Príspevky užívateľa

Nevěděl, že neznala rozdíl mezi jejím narozením a tím jeho. Proto mu následná věta od Faoline přišla stupidní. „To asi těžko. Nejsi totiž z krrrálovský rodiny. Jenom ti se můžou stát budoucim panovníkem, to tě máma neučila?“ Protočil by snad i oka vsloup, kdyby to nebylo tak potupné gesto. Ach, její matka jí přeci měla učit takový základ o smečce! Tady Rakis jí jednou bude vládnout, měla by se na to připravit!
Když se ohradila, ušklíbnul se. Očividně mu dělalo dobře, když druhé trápil - byť i jen slovně. „Já už umim i stopovat kožist. Už skorro lovim! Tak bys měla umět lítat. S kžídlama ses narodila, tak to plo tebe musí být jako běh. Tak snadný.“ No, tak nějak si to upřímně představoval. tahle vlčata byla zaostalá! A čím víc jí popíchne, tím víc jí snad donutí s tím něco dělat. Nakonec tahle vrstevnice bude jednou jeho poddanou, hah! Měla by k něčemu být, žádné nemehlo! No, a tak ho vlastně docela překvapilo, když se vlčina fakticky rozhodla jít z útesu skočit. Nechtěl jí to vymlouvat, ale zároveň si nebyl jist, jestli chce, aby opravdu skočila. Věděl totiž, že jestli se zničí, bude z toho mít hošánek průser. A jeho maličkost mu byla až příliš milá, výprask by nechtěl. Běžel hned teda ke srázu, aby zřel, co to ta bláznivá čuba provedla. „Ty hlupačko!“ Křikl po ní, když viděl, že žila - skončila kdesi pod srázem na menším skalnatém výběžku. A vypadala oukej. To bylo fajn, znamenalo to totiž jediné - žádný výprask pro Rakise. Tedy aspoň prozatím. „Jak se asi dostaneš zpátky, hm?!“ Hah, no? Shnije tam navěky věků!

Arrakis si odfrknul. V tom frknutí byla slyšet ta námaha a zoufalost, kterou pocítil, když mu otec oznámil, že dnes horu nezdolá. No, bude se s tím chlapec muset co nejdřív smířit, a zapsat si na -to-do list, že musí tuhle horu navštívit za pár měsíců, a dát jí co proto. „Co to je? Ta lavina.“ Chtěl vědět. Ano, rozumněl otci, že se musejí vrátit, ale záměrně tato slova zakecal otázkou na něco jiného. Tím možná oddálí odchod domů, a bude se moci chlapec trápit ještě několika metry vzhůru. Zastříhal oušínkama, když ho otec vyzval, aby se vynasnažil být lepší jak on. No, teď to byl vtípek, ale Rakis si to zapamatuje, a nejspíše nezhyne dokud to nesplní. „Tak jo.“ A tím bylo zpečetěno.
Uf, no, byla to fuška. Rakis se snad definitivně zastavil, jen nechtěl přiznat, že tohle je skutečně konec. I když byl. „Budou?“ No, něco už slyšel, ale ve svém věku si jen málo uměl představit, jak to ve skutečnosti bude. Zvědavost v něm každopádně při takových slovech jen a jen rostla.

Arrakis byl návštěvníkem zhnusen už při jeho prvních slovech. Zatím se skutečně nesetkal s nikým, kdo by se choval tak neurvale. A to měl mít podle některých Rakis buranské vystupování? Vedle tohoto jen těžko. Cielo byl správný význam slova buran, to už princ nihilský věděl. Otec v jeho očích teď dosti klesl. „Cielo,“ zopakoval jeho jméno, aby bylo jasné, že už ho nikdy nezapomene. Podíval se přitom na otce, vysílajíc mu telepatický vzkaz, jestli to myslí vážně. Nemyslel si, že ho otec vyslyší, a tak hned poté vyslal podobný vzkaz i bratrovi. U toho ale skutečně věřil, že vzkaz zachytí. Taky se totiž nad cizincem ksichtil.
Nevěděl, jak by se měl s tímhle jedincem seriozně bavit. Na toto nebyl připraven. „Jste si jist, že jste v pořádku? Tón vašeho hlasu napovídá, že byste se možná chtěl posadit.“ Pronesl k Cielovi snad i s mírným odporem v hlase. Rakis byl jako snob už narozen, a taktéž vychován, nelze od něj snad očekávat, že se bude s tímhle bláznem družit. Taky si chtěl tímhle cizince tak trochu pojistit, aby ho náhodou nenapadlo se k němu nebo bratru přiblížit, a třeba si je začít mazlit jak zvířátka v petting zoo.

