Príspevky užívateľa

Arrakise samozřejmě úplně nejvíc vytáčelo, že mu bratr tak odporoval. Prostě... on se tak snažil ho donutit, a bratr na to kašlal! Bratr měl úplně v pajči. Ale očividině vytrvalost, kterou do tohohle mučení Rakis dal, se nakonec oplatila. No, oplatila... jak se to asi řekne, že? Jak totiž Dante žábu do držky dostal, podivně se zakabonil, a to bylo pro Rakise znamení k ústupu. Žel ho nepřečetl dost dobře, takže ano – skutečně ho bratr následně zeblul. A Arrakis? Oněměl!! Oneměl, a pak se mu začal zvedat kufr taky! „No fuj!!“ Vykřikl, a už už měl pocit, že mu taky natáhne, ale potlačil to v sobě. Bratr ho zeblul, jak jen si to dovoluje?? Za trest ho fláknul packou někam do obličeje, bylo mu jedno kam. Byl rozzuřen! „Ty pjase jedno!!“ Eeeeew!! O tom, kdo je větší prase, by se však dalo polemizovat. No, nevadí – ještě, e byly u tej vody, he? To se mohl jít aspoň hned omýt. V jeho věku je takový nápad samozřejmě dost nebezpečný. Dá si ale pozor, aby do vody nezahučel, ale rád k něčemu takovému napomůže u bratra. Toho by tam nejradši pořádně okoupal!!

No vida, jaký krásný grimasy už v tomhle věku ta mimina zvládala! Znechucení a jistá míra znepokojení byla v Danteho ksichtu zřetelná. A Arrakis se snad nad tim aj ušklíbnul! Bylo mu jasný, že se hodlá vzepřít, ale to takhle nepůjde, ne-ne! „Ae jó!“ Ukázal na tu mrtvolu ještě jednou. Myslel si, že ho bratr poslechne, protože to přeci říká tak zřetelně, tak jasně, tak sebevědomě! Měl pocit, že jako staršího bratra ho poslechne, jako prvorozeného bratra. A tak když se začal vzpírat dál, Arrakis se zamračil. Hm. Rychle přemýšlel, jak dosáhnout svého. Co nevyřeší síla, vyřeší už jen o něco hrubší síla. A tak tu mrtvou žábu chytil do packy, a prostě jí bratrovi vecpal do ksichtu. „Na!“ Ač jistě nechtěl hubu otevřít, Rakis se snažil, aby si tý pochutiny aspoň líznul!! Sám měl hubu pevně zavřenou, kdyby se bratr snad pokusil o nějaký protiútok. Neměl by ale šanci.

Tož Arrakisovo rodiče byli naživu, ale nebavili ho ani tak. On ještě pojem smrti neznal, ale brzy už tomu nebude jinak, až pozabíjí s bratrem pár žab u řeky. Tento pojem však pozná, ale nepochopí. Na to je ještě moc malý, moc hloupý. Pro své okolí a hlavně pro starší jedince musí být nudný.
No, jakmile ho vlčina odmítla, zamračil se i on. Pokud to v jeho věku bylo tedy vůbec možné, ale jsem si jistá, že se její nerudnou grimasu pokusil přinejmenším napodobit. „Ukaš pápo!“ Nemínil se jen tak vzdát, chtěl vidět kde má mlíko!! A tak se pokusil se k ní dostat ještě jednou, než mu teda řekla, že má k pápu něco lepšího. To nastražil uši, vykroutil hlavu do strany, a ptal se: „A cotoe? Ukaš!“ Zatím neuměl těch slov tolik, ale zpráva byla jasná: chtěl to vidět, teď hned!

Dny v rodném kutlochu byly valnou většinu času pro Arrakise nezajímavé, bez kapky vzruchu, a proto když nemusel, tak tam prostě nebyl. Rodiče asi neměli radost, když se v tomto věku někde potuloval sám, ale naštěstí jejich oči na hlídání tolika dětí né vždy stačily. Dnes ale ano, dnes tu byl Rakis i se svým otcem. Byl za to rád, protože otec ho vzal na výlet na místo, kde ještě nikdy nebyl. Pod vrcholky hor! Panečku... Tyhle hory ho už nyní fascinovaly. Tak obrovské, majestátní... úplně jak on sám! Nejspíše k nim bude vzhlížet, doslova i poeticky, a v čase budoucím se přirovnávat k jejich velikosti. Už teď cítil jejich sílu!
„Oče! Koukej! Koukej!“ Pištěl a packou ukazoval k vrcholkům. Neměl ani ponětí, že otec už byl s okolní přírodou obeznámený, a tohle viděl už xkrát. Mít nové oči, jaké měl Arrakise, byla věc krásná, nevinná. „Ak je to objovské!“ Byl flabbergasted, no jo. Aspoň byl chvilku něčím zaujatý, a hrozilo, že večer bude reálně unavený, a v klidu prospí celou noc. „Pudem nahoju?“ No, ale před spánkem se ještě pokusí zdolat vrcholek téhle hory.

