Príspevky užívateľa


< návrat spät

Strana:  1 ... « späť  35 36 37 38 39 40 41 42 43   ďalej »

Arrakis se zašklebil a švihl ocasem. Ano, i jemu se tahle slova líbila. Zabíjet, ano, to se tu dnes bude. A né jen nuda! „Zabijem ju.“ Odsouhlasil tedy, ale zas takový veselý tríčky, jako otočky, tady nehodlal předvádět. „Jo, taky že je kvělej!“ No, ale zatím chlapec nic neulovil! Počítalo se však, že na tom pracoval? Určitě ano. I stopování a objevování nových i známých pachů ho zdokonalovalo. Byla to příprava na den D, kdy skutečně pujde s ockem na lov. Bude už připravený, nezklamu nikoho, hlavně sebe ne! Že by zklamal rodiče, to by asi rozdýchal, ale sebe? To už by jeho ego neslo mnohem hůř. „Falolin. Oukej. Jsem Alakis, pjinc! A jednou mi to taj bude celý patšit!“ Ach, ano, měl posledních několik setkání neodkladnou potřebu všem říkat, že on tady bude král. Však je to velká věc, tak co by se nepochlubil?
Sledoval jí, jak se pokouší lovit myš v trávě. No, kroutil nad tím očima! „Dě-áš to blbě.“ Oznámil jí. Chtěl jí ukázat, jak se to správně dělá, ale její nový návrh se mu zamlouval mnohem víc. „Kšídla vidim, no,“ řekl nepříliš zaujatě. „A to je doblej nápad! Už sem vlky viděl lítat. Víš jak se to dělá?“ On jí kdyžtak poradí. Poradí jí, aby skočila dolů z toho srázu.

Po jeho pseudo-bafnutí vlčina poskočila, ale né natolik, aby skutečně spadla ze srázu. Ač si to ten fakan malý neuvědomoval, bylo to jediné jeho štěstí. Pád té vrstevnice by totiž mohl odstartovat sérii opravdu nepříjemných záležitostí. Každá akce má i svou reakci, a tohle by pro něj byla lekce, na kterou by nejspíš nikdy nezapomněl. Naštěstí netřeba polemizovat nad nejčernějšími scénáři - všichni jsou totiž v pořádku. Aspoň prozatím. „Já se nudim požád. Ale nehci! Já nudě nedovoim, aby se mě zmocjila!“ Vyprsil se a řekl to s dostatečnou razancí, aby se ho veškerá nuda zalekla. Aby se ho zalekla víc jak tahle vlčina. „A co? Já jsem na lovu!“ Vymyslel si. Aktuálně se spíše jen snažil dobře orientovat v přírodě, rozeznávat pachy, a pak, až mu nějaký rodič pořádně ukáže jak na to, tak se vydá i lovit. I když je dost pravděpodobné, že se o to dřív pokusí sám. Nudil se už teď, koneckonců.

Rakise fascinovala spíš nuda, která ho od rána strašila. Nuda. Slovo tak děsivé, až se ho černý chlapec štítil! Proto se vydal někam, kde ještě nebyl. Na místo nebezpečné, o kterém mu matka povídala. Copak on se nějakého nebezpečí zdráhá? No vůbec! On musí ukázat, kdo se má koho bát! Rozhodně to útes se má bát jeho, né naopak! Bude si však na sebe dávat pozor. Jako budoucí král se o své zdraví starati musí, že! Kdo by se pak podvolil vlku, který by měl zdeformovaný obličej? Takovému by se nejeden vysmál! A právě proto si na svůj ksicht bude Arrakis pozor dávat.
Ale osud tomu chtěl, aby na místě objevil dostatečně zajímavý objekt zájmu, aby se snad celé odpoledne zabavil. Vrstevník!! Vrstevnice. Takové měl rád, protože je mohl přeci trápit. Jak zábavné by bylo, kdyby tuhle vlčinku stojící nad útesem, vystrašil úplně stejně, jako před několika dny její sestru? Lekla by se, zavrávorala na okraji, a spadla? Nebo by se udržela? Musel to zkusit. Vlčinka je starší jak on, o chvilku, jistě už pachy v okolí rozeznává, jistě už o něm ví. Nelekne se. „Hej!“ Vyštěkl na ní tedy znenadání, v moment, kdy si myslel, že se dívá k moři.

