Príspevky užívateľa

Nuže, kdo jiný by mohl být lepším objektem jejich naschválu? Matka, ta měla zatím ve výchově havní slovo, aspoň co se tak doposud jevilo, a tak bylo skoro jisté, že od ní bude reakce i nejzajímavější. Tedy v případě, že se tím bude vůbec zajímat - Rakise nenapadlo, že by mohla ty žabí střívka ve svém pelechu třeba i ignorovat. Kdyby se tak stalo, Rakis by byl dotčený, ba ne! On by přímo zuřil. Měl by aspoň motivaci jí ale provést ještě něco horšího, čeho si pak všimne úplně bez pochyby. Co by to mělo být, to teď je ještě nejisté. Je třeba doufat, že aspoň tenhle malý prank v matce něco vyvolá. Snad nějaké emoce.
„Doufam, že bude zulit!“ Ano, on jí chtěl vidět zuřivou a běsnou! Na tato slova se pak definitivně odebral směr doupátko jejich nóbl rodinky, trapně sdílené s celou smečkou kmánů.

Samozřejmě měl na mysli, že když si sám nesežene tyhle super cool omrvinky, bude je muset odebrat sestře. A je jedno, jestli si je nechá odebrat dobrovolně, či nikoli. Rakis se neptal. „Já je pak lošlapu.“ Řekl při pohledu na tu její kupičku. A možná myslel právě tu její sbírku. možná myslel nějakou budoucí svojí. Být Giuseppe, mám se však raději na pozoru.
Avšak zpátky k tomu, co se stalo následně. S vypísknutím odskočil od toho drobného (ne)tvora, co si dovolil se mu tak vzpouzet. Nebyl snad vyděšený, on byl v šoku, že tohle to zvíře dokázalo! Nikdo mu ještě nezpůsobil takový druh bolesti, takže i to bylo nové. Ono to bylo tedy jen takové štípání, ale rozhodně to bylo pro něj doposud neznámé. „Ahh... to mu nedaluju!!“ Pohrozil mu, když si jeho zraněnou packou k sobě sestra přitáhla. Jo, rozhodně se mu hodlal pomstít. A nebude s pomstou dlouho čekat, jen co si to zranění dost dobře prohlídne, vrhne se na něj. Zareagoval na její poukázání, a musel oka přimhouřit, aby tu malou ranku správně lokalizoval. No jo! Na polštářku měl malinkou rýhu, z které se opravdu pomaličku vyřinula červeně zbarvená tekutina. „Týjo, v-vidiš to?“ Zkusil to místo víc zmáčknout, aby zjistil, že při tomhle doteku z toho vyteče ještě více tekutiny! Trochu to štípalo, ale né natolik, aby s tím Rakis přestal. Božínku, tady někdo objevil Ameriku!!

Rakis už byl velký kluk! Tři měsíce a tři dny starý, tak nějak. Rozhodně byl dost velký na to, aby se mohl v noci vyplížit z domovské nory, a vyrazit zkoumat i noční svět. Totiž, v noci skoro všichni spí, a tak se nemusí bát, že by mu někdo jeho průzkumné expedice překazil. Máti by se totiž jistě nelíbilo, kdyby byl v noci tak daleko od ní, ale on už nemohl mít víc v pajči. Myslel si, jak nenápadně z nory zmizel, ale asi by nebylo překvapením, kdyby se pak vrátil zpět, a čekal tam na něho od rodičů výprask. Dosavadní kárání od dospělých mu ale nezabránilo v dalším zkoumání světa na vlastní pěst. On se potřeboval hýbat, potřeboval mentální i fyzickou stimulaci! On se snad nenarodil proto, aby poslouchal nějaké nezáživné poučky o životě, no ne?
Byl to kluk neohrožený, sebevědomý, ale ovšem. že sem tam se přirozeně lekl nějakého neznámého zvuku, nebo se otočil za nějakým stínem. Nakonec byl pořád ještě dost malý na to, aby věděl, co všechno na něj ve světě číhá. Nakonec i tady byl poprvé, a jako všechny ostatní ho přirozeně zaujala jediná věc - vrak lodi, který pro něj byl jen velkou neznámou. „No páni!“ Vypískl a zvídavě se k němu rozběhl, netušíc, že ve stínech se skrývá tajemný cizinec.

