Príspevky užívateľa

Samotný Rakis svoje hranice pořádně ještě neprozkoumal - tedy v některých odvětvích. Byl jen týnejdžrem, který se od malička šrotil jen a pouze ke svému budoucímu povolaní panovníka. Kdyby byl příkladným studentem své matky, nepochybně by při takovém dětství strádal víc než tomu tak nakonec bylo. On si ale vždy našel způsob jak svou energii přesměrovat k něčemu zábavnějšímu, a následně užitečnějšímu. Lov byl něčím, co ho uspokojovalo na vyšší rovině chápání. Ale pozor - vždy musel z boje vyjít jako vítěz, jinak by se taková terapie nevyřáděné dětské dušičky minula účinku. „Taková husa je skoro stejně velká jako vy sama. Troufla byste si i tak?“ Trochu přeháněl, aby jí ovšem poškádlil. „A ten jed! Nic pro začátečnického lovce.“ Zkoušel jí, jak jinak. A ač naschvál zněl tak, aby se zdálo, že přehání, tak v tomto nelhal. Stačil nezkušený lovec, nebo jen a pouze jedinec, který není s tímhle druhem husy seznámený, a neštěstí je na světě. On už ale osvědčený způsob má - a věděl, že ve dvou se táhne mnohem snáze než sólo.

Osahávat někomu mysl je nepochybně... zajímavý zážitek. Arrakis by skoro řekl až zážitek intimní, protože vskutku - kdy se vám někdo hrabe v něčem tam soukromém, jako jsou vlastní vzpomínky a pocity? Při prvním střetu s Daňkovými pocity se snad i nepatrně otřásl. Bylo toho mnoho, opravdu - tento vlk byl vskutku jedincem plným emocí. Jeden by řekl, že je to tak dobře, ale nikoli - pak se v tom takový merger začátečník, jakým panovník byl, mohl jen těžko vyznat. Prvně cítil, že má bojar strach, ale snad samotným splynutím se začal uklidňovat - protože klidným se snažil být sám Rakis.
Cítil mnoho pocitů ohledně Daňkovo rodiny, kterou sám sotva znal. Roihu. Jeho otec, kterého viděl na plese - zdál se hrát v životě bojara památnou roli. Daněk byl jedinec, který by svou rodinu bez důvodu neopustil. Arrakis to cítil, věděl to. Né žádnou vzpomínkou, kterou by se mu snad Daněk pokoušel ukázat - ale protože nyní byl součástí jeho vědomí. A ač to neznamenalo, že věděl vše, tenhle fakt byl tak prostý, že ho nešlo přehlédnout. Vzpomínka, která pak vyplula na povrch, nebyla vůbec relevantní. Snad se nad tím Rakis i zamračil, ale né tak docela úmyslně. Někdo Daňka povážil za hlupáka. „Soustřeďte se,“ vyzval ho, ale sám si nebyl jist, jestli to Daňkovi sdělil nahlas nebo pomocí myšlenek. A slyšel ho vůbec?
I Daněk dostal vstupenku k některým Rakisovým myšlenkám a pocitům - ač víme, že těch mnoho není. Minimálně ne zrovna dvakrát pozitivních. V tento moment byl nejspíše nejsilnější pocit chtíče po senzaci, kterou z tohoto vyšetřování cítil. Atentát? Jeho zájem byl prostý - tenhle případ mu připomněl Bellannin útok na jeho matku. A tak se nestalo nic jiného, než že byl jako vždy plný myšlenek na pomstu, kterou chtěl na modravé čubě vykonat. Jen proto, že si dovolila být drzá a vzpírat se monarchii. Vzpírala se systému, ta svině.
A pak-, struktura šedavé srsti konečně začala naznačovat, že se blíží k tomu, kvůli čemu to jsou. Apollyon. Daněk z něho měl strach. Měl ho nyní a nebo ho měl tehdy? Obojí? Nebyl si jist. Z této scenérie viděl jen úryvky - vodu protékající hrází, výjev samotného Apollyona v šeru jeskyně-, nic skutečně zásadního. Až na jeden fakt - Daněk mluvil pravdu. Rakis neviděl samotnou vzpomínku, neviděl onen důkaz, ale věděl, že v mysli Daňka se lež nenachází. Tehdy na jarní pastvinu nepřišel s úmyslem, aby se pomocí lží infiltroval do cizí smečky. Tehdy měl skutečný strach. Daněk se možná snažil tuhle vzpomínku otevřít, velmi brzy se ale začala mlžit a nastával chaos.
Rakis ho chtěl ještě prohrabat, dosáhnout na tu vzpomínku, ale-, ale nešlo to. Pocítil náhlý bolehlav, jako by mu hlavou projel střep. Kontakt přerušil - nedalo se jinak - a zaklonil hlavu. Než ho ostrá bolest opustila, a proměnila se v bolest snesitelnější, cítil, že tam seděl v křeči. Chtěl se pak uvolnit, ale měl snad obavy, že ho polije horko a pozvrací se. A to přeci nejde - né kvůli Daňkovi, ale kvůli sám sobě. Migréna se nemohla zmocnit jeho duše!!