Nuda, která dnes Rakise sužovala, ho zavedla až do lesa. Už to byl velký kluk, a bylo třeba se začít bavit i něčím užitečnějším, než je ničení brouků a drobného zvířectva. Tedy... on ani dnes neměl jiný plán, jenom to mělo vypadat trochu jinak. Otec mu už ukázal, jak má pracovat s pachy kolem sebe, a on se rozhodl je zkoumat, a pomalu si zkoušet sám lovit. Je mu něco málo přes čtyři měsíce, a už za pár týdnů bude mít věk na to, aby se s rodiči vydával i na lov vysoké. No, jenomže královská rodina nemaká, že? Jenže on byl na nějaké lenošení moc akční, unudil by se k smrti, kdyby měl sedět doma na zadku a poslouchat o nějakých svých nadcházejících povinnostech. Jistě, on bude ten nejlepčejší král pod sluncem, ale udělá si to po svém. Máma přece nic neví, ta mu do toho nemůže teď kecat!
A tak tedy nasával pachy, které ho zavedly do lesa. Znal spoustu pachů vlčích, a taky už uměl rozpoznat myš od žáby, a to bylo klíčové. Cítil tu i mnoho dalších pachů, které si ale žel neuměl nikam zařadit. Čím bude starší, a bude poznávat zvěř kolem sebe, tím se i jeho knihovna pachů rozšíří. Teď se vydal po jednom pachu, který mu sic nic nepřipomínal, ale zapřísáhl by se, že je to pach nějakého drobného zvířete. Snad ho to nezavede do chřtánu nějaké kuny! Asi by pro něj mohlo být takové setkání nemilé.

Jeho ještě stále dost nevinný mozeček netušil, k jaké rozepři se tohle schyluje. Když do tohoto iracionálního sporu přizval svojí matku, způsobil tím nejspíš pro Seraphinu a její matku určité potíže. To si neuvědomoval, a kdyby ano... možná by ho to i potěšilo. Nakonec právě jeho vrstevnice ho tak vytočila, ta podváděla v závodě, a nenechala ho vyhrát! Škaredý obličej si zasloužila jistě nejen od něj, ale i od samotné panovnice. „Ne když podváděla!“ Ohradil se na otázku modré vlčiny, ale to už koutkem očka vyhlížel máti, která si to k nim teď kráčela. No jo, teď mu bude dobrá! Mnohdy o ní sotva okem zavadí, ale když se chlapeček vzteká, tak se maminka hodí! Ona vezme spravedlnost do svých tlapek, no jo.
Na rozdíl od své vrstevnice od se schovávat nepotřeboval. Nebyl zas takový hlupák, moc dobře věděl, že byl protekční spratek, a hodlal tenhle fakt ve svůj prospěch využívat. Dokud to šlo. „Ona podváděla, použila kšídla!“ Ukázal na Seraphinu. Toť vše, co tak mohl říct, jen si ukazovat na jiné. Neměl ponětí, že v tomhle konfliktu šlo o mnohem víc, než jen ten štěněcí nevydařený závod. Asi ale nějak vycítil, že tenhle rozhovor se bude už teď týkat spíše dospělých, a proto svou pozornost směřoval k vrstevnici. Byla schovaná, ale né natolik, aby na ní Arrakis nemohl jazyčisko vypláznout. Hmpf!

