Príspevky užívateľa

Přikývl. Evar’la byl logickou volbou, a kdyby s ní nepřišla sama Ryumee, tak by jej navrhl on. Nezdál se být problémovým jedincem, a hlavně se už znal i se samotnou Giuseppe což jistě napomůže hladkým průběhům mezismečkové komunikace. „Ideální volba,” odsouhlasil jí to i slovně. „Pokud se bude jednat o závažnější témata k projednání, bude pak lepší když se sejdeme tváří v tvář.” Ujistil jí, že neplánuje jen a pouze posílat emaily jak nějaký buran.
Jistě, dávalo smysl, že by ho Ryumee mohla považovat za kolaboranta - být na jejím místě, smýšlel by nejspíš stejně, nebo hůř. On ale nevěděl, jestli skutečně plánuje kolaborovat. Měl za to, že měl ještě spoustu času se z téhle šikmé plochy dostat. „Pokud jsem správně pochopil, Azaryn je nyní v nouzi o ranhojiče, v čemž jim Nihil může podat pomocnou tlapu. Výměnou jsem žádal jejich zkušeností z odvětví, v kterých moji poddaní pokulhávají - v oblasti bojových taktik převážně.” Řekl zcela bez emocí. Tohle řekl i S’Arikovi, taková byla teď Rakisova pravda. Kdyby jí to ale nestačilo, hodlal přiznat i potupnou skutečnost: „Pro Nihil je však aktuálně největším benefitem, že s nimi azarynští přestanou vymetat kdejakou špínu. Proč by na něco takového azarynský vůdce přistoupil, ptáte se? Jsem si jist, že války se bojí hlavně z důvodu našeho spojenectví s Přizračnými.” Dávalo to smysl? Ovšem. Pokud by Azaryn vyhlásil válku Nihilu, vyhlásil by jí i Přízračným - a pak by se Zathrian nejspíš smát velmi rychle přestal.

Možná, že Rakis nebyl v těch pohybech tak živelný jako pak Darina, jeho tělo však jasně hovořilo, že nebyl proti. Když po něm skočila, tak se cuknul jen s vidinou, že se k těm jejím pohybům přidá. Čubina však nohama padla před něj, nikoli na něj, a tak jí mohl opětovně čumákem šťouchnout do krku a poskočit k ní z boku. Chvíli jen švihal ocasem ze strany na stranu, a pak se přikrčil a o kousek zase kolem Dariny poskočil. Nyní nechal mluvit přírodu, a nemyslel na to, co by řekla jeho famílie, kdyby ho tu viděla - he couldn't care less. Nebyl přeci jenom Milágou, ale také Fygovcem. Pro Darinu byl však jen a pouze králem Arrakisem, aspoň v tuto chvíli.
Rakisova hranice zatím překročena nebyla, ač byl vždy na fyzický kontakt dost háklivý. Sám by po Darině asi neskočil, nedovolil by si, ale když opětovně skočila ona po něm, tak už se ani necuknul. Tentokrát ne - a nevadilo mu to. Od čuby mu to problém nedělalo, a nevyvolalo to v něm žádnou touhu po dominanci. Protože o tu tu teď nešlo. Natáhla k němu hlavu a on tak učinil také, aby jí čumákem porejdil v srsti na krku. Vcelku něžné gesto bez hlubšího významu, trvalo ale jen chvilku. Věnoval jí pohled a uskočil do strany, mávajíc ocasem.

