Príspevky užívateľa

Rakis tomu rozuměl. Ještě, aby ne, že? Nebyl hloupý, a ani tak malý na to, aby to nechápal. „Dobže.“ Odsouhlasil jeho tvrzení nakonec. Neviděl u něj žádný předmět, ani žádnou kořist, kterou by tu na území mohl krást, a tak se rozhodl tomu věřit. Pach čerstvě uloveného masa by vlka prozradil, a to i tak nezkušenému nosu, jaký Arrakis má. Že matce nevadila přítomnost tuláků na území neznamenalo, že měla přehled o tom, jestli tu nedělají nějaké nekalosti. On by o tom tedy přehled mít chtěl, být na jejím místě.
„Nemáte? Myslel jsem, že každý máme.“ Tolik mu to nevěřil, ale né proto, že by snad viděl za křišťálovou stěnu, nýbrž proto, že sám nepřátele měl, a bylo těžké si představit, že někdo ne. Pro Rakise bylo vlastně velice snadné si pár nepřátel udělat, neboť jeho náturu očividně málokdo rozdýchal. „A už jste jí viděl? Odvlácenou stlanu měsíce.“ Ptal se tedy, neboť sám něčeho takového svědkem nebyl. Tenhle maník se ale zdál být tímto zážitkem poctěn.

Arrakis byl vskutku mile překvapen, když matka přišla s touto společenskou událostí, jejíž cílem mělo být přijetí nějakého vlka bez domova do smečky. Smečka přeci nebyla dobročinný azyl, která pod svá křídla vezme kdejakého ukňouraného chudáka. Fňukajících jedinců už v jejich řadách bylo několik, to Rakis moc dobře věděl i ze své vlastní zkušenosti. Ještě, že ten bratr už to kňourání trochu držel na uzdě, aspoň v jeho přítomnosti. Ze sebelítosti se Rakovi dělalo špatně. Tak špatně, jako při nedávné otravě jedem z husy límcové. Ach ta prokletá opeřená mrcha!! Chlapec se jí ještě hodlá pomstit. Teď vyšla z jejich boje s pouhým škrábancem, napodruhé už takové štěstí mít nebude. Tu husu si donese domů.
Dnes byl ale jiný program, a on na opeřenou nemesis nemyslel. Dost pravděpodobně byl poblíž své rodiny, možná samotné matky, a prohlížel si onoho pobudu, kterému má smečka poskytnou domov. Byl to jedinec urostlý, a Rakis si myslel, že nikdo z členů smečky si na něj jen tak netroufne. Ale on by si troufnul. S šestým měsícem života na krku již přerostl svojí matku a sourozence, však zbývalo mu ještě mnoho kil do jeho finálního vzrůstu. Od dospělých ho odlišovala znatelně nedovyvinutý kostra, a nedostatek znalostí a zkušeností se životem. To byl ostatně důvod, proč se při výzvě o dobrovolníky, kteří by měli Enkidovi ukázat, zač je toho loket, podíval na matku, a otevřel tlamu, aby z něj vyšla slova, která by asi nejeden očekával. „Já-,“ začal, avšak nedořekl, neboť byl přerušen jiným dobrovolníkem. Uvědomoval si, že matka by ho s nulovými zkušenostmi stejně na tuláka nepustila, ale už jen jeho snaha jí přeci musela těšit! A teď tato snaha byla pokažena!
Když ale zhlédl, kdo že se to hlásí o vykonání téhle úlohy, uvolnil napjaté tělo, a ve tváři se mu objevil snad nepatrný škodolibý úsměv. Takový prcek!! Sol, rytíř smečky nihilské, bezpochyby dostane od toho bezdomovce na frak. Leda, že by měl v rukávu nějaké to eso. To by se pak upřímně Rakis divil, neboť on chtěl vidět pořádnou melu. Chtěl vidět, jak tu budou lítat chlupy vzduchem!

