Príspevky užívateľa

Výborně. Když si ho pamatovala, nejspíše to ulehčí průběh této konverzace. Nemusel jí snad dokazovat původ, a vážnost svých slov. Nevěděl, ačkoli tušil, že se ke spojenecké smečce již informace o té události donesla. Už to bylo pár dní, a on se sem nemohl dostavit rychleji, na rozdíl od Bellanny a její rodiny, která utekla okamžitě, a nejspíše i nejrychleji hledala nějakou pomoc. Další slova vlčice ho ale překvapila, a on musel konverzaci stočit ještě trochu jiným směrem. „Odstoupil? Stalo se mu něco?“ Ptal se. Neviděl totiž jiný důvod, proč by jinak vlk z takové funkce odcházel. ve svém mladém věku, kdy překypoval sílou a energií, si asi neuměl představit, že někdo stárne. „Má zpráva je varováním navazujícím na událost, která naší smečkou pár dní zpět otřásla.“ Začal, a doufal, že by z její reakce mohl poznat, jestli už ví, o čem se hodlá bavit.

Konverzace se stočila k jejich modré léčitelce. Ach, kdyby jen tito pubertální výrostci věděli, co se v následujících dnech odehraje! Rakis by pak mohl zasadit ještě více hřebíčků do rakve matčiny vlády. „Nevím, kde k nim přišla. Konverzace sní na tohle téma je slepou uličkou.“ Pokrčil rameny. „Kdyby jí servalo zvíře, asi by neměla problém to smečce oznámit, a varovat jí. I v případě, že by se někde potácel nějaký nebezpečný tulák. Možná chtěla sama dát někomu přes pysk, a pěkně to schytala.“ Vyřkl svou teorii - myslel si, že si za to Bellanna mohla sama. Jinak by to přeci netajila! Bůhví, kde jim dělá takovou otřesnou reklamu. Něco takového by se mohlo táhnout nejen s ní, ale i s celou smečkou jako smrad! „Rozhodně nevypadá zdravě.“ Odsouhlasil. Něco jí je. Že se jí zmocnilo šílenství by však aktuálně řekl asi jen málokdo.
Zapřemýšlel. „Naši vrstevníci? A co takový Khalan? Viděla jsi ho někdy se zapojovat do nějaké větší smečkové aktivity? A náš bratr, Sylvester? Jak ten se bude zajímat o smečku, když sotva vnímá sebe?“ Žel bratr nebyl úplně oukej, a bůh ví, jestli vůbec bude. Povídání s divokou zvěří, to by mu šlo! Jen těžko říct, jestli po tom jeho nešťastném pádu bude vůbec ještě nějak schopný srozumitelně myslet. „Ti, co budou chtít pochopit, pochopí. Pro ostatní život připravil nejspíš jinou cestu.“ Možná to bude on, kdo těmhle nepřizpůsobivým připraví jinou životní cestu. Kdo ví, to je stále ve hvězdách! Slova sestry ho však hřála na dušičce - málokdy se stávalo, že by mu někdo vůbec kdy přikyvoval. Takové jedince musel hledat a ovlivňovat! „To rád slyším.“ A nelhal.

Rozhodně to nebylo poprvé, a vlastně ani naposledy, co Rakisova přítomnost někoho znepokojila, či uvedla do nepohody. Jeho životní energii rozdýchal asi jen málokdo. Ani nyní vlku pohledem neuhnul, a čekal, jaké bude jeho vysvětlení. On o žádném imaginárním Bohu ještě nikdy neslyšel, takže toto bude poprvé. Ač si samozřejmě význam slova bůh neuvědomoval. „Takovým vjkem je moje matka. Není pšízlak, ale má moc.“ Ano, u nich doma měl vyšší moc sám panovník, žádný neexistující duch. V potaz šlo brát leda jen přírodu, jako vyšší živel, ale jinak asi nikoho. Proto si tedy začal myslet, že Hati je nějaký skutečný vládce v nějaké monarchii posedlé Měsícem. „Co je čeká? Co nedoblého?“ Tohle ho definitivně zaujalo nejvíc, proto pořádně našpicoval oušínka a zvedl zvídavě zrak. Jak jsou tito hříšníci trestáni? Šup, povídej, přeháněj, inspiruj!