Byl zase chvíli zticha - jako by snad chtěl dělat tajemného, ale on jen a pouze přemýšlel. „V návaznosti na váznoucí komunikaci bych byl rád, kdyby se tomuto bodu ve spojenecké smlouvě věnovalo více pozornosti. Velmi ochotně bych pověřil svojí sestru - princeznu Giuseppe - aby se o tuto mezismečkovou komunikaci starala. Bude vám psát hlášení z moci mnou svěřené, vždy i s mým vlastním podpisem - tak si budete jistí, že informace pochází z první tlapy. Předpokládám, že henobštinu neovládáte, a tak se prosím rozmyslete, kdo se vám o tuto korespondenci bude starat. Chci vědět jací jedinci budou mít k těmto dopisům přístup.“ Vynesl návrh na menší dořešení tohoto bodu ve smlouvě. Doposud nikdo nebyl tímto úkolem pověřen, a pro hladší průběh komunikace mezi nimi by to rád dořešil. Bude-li jim posílat dopisy, které sám Giuseppe nadiktuje, bude mít tak plnou kontrolu nad tím co jejich spojenci ví. Přesně o to mu šlo - chtěl mít maximální přehled.
Na jména nepřátel monarchie přikývl. Ravonny. Ano, to jméno bylo na seznamu jeho osobních nemesis, žel tím, že se nyní stal součástí spojenecké smečky Arrakis zapochyboval, že kdy dojde k vytoužené pomstě. Asi bude muset chuť po odvetě spolknout, jako správný dospělý jedinec, že?
„Mírová dohoda s Azarynem, ano,“ bylo dobře, že na toto téma hned navázala, neboť Rakis by se k tomu dostal až po xy dalších tématech, které byly o dost méně (nebo vůbec) důležité. Snad i bolehlav, který ho doprovázel, napomůže k dřívějšímu konci tohoto setkání. „Není tajemstvím, že Nihil strádá na počtech členů - aktuálně nás není snad ani tucet. Jakákoli hrozba by mohla být v aktuální době pro monarchii fatální - a právě proto k mírové dohodě došlo. Vím, že pokud by k ní nedošlo, hrozba války by byla skutečná. A tu si já - a očividně ani azarynský alfa - nemohu dovolit.“ Sdělil. Věděl, že kdyby se Zathrianem nedošli ke kompromisu, vyhlásili by si válku - Arrakis by před ním neustoupil, a Zathrian by mu couvl jen těžko. Mírová dohoda mezi nimi byla náplastí na ráně, která se mohla každou chvíli zanítit. „Naše dohoda je však zatím jen dočasná, a bude trvat do doby, dokud z ní pro nás budou vyplývat nějaké benefity.“ Zatím bylo největším benefitem, že je azarynští nerozmetli na kopytech. Jak potupné.

Švihl ocasem. „V to doufám i já.“ Byl upřímný - doufal, že nejdéle do roka a do dne se tahle situace rozklíčuje. Už teď si mohl následky jenom domýšlet, pokud to pak před Přízračnými dobře neuhraje. A to záleželo na tom, jak se následující události budou odvíjet. Rád by si ho tu nechal, protože kvality měl očividné a prospěšný být dokázal. Nemohl ho však povýšit, aniž by s ním uzavřel kapitolu bývalé smečky. Nemohl ho tu skrývat věčně, a to né proto, že by nechtěl - ale že to nebylo kvůli třetím stranám proveditelné. Nihilčané se o Daňka zajímají, a jeho zákaz o něm mluvit také nebyl všemocný. Nějaký blb se někde mohl prokecnout, a vyžehlit něco takového by bylo stokrát horší, než kdyby se z toho sám pokusil vybruslit.
Zhluboka se nadechl. „Daňku, takže vy jste zavraždil člena své bývalé smečky a pak od místa činu utekl?“ Ptal se ho bez zbytečného chození kolem horké kaše. Chtěl zjistit, co vlastně sám Daněk ví - byl seznámen se skutečností, že onen napadený jedinec vůbec není mrtvý? Pokud ne, možná bude překvapen. Zda-li příjemně překvapen, to bylo těžké posoudit.

