Príspevky užívateľa

Myslel si, že se sestra odpovědi vyhne, a nakonec tak i učinila. Nepatrný úšklebek se mu vyrojil na tváři. Má sestra strach, že jí někdo uslyší drbat vlastní rodinu? Nebo nechtěla přiznat, že na tom dusnu měl velký podíl Arrakis? Ostatně, jaký vztah by s ní Rakis měl, kdyby nebyla jeho sestrou? Unikla by jeho trápení? Nikoli. Považoval jí však za jednu z mála inteligentních bytostí v jejich vlastní rodině, a tak jí mínil většího trápení ušetřit. Snad jen z důvodu, že by se mu oplatilo jí mít na své straně. „Ovšem.“ Řekl tedy jen a švihl ocasem.
Fakani, ano, fakani, co spolkli moudrost světa. Kam se však konverzace stočila Rakise mírně překvapilo. Bellanna. Ovšem i jemu byly výstupy této vlčice už známé, a matkou i přiblížené. Nebo přitažené za chlup. Matka občas přeháněla, ale jestli přeháněla v hate-speechi o Bellanně, to bylo těžké posoudit. „Pár týdnů zpět jsem jí potkal. Schovávala se přede mnou. V jejích očích jsem spatřil náznaky jakési mánie. Ale byla mi ten den nápomocná. Co jí ostatně zbývalo, hm?“ Nad poslední větou se ušklíbnul. Bellanna jej i jeho rodinu mohla nesnášet jak chtěla, ale jestli v Nihilu chtěla dožít zdárného důchodu, musela spolknout veškerou hrdost a prostě jim vyhovět. „A zjevně se ráda rve. Viděla jsi ty jizvy?“ Téhle skutečnosti si všiml opravdu jen pár dní zpět, kdy jí zběžně zahlédl u smečkové nory. Vypadala zbídačeně.
Střihl uchem. „Zajímavý úhel pohledu, ale ano, když to řekneš takhle, zájem o okolní svět je nežádoucí, je-li větší než zájem o smečku. Smečka by měla být pro každého prioritou.“ Taková byla slova pravdy. On to však původně myslel tak, že vlk, který se nezajímá o své okolí, a tedy ani smečku, není v životě nic platný. Takový zaslepený jedinec je postradatelný. A že se mu zdálo, kolik takových jedinců ve smečce je!

Bylo to mírně šokující, ale ano, Arrakis dnes neměl žádné postranní úmysly. Aspoň né prozatím, dokud v něm žila jen vidina pomsty pro husu límcovou, která jemu a bratrovi nakopala pár týdnů dozadu zadek. Neznamená to, že by v budoucnu znalosti a vědomosti zde získané nemohl využít i v trochu zlověstnějším kontextu.
Všechno, co mu teď o jedech obecně říkala, si zapisoval do kůry mozkové. Nuže, znělo to zajímavě, a pokud léčitelství zahrnovalo i více takových témat, začne se o něj zajímat ještě více. „Jak taková houba vypadá? Máte jí u sebe? A výplach... slanou vodou? Nebo jakoukoli? Já vím, je to mnoho otázek, na které mi možná ani nemůžete hned odpovědět, obzvlášť, když vidím, jak se tváříte. Nedávno jsem přišel do styku s jedem, který mi dost znepříjemnil pár minut života. Pro příště už chci být připravený.“ Odtajnil tedy kousek svého příběhu. „Rozlišují se jedy podle působení, nebo ho má každé zvíře jiné? Co jed, který se do těla dostane skrz kůži?“ Ptal se tedy nezastavitelně dál. Pro něj to tehdy bylo vůbec prvotní setkání s jakýmkoli jedem, a tak z toho zážitku těžil ještě dodnes. Lepší být připraven, než-li popraven, hm?
Pokud jí jako odpověď na její další otázku nestačilo co už řekl, dodal; „Něco plánuji.“ Což ostatně znělo hůře než to bylo skutečně myšleno. Ale on to tak řekl schválně, protože když viděl její výraz, napadlo ho, na co myslí. Myslí na to, že by princ nihilský mohl tyhle znalosti zneužít. Nakonec nebyla zas až tak hloupá, jak matka tvrdila, hm?