Ano, ovšem - nechtěl jí nechat napospas případné konkurenci, která se na plese mohl pohybovat. I když kdo by mu mohl být konkurencí? Byl přeci králem, nikdo nebyl víc! Díky své kktské povaze bylo ale veru šokující, že s někým sdílel vzájemné sympatie - jestlipak by ale tyhle sympatie ze strany Dariny vydržely, kdyby jej poznala z té pravé stránky? Nakonec skutečnou stránku neukazoval mnohým, měl jí ale v sobě, a někteří jí cítili. Tae'ha, možná i fortis Přízračných - ksichtili se na něj, jen proto, že vydával zvláštní energii. Energii, který né každý zkousne. Ale tady Darina nebyla žádné ořezávátko, že? Ona se jistě nezalekne.
Pomalu zamával ocasem, když souhlasila. Oslovení jménem mu od ní nevadilo, pokud to bylo vzácným momentem. Bylo to rozhodně osobitější, ale měl tendence to od někým brát až příliš familiérně. A kdo ho oslovoval jako kamaráda, neměl respekt. Tohle bylo ovšem jiné. „Snad abych vás vzal na ty husy límcové. Pokud se tedy odvážíte.“ Lehký úšklebek značil, že to bylo sice popíchnutí, avšak v dobré víře řečené. Nepochyboval, že tahle čubina strach nemá - mohla to tedy brát jako příležitost seznámit se se zdejší exotickou faunou. Nebo to mohla brát jako rande, ano. Rakis by to ovšem bral jako průzkum jejích dovedností a schopností - zda-li mu bude vlčina i po téhle stránce stačit?

Našpicoval uši směrem k mýtině, když řekla, že se nikam nutně chystat nemusí. Chvíli poslouchal, jestli přeci jen nezaslechne nějaké náznaky konfliktů, ale nestalo se tak. Dřív nebo později stejně bude muset zpět a začít s přípravou hostiny, dokud byl ale čas, mohl tu s Darinou pobýt. Vrátil se tedy za ní a na chvíli se k ní posadil. Zkoumal jí stále svým pohledem, snad hledajíc v její tváři odpovědi na otázky nevyřčené. „Ať už se pak rozhodnete jakkoli, nerad bych, kdyby tohle muselo být naše poslední setkáni.” I kdyby se nakonec vrátila za bratrem, chtěl jí poznat i v jiný čas jak v době, kdy měl na bedrech takovou zodpovědnost. I když se jí chtěl plně věnovat, vzadu v hlavě ho hlodal červíček rozumu, který mu říkal, že tu má stále i jiné povinnosti. „Rád bych vás lépe poznal ve vhodnějším čase,” řka. Pokud mu to odkýve, bude to bezpochyby dobré znamení. On ale moc nepochyboval, že by ho odmítla - nakonec v ní snad četl dobře.