Když vedle něj nehybně stála, nečetl z jejího postoje, že by jej chtěla snad usměrnit a dát mu tak najevo, že již o žádné hrátky nestojí. Stál tam s ušima vzad, napřímený, aby na ní snad dělal ramena - tedy dojem, aby na ní udělal dojem. Sám nic nepodniknul, dokud sama Darina nevyskočila a nedrkla do něj, pak se volně přesouvajíc do hravé poklony. Jeho výzvu přijala, a on na chvilku zapřemýšlel, jestli mu i v tomto příroda dobře poradí - protože sám si takhle nikdy nehrál. Nakonec tohle nebyla jenom hra jaká je mezi vlčími sourozenci, tohle byla i hra nabalovací. Byl nakonec jen rok a půl starým floutkem, a tak měl na nějaké ty móresy nárok. Vocaď pocaď, ovšem.
Když ho tak k té hře vyzývala, zvedl packu jejím směrem a pak se sám do hravé poklony přesunul. Jenom na vteřinku, protože pak zase vyskočil na všechny čtyři a z boku do ní narazil. Né tak, aby spadla, ale aby se jí dotýkal svým tělem. Šťouchnul jí čumákem do ramene, ale byl stále dost umírněný. Nechtěl si dovolit příliš, protože se to zkrátka na panovníka nesluší. Asi si nepředstavoval, že se tu s čubinou bude válet ve sněhu nebo po ní skákat jak malý fakan. Už tohle bylo víc než by si kdy dřív dovolil. A to ani Darina nevěděla - tedy jaké měla skutečně štěstí!

Nepatrně přimhouřil oka, když se baron začal vymlouvat. Sledoval každého vlka? To tak. Nevěřil mu to - ale nakonec přišel se skutečným důvodem. A obhajoba Rakise vůbec nepotěšila. „Vlčí potřeby jsou za smečkovými povinnostmi na druhém místě, Enkidu. Ač vám jistým způsobem rozumím, nemohu nad tím přimhouřit oko. Spoléhal jsem na vás a vaše dovednosti, a vy jste mě zklamal.“ Povzdechl si, aby v Enkidovi vyvolal trochu pocitu viny. „Řekněte mi aspoň, jestli ta vaše známost k něčemu je - přivedete jí do smečky? O koho jde?“ Je ochoten oko přimhouřit, pokud baron řekne, že ta jeho čuba hodlá doplnit počty monarchie. Na co by se s ní jinak tahal, pokud by neměl v plánu s ní zplodit potomstvo, že?
Tento vlk už byl v monarchie celé století, ale stále se nedopracoval k povýšení. Rakis v něm viděl potenciál, ale svým chováním si to vždy pokazil. Když už se zdálo, že se Enkidovi daří, udělal něco přes co se Rakis nemohl přenést. Co ty komentáře o spojenectví s Azarynem, hm? K tomu se snad také dostaneme.

A tak se zdálo, že i ve věčně otráveném výrazu Rakis vyměknul. Nepochybně v něm Darina nějaké otázky vyvolávala, hlavně o tom, co bude dál. A tím nemyslel tuhle chvíli - protože ta už se nějak vyvrbí, ale myslel čas budoucí, čas daleký i nedaleký. Tahle čuba se vskutku mohla ráno sebrat a prostě beze slova odejít, a panovník by nemohl namítat ani ň, ale tahle představa ho donutila přemýšlet, jaký pocit by to v něm vyvolalo. Zklamání? Nejspíš. Možná podobné pocitu, který cítil i v případě zmizení Danteho. Byl by dotčený? Bylo by jeho ego raněno? Více než pravděpodobné.
Teď ale tyhle myšlenky odsunul stranou, a hodlal využít chvíle soukromí, aby vypustil toho ducha přírody. Snad ani neměl potřebu používat nyní slova - u něj velmi neobvyklé, vskutku. Měl v plánu pokračovat v tom flirtu, který započal už na mýtině. Skutečný tanec začne až nyní. Ale pozor! Rakis bude přírodu poslouchat jen do doby, než mu začne radit hlouposti. Stále byl přeci králem, který se nebude prezentovat jako buran. Když zvedla packu a zamávala ocasem ze strany na stranu, bral to jako signál, že by i ona možná chtěla pokračovat. Přišel blíž, několikrát přitom přešlápnul a pak uskočil k jejímu boku. Byl Darině velmi blízko, ale nedotýkal se jí. Přijme jeho výzvu ke hře nebo je skutečně unavená?

