Príspevky užívateľa

I on zapomněl na skutečnost, že tuhle čubinu znal jen a pouze pár hodin. Za to by možná i od rodiny jednu za uši zasloužil, protože asi zapomněl, z jaké rodiny je. On si myslel, že tady lovil Darinu, ale mohlo to být přeci úplně naopak! Mohla jeho náklonnosti využít ke svému dobru, a on by z toho vyšel jako hlupák. Naprosto neslýchané faux pas! Ale on tyto rozumy teď neslyšel, teď poslouchal přírodu. Jako správný nihilčan. „Jen věřím svému instinktu,” řka s pohledem na ní upřeným. Byl rok a půl starým floutkem, a už si myslel, že měl všechny vlky na světě přečtené, no! Ale i kdyby neměl, sebevědomí, s kterým ke všemu přistupoval, z něj asi dělá aspoň zdánlivě úspěšného jedince.
Když pak s olizováním skončil, přešlápnul na místě a čumákem se dotkl její tváře. Stačilo mu být k ní takhle blízko, aby cítil energii, která mezi nimi byla. Ale věděl, že se přeci jen musí krotit. On si nemohl dovolit dělat hlouposti - nebo na to už bylo pozdě? „A co by vaše rodina řekla, kdyby vás teď viděla?” Vrátil se k tématu, které Darina sama začala ještě u potoka. Neplánoval však ještě vést nějakou rozumnější konverzaci, jen hledal, čím by jí mohl trochu popíchnout.

No ovšem jí to Rakis nevěřil - pořád měl za to, že ho jen zkouší, že je to jen hra. Nejspíš aby si panovník nemyslel, že když na Darinu mrkne, tak mu bude hnedle ležet u nohou. I když to byla pěkná představa, asi by bylo naivní v ní věřit. „Tomu nevěříte,” řekl jí s úšklebkem ve tváři. Její pohled nebyl pln žádného zdráhání, žádných obav - nic nenasvědčovalo tomu, že by Rakis tuhle hru neměl vyhrát.
I on stál u Dariny bez dalšího pohybu, ještě chvíli. „Myslel jsem, že vědět budete.” Pronesl, aniž by tím chtěl vyloženě něco konkrétního naznačit. Netřeba říkat, že se nyní cítil tak jako ještě nikdy. Ale to byla přiroda, pudy, určitě né emoce. Určitě. Stál u ní napřímený, flirtovací ouška znovu v pozoru. Pak už k ní naklonil čumák, a po chvilce rejdění s ním v její srsti ji začal za uchem olizovat. Jen decentně, ale ano.

Ano, tuto reálii si Arrakis vymyslel teprve nedávno - a všem to teď samozřejmě bude do hlavy cpát jako něco, co tu bylo už dávno. A nedej bože, aby se někdo vztekal, že si Rakis vymýšlí! Ale naštěstí takto aktivních lovců jakým byl Daněk zde bylo pomálu. Tenhle jedinec se skutečně ve smečce angažoval, tak jak by si Rakis přál, aby se angažoval každý. Možná jste se narodil v Přízračných, bojare, ale srdcem jste nihilčan. Řekl by mu nejraději, ale skutečně se to nehodilo. „Nuže, tak se mi ukažte,“ přikývl, když pak Daněk odsouhlasil, že žádného bažanta neulovil. Jestli lhal, tak na tom nezáleželo - protože teď věděl, jaká odpověď je ta správná.
Na stopu konkrétního opeřence se dostali brzy - to bylo automatické, to asi netřeba vychvalovat. Vlk v jejich věku by měl být už dávno schopný dokonale stopovat a rozlišovat pachy divé zvěře krajiny, v které žije. Byl to základ, který do života potřeboval každý. Ovšem ho zajímalo, co má Daněk za lubem, ale jeho prvotním instinktem samozřejmě bylo zapojení se do lovu. Už byli bažantovi na dosah - a stejně tak je následoval i onen sokol, který se zdál být tu se zrzavým bojarem. Arrakis chvílemi nevěděl, na co se soustředit dřív - onoho sokola, nebo Daňkovi manévry? Když pak na vteřinku svůj pohled přesunul právě k obloze, uniknul mu moment, kdy Daněk vyskočil zpoza suché trávy přímo na bažanta. A namísto toho, aby jej snad ulovil či nahnal k panovníkovi, tak ho nechal odletět! Ano, Arrakis se hned vzpřímil a zpražil Daňka pohledem. „Daňku!“ Zavolal, možná ani né tak káravě, jako spíš nechápavě. A pak se tam přiřítil ten sokol- co to dělá?