Ten lovecký pud, co se u Rakise ozval ve chvíli, kdy zacítil onoho hlodavce, se nyní přesunul k pachu vrstevníka. Ta slova, která pronesl do větru, ovšem nemyslel zcela vážně, neboť žel už mu bylo dost jasně vysvětleno, že své vrstevníky nemůže na potkání jenom tak bít. Jenom tak. On si ale důvod najde, a tentokrát ani nepoběží za svou matkou, aby se ho snad zastala. Nepotřebuje to. „Neschovávej se. Máš to marný.“ Oznámil mu, ať už byl kdekoli. Byl na jeho stopě, to mu bylo jasné. a věřil, že mu jedinec ani neunikne. Leda, že by mu uletěl, ale upřímně nevěřil, že by to snad uměl. Z jeho nezávislého pozorování se mu vlčata ála Seraphina a její sourozenci zdála zaostalá.
Důkazem byl i fakt, že se před ním tenhle vlček hodlal skrývat. Skrývat na strom. Kdyby se Arrakis nesetkal se Seraphinou, která se též pokoušela vyšplhat do koruny stromu, asi by ho skutečně nenapadlo hledat týpka na větvi. Ale když pach u jednoho stromu končil, a nikam už nepokračoval, bylo to snad více než jasné. „Srabe,“ říká mu, když vzhlédnul ke koruně stromů, a tam týpka zbystřil. „Vás měla vaše máma s veverkou nebo co?“ Ušklíbl se. Vysvětlovalo by to, proč pořád lezou na stromy. A taky to, proč v jejich přítomnosti nikdy neviděl jejich fotra.

Rozhodně ho nepotěšilo, když slyšel, že cesta nemá blízkého konce. Zkrátit!! Cestu musí zkrátit! „Ut abych byl vejký! Vejký, a zklotil tuhle holu.“ Ah, zkrocená hora se snad v jeho životě bude konat jen ve významu doslovném, nikoli přeneseném. „Kdy to bude? Kdy ut budu vejký?“ Dokud měl sílu, musel otce zahltit otázkami, které by o pár měsíců staršího Arrakise již nadále nemohly trápit. Teď je ještě malý, s krátkýma nožkama, ale co nevidět doroste nejen své rodiče, ale i většinu členů smečky. Jeho osud byl předurčený - skutečně měl jednou býti velký jako tato hora. Dnes to ale nebude, a to byl teď onen kámen úrazu.
Skoky byly namáhavé, za otcem bezpochyby nadále zaostával. Nechtěl se ale vzdát, nechtěl kňourat jako vždycky skučel jeho černobílý bratr. „To by mělo! Pšede mnou se musí všechna zvížáta sklýt!“ Jinak je umučí na smrt. Možná ani né záměrně, možná ano. Rád zkoumal okolní svět silou, neboť si bezpochyby uvědomoval, že nějakou má. Teď mu ale brzy dojde, teď mu ta prokletá hora všechnu tu sílu vezme!

No, né, že by mu tu normálnost nevěřil, ale rozhodně se netvářil, že by mu to baštil. „To mi vy žeknětě. Nekladete tady čeba? Jídlo, nebo tak?“ Schválně si ho ještě dost okatě prohlédnul, jako by z něj chtěl vyčíst, jestli tu byl lovit, nebo už náhodou něco neulovil. „Možná, že za někým jdete. Jdete? Za nějakým vaším nepšítelem.“ Jakože, v Rakisovo mozečku bylo několik bizarních představ o tom, co by vlk bez domova - jakým Ossian bezpochyby byl - mohl na území cizí smečky dělat, ale ještě jeho fantazie nesahala za hranice bizáru. A nejspíš nikdy nebude.

Jelikož nechtěl tady vrhnout, mít v tlamě hořkou pachuť vyvráceného jídla, držel se zuby nehty, aby toto jakkoli oddálil. Ani nevěděl, co ho trápí nejvíc - sliny, ten žaludek, zrak, nebo ta tupá bolest hlavy? Bylo toho mnoho na výběr, a on nebyl ani schopný se na jednu tuto bolest soustředit. To možná bylo lepší pro něj, ale nebylo příjemné nemoci přes křeč ovládat své vlastní tělo. Oči měl dokořán otevřené, jako by mu to snad mělo pomoci zase znovu vidět. Ale nedělo se nic. Nic!! A to mu přeji jen pocit paniky přineslo. „Sakra, sakra, sakra,“ opakoval jen. A to hlavně ve chvíli, kdy slyšel od bratra, že neslyší. Výborně. Sám neviděl, bratr neslyšel, no, skvělá dvojka, že?
Nezbylo mu nic jiného, než setrvat na zemi, a počkat, jestli bude blít, umírat, nebo co jako. Byly to minuty, kdy se připravoval na nejhorší, a přesto nic z toho, co by čekal, nepřišlo. Jako čekání na Godota! To už si začínal myslet, že bude žít navždy v temnotě, v které nebude mít žádnou perspektivní budoucnost - bude horší krypl jak sám bratr -, když se zdálo, že se jeho zrak vyjasňuje. Žaludek se stále ozýval, i pár slin ještě pořád u huby měl, ale skutečně - zrak se snad začal navracet zpátky.