No, když se ho ptala na takovou otázku, hrdě vypjal hruď! Ale vlastně odpověď tak docela dobře neznal. Měl ta jména na jazyku, ale byla to prostě matka a otec. Máma a táta. Rodiče. Ti, co mu kázali, poroučeli, a krmili ho. To bylo na nich to nejpozitivnější. Jinak se nedalo říci, že by k nim měl Rakis stoprocentně pozitivní vztah. Spíš žádný. Nejraději je měl, když je zrovna potřeboval, že? „Moe máma tomu tady vjádne!“ Pověděl jí teda hrdě. „Ae jednou budu kjálem já!“ Jo! A až se to stane, tak všichni vlci ve smečce budou pro pana krále sbírat brouky k ničení. A nejen brouky.
Očkem hledal zas něco živého, po čem by mohl skočit. Ah, třeba motýl, bělásek, co kolem něj letěl. Soustředěně se přikrčil, než po něm skočil, ale byl až moc neohrabaný, aby ho skutečně chytil. A tak to skončilo tak, že motýl ovšem uletěl. „Ne.“ Řekl k vlčici. „Ty se ne-nehýbou.“ A to byl problém. Proč by ho měli v tomhle věku kytky zajímat? Neměl tušení, na co by mohli být dobré, a že se pomocí nich dá i třeba vyléčit kdejaká nemoc. Jako staršího ho to bezpochyb zajímat bude, ale léčitel z něj nejspíš nikdy nebude.
„Lakis. Pjinc nilský!“ Myslel ovšem nihilský, ale copak si v svém věku mohl vše pamatovat? Asi byl rád, že zná svoje volací jméno, a to muselo vlčině stačit.

Kupodivu ho z toho amoku dotek Seraphininy matky vytrhl. Ošil se, zakvičel, ale myšlenka na zničení vrstevnice začínala pomalu blednout. Byl odstraněn ze situace někým naprosto cizím, a to ho zkrátka a jednoduše vyvedlo z míry. Nevraživě se podíval po modré vlčici, však patrně zklidnil hormon, a mlčel. Vztek v něm pořád byl, a teď už víceméně směřovaný na matky vrstevnice, ale nebyl tak expresivní jako vztek co měl před vteřinkou na Seraphinu. „JÁ jsem chtěl vyhját!“ Řekl to dost jasně? O to jediný šlo! Ona se mu posmívala, a navíc podváděla v závodě. „Ona podváděla!!“ Ukázal packou pro změnu na černou vlčinu. Ona!! Ona za to může!
On se ale nechtěl hádat, aby pak zas prohrál, né né - tuhle hádku musí vyhrát. Když nevyhrál závod, tohle musí. Proto chtěl vsadit na jistotu, tedy svojí vlastní matku. Jestli byla v okolí, to vlastně nevěděl, ale rozhodl se jí zavolat. „Mami!! Mami!! Pomoc!!“ On nebyl v ohrožení, on potřeboval pomoc v tom aby mu dal někdo za pravdu. Aby se ho někdo zastal!! Tady ta cizí vlčina si s ním fyzicky manipuluje jak se jí zlíbí, a on si to má nechat líbit? Né!

Jaký stres díky němu jeho vrstevnice zažívala, to mu ani na mysl nepřišlo. Teď jí lovil, teď po ní šel, a mínil jí dostat. Když byli v noře, on byl stále tak zabraný do téhle hoňky, že si sotva všimnul okolních vlků. Těžko se bude teď krotit, když mu adrenalin proudil žilama! Ano, zaregistroval, když vlčina běžela za svou matkou, a zaregistroval i její postavu, která se nad ním vytyčila. Její existenci však ignoroval. A ignoroval jí i v moment, kdy se Seraphina schovala pod její nohy. „Pocem!!“ Štěkl po ní. Její matka pronesla nějaká slova tónem, který jeho ucho zachytilo, ale on slovní korekci zas tolik neřešil. On potřebuje korekci fyzicky, a když ta se nedostavila, hodlal svou sokyni vyštěkat zpod modrých tlap její matky. „Sjabe!! Vyjez ven!“ Sápal se po ní, ale nedosáhl na ní. Byla příliš daleko od předních noh rodičky. Tak maximálně jeho pokusy o její zničení vedly k tomu, že poškrábal její matku. Ach, kdyby si tak uvědomoval, na koho si to dovolil otevřít tlamu!