Jako jo, vypadalo to hnusně, ale zvědavej přece jenom byl. Dělá tohle každý podobný zvíře? „Uť se nehejbe.“ No, to byl dobrý poznatek! Zdá se, že je to chytrý chlapec. Žába byla najednou vypnutá, a nevypadalo to, že by se snad měla ještě kdy zapnout. Týjo, to bylo... zvláštní. Taky do toho packou šťouchnul, ale když to na jeho dotek nereagovalo, tak ho to zas a znova přestávalo bavit. Chce vidět reakci! reakci na akci! „Sjez to.“ Napadlo najednou Arrakise. A řekl to tak pevně, tak sebejistě! Chtěl, aby to bratr zkusil sníst. Sám by to do huby samozřejmě nevzal, ale rád se podívá a vyslechne si, co na to jiní. Packou na tu žábu ukázal, a pak ukázal na Danta. „Šup!“ Šup s tím do papulky!

Ve svém věku si Arrakis jen těžko mohl uvědomit, že to co tay teď dělají, není úplně morální. Oni v sobě jen probouzeli lovecký pud, hledali v sobě to zvíře, které v nich přeci bylo! Zkoušeli, co si k tvorům na světě mohou dovolit, zkoumali. Mohl by jim to mít vůbec kdo za zlé? Dokud jim někdo nevysvětlí, že je to špatně, tak asi jen těžko.
Věřil a doufal, že po ní fakt bratr skočí, protože jeho mozeček byl ještě dětinsky naivní. A prostě!! Však mu říká, ať skočí, tak snad to splní, né? Buzerace už do útlého věku prostě musí být! A stalo se tak. Stalo se, jak si Rakis přál – Dante už měl žábu ve svých spárech! „Aha!“ Pronesl černej vítězoslavně. Hned přišel blíž a bratrovu packu z žáby sundal. Vlastně jí spíš z tý žáby odpingnul, aby viděl, že ten tvor se již zvířeti vůbec nepodobal. Žába byla promáčklá, a na jednom místě z ní tekl nějaký hnus. Byly to orgány, ale to Rakis nemohl vědět. „Čum! No fuj!!“ Jak si k tomu totiž čuchnul, zjistil, že mu to zrovna dvakrát nevoní.

Žába byla teď středobodem zájmu obou bratrů. Byl to pro ně mimozemštan, tvor z jinýho světa, tak se není čemu divit! Za to oni dva budou ještě ze světa asi podivení dost, až zjistí, kolik ještě bizarnějších zvířat kolem nich žije. Teď ale k té žábě – jak před ní Rakis skočil, tak žába snad v nevědomosti, jaké nebezpečí se jí od obra naskýtá, skočila až k němu. Nejspíše chtěla mezi jeho nožkama proskočit až do vody, ale Arrakis nebyl hlupák! A jeho motorické funkce byly natolik vyvinuté, že jí mohl odpinknout směrem k bratrovi. „Koč po ní! Chyť jí!“ Volal po něm, ale bylo asi naivní si myslet, že jeho zpomalený bratr bude po něčem skákat! No, kdyby ne, tak po žábě skočí sám Rakis, a nejspíš jí svou váhu zasedne.

Až bude Rakis větší, a bude mít aj větší slovník, bude bratrovi říkat žabí ksicht. Je to jasný. Teď se nad tou poznámku bratra nejen zamračil, ale taky ho právoplatně šťouchnul někam do žeber. No!! Drzej tady může bejt jenom on.
Ale zpátky k žábě, pro hochy známá jen jako neznámá fujvěc. Když jí Rakis odpinknul na zem, převrátila se na záda, a někam odskočila. On by čekal, že bude víc zmatená, ale nakonec byl zmatenější možná on víc! Hned skočil za ní. „Cu ať se ejbe!“ Řekl mu, a na ta slova do žáby zase šťouchnul. Zatim to byla jenom nevinná hra, ale až ho brzo přestane to hopsání bavit, najde zábavnější způsob jak si s tím tvorem pohrát. Žábě se očividně to šťouchání nelíbilo, a tak se jala skákat směr voda. Chce prchnout!! No to ne - Rakis skočil před ní, aby jí v útěku zabránil. „Nikam!!“