Bylo těžko uvěřitelné, že těch pár kapek jedu, které se na Rakise dostalo, mu způsobovalo najednou takové náhlé trápení. V místě, kde se mu jed dostal do těla, mu vystřelovala palčivá bolest. To ale zdaleka nebylo to nejhorší, neboť i když seděl, bylo jasné, že se mu jed prohnal tělem opravdu raketovou rychlostí. Tělo se mu dostalo do křeče, začal slintat, a na oko tak působil, jako by dostal epileptický záchvat. Malý, avšak pro bystré oko dost zřetelný. Že to záchvat nebyl nasvědčoval fakt, že o sobě věděl. Cítil, jak se mu navaluje, a jak se mu z tlamy řinou slinou. Nevěděl co dělat, a tím pádem byl i řádně vyděšený. I kdyby ale věděl co dělat, v téhle křeči by nic nezmohl. „Asi budu zvrrracet.“ Výborně, aspoň z něj ta křeč dostala první písmenko "r".
Opravdu mu natahovalo, a to, že tak slintal, mohlo být skutečnou předzvěstí nadcházejících blitků, ale nic takového se nestalo. Namísto toho mu začal vypadávat zrak. Vždycky po pár vteřinách se mu zatmělo před očima, jako by snad omdlíval!! Ale pořád by na příjmu, jen dost zmatený, dost mimo. I tak ho náhle zesláblé tělo poslalo pomalounku k zemi, s hlavou však stále vztyčenou. „J-já nevidím.“ Řekl to vcelku fakticky, bez větší paniky v hlase, netušíc, že jeho bratr slyšel velké prd. Co teď??

Zcela upřímně, každé jiné zvíře by s těmi mladými (nikoli malými) vysírači už dávno ztratilo trpělivost. Tenhle exemplář musel být buď nejtrpělivější pták na světě, nebo měli hoši nějaký přirozený šarm, který ho od posledního kroku tak zdržoval. Tak chtěla si husa zachránit život, nebo s nimi hrála tu jejich hru? Jenomže Rakis to jako hru nebral, že? Tohle byla životní zkouška! Způsob, jak rodičům dokázat, že je schopný dělat i užitečné věci ve svém volném čase, že je schopný se na cestě k dospělosti udržet zuby nehty.
Oslovení šéfe ho samozřejmě zahřálo, avšak né tak moc jako to, co následovalo. Když se bratři jali husu obejít každý z jiného směru, ta trpělivost jí už došla. na vteřinu přestala syčet, zavřela i tlamu, a když jí pak znovu otevřela, vystříkla ze svého chřtánu neznámou tekutinu. Jeden by si myslel, že to jsou jen obyčejné sliny, ale opak byl pravdou - tekutina se rozletěla tak, že nejspíše v nějaké malé míře zasáhla i oba bratry. Rakis cítil jak mu na na zadní běh spadla kapka nebo dvě, a snad okamžitě ho na tom místě polilo horko. „Co to je!!“ Horko se ve vteřině proměnilo v pálení, a on tak musel chtě nechtě opustit svůj plán o atak na ptáka. Adrenalin z lovu se najednou měnil v adrenalin ze strachu z neznámého.
Nožička ho pálila, byl vykolejen!! A taky vytočenej, natolik, aby se snad chtěl ještě huse jít pomstít. „Já ti ukážu!“ To je zas a znovu ten proudící adrenalin v krvi, který nebyl dostatečně využit. Když po ní zubama klapnul, a vytrhal jí z hrudi pár chmýří, měl jediné štěstí, že husa už se k dalšímu ataku chystat nemohla. Smůlu měl v tom, že těmihle neuváženými pohyby dal prostor tekutině, aby se mu rychleji prohnala krví tělem. Že mu něco je mu došlo ve chvíli, kdy husa využila nepozornosti bratrů k útěku, a on na něj nebyl schopen reagovat. Zrychlil se mu dech, i srdeční tep. Musel se posadit. A musel se uklidnit.