Po několika dalších metrech již spatřil autorku pachu. Prvně si nevzpomněl, že už se kdysi setkali, neboť to bylo opravdu dávno. Až když přišel blíž, a cítil její pach intenzivněji, pak si vybavil, že už se nejspíš někdy viděli. Nepamatoval si z toho setkání lautr nic, a tak usoudil, že to nebylo důležité. Nyní to ale důležité bylo. Už to byl velký kluk, vyšší než zde přítomná vlčina. Jeho nedodělaná kostra a stálá přítomnost štěněčích rysů v obličeji však prozrazovaly, že ještě zdaleka není dospělým jedincem. Klamat jednoho dokázal ale nejen vzhledem, ale i mluvou. Aspoň něco užitečného ho ta matka naučila!
„Dobrý den přeji i vám.“ Pozdravil, když přišel do její blízkosti. Zaregistroval, jak objemná je, ale nemohlo by ho to aktuálně nějak vůbec zajímat. „Myslím, že už jsme se kdysi potkali, ale nevím, jestli se pamatujete - jsem Arrakis Falcone y Gracewood, princ nihilský.“ Rád se představoval celým jménem i společenským postavením, znělo to sakra dobře. „Chystám se za svým dědem, abych ho informoval o událostech v mojí smečce. Možná byste ale vůdci mohla vyřídit vzkaz právě vy?“ Ptal se, aby mu prozradila, jestli je takového úkolu vůbec hodna. Není to jen nějaký obyčejný poddaný? Služka?

„Nejspíš by tu faleš stejně prokoukla.“ Uchechtl se. Ano, dívala se na ně né zrovna líbezně, a to on věděl už od raného dětství. Mateřská láska jí musela nutit je mít aspoň ze ždibečku dušičky ráda. Nechutné. Rakis teď ale bude snad aspoň na chvíli za hodného kluka, když se za matku tak okázale postavil. Udělal to schválně, aby aspoň trochu přehodnotila svůj pohled na něj, a pustila si ho více k tělu. On je přeci na její straně. Dokud vládne, samozřejmě.
Ach, to ikonické setkání s kamarádem otce Rakis už vymazal z paměti. Navždy si bude pamatovat, kdo Cielo byl, ale na setkání už vzpomínat odmítal. „No ovšem.“ Uměl si to vlastně docela živě představit - kňourající otec svému fotrovi na rameni. Možná to ve svých představách přeháněl, ale takový už zkrátka byl. „Jít všem těm líným příživníkům příkladem je první krok.“ A to zahrnovalo i zájem o smečku, o její členy. Když je bude kontrolovat, sledovat, tak dostanou co chtějí - zájem a účast od panovníka, a on bude mít přehled o tom, kdo kde co plánuje.

Už to bylo pár dní od té chaotické události, kterou zapříčinila jejich bývalá vévodkyně. Matka se měla k světu, žel, ale rozhodně si ještě nějaký ten dníček poleží. Arrakis byl na cestě splnit co si slíbil - varovat před Bellannou svět. Tedy... Přízračné. Původně uvažoval, že by z dobrého srdíčka varoval i ostatní smečky, ale odchodem rodiny modré vlčice smečka řádně prořídla. Navíc matka byla teď invalidní. Pokud by někdo chtěl na smečku zaútočit, teď by byla vhodná příležitost, a tak by zkrátka nebylo dobré, kdyby o všem pověděl nedůvěryhodným smečkám. S Přízračnými měli i smluvně sepsanou mírovou dohodu, ač sám Rakis si k nim zažitou důvěru musel teprve získat.
Mířil za dědem, neboť netušil, že i u spřátelené smečky se za poslední dobu stala velká událost, a S'Arik sestoupil z funkce. Rakis byl však sotva osmiměsíčním spratkem, ego měl ale tak naboostované, že si nechtěl přiznat, že ho z téhle cesty bolí nohy. Vlastěn doufal, že by mu byla cesta ušetřena, kdyby někoho potkal než došel až ke smečce, ale doposud se tak nestalo. Až když si šel schladit hrdlo ke zdejší řece, u které nikdy nebyl, zacítil pach, který měl k vlkům přízračným zaevidovaný. Hurá. Doufal, že je to někdo kompetentní, kdo by mohl jeho zprávu dědovi vyřídit - vydal se tedy za pachem.