Šel sem s myšlenkou, že by se pokusil o nějaký lov ryb. Je to těžký úkol, a on zatím byl rád, že ulovil nějakou myš nebo vrabčáka, ale výzvu v životě potřeboval. Nechtěl ustrnout v nějaké komfortní zóně, chtěl si tu zónu rozšířit. Ostatně se chystal i na lov husy límcové, na onu vendetu, tak musel trénovat kde se jen dalo. Bylo teplé počasí, a voda mu nikterak neublíží, naopak! Jen a jen ho zocelí. Jenomže když přistoupil k břehu řeky, aby se poohlédl po příslušné kořisti, zaslechl kváknutí. Ach, starý známý zvuk žabky kuňkalky. Už to byla doba, co naposledy s bratrem nějaké ty žabky mučili a pitvali, ale očividně se ty holky zelené dožadovaly repete. No a to by nebyl Rakis, aby toho nevyužil, že?
A tak šel zvuku naproti, aby v přiléhajícím houští našel jednoho skokánka zeleného. Žabka si tam seděla mezi trsy trávy, u kamení, a ani neměla v plánu před Rakisem zdrhat. Chillovala. To byla její chyba, ovšem, protože ten toho využil, aby jí chytil za nohu a přimáčkl za ní k zemi. Již nějakou dobu se ve svém životě soustředil na užitečnější věci, jak hraní si s jídlem, ale nemohl odolat. „Co teď budeš dělat, hm?“ Chtěl vědět. Samozřejmě, že žábě se to nelíbilo, a tak se začala cukat, jenomže nic jí to nebylo platné.

Tož byl zvědav, jestli se ten smrkáč ohradí, nebo nikoli. A možná ho překvapilo, že ano. Když už to byl takovej posera, nejspíš by čekal, že ani nepípne. Že bude předstírat, že neexistuje. Nebylo by mu to ovšem nic platný, ale to ani následný pokus o odpal urážky. „Nemusíš mít strach, neboť jsem milován dostatečně.“ Hah, to byla ovšem největší lež, která z úst Arrakisových vyšla. Dnes nebo doposud. Jen těžko mohl vědět, jestli je milován, když ani neznal význam toho slova. Od rodičů se žádné lásky nedostal, ti byli emocí zbavení asi jako kyberlidé. Prázdné schránky, co si děcka udělali jenom z povinnosti. I to si Rakis uvědomoval. Proč by to ale cpal tomuhle usmrkanci, že? Ještě by mohla být odhalena jeho slabina!
„A teď slez,“ pronesl a hodlal ho z té větve sundat bez dalšího naléhání. Musel vstát na zadní nohy, aby se pořádně natáhl a větev za aspoň malý kousek chytl do zubů. Mínil se pak do ní pořádně zapřít, aby vrstevníka sundal proti jeho vůli. Jenomže to nešlo tak snadno, ovšem. Musel do toho dát mnoho energie, a nejspíš se mu ani nepodaří větev stáhnout k zemi tak, jak si představuje. Ale rozhodně to s ní trochu zatřese, a Aiduin možná spadne i tak.