Byl vskutku vzteklej, měl přímo záchvat! Ta čubina si zaslouží trochu víc zašlápnout, to on věděl, a plánoval to tak. Hned, jakmile po ní skočil, zuřivej měl jedinou vidinu - chytit jí a vymáčknout z ní dušu! Jako ze všech těch žab co mučili s bratrem, ze všech těch myší, který mučil on sám. Šlo jenom o blbou hru, no jo, ale pro něj byl konec světa, když zrovna nedostal, co chtěl. Tedy když nevyhrál. On musí vyhrát vždy, on musí být ten střed vší pozornosti!! Jako by nestačilo, že se prvorozeným narodil. „Já tě dostanu!!“ Pohrozil jí, když za ní běžel do nory. Netušil, že by mohl snad zasáhnout nějaký rodič, nebo dospělák - to ho v tuhle chvíli vůbec nenapadlo. Měl smysly vztekem zahalené!

Ano, to souhlasilo, Rakis ju podcenil - je to koneckonců přece holka! Ty nemůžou bejt rychlejší, a to ani v případě, že jsou o měsíc starší! Týpeček si ani nevšimnul, když se z trajektorie pak Seraphina odklonila. On viděl jen to své, jen vítězství! Ale chudák netušil, jaká prohnaná liška ta čubina je! Když mu proplachtila takřka nad hlavou, byl šokován. Opravdu hodně, že ani nevěděl, jaké pocity z toho má mít. A to vítězství, které si myslel, že má na dlani, mu ve vteřině zmizelo před nosem. Ten hřejivý pocit, že dostane to, co chce, ho rázem opustil, a on jen zpomalil, blbě čumíc jak vlčina zakopla. „C-co-,“ vydal ze sebe jen, než se ten šok začal přelévat ve vztek.
Byl dlouho ticho, ale uvnitř vřel jako vroucí konev vody. Ona mu sebrala co mělo být jeho!! Zuřil. Opravdu zuřil, a netrvalo dlouho, než to vyplulo i na povrch. Začal hystericky křičet. Né brečet, to ne, tenhle pokřik byl válečný. Víceméně to byl pořádný dětský temper tantrum. Arrakis se jde vztekat. „Já tě zničim!!“ A hnal se na ní s vidinou, že jí rozšlápne jalo všechny ty svý zvířecí oběti, který jeho tlapkou do této chvíle padly. I ona padne, až jí šlápne na hlavu!!

Ani Rakis neměl na co čekat. Běžel si pro výhru v tomhle dětském nevinném závodě. Nevinný je však za předpokladu, že Arrakis vyhraje, jak samozřejmě předpokládá. Je přeci nejlepší! Ale žel je také sotva čtyřměsíční mimino, jehož rychle rostoucí tělo je možná na oko nemotornější jak jiných přichcíplejších vrstevníků. Aby z toho rychlého růstu neměl chlapec panostitidu! No, i to je v královské krvi asi možné, hlavně, když i všichni ostatní sourozenci se zdají být něčím postižení.
Jenže jemu hrálo štěstí do karet - vlčina začínala zpomalovat! Jistě jí bolela ta tlapka, kterou si pádem ze stromu poranila. Toho Arrakis využil, a i když sám byl vcelku na pokraji sil, teď v tenhle moment zabral co to jen šlo, aby jí konečně předběhl. „Budu tam plvní!!“ Zvolal vítězoslavně, když byla smečková nora jemu na dosah. Jeho cíl byl blízko, výhru měl v kapse! Už si jen představoval, jak se Seraphině vysměje do obličeje, jak naivní byla! Se přeci ví, že princ musí být všude první, hm?

Jo, Arrakisovi rozhodně dělalo problém si bořit cestu tím hlubokým sněhem. Bylo to vyčerpávající, neboť každý opatrný otcův krok byl pro Rakise velký skok. Malý krůček pro otce, velký skok pro Raka, ano. Když začínal být pozadu, všiml si, že otcovo stopy sníh udusají k zemi, a to mu nabízelo možnost se v nich pohybovat lépe. Teď tedy neskákal sněhem, ale přes sníh do otcových šlápot. A bylo to o něco lepší, no jo! Už tak malý, a tak šikovný. Jistě po tatínkovi. „Ut tam budem?“ Ptal se opravdu jen o pár metrů dál. Ta hora, ta mu tedy dávala! Ale on jí zdolá, zdolá!! Jenomže do toho bude asi muset ještě kousek dorůst. „Je tam ňáke papu?“ Ptal se ještě. Myslel nějaká zvířátka, kořist, kterou by mohl trápit svou existencí. Jenže unavený bude za malou chvíli, jen těžko by si ještě zvládl nahoře s něčím hrát, ať už by to byla jenom polochcíplá myš, nebo snad něco agilnějšího.