Rakis to tu nepotřeboval mít větší, neboť asi nikdy nepočítal s tím, že by tu žil někdo další. Vždycky všechno dělal hlavně pro sebe, ale kdo ví - třeba čím starší bude, tím se i tento postoj bude měnit. Jistě by to pro jeho okolí bylo přínosné, no, on takový názor rozhodně nesdílel. Když nakonec tu nabídku k lovu odsouhlasila - sice až po několika hodinách - ušklíbl se. „Takže mi nakonec hodláte něco dokazovat, ano?“ Popíchnul jí a přišel k ní o něco blíž. I kdyby se na něj měla jen při lovu dívat, tak jí s sebou vezme více než rád. Ani nevěděl, jestli to stále bylo pro to, že hodlal splnit nějaký svůj vytyčený cíl, nebo proto, že se mu i bez těchto cílů líbila. Když si jí však předtím vybral rozumem, tak si teď mohl i nějaké nerozumné myšlenky - potažmo emoce - dovolit, hm? „Máte nějaké účelné trofeje na mysli?“ Pohlédl jí do očí stojíc tak blízko, že se jí skoro čumákem dotýkal. Jen jediná trofej, která by se sem v tuto chvíli hodila, mu přišla na mysl - Darina ovšem.

Teď, když už byl v cílové destinaci a nikam dále nemusel, mohl konečně vydechnout. Ples se zdánlivě povedl, a věřil, že se na mýtině už do svítání nic nepokazí. A pokud ano, někdo doma dostane céres. „Bylo to tu původně o dost menší, všude hlína. Po vyhrabání jsem se dostal ke skále, takže více prostoru už tu jenom tak nebude. Ale aspoň se tu lépe drží teplo - jak říkáte.” Rakis dosažením nory trochu ožil, a tak začal s tím co mu jde nejlépe - kecání. Její výraz, když to řekla, ovšem pochytil - a myslel si, že snad ví, co jí proběhlo hlavou, ale nechal to zatím být.
„No jistě - ta lebka,” řka a natáhl se pro ní. Většinou jí měl pověšenou za jeden z vyčnívajících kořenů, ale nyní z něj nejspíš spadla a válela se na zemi. Podal jí k Darině. „Je zdánlivě obyčejná, ale přísahám, že náleží právě huse límcové.” Sám upřel pohled na tento artefakt z dětství. „To byl můj první velký lov, kde jsem slavil úspěch.” Už to říkal? Nejspíš ano. „Mohl bych si to tu vyzdobit více trofejemi, je to tu trochu chudé. Aspoň tu kůži od vašeho bratra a od Přízračných bych si sem mohl dát, ať se mi spí pohodlněji.” Ušklíbl se. Dárek smečce? Nikoli. Byly to dárky pro pana krále, a tak si je i zkonfiskuje.

Oplatil jí úšklebek. No ovšem, že se bavila. Jak by nemohla, když jí společnost dělal sám král nihilský? Ale dost té věčně smrduté samochvály - teď to nebylo jenom o něm. Teď tu byla i Darina, která ho na jeho popud následovala. Mohl mít třeba ty nejhorší úmysly, a ona mu důvěřovala. Ale ne, jeho úmysly byly čisté jako lilie - jen a pouze hodlal nadále dělat dobrý dojem, ať už to mělo znamenat cokoli. „Až po vás,” ustoupil jí, aby do jeho brlohu vkročilajako první. Jeden se musel trochu víc skrčit aby se dovnitř dostal, ale v noře už to tak těsné není. Vskutku.
Sám vešel až po Darině, ač se předtím ještě oklepal, aby ze sebe setřásl snad zbývající plesovou úpravu. Semínka lux flos, která z něj neopadal už na samotné mýtině - mnoho jich už asi nebylo. „Tak.” Řekl, když se pak dostal do nory. Tak co vy na to? Než by se na to ale ptal, tak nechal slova na Darině. Sám si hnedle sundal a odložil tu plesovou korunu z větví, aby jej to nadále neobtěžovali. Že si jí uložil právě tu nejspíš znamenalo, že jí hodlá zrecyklovat, nikoli vyhodit.

