Príspevky užívateľa

Vlk nikterak neodporoval, nediskutoval, a to bylo v pořádku. Pro vlky, kteří se chtějí přidat do smečky, a aniž by byli už jejich členy se snaží diskutovat o nastavených pravidlech, takové zde nepotřeboval. Vzpomínal přitom na Tae'hu, vlka, který zde neměl nikdy místo. A věděl to - přesto však cítil potřebu marnit s časem ostatních a do smečky se přidat.
Přikývl, avšak dále nabídku k připojení se do monarchie nekomentoval. Nakonec když bude chtít, své místo si zde najde - třeba i se zbytkem své rodiny. Arrakisovi by se to nepochybně líbilo, neboť Nihil jako smečka stále potřebovala růst. I v číslech, né pouze v dovednostech a zkušenostech. „Nevím o žádném pohoří, které by se nazývalo "hranaté hory". V horách za územím Azarynu se však nachází smečka Přízračných - jsem si jist, že máte na mysli právě je.“ Nikdo jiný už v horách nepřebýval, hm? Minimálně né v Norestu. „Nihilská monarchie s Přízračnými uzavřela už před dlouhou dobou smlouvu o spojenectví. Tuto smečku vedl můj praotec.“ Pověděl mu jen tak okrajově. Zas neplánoval cizinci vyžvanit úplně všechno - to by se vskutku neslušelo.

Ovšem byla Jerimothova schopnost zneužitelná, ale to skoro každá magická dovednost, hm? I ta Rakisova - kdyby byl snad zmanipulovatelný jedincem. Merger byl mocnou magií, a on si toho byl vědom - proto ostatně se zdráhal lézt kdekomu do hlavy. Na to už musel být důvod, už i kvůli tomu, jak ho po tom vždy nechutně hlava bolela. „Jednou třeba budete mít možnost to vyzkoušet.“ Švihl ocasem. Dokud to nezkusil, nemohl s přesností vědět - ale dávalo smysl, co Jerimoth říkal. Pokud mohl léčit fyzická zranění, nejspíš si na sebe takovou nemoc vzít nemohl. Migréna byla něco nadpozemského - něco, co musel vymyslet sám ďábel, pokud by existoval.
Napjatě čekal, jak na jeho nabídku cizinec zareaguje. Neskočil po ní po hlavě, avšak Rakis si byl jist, že v něm zarezonovala. „Teoreticky ano. V monarchii si najde své místo každý, kdo si jej zaslouží. Není to zadarmo, ale jako panovník Nihilské monarchii svým poddaným slibuji pevný řád, loajalitu a důvěru. Vzájemný respekt by měl být samozřejmostí.“ Řekl jen tak na okraj. Bylo v tom více, ale tak nějak to bylo. Kdo prokáže monarchii respekt, službu a loajalitu, je tu vítaný - a panovník se pak za daného vlka ochotně postaví.

Jerimoth mlčel a Arrakis čekal. Stále se stejným výrazem, který nenaznačoval žádná očekávání nebo snad přílišnou zvídavost. Vskutku si na marnění času dával záležet, ale pro tentokrát to v sobě panovník nihilský spolknul. Třeba z něho vypadne něco skutečně zajímavého. Něco, díky čemuž nebude Rakis muset svůj zájem předstírat.
A taky že ano. Magie léčení - věc mocná, která by v monarchii aktuálně mohla být cenná víc než dost. Matka vyprávěla o jedné čubě z monarchie, která už takovou schopnost měla. Zahynula, však Rakis si ani její jméno nepamatoval. Musel by se na ní zeptat jiných, ale nebyl si jist, jestli by mu o ní někdo dokázal vůbec něco povědět. Tu Jerimoth byl živý a zatím bez smečky, takže přirozeně zajímal panovníka více.„Působivé,“ pronesl se špetkou zájmu v hlase. „V monarchii jsme měli vlka s podobnou schopností, je to však už dávno. Umíte takto léčit i migrénu?“ Chtěl vědět, jestli by mu vlk dokázal pomoci i od jeho největšího trápení. Už tak by mohl být pro smečku cenným přírůstkem, no, takto by se z něj mohl těšit více i samotný král.
Ale bylo třeba na to jít pomalu. „O vašich sourozencích se zmíním mým poddaným, nejsem si však jist, jestli vám mohu nabídnout komplexnější pomoc. Snad jen zázemí, pokud byste nějaké hledal - v případě, že se ze svých pátracích cest budete chtít mít kam vracet.“ Blýskl po něm očima. Nabídka byla vyslovena, jak si jí ale Jerimoth mínil vyložit už bylo na něm. Zázemí v Nihilu - to není jen tak snadné jak to zní. Monarchie není azyl ani hotel, je to závazek. A kdyby snad cizinec projevil zájem, Rakis by mu to ještě detailněji vysvětlil.