Možná to byla jenom Rakisova domněnka, ale měl pocit, že ona mu myšlenky čte, a nemusí se tedy tolik slovy vyjadřovat. U něj vskutku neobvyklé, ale stejně jako věřila ona, ani on si nemyslel, že by byla hloupá a nedokázala ho přečíst. Dnešní večer jistě mluvil sám za sebe.
Když k němu přišla blíž, udržoval s ní oční kontakt. Možná nevěděl jak moc Darině zamotal hlavu, ale rozuměl tomu co těmi slovy chtěla říct. Nepatrně se usmál. Zanechat v ní silné pocity, ano, to byl jeho cíl. Když si tenhle cíl však před nějakou tou hodinkou vytyčil, netušil, že i ona v něm zanechá tak výraznou stopu. „Nápodobně,” odpověděl jí tedy a těsně kolem ní prošel. Po pár krocích se na ní otočil. „Chcete se už vrátit na mýtinu?” Nedalo se říct, že tady proběhl nějaký odpočinek, ale asi by pochopil, kdyby se už zase chtěla vrátit do centra dění.

Vlčina jeho přítomnost ani gesta neodmítala, už to byla pro Rakise jistě výhra. Když mu pak odpovedela, jen se koutkem na vteřinku usmál. Nebylo potřeba k tomu už něco dodávat. Nyní k němu měla hlavu blízko, a jak ona jemu rejdila nosem v srsti, tak i on jí. To byla ta gesta, kterým jen zvířata rozumí. Tahle chvíle nemusela trvat dlouho na to, aby bylo jasné, že se Rakisovi uloží do paměti jako one of a kind zkušenost. Pozitivní zkušenost.
Když od něj poodešla, sledoval jí. Nejdřív mlčky s pohledem pozorným, přemýšlel, co se jí honí hlavou. Věřil, že na ní udělal dobrý dojem, a tím byla jeho mise úspěšná. „Nemusíte odcházet vůbec. Tak jsem to myslel.” Ach ano, návrat k jeho myšlence - protože kdy, když né nyní? Nyní už se snad oba vracejí ke zdravým rozumům, no ne? „Tedy-, sejděte se se svým bratrem, poznejte Norest - ale když se budete chtít vrátit sem, tak vás tu přivítám.” Doplnil, aby vskutku nezněl tak naléhavě. Nemusela mu vlastně ani odpovídat, byl si jist, že se vyjádřil dost jasně. Odpověď už není něco, co by si mohl vynutit.

Pozoroval jí, když se zvedla, a začala tam dělat nějaké matoucí manévry. Nyní se nepatrně přikrčil snad do loveckého postoje, číhajíc na její pohyb. Párkrát k ní udělal krok v před, ale spíše čekal co udělá ona. Tak se stalo, že oba čekali na nějaký pohyb od druhého. Nad tím se musel Rakis zazubit. „Tak?” Pokračoval s výzvou. Takhle si představuje čubina, že jej přepere? No, tak to asi ne.
Když po něm skočila, čekal to. Trochu cuknul, aby si snad myslela, že se jí chce vyhnout - ale nakonec neuhnul. Opravdu čekal, že se ho bude snažit svalit k zemi, ale její síla k tomu nebyla dostačující. Snad ani se o to nesnažila. Když se pak k němu naklonila, aby ho na tvář blízla, nebránil se - protože to vskutku nečekal. Vyloženě mu to nevadilo, ale v hlavě mu šrotovalo, jaká adekvátní reakce by v podobné balící hře měla být. „Nechtěla jste mě přeprat?” Né, že by něco takového vyloženě řekla - tak to z její řeči těla pochopil. Packou jí ze sebe zlehka sundal, švihal ocasem. „Já bych vás nechal.” Byl jí vskutku blízko, packu stále na její šíji. Po chvilce ticha jí párkrát olíznul ucho. V případě, že se nechala, no ovšem. Jak ona na něj, tak on na ní, hm? Tušil však, že by si měl dát zpátečku - příroda mu brzy začne radit hlouposti.