Bylo hezké, že je s bratrem dnes otec vzal vzdělávat se taky ven, ale... k čemu tato aktivita byla? K čemu to flákání se po pláži a poslouchání těch klasickejch výchovnejch canců? Arrakis chtěl akci. Chtěl, aby ho otec naučil něco skutečně užitečného, chtěl aby ho naučil něco praktického. Když se tak chlácholil tím, jak ho baví bojové umění, kdy to synkům ukáže, hm? A tak možná to měl v plánu zrovna dnes, kdyby tedy tento potenciální plán nepřekazilo ono tajemné vytí z nedaleka. To hned Rakis našpicoval uši tímž směrem, a pohlédl k otci, aby viděl, jak bude reagovat.
Vydali se všichni vytí naproti, Rakis zvědavostí napnutý, o koho asi půjde. Kdo se to zase dovolil přifařit na jejich pozemek, a nedejbože tady dělat něco nekalého? I když ovšem tento vlk jen těžko bude mít zlé úmysly, když svůj příchod oznamuje. Aspoň že tak. Né každý cizinec je tak slušný, to už Rakis věděl. Hned by zakázal všem pobudům sem bez oznámení lézt, hned!! Jak se ale ukázalo, tohle nebyl pobuda, nýbrž vlk ze spřátelené smečky žijící kdesi na druhé straně zeměkoule. „Dobrý den,“ pozdravil méně buranským způsobem, jak otec. Avšak otec se s vlkem očividně bratříčkoval.

Na tohle setkání byl Arrakis se sourozenci připravován jako na příjezd císaře Franze Josefa. Kdo ví proč bylo důležité udělat dojem na děda, jenž přišel z dalekých končin, aby se podíval na potomky svého syna. Jestli měl být tak starý, jak otec říkal, tak bylo třeba uznat, že má velké odhodlání. Bezpochyby nebude zklamaný svými vnoučaty, však nebylo by zlé vyznamenat se i jinak. Tak, aby děd nikdy nezapomněl na tohle setkání. „Měli bychom?“ Ptal se otce na oplátku. Skutečně ho zajímalo, jaký jeho děd je, ale nepotřeboval vyznět příliš excitovaně. Je přeci ve věku, kdy nebude skákat jak starší pískaj, že? A nedej bože, aby si snad mysleli, že se skutečně těší na setkání s nějakým důchodcem. Ten senior nemůže být o nic zajímavější jak husa límcová, Rakisův aktuálně největší rival.
I tak ovšem nezaostával za ostatními, naopak - s rodiči zvládl držet krok více než dobře. Pokud se otec snad obával, že jeho potomci na půl roce života nezvládnou menší výlet do hor, opravdu je moc dobře neznal. I když jeho obavy mohly být v případě takového Danta nebo Sylvestera na místě. Hoši nebyli dvakrát zdatní, ale ani tak by si Rakis nemyslel, že tuhle procházku snad nezvládnou. Sám byl už větší než matka, a ač ho stále trochu výraz a nedovyvinutá kostra odlišovala od dospělých, neměl tak daleko do své finální výšky.

Vida, přeci jen byla ta chvilka ticha brzy přerušena. Nejprve jen šelest kamenů za přiléhající skálou, kam ostatně Rakis upřel svůj zrak. Pak se konečně ozvala i modrá léčitelka, která zněla možná krapet nemile překvapena. Princ si jí prohlédnul, ale výraz ve své tváři neměnil. „To jste musela být opravdu hodně zabraná do práce.“ Zkonstatoval. Vzhledem k tomu, že jemný poryv větru jí jeho přítomnost musel prozradit už dávno, tohle byla vcelku zajímavá skutečnost. Matka mu ale už několikrát nastínila, že tahle vlčice není nikým jiným než hlupákem, a tak se možná nemusel moc divit. Ostatně i její vlčata byla jednoduššího rázu - lovit uměla jen sotva, a tak by fakt, že ani jejich matka není v tomhle nejbystřejší, aspoň odůvodňoval tuhle jejich neschopnost. Co na tom však sejde? On nepotřeboval skutečně slyšet, co sám na vlastní oči viděl. Ať už byl tedy důvod jejího skrývání se jakýkoli, nemínil se po tom teď pídit.
Sledoval jí, co s tím mechem dělá, jak ho ne zrovna systematicky strhává. Takhle se to skutečně správně dělá? Nuže, chlapec se má mnoho co učit. A v tom mu i takhle matčina nemesis mohla pomoct. „K čemu je mech dobrý?“ Ptal se tedy. Ještě neutrpěl zranění, díky kterému by to zjistil, a tak se musel ptát.

