Príspevky užívateľa

Pokýval hlavou. „Jo. Asi ségja Selafíny, tý, ktelý skočim po klku.“ Vysvětlil ještě bratrovi. Třeba jí taky znal, že? A mohl by mu říci o nějakých jejích slabinách, které by sám mohl zužitkovat v prospěch svého plánu. Plán, který neexistoval. Jen věděl, že se jí chce dát co pro to! „Je moc dlzá. Její máma nebyla láda, dyž jsem jí chtěl tjochu pocuchat kožuch.“ Trochu. Chtěl dát ale na rady matky, výjimečně, a chovat se mezi oky dospělých trochu sofistikovaněji, né jako buran z horní dolní. To si mohl být někde v soukromí, kde ho neuvidí nikdo krom obětí jeho trápení.
Jako, i Rakis myslel na to, co budou dělat, když stanou tváří v tvář něčemu skutečně nebezpečnému. On se nebál zvířete jako takového, bál se, že by se mohl poranit, a být krypl jako tady bratr. Ačkoli bratrovi se nikdy nic nestalo, a tím svým skuhráním nejspíš škemral jenom o trochu pozornosti. „Musíš se snažit víc. Nevím, co s tou packou máš, vždyť jsi nikde neupadl!“ Né co se pamatoval. Ale když byli ještě batolata, klidně mu na ní mohl někdo šlápnout, poškodit. „Já myslim, že už tam blzo budem!“ No, jako jo, pach sílil, a to znamenalo, že jdou správným směrem.

Rád vzpomínal na mučení žab u potůčku, kterého se s bratrem nejednou zúčastnil. To považoval za nějaké lovecké dovednosti, až takové, které ho dnes přivedly k myšlence, že bude fajn jít skolit nějaké pořádné zvíře. Jelena asi né, nebyl přehnaně naivní, ale králíka?? To už by snad chlapci zvládnout mohli, no ne? „Skolo, jakože nepočítám lov žab a lov kjabů, kerej mám úspěšně za sebou. Byl jsem na stopě myši! Ale pšekazila mi to ňáká holka!“ Zamračil se. Už za sebou mohl mít první úspěšný úlovek, a ono nic! Připletla se mu do cesty, a on tak nadále nemohl myslet na žádnou myš, nýbrž na trápení té vrstevnice. „A mám v plánu jinou holku ulovit. Skočim jí po klku.“ Sdělil mu následně plán na mord Seraphiny. Ono to nebude tak zlý, jak to od něj teď zní, ale jo... plánoval se jí pomstít.
Jo, jak šli po pachu dál, fakt musel Racko uznat, že ho ještě dříve necítil. Podobal se možná nějakému, který cítil při pozorování ptactva, ale nebyl totožný. „No, to já nevim. Všecko ještě neznám! Ale ploto taj jsme - abysme to zjistili!“ Dneska tu jsou, aby se vzdělávali! A taky lovili. „Mušíš pohnout. Ale hlavně potichu, ať to zvíže nevyděsíme!“ Dokáže tohle bratr? Jít rychle a navíc potyku, bez fňuků a kňourů?

Tak bohužel, Rakisovi se zatím nedostalo toho, po čem poslední dny tolik toužil, a na co se tak připravoval - lov s otcem. Nebo jakýkoli lov vedený dospělým jedincem, který by mu ukázal, jak správně na to. A tak se tedy jal učit tím nejhorším možným způsobem, tedy pokus omyl. Nějak tušil, že to nebude úplně nejúspěšnější způsob lovu, ale bylo to lepší jak nic. Stopovat podle pachu už relativně zvládal. Dokonce i dvě tři zvířata už rozlišoval! Ptáky, králíka, myš, a vlastně i tu žábu. To už poměrně dobře rozeznal. Tím ale jeho schopnosti lovu nějak končily. Něco bude asi umět přirozeně, pudově, ale jen těžko z něj hned napoprvé bude mistr! I když v to také nějak doufal.
Doufal, že se už jako dokonalý narodil. Ostatně jeho pomatení sourozenci mu to dokazovali. Jeden bratr si myslel, že slyší hlasy ptáků, druhej kňoural, že má něco s nohou, a sestra? Tam stačilo, že to byla holka. Nejspíš to bude hendikep sám o sobě. „No, požádně ne. Jenom skolo.“ Odpověděl bratrovi-kryplovi, který mu tu dnes dělal společnost. Proč? Rakis z něj chtěl vymlátit to kňourání. A kde jinde, než mimo území? Nebyly daleko od domova, vůbec ne, ale bylo to i tak něco nového. „Jen sem stopoval. Jako teď. Cejtíš něco?“ Ptal se ho. Jemu se zdálo, že nějaký vzdálený pach cítí, ale nevěděl, o jaký pach šlo. Buď se rozvzpomene, co by to mohlo za zvíře být, nebo se ukáže, že tohle zvíře ještě nikdy neviděl. V jeho věku to rozhodně nebylo vyloučené.

