Príspevky užívateľa

Byl zrovna u konce Věčného pohoří obnovovat značky, když zaslechl ono vytí, které nemohlo patřit nikomu jinému než Riveře. Slyšet výt zrovna jí bylo zvláštní, a rozhodně to v panovníkovi vzbouzelo notnou dávku zvědavosti. Co se děje tak vážného, že ho k tomu musí tetka volat? Snad nevylovila z moře další vlčí tělo, které by monarchii žádalo o azyl? Možná by nad takovou situací pokrčil čumák, nesměl však zapomínat, že i tak bizarním způsobem vlastně získali do smečky užitečnou členku - Autumn Haunt. Ať už to bylo ale jakkoli, Rakis příliš dlouho neotálel - skončil se svojí aktivitou a vydal se vytí naproti.
Svižným poklusem se nedlouho poté zjevil před starou lodí, kde už vyčkávala Rivera. Hlavou jí pokývl na pozdrav ještě než k ní zcela doběhl. „Rivero,“ oslovil jí, ale než se začal ptát, pořádně do svých nozder nasál pachy její i okolní. Ano, někdo tu byl. Pach nebyl příliš zřetelný, ale přeci jen mu připomínal ten, na který byl tak vysazený. Pach Kultu. Naježil se a chtěl okem prohlédnout za Riveru do lodi, dřív, než by stačila cokoli říct. Nyní se jevil jako lovec - nikoli však zvěře, ale nevítaných hostů na území. Obdařil Riveru typicky nabubřelým pohledem. „Kdo je to a co tu dělá?“ Chtěl okamžité vysvětlení. Riveře by velmi jistě poradil, aby to vysvětlení bylo také smysluplné.

Bylo docela výzvou čelit otcovým výpadům s docela neznámou zbraní a ještě řešit vlastní tělo. Ten otcův švih k Rakisovým předním nohám ho jasně upozornil na to, jak důležité je si skutečně hlídat vlastní stabilitu. Přešlápl do boku, aby stál na zemi o něco pevněji a jistěji. Tedy jinak řečeno - přijal otcovu korekci, a ani mu to ve tváři neudělalo vrásku. Vždyť on se sem přišel učit - měl zájem o to se v boji se zbraní zdokonalit. Jen by očekával, že to půjde lépe a zkrátka přirozeně. Nezapomínal však na skutečnost, že s touto dovedností se vlk nerodil - tu se naučil až když do toho vstoupil rod.
Snažil se - stejně jako otec - příliš nezastavovat. Stejně jako v kontaktním boji bez zbraní je tohle důležité, tak i zde by neočekával nic jiného. Jen bylo těžké určit, jestli se jen vyhýbá otci s kopím, nebo skutečně přemýšlí nad svými dalšími výpady. Nejspíš obojí. Ale přemýšlel nad tím až příliš, když se Akaza jal k dalšímu útoku, který provedl tak ladně a hladce, že měl Rakis co dělat, aby útoku aspoň na poslední chvíli zabránil. Pozvedl hlavu držíc kosu, aby jím otcovo propůjčené kopí zastavil. To nebylo příliš dobré - ne. Bylo to hrozné. Rakis od sebe očekával mnohem více. Kosou odstrčil otcovo kopí, aby se po své levé straně otočil a máchl s kopím směrem k otcovo zátylku. Ano, nyní už mířil na tělo - a neměl vlastně vůbec promyšlené, co bude dělat, když otce trefí. To jen pomalu vlévající se vztek z neúspěchu teď rozhodoval za něj.