Byl si vědom faktu, že na většinu jedinců jeho přítomnost působí dost negativně. Některé by takový společenský obrázek asi příliš nepotěšil, a možná by se na něm i snažil něco změnit, ale Rakisovi to nemohlo být už víc jedno. Jestli se ostatním nelíbila energie, kterou vydával, bylo to jejich mínus. ONI se musí naučit přestat kníkat, na něm špatného přeci vůbec nic není. Jen se nehodlá nechat ostatními - potažmo životem - vláčet. On bude ten, kdo dá životu na frak.
Neuhnul jejímu pohledu. „A co přesně to dusno zahrnuje?“ Chtěl vědět, co sestřičce v jejich dokonalé domácnosti vadí. Ano, i on si všiml, jak nedýchatelno tam většinu času bylo. Jeho matka se nezdála být se svými dětmi spokojená. Nezdála se být spokojená s rodinným životem. Možná konkrétně s ním, s prvorozeným synáčkem. Všímal si, jak se na něho dívá - dusíc své skutečné znechucení v sobě. „Jen na mě neházej problémy jiných. Každý svého štěstí strůjce, nemyslíš?“ Pozdvihl oči. Své vrstevníky již nemučil tak jako dříve - měl dávno užitečnější zájmy. Dětství končí, nedá se nic dělat.
„Máš na mysli něco konkrétního?“ Chtěl vědět, co tím vyváděním myslela. Mluvila snad o sobě? „A pak když si hledí svého, jsou za sebestřednou svini. Není snad ve smečce cílem se zajímat i o své okolí?“ Mluvil ovšem o sobě. On se zajímal o své okolí, zajímal se o smečku, a to opravdu hodně, ale jen z důvodu, že byl sebestředný, a chtěl se díky tomu snad ještě víc zviditelnit. Jako by snad nestačilo, že je synem samotné panovnice.

Nevěděl, jak skutečně hluboký ten matčin beef se zde přítomnou Bellannou je, a tak nemohl být jeho pohled na ní nyní až tak moc zaujatý. Byl, ale né tak moc jak by asi mohl. „Ano, to už jsem také zjistil. Je určitě fajn, když vás vaše práce baví.“ Ano! Proč to tak neměl každý, že? Trochu komunismu do té nihilské společnosti, no šup! Podle Rakise by to přítomným jedincům vůbec neuškodilo.
Ostatně že modrá léčitelka nelže se ukázalo i na její reakci, když se jí zeptal na mech. Odpovědi se zhostila snad i ochotně! Rakis by si myslel že vzhledem k některým reáliím, jakým je třeba šikana jejích vlčat, by ho slušně poslala do míst, kam slunko nesvítí. Ale nestalo se tak, a tak buď opravdu byla práci těžce oddaná, nebo své skutečné pocity držela trpce pod pokličkou. Možná obojí? „To mi dává smysl. A co jedy? Ty mech dokáže z rány vytáhnout? Nebo existuje něco, co ano?“ Ptal se velmi konkrétně dále. Samozřejmě myslel na tu svojí husu a střet s ní, kdy jedním takovým jedem byl sám zasažen. Jed, co se mu pod kůži dostal rychleji jak kyselina! Chtěl vědět, jestli na to existuje nějaká rychlá pomoc.

Ano, nebyl hloupý, byl ale malý, a tak pokládal věcné otázky, na které očekával i věcné odpovědi. Né nic abstraktního, čemu by ve svém věku nerozuměl. Těžko říct, jestli zrovna on bude abstrakci věřit i ve věku pozdějším, ale o tom zas jindy. „Podoba Hatiho? Já ničemu nelozumím. Kdo to je? Co to je?“ Ach, cizinec nechtěl slyšet žádné další otázky, ale Rakis jich měl čím dál tím víc a víc! Byl přirozeně zvědavý, a snad i na to měl právo, když tu v nestřežený okamžik načapal tuláka, jak tu dělá bůh ví co, no ne? A tak se tedy patrně zamračil nad nesdílností Ossiana. Ugh!! „Jsem možná eště malej, ale už toho chápu dost. Ulčitě bych pochopil i tohle.“ Domníval se nadále.