Uchechtl se. „Tak si tu nohu necháš odpadnout, hm?“ Asi by se pro bratra už jen pramálo změnilo. Né, že by mu to vyloženě přál, bylo mu to docela jedno. I se třema nohama by dokázal žít.
Ach, no jo, oni mají ještě otce! Málem by zapomněl. Otec si vysoké postavení vytrtkal, jak řekl Ravonny, a Rakis mu musel dát za pravdu. Jen málo věděl, jakým plebem byl ve své rodné smečce! Z řadového člena koncilem, no, to jeden musí opravdu umět. Zatím se zajímal hlavně o to, aby dětičky vypadaly dobře v očích jejich děda, který žil xy kilometrů daleko. Jako koncil by se měl ale zajímat taky o smečku a dění v ní. Kde vůbec byl, když na matku zaútočila její úžasná vévodkyně? Jestli Voltaire byla neoblíbenou ikonou smečky, jaký status mohl mít fotr? Rakis to věděl, slyšel to přeci už od fakanů Bellanny. „Ten při prvním takovém náznaku uteče zpátky do Přízračných.“ Myslel si, že s takovou myšlenkou si otec pohrává už nyní. Možná se mýlí, možná ne.

„To je vlastně možné.“ Pokrčil rameny. Máti její děcka zajímala jen jak se jí to zrovna hodilo. Rozhodně na ní bylo poznat, že děcka si udělala jen z povinnosti, ale to zrovna nebylo něco, co by Rakis soudil. Na co jiného by si měl nakonec jeden fakany dělat, hm? Pro radost? To sotva. Už v tomhle věku mu bylo jasné, že on žádná batolata přebalovat za svého žití nehodlá. A už vůbec né s úsměvem na tváři. „Pozdravíte se spolu u léčitelky.“ Řekl, když ho slyšel syčet. Matka se z lůžka jen tak nedostane, a když se k ní připojí synátor, aspoň nebude osamělá.
Tak možná měl Rakis jen silné řeči. Aspoň prozatím, kdy je jen sotva osmiměsíčním spratkem. To ovšem neznamenalo, že se to v blízké budoucnosti nezmění. Zvracený byl na to dost, to o něm vědělo asi mnoho z těch, co ho stihli již poznat. „Bude zajímavé to sledovat. Teď se teprve ukáže, jak moc je imunní proti emocím. Proti strachu.“ Jen škoda, že nebude mít asi příliš času to sledovat. Rozhodně si na ní dá ale pozor, až se zmátoří a opustí léčebnu. „Jestli se z nás nezbláznila doteď, tak teď už se tak stane.“ Vyrojil se mu na tváři snad poťouchlý úšklebek. Bratrovo myšlenky se mu líbily, ostatně byly tak odlišné od těch jeho vlastních.

Byl schován mezi trsy trávy, vlastně trochu překvapen, že o nich husa zatím neví. Nevěděl totiž, jak shitty nos ptactvo mělo, jen a pouze tušil, že nebudou v tomto ohledu patřit mezi nejobdařenější. Čekal, až husu Ghaa'yel jakkoli zaujme. Byl naivní, když si myslel, že se jí pokusí zaujmout sama sebou? Že před ní skočí, a obětuje se pro dobro Rakisova ega? Ach, no, zaujmout jí hozeným kamenem rozhodně stačilo, a navíc Ghaa'yel zůstala v záloze, kdyby se něco podělalo.
Vyčkal do chvíle, kdy husa byla zainteresovaná kamenem, a syčela na něj. Arrakis musel být rychlý, a mířil jí přímo na krk, do místa za mozkovnou. Tam jí chytne, a ona nebude mít šanci se na něj otočit a postříkat ho jedem. Možná postříká okolí, ale to už je vedlejší, hm? A tak tedy nelenil, a co nejopatrněji, avšak svižně, vyskočil za husou, a skočil jí zezadu po krku. Jak měla ten límec, dost blbě se chytala, ale neměla ho rozevřený, tak se mu to podařilo. Husa se ovšem cukala, a jak to místo nemělo přes límec přirozený ohyb, držela se blbě. Rakis jí musel pořádně zmáčknout, zapustit do ní své tesáky, a trhnout s ní, aby jí zlomil vaz. Musel si na to ale nejdřív pořádně pevně stoupnout, aby s ní následně začal třást jako s hračkou. Nepochybně se bránila, mlátila ho křídly, ale on se nedal!!