Panovník nihilský se krčit nepotřeboval. V jeho představách mu patřil celičký svět, a pokud se zrovna neprocházel po území cizí smečky, proč to nedat najevo? Nezdravé sebevědomí bylo stále lepší jak žádné sebevědomí. Ale on ho zdravé měl. Sic vysoké, ale zcela úměrné jeho postavení a skutečné síle. Jen ať cizinec ví, že pokud do těchto končin přišel dělat problémy, tak se měl dřív rozmyslet, jestli to byl skutečně dobrý nápad. Ale Rakis sem s touto myšlenkou původně nepřišel. Pouze mapoval okolí vzdálené od monarchie, aby měl přehled kde se co děje. Také si chtěl zkontrolovat, kde aktuálně bylo stádo jelenů wapiti, které smečce před vigilií posloužilo jako zdroj obživy.
A pak vlka spatřil. Vyskočil před ním na kámen, a tím se dostal do výše nad Rakise. To se mladému panovníkovi ovšem nelíbilo, a zcela automaticky pozvedl ocas nad linii svého hřbetu. Tenhle vlk tu nebyl proto, aby kolemjdoucí žadonil o pomocnou tlapu, to bylo jasné. „Zdravím,“ pronesl k vlku, nikoli však přátelským tónem. „Hledáte tu něco?“ Třeba konflikt?

Vlk před ním sklonil hlavu, a tak to bylo zcela v pořádku. Rakis na něm poznal, že jeho prvotním cíle nebylo panovníka nihilského vytočit - pokud na něj ovšem nenastražil léčku. I ten nejméně podezřele vypadající vlk může být ve skutečnosti zvědem. Tenhle vlk sice nepatřil do žádné smečky, ale mohl získané informace vynášet komukoli zvenčí. Vždy bylo třeba se mít na pozoru - a být přehnaně paranoidní se někdy vyplácelo. „Varováním?“ Zopakoval po vlku s našpicovanými slechy. Přešlápl na místě, čímž dal najevo svůj zájem. „Mluvte,“ vyzval cizince a nespouštěl z něj svůj zrak. Vskutku ho zajímalo, s jakým varováním může nějaký tulák k monarchii přijít. A co by za to tak mohl chtít.
Neměl iluze - zadarmo ani kuře nehrabe. Pokud chce šedivý cizák pomoc, bude muset začít zpívat písničky, které ucho panovníkovo ještě dříve neslyšelo. A bude to muset být pořádný bengr, aby se mu za to dostalo náležité odměny. Nakonec pokud však měl cizinec co nabídnout, Rakis tu byl, aby hledal řešení.

Do zeleného lesa chodil panovník Nihilský poměrně často. Měl to blízko ke svému bydlu v kopcích, ale také cítil potřebu zde obnovovat značky častěji než jinde. Zelený les byl jejich jen z poloviny, a proto bylo třeba si dát obzvlášť velký pozor, jestli toho někteří tuláci zbytečně nezneužívají. Nakonec hranice jsou veřejnosti uzavřené až po jeho vládě, a k některým cizincům se tato informace stále ještě nemusela dostat. Sic si dával záležet na tom, aby to každý houmlesák v okolí dost dobře věděl, nemohl ani on mít oči všude. Jak moc by si to ale přál. Snad by možná měl i celý zelený les dobýt a přidružit k monarchii, hm? Proč on by se měl zrovna o něco dělit? Nikdy nepochopil tu původní nihilskou představu o tom, že je třeba si z vlastní huby chleba ukrájet, aby všichni nebožáci světa měli plný břuch. Rakis na takové smýšlející jedince zvysoka kálel. Každý má právo mít plný žaludek, ale jen v případě, že si to zaslouží. Zadarmo ani kuře nehrabe.
Zrovna se věnoval značení, když les proťalo nedaleké vytí. Ano, Rakis tu cítil v okolí pachy tuláků, ale vskutku to nebylo nic neobvyklého. Aby se vša nějaký tulák žádal vytím o pozornost, to se příliš nestávalo. Monarchie měla nejspíš mezi vlky né zrovna dvakrát pozitivní reputaci, ale copak Rakisovi kdy vadilo, jak si o něm tuláci šuškají? Ne. Smečka nepotřebuje slaboduché jedince, kteří se sesypou jen z jedné dobře mířené korekce. Kdo o místo v monarchii stojí, nehledí na nějaké drby. Přesně s touto myšlenkou se hned poklusem vydal za vytím - již s ocasem vzpřímeným vzhůru a dost sebejistým poklusem.
Právě s takovým postojem pak obdařil tuláka, který čekal za hranicemi jako na zjevení. Byl to šedivý vlk přibližně jeho věku, který měl srst prošpikovanou jizvami. Jestli také vyprávěli příběh podobný tomu, který vyprávěly Rakisovi jizvy? Asi jen těžko. „Přeji dobrý den, cizinče,“ pozdravil jej bez emocí v hlase. „Co vás přivádí k hranicím mé smečky?“ Zůstal stát dost daleko od vlka, jasně svým tělem říkajíc, že jestli sem přišel dělat problémy, tak se měl předtím dvakrát rozmyslet, jestli to byl dobrý nápad. Panovník nihilský si nemínil brát servítky.