Viděl, že se i v Heidi samotné začali trochu mísit emoce. Očekával od ní i nyní jen a pouze pravdu - které se mu snad i hodlalo dostat. Poslouchal její slova se zájmem jakým jí naslouchal doposud, nyní byl o poznání zaujatější. „Jako vlci si navzájem nepatříme. Ani jako partneři, ani jako rodiče k dětem. Patříme ideálům, za které bojujeme - ty, jenž považujeme za správné. Pakliže jsou to pro vás ideály nihilské, nemohu mít jediné námitky.“ Řekl jí upřímně, a snad aby jí uklidnil. Nelíbilo by se mu, kdyby měla snad s mesiášem Kultu nějaký poměr, ale pokud by tomu tak bylo, Heidi by tu jistě nezůstávala. I sama musela vědět, že tohle by mezismečkovou politiku značně zkomplikovalo. Jistě - nemohla tušit, jaké skutečné následky by to mohlo mít, musela však předvídat. Musela držet své emoce na uzdě - stejně tak jako to dělal on a jiní z jeho smečky. „Jste rozumná vlčice, a mojí jedinou prosbou je, abyste jí i nadále zůstala. Jinak bych se musel zařídit jinak.“ Pokud by jí měl trestat, tak nikoli jeho přičiněním, hm? Každý jste strůjcem vlastních činů.
Přikývl. „Výborně. Pokud by snad někdy v dálné budoucnosti mělo ke spojenectví s Kultem dojít, umíte si samu sebe představit v roli někoho, kdo vyřizuje mezismečkovou korespondenci právě mezi nimi a Nihilem?“ Zajímalo ho. byl to směr, kterým by jí mohl v případě takové dohody pobídnout. Stejně jako si v takové roli představoval Darinu pro Azaryn, představoval si tak i Heidi. Jen s tím rozdílem, že spojenectví s Kultem se nikdy nestane realitou. „Věřím vám a vašim slovům, Heidi. Nezklamte mě.“ Žádost, na níž by odpověď měla být zcela automatická - odpověď v činech, které hovořily silněji než slova.
Vyslechl si i její líčení napadení medvědem. Nebylo to úplně standardní setkání s takovým zvířetem, ale to asi proto, že Heidi zmínila i někoho třetího, kdo u události byl. Střihl uchem, nikoli nedůvěřivě, avšak... plný otázek. „Pamatujete si, kde se to stalo?“ Zajímalo ho, když zmínila okřídleného vlka. Ten popis by totiž mohl sedět na jednoho nebezpečného jedince, který v Norestu úřadoval už nějakou dobu. Apollyon. Problémový jedinec jak na plese, tak i v minulosti, kterou mu poodhalil Daněk. „Nosil před oko šátek?“ Chtěl vědět, ač už bylo skoro jasné, o koho by mohlo jít. Jen mu příliš nešlo do hlavy, že by se zapletl do záchrany života zrovna nihilské příslušnice. „Pokud jste u Sashy ještě nebyla, měla byste to napravit. Podívá se vám na rány a určí diagnozu.“ Po diagnoze by se mohl třeba Arrakis podívat do jejího mozku, hm? Zajímalo ho, jestli by v její hlavě našl víc než sama pamatovala.