Pro Arrakise tohle byl asi aktuálně vrchol zábavy. Tedy to, co plánoval. Bude to takové nevinné zlobeníčko, a navíc to vyvolá v matce aspoň nějakou pořádnou reakci. Snad tedy, to nebylo vůbec jisté! Ale bylo to cílem. „Mámě.“ Rozhodl, když mu bratr nepřečetl dost dobře myšlenky. Aspoň, že začal sbírat! I Rakis se přidal, ale neměl se k tomu tak moc jako bratr. Jen ať to klidně Dante odtahá, Rak je tady myslitel! Ten přišel s tím skvělým nápadem, více se netřeba namáhat. Koneckonců je to princ! Jasně, princů je tady víc, ale on věděl už nyní, že on je ten nejdůležitější princ. „Poď,“ pobídl pak bratra, aby se vydali směrem k domovu. S tim kulhajícím nemehlem to bude ale asi dost dlouhá cesta!

No, i Rakis se nad tím podivoval! Všude ležely kousky vnitřností, které ale v tom malém měřítku vypadaly jen jako vlčí soply. Nic extra zajímavého, né pro oka Rakisova. „Co teď?“ Zopakoval otázku a rozhlédl se kolem. No, s tímhle zbytkem toho asi opravdu moc nezmůžou. „Posbíjáme to a skováme to někam. Někomu do pejechu,“ napadlo ho tedy, protože už se mu teď v tuhle chvíli nechtělo honit další podivné říční tvory. Pořád se mu ale chtělo tak docela zlobit, a kdyby třeba máme daly tyhle vnitřnosti pod pelech, nebo přímo do něj, jistě by jí to pozlobilo dostatečně. Na tváři se mu už teď objevoval škodolibý úsměv, jakmile si představoval matčin výraz. Vnitřnosti nalepené v její srsti, ach ano! Bude přímo nadšená!

Nejdřív byl ten malý černý hoch na výletě za poznáním. Nejspíš bez povolenky od rodičů, ale tu nepotřeboval. Byl to přeci velký kluk! A i když byl malý, tak se nikoho neptal o dovolení, jestli si může dělat co chce. Prostě tak činil, ať už se ho někdo pokoušel zastavit, nebo nikoli. Měl zatím dost vlastní svět, ve kterém se sice zajímal i o ten okolní, no, asi né natolik, jak by se od prince očekávalo. Rodičovské poučky a nejrůznější tlachy ho vskutku nudily. On potřeboval pohyb, potřeboval zaměstnat nožičky, hlava počká.
I o tom měla být dnešní vycházka, než narazil na mrtvou myš. Zase. I s tou šedou vlčinou tehdy zkoumal podobný nález, a ta ho onehdá pod příslibem donutila tu mršinu ochutnat. Nad touto vzpomínkou se ještě nyní zakabonil. Pachuť rozkládajícího se masa měl dodnes v živých vzpomínkách. Jeden se nemohl divit, že se pak raději nakojil od máti. To byl takový bezpečný zdroj potravy. Tuhle mršinu taky nehodlal okusovat, nýbrž trochu víc mačkat. Nehrabal se v mrtvolách se zájmem, s jakým by to asi zvládl Dante, ale s buranskou náturou, která jen chtěla vidět, jestli té myši taky vylezou oči z důlku, jako tehdy těm žábám, které s bratrem potrápili.