Utéct od tance bylo Rakisovým aktuálně největším přáním. Mohlo mu to jít jakkoli dobře, úplně nejvíc komfortně se přitom ale přeci jen necítil. „Vskutku,“ kývl tedy, když se ujišťovala, jestli mluví pravdu. Bylo dobrou otázkou, kdo koho měl nyní v hrsti. Ze začátku si myslel, že on jí - ale nebylo tomu nyní naopak? Myslel na to, že jí vůbec neznal - že byla přeci krve azarynské, kterou jeho rodina tak opovrhovala. Ale... ale bylo mu to docela jedno, aspoň v tuto chvíli, kdy více poslouchal přírodu jak svůj vlastní rozum.
A tak se tedy s Darinou vytratil směrem mimo veškerý ten humbuk, ale pozor - paranoia ho neopustila, snad se cítil i trochu guilty, a tak nechtěl chodit tak daleko, aby na mýtinu aspoň z dálky nedohlédnul. Nemyslel si, že by mimo vyznačené cestičky někdo za nimi přišel, takže by to mělo být tak i tak dostačující. Sníh tu byl nedotčený, kolem holé stromy a keře. Bylo tu poněkud soukromí, ale zároveň měl Rakis trochu klidu na duši, že kdyby se něco na plese semlelo, slyšel by to. „Je to takto dostačující?“ Pohlédl na šedivou společnici. Nebo snad chtěla vzít na nějaké extra místo? S tím žel v tuto chvíli nemohl sloužit - kdyby tu ples nechat žít vlastní životem, asi už by nikdy nezamhouřil klidného oka.

Příběh o Stříbrolesí ho vskutku nezajímal tolik jak by mohl, ale zájem aspoň předstíral. Evidentně to byla pro Sashu dávná minulost, a tak ty informace které mu dala nebyly moc relevantní. Nevadí, aspoň nějakou představu díky tomu získal. „Rozumím.“ Přikývl a snad se i konečně posadil. „Chtěla jste vidět svět, najít rodinu jinde? Přiznám se vám, že trend utíkání od rodiny jsem nikdy pořádně nepochopil - snad i proto, že to vlastnímu bratru mám stále docela za zlé.“ Věděl, že ta otázka je trochu drzá, proto tam přidal větu o vlastním bratrovi, která byla citově zabarvená. Netajil se s tím, že bratrovi ten odchod z monarchie tak docela neodpustil. Měli spolu plány, a on se na něj úplně vykašlal. Nebo měl snad už dost té bratrovo šikany? Nakonec vždycky to byl slaboch.
Potěšil se, když se dozvěděl, že jí přijímal ještě Machiavelli. Ano, nad ním v Rakisových očích visel vskutku velký otazník. Každý říkal něco jiného, asi podle toho co se jim hodilo. „Nuže, několik jedinců mi už říkalo, že to byl spravedlivý a vážený král. Měl v Norestu očividně velké jméno, a vlci k němu byli schopni vzhlížet. Má matka ale tento názor nejspíše nesdílela. Nejspíš se nepřenesla přes skutečnost, že jí vlastní otec opustil - a utekl tak od povinností, které tu měl.“ Matka tolik o Machiavellim nemluvila, a pokud ano, nic dvakrát pozitivního to nebylo. „Proto bych si chtěl ten vlastní názor ujasnit.“ Ale věděl, že na některé věci nešlo mít černý nebo bílý názor, některé věci se jednoduše prezentovali v odstínech šedi.