Takto je to v pořádku. Schválené.

Nakonec to vypadalo, že panovník nihilský chtěl ta vlčata víc než jejich rodiče, hm? A možná to nebyla jen iluze, ale skutečnost. Aktuálně se jim mínil věnovat i individuálně, když už měli mozek dost velký na to, aby začali pobírat užitečné informace.Raneyu si vzal do parády jako první, protože zatím jako jediná vykazovala největší známky rebélie, které chtěl včas podchytit. Tady mu nikdo už brajgl dělat nebude, a už vůbec né někdo Ghaa'yeliné krve! Tenhle vrh ho stál krev, pot a slzy. Vytáhl tu mladou sem na horskou, kde se poprvé setkal i se svým praotcem, aby od něj v podobném věku nasbíral nějaké užitečné dovednosti.
„Tak, jaké pocity máš po nedávné vigilii?“ Mínil uhodit hnedle na hřebíček. Chtěl do detailů znát pocity, které z odchodu své matky Raneya měla. A ne, jemu nemusela lhát - protože on jí prohlédne. Sám se totiž jako lhář a zatloukánek narodil, tak snad raději ať to na něj moc nezkouší. „Cítíš snad vztek?“ Žádná odpověď nebyla ta správná - každá se totiž přehoupne v promluvu do duše. Musel začít ta děcka ohýbat dokud to ještě bylo tvárné a přizpůsobivé. Moc dobře si pamatoval na sebe v jejím věku - byl plný emocí, které nevěděl jak ukočírovat. A on jí s tím hodlal pomoct.