Přimhouřil oka, když se Seraphina oklepávala. Bordel!! ještě bordel na sobě bude mít! No, když má na sobě špínu vlastním přičiněním, je to jedno, že? Ale teď se tvářil zas a znovu nasupeně jak jen mohl. „To plotožes nevěděla jak bys mě pšeplala.“ Myslil si Rakis seriozně. Byla až příliš slabá, no ovšem, a raději se vzdala, než aby čelila prohře. „Plostě ses bála, že plohlaješ.“ Jakože prohrála, ale jenom svojí hloupostí. Se měla holt o výhru víc rvát! Ale ne - však na odvetu jednou dojde, a on se na to těší. Věří totiž, že si děvenka ani neškrtne.
To pírko si z ucha sundal, aby se na něj podíval. Nuže, k čemu mu to jako bude? „Tak to budeš blzo úplně bez pílek! Budeš mít ty kšídla holý.“ Upozornil jí. Jestli chce mít křídla jako mražený kuře z pultu nějakého obchodního řetězce, tak prosím! „A já budu mít aspoň na čem spát.“ Jo, vystele si tím pelech. To bude panečku měkoučko, až tam bude mít všechna pera z jejích křídel! Se bude mít jako král! As he should.
„Uh?“ Ano, byl trochu překvapen, když si vlčina chtěla dát ještě závod, ale dobře pro něj. On se téhle šance na další ponížení její existence nehodlal vzdát! A ač měla náskok, nelenil, a rozběhl se střemhlav za ní. „Jen počkej!“ On jí dostane!!

---> nora

Ovšem, že byl spokojen! Úplně nejvíc, a tak se mu na tváři objevil vítězoslavnej úšklebek. Byla to sice holka, ale byla o měsíc slabší, takže se její síla určitě vyrovnala Rakisovi. A proto bylo třeba toto vítězství oslavovat. „Budu se pšiplavovat na tvou odvetu, Joudo.“ Kdykoli, kdekoli. Byl přesvědčen, že jí hravě porazí zas a znovu. A kdo ví? Třeba se ani v těchto domněnkách nemýlí.
Švihl ocasem. Najednou byl tak statický, zábava skončila - jej to prostě přestalo bavit. Ano, rád jí zas někdy zmlátí, ale teď potřeboval změnu aktivity. „Se bojíš že dostaneš výplask?“ Uculil se. No jo, Seraphina byla pokakánek! On se žádnýho výprasku nebál, ale měl hlad. A to bylo směrodatné. „Já počebuju bejt plvní u sjídaně.“ Ať mu bratří chcípáčci nevyžerou to nejlepší!

Jeho plán vyšel - Seraphina se z něj svalila na zem, a to za zvukového doprovodu kníkání. Jupí, Rakisova výhra byla na dosah! Samozřejmě, že i když skuhrala, musela ho fláknout packou, ale on se nedal! Zvedl se na svoje silné nožky, a přiskočil vlčinu přidržet u země. Jednu packu měl poblíž té její raněné, aby jí mohl v případě neposlušnosti za ní zase chytit. „Vyhlál jsem! Žekni to.“ Tak, a teď to chce chlapec slyšet. Chce slyšet, že on je ten vítěz! Tahle slova si vynutí klidně i dalším mučením, jemu je to jedno! Nemohl dnes domů odejít s ocasem staženým mezi nohama, musel se vrátit jako vítěz. Máma by na něj určitě byla pyšná, kdyby věděla, jak to natřel téhle dcerce její úhlavní sokyně.


Strana:  1 ... « späť  35 36 37 38 39 40 41 42 43   ďalej »