>> z horske louky

Darina potřebovala Alavis, Rakis zas Nimesil - dokonalý match. Na tyto problémky ale opravdu dnes asi řeč nepřijde - jen těžko by se tu panovník svěřoval se svýma bolístkama, že? Copak si jí může na byt dotáhnout, a pak kňourat, že ho bolí hlava? Jen těžko! „Tak to nejspíš znamená, že jste se dobře bavila?” Velmi random odpověď, neboť opravdu nevěděl, jestli by to snad mohlo znamenat něco jiného, krom únavy, ovšem. Nevnímal to jako ona, protože nevěděl, že tyhle problémky jsou u Dariny běžné.
Nebylo to daleko od samotného místa plesu, jen trochu do kopečka - jak slíbil. Brzy už na svahu spatřil temný kout, který napovídal, že je vchodem do podzemí. Rakis se ale nehnal ještě dovnitř. „Musím vás upozornit, že to není žádné velkolepé sídlo. Ale čisto tam samozřejmě je.” Ano, nebyl žádným dobytkem svého věku, který by si po sobě ani zbytky ze snídaně neuklidil! Ostudu si neudělá, to se nemusel bát. A bůhví na co byla Darina zvyklá, že? Jestli byla tulákem od dětství, asi na žádný luxus zvyklá nebude. No, ale Rakis by jí na to naučil velmi rychle!

Zastříhal ušima. „To víte, že ne,“ nepatrně se uchechtl a vyrazil vstříc další kapitole letošního plesu. Už o tom však nehodlal mluvit - to si ale říkal už tam na mýtině. No jo, ale teď už přeci nejel tak docela podle té své strategie, teď už si dovolil i reakce přirozenější, a tou zkrátka lákání Dariny k vyřízení nihilského občanství bylo. Ano, znali se jen několik hodin. On už si s ní ale dokázal představovat budoucnost dřív než mu řekla prve dobrý den, takže co? Stále však musel myslet na to, že první by při rozhodování měl mít slovo rozum. Rozum!!
Vstříc rozumným rozhodnutím se nejspíše vydávali i nyní - po boku Dariny. „Nikoli. Jen je to trochu do kopce,“ obeznámil jí s reáliemi. Tu noru prve viděl už jako malý, ale nevěnoval jí pozornost. Byla to nejspíš opuštěná nora nějakého jezevce, kterou bylo nutno zvětšit předtím než se do ní Rakis před pár týdny nastěhoval. On nebyl žádným dělníkem, ale udělal si to tam hezké a prostorné - tak akorát na dva vlky! „Bolí vás snad po večeru nohy?“ Popíchnul jí trochu. Pokud jí nožičky bolí, tak snad to znamená, že se dobře bavila. Ale ne - on přeci věděl, že cestovala ještě dlouho předtím, a její únavu chápal víc než dosti. A také jí vítal, neboť i sám byl naprosto vyřízen. Aspoň ten červíček nastupující migrénky zase zalezl zpátky pod zem. Jupí!

--> Pod Jezevčí Skálou (??)

Opravdu byl Rakis zvědavý s čím se zrzek vytáhne. Prokázal své slušné schopnosti v lovu už dříve - nedával si tedy přílišné naděje, že bude tenhle jedinec nějakým echt jedinečným umělcem, ale kdo ví? Možná ho teď trochu podcenil, a třeba umí Daněk lovit ještě líp než již dokázal. Když zmínil bažanta, blýsknul po něm očima. „Ano, ovšem. Bez mého souhlasu bažanta ale lovit nesmíte, víte o tom? Lovit jej smí jen královská rodina, potažmo nejvýše postavený lovec.“ A Daněk byl co? Ani jedno. Panovník tedy doufal, že dnes jde jen o výjimku pod dozorem jej samotného, a že si tu tohoto opeřence neloví jak se mu zlíbí. Ač to nemusel myslet zle, pravidla jsou pravidla - a hranice nastavují pevný řád a hladký chod smečky.
Ovšem si všiml zvířete, které kroužilo nad nimi. Kořist, nebo snad trik, který mu chtěl Daněk předvést? Nuže, to se musel nechat král nihilský asi překvapit - vydal se s Daňkem po stopě pln očekávání.