Následný výraz v Darinině tváři uklidnil nakonec i jej. Řekl to správně tak, jak to chtěla slyšet - mínila si nechat pomoct nebo poradit, když to bude nutné. A toho si Rakis vlastně cenil. Na jejím místě by to však viděl stejně - makat až do roztrhání těla, aby si snad svět kolem nemyslel, že jej nějaký hendikep zastaví. Tento mindset umí být však velmi zrádný, a byl by raději, kdyby od něj Darina trochu ustoupila. Potřeboval jí samozřejmě fyzicky schopnou co nejdéle - protože do jeho vize o společné budoucnosti patřilo i to, že společně téhle smečce budou jednoho dne vládnout.
„Tomu samozřejmě rozumím - a míním vám vyhovět. Víte, jaká konkrétní aktivita vám dělá největší problém? Nemusíte se vzdávat postu rytíře - pokud takový byl váš plán -, stačí, když se zaměříte na odvětví, kterému váš stav dovolí věnovat se naplno.“ Zatím to bral jako nejisté vyhlídky na její kariéru, stále však nemohl dát Ghaa'yeliné předpovědi za úplnou pravdu. V posledních měsících jen a pouze svému okolí škodila, a Rakis by se nedivil, kdyby si něco ze svého čtení trochu přikrášlila, aby Darinu vyprovokovala nebo rovnou nasrala.
Pousmál se. Vždy se těšil, když Darina potvrdila, že jejich pouto je vzájemné. „Víte, já věřím, že v tomto je vždy dobré alespoň trochu poslouchat přírodu. Né rozum, né srdce - ale přírodu, díky které tu v první řadě jsme.“ Tak to měl nastavené už od nepaměti - to z něj nejspíš mluvily ty skutečně nihilské kořeny, které díky přírodě dýchaly. „Veškerý život v přírodě závisí na velmi jednoduchém cíli - přežít. Od prvního nádechu přes první ulovenou kořist do momentu, kdy předáte svojí krev dál. O to přírodě jde - nenechat živočišné druhy vyhynout. Proto nevěřím, že by příroda spojila dva nekompatibilní jedince. Jí nejde o záhyn světa v ní. Příroda je daná, příroda tvoří pravidla kolem nás, z kterých vycházejí fakta. Není smyšleným panáčkem z oblohy, ani přechytralým vlkem ze smečky. Je naší součástí - né jako nějaká nadpřirozená entita, ale jako matka, která nás stvořila.“ Ani v nejmenším tím nechtěl říct, že věří nějakým ezo blábolům - věřil faktům, které nastavovala příroda kolem něj. „Proto jsem více než potěšen, že i když jsem k vám možná onoho plesového večera přišel z rozumu, tak ta jiskra mezi námi byla skutečná. Nefalšovaná a upřímná.“ To bylo ono znamení od přírody, kterým se hodlal řídit. Ano, že měla nejspíš dědičnou chorobu kostí byl jistý risk, ale kdo neriskuje - nic nemá. A ač předání vlastní krve dál bylo i z ohledu na jeho postavení důležité, zjistil díky Darině, že to skutečně nemusí být to jediné, proč by měl partnerku mít. Díky ní mu došlo, že to tak prostoduché vůbec být nemusí, ba naopak - že ho vztah může v jistých směrech i emociálně naplňovat. Vyplnit díry tam, kde je jeho rodiče vykopali.

Všiml si, že ve tváři jeho společnice se objevily náhlé obavy. O to pozorněji naslouchal tomu, co mu následně pověděla. Geneticky přenosné onemocnění kloubů. A tak ani Rakisův život nemůže být perfektní, že? Vždy v tom musí být nějaký háček. Tohle zjištění - ať už ho vyšlo z úst Ghaayelin pravdivě či nikoli - ho nepochybně netěšilo. Na svém výrazu to však dát najevo nemínil, pouze se na chvíli zahleděl do vzdáleného kraje. Věděl, že kdyby se teď měl řídit rozumem, tak by zklamal. Vybral si jí jako ženu a matku jeho budoucích dětí, ač stále držel tuhle myšlenku hlavně jen a pouze v hlavě - nebylo tedy toto zjištění komplikací, se kterou by se měl i rozumně vypořádat? Ovšem to byla překážka, ale né natolik vysoká, aby jí Rakis s přehledem nepřeskočil.
Byl ve vztahu s Darinou už příliš emočně zainteresovaný, a ač věděl, že teď nebude velet mozek horní, prostě nedovolí, aby tohle nepříliš veselé zjištění něco zkazilo. A tak se jí podíval do tváře, aby tam hledal otázky, na které by Darina chtěla znát odpovědi. „Promluvím si o tom se Sashou, a budu od ní požadovat, aby na váš zdravotní stav v tomto ohledu dohlížela. Společně pro vás najdeme takové uplatnění, které nebude vašemu zdraví příliš škodit, a zároveň vás nezahanbí.“ To považoval za samozřejmost. „Mezi námi to však nic nezmění - pokud byste snad sama nechtěla. Genetika je něco, čemu málo kdo z nás rozumí, a i v případě, že Ghaa'yel mluvila pravdu, tak to neznamená, že vaši potomci tyto neduhy skutečně zdědí. Potažmo naši potomci - protože jistě víte, že jsem vás v monarchii nechtěl mít jen pro zábavu.“ Řekl jí věcně. Ona určitě věděla, jaké úmysly s ní Rakis měl - ostatně proto se asi teď tvářila tak jak se tvářila. „Na plese jsem si vás vybral z rozumu - tak jak mi rod káže -, ale neznamená to, že jsem si nedovolil k vám mít city.“ Pro panovníka už bylo příliš pozdě na to couvnout. Dariny se nikdy nemínil vzdát - a to ani teď.