Tohle byla diskuze, nikoli monolog, a tak bylo nanejvýš v pořádku, že měl Jerimoth prostor k přemýšlení. „Intuice, ano?“ Dovtípil se. Intuice, tedy emoce - chuť a neodkladná touha zjistit, co se jeho příbuzným stalo. Do určité míry se to samozřejmě dalo pochopit - né každý vlk byl těmto pocitům tak docela odolný. I Daňka musel při příchodu do monarchie uchlácholit sliby o tom, že se jednoho dne znovu setká se svojí rodinou. Dalo se s nimi pracovat, pokud si vlk dokázal udržet zdravý rozum. „Pakliže před touto intuicí vždy stojí zdravý rozum, potom je v pořádku si od ní nechat trochu poradit. Osobně se snažím emoce maximálně kontrolovat, a stejně tak radím i mým poddaným.“ Vymýtit emoce by bylo příliš snadné - a nemožné. Věděl to, proto se naučil s nimi v nějaké míře pracovat. Ještě stále tam byl ale prostor pro zlepšování. „Jaké jsou tedy vaše magické schopnosti, pokud to není šestý smysl?“ Zeptal se tedy narovinu. Byl zvědavý, né že ne.
V Arrakisových očích se objevila jiskra zájmu. Že Jerimoth mluvil o něčem o čem mluvit neměl, nemuselo být nutně špatné. Když se pak začal omlouvat, zněl už jako opravdový nihilský poddaný. „Zůstane to mezi námi. Pro tentokrát.“ Byla to výhružka? Nikoli. Rakis si cizince pouze zkoušel - každou jeho reakci i pohyb těla. Rozhodně si nemyslel, že by sdělení identity azarynského vlka mohlo danou smečku nějak ohrozit, ale to už byla Zathrianova věc. Ten byl možná ještě paranoidnější jak tady Arrakis, a to už je co říct.

Vnímal jeho řeč těla, která jasně říkala, že tahle otázka nebyla úplně očekávaná. Přitom tak prostá, a stejně vlka vyvedla z míry. O to víc Rakise zajímalo, s jakou odpovědí se Jerimoth vytasí. Poslouchal jí s našpicovanými slechy. „Mluvíte o magických dovednostech, které vám tyto pocity dávají?“ Chtěl vědět. Danny oplýval magií šestého smyslu, která působila podobně jako právě zmiňované pocity u Jerimotha. Pak by mohlo totiž znamenat, že jeho rozhodnutí se vydat své sourozence sem nebylo čistě intuitivní. „Mezi mými vlky mám jedince, který má schopnost šestého smyslu. Taková dovednost by pravděpodobně seděla i k popisu vašich pocitů.“ Né, že by mu nutně nutil tento závěr, ale chtěl z něj bez přímého vyptávání se dostat informace o jeho magii. Protože taková informace je cenná, a dle ní by se mohl odvíjet Rakisův zájem o jeho přítomnost v monarchii.
Nepřekvapilo ho, že Azaryn o sobě mluvit nechtěl - ale nebyl zrovna potěšený tím, že i přes tuto žádost o nich Jerimoth hovořil. „A přesto jste je zmínil.“ Vypíchl se švihnutím ocasem, nijak dále nerozvádějíc tento přešlap. „Nihilská monarchie před zimním období uzavřela s Azarynem mírovou dohodu. Pevně věřím, že tato dohoda se překlene v dlouhodobější spolupráci, která obě naše smečky náležitě obohatí.“ Hlavně Nihil a panovníkovo ego, ovšem. „Azarynští jsou k cizím nedůvěřiví a ostražití - ostatně tak jak by smečkoví vlci být měli.“ Dodal a zahleděl se do dálky. Vskutku Jerimoth neodhalil identitu azarynského vlka špatnému vlku, a to mohlo být pro něj úlevou.