No, Rakis tomuhle cizinci rozhodně nedůvěřoval tak, jak by možná jiný mimino jeho věku zvládlo. Byl přece cizí! Co by tu cizí vlk chtěl? Krást snad?? „No, dobže. Já nechci, aby ostatní věděi, že se lekám nolmálních vlků. Jste nolmální vlk?“ Hodil na něj očko. Vypadal dost obyčejně. ještě nevěděl, že slovo normální může zahrnovat i to, co měl vlk v mozku. Klidně nemuselo být vidět, že tenhle cizák není normální. „Děáte tu snad něco špatnýho? Myslim, že ano.“ Ano, to vydedukoval z té jeho další věty. Kdyby tu nedělal nic nekalého, tak by přeci matce ani nevadilo, že tu je!
Kouknul do stínu, který házel vrak lodi. „Já se nebojím! Jenom jsem se lekl.“ To je přeci rozdíl! Docela ho čílilo, že tenhle cizinec o něm tvrdil, že se bojí! To on ne! „Nevědějou. Ale to nevadí, já jsem plinc, a můžu si dělat co chci.“ Při těchto slovech se vyprsil. Ano, on byl princ, budoucí král! Jeho by se měl každý obávat!

Arrakis se zašklebil a švihl ocasem. Ano, i jemu se tahle slova líbila. Zabíjet, ano, to se tu dnes bude. A né jen nuda! „Zabijem ju.“ Odsouhlasil tedy, ale zas takový veselý tríčky, jako otočky, tady nehodlal předvádět. „Jo, taky že je kvělej!“ No, ale zatím chlapec nic neulovil! Počítalo se však, že na tom pracoval? Určitě ano. I stopování a objevování nových i známých pachů ho zdokonalovalo. Byla to příprava na den D, kdy skutečně pujde s ockem na lov. Bude už připravený, nezklamu nikoho, hlavně sebe ne! Že by zklamal rodiče, to by asi rozdýchal, ale sebe? To už by jeho ego neslo mnohem hůř. „Falolin. Oukej. Jsem Alakis, pjinc! A jednou mi to taj bude celý patšit!“ Ach, ano, měl posledních několik setkání neodkladnou potřebu všem říkat, že on tady bude král. Však je to velká věc, tak co by se nepochlubil?
Sledoval jí, jak se pokouší lovit myš v trávě. No, kroutil nad tím očima! „Dě-áš to blbě.“ Oznámil jí. Chtěl jí ukázat, jak se to správně dělá, ale její nový návrh se mu zamlouval mnohem víc. „Kšídla vidim, no,“ řekl nepříliš zaujatě. „A to je doblej nápad! Už sem vlky viděl lítat. Víš jak se to dělá?“ On jí kdyžtak poradí. Poradí jí, aby skočila dolů z toho srázu.

Po jeho pseudo-bafnutí vlčina poskočila, ale né natolik, aby skutečně spadla ze srázu. Ač si to ten fakan malý neuvědomoval, bylo to jediné jeho štěstí. Pád té vrstevnice by totiž mohl odstartovat sérii opravdu nepříjemných záležitostí. Každá akce má i svou reakci, a tohle by pro něj byla lekce, na kterou by nejspíš nikdy nezapomněl. Naštěstí netřeba polemizovat nad nejčernějšími scénáři - všichni jsou totiž v pořádku. Aspoň prozatím. „Já se nudim požád. Ale nehci! Já nudě nedovoim, aby se mě zmocjila!“ Vyprsil se a řekl to s dostatečnou razancí, aby se ho veškerá nuda zalekla. Aby se ho zalekla víc jak tahle vlčina. „A co? Já jsem na lovu!“ Vymyslel si. Aktuálně se spíše jen snažil dobře orientovat v přírodě, rozeznávat pachy, a pak, až mu nějaký rodič pořádně ukáže jak na to, tak se vydá i lovit. I když je dost pravděpodobné, že se o to dřív pokusí sám. Nudil se už teď, koneckonců.