Ohohó, tak se zdálo, že zprvu nebyla sestra z jeho přítomnosti nadšená, ale copak to mohlo Rakisovi vadit? Zatím to bylo vždy tak, že dělal co chtěl, ať už se mu v tom někdo snažil zabránit, či nikoli. V tom bránění tací rodiče nebyli úplně nejlepší, a tak lze jen doufat, že jim synek nepřeroste přes hlavu. A nebo doufat, že ano? „Coe?“ Ptá se jí, když po něm jménem volá. Zdá se, že Giuseppe měla u sebe nějaký zajímavý úlovek. Takový, jaký Arrakis ještě neviděl – aspoň co se těch mušlí týkalo. „Kdes to našja?“ Naléhal pak na ní, neboť aj on si chtěl takový hezký kamínky najít. Dalo by se s nimi dobře házet do vody, aspoň se to tak jevilo. Rád házel nejrůznější věci do vody. Třeba žáby.
Brzy si ale všimnul, že né vše u sestřiných pacek je kámen – jeden ten předmět se hýbal! Rakis již vycvičený z lovu žab po tom krabovi skočil takřka okamžitě. Možná se mu to podařilo napoprvé, možná poskočil ještě dvakrát, než ho chytil do svých pacek. Byl úplně jiný než žáby u řeky, ale myslel si, že pokusy s ním by mohly být stejné. „Hje! Musíš to zmáčkjout!“ Zmáčknout, ano, pořádně. Chtěl jí ukázat, na co přišel tehdy s Dantem u řeky – pakliže nějakého malého živého tvora zmáčknete dostatečnou silou, vylezou mu oči z důlku. Ale tady? Tady se to jaksi nekonalo! Krab se totiž Rakisovo útoku zvládl bránit – klepety ho štípnul do pacičky!! „Au!“ Vyjekl ten malý, a odskočil. Ještě... ještě se jeho útoku nikdo takto neobránil!!

Né, ani Rakise nějak neznepokojoval fakt, že se hrabe v mrtvole. Nějak si tuhle skutečnost neuvědomoval, neuvědomoval si, že by to mohlo být snad mírně znepokojivé. Jsou to přeci jen děcka! Děcka jsou raw, děcka, pokud nejsou naučena nějakým hranicím a pravidlům, si dělají co chtějí. Dělají si to, pro co byla narozena, a to se samozřejmě od povahy liší. Jen bez vlivu rodičovské výchovy se ukáže, jaký se vlk skutečně narodil. „No jo!“ Velmi vzácný moment, kdy se nechal i on komandovat. Ale to asi proto, že sám byl hrozně zvědavý, co se s tělem zvířete bude dít dál. A tak teda použil i druhou tlapku, ale tu díru v těle žáby pořádně zvětšil. Pořádně. Až se přetrhla, a snad i pár kapkama nějaké tekutiny Arrakise ohodila. Ten sebou nepatrně cuknul, neboť si představoval, že půjde zase o nějaké blitky. „Ugh,“ Vydal jen ze sebe, když viděl, že tenhle jeho pohyb tělo žáby doničil.

Arrakis již na tomto světě pobýval celé dva měsíce. Nabíral na síle, nabíral na velikosti. Také zvládal koordinovat své pohyby už takřka bez problémů, ač netřeba říkat, že pořád byly dosti nemotorné. Takové normální vlčí mimino. Vskutku na rozdíl od svých rodičů byl velmi aktivní, a v noře trávil méně a méně času, ať se jim to líbilo nebo ne. Svět doma - pod jejich dohledem - byl malý a nudný. Moc nezáživný pro vlče jeho charakteru! On chtěl poznávat svět, cítit vítr v kožichu, pořádně protahovat nožičky! Sedět a poslouchat nějaké povídačky, kterým stejně pramálo rozuměl, to ho vskutku nudilo. Takové dny, které strávil pod dozorem rodičů, si pak vybíjel nejrůznějšími destruktivními hrami. Ať už se sourozenci, nebo svým okolím. Ničit, ano, to ho bavilo.
Teď tu ale nebyl s úmyslem ničit, byl tu, aby pohledal svojí sestru, která se z nory taky dávno vypařila. Né, te by se nedokázal bavit sám, ale co kdyby se náhodou béžová vlčinka dokázala bavit lépe? Byl tu, ať už aby se k ní přidal, nebo jí tu zábavu zkazil. To záleželo, jak ta její aktivita bude nebo nebude vypadat. „Eeek!“ To byl zvuk, který ze sebe vydával, když běžel za sestrou na pláž. Dost buranský pokřik, jak se na vlka jeho rázu sluší a patří.