Ještě než se matka dostala k vyřknutí svého verdiktu, rozčílil se Rakis nad příchodem bezdomovkyně, která se až příliš zajímala o jeho polomrtvou matku. „Kdo seš?!“ Štěkl po ní a postavil se mezi ní a matku. Nyní se mu hodilo zastat se jindy tak nenáviděné rodičky. Tulačku ale neznal, a neměl k ní žádnou důvěru, to jen kvůli matčiným sluníčkářským pravidlům si to mohla štrádovat až tady nahoře v horách, a cpát se někam, kde akorát překáží. Nebyl důvod, aby jí snad odpovídal na její nyní již nerelevantní dotazy.
Pak už se matka zmátořila natolik, že se i jala posadit - v tomto úkonu jí synáček ovšem nepomohl. Očividně na hrobníkově lopatě zas tak moc nebyla, když mohla vstávat a mluvit. Její rozsudek o vyhnání čekal, ale ve tváři mu to vykouzlilo odpor a nechuť. Dává jí svobodu. Vlčice, které matka dala vysoké postavení, domov, rodinu, se proti ní obrátí, spáchá na ní atentát, a matka udělá co? Pustí jí. Byla měkká, a nedivil by se, kdyby snad měla pocit, že byl ten atentát na ní oprávněný. Bezpochyby zde nebyla oblíbenou figurou, no, nikdy na nikoho bezdůvodně nezaútočila. To bylo klíčové. „Provedu.“ Pronesl k matce po její žádosti, avšak sledoval jen a pouze modrou léčitelku. Napadlo ho, jestli by si matka přála, aby na něj tahle běsná čuba třeba někde o samotě zaútočila. Rakis jí v takovém případě nedával moc nadějí, byla ve stavu zbídačeném, a zkoušet ještě něco dalšího by jí mohlo už definitivně poslat pod kytičky. Scénář viděl spíš opačně - rád by jí mimo zraky ostatních sám ze světa sprovodil. To však nešlo, neboť by to bylo v rozporu se slovy, které mínil brzy použít při zvratu Bellanniné obhajoby.
A tak se Bellanna zvedla, a započala ten svůj ukňouranej monolog. Rakis to viděl tak, že se tu přede všemi ze sebe snaží udělat modrá vévodkyně chudáčka. Ze sebe! Mezitím, co jeho nebohá matka málem přišla o kejhák, jenom tak, při odpolední vycházce do přírody! Kromě toho se mu však trochu potvrdila domněnka, že by si matka skutečně mohla myslet, že ten útok na ní byl zasloužený. Totiž, některá Bellannina slova byla pravdivá, princ to věděl. Matka nebyla žádnou pozornou a starostlivou vůdkyní smečky - byla laxní a její zájem se točil spíš jen kolem rodu, případně naprosto nedůležitých věcí. Její póza nebyla dostatečná, aby v některých jako je Bellanna, nevyvolala pochyby. Matka není dobrou herečkou. Navíc nyní, s tak nízkým trestem, který udělila atentátnici, si na ní možná smlsne ještě někdo další. Rakis však sázel na to, že přítomní nihilčané jsou jen a pouze hlupáci, kteří celou situaci uvidí černobíle. Otočil se tedy k nim, když se zdálo, že Bellanně konečně došel dech. „Nezapomeňme, kdo je tu skutečnou obětí. Tahle vlčice vrazila kudlu do zad rodině, která jí byla od narození domovem. Měla možnost volby, a zvolila si naprosto zbytečný a surový útok na mojí matku. Ona je tu dnes obětí.“ Řekl hlasně, ale určitě né ve verzálkách, jako mluvila Bellanna. On tady nepotřeboval skučet a halekat. Tahle slova byla ovšem určitým pokrytectvím, protože nehodit se mu to, matky se nezastane.
No a pokud nikdo nic neříkal, jal se splnit matčin rozkaz - ujistí se, že Bellanna skutečně opustí nihilské území. Jestli se bude loudat, tak jí popožene, ale zdálo se, že půjde svižně a dobrovolně. Co jí nakonec zbývalo? Tady už si to všechno podělala, po ní tu nejspíš ani pes neštěkne, zmizí-li aj její rodina. Mohla si za to sama.