Ano, i Rakis k té hře přidal vokální projevy. Hravé vrčení, které by si nikdy nedovolil vypustit před kýmkoli jiným. Takový vysoko postavený jedinec, sám král, a dělat tu ze sebe divocha! To se vůbec neslušelo. Ale když to viděla jen ona? Když to viděla jen Darina, tak co by mu mohlo být po ostatních?
Nedal se, nedal, ale když jí pak opravdu shodil na zem, tak se nejspíš trochu zarazil. Zda-li to nepřehnal? Měl sic vteřinu na to, aby jí zakleknul, ale to dělat nechtěl - na místo toho couvnul. Neztrácel však ve tváři škleb, i když si nebyl jist, jak takový podraz čubina vezme. Je to pro ní pořád hra? „Myslíte?“ Reagoval na to, že si je až příliš jistý tím, že jej na zem neshodí. Protože on jí už shodil - teď koneckonců byla řada na něm. Snad by jí to i dovolit měl! Jenomže bez boje by se jí nevzdal, hm? To by pak nebyla žádná výhra!

Možná čekal, že když se o Darinu tak opře, sama se před ním svalí na zem - ale stejně jako tak neučinil před nedávnem její bratr, neučinila ani ona. Ovšem, těžko tyhle dvě situace přirovnávat k sobě, ale mohl si snad myslet něco jiného? Sama se zvedla na zadní a opřela se o něj jednou tlapkou. Pocítil, jak do toho vložila kus síly, takové decentní, ale bylo to tam. Zazubil se nad tím - on a nechat se přeprat čubou? Nuže, hra byla hra, že? A obzvlášť ta balící hra musela probíhat jinak než hra o dominanci!! Nechal se přetlačit, ale jen do přikrčené poklony. „Vy byste mě chtěla vidět na zemi?“ Provokativně švihal ocasem. „To se vám ale nepodaří.“ Řekl to s jistou dávku odlehčení, popichoval jí. Neřekl to však jenom tak - řekl to proto, že pak po ní opětovně skočil, a tentokrát už s úmyslem jí na tu zem dostat samotnou. Sílu se snažil použít přiměřenou - takovou, aby jí nechtíc neublížil. Ač se nezdála být z cukru, byla to pořád čuba, a několik kil je od sebe stále oddělovalo.

Jelikož Rakisův monolog už v Daňkovi žádná slova nevyvolal, mohl se plně soustředit na úkon, který na něm hodlal provést. Záleželo na tom, aby se to podařilo, a tak se i sám panovník musel snažit. „Až se naše mysl spojí, bude pro vás možná trochu matoucí se ve vlastní hlavě vyznat, ale zkuste se soustředit na vzpomínky vázající se k tomu incidentu. Jak zněla Apollyonova slova? Jaký jste z něj měl pocit? Jaký jste pak měl pocit z činu, který jste spáchal, a za jaké myšlenky jste smečku opustil?“ Pokusil se mu nabídnout takové menší vodítko. „Otevřete svou mysl.“ Neskrývejte přede mnou jediného slova. Ale věřil, že něco takového by se Daňkovi nepodařilo - skrýt myšlenky totiž nebylo tak snadné jak se mohlo zdát.
„Zle by vám být nemělo, možná pocítíte menší závrať.“ Prohlížený jedinec by měl takřka ve většině případů vyváznout bez nějakých nepříjemných následků, Arrakis byl tedy se svým bolehlavem docela výjimkou. Jaké to bude teď, až sám bude magii používat, to se trochu obával. Nebylo však nač čekat, tak se k bojarovi zblízka posadil a natáhl k němu tlapku, kterou mu položil na rameno. Hodlal s Daňkem udržovat oční kontakt, nezavírat oka. I po doteku trvalo několik vteřin, než se na jeho mysl napojil. Ale když se tak stalo, byl zavalen tolika myšlenkami a neznámými pocity, že bylo jasné, že bude potřebovat od Daňka trochu pomoct.

