Príspevky užívateľa

Rakis rozhodně do svého výpadu vložil sílu - né tolik, aby ho to v případě nezdaru vykolejilo, ale tolik, aby bylo dost evidentní, že by si s protivníkem poradil. Tedy - kdyby přesně věděl jak nejlépe pomocí zbraně útočit. Otec na něm jistě poznal, jak nezkušený ve svém útoku jeho syn byl. Kdyby zbraně odhodili a jali se trénovat boj zblízka bez jakýchkoli pomůcek, je možné, že by panovník nihilský s vlastním koncilem brzy zatočil. Nyní? Nezdálo se tak. Ale Arrakis nemohl očekávat, že po prvním setkání s něčím novým bude excelovat, že? Ale přesně to čekal. On nechyboval - nemohl. Musel být dokonalý, už jen proto, co se od něj očekávalo - od rodu, od smečky. A v první řadě - on to od sebe očekával.
Čepel Ghaayeliného kopí břinkla o Kazovu kosu a zastavila tak - s jistým Rakisovým překvapením - prvotní útok. A teď? Na vteřinu promýšlel svůj další krok, než se po otcovém přesměrování opět rozpřáhnul, aby vykonal další útok. To se však i jeho otec uchýlil k dalšímu výpadu, kterým mířil na vypůjčenou kosu. Možná jen díky neodkladné touze se po otci opětovně s kosou ohnat A'Kaza nakonec minul. Přesně tak ale minul i Arrakis, jehož cílem koneckonců ani nebylo otce skutečně trefit. I když kdo ví - pokud bude v boji dále neúspěšný, možná se vztekne, a jako rozmazlený fracek i k těmto myšlenkám dojde. Ač měl poslední měsíce nad sebou docela slušnou sebekontrolu, co se týkalo rvaček, tak tam stále bylo co vylepšovat. Tohle tedy nebyl jen trénink, ale také zkouška. Zkouška toho, jestli panovník nihilský skutečně dospěl.

Autumn se neostýchala - již to nebylo to ustrašené nic, které vyplavilo moře jako zbytky nedojedené večeře. Nyní už byla členkou Nihilské monarchie, a své místo v ní si zasloužila. Arrakis věděl, že z ní nejspíš nebude tahoun jakým je třeba Daněk, nebo diplomat jako jeho otec, ale opravdu takového nepotřeboval ve smečce každého. Potřeboval i vlky, kteří se zhostí těch snazších úkolů - i kdyby jen staráním se o mládež, což on ostatně považoval za přednost žen číslo jedna. Tuto schopnost měly zaznamenanou v krvi.
Pozorně sledoval jakým stylem svou tlapku otiskuje. Neváhala - to bylo dobře. „A tak tedy vítejte v Nihilské monarchii, baronko Autumn Haunt.“ Lehkým přikývnutím potvrdil, že je ceremoniál u konce. I on sám z toho měl nepochybně radost. Každý další člen, který se dostal až sem, byl pro monarchii důležitý - takový člen totiž prošel jeho výběrovým řízení, které bylo od jeho matky nejspíš o dost jiné. Rakis nevěřil každému cizinci, kterého si sem přitáhl - potřeboval si každého dobře proklepnout. To se mu u Autumn podařilo.

Jedním slovem: ostuda. Ghaa'yel se vskutku vyznamenala, ale snad už jednou provždy - on už to tu nehodlal nadále trpět, ať už si nihilčané mysleli cokoli. Každý po dnešku musel vidět, že v té čubě není špetka soudnosti, když si na takové události nemohla tyhle scény odpustit. Udělala to schválně. Věděla, že v monarchii pro ní stejně už místo není, a rodina pro ní nic také neznamenala. Neměla co ztratit. Navíc nepochybně věděla, že Rakis na její běsnění nebude přede všemi přítomnými moci reagovat tak jak by skutečně zasloužila. Jí už žádná fyzická korekce nepomůže - akorát by tím přitížil sám sobě. Musel jí tedy nechat jít, ale byl si jist, že po dnešním dni mu vyraší ve tváři první šediny. Bude si pak muset s otcem promluvit o celé budoucnosti Ghaa'yel v rodu - ač tušil, že po dnešku už ta budoucnost nebude velmi rozsáhlá.
Zahleděl se do plamenů ohně a přemýšlel. Jestli se dnes skutečně předci dívají, nemohou být nadšení. Ale na panovníka nihilského pyšní určitě jsou, že ano? Měli by - za sebekontrolu, kterou and sebou dnes měl. Dnes vyhrál nad sebou samotným, a proto by měl být ve výsledku spokojený. „My budeme pokračovat,“ řekl pak a vrátil pohled k poddaným. Najednou by měl celý večer už z krku, avšak věděl, že co bylo započato musí býti dokončeno. Otec se snad ještě stihne k vigílii vrátit, až tu výtržnici vyvede za hranice. A pevně věřil, že nikdo další už tady bugr dělat nebude. „Kettu, můžete.“ Vybídl šamana, který se původně zdál být tak moc zaskočený Rakisovým povelem k promluvě. Upřímně by mu v tuhle chvíli bylo docela jedno, pokud by Kettův přednes obsahoval byť i jen tři slova.