Odvážný? Nikoli! Zcela logický úsudek z králova pohledu - on je přeci ve všem nejlepší. Napadlo ho však, že takovou větu by Darina mohla brát jako výzvu k tomu, aby tu snad předvedli nějaké představení. Naštěstí takové plány neměla - ale kdo ví, jestli na něj nechystala zrádnější věci, že? Nuže, necháme se překvapit. „Panovník má vždycky pravdu.“ Řekl to tak, aby to vyznělo jako takový vtípek, ale samozřejmě v monarchii tomu tak skutečně bylo. Jeho slovo bylo definitivní, a tedy i vždy pravdivé. Pokud tedy sám neuznal chybu, což se stávalo vskutku málokdy.
Následoval či zrcadlově kopíroval její pohyby, většinou však dělal úkrok do strany či vzad. Zcela upřímně mu s choreografií už docela docházely nápady, ale myslel na jediné - že se nemohl nechat zahanbit, a tedy nemohl být tím, kdo tanec ukončí.
A tak se mu ulevilo, když s tím přišla právě Darina - zůstal však nad jejími slovy chvíli jen stát. No ano, přesně to by si přál - jít někam mimo oka všech přihlížejících, ale copak si to mohl dovolit? Nuže, ples nejspíš bude pokračovat i bez něj, že- A Ez'ikyel se zatím zdál být dost spolehlivým bodyguardem. „Čtete mi myšlenky.“ Né, nebude vadit, když se jen na chvilku kousek od mýtiny vzdálí. Jestli se však spálí, tak se asi propleská. „Pojďte,“ opětoval jí pohled a s lehce mávajícím ocasem se jal k nenápadnému vytracení.

Rakis už vlastně věděl, co se Daňkovi při jeho útěku stalo - nebo si to aspoň myslel. Usuzoval tak z konverzace s praotcem. Tehdy zjistil, že Daněk nebude žádným vrahem, nýbrž pouze blbcem. Chtěl to však slyšet z jeho vlastních úst, aby zjistil, jestli hodlá něco záměrně zatajovat, či nikoli.
Oslovení už se naučil - ještě aby ne, když ho Arrakis obdařil i vykáním, které si ani zdaleka nezasloužil každý bojar, který tu kdy byl. „Přeji dobrý den,“ pokývl a rozhlédl se kolem. Nezdálo se, že by v okolí někdo byl, jak tomu ani okolní pachy nenasvědčovaly. „Zdá se, že tak velké akce se nikdy neobejdou bez jediného "ale", objektivně bych to však považoval za úspěšnou akci.“ Z jejich strany určitě, nihilčané se činili vskutku náramně - až na Enkida. Pohled vrátil k zrzavému vlku. Zda-li pak s ním už Giuseppe mluvila o tom, co se na plese o něm povídalo? Byl hledaným, nikoli však zločincem. Aspoň tak se to zprvu Rakisovi jevilo - Přízrační mu po krku nešli. „Daňku, víte, proč jsme se dnes sešli, že ano?“ Je bojar připravený?

Darina byla spokojená, Rakis nikoli. Svět je v rovnováze. Pokračoval však se svými tanečními kroky, kterými si byl jen více a více jistější. Nebyl sic příliš kreativní, ale na to, že to opravdu nikdy nedělal, si nepochybně dobře vedl. Kopíroval kroky své společnice, ač to nikdy nebylo ze začátku dobře načasované. Jakmile její pohyby okoukal, tak už to šlo bez problémů, a oni se tak zdáli být vskutku tanečním duem né úplně k zahození. StarDance 2025 bude patřit jim!!
Když Darina couvla, on šel proti ní, a naopak - jak sama zamýšlela. „Začínám mít dojem, že bychom mohli jít ostatním příkladem,“ nepatrně se zazubil. Vskutku přirozený talent! Když pak vykročil proti Darině po několikáté, doplnil svůj pohyb opětovnou otočkou a takovým takřka snad poskočením k čubině. Nebylo to moc živé, ale byl to nový taneční krok!

