Rakis usadil na místech k tomu určených. Nyní přijde ta zkouška ohněm, kdy bude muset panovník nihilský držet hubu a poslouchat řečnění praotce. Informace jím řečené si zapíše do kůry mozkové. Při jeho Kosuth'laes už ale bude tenhle starý vlk dávno po smrti, a těžko ovlivní, jak se další rodinné sešlosti budou vyvíjet. Arrakis rozhodně hodlá využít svých dovedností, aby se po smrti děda v rodině více prosadil. Ovšem o to se snažil už nyní - S'Arik byl ale zatím jediným, kdo by ho dost pravděpodobně dokázal uzemnit. I nabubřelý chlapec nihilský z něho měl krapet respekt.
Z vyprávění o Henobu měl Rakis trochu dojem, že stařec už zapomněl na to, jak to tam skutečně vypadá a sám si to možná trochu přibarvuje. Jestli to takhle vypadá i v Henobu, nebyl si Rakis jist, jestli se jedná o nějaké privilegium. Jak dlouho už praotec žil v Norestu? Pamatoval si všechna ta místa a pachy, nebo už na něj šla demence? Jako návrat ke kořenům by sám osobně považoval spíš nějaký výlet do této bájné říše, žel to jistě nebylo nikde za humny, a on si takové cestování nemohl vůbec dovolit.
Válka, ano, na to slovo slyšel. Naznačoval S'Arik, že by snad válka mohla vlky norestské trochu zocelit? Žel si jí Rakis nyní nemohl dovolit, ale až se monarchie trochu vzchopí, tak by to mohlo být na programu dne. Nejspíš i to patřilo k budování oné Velké Nihilské Říše. Velké plány si žádají velké oběti.
S posledním dědovým kázání souznil, až na skutečnost, že on bude vždy v první řadě myslet na sebe. I když své záměry schovával třeba za smečku, vždy to dělal jen kvůli sobě. Skutečný záměr se ale nikdy nemusí svět dozvědět, pokud bude ve svém konání úspěšný. Komu vadí, že to všechno udělá pro sebe, pokud to udělá dobře? Nebo přímo nejlépe?
No a pak už přišla přísaha, a Arrakis musel potlačit povzdech. Zajímavé řečnění starého vlka, a on ho nemohl nikterak okomentovat. Později se ale jistě ještě naskytne příležitost, a tak zatím jen přesunul pozornost k strýci a těte, kteří se jali pronést onu slavnostní přísahu.

Panovník nihilský spal vskutku tvrdě. Veškerá tíha předešlého dne se na jeho spánku podepsala - byl opravdu naprosto k.o.. Neprobudilo ho olíznutí od Dariny, a ani její odchod. To až to prázdno, které se po ní udělalo - chlad, který Rakise obepnul. Ač se tu i tak drželo teplo, ráno bylo velmi chladné, a náhlá absence jeho společnosti ke snížení teploty rozhodně napomohla. Když pak otevřel oka a zvedl hlavu, byl snad i trochu zmatený - potřeboval vteřinu dvě, než zapnul mozeček a vzpomněl si v jakém rozpoložení usínal.
Darina odešla. Ač i s takovým závěrem počítal, přeci jen do poslední chvíle věřil, že tu s ním zůstane. Ale nešlo to, jistě - těžko by během pár hodin zkrotil její tuláckou duši, hm? S jejím odchodem se vzdálily i pocity, které Rakis ještě večer cítil, a nebyl si jist, jestli se ještě někdy vrátí. V tuto chvíli se zdály být tak vzdálené, že na chvíli zapochyboval, zda-li byl včerejší večer vůbec realitou. Ale ne, on měl jen mozek zamlžený stále přetrvávající únavou. Ač byl z odchodu Dariny patrně zklamaný, věřil, že pokud ty pocity byly skutečné, tak se za ním vrátí. Dřív nebo později. „Jen nenechte krále příliš dlouho čekat,” pronesl do prázdna a položil si hlavu zase zpátky na zem. Slunce ještě nevyšlo, a tak se rozhodl, že si dovolí ještě nějakou tu hodinku pospat. A až se probudí podruhé, bude mít už snad hlavu vyčištěnou, aby mohl události dne předešlého vidět s určitým nadhledem.

Ani Rakis ještě nespal, ač už byl na to připravený. Zaposlouchal se do Dariny dechu, který se možná i v jednu dobu zesynchronizoval s tím jeho. Zvláštní pocit - být někomu tak blízko. Nejspíš by si na takové usínání velmi rychle zvyknul, avšak nechtěl - v případě, že by tohle bylo zážitkem ojedinělým. Pro jednou ale nelehnul ke spánku zpruzelý nebo otrávený - a že to po dnešním velmi nabitém dni čekal. Čekal i bolest hlavy, která se nakonec nedostavila. Ráno tomu možná bude jinak - žel ráno ho zas a znovu čekají povinnosti, a tak nemohl počítat s tím, že by si mohl zbytečně dlouho přispat. Bude muset zkontrolovat jak na tom jsou či nejsou hosté, a zkontrolovat jak se mají věci v táboře, který hlídal Daněk. Zorganizovat pak úklid bude nejspíš taky vopruz, ale nedalo se nic dělat - mýtina bude muset být do dalšího večera zase dokonalá.
Tyhle myšlenky na nastávající povinnosti ho však opustily v moment, kdy se ho skutečně zmocnil spánek. A tak tu možná nakonec skončil on jako ten ulovený, ulovený tulačkou, která v něm probudila náznak pocitů, o kterých by si nikdo nemyslel, že v něm dřímají.