Uchechtl se. Matka a plakat, no ovšem! „Máš vlastně štěstí - teď nejspíš nebude mít na mysli nic jiného, než hojení bolístek.“ Přišel o veškerou srandu, ale lepší čas pro zdejchnutí by nejspíš nenašel. V tom chaosu se opravdu jeden nemohl starat, kde se potuluje jeden ze zkryplených princů.
Co mu skutečně bránilo? Lepší příležitost už možná nikdy nebude. „V tu chvíli jsem nejspíš věřil, že si jí smrt vezme sama. Přišel jsem k situaci moc pozdě na to, abych něčím takovým na sebe neupoutal pozornost.“ Aspoň tak to tehdy vyhodnotil. Skutečně, chaos by mu pomohl něco takového zahladit. Smíšených negativních emocí měl ale v ten moment tolik, že bylo těžké se v nich zorientovat. Matčina smrt by ulevila nejspíš víc Dantemu, než Rakisovi. Byl ještě mladý, a nástup na trůn by tím nejspíš neuspěchal - matku by po smrti dost možná zastoupila její sestra, která by nejspíše chtěla čekat tisíc let, než bude Arrakis dospělý a schopný vlády. „Každý svého štěstí strůjce. Pochybuji, že se z toho matka poučí - tohle bude její pád.“ Myslel si. Představoval si, že najednou nebude nikomu věřit, všechny bude podezírat, a bude paranoidní. Možná se zcvokne. Nemá povahu na to, aby to ustála.

Ano, jen vidina moci ho držela doma u rodičů, nic jiného. Nebyl doma pro lásku ke svým stvořitelům, ale nikdy nepomyslel na útěk. Bylo to snadné - všude jinde by musel být nickou. Aspoň pro začátek, neboť on by jistě dlouho nickou nezůstal. I když byl dost aktivní, cílevědomý, pořád měl rozmazlenou královskou prdel. Vzdát se privilegií, které dostal jen proto, že se narodil, by bylo hloupé. Využít jich ke svůj prospěch, to bylo jeho cílem. „Řekl bych ti, aby sis rychle vymyslel spolehlivější odpověď - kvůli matce -, ale pochybuji, že si tvé absence snad vůbec všimla.“ Troufalé tvrzení, ale vlastně by se nedivil, kdyby to nebylo tak daleko od pravdy. Matce do hlavy neviděl, ale očividně tam měla stejně nahnojeno, jak Bellanna.
I on měl myšlenky podobné - nakonec i když matce u pramenů držel krvácející ránu, myslel na to, jestli jí nemá raději spíš zmáčknout. Ale nešlo to. „Byl jsem tomu tak blízko.“ Řka. Smrt matky by celou situaci ještě zdramatizovala, než se tam však Rakis přihnal, Kettu - a možná i další - věděl, že matka dýchá. Ovšem, její náhlá smrt by se dala vysvětlit jako podlehnutí zranění, sledovat však smečku, jak se snaží zachránit tu či onu raněnou osobu bylo dosti přínosné. „Jaký příklad z toho budou mít asi ostatní? Matka se může těšit - až někoho na*ere příště, dotyčný se rozhodne dokončit co Bellanna začala.“ Možná to bude on sám. „Hýčká si na hrudi hady.“ Ach, tak strašně ho mrzelo, že to nemohl hodit na tuláky. Bellanna se ve smečce narodila, a tedy její původ v tomto Rakisovi nepomáhal. Věděl o ní žel málo na to, aby si mohl vymyslet něco jiného.