Dále budeme řešit skrz ticket.

Arrakis nihilský byl na obchůzce vzdáleného okolí smečky. Nepamatoval si, kdy naposledy tu byl, nebo jestli vůbec měl kdy čas toto místo řádně prozkoumat. Dnes asi ten den nastal. Samotná krajina nebyla příliš hostinná - kořisti tu cítit zrovna dvakrát mnoho nebylo. Řeka proudící kaňonem byla slyšet snad na míle daleko, a svým duněním o přiléhající skaliska o sobě dávala všem vědět. Na to se ale panovník nesoustředil - soustředil se na detaily, které tohle místo mělo. Útesy, které nabízelo rozhled na okolím, ale také příležitosti k rozjímání. Snad by se k takové aktivitě uchýlil, kdyby tu necítil i náznaky tuláckého pachu. Pokrčil čumák a hlavou mu proběhlo několik zaujatých domněnek. Ano, tuláci byly pro smečky důležití, protože i oni je ve výsledku tvořili, ale- ale. Stejně na mnohé z nich utvořil názor ještě dřív než je viděl.
Copak byl zač tenhle autor pachu? Rakis se zhluboka nadechl a přijal moderní myšlenku - každý nový tulák je dobrý, protože z každého prvotního cizáka se může stát nihilčan. A tak se vydal napříč vlčímu pachu.

Pěkná registrace, schváleno.

U magie bych specifikovala, jak dlouho může ve stínech (cizích) pobývat nebo jak často s nimi může splývat. Také mě zajímá, jestli po čas skrývání je schopen ovlivňovat dění ve světě kolem sebe (tedy jestli dokáže s okolím komunikovat nebo jinak interagovat).

Jinak v pořádku.

Schválené

Dnes byl den, kdy se panovník nihilský rozhodl věnovat sám sobě, nikoli jen a pouze smečce. Avšak i když se věnoval jen své maličkosti, dělal to koneckonců i pro smečku, že? Už od brzkého rána byl u řeky, aby se pověnoval svojí fyzičce. Tu si sic udržoval už jen z lovu a pohybu po území, no, nikdy nebylo úplně zlé tomu věnovat zvláštní péči. Nihilská řeka nepatřila mezi nejhlubší a ani nejširší řeky v Norestu, proto by si jeden pomyslel, že plavání v nedalekém moři bude preferovanější volbou. Nikoli. Moře tělo nadnáší a plavat v něm zvládne i mimino. Byl snad Rakis miminem? Pláváním proti proudu řeky vlk nasvalí o mnoho lépe, neboť musí vyvinout nějaké úsilí k tomu, aby ho proud nestrhnul s sebou a nevzal až do moře. Řeka ovšem nesměla být maximálně rozbouřená po deštích, ale tomu tak právě dnes nebylo.
Takřka u ústí řeky, kde byla dost široká i hluboká, Rakis našel vhodné místo k tomu, aby se zmiňovanému cvičení pověnoval. Vždy chvilku plaval v místech kam jeho nohy nedosáhly na dno, a po pár intervalech se přesunul k mělčině, odkud se proti proudu řeky vydal směrem k prameni. Řeka je dost kamenitá, a né vždy se mu plavalo úplně bez problémů, ale nějak si s tím poradil. Nehodlal to uplavat až nahoru, ale nějaký čas tomu rozhodně dal. Až když nemohl - protože ano, i Rakis někdy už nemůže -, tak se víceméně přesunul už jen na mělčinu, odkud už měl v plánu přejít až k padlému stromu. Měl přitom spoustu času přemýšlet o nedávných událostech ve smečce - Ghaa'yel nevyjímaje. Příliš se jejím incidentem u vigilie nestresoval, neboť všichni měli na vlastní oči šanci vidět, jak té čubě chybí soudnost. Chtěla hodit špínu na panovníka, ale vyšla z toho sama jako naprostý idiot. A tak to má být.