Ovšem i Rakis byl opatrný - snad spíše rezervovaný - neboť nemohl vědět, jestli je tento vlk důvěryhodným zdrojem. Nevypadal jako lhář - stejně jako Daněk toho dne, kdy ho panovník nihilský našel na jarní pastvině -, ale mohl si být skutečně jistý? Nikdy by neměl povolit smysly jen proto, že někdo na první dobrou nevypadá jako zvěd. „Tomu rozumím,” švihl ocasem. Samozřejmě, že hledal i místo, kam by se mohl vracet z cest za hledáním své rodiny. „Jak poznáte, že jste je nenašel?” Chtěl vědět. Jak mohl ukončit své hledání, pokud stále existovala naděje v jejich nalezení, že? Dokázal by se tento vlk vzdát vize o šťastném shledání, jakmile by honba za ní přesahovala zdravý rozum?
Nabídl by mu zde místo, ale potřeboval vědět, jak moc je své myšlence o pátrání po sourozencích oddaný. Rakis nepotřeboval blázny, kteří se honí za hodnotami, které v širším měřítku nemají smysl. I on pohřešuje bratra, a ač by rád zjistil co se s ním stalo, pídit se po odpovědích by bylo pouhou ztrátou času. A nejspíš i ztrátou soudnosti, vzhledem k tomu, jaký bratr býval. „Z Azarynu?” Chtěl se ujistit, když Jerimoth zmínil vlka ze severního pohoří.

Velmi dobře si přebíral to, co mu Heidi říkala. Mesiáš neměl k bojarce nihilské jen důvěru, ale také city. Emoce, jenž jsou všeho všudy světa nádorem. Takřka nepostřehnutelně se nad tím faktem zamračil. Ovšem, že ho to na první dobrou příliš nepotěšilo - ale dal si prostor a čas pro reakci. Že k ní cítil něco mesiáš bylo snad i nevelkým překvapením, když Heidi dokázala učarovat takřka celému Nihilu, hm? I Rakise původně v tomto ohledu zajímala, ač ovšem né tolik jako Darina. „A co vy?“ Optal se jí zcela přímo. A co vy a vaše pocity? Mohou být oním černým mrakem na sluncem zalité obloze. Mohou být oním "ale", které s sebou Heidi přináší. Jeho prvotní představa takového mezismečkového spojení v něm vyvolávala nechuť a odpor, byla tu však i druhá strana mince. Tou nepochybně byly výhody, které by z takové známosti mohly vzejít.
Přemýšlel, né však nikterak dlouho. „Budete schopna mi s ním domluvit schůzku? To už ovšem mimo váš úkol, který jste splnila. A to dle mého očekávání.“ Nebyly to převratné informace, ale přeci jen byli cenné. Nemínil se snad ve své defenzívě proti Kultu mírnit, ale měl slechy našpicované každému, kdo s ním chtěl o něčem diskutovat. Třeba se to setkání zvrhne v nějaký dramatický konec, třeba půjde jen o opravdu formální schůzi. Poslouchal, s jakým tónem přednáší svá další slova. Bylo v nich něco, čemu sám tolik nerozuměl. Nejspíš hmatatelná empatie. „Ovšem takový kontakt by mohl být pro smečku přínosem. Nežádám po vás, aby jste se s ním stýkala jen kvůli donášení, dobře byste však měla vědět, kde je vaše místo - a vaše loajalita.“ Záměrně jí neřekl, aby s ním kontakt přerušila - byl by hlupákem, kdyby nevyužil mesiášovo přízně k jeho poddané. Musel k ní být však obezřetný, a dvakrát tolik jí zkoušet z věrnosti monarchii.
„Medvěd, opět.“ Zamračil se. Není to toto jaro poprvé, co se nihilští setkali tváří v tvář rozzuřenému medvědovi. Panovníkovi se to ovšem líbit nemohlo - uvažoval nad tím, jestli jich není ve zdejších kotlinách přemnoženo. Nepamatoval si, že by loni s nimi měli takový problém. „Kde se to stalo, Heidi? A o kterém vlku tu mluvíme?“ Zajímalo ho. Ač její rány byly na medvědí útok dost slabé, zatím opravdu neuvažoval o tom, že by za ním stál někdo jiný.