I když už dávno bylo jaro v rozpuku, teplé počasí na denním pořádku, zde byl vzduch mnohem chladnější, příjemnější. Vzduch ve větší výšce možná těžknul, zkracoval dech, ale né natolik, aby to byl snad pro vlky pro tyto podmínky narozené nějaký problém. Když Rakis dorazil k vrcholu - možná né až na úplný vršek hory, ale dost vysoko na to, aby se aspoň pomyslně poplácal po rameni - na chvíli se zastavil. Zastavil se, aby se rozhlédl po okolí a nasál trochu té zdejší atmosféry. Za to by ho jistě ten tulák, co slintal nad úkazem měsíce, pochválil. Co je mu ale do nějakého bezdomovce, že?
Víc než okolní příroda ho zaujaly zvuky, které se zpovzdálí ozývaly. Znělo to jako když do kmenu ťuká strakapoud, nebo jemu podobný opeřenec. Arrakis by se tolik o takový vjem nezajímal, kdyby přitom necítil nepatrný pach nějakého soudruha. Nebyl si tolik jistý, o koho jde, a proto se rozhodl k jedinci přiblížit. Pomalu, nikam nespěchal. Poryv větru mu žel hrál v neprospěch, a tak nemohl počítat s nějakým překvapením onoho neznámého vlka. I když by to bylo pěkné. Tiše by se díval, co tu ten jedinec pohledává, a až po několika minutách pozorování by se třeba zpoza svého úkrytu vynořil. Jelikož to ale nebylo díky větru možné, nakráčel k pachu bez náznaků zdráhání. Na místě, kde byl pach nejsilnější, nenašel však nikoho. Ani těch několik kamenů ležící u přilehlé skály nezaujaly jeho pozornost - ostatně tady bylo kamení všude.
Rakis už věděl, že pach patří někomu z rodiny Seraphiny - nejspíš samotné matce -, a taky věděl, že vlčina musí být stále poblíž. Panečku, snad se před ním neschováva? To by bylo vskutku trapné, trapné pro ní. Věděl, že s jeho matkou měla velký beef, a ani on k ní rozhodně neměl nejpozitivnější vztah, když tak rád trápil její děcka, ale neviděl to jako důvod, aby se před ním dospělá vlčina schovávala. „Vy se přede mnou schováváte?“ Zeptal se tedy, stojíc na místě, kde před chvílí ještě stála i ona. No, pídit se po ní nebude, že!

Dnes měl Rakis program jasný - zdolávat své dávné nepřátele. Tím myslel hory, ovšem. Na řadu ale přijdou i jiní, jako třeba husa límcová, která ranila jeho ego tak moc, že na pomstu myslel takřka dnem i nocí. Věděl ale také, že se po ní nemůže zas bezhlavě vrhnout, musí mít skutečný plán. Teď už věděl, jaké eso v rukávu to zvíře má, a tak se na to mohl připravit. K tomu ostatně patřila i nějaká rešerše o jedech obecně, aby nebyl více tak překvapený, kdyby se mu náhodou zase stalo něco jako právě s husou. Měl by si umět dát první pomoc.
Když byl malé mimino, s otcem vyrazil do hor, ale hory ho zmohly tak, že nemohl vylézt na jejich vrchol. Prohrál. A to se mu bezpochyby nelíbilo. Ne jen v případě s horami, nebo s husou, ale celkově - prohra nepatřila do jeho slovníku oblíbených slov. Jako miminu mu možná stačilo si výhru vykňourat, no nyní od sebe očekával lepší věci. Očekával, že nebude nikdo ani zpochybňovat, že je nejlepší. To samozřejmě znamenalo, že to musel dokázat. Že se musel snažit. A právě proto tu ostatně i dnes byl, aby si to dokázal. Že už konečně je dost schopný na to, aby horu překonal, aby jí dal na frak. Tím si koneckonců i fyzičku zlepšoval, a zabil tak dvě mouchy jednou ranou. Jako půlroční už nebyl žádné mimino, ne ne - teď už pro něj tenhle výšlap nepředstavoval žádný velký problém.