Vskutku nebylo na denním pořádku, aby někdo na jeho postavení reagoval s údivem. Nedalo se říct, že by se v jeho tváři objevil snad překvapení, ale mírné vyvedení z míry nejspíše ano. Byl zvyklý, že když někde machroval, ostatní se akorát ksichtili. Jak by ovšem měli. Tahle vlčina však reagovala jinak, a to bylo pro něj nové. „Odteď už si to jistě pamatovat budeš.“ Odpověděl jí nakonec. Dával si dost záležet na tom, aby na něj žádný cizinec nezapomněl - jeho existence je přeci skvělá, jedinečná, nezapomenutelná už sama o sobě!
Z Azarynu, no jistě. Pořádně do svých nozder nasál její pach, aby si to mohl zaevidovat do jeho stále rostoucího a rozvíjejícího se mozečku. Příště už nebude za blbce, příště už bude vědět, až nějakého azaryňana pozná. „Slyšel. Jako princi se mi dostává spousty teorie o norestských smečkách. V takové teorii o Azarynu se povídá, že jste smečka cílevědomá, soběstačná, ale také surová. Mě by ale zajímalo, jak je tomu v praxi.“ Narovnal se, nepřímo jí vyzývajíc, ať mu jeho slova potvrdí, či vyvrátí. „Ty nevypadáš jako rváč.“ Podotknul. Ta teorie, kterou jej a sourozence matka krmila, se dle něj zakládala stejně převážně na domněnkách a citově zabarvených zkušenostech jedinců, kteří jsou dnes možná dávno po smrti. On chtěl vědět, jaká je nynější skutečnost.

Well, tady žádný strýček Enkidu nebyl. Rakis měl dnes v plánu se jít podívat do jeskyně, která smečce sloužila jako erární nocleh. Zajímal se, v jakém stavu to tam je, a jestli tam třeba někdo nepřežívá. Nějaký odpadlík, nebo snad i nějaký nezvaný host. Cestou sem ale nikoho necítil, a vlastně ani nevěděl, že mu brzy bude někdo v patách. Když vstoupil dovnitř, zacítil jen vyčpělých pach nějakých neznámých jedinců. Ale také pach smečky. Nejspíš už je to dávno, co tu někdo byl. Nač se tu ostatně zdržovat, když centrem dění je nora u svatyně? Nemohl nad tím ale dále rozjímat, neboť zaslechl, jak někdo volá jeho směrem. Než se otočil, střihl uchem. „Tady žádný Enkidu není.“ Nebo ano?
Poznal podle pachu, že jde zas o další ukňourané vlče od Bellanny. Tohohle jedince ale ještě nestihl poznat, a veru - kdyby věděl, že na něj sestra myslí 24/7, tak by se velice rychle postaral o to, aby ho poznal. „Nuže, jsem rád, že se setkáváme.“ Pronesl pak, když se tmavý okřídlený vlk objevil ve vchodu do jeskyně. Rakis od něj byl o pár metrů vzdálený, viděl ho ale dost jasně. Nebyl to prcek, ale to ani Rakis, a tak se ho nemohl zaleknout.