Když si všiml siluety šedivé bojarky, ve vzduchu se vznášel už jen stopový pach před chvílí sežrané kořisti. Očekával vlčici v tichosti, stejně tak jako k němu i ona zamířila. Byl zvědavý, jaké zprávy mu nese - neboť dle její chůze bylo jasné, že si ho dnes nezavolala pro důvod, který by snad marnil jeho časem. Vytrval, než k němu došla tak blízko, aby si mohla všimnout jeho pokývnutí na pozdrav. Chtěl jej doplnit i slovy, ale to si všiml Heidiných né zrovna zahojených ran po těle. Jakýkoli snad náznak potěšení z jeho strany tedy vymizel. Avšak na otázky nespěchal - snad i očekával, že se o svých ranách rozpovídá Heidi bez toho, aniž by se na to panovník nihilský ptal.
Prozatím se tak nestalo, když Heidi začala mluvit o svých poznatcích o mesiáši Kultu. „Povídejte,“ vybídl jí tedy, stále však přemýšlejíc nad tím, kde přišla ke svým čerstvým jizvám. Přišla do potyčky se zvěří, nebo se jal nihilčanky dotknout někdo zvenku? Rais plánoval zuřit, pokud by se snad jednalo o druhý případ. „Tak alianci?“ Zopakoval její slova náhle s viditelným překvapením. Tak vůdci Kultu přišla chuť na spojenectví? Tak to měl bohužel smůlu. V jeho představách to vždy byla Nihilská Říše vs. Kult, nikoli Nihilská Říše zastřešující i Kult. „Znáte důvod, proč by se se mnou chtěl mesiáš Kultu setkat? Snad kvůli zmiňované alianci?“ Bylo by nepochybně pobavení hodné, kdyby s ním chtěl mesiáš mluvit jen proto, aby mu sdělil, že spojenectví je možné - aniž by ho zajímalo, jestli o něco takového panovník nihilský stojí. Již ze zvědavosti by na takové setkání přistoupil.
Splnila svůj úkol, ale ještě nebyl ani konec. Rakis potřeboval odpovědi na své otázky. „Povězte, jak moc vám mesiáš Kultu důvěřuje?“ Chtěl znát její pohled na věc. Mít důvěru on někoho, kdo měl v Kultu tak velké slovo, se ostatně hodilo i panovníkovi. Nemusela se s mesiášem nutně stýkat jen proto, aby na něj donášela, ale stačilo, aby si u něj důvěru dále budovala - a v pravý okamžik jí využila.

Jestli ho vlk nudil? Nikoli. Rakise každý cizinec pohybující se v okolí jeho území přirozeně zajímal. Jen nebyl zrovna dvakrát výřečný. „Jerimoth,“ zopakoval, aby jméno vlastními slovy ochutnal. O Bledém králi nic nevěděl - zde byl králem jen a pouze on. Vlk mohl pocházet odkudkoli, takže to panovníka nihilského ani nemuselo příliš zajímat. „Je hledání vašich ztracených příbuzných jediným cílem vaší nynější cesty?“ Nebo má v plánu ještě něco dalšího? Něco, co by Rakise mohlo skutečně zajímat?
Ještě chvíli tu s vlkem hodlal strávit pár minut, než dojde k názoru, že tu marnil čas. „Jak dlouho se tu už pohybujete vy? Je toto vaše první setkání se zdejší smečkou?“ V jeho hlase byl zájem pouze formální. Chtěl vědět, jestli k hranicím dorazil náhodou, nebo jestli jej sem někdo poslal. Azaryn, Přízrační? Těžko by jej sem poslal Kult, ale možné bylo všechno.