To zvíře, co tam číhalo v trsech trávy, mělo barvu jak bobek. Možná ještě o něco tmavší, ale rozhodně to bylo stejně hnusný. I s nim to hnulo vzad, když to skočilo po bratrovi, ale nějaký vyjeknutí spolknul. Na rozdíl od Danta, no jo. „Fuuuj!“ Pronesl barvitě, když viděl, jak si ta věc hověla na bratrově pacce. Ještě, že to neskočilo na něj! Jelikož to ale bylo nadále nehybný, přiblížil k tomu svůj čumec, aby si to prosondoval. Jó, mimina svět zkoumají zubama, tohle ale neměl vůbec v plánu ochutnat. „Tos ty.“ Evidentně mu proběhla hlavou stejná myšlenka, jako bratrovi, na rozdíl od něj si ale dovolil jí vyslovit nahlas. No říkám, vtipálek hadr! Ale zpět k tomu zvířeti - žábě -, které nečinně sedělo na těle cizího jedince, možná cosplayujíc vegetativní stav Arrakisových sourozenců. Ten do žáby fláknul packy, aby odletěla na zem, v naději, že se začne hýbat!

To je přec jasný co se stalo, co se podělalo! Arrakis očividně už v děloze kradl sourozencům živiny, stejně tak jako následně po narození. A možná v tom roli hrály i nějaký královský geny. Ale to se nedalo nic dělat – přežijou jenom ti nejsilnější. On se rozhodně dobrovolně o nic dělit nehodlal, a nakonec se sourozenci mohli u máti krmit jenom proto, že těch cecků měla tolik!! Kdyby měla jeden, tak je jasný, kdo by ho vyhrál. Už teď měl pocit, že nad ním matinka nemá žádnou moc – však se podívejme, kde je! Ale on by to možná přehodnotil, kdyby sem přišla a dala jim oběma výprask! A nebo ne?
Jo, byl trocha napřed. Trocha víc, ale pořád měl tak nějak povědomí o tom, jak daleko za nim bratr je. Jako malý mimino nebyl rád sám, potřeboval tu u sebe někoho, i kdyby to nakonec měl být jeho zpomalený bro. Malý mimina jsou závislý na společnosti. „Hmm,“ zamrmlal, když se zjevil u vody. Tady někde ten skřek slyšel nejvíc, tak odkud pochází? Ani nebyl nějak vyjukanej z vody, jako z toho zvuku. Pohledem prohledával okolí, když spatřil, jak se tam u břehu něco hejbe! „Tam!“ Rozbušilo se mu srdíčko. Né ze strachu, ale z náhlého adrenalinu. Co to je? Nějaká hračka?

Bratrovy komentáře Arrakise brzy naučí jeden úžasný skill – protočení očí vsloup. Teď by to totiž udělal, kdyby to uměl, ale zatim né no. Zatim si jen odfrknul, ale jak byl malej, tak by to nejednomu dospělákovi připadalo spíš roztomilý než v jakymkoli směru seriózní. „Tak ych tomu nejíkal,“ řka. Kdyby to byl velkej kluk, řekl by mu spíš "tohle za chůzi nepovažuju", ale bohužél. Někde tam ta myšlenka byla, no, ve slovech jenom těžko. Ach ten dětský omezený slovník! To byl Arrakisův největší nepřítel, protože je evidentní, že to bude velký vtipálek. Bratrovo sebevědomí sundává už od batolecího věku, krása. Ale tak... jen se podívejme na ty jeho pokřivený nožky! Na tý jedný mu asi po porodu ležel někdo s váhou osla, protože jí měl vůbec celou dost deformovanou.
Taky to ale slyšel. Zaujalo ho to, to je jasný. „Cotoe?“ Ptal se řečnicky a sám sebe. „Zní to hůž ak ty.“ Ano, a to je co říct! Dante byl jeden z nejukvičenějších sourozenců. Tenhle zvuk ale otravnost Dantova kvičení trumfnul. Jal se teda za zvukem, s vidinou, že ho co nejdřív vypne. Ano, on to vypne.

Jak byl Rakis jednou venku, tak už tam chtěl být samozřejmě pořád. Zjistil, že svět mimo noru je mnohem zajímavější než sourozenci ve vegetativním stavu. Teda... dnešním dnem už tak moc mrtvolný nebyli – dneska totiž oživl i ten nejchcíplejší bratr, Dante. Arrakis ho tak trochu nenásilně pošťouchnul, aby šel ven na tajňačku společně s nim. Proč by chtěl mít po boku někoho, kdo mu evidentně nebude stačit? Dobrá otázka. Dost možná proto, aby v případnym průseru nebyl sám, nebo proto, aby měl do koho po cestě šťouchat. „Tak onem, poď!“ Buzeruje bratra už od útlého věku. Dovoloval si na bratra dosti, a to asi proto, že se chudák týpek ještě ani nezvládal bránit. Ale jednou to třeba přijde, i když teď na nic takového Arrakis nemyslel. Teď chtěl zkoumat daleké okolí – vzdálenější, než kam matčino oko z nory dohlédne! „Nejíkej to aje máme!“ Nepřestával s buzerací. Byla by vůbec máti nepříčetná, kdyby zjistila, že jsou tak "daleko" od nory bez jejího vědomí? Kdo ví.