Teď mu ten držkopád nedával sežrat, protože aj jeho zajímalo víc pitvání žáby, než bratrova neschopnost. On si to ale zapamatuje do příště, a pak se mu ještě vysměje. Nepochybně se takovej scénář totiž bude opakovat, netřeba se vůbec obávat. „Tak uka!“ zas a znova ho pobídnul, aby mu tu věc ukázal. A když z ní sundal tlapky, zas a znova se nad tim Rakis zakabonil. Tak jako zvláštně to vypadalo, nestandardně! Ani jako předkousaná kašička masíčka, co jim rodiče bezpochyby už připravovali, ani jako zvíře, které to ještě před chvílí bylo. „Otevjít?“ Zopakoval. No, jak ale, že? Arrakis mohl leda žábě do břucha drápek strčit, ale to by asi moc nepomohlo. Si k tomu aspoň lehnul, a začal se v tom zbytku žáby nemotorně šťourat. Jen ze zvědavosti, né za nějakým cílem.

Tož z Arrakise a Danta bude nejspíš takový Tom a Jerry – bez toho vzájemnýho pošťuchování se nebudou moci žít. To je ale je takový tip. Třeba se nakonec navzájem pozabíjej, hm? V tomhle věku ještě těžko říct, jak to s nimi bude v pozdějším věku.
Žába byla venku! Teď jí ještě dorazit, jako se to Dantovi povedlo předtím. Sám Rakis to mínil udělat, ale Dante se učil rychle – už byl ochočený, sám po ní skočil, aby si bratr nemusel špinit ruce. Výborně. „Jo!“ Zaradoval se, a už už chtěl k žábě přiskočit, aby si jí prohlídnul, ale to překazil nemotorný bratr. Upadl!! On normálně upadl... A Arrakis se nad tím jenom šklebil. „Ty nemehjo!“ Šťouchnul do něj, což bylo od jinak dost surového Raka nečekaně jemné gesto. „Vstávej.“ Mají tady práci!

Arrakis se zatím jevil jako docela normální dítě, možná trochu akčnější jak jiní, trochu surovější, ale jo. Byl tedy připraven vstřebat i to, co jeho otec do něj nalít chtěl, ale neuměl pojmenovat – emoce. Jestli se mu to skutečně povede, to těžko říct, a už vůbec, jestli se mu do něj podaří dostat hlavně pozitivní emoce. To bylo vcelku klíčové. Už se totiž kolikrát stihl až iracionálně vztekat kvůli maličkostem! „Jo! To buudu!“ Odsouhlasil a poskočil na místě. Jistě, přinejmenším bude stejně velký jako ony! Jen jestli to bude stačit, že? Být větší je určitě lepší! „Jupí!“ Ovšem se zaradoval, když otec souhlasil, že nahoru půjdou. Už v batolecím věku hodlá zdolávat vrcholky hor! Tak se na to musí.
„Já se ae neboím!“ Ujistil otce. On zatím neměl z čeho se obávat. Neměl doposud žádné špatné zkušenosti, z kterých by mohl nějaké obavy nabrat. A ani neměl představu o tom, co to skutečné nebezpečí mohlo být. nevěděl, že si může udělat nějakou bolístku, že na něj může vyskočit nějaké divoké zvíře, neměl ani ponětí. Byl možná až moc sebevědomé dítko, ale však on z toho třeba vyroste. Pořád je jistě lepší, aby byl sebevědomý víc než příliš málo. S tím by se rodičům pracovalo možná hůře. „Aš naholu!“ No, to jistojistě. Po pár desítkách metrů do ještě stále zledovatělého kopečku odpadne.