Raneya byla možná Milaga, ale po velmi temperamentních a houževnatých rodičích. Arrakis jí nevěřil, že jí to bylo jedno. I přesto na její odpověď nereagoval okamžitě. Lhal by, kdyby tvrdil, že neočekával jak vlčata vyhazov jejich matky vřele přijmou, ale mínil pracovat i s opačnými pocity. Musel. „Vskutku? Tak to je pak obdivuhodné. Jak se ti podařilo v sobě ty emoce ukočírovat?“ Mínil jí dávat takové otázky, na které nebude schopna korektně odpovídat. Byla ještě příliš malá na to, aby v sobě dokázala tyhle emoce ukočírovat - jen se tak mínila tvářit. Ovládat emoce neznamenalo nechat je doutnat pod pokličkou, ale umět je ve vhodných chvílích vypustit ven a přesměrovat k něčemu užitečnému. Když byl malý Rakis vzteklý, vybíjel si všechny ty emoce na bratrech, vrstevnících a taky zvířatech. Až později zjistil, že je mnohem efektivnější tu veškerou přebytečnou energii vložit do úkonů, které jej budou rozvíjet a nabíjet silou. Lov. Právě v něm našel velkou vášeň.
Zastavil se přesměroval svůj pohled plně na mladou čubinu. „Na vigilii to nevypadalo, že by ti to tak snadno mělo být jedno. Vztekáš se, protože tvá představa o matce je pouhou iluzí, hm? Dopaluje tě, že všichni ti přechytralí dospělí mají pravdu, je to tak?“ Mínil jí vyprovokovat k nějaké reakci - jakékoli.

Cizinec v těchto končinách skončil, protože hledal někoho jemu blízkého. A Arrakis mu nemohl aktuálně pomoci. I přesto ho zajímalo, jestli by mu dokázal být tenhle vlk užitečný. Zatím se jevil jako velmi submisivní jedinec, který by do monarchie mohl snadno zapadnout - nevypadal totiž, že bude jedním z těch jedinců, co mají hlasitého komentáře. „To máte v tom případě velmi těžké. Pokud ke zmizení použili magii, mohou být nyní už kdekoli.“ Pár měsíců bylo fuč a stejně tak mohli být i tito únosci s vlčaty. Kdo ví, co se jim přihodilo - Rakise to zas tolik nezajímalo, ale cenil si skutečnosti, že je tímto zcela náhodný cizinec chtěl varovat před možným nebezpečím. Na něco takového nebyl Rakis zvyklý. Sám by to totiž udělal jen v případě, že by za to něco káplo. Tento vlk se nezdál být někým, kdo by za své varování očekával odměnu.
Nad poznámku o kradení nihilských vlčat pokrčil Rakis čumák. „To by si zkusili jednou.“ Každé zdejší vlče zde bylo aktuálně velmi cenné - Rakis za ně dal takřka ledvinu, takže se za ně mínil rvát i nadále. Stejně tak i za ostatní členy monarchie, ovšem. „Jmenuji se Arrakis Falcone y Gracewood, panovník Nihilské monarchie. Jak zní vaše jméno, cizinče?“ Chtěl vědět, aby si mohl vlka zaevidovat do kartotéky, kterou měl uloženou v mozku.

Střihl uchem, když se cizinec rozpovídal. Někoho hledal, a Rakis se žel obával, že mu nebude schopen pomoci - popisovaní vlci mu zrovna nic moc neříkali. V Norestu nosí černou srst víceméně jen jeho rodina, potažmo ještě ta Zathrianova. Pokud by se zde nějací tací nepříbuzní vlci objevili, Rakis by si určitě všiml. „Úplně mi to nic neříká. Tmaví vlci s hnědými a rezavými znaky zde jsou, ale nemyslím si, že jde o ty které hledáte.“ Sdělil mu bez větších emocí. Jeho otec by na takový popis klidně seděl, ale určitě žádná vlčata nikde neunášel. Ten měl dost práce tady v monarchii - synáček se o to zaručil.
Nepatrně naklonil hlavu ke straně. „Myslíte, že měli důvod zamířit s nimi právě do zdejších končin Norestu?“ Zajímalo ho, co vlka vedlo k tomu se ptát právě tady. Viděl snad tyhle únosce utíkat směrem právě k Norestu? Ovšem to byla informace, která mohla mít nějakou cenu v případě, že by se v okolí začala ztrácet vlčata. Nic takového se ale nedělo - Rakis by to ani nedovolil.