Tenhle svět mu patřil asi do té chvíle, než mu do výhledu na něj vstoupila vlčí soudružka. Nebyl v žádném šoku, protože tohle nebyl bezpochyby jeho první střet s někým cizím, ale rozhodně půjde o jeho první sólo setkání. Zatím u všeho totiž asistovali rodiče, a možná i teď by byli raději, kdyby tu mohli zaclánět. Jistě by chtěli mít přehled o tom, kdo má na jejich výjimečného synáčka vliv, že? Na takové věci ale Arrakis příliš nemyslel, neboť neměl obavy o případných následcích. Teď měl v hlavě jen to, že chtěl vlčinu pořádně prolustrovat. Jak že malá děcka zkoumala svět? Ano, zubama. Chlapec bude asi překvapený, jestli mu vlčina ukáže, že to nebude úplně způsob, kterým by chtěla být zkoumána.
Co mu to ale povídala? On se žádného výprasku od rodičů nebál, neboť žádný ještě nezažil. „Jodičě mě neba.“ Ano, již v tak útlém věku se však potýkal s nudou. Měsíc byl v té noře zavřený, sotva mohl mordovat sourozence, a ještě ani na žádném výletě nebyl! Kdo by se bavil? „Uka,“ řka a vrhnul se k vlčině. Chce jí pořádně srst ožužlat, aby zjistil, jestli chutná aspoň podobně jako sourozenci nebo máti. A co když má taky pojízdnej mléčnej bar? To musí zjistit!!

Tady malý Arrakis už nebyl tak malý. On vlastně nikdy nebyl úplně malý, aspoň v porovnání se sourozenci. Teď však dovršil šestého týdne života, a nejen, že přibral na váze, ale také své tělo zvládal koordinovat natolik, aby se vydal z nory ven. Jeho sourozenci nebyli příliš akční, nebo mu jejich pohybové dovednosti nestačili, a tak se s nimi velmi nudil. Mohl obohacovat leda svůj zrak pozorováním ostatních vlků v noře. Kdo to kdy viděl, aby měl princ pelíšek na tak frekventovaném místě? To jejich matka tak úplně nedomyslela! Měli by mít vlastní královské lóže, a né tu vydýchávat vzduch spolu s dalším tuctem vlků, no ne?
I svými mladými oky měl noru už dost dobře obhlédnutou, aspoň podle jeho skromného názoru, a bylo na čase se vydat vstříc neznámému – díře, z které vždy někdo přicházel a odcházel. Věděl, že díra skrývá něco naprosto úžasného, nepoznaného, protože poblíž ní už byl, už z ní koukal, ale ještě z ní nikdy nevylezl. Až teď. Teď teprve jeho tlapičky vstoupili z hliněné podlážky nory na jarní vegetaci mísící se s uschlými trsy podzimní trávy a listí. Netřeba říkat, že Arrakis strach neměl. Byl dítko neohrožené, a neskutečně zvědavé. Žádný strach v něm nerezonoval, jediné co ho drželo zpátky byl údiv nad velkým venkem. Venek!! Vůbec ho nezajímalo, jak by se na jeho výlet tvářili rodiče. On byl připravený si teď a tady ten svět podmanit, uhněte mu!!

Jakmile dal na svého bratra aspoň přední nožky, bylo jasné, že na to drobné tělo jen těžko umístí všechny své čtyři nožky. Nejen, že byl ještě hodně nemotorný, ale nejspíše by se tam ani nevešel. Musel si to ale zkusit, takže jakmile byl opřený, pravou zadní tlapku chtěl dát na bratrova záda, ale takovou koordinaci pohybu ještě opravdu neměl, a svalil se pak vedle něj. Né plánovaně, proto opětovně zamručel. Dobře pro Danta, ovšem, protože už mu nehrozilo zavalení Arrakisem. Ten radost ale neměl, vůbec!! Jak jen je možné, že je bratr tak malý, a znemožňuje mu tím tento jeho plán vykonat? Není to žádná Arrakisova skill issue, že by se na bratrových zádech neudržel, je to bratrova chyba, že je malý, a nedává Arrakisovi prostor se na něj dostat!!
No, nedá se nic dělat. Pro tentokrát se bude muset černý hoch smířit s prohrou. Zatím měl až moc zakrnělý mozeček na to, aby si z tohoto zážitku vzal něco užitečného do budoucna, ale kdo ví? Již nyní už jsou nejspíše patrné náznaky jeho někdejšího charakteru. Teď je pro něj ale čas se jít nakrmit k matčinému struku. Uhněte!!