Tak se zdálo být vše dokonalé naplánované, a přeci jen se něco pokazilo. To byl ten největší důkaz toho, že chlapci byli ještě děcka, naprosto životem nezkušení. Arrakis ani nevnímal, že bratr vyskočil z travin opožděně - vždyť i sám vyskočil v jiný jak domluvený moment - a jen dost hlasně vrčel na ptáka. Když on na něj syčel, Rakis na něj bude vrčet, hm? Ale on se chystal i do útoku. Málo však tušil, že k tomu se chystala i husa - avšak v moment, kdy roztáhla svůj límec, nebylo pochyb, že i prvorozený syn panovnice znejistil. Tohle se rozhodně nezdá jako obyčejný pták.
I když se Dante snažil udržet pozornost okřídleného zvířete, i tak bylo jasné, že husa se stále snaží být v pozoru i na straně opačné. Rak ale neváhal příliš dlouho - v moment, kdy byla husa na vteřinu hlavou otočená k bratrovi, po ní skočil. Jak ale měla ten límec roztažený, dost blbě se za hlavu chytala. A tak se Rakis netrefil do její mozkovny, nýbrž do jejího límce. Již dospělácké zuby sice snadno límec prokously, a vlivem rychlého pohybu ho i úspěšně natrhly, ale zapříčinilo to jen jediné - že husa byla ještě více vytočená, připravená s chlapci zatočit.
Jak jí Rakis úspěšně poranil límec, cítil se ještě více sebevědomě a při síle. Chyba!! Skočil k bratrovi, a chtěl jí zas a znova obejít. „Obejdi jí z jedný stlany, já z dluhý. Chytnu jí za nohu, skolim na zem, a šlápnu jí na krk!“ Zas a znova vylepšený plán, jenže to mezitím se husa chystala ke svému finálnímu útoku. Všechno to znělo snadněji, než to pak ve skutečnosti bylo.

Oukej, plán byl ready, on byl ready. Snad i bratr byl připraven, nezdál se, že by se teď chystal z toho vykňourat. Vše se zdálo být dokonale naplánované, ale to jen v těch dětských nevzdělaných mozečcích. Však oni se rázem dozví něco nového, každou chvílí! „Zůstaň tady. Až žeknu "teď" - to bude jak ploti němu vyskočim -, tak vyskočíš taky, jasný?“ Bylo to srozumitelný, a on věřil, že bratr není tak tupý, aby tomuhle nerozuměl. Ať už bratr kývnul nebo ne, Rak se vydal obloukem na druhou stranu od něj.
Pomalu, potichu, ale stejně v jednu chvíli, kdy ještě ani nedošel k dokonalému místečku přesně naproti Dantemu, se mu zdálo, že pták už o nich věděl. Tak totiž natáhl krk, a vypadal, že zpozorněl. To se i Rakis zastavil, srdce se mu rozbušilo. Ach ne! Ještě není na druhé straně, ale... musí vyskočit teď. Teď, než se snad zvíře rozhodne prchnout. A tak učinil - vyletěl ze svého zdánlivého úkrytu přímo před ptáka, který na tento popud hned zareagoval zamáváním křídel. „Teď!“ Zavolal po bratrovi. Potřeboval, aby na chvíli upoutal pozornost na sebe. Teď se totiž pták soustředil jen a jen na Rakise, se zobákem otevřeným, syčející nikoli na pozdrav, nýbrž jako varování. Ano, syčení rozhodně bylo v mozkovně Arrakise pudově zakořeněné jako varování, a nejspíš to tam cítil, proto se nehodlal po huse vrhnout do doby, než se aspoň na vteřinu pověnuje Dantemu.