Musel si hlasně odfrknout, když se potvrdilo, že je ta čuba skutečně kulťankou. Odstranit. Vyhodit. Vyhladit. Taková byla slova, která Arrakisovi běžela hlavou. Určitě to nebyla synonyma ke slovům milostivost, sečtělost a empatie. Né, že by jí tu skutečně teď na místě plánoval zakroutit krkem, ale rozhodně jí tu nehodlal nabízet žádný dlouhodobý azyl. Ale viděl na očích Rivery, jak měla v plánu mu odporovat a argumentovat nesmysly o tom, jaký má být její synovec hodný kluk. I hovno. „Rivero, víte moc dobře, že tady nemá co dělat.“ Proťal jí tedy pohledem, kterým jí nevyhrožoval, avšak upozorňoval, že není s jejími kroky tak docela spokojen. Nechtěl na svém území kulťana bez toho, aby si k tomu neřekl svoje. Už na plese musel zatínat zuby, a teď si tetka myslela co? Že Rakis tu čubku přivítá do vřelého objetí, nabídne jí večeři a několikadenní hotel? „Pokud jí chcete skutečně pomoci, tak jí do svítání vezmete zpět tam, kam patří.“ A za tím si hodlal stát zase on. Dobrá, jen ať si odpočine, ale nebude tu kulťanovi dělat nějaký hotel.
Musel pokrčit pysky, když mu vhled na cizinku zablokovala. Začínalo to v něm trochu vřít. „Do rána.“ Zopakoval. Dnešní den teprve začal, do dvaceti čtyř hodin si jistě odpočinout dokáže, hm? Přes to nepojede vlak, vážení.

Vlčice v nouzi, no jistě. On chtěl ale vědět, proč mu její pach připomíná kulťany - a to hned. Cítil, že Rivera záměrně neříká vše, aby panovník nihilský náhodou neudělal něco, co by se jí nelíbilo. Protože stará tetka Rivera kope za starý režim smečky, který Rakis tak moc nechtěl ani cítit. Ano, on dokázal pomoci vlkům v nouzi, ale za určitých podmínek. K tomu určitě nepatřilo zatajování informací. „Výsost Rivero, přemýšlela jste ale nad tím, že tahat na území někoho zcela neznámého by nemuselo být zrovna dvakrát moudré? Jste si jista, že jste do smečky nezatáhla někoho, kdo by mohl být zvědem z jiné smečky převlečený za chudáka?“ Cítil až takovou paranoiu skutečně, nebo chtěl prostě a jen dát Riveře lekci o tom, že jeho slovo platí? Měl totiž pocit, jako by se ho snažila tímto obejít. Byla dlouhé roky zvyklá na to, že tuláci na území mohou bezprizorně zavítat, a možná si přála, aby se takové pravidlo do smečky vrátilo. Pod záminkou záchrany života se Arrakise jistě snažila zpochybnit. „O tom, jestli je nebo není nebezpečná bych se raději přesvědčil sám. Doveďte mě za ní,“ vyzval tetku. Jistě nebude dělat hlouposti a rozkazu uposlechne, že? Nemínil tu cizinku chytat pod krkem - i kdyby se skutečně ukázalo, že je z Kultu -, ale rozhodně si jí mínil na vlastní pěst proklepnout. Chce vidět ta hrozná zranění a únavu, která Riveru přesvědčila o tom, že nějaká řekou vyplavená čuba potřebuje pomoci.