Když skončilo všechno to plesové veselí a trápení, byl čas na smečkové povinnosti. Né, že by ples nebyl plný povinností, ale tam se některé z nich aspoň ukázaly nakonec být docela zábavné. Ač si tedy doposud nemyslel, že by význam slova zábava pochopil v jiném kontextu než jako bavit se rozbíjením si tlam, nebo bavení se lovem. Všechno se zdá být jednou poprvé, a i dnes na něco takového dojde - měl v plánu se sejít s Daňkem a prohlédnout mu do mysli. Měl v plánu poprvé použít svojí magii. Samotnému bojarovi tento záměr sice neodtajnil, plánoval tak však učinit až se s ním sejde na místě smluveném.
Nebyl z myšlenky použít magii zrovna odvázaný, neboť se pamatoval, jak se mu minule udělalo z toho poměrně nevolno. A ten bolehlav pak, hhh! A to ani nepoužíval magii on sám, ale někdo na něj - o kolik to může být horší, pokud se tentokrát role obrátí? Jako král nihilský však nemohl výzvám čelit zády, i toto se musel pro své vlastní dobro naučit. A tak si vyšlápl na vrcholek východních hor, aby se s bojarem sešel. Neobvyklé místo k něčemu takovému, ale on měl aspoň šanci checknout, jak na tom je příroda. Sněhu tu bylo dost, ale nezdálo se, že by se schylovalo k nějaké katastrofě. A kdyby ano, poznal by to? Tohle byl - koneckonců - jeho první sníh v životě.
„Daňku,“ pozdravil bojara, když se tu následně shledali.

Jestli měl pocit, že mu Darina čte myšlenky, tak nyní ho ten dojem přešel. Jeho slova nepochopila tak jak si představoval. Jistě, však si ráno sbalte saky paky a táhněte. Napadlo na vteřinku jeho lehce dotčené ego. „Tak jsem-,“ to nemyslel, chtěl říct, ale pak ho napadlo, že ho třeba jen záměrně provokuje. Zas a znovu. Proto se rozhodl s ní tuhle hru hrát, ať už to ona opravdu myslela jako provokaci či ho fakt jen nepochopila. I to se ostatně mohlo stát, jen si to tak Rakisko nepředstavoval. „To je samozřejmost - když už tu se mnou trávíte tolik času, je nocleh pouhou maličkostí.“ Ušklíbl se a ona už ho pak hnala zas do tance, snad možná aby jej myšlenkami převedla jinam. Ale jeho myšlenky zůstávaly pořád stejné, to je jasné. Nesměl však zapomínat, že musel být trpělivý - nesměl jí tu přemlouvat, ani na ní tlačit. Copak by byl za krále, kdyby se on u někoho doprošoval, že?
„Pokračujme.“ A tak uposlechl její výzvu a směřoval svůj pohyb zrcadlově k tomu jejímu. Půlkruhem jí mínil obejít, ale zároveň do toho po třech krocích dělal otočky. Jednou otočka na levou stranu, tři kroky vpřed, a otočka na pravou. A znovu. Nejspíš to ani nevypadalo tak zle, jak jen je ve vlčím světě možné. Nechtěl se tu oddávat nějakým pudovým hrám, ač přesně po tom jeho tělo toužilo. Musel si udržet ve všech směrech vážnou tvář - ač to s pohledem na Darinu šlo vlastně docela těžko.

Hned jak mu Enkidu věnoval první pohled, hledal v něm Arrakis náznaky nějaké nelibosti. Nenašel je tam, zatím. Je však možné, že se tam po dnešní konverzaci objeví. Panovníkovým cílem to však nebylo, nechtěl táhnout proti poddaným, protože v těchto dobách se každá tlapka k dobru hodila. Navíc on si Enkidových schopností cenil, i když měl pocit, že by se mohl ještě mnohému přiučit.
„Rád bych si s vámi pohovořil,“ řekl pro začátek, aby naznačil, že tento rozhovor nebude krátký. Chtěl toho říct sice dost, ale více chtěl slyšet od samotného Enkida - jaký je přesný příběh jeho příchodu do monarchie? I k tomu se snad dostanou, hned jak si odbyde ten céres za ples. „Před plesem jsem vás žádal, abyste se staral o bezpečnost na celé akci, a vy jste mé slovo neuposlechl. Víte, že se na plese nacházeli jedinci, kteří s sebou donesli zbraň? Buď berete má slova na lehkou váhu - což bych považoval za neúctu - nebo jste měl pro neplnění svých povinností důvod. Co mi k tomu řeknete?“ Mluvil klidně, bez zbytečných emocí. Samozřejmě věděl proč Enkidu neplnil své povinnosti, chtěl to ale slyšet nejprve od samotného barona.