Zamumlala, neodporovala - bral to tedy Rakis jako souhlas k pokračování v onom programu. Tenhle program nebude už moc dlouhý, neboť jak si lehnul a vykusoval blechy Darině z kožichu, tep se mu konečně zklidnil, a bylo jasné, že se ho brzy zmocní i spánek. Zasloužený spánek, ke kterému Rakis vzhlížel - i přesto, že tahle společnost mu byla příjemná.
Když si pak k němu lehla a tělem se o něj opřela, na chvíli zpozorněl a zastříhal ušima. Tenhle kontakt však přijal, nebránil se mu, a tak nadále pokračoval v pročesávání srsti své společnice, stejně tak jako i ona se jala do očisty jej. No panečku, asi se nepamatoval, kdy naposledy dostával takovou péči! Od matky? No fuj! Opravdu nechtěl, aby se mu tohle spojovalo se vzpomínkama na matku. Asi to bylo poprvé, co si skutečně dokázal užít fyzický kontakt od někoho cizího - tyhle myšlenky by ale nahlas nevyslovil, protože by Darina mohla mít pocit, že tu kňourá po slitování. A on lítost nepotřebuje.
Po chvilce s tím vykusováním srsti skončil a věnoval Darině unavený pohled. V tomhle pohledu nejspíš bylo i poděkování za to, že mu tuhle chvilku věnovala, ale nahlas nic neřekl. Pak si položil lehce hlavu na její šíji a už jen oddechoval.

Arrakis celou scénu sledoval rozhodně s podivem, možná i nepochopením vůči Daňkovi. Ono to celé vypadalo jako nějaká hra, divadlo, které nemělo vyšší smysl. Měl toho bažanta pod nosem, a namísto lovu jej vyplašil, a pak následně znovu naháněl. No, pro někoho nezasvěceného se to zdálo jako holé bláznovství. Když se ale bažanta zmocnil onen přítomný sokol, panovník oneměl ještě víc než oněmělý byl. No panečku. Polapil svu kořist s dokonalou přesností, a co víc - Daňkovi jí následně i odevzdal. Bylo to něco, co král nihilský ještě nespatřil, ale když si teď uvědomil, jaký skutečný talent v zrzkovi dřímá, mínil z něj vydojit maximum. Jej už zpátky do Přízraků nepustí. Kdyby zde šlo o peníze, tak by se Rakisovi při pohledu na bojara místo zorniček objevili dolary.
Najednou zcela respektujíc přítomnost sokola přišel za Daňkem pomalu blíž. „Nuže, Daňku,“ začal, neskrývajíc své překvapení, „nevěřil jsem, že mě ještě dokážete něčím překvapit, ale to jsem se očividně dost mýlil.“ Přiznal. Možná Rakis byl naegovaným jájínkem, ale když se někdo snažil - a snaha přinášela ovoce -, nebál se projevit pokoru. Pohledem zabrouzdal k sokolu, který se teď odklidil na blízký klacek. „Jak jste na tohle celé přišel?“ Hned ho zajímaly myšlenkové pochody, které bojara k této dovednosti přivedly. Očividně to nebyl takový hlupák, za jakého ho při prvním jejich setkání měl.

Nevzdaloval se od ní, to vskutku cílem nebylo - naopak! Bližší kontakt zanechá v jednom více pocitů, možná i otázek. Rakis pomalu mával ocasem ze strany na stranu. Nepatrně se zazubil, když zmínila Zathriana. Vskutku by ho zajímalo, co by tak řekl, ale nemyslel si, že by měl nějakého komentáře. Na plesové mýtině se nezdálo, že by vůbec pochopil oč Arrakisovi jde - ale však on to s ním klidně probere. A kdyby se přeci jen ksichtil, snad by se i tak nějak domluvili. „Asi tu jeho asistenci nepotřebuji,“ uchechtl se. Představa, že by sem opravdu Zathrian nakráčel byla dosti nekomfortní. Brr!
Příroda mu radila, aby si s ní zase pohrál, ale to jeho rozum nechtěl - by se ještě rozdivočel až příliš! A navíc byl skutečně unavený, a byl si jist, že stejně tak i Darina. A tak si před ní lehl, ale zůstával v pozoru - připraven kdykoli zase vyskočit na všechny čtyři. „Myslím, že tu máte zajímavější program.“ Odpověděl jí a natáhl k ní hlavu, aby jí začal jemně vykusovat v srsti na krku. Blechy, určitě.