Ach ano, takřka osmiměsíční Arrakis rostl neznámo kam. Do výšky už tolik ne, ale mohutněl co to jen šlo, a ještě dlouho mohutnět bude. V jeho výrazu se stále skrývalo cosi dětského, co rozhodně ze dne na den nezmizí. Jestli ale ještě nějaké nevinné dítko žilo v jeho nitru, to bylo otázkou k hlubšímu zamyšlení. Inu nebylo to tak dávno, co se dostal do střetu se svým zaostalým bratrem Sylvestrem, který měl vskutku "štěstí" v neštěstí. Nebožák jeden, co byl ve špatný čas na špatném místě se svým bratrem. Po menší vyostřené výměně názorů upadl na kamenitý břeh řeky, a když se pak ze svého bezvědomí probudil, zdál se být pro Rakise ještě cizejším než kdy dřív. Stejnou krev by s ním raději nesdílel, taková je pravda.
Když při svém čenichání v okolí zbystřil sestřin pach, mínil se jí dopátrat a následně jí i vyzpovídat. Ač se viděli tak často, nakonec spolu na běžné bázi nekomunikovali. Giuseppe se Rakisovi zdála být stále ztracená ve vlastních myšlenkách. Jaké myšlenky to ale byly? Co se jí honilo hlavou? Rád by se to dozvěděl, a tak když jí po chvilce stopování jejího pachu spatřil, neotálel s pozdravem. „Sestro,“ oslovil jí. „Co máš na programu dne?“ Jak lépe konverzaci započít, než pasivní buzerací, jestli vůbec jako něco dělá?

S tím, že jí sledoval, se vlastně netajil. „Sledoval,“ potvrdil tedy její slova. Jestli měla co ukázat, tím líp. Skutečně chtěl mít přehled. Přehled o tom, co tady kdo ve smečce umí. jsou to přeci cenné informace, cennější ale budou, když budou za něco stát - tedy když smečka bude skutečně užitečná. „Chci mít přehled, vskutku. Tobě to ale nevadí, že ne? Leda by ses za své výkony snad styděla, nebo něco skrývala.“ Chtěl jí tím říct, že si na to bude holt muset začít zvykat, jestli má s tím nějaký problémek. Pokud má dojem, že už něco z toho svýho poletování umí, určitě bude jen a pouze ráda, že jí někdo sleduje. Navíc někdo tak důležitý, jako sám Rakis. Ovšem netušil, jaký bordel měla tahle vlčina v hlavě, a tak se mohl jen domnívat.
Ušklíbl se, když začala mluvit o své matce. Né zrovna lichotivě. „Tak to je co říct. Všiml jsem si, že z vás pořád dělá malá mimina. A nezdá se mi, že by to některým z vás vadilo. Taky jsem slyšel, že tvá matka se ráda rve. Co o tom víš?“ Přišlo mu to naprosto směšné a absurdní. Místní léčitelka se pomátla, a na starý kolena se začala rvát jako nějaká týnejdžerka. To, že jsou ta její vlčata zaostalá byla věc druhá. No, však ať se podívají tady na Rakise nebo jeho sourozence! Tedy - Giuseppe nebo Danta. Byli nuceni dospět brzy, a bylo to tak dobře. Aspoň v očích Rakisových.

Dnes byl Rakis opět na průzkumu zdejšího území. Tyto hory už zdolal, ale na tomhle místě konkrétně nebyl, ač o něm již slyšel. Jsou tu horké prameny, které v zimě přijdou vhod nejednomu živému tvoru. Takový luxus na území mají, no! Vůbec to tu neměly špatné, každý člen by si toho měl vážit.
No a když k místu došel, nezaujal ho jen horký vzduch už v tak teplém letním dnu, ale také fakt, že tu už někdo je. Někdo tu doslova trapčí. Jeho vrstevnice, která měla sebevražedné sklony, jak se v zátočině ukázalo, tu zase pokoušela své letecké (ne)dovednosti. Zdálo se však, že už jí to šlo mnohem lépe, jak minule. Ostatně bylo by divné, kdyby ne! Nyní už byla přeci velká, týnejdžerka, stejně jako Rakis. Kdyby nedělala žádný pokrok, bylo by to minimálně k zamyšlení. „Tak přece jen něco umíš.“ Ušklíbl se, když pak vlčina slétla k zemi nedaleko od něj. Do té chvíle se držel v travnaté části plochy, ale byl si jist, že i tak o jeho přítomnosti věděla. Nebyla hloupá, hm?