Dnes vstal ještě před svítáním - měl totiž chvíli po východu slunce domluvené setkání s jednou z nejnovějších bojarem ve smečce. S kterou? Ovšem s tou, která se mu nepeleší v noře. Před samotným setkáním si ale ulovit ještě snídani - koroptev - aby na to pak nemusel myslet. Heidi si toto setkání sama vyžádala, a panovník nihilský se už tetelit očekáváním, co má pro něj připraveného. Mohla mluvit snad jen o jedné věci, no ne? Buď se jí podařilo úspěšně splnit úkol, který ji zadal při přijímání do smečky, nebo se rozhodla jej neplnit - a tedy odejít. Heidi byla nadějný kousek, který by si milerád ve svých řadách nechal. Při lovu na jelena se ukázala i jako fyzicky zdatná čuba, která rozhodně není znevýhodněna tím, že se řadí mezi něžnější - tedy slabší - pohlaví. Nyní ukázal, že dokáže makat chlap, a tak to od ní bude Rakis také očekávat.
Koroptev sežral celičkou - nenechal jediný drobek, a tedy jediné co musel uklízet byla jeho vlastní držka. To už slunce vycházelo, a on mohl každou chvílí očekávat, že se brzy setká s Heidi. Čubinou, jejíž myšlení bylo v mnohých ohledech infantilní, v jiných fascinující. S posloucháním přírody s ní byl víceméně na stejné vlně, stále si však držel zdravý rozum, který by měl stát právě i nad přírodou. Nepotřeboval Heidi měnit k tomu, aby to tak také cítila, stačilo mu, aby si jen a pouze udržela v kritických situacích zdravý selský rozum. To né každý nihilčan dokázal, bohužel.

Vítání jara, 2. část: lov na jelena

Ano, pokud jeden jednal moudře a s rozvahou, tak nemusel čekat na povely panovníka - nakonec ulovit vysokou by vskutku měl zvládnout každý vlk. Byl to právě případ Enkidův? Jednal nyní v rámci svých možností? Sám panovník už znal své limity, a věděl, že když nyní bude šetřit energii na samotný výpad, udělá nejlépe. Držel se stále v popředí, ale nehnal se do sprintu, který by ho zbytečně vyčerpal. Držel si jelena v dobré vzdálenosti, v které měl ještě stále moc společně s ostatními určovat jeho trajektorii běhu. Všichni nyní táhli za jeden provaz, fungovali takřka jako jedno tělo. Rakis kolem sebe své poddané vnímal, avšak jeho srdce nyní bilo pro lov.
A právě ve chvíli, kdy se Enkidu rozhodl po jelenu vypálit, Arrakis zrychlil. Zrychlil natolik, aby jej v několika sekundách dohnal a s vyceněnými zuby chytil jelena ve slabinách za předníma nohama. To bylo jedno z nejcitlivějších míst, a jelena dokázal výpad právě tam odzbrojit. Stejně tak ale bylo důležité, že i ostatní na tato kritická místa mířili. Jelen se samozřejmě po vlcích oháněl - kopal kolem sebe a máchal tu parožím, které v jeho mladém věku nepatřilo sic mezi největší, stále to však byla zbraň. I panovník dostal kopytem do čumáku perdu. Zavrčel, protože mu to rozhodilo fokus. Pod vším tím adrenalinem však necítil žádnou bolest, pouze navalující se vztek, který musel v rámci možností ukočírovat tak, aby stále zvládnul s čistou myslí uštědřovat jelenu efektivní rány.
A tak se z předních nohou přesunul v mžiku ke krku, na který mířila i Heidi. Snažil se doskočil co nejvíc k hlavě, přesně tak, jak to dělal u hus - aby jelen neměl šanci se nadále parohy ohánět po vlcích, a hlavně proto, aby se dostal ke krkavici. Jakmile poškodí tuhle hrdelní žílu, bude snad definitivně vyhráno.