Na chvíli se odmlčel - přemýšlel, jestli tenhle Daňkův pocit bude stačit. Nakonec pro Rakise to bude premiéra ve využití magie, a tak na vteřinku zapochyboval, jestli to vůbec vyjde. Sám zažil merger jen z pozice prohlíženého, a znal nějakou teorii. Snad by stačilo, aby se Daněk rozvzpomněl na ten pocit, který z Apollyona tehdy měl. Je to už nějaká doba co se to stalo, a tak vzpomínky nebudou čerstvé. A co hůř - vlivem vzniku potencionálního traumatu mohou být i zamlžené. „Nezdáte se být jedincem, který by zaútočil na vlče. Ale je to jen pocit, a z toho nemohu dělat závěry.“ Vlče, které však bylo větší než oni dva, a rozhodně se podle výpovědí vlčetem nezdál být. Jsou to však jen a pouze domněnky a pocity, žádné hmotné důkazy.
Všiml si, jak ho šokovalo, že to daný jedinec přežil. „Nejste vrahem, Daňku,“ snad ho těmito slovy chtěl ujistit, že nejhoršího se nemusí obávat. „Tenhle jedinec se na vás na plese vyptával. Je přesvědčený, že jste v jeho nehodě zapletený. Mojí otázkou je, jak si tím může být tak jistý, když si údajně z té události nic nepamatuje?“ Věnoval Daňkovi podezíravý pohled. Ten pohled měl ale patřit Apollyonovi. Jistě, na místě se mohly najít klíčové důkazy, které by z viny Daňka usvědčily - ale v takovém případě by ho o nebezpečném uprchlíkovi Přízrační už dávno informovali, ne? Kdyby byli skutečně přesvědčení, že to bojar udělal, přinejmenším praotec by ho informoval. „Možná o své amnésii lže právě protože ví, že tu nehodu způsobil vlastním přičiněním. Ostatně proto by vám mohl být na stopě - aby odstranil případné svědky.“ Paranoidní Rakis si myslel, že tomu právě přišel na kloub. Pokud jsou Daňkova slova pravdivá, vše do sebe zapadne - Apollyon amnésii předstírá.
„Slyšel jste někdy o magii mého rodu, merger animo?“ Zeptal se ho pak, aby navázal na téma zproštění viny. „Je to magie, která nám dovoluje propojit mysl s jinými vlky, a nahlédnout tak do jejich myšlenek. Pokud mi dovolíte jí na vás použít, mohl bych jasně vidět, jestli lžete či nikoli.“ Tuhle skutečnost nebude těžké zjistit - těžší bude se dopracovat k tomu detailu o samotném konfliktu mezi Daňkem a přízračným Apollyonem.

Jestli po něm Darina vskutku něco chtěla, tak Rakis neuměl číst myšlenky. Tedy... ano, uměl, ale né takto. Mohl číst tak leda její řeč těla. Toto byl vzácný moment, kdy mohl mluvit bez toho, aniž by otevřel tlamu. A přesto by slova použít chtěl - snad možná by navázal na notu, kde skončil ještě na mýtině, ale nechal to na později.
Ukročil do strany, když se čubina skrčila, a když se od něj vzdálila, tak neváhal a přišel blíž. Provokovala ho? Napodobil jí a taktéž se skrčil do poklony. Na vteřinku se zastavil, zamával ocasem, a pak předníma tlapkama po Darině vyskočil. Né tak, aby jí snad hulvátsky srazil na zem, ale aby se o ní jen zlehka čelně opíral předníma nohama. Pokud mu tedy neuhnula - v takovém případě skončil nohama stát pevně na zemi. I když se snažil být v téhle balící hře přirozený, nejspíš byl pořád tak docela rezervovaný. Nechtěl si troufat až příliš. A nechtěl se tu po zemi válet!