Ovšem Arrakis si představoval, že všechny v Norestu a jeho blízkém okolí přeroste. Nejspíš se to nestane, ale bude tomu blízko, a ostatně mu to bude muset stačit. „Aha, no jo.“ Dovtípil se, když se ukázalo, že si vlčina prohlíží lebku. Podívat blíž se přišel, ale mrtvá zvířata ho přestala už před nějakým tím pátkem zajímat, takže z toho nic extra nevykoukal. Jeho bratr by ve zkoumání toho zvířecího přežitku našel asi větší zalíbení. „Možná se popral s jinou liškou, a jeho zranění byly neslučitelný se životem.“ Vyřkl svojí teorii bez většího zájmu v hlase. Do té teorie se ovšem trochu promítla jeho představa o životě - že se každý o něj musí nutně na krev rvát.
Jak bylo již naznačeno, Rakise víc zajímala ta čuba než liščí lebka. „Ty to ještě nevíš? Jsem Arrakis, princ nihilský.“ Tož nějak věděl, že úplně všichni cizinci nebudou vědět, kým je, ale řekl to tak, aby to znělo, že je to mimořádně důležitý fakt. A taky že byl! Měla by to vědět. „A ty jsi odkud?“ S tím, že v Norestu byly jen čtyři smečky, mohla být už jen z Azarynu nebo Kultu. Ostatní pachy znal.

Dnešek byl pro Rakise ve znamení sebevzdělávání se. Co lepšího mu nakonec zbývalo? Rodiče měli očividně lepší věci na práci, než se věnovat jejich prvorozenému synáčkovi se vzděláváním! Ač to byl důvod, proč si na ně mohl v tuhle chvilinku stěžovat, byl vlastně rád, že mu dali na nějaký čas pokoj. Matka ho učila jenom samou teorii o jejím postavení, o smečce, a od otce se taky moc akce nedočkal. Musel si tedy akci hledat sám. A právě dnes zkoumal okolí svého rodného bydla, neboť nechtěl žít celý život jen v nihilský bublině. Musel mít o světě přehled, jestli mu chtěl jednou vládnout!
Bylo skutečné horko, ale naštěstí se skrze zelený les prodral až k lesní říčce, v které se mohl náležitě ochladit. Napil se, a smočil polštářky, více se však ve vodě brodit nechtěl. I přesto, že měl čenich plný pachu vody, zaznamenal, že tu není sám. Velmi rychle poznal, že pach patří vlku - vlčici -, a navíc k žádnému společenství, které by Rakis znal. Nebyl tu tulák, nihilčan, ani přízrak, tak tedy kdo? Zvídavost se v něm probudila větší než je zdrávo, a tak se okamžitě jal tomu přijít na kloub.
Opravdu jen kousek od něj, podél řeky, se strakatá vlčina věnovala něčemu na zemi. „Co to tam máš?“ Ptal se, aby na sebe upozornil, avšak objekt jejího zkoumání ho ve skutečnosti nezajímal. Zajímala ho ona, ta čuba, jejíž pach si k nikomu nemohl zařadit, neboť s azarynem jako takovým se ještě nesetkal. „Zdravím.“ Dodal po chvilce uvažování, jaký pozdrav je pro cizinkou, kterou nepotřebuje nutně urazit, vhodný.