Rakise fascinovala spíš nuda, která ho od rána strašila. Nuda. Slovo tak děsivé, až se ho černý chlapec štítil! Proto se vydal někam, kde ještě nebyl. Na místo nebezpečné, o kterém mu matka povídala. Copak on se nějakého nebezpečí zdráhá? No vůbec! On musí ukázat, kdo se má koho bát! Rozhodně to útes se má bát jeho, né naopak! Bude si však na sebe dávat pozor. Jako budoucí král se o své zdraví starati musí, že! Kdo by se pak podvolil vlku, který by měl zdeformovaný obličej? Takovému by se nejeden vysmál! A právě proto si na svůj ksicht bude Arrakis pozor dávat.
Ale osud tomu chtěl, aby na místě objevil dostatečně zajímavý objekt zájmu, aby se snad celé odpoledne zabavil. Vrstevník!! Vrstevnice. Takové měl rád, protože je mohl přeci trápit. Jak zábavné by bylo, kdyby tuhle vlčinku stojící nad útesem, vystrašil úplně stejně, jako před několika dny její sestru? Lekla by se, zavrávorala na okraji, a spadla? Nebo by se udržela? Musel to zkusit. Vlčinka je starší jak on, o chvilku, jistě už pachy v okolí rozeznává, jistě už o něm ví. Nelekne se. „Hej!“ Vyštěkl na ní tedy znenadání, v moment, kdy si myslel, že se dívá k moři.

Nuda, která dnes Rakise sužovala, ho zavedla až do lesa. Už to byl velký kluk, a bylo třeba se začít bavit i něčím užitečnějším, než je ničení brouků a drobného zvířectva. Tedy... on ani dnes neměl jiný plán, jenom to mělo vypadat trochu jinak. Otec mu už ukázal, jak má pracovat s pachy kolem sebe, a on se rozhodl je zkoumat, a pomalu si zkoušet sám lovit. Je mu něco málo přes čtyři měsíce, a už za pár týdnů bude mít věk na to, aby se s rodiči vydával i na lov vysoké. No, jenomže královská rodina nemaká, že? Jenže on byl na nějaké lenošení moc akční, unudil by se k smrti, kdyby měl sedět doma na zadku a poslouchat o nějakých svých nadcházejících povinnostech. Jistě, on bude ten nejlepčejší král pod sluncem, ale udělá si to po svém. Máma přece nic neví, ta mu do toho nemůže teď kecat!
A tak tedy nasával pachy, které ho zavedly do lesa. Znal spoustu pachů vlčích, a taky už uměl rozpoznat myš od žáby, a to bylo klíčové. Cítil tu i mnoho dalších pachů, které si ale žel neuměl nikam zařadit. Čím bude starší, a bude poznávat zvěř kolem sebe, tím se i jeho knihovna pachů rozšíří. Teď se vydal po jednom pachu, který mu sic nic nepřipomínal, ale zapřísáhl by se, že je to pach nějakého drobného zvířete. Snad ho to nezavede do chřtánu nějaké kuny! Asi by pro něj mohlo být takové setkání nemilé.

Jeho ještě stále dost nevinný mozeček netušil, k jaké rozepři se tohle schyluje. Když do tohoto iracionálního sporu přizval svojí matku, způsobil tím nejspíš pro Seraphinu a její matku určité potíže. To si neuvědomoval, a kdyby ano... možná by ho to i potěšilo. Nakonec právě jeho vrstevnice ho tak vytočila, ta podváděla v závodě, a nenechala ho vyhrát! Škaredý obličej si zasloužila jistě nejen od něj, ale i od samotné panovnice. „Ne když podváděla!“ Ohradil se na otázku modré vlčiny, ale to už koutkem očka vyhlížel máti, která si to k nim teď kráčela. No jo, teď mu bude dobrá! Mnohdy o ní sotva okem zavadí, ale když se chlapeček vzteká, tak se maminka hodí! Ona vezme spravedlnost do svých tlapek, no jo.
Na rozdíl od své vrstevnice od se schovávat nepotřeboval. Nebyl zas takový hlupák, moc dobře věděl, že byl protekční spratek, a hodlal tenhle fakt ve svůj prospěch využívat. Dokud to šlo. „Ona podváděla, použila kšídla!“ Ukázal na Seraphinu. Toť vše, co tak mohl říct, jen si ukazovat na jiné. Neměl ponětí, že v tomhle konfliktu šlo o mnohem víc, než jen ten štěněcí nevydařený závod. Asi ale nějak vycítil, že tenhle rozhovor se bude už teď týkat spíše dospělých, a proto svou pozornost směřoval k vrstevnici. Byla schovaná, ale né natolik, aby na ní Arrakis nemohl jazyčisko vypláznout. Hmpf!