Jako, ty blitky ze sebe nesmyl dokonale, ale aspoň nějak. To mu stačilo k tomu, aby na to přestal myslet. Hledání dalších obětí mučení teď bylo důležitější. „Uidíme,“ zašklebil se snad i ďábelsky. Jestli mu žábu zas do tlamy narve nebo ne, o tom rozhodne on. Poněvdaž ale nechtěl zas bejt poblitej, tak toho možná nechá. Možná bratra potrápí jinym způsobem. Teď chtěl ale trápit žabky kuňkalky.
Sám hledal, ale byl to takovej hromotluk, že tim svym těžkopádnym poskakováním tak leda všechno živé kolem děsil. Když teda bratr zvolal, že byl úspěšný, běžel radši za ním. „Vidim! Du pjo ní!“ Jo, žába byla jen ve vodě u břehu, Arrakis si věřil natolik, aby po ní šel. To zvíře bylo stejně dost nicnetušící, když bude dost rychlej, tak se mu podaří jí vyhodit ven. Jako mimino byl ještě dost nemotornej, ale žába ve vodě chillovala, a nějaký potencionální útočník jí víceméně nezajímal. Takže jo, levou packou se Rakisovi podařilo jí vyhodit z hladiny na souš. Postříkal tímhle pohybem asi i všechno kolem, ale hlavní bylo, že tu žábu měl, ne? „Ha!“

Arrakis si frkal pod fousky, když se šel k vodě umýt. Ten drzoun!! Ach ten drzý bratr, co si dovolí jeho krásný černý kožíšek zeblít! Za tohle se mu bude muset ještě nějak pomstít, ale nejspíše né dnes. A do příště na to i dost možná zapomene, protože ten batolecí mozek má velikost lískového ořechu. A to i dost možná přeháním. „Fuj.“ Si zamumlal pod fousky, když k vodě došel a začal se mýt. Nejlepší by bylo, kdyby ho máti umyla jazykem, že jo, ale máti tady teďka nebyla. A běhat za ní taky nechtěl! Ještě měl energie dost, aby třeba stihl před návratem bratra zmlátit. Teď se ale trocha vodou ošplouchnul, a otočil se zpátky k bratrovi. Na tváři zakaboněnej výraz.
„Nadem dajší.“ Ukázal tlapkou na rozmačkaný tělo žáby, který tady někde poblíž leželo. Tak, a teprv teď začne to pravý mučení, teprv teď chce Rakis zjistit, kolik si toho k těm mimozemským tvorům může dovolit.

Malej hloupoučkej batolecí mozeček, co ještě možná ani na svý jméno neslyšel, samozřejmě souhlasil. Přikývnul jak jen nejlíp to v tomhle věku uměl. „To zjádnu!“ On by se přeci nenechal on nikoho cizího nosit! On je véélkej kluk, zvládne chodit po svých! Sice těžko říct, jak daleko zvládne dojít, ale on si věřil. Dojde tak daleko, jak mu nožky budou stačit. Klidně na konec světa!
A tak jí následoval. Ono to asi nebylo tak daleko, kam až ho tahala, ale jemu to jako konec světa nakonec připadalo. A cíl? Cíl vůbec nebyl tak úžasný, jak si v hlavince představoval. Narazili na tu zdechlinu, která ani nic netušícímu princátku nevoněla. Tak se na to zakabonil, a mrknul po vlčině, jestli to jako fakt myslí vážně. „Toe fuj. To ako fak?“ Jako... jako fakt tohle musí sníst, aby mohl být honem rychle dospělým? No, dávalo by smysl, že takové kouzlo není zadarmo, ale nad touhle chcíplotinou by ohrnul nos snad i jeho zpomalený bratr Dante. „Ťo nejukoušu.“ Musela mu to předkousat.