Tahle vlčina se moc ptala, málo konala. „Urrčitě né tim, že tady budem postávat a plkat! Tak honem, začnem něco dělat,“ švihl ocasem a hodlal se donutit tuhle vlčinu se trochu proletět. Proletěl hlavou dolů z útesu, no jo. Ale nebude to tak hrozné, tady není ten útes tak vysoký jako jinde. Přežije. A ještě jí to bude bavit!
Konverzace o něm je rozhodně zajímavější jak jiná. Proto se jí hodlal aktivně zúčastnit. „Fakt nó.“ Ušklíbnul se. Rozhodně si myslel, že je to něco, co by mu mohl kdejaký vrstevník závidět. „Asi moje máma. Nalodil jsem se totiž prrvní!! A to znamená, že to taj bude všecko moje.“ No! Jemu byl tenhle koncept vysvětlen už mnohokrát! Jestli tomu do hloubky rozuměl, to už je věc druhá, ale papouškovat slova matky dokázal teď dokonale.
Nemyslel si, že byla jeho vrstevnice tak malá, aby neuměla lítat. Vždyť jí bylo - kolik ? - pět měsíců? Jemu bylo pět měsíců, jí už muselo táhnout na šestý. Je čas, aby přestala žvatlat, a začala se soustředit na skutečně důležité věci. Jako je lov. „Moc ti to teda nejde. Na to, že seš tak velká.“ Zhodnotil. „Ale šlo by ti to líp, kdybys šla větru naploti. Jako, že bys skočila třřřeba ze skály, a vítr by tě nadzvednul.“ Vložil jí do hlavy tuhle super myšlenku. Snad by se sama mohla rozhodnout, že to vyzkouší, hm?

Asi ho trochu vytáčelo, jak klikatě tenhle vlk (ne)odpovídal na jeho otázky. Proč není přímý? Nejspíš proto, že na ty otázky sám odpovědi nezná, nebo snad něco skrývá. „Tomu nerozumím. Jaké spojení? Je to pšece jen měsíc, nějaká hvězda na noční obloze.“ Pokrčil rameny. On opravdu netušil, proč by měl nad něčím tak nezajímavým do hloubky dumat. Pro něj byly zajímavější třeba reálie lovu. Né, že by hodlal mít oči zavřené před okolním světem, ne, ale rozhodně nebude jedincem který bude mít nějaký ezo vztah k abstraktnu. Chtěl o okolním světě vědět, chtěl ho znát, ale fascinace něčím, co mu v životě nepřinášelo nějaké výhody, to se ho netýkalo.

Rakis tomu rozuměl. Ještě, aby ne, že? Nebyl hloupý, a ani tak malý na to, aby to nechápal. „Dobže.“ Odsouhlasil jeho tvrzení nakonec. Neviděl u něj žádný předmět, ani žádnou kořist, kterou by tu na území mohl krást, a tak se rozhodl tomu věřit. Pach čerstvě uloveného masa by vlka prozradil, a to i tak nezkušenému nosu, jaký Arrakis má. Že matce nevadila přítomnost tuláků na území neznamenalo, že měla přehled o tom, jestli tu nedělají nějaké nekalosti. On by o tom tedy přehled mít chtěl, být na jejím místě.
„Nemáte? Myslel jsem, že každý máme.“ Tolik mu to nevěřil, ale né proto, že by snad viděl za křišťálovou stěnu, nýbrž proto, že sám nepřátele měl, a bylo těžké si představit, že někdo ne. Pro Rakise bylo vlastně velice snadné si pár nepřátel udělat, neboť jeho náturu očividně málokdo rozdýchal. „A už jste jí viděl? Odvlácenou stlanu měsíce.“ Ptal se tedy, neboť sám něčeho takového svědkem nebyl. Tenhle maník se ale zdál být tímto zážitkem poctěn.