Arrakis chvíli mlčky sledoval to zvíře. Přemýšlel co s ním. Vyskočej na něj prostě jenom tak? Nebo si zkusí dát náskok, a Dante počká tu, aby na něj vyskočili ze dvou míst najednou? Obklíčit ho? Ano, znělo to tak nějak rozumně. „To je možný. To ho musíme chytit možná hned pod tim. Nebo za hlavu.“ No, nebyl to skvělý nápad? „Dyž bych jí chytil hned za hlavu, nebude mě moc pokousat!“ Tož nevěděl, že ptáci úplně nekoušou, ale rozhodně to byla myšlenka, která směřovala správným směrem. Poslouchal aj bratra, protože ať už byl ukňouranej sebevíc, jeho poznámky se mohly hodit. Mládě. Měl nejspíš pravdu, a trochu jim to hrálo do karet. Neznalost okolní fauny je ale asi ještě pěkně překvapí.
„Hm,“ odfrknul si takřka neslyšně. Byl čas přijít s finálním plánem, takže pro jaký se rozhodl? „Já půjdu o kousek dál, obejdu ho, a vyskočim na něj z jedný stlany, ty z dluhý. Bude pžekvapenej, a nebude nám mít kam utýct. Pak mu skočim po hlavě.“ Troufalé, ale co od Raka taky čekat? Netroškařil, on nevěděl, s čím tu mají tu čest. Kdyby to věděl, nejspíš by se držel zpátky. I když... u něj jeden opravdu neví.

Pokýval hlavou. „Jo, byla. A vlastně byo supel pak sledovat, jak byla na mámu od Selafíny hnusná.“ Ušklíbl se nad touhle vzpomínkou. Jo, to bylo k popukání. Ať už ke kázání od ní měl nebo neměl velký odpor, rád sledoval, jak využívá svého postavení k tomu, aby jenom tak někoho sepsula. Tohle si od ní nejspíše odnese i do dospěláckého života.
No ovšem, že Dante zpomalit nemusel, to spíš Rakis musel teď napodobit bratrovo tempo. Trochu těžké, když se mu krví začínal prohánět adrenalin, ale snažil se co to jen šlo. Sám ještě s přikrčením počkal do chvíle, kdy byl pach tak přítomný, že ho začal svrbět v čumáku. To se pak automaticky přikrčil, tak, jako by to snad dělal už celý život. Jako by snad věděl, co má dělat, i bez toho, aniž by nad tím více dumal. Přirozené pudy byly opravdu silné, a pro třetí osobu by to jistě byla zajímavá podívaná, taková vlčata při prvních pokusech o lov! Toulavá kamera by měla co točit.
„Už.“ Řekl po malé chvíli, kdy si byl už takřka jistý, že se zvíře skrývá kousek od nich. Přes vysokou trávu mu pohled padl na ptáka, kterého ještě nikdy předtím neviděl. Připomínal mu vodní ptactvo, kachnu, nebo tak něco, ale byl si jist, že konkrétně tento exemplář ještě nikdy dřív nezřel. „Sleduj, co to má na klku.“ Špitl k bratrovi, stále přikrčený. Ano, myslel tu plandající kůži, která začínala u hlavy, a pokrývala mu aspoň polovinu krku. „Užs to někdy viděl?“ Chtěl vědět, jestli není bratr třeba lépe informovaný, aby věděli, do čeho jdou, a to dřív, než po zvířeti skočej.

Docela úspěšně se napojil na pach malého hlodavce. Zvládl ho následovat až ke kořenům jednoho ze stromů v zdejším lese. Byla tam malá díra, přímo pod kořeny, odkud se pach linul. Tam mělo to zvíře útočiště. Arrakis si myslel, že se schová opodál, a počká až se z díry něco opováží vystrčit tlapku ven. Byl si jist, že tohle bude lov úspěšný - hurá! Ale k jeho neštěstí (nebo snad štěstí ?) se mu do čumáku dostal výrazně zajímavější pach, a to právě v moment, kdy se mínil před svou potenciální kořistí ukrýt za přiléhající strom. Byl to pach vlčí, pach, který už znal z nory nihilské, a znal ho i blíže. Nastražil hned své smysly, rozhlížejíc se, jestli v blízkosti někoho neuvidí. Tenhle lov bude mnohem zábavnější.
A tak i když zatím nikoho poblíž neviděl, vydal se po zesilujícím pachu. Snad by čekal, že by do jeho blízkosti nějaký zvědavý jedinec už vkročil, ale po tom minulém výstupu se Seraphinou by nebylo ani k podivu, kdyby se ho ostatní vrstevníci stranili. Tak to má tento jedinec smůlu. „Až tě najdu, tak tě ujovim. Zakousnu.“ Pověděl do větru. A hle! Viděl před sebou snad v křáčí nějaký pohyb! To byl impuls k tomu, aby se rozeběhl za svou novou obětí. A hodlal do toho dát všechno!