Vskutku mohla být Ghaa'yel ještě ráda, že mohla v klidu odejít po svých. Žel tahle událost opravdu nebyla nejvhodnější pro to, aby tu Rakis realizoval nějaké své kontroverzní sny o veřejných popravách. Taková událost žel nejspíš nikdy ani nenastane. Po svých pravděpodobně posledních slovech od Ghaa'yel Rakis skutečně očekával, že se dá na odchod. A ona čekala na co? Na to, že jí vyprovodí, že ano? A taky tak učiní, protože si chtěl být jistý, že tahle všivá mrcha z území zmizí rychlostí blesku. Kouknul tedy po otci, kterého si už předtím v davu vyhledat. „Vaše ušlechtilosti,“ oslovil jej, jako správný slušný hoch, „dohlédněte na to, že Ghaa'yel ještě dnes opustí hranice monarchie, prosím.“ Potlačil v sobě povzdech. Otec musí nepochybně vidět, že Ghaa'yel je dnes opravdu už zralá na vyhazov, který ji tak či onak nemínil minout. Mohla si užít ještě posezení u ohně, uklidnit se, ale vybrala si svůj osud.

I on by si přál kochat se pohledem na vzkvétající smečku, ale ne. Ghaa'yel se rozhodla dělat zle, ale Rakis jí nedovolí, aby tím zkazila úplně celý večer. Tahle čuba dnes z této scény nevyjde jako vítěz.
Pozoroval jí celou dobu jejího prskání, a ovšem, že se to v něm vařilo. Přesně o to jí ale šlo, že? Chtěla ho vyprovokovat k tomu, aby k ní skočil a šlápnul jí na krk - a věřte, že pohnutky k tomu skutečně měl. Uhodil by jí přes tu nevymáchanou hubu tak surově, že už by se nezvedla. I přesto se ale držel a neříkal vůbec nic - jen a pouze jí propaloval pohledem. Nepochybně věděla, že ho sere skutečnost, že jí tu dobře mířenou korekci nemůže uštědřit. Ach, Darino, držte mě!! Zabrouzdal pohledem ke své tmavé společnici, ale těžko by volání o pomoc mohla v jeho hlavě skutečně slyšet. Rivera se pak pokusila o nějaké promlouvání do duše, které Rakisovi nepřipadalo nijak jinak než jako ztráta času a soudnosti. A když se pak po něm ještě ohlédla, aby snad žádala svým pohledem o milost téhle výtržnice, pokrčil čumák. U všech husích krků! Tak Ghaa'yel si dovolí takřka usmrtit své potomky, skočí po krku panovníkovi, a on by se nad ní měl smilovat? Nikdy. Nenechá Riveru, aby tady ze sebe dělala vola nějakou rádoby promluvou do duše jedinci, který za to absolutně nestál.
A tak se konečně dostal ke slovu mířenému jen a pouze Ghaa'yel. „Uklidníte se, nebo se necháte vyvést?“ Stručné a jasné. Pokud by se rozhodla uklidnit, pak by teoreticky měla Rivera prostor ještě něco říct. Ale Arrakis věděl, že se uklidnit nemíní.

Opravdu věřil, že tohle proběhne hladce a dle plánu. Jenomže když si vedle něj stoupnul Kettu a nevypadlo z něj ani slovo, začal o tom panovník nihilský na vteřinku pochybovat. Těchto jeho pochyb se nejspíše drapl sám osud, a zpečetil mu jeho naivní důvěru. Důvěru v Ghaa'yel a její soudnost - chtěl jí tu mít dnes na očích, aby někde v noře nedělala sama bugr a neutekla ze smečky dřív než si to zaslouží. Vymstilo se mu to.
Přesně v moment kdy na něj začala hulákat si neslyšně povzdechl. Už je to tady zas. Hezká slova měla na srdíčku, vskutku. Myslela si, že tady odhalí nějaká šokující zjištění a smečka jí podá ruku a začne litovat? To asi těžko. Vigilie byla tradicí posvátnou, a ona se rozhodla jí poskrvnit svojí buranskou náturou. A nejen to - ostudu dělala i celé rodině. Tohle nešlo ruku v ruce s výchovou rodu Milaga. Kde jen se stala chyba? Jedna věc však ruku v ruce s rodem jít musela - panovníkova reakce. Ač by tý drzý mrše nejradši rozbil ciferník, věděl, že musí zůstal ledově klidný. Celá smečka byla přítomna - teď se opravdu nemohl nechat unést emocemi! „Ghaa'yel,“ oslovil jí tedy pevně, „tohle není vhodná chvíle k tomu, aby jste se na sebe snažila upoutat pozornost. Nedělejte ostudu sobě ani svým potomkům.“ Přimhouřil oka. Nuže, zatím to bylo jen varování - pokud si nedá říct, nechá jí prostě vyvést. A bude to definitivní doprovod za hranice smečky, bez možnosti návratu. Po očku už hledal v davu svého otce, protože přesně jemu tento úkol svěří - nemyslel si, že by se ta čubka mínila uklidnit, proto chtěl být připravený.