No, když se ho ptala na takovou otázku, hrdě vypjal hruď! Ale vlastně odpověď tak docela dobře neznal. Měl ta jména na jazyku, ale byla to prostě matka a otec. Máma a táta. Rodiče. Ti, co mu kázali, poroučeli, a krmili ho. To bylo na nich to nejpozitivnější. Jinak se nedalo říci, že by k nim měl Rakis stoprocentně pozitivní vztah. Spíš žádný. Nejraději je měl, když je zrovna potřeboval, že? „Moe máma tomu tady vjádne!“ Pověděl jí teda hrdě. „Ae jednou budu kjálem já!“ Jo! A až se to stane, tak všichni vlci ve smečce budou pro pana krále sbírat brouky k ničení. A nejen brouky.
Očkem hledal zas něco živého, po čem by mohl skočit. Ah, třeba motýl, bělásek, co kolem něj letěl. Soustředěně se přikrčil, než po něm skočil, ale byl až moc neohrabaný, aby ho skutečně chytil. A tak to skončilo tak, že motýl ovšem uletěl. „Ne.“ Řekl k vlčici. „Ty se ne-nehýbou.“ A to byl problém. Proč by ho měli v tomhle věku kytky zajímat? Neměl tušení, na co by mohli být dobré, a že se pomocí nich dá i třeba vyléčit kdejaká nemoc. Jako staršího ho to bezpochyb zajímat bude, ale léčitel z něj nejspíš nikdy nebude.
„Lakis. Pjinc nilský!“ Myslel ovšem nihilský, ale copak si v svém věku mohl vše pamatovat? Asi byl rád, že zná svoje volací jméno, a to muselo vlčině stačit.

Kupodivu ho z toho amoku dotek Seraphininy matky vytrhl. Ošil se, zakvičel, ale myšlenka na zničení vrstevnice začínala pomalu blednout. Byl odstraněn ze situace někým naprosto cizím, a to ho zkrátka a jednoduše vyvedlo z míry. Nevraživě se podíval po modré vlčici, však patrně zklidnil hormon, a mlčel. Vztek v něm pořád byl, a teď už víceméně směřovaný na matky vrstevnice, ale nebyl tak expresivní jako vztek co měl před vteřinkou na Seraphinu. „JÁ jsem chtěl vyhját!“ Řekl to dost jasně? O to jediný šlo! Ona se mu posmívala, a navíc podváděla v závodě. „Ona podváděla!!“ Ukázal packou pro změnu na černou vlčinu. Ona!! Ona za to může!
On se ale nechtěl hádat, aby pak zas prohrál, né né - tuhle hádku musí vyhrát. Když nevyhrál závod, tohle musí. Proto chtěl vsadit na jistotu, tedy svojí vlastní matku. Jestli byla v okolí, to vlastně nevěděl, ale rozhodl se jí zavolat. „Mami!! Mami!! Pomoc!!“ On nebyl v ohrožení, on potřeboval pomoc v tom aby mu dal někdo za pravdu. Aby se ho někdo zastal!! Tady ta cizí vlčina si s ním fyzicky manipuluje jak se jí zlíbí, a on si to má nechat líbit? Né!