Nepřekvapilo ho, že i jeho bratr už stihl obě dvě čubiny už poznat. Zas tolik vlčat tu nebylo! A sám věděl, že socializovat se s dospěláky může být dost velká nuda. Trýznění slabších zní vždy jako lepší zábava. A to zatím dospěláci nebyli, i když co se kilíček týče, nebude dlouho trvat, a Rakis je všecky všecičky dožene. Už teď byl dost velký. Na mimino svého věku. Jen aby z toho rychlého růstu netrpěl panostitidou. To by se pak bratrovi asi přestal kvůli zkryplené noze smát. „Fajolin, no jo.“ Vzpomněl si a odsouhlasil to. „Jo? No, tak by možná obě počebovaly pocuchat kožich.“ Vložil brtarovi tuhle myšlenku do hlavy. Až jí příště uvidí, třeba si na něj vzpomene, a poštěká se s ní. „Podváděla pši hže. A dyž jsem jí za to chtěl potlestat, naše matky se poštěkaly. Pak sem musel posjouchat hodiny kázání!“ Ano. Jednorázový výprask by byl mnohem lepší jak hodina matčiného bučení o tom, jak by se měl jako princ správně chovat.
Protočil oči, a radši už to nekomentoval. Když ta snaha přijde vniveč, nebyla to dost velká snaha! Ostatně dneska se ukáže, jak moc se bratr skutečně snaží. „Hjavně, aby nám to někdo nezkazil.“ Řka, přičemž zpomalil. Byl už pach dost silný na to, aby byly blízko, nebo ještě ne? Myslel si, že už ano. „Musíme zpomalit. Nějak se teď začít skovávat, ať nás to zvíže nevidí!“ Ze stopování chtěl přejít k plížení, ale úplně nevěděl, jak k tomuhle kroku správně přejít. Zvíře ještě nikde kolem na dohled nebylo, tak kdy bude vhodné se začít plížit? Nemůžou se přeci začít krčit už teď!

Pokýval hlavou. „Jo. Asi ségja Selafíny, tý, ktelý skočim po klku.“ Vysvětlil ještě bratrovi. Třeba jí taky znal, že? A mohl by mu říci o nějakých jejích slabinách, které by sám mohl zužitkovat v prospěch svého plánu. Plán, který neexistoval. Jen věděl, že se jí chce dát co pro to! „Je moc dlzá. Její máma nebyla láda, dyž jsem jí chtěl tjochu pocuchat kožuch.“ Trochu. Chtěl dát ale na rady matky, výjimečně, a chovat se mezi oky dospělých trochu sofistikovaněji, né jako buran z horní dolní. To si mohl být někde v soukromí, kde ho neuvidí nikdo krom obětí jeho trápení.
Jako, i Rakis myslel na to, co budou dělat, když stanou tváří v tvář něčemu skutečně nebezpečnému. On se nebál zvířete jako takového, bál se, že by se mohl poranit, a být krypl jako tady bratr. Ačkoli bratrovi se nikdy nic nestalo, a tím svým skuhráním nejspíš škemral jenom o trochu pozornosti. „Musíš se snažit víc. Nevím, co s tou packou máš, vždyť jsi nikde neupadl!“ Né co se pamatoval. Ale když byli ještě batolata, klidně mu na ní mohl někdo šlápnout, poškodit. „Já myslim, že už tam blzo budem!“ No, jako jo, pach sílil, a to znamenalo, že jdou správným směrem.