Rozhovor měl hladší průběh než původně Arrakis očekával. Ještě že tak. Ryumee se najednou jevila jako dost nenáročný spojenec. „Děkuji,“ přikývl, když souhlasila, že to Toshimu s Ravonnym oznámí. Pro ně byli tito jedinci odepsaní, težko by si u něj najednou mohli reputaci vylepšit. Neměl povahu na to hledat v tomto kompromisy, asi už bylo ústupkem, že je vůbec bude brát jako "spojence".
Střihl uchem. Dvacet dva členů, Kult čítal členů dvacet jedna - aspoň v létě - a pak tu byl Nihil, který dosáhl sotva na tucet. Monarchie byla v ohrožení úplně před každým, jak se tak zdálo. Nepomáhala tomu skutečnost, že Rakis stál mezi nimi na šikmé ploše. Klidně by si mohl znepřátelit všechny smečky do jednoho, a pak by si ho někdo podal jako předkrm k obědovému menu. Ani tento fakt ho však neděsil, spoléhal totiž na sebe a své schopnosti. „Dobrá, děkuji za informace. Pokud nemáte ještě něco na srdci, tak by to ode mě mělo být zatím vše.“ Ryumee se nezmínila ani o Daňkovi, který byl tedy v aktuální době pouhým uprchlíkem, a očividně se nechtěla svěřovat ani s ničím dalším. Spojenecká smlouva říkala, že si mají říkat o všem, ale evidentně budou fungovat na tiché domluvě, že si říkat vše nebudou. Ona nechtěla prozrazovat citlivé informace, on nechtěl prozrazovat citlivé informace. Svět je v rovnováze.

Rakis přikývl na jeho slova a povolil ve svém postoji, tedy nesedal si, ale připravoval se na to, že pokud se míní Daněk rozpovídat, bude to na dlouho - ostatně jinak to ani neviděl. Tak si bojar tedy nemyslel, že je vrahem, a to byla správná domněnka. Pocity viny ho ale zžírají, bylo to na něm více než zjevné, a panovník už se nemohl dočkat, až se dozví celou verzi jeho příběhu.
Apollyon, vlk o kterém mluvil i praotec. Vskutku zrzek ho tu nevybarvoval úplně nejlépe, ale mohl zrovna Rakis soudit? Ano, v tuto chvíli soudcem byl. I ty méně hodnotné informace, jako že byl jeho adoptivním bratrem, se hodily pro to, aby byl panovník v lepším obraze. Do Daňkova monologu však nezasahoval, pouze s jeho výpovědí v duchu pracoval. Taktéž ho bedlivě sledoval, aby v něm přečetl všechny ty emoce, které z něj lezly jak na povel. Daněk byl opravdu hodně emočně barevným jedincem, o tom nebylo pochyb.
Prakticky potvrdil domněnky samotného S'Arika - mezi Apollyonem a Daňkem vskutku došlo ke konfliktu. Arrakise ale zaujal důvod, kvůli kterému k tomu došlo. Tak šel alfě po krku? Odkud jen tento příběh znal, hm? Byl si jist, že taková výpověď by zajímal nejen děda, ale i samotnou fortis Přízračných. Vezme-li tedy panovník v potaz, že je pravdivá. Z řeči těla Daňka však usoudil, že v tomto stavu by u něj lež byla více než okatá. „Tvrdíte tedy, že Apollyon se pokusil na fortis Přízračných spáchat atentát? Jenom tak?“ Chtěl vědět, jak moc si je tímto obviněním jistý. K takovému chování musel být přeci důvod, ne? Ale nepočítal s tím, že ten důvod musel zrovna Daněk znát. „Je to závažné obvinění, ale pokud je pravdivé, tak vás svým způsobem zprošťuje viny. Chci vědět, jestli jste konal na základě domněnky nebo jste měl před sebou důkaz o tom, že jmenovaný jedinec zešílel.“ Zašvihal ocasem a na chvíli přesunul svůj pohled do krajiny. Nuže, tak co s ním? Pokud se po prohlídce mozku ukáže, že mluví pravdu, nemusel se nadále skrývat, protože Rakis se mu stane obhájcem.
Psychickou podporu v případě vypořádání se s pocity viny od panovníka Daněk... nemohl čekat. V rámci svých schopností ho ale mínil podržet. „Pokud bych vám řekl, že svojí nevinu můžete prokázat i jinak než slovy, přistoupil byste na to? Pokud si tu nevymýšlíte, tak to vyjde jasně najevo. A já si jsem jistý, že taková pravda by Přízračné mohla zajímat. Už kvůli jejich bezpečnosti.“ Když se nyní dozvěděl tyto informace, bylo jeho povinností o tom Přízračné informovat. I když Apollyon na tento zážitek údajně zapomněl, mohl být nebezpečný. Jaký hodný kluk ten Rakis je, že je míní varovat o hadovi, kterého si možná hýčkají na hrudi, hm? „Apollyon žije. Jeho paměť však byla údajně poškozena, a proto je vaše vzpomínka na ten osudný den klíčovým svědectvím.“ Pohlédl mu do tváře s pevným výrazem. Pokud byla opravdu poškozena, proč se Apollyon na Daňka vyptával? Sháněl se po něm, přesvědčen, že Daněk je tu ten zločinec - opravdu by k takovému zjištění došel, kdyby si nic nepamatoval?