Líbilo se mu, jak se bratr ksichtil. Je otrávený, jak ho Arrakis buzeruje, a ještě aby ne! Jeho reakce jasně naznačovaly, že něco jistě tají. Osobně si ale nemyslel, že v tom bude něco zrovna dvakrát deep. „Nevím? Ale tak mě pouč. Počkám si,“ nepatrně se pousmál. Tak ať mu bratr poví, kde je zakopaný pes! Nebyl na výletě? Nebyl na útěku? A tak kde byl? Mělo jeho zmizení hlubší důvod? Dělal třeba něco užitečného? Expedici? Rakis nevěřil, že by jeho odpověď dokázala nějak zvednout zájem. Protože jen a pouze utekl z domu.
Mlasknul. „Donalé to být mohlo, kdyby měl její chabý pokus o odpor jiný výsledek. A její trest za tento troufalý počin? Abych se opravil - odměna? Svoboda. Matka se rozhodla jí dát vyhnáním ze smečky svobodu.“ Do hlasu se mu dostávala jistá frustrace. Matka měla bolestí zastřené smysly, a stejně věřila v zásady hloupého rodu, zastaralých zvyků smečky, a dala jí trest tak nízký, až byl k smíchu. K smíchu!!

Ano, udělalo by mu radost, kdyby z Danteho slyšel nějaké emoce, bezmoc, prosbu o pomoc. Slyšet ho škemrat by bylo doslova pohlazení pro Rakisova ucha. Jenže byl to jeho bratr, a tedy úplně nehrozilo, že by k něčemu takovému došlo. Nemají to v povaze. Kdyby se to přeci jen stalo, byl by možná jediným na světě, nad kým by se Arrakis slitoval. Možná. „Věřím, že jsi dostal náležitou lekci, a příště si podobné výlety rozmyslíš.“ Nakonec královský život nebyl ideální, kvůli rodičům, a předpokládat, že Dante chtěl skutečně od toho utéct, bylo na místě. Byl to slabý kus, který bude pro rodiče vždy jen tím méně důležitým synem. Matka se kroutila už při pomylšení, že jednou Nihil převezme Rakis, jak by se asi ksichtila, kdyby tím vyvoleným byl právě Dante?
Zhluboka se nadechl, potlačil v sobě jakýsi povzdech. „Ne.“ Zahleděl se do dálky, takzvaně do budoucnosti. „Naše důvěryhodná vévodkyně Bellanna na matku spáchala atentát. Neúspěšně.“ CO na to víc říct, aby se mu nezvedl ještě více tlak? Snad radši ať se bratr ptá, nebo reaguje, neboť Rakis v sobě měl tolik negativních pocitů, že nevěděl, kterým začít dřív.

Smůla. Smůla byla, že se bratr vůbec rozhodl odejít. Přišel o to veškeré vzrušení a zvednutý tlak, ač bylo možné, že by situaci vnímal úplně jinak jak Arrakis, a tedy vztek nepocítil vůbec. „Copak, dal ses na tuláckej život? Královskej život už ti smrděl?“ Snad se i uchechtl. Dost pochyboval o tom, že by se bratr zničehonic rozhodl vydat bezdomoveckou cestou, protože byl prostě indisponován svojí zkryplenou nohou, ale... vlkům jebe, a to solidně, jak se ostatně v předchozích dnech všichni ujistili. „Jak vidím, tak daleko jsi nedošel. Žrals vůbec něco?“ Tenhle zájem byl možná skutečný, ale řekl to tak, aby to znělo spíš jízlivě. Bratr vypadal jak chcípák - víc než kdy dřív -, a mohl si za to jen on sám. Za blbost se platí, a jestli bylo jeho debilním nápadem, že uteče z domu, dobře mu tak.
„Ať už tvou motivací bylo cokoli, asi jen těžko bys věřil, že jsi o tolik přišel. Nad Nihilem se stáhly mračna, a nebylo to mým přičiněním. Matka se ocitla v kritickém stavu.“ Těšil se, až se o tohle podělí, ale s plným kontextem ho bude ještě chvíli napínat. Ne, nemyslel si, že informace o dobité matce bratra zasáhne u srdíčka, ale věřil, že ho to překvapí. Šokuje.