Dnes bylo Rakisovi už dávno lépe - lépe od minulého bližšího setkání s Daňkem. Bylo potřeba merger animo prohlídku zase zopakovat, ale dnes tomu tak býti nemělo. Dnes chtěl jít Rakis spát bez migrény a poblité tlamy, takže jeho setkání mělo mít jiný smysl. Ale netušil přesně jaký - kromě toho, že si společně hodlají zalovit. Snad mu chtěl ale Daněk i něco předvést? Nejspíš nějaký trik, který se naučil. Né cirkusový trik, ovšem - aspoň doufal. Daněk byl nihilčan pracovitý, a jestli se narodil v Přízračných, tak nejspíš srdcem v monarchii. Rakis si přál, aby takový byl každý nihilčan - a vida, nemusel být ani rváč. Ať mu tedy nikdo netvrdí, že chce z Nihilu vojsko. Né nutně - stačili poslušní budovatelé, jakým byl právě zdepřítomný zrzavý bojar. „Daňku,“ pokývl, „dobrý den.“ Ač mohl být Daněk jeho oblíbeným poddaným, nechtěl by, aby se snad jejich profesní vztah přehoupl ve vztah kamarádský. Držet si jej mohl i bez zbytečných emocí a závazků. Navíc - s přátelstvím klesala určitá míra respektu, a to si panovník nemohl dovolit. Né jako Zathrian, který si se svými poddanými hrál stylem, na který nejlépe vzpomínal nejspíš zrzavý vévoda Kettu. „Jaký je dnes program?“ Nechal to na něm. On ho vytáhnul ven, a ač už asi věděl, že pozvánku k lovu panovník nikdy neodmítne, tak ho chtěl nechat ve vedení. Tohle je tvoje zkouška, bojare.

Nuže, ani Arrakis se očnímu kontaktu nebránil - né však proto, že by chtěl vyvolávat v Darině zbytečné otázky. Chtěl se jí zarýt do podvědomí. Prohlédnout až do duše, ano. Napadlo ho, jestli jí neodradí skutečnost, že jeho rodina fanouškem azarynských vlků moc nebyla, ale snad pokud jí zaujal natolik, tak jí to mohlo být fuk. Protože tady v Nihilu platila jeho pravidla, zde nad ním ani vlastní otec neměl moc. A moc dobře to chápal. „Vskutku,“ odsouhlasil skutečnost, že zakázané ovoce chutná nejlépe - tvrdil to z vlastní zkušenosti. Rodiče mu nedoporučovali se s azarynskými stýkat, protože se s nimi asi až příliš dobře bavil. Jak k němu přišla blíž, čumákem se jí k uchu nahnul. „A zcela upřímně - doufám, že jím už ani nebudete.“ Pověděl jí, samozřejmě nenaznačujíc nic jiného než fakt, že v Nihilu by jí to slušelo více.
Prošel kolem ní a švihl ocasem. „Pojďme,“ otočil hlavu směrem, kam se chystal vydat. Do své soukromé nory, no ano! „ukážu vám tu lebku.“ Opětovně se zazubil a o pár kroků vyšel vpřed - aniž by snad váhal, že se za ním Darina vydá. Ale čekal na ní, to se ví.

Jistě se naskytne vhodnější příležitost, kdy se bude moci Darina seznámit s jeho rodinou. Tedy - doufal v to. Vlastně neměl strach, co by si o ní famílie pomyslela, to se víc bál toho, co si o jeho rodině pomyslí Darina. Milagy nejsou z cukru, ale to ani ona ne, hm? Ale ti, kteří z cukru byli stále existovali - jako třeba jeho bratr Sylvester. Jak by se asi tvářila, kdyby věděla, že mu v dětství zcela úmyslně rozbil hlavu? Z jakého těsta je ona? „Jsem si jist, že se po pár týdnech zorientujete. Jeden si ani neuvědomí, s kolika vlky přijde do styku. Obzvlášť vlk na mém místě.” Však on jí pomůže Norest poznat, bude-li chtít. On už se nestíhal divit, kolik blbů tu v okolí žije.
Ušklíbl se při její otázce. Bedlivě její kroky pozoroval, ale sám žádné nepodniknul. „Co by si o vás mysleli? Mohou si myslet co chtějí,” vyjádřil svůj postoj dost jasně. Jeho rodina by neměla mít žádného komentáře - on si tuhle čubu vybral rozumem. Zdála se být inteligentní, byla pěkná a měla silnou stavbu těla. Nemají právo něco namítat! „Víte, moje rodina - vlastně obě - se od Azarynu vždy tak docela stranili. Jak už jsem říkal - je to škoda, neboť si myslím, že se jako smečky od sebe máme dost co vzájemně učit. Vy jako rozená azaryňanka byste asi některým dokázala vnést do tváře vrásku. Já jsem ale panovník, mohu si dělat co chci. A na konci dne - zakázané ovoce chutná nejlépe.” Přimhouřil oka, držíc si ve tváři škleb.