Arrakis byl vskutku mile překvapen, když matka přišla s touto společenskou událostí, jejíž cílem mělo být přijetí nějakého vlka bez domova do smečky. Smečka přeci nebyla dobročinný azyl, která pod svá křídla vezme kdejakého ukňouraného chudáka. Fňukajících jedinců už v jejich řadách bylo několik, to Rakis moc dobře věděl i ze své vlastní zkušenosti. Ještě, že ten bratr už to kňourání trochu držel na uzdě, aspoň v jeho přítomnosti. Ze sebelítosti se Rakovi dělalo špatně. Tak špatně, jako při nedávné otravě jedem z husy límcové. Ach ta prokletá opeřená mrcha!! Chlapec se jí ještě hodlá pomstit. Teď vyšla z jejich boje s pouhým škrábancem, napodruhé už takové štěstí mít nebude. Tu husu si donese domů.
Dnes byl ale jiný program, a on na opeřenou nemesis nemyslel. Dost pravděpodobně byl poblíž své rodiny, možná samotné matky, a prohlížel si onoho pobudu, kterému má smečka poskytnou domov. Byl to jedinec urostlý, a Rakis si myslel, že nikdo z členů smečky si na něj jen tak netroufne. Ale on by si troufnul. S šestým měsícem života na krku již přerostl svojí matku a sourozence, však zbývalo mu ještě mnoho kil do jeho finálního vzrůstu. Od dospělých ho odlišovala znatelně nedovyvinutý kostra, a nedostatek znalostí a zkušeností se životem. To byl ostatně důvod, proč se při výzvě o dobrovolníky, kteří by měli Enkidovi ukázat, zač je toho loket, podíval na matku, a otevřel tlamu, aby z něj vyšla slova, která by asi nejeden očekával. „Já-,“ začal, avšak nedořekl, neboť byl přerušen jiným dobrovolníkem. Uvědomoval si, že matka by ho s nulovými zkušenostmi stejně na tuláka nepustila, ale už jen jeho snaha jí přeci musela těšit! A teď tato snaha byla pokažena!
Když ale zhlédl, kdo že se to hlásí o vykonání téhle úlohy, uvolnil napjaté tělo, a ve tváři se mu objevil snad nepatrný škodolibý úsměv. Takový prcek!! Sol, rytíř smečky nihilské, bezpochyby dostane od toho bezdomovce na frak. Leda, že by měl v rukávu nějaké to eso. To by se pak upřímně Rakis divil, neboť on chtěl vidět pořádnou melu. Chtěl vidět, jak tu budou lítat chlupy vzduchem!

Ten lovecký pud, co se u Rakise ozval ve chvíli, kdy zacítil onoho hlodavce, se nyní přesunul k pachu vrstevníka. Ta slova, která pronesl do větru, ovšem nemyslel zcela vážně, neboť žel už mu bylo dost jasně vysvětleno, že své vrstevníky nemůže na potkání jenom tak bít. Jenom tak. On si ale důvod najde, a tentokrát ani nepoběží za svou matkou, aby se ho snad zastala. Nepotřebuje to. „Neschovávej se. Máš to marný.“ Oznámil mu, ať už byl kdekoli. Byl na jeho stopě, to mu bylo jasné. a věřil, že mu jedinec ani neunikne. Leda, že by mu uletěl, ale upřímně nevěřil, že by to snad uměl. Z jeho nezávislého pozorování se mu vlčata ála Seraphina a její sourozenci zdála zaostalá.
Důkazem byl i fakt, že se před ním tenhle vlček hodlal skrývat. Skrývat na strom. Kdyby se Arrakis nesetkal se Seraphinou, která se též pokoušela vyšplhat do koruny stromu, asi by ho skutečně nenapadlo hledat týpka na větvi. Ale když pach u jednoho stromu končil, a nikam už nepokračoval, bylo to snad více než jasné. „Srabe,“ říká mu, když vzhlédnul ke koruně stromů, a tam týpka zbystřil. „Vás měla vaše máma s veverkou nebo co?“ Ušklíbl se. Vysvětlovalo by to, proč pořád lezou na stromy. A taky to, proč v jejich přítomnosti nikdy neviděl jejich fotra.