Jaký stres díky němu jeho vrstevnice zažívala, to mu ani na mysl nepřišlo. Teď jí lovil, teď po ní šel, a mínil jí dostat. Když byli v noře, on byl stále tak zabraný do téhle hoňky, že si sotva všimnul okolních vlků. Těžko se bude teď krotit, když mu adrenalin proudil žilama! Ano, zaregistroval, když vlčina běžela za svou matkou, a zaregistroval i její postavu, která se nad ním vytyčila. Její existenci však ignoroval. A ignoroval jí i v moment, kdy se Seraphina schovala pod její nohy. „Pocem!!“ Štěkl po ní. Její matka pronesla nějaká slova tónem, který jeho ucho zachytilo, ale on slovní korekci zas tolik neřešil. On potřebuje korekci fyzicky, a když ta se nedostavila, hodlal svou sokyni vyštěkat zpod modrých tlap její matky. „Sjabe!! Vyjez ven!“ Sápal se po ní, ale nedosáhl na ní. Byla příliš daleko od předních noh rodičky. Tak maximálně jeho pokusy o její zničení vedly k tomu, že poškrábal její matku. Ach, kdyby si tak uvědomoval, na koho si to dovolil otevřít tlamu!

Byl vskutku vzteklej, měl přímo záchvat! Ta čubina si zaslouží trochu víc zašlápnout, to on věděl, a plánoval to tak. Hned, jakmile po ní skočil, zuřivej měl jedinou vidinu - chytit jí a vymáčknout z ní dušu! Jako ze všech těch žab co mučili s bratrem, ze všech těch myší, který mučil on sám. Šlo jenom o blbou hru, no jo, ale pro něj byl konec světa, když zrovna nedostal, co chtěl. Tedy když nevyhrál. On musí vyhrát vždy, on musí být ten střed vší pozornosti!! Jako by nestačilo, že se prvorozeným narodil. „Já tě dostanu!!“ Pohrozil jí, když za ní běžel do nory. Netušil, že by mohl snad zasáhnout nějaký rodič, nebo dospělák - to ho v tuhle chvíli vůbec nenapadlo. Měl smysly vztekem zahalené!

Ano, to souhlasilo, Rakis ju podcenil - je to koneckonců přece holka! Ty nemůžou bejt rychlejší, a to ani v případě, že jsou o měsíc starší! Týpeček si ani nevšimnul, když se z trajektorie pak Seraphina odklonila. On viděl jen to své, jen vítězství! Ale chudák netušil, jaká prohnaná liška ta čubina je! Když mu proplachtila takřka nad hlavou, byl šokován. Opravdu hodně, že ani nevěděl, jaké pocity z toho má mít. A to vítězství, které si myslel, že má na dlani, mu ve vteřině zmizelo před nosem. Ten hřejivý pocit, že dostane to, co chce, ho rázem opustil, a on jen zpomalil, blbě čumíc jak vlčina zakopla. „C-co-,“ vydal ze sebe jen, než se ten šok začal přelévat ve vztek.
Byl dlouho ticho, ale uvnitř vřel jako vroucí konev vody. Ona mu sebrala co mělo být jeho!! Zuřil. Opravdu zuřil, a netrvalo dlouho, než to vyplulo i na povrch. Začal hystericky křičet. Né brečet, to ne, tenhle pokřik byl válečný. Víceméně to byl pořádný dětský temper tantrum. Arrakis se jde vztekat. „Já tě zničim!!“ A hnal se na ní s vidinou, že jí rozšlápne jalo všechny ty svý zvířecí oběti, který jeho tlapkou do této chvíle padly. I ona padne, až jí šlápne na hlavu!!

Ani Rakis neměl na co čekat. Běžel si pro výhru v tomhle dětském nevinném závodě. Nevinný je však za předpokladu, že Arrakis vyhraje, jak samozřejmě předpokládá. Je přeci nejlepší! Ale žel je také sotva čtyřměsíční mimino, jehož rychle rostoucí tělo je možná na oko nemotornější jak jiných přichcíplejších vrstevníků. Aby z toho rychlého růstu neměl chlapec panostitidu! No, i to je v královské krvi asi možné, hlavně, když i všichni ostatní sourozenci se zdají být něčím postižení.
Jenže jemu hrálo štěstí do karet - vlčina začínala zpomalovat! Jistě jí bolela ta tlapka, kterou si pádem ze stromu poranila. Toho Arrakis využil, a i když sám byl vcelku na pokraji sil, teď v tenhle moment zabral co to jen šlo, aby jí konečně předběhl. „Budu tam plvní!!“ Zvolal vítězoslavně, když byla smečková nora jemu na dosah. Jeho cíl byl blízko, výhru měl v kapse! Už si jen představoval, jak se Seraphině vysměje do obličeje, jak naivní byla! Se přeci ví, že princ musí být všude první, hm?