Nastal den D - den, kdy si Rakis přijde pro svojí pomstu. Ano, konečně snad dnes zmlkne o svých nevyřízených účtech s husou límcovou, protože dnes je odhodlán jí dát jednou provždy na frak. Nebyl tu na to ovšem sám - i když by se z pomsty veselil více, kdyby jí od začátku do konce ulovil sám, chtěl se pojistit, že bude skutečně úspěšný. A to v případě tohohle zvířete půjde jedině, když na něj bude více jedinců. Dva. On, Ghaa'yel a Dante. Dva a půl tedy. „Moje představa je taková, že jeden z nás - Dante - bude celou situaci pozorovat zpovzdálí, a včas nás informovat o husím útoku jedem. Já a ty jí obklíčíme, přičemž ty ve vhodnou chvíli upoutáš na sebe husy pozornost, a já jí skočim zezadu po krku.“ Vysvětlil svou plánovanou taktiku své příbuzné, Ghaa'yel. Ano, tohle dávalo asi největší smysl, ale jak to pak bude ve skutečnosti, to mohlo být úplně jinak. S bratrem ale se s husou setkali, a věděli tak, na co se mají připravit.
Tak strašně by si přál, aby našel tu jednu konkrétní husu, která si tehdy bratry podala. Tak moc osobní to bylo. Poznal by jí bezpochyby podle zranění, které jí sám na límci způsobil. Je to však jen zbožné přání, a pokud jim osud do cesty přivede jiného zástupce tohoto ptactva, nepohrdne. „Chci jí dnes mrtvou.“ Vznesl ke svým společníkům důrazně tato slova. Nebyl to žádný rozkaz, nýbrž volání jeho ještě stále uraženého ega, které se nechalo zbít přerostlým opeřencem. Bez jejího těla se dnes prostě domů nevrátí.

Tak přeci došel na místo setkání, kde už na něj čekal S'Arik. Vychován byl, aby měl nějaký respekt ke starším a váženým vlkům, a proto ho v sobě bezpochyby i kousek měl, nelze však popřít, že v sobě držel i kus puberťácké nabubřelosti. Obzvlášť Rakis velmi snadno sklouznul k povýšenému vystupování, které u něj jako prince nemohlo být velkým překvapením. Sázel na to, že si může k ostatním dovolit vše co se mu zlíbí, protože na něj nikdo nemůže. Jak skutečně odvážný bude nyní, to se teprve ukáže.
Nemohl si nevšimnout, že si děd s sebou vzal i svou zbraň. Právě na té spočinul na malou chvíli jeho zrak. Jeho jedinou zbraní byly jeho tesáky, jeho tělo, a právě v to doufal, že dnes bude potřebovat. „Má očekávání?“ Zopakoval a pohlédl na tmavého vlka, v jehož výrazu skutečně žádnou emoci nezahlédl. Ani Rakis na sobě žádnou aktuálně nedal znát. To přijde. „Očekávám, že se přiučím něco nového a užitečného. Věřím, že vaše rady mi dnes dají cenný základ - nejen - do rytířského povolání.“ Pronesl a střihl uchem. Řekl to tak, aby bylo zřetelné, že je dnes připravený poslouchat, a rady k němu mířené nepřijdou vniveč. Věřil sobě, věřil svým fyzickým predispozicím, a to bylo klíčem k úspěchu.

Tak se zdálo, že Enkidu měl vskutku zajímavou výchovu. Přinesla ovoce? To se zatím úplně nedozvěděl. „Jako rytíř byste byl důležitou částí smečky. Tou takřka nejdůležitější. Tímto povoláním nic nezkazíte, ovšem to jsem s vámi řešit nešel.“ On to stejně aktuálně řešit ani nemohl - sám Enkidu si o svém povolání bude muset rozhodnout. Dle matky se tu vlk mohl rozhodovat celý život o tom, co bude dělat, no, jestli Rakis usedne někdy na její místo, tohle rozhodně změní. Každý musí přiložit tlapku k dílu, nelze se celý život jen poflakovat! „Jaký byl váš důvod k připojení se k nihilské monarchii?“ Chtěl ještě vědět, dřív, než se konverzace definitivně stočí k bojovým technikám.
„Než budu mít povinností nad hlavu, mohu se věnovat tomu, čemu se věnují zdejší smrtelníci. Ostatně je v mém vlastním zájmu, abych z každého řemesla znal aspoň základ. Máte mě vy co naučit?“ Vyřkl pak svou myšlenku, kvůli které přišel. Ať už Enkidu přišel odkudkoli, jeho znalosti a zkušenosti cenné být mohly.