Ano, jedna omluva mu vskutku stačila. I on sám pochybil, a když Ryumee byla ochotná uznat i to své pochybení, byli si přeci nakonec kvit. Tím to pro něj končilo, a tak možná zklame očekávání zdejší fortis. K její smůle.
Možná, že ho podezírala kvůli výrazu, který v ksichtě od narození nosil, nebo ho třeba podezírala proto, že snad uvěřila kecům od nepřátel monarchie? Ať už to bylo jakkoli, těžko by s těmito domněnkami pochodila, kdyby je vyslovila nahlas. „Pokud vy nemáte nějaké dotazy, tak za mě je to vše.“ Snad i čekal, že se bude na něco ptát stejně jako se ptal praotec - zdálo se však, že Ryumee ho chce mít hlavně brzičko z krku. A Rakis to vítal, nehodlal do toho zbytečně šťourat. „Azarynští budou přítomni i na nadcházejícím nihilském plese - na který jste samozřejmě také zváni. Doufám, že jejich přítomnost pro vás nebude problém. Sám bych tam ale nerad viděl Toshiho s Ravonnym.“ Informoval jí o blížící se události. Nemyslel si, že by se snad Toshi s Ravonnym na ples chystali - nejsou hloupí, že ne? - ale říct to musel. Byl to takový malý trest, ano. „Jelikož jsem si vědom, že to k nám máte daleko, nocleh po plesu je u nás samozřejmostí.“ No nebyl to štědrý hoch? Musel být přeci hodný kluk!
Na chvilku se odmlčel a zašvihal ocasem. „Jistě víte, že pro Nihil to byly - a žel stále jsou - krušné časy. Několik jedinců monarchii opustilo, mnohdy i bez jakéhokoli vysvětlení. Je nás teď sotva tucet.“ I když se tedy kroutil, hodlal splnit povinnosti smečkové dohody, a tedy informovat i Ryumee o stavu Nihilské monarchie. Od ní pak ovšem očekával totéž. „K odchodu jsem také přiměl jedince, který se netajil protimonarchistickým smýšlením. Považuji ho za nepřítele monarchie, jmenuje se Tae'ha. Je to černý okřídlený vlk se zelenými znaky.“ Kdyby se jí snad zachtělo tohoto jedince přijímat, už bude vědět, že si tím pokazí u panovníka reputaci. Pokud u něj nějakou vůbec měla.