Ano, emoce existovali, a to i v Rakisovo živote - emoce jako pomsta, nenávist, pýcha, ale i hrdost, a někdy i radost. Radost z úspěchů vlastních či smečkových, taková byla panovníkovi blízká, vskutku. Jak sám praotci říkal, emoce existují a jeden se musí naučit s nimi pracovat. Ze světa je nelze plně vymýtit, pouze je držet na uzdě.
Že mu fyzický pozdrav - zamávání ocasem - neoplatil nevadilo, stačilo, že tento signál přijala. „Děkuji. Sám jsem jej vybíral, ještě s jedním z mých poddaných.” No jistě, že ho chvála pohladila po egu. Zastříhal ušima, když se ptala na společnost u jídla. „Ten tmavě šedý starý vlk je můj praotec, S’Arik - taktéž zástupce Přízračných.” Jediný vlk, kterého je v Norestu nutno se trochu obávat. Sic je starý, stále mu však mozek nezměknul. A v mozku tkví jeho síla. „Šedivá vlčice v jeho blízkosti je vůdkyní Přízračných, Ryumee.” Fortis, to byla kapitola sama pro sebe. Nebyl jejím fanouškem, ale možná byl jen zaujatý. Byla to žena ve vedení, totiž. „Mého otce jste tam také mohla vidět - ten černopálený vlk.” S Rakisem si byli docela podobní, tam možná sama uhodla, o koho by mohlo jít.

Dnes Rakis neměl v plánu dělat hlouposti. On nikdy. Toto nebyla hloupost, nýbrž strategie. Nebo aspoň tak to na začátku plesu viděl - když zbystřil Darinu prve, tak měl na mysli jen cíle a onu strategii. Během večera ale zjistil, že si s touhle čubinu zcela nenuceně notuje, a to bylo něco dosti neobvyklého - ojedinělého. On takových jedinců měl ve svém okolí opravdu minimum, ale to hlavně proto, že on si s poddanými notovat nemusel. Kdyby se s nimi začal až příliš kamarádit, ztratili by z něj respekt. A ten si - vzhledem ke svému nízkému věku - musel udržet.
A i přes ty všechny strategie to byl on, kdo na konci dne na někoho čekal. Na tulačku, bezdomovkyni, nad kterou by třeba ještě před půl rokem nos ohrnul. Ale příroda byla očividně mocná. Ano, příroda, nikoli city. On žádné necítí!!
Počkal si, vskutku - ale nakonec Darina přeci jen přišla. Hned na ní upřel pohled, ale stejně jako ona zůstal nejdřív mlčet. Povolil v obličeji svůj otrávený výraz, uvolnil se.„Dobrý večer i vám,” submisivně zašvihal ocasem ze strany na strany. „Jak vám chutnalo?” Zajímalo jej. Ano, času měli nyní už habaděj, ale nemínil tu vystát důlek.

Tak ano, jakmile uznal za vhodné, že ples už nebude mít dalšího trvání, a hosté jsou v dobrých tlapách, vydal se k potoku. Těšil se, až tohle bude celé definitivně za ním - ples ovšem. Až bude mýtina zase uklizená a po veselí nebudou památky. A až ze sebe Rakis shodí všechny ty doplňky. Pak bude spokojený. Ale třeba zvládne být spokojený i dříve - nakonec najedený už byl, nikdo ho snad už nebude otravovat, a čekal ho zasloužený odpočinek. A Darina. Možná. Zatím u potůčku postával panovník sám, ale teprve přišel. Myslel si, že za ním čubina přijde, neboť nic nenasvědčovalo tomu, že by ho nyní poslala do řitě. Na druhou stranu… né každá sane čuba se při prvním setkáni hnedle nechá někým zatáhnout domů. On ale nebyl jen tak někdo, že. On byl král nihilský!