Věrnost Autumn byla to, co zde Rakis v monarchii potřeboval. Poslední měsíce měl však pocit, že přesně tohle má - až na pár výjimek, které by spočítal na jednom prstu, tu měl vlky loajální a oddané myšlence sloužit vlasti. Tak to má být, bez zbytečných otázek, které by ale on vlastně dost ochotně zodpověděl. Věřil, že jako panovník na nějakou dobu sestoupil ze šikmé plochy, na které od svého nástupu na trůn balancoval, a tedy neměl takřka co skrývat. Kdo ví, jak dlouho mu tento mindset vydrží.
Její přísaha se mu vlastně velmi zamlouvala - byla trochu odlišná od těch předchozích, ačkoli nepochyboval, že všichni před ní mysleli svá slova vážně. Daňkova přísaha byla taktéž silná, neboť v sobě skrývala i jistou úlevu z procedur, které jeho povýšení mezi barony předcházelo. Autumn neměla ani zdaleka taková trápení, ale nepochybně si bolístky ze své minulosti nesla. Bylo třeba, aby tyto bolístky zalepila tvrdou prací pro monarchii - to z ní poslední kousky deprese vymlátí! „Věřím, že se vaše slova neminou účinkem. Je mi ctí vás tímto pasovat na baronku Nihilské monarchie,“ lehce pokývl hlavou a přisunul k Autumn barvu, která měla symbolizovat její začlenění se mezi ostatní a příslib loajality samotnému králi. Loajalita by měla být zde tak samozřejmá, jako je zřejmé, že každého rána vyjde slunce - proto ostatně byl tento otisk ve žluté barvě. „Váš otisk na této zdi bude připomínkou cesty, která vás dovedla až sem.“ Ustoupil o krok, aby jí dal prostor k vykonání finálního kroku. Tím bude její osud zpečetěn.

Nadešel den D pro čubinu, která zde byla skoro stejně tak dlouho jako byl Arrakis na trůnu. Opravdu - tak dlouho. Bylo tedy více než vhodné, aby se konečně dostali k tomuto dni, který měl završit její život bojara, a proměnit jej v kariéru loajálního barona Nihilské monarchie. Autumn na to již byla připravená - byla šikovná, věděla kde je její místo, a nenastiňovala žádné znaky protimonarchistického smýšlení. Byla vhodným adeptem k dokončení celého přijímacího řízení.
Vyčkával už u komunitní zdi se žlutou barvičkou, kterou mu Rivera připravila do březové kůry. Když pak Autumn dle smluveného času k setkání dorazila, krátce zavyl, aby k této ceremonii svolal i zbytek smečky. Každý by měl přihlédnout, koho si panovník dovolil vpustit mezi důvěryhodné členy. „Autumn Haunt,“ oslovil jí celým jménem, i když si nebyl nikdy jistý, co znamenalo, „nastal den, kdy přišlo za vhod uznat, že jste si svojí pílí a činy získala důvěru celé komunity. Prokázala jste, že jste vlkem spolehlivým s chutí se učit novým věcem, a já doufám, že tomu tak bude i nadále. Monarchie si váží vašich dosavadních zásluh, a bude mi ctít vás mezi námi oficiálně přivítat.“ Konečně. „Pokud jste připravena slíbit Nihilské monarchii loajalitu a stát se tak baronem, můžete začít s přísahou.“ Vyzval jí. Až po přísaze dostane prostor k tomu si nechat otisknout pracku na zeď mezi ostatní. Jak budou její slova znít?

Na co si to panovník nihilský - král kytičkářů a sluníčkářů - hrál, hm? Rakis byl však už od raného věku bořičem stereotypů, které se k Nihilu vázaly, a rozhodně s tím nemínil přestávat. Nemínil si z poddaných dělat armádu, no, nebyl téhle vizi ani úplně odpůrcem. Ke správnému královstí se nepochybně váže i pořádné vojsko - takové, které bude chránit vlast a panovníka. Přesně tací se pak budou hnát nimlógům po krku. Krásně si to mladý milagovec vysnil, že? Musel se pousmát, když jej Zathrian nazval výřečnou autoritou - to on vskutku byl. Výřečný až to někdy bolí, avšak rád za sebe nechával mluvit i činy. Na rozdíl od jiných. Věděl, že jeho činy mají dost co vyprávět. „Pochopitelné. Čas koneckonců ukáže.“ Řekl na to jen. Čas ukáže, jestli si vzájemnou důvěru skutečně tihle hoši vyslouží - a dle toho se bude odvíjet vzdálená budoucnost.
Ano, uměl si představit, že celonorestské klání by formovalo obraz Azarynu. Byla to ale velká věc, kterou nešlo naplánovat z minuty na minutu. „Taková akce by vás mohla formovat stejně jako ples formuje samotný Nihil. Sám vška vím, že organizace něčeho tak velkého není otázkou několika dní - ba ani měsíců -, proto jsem zvědavý, jestli se nakonec tohoto nápadu chytnete.“ Tahle slova byla jen takovou klukovskou výzvou, která druhého nabádala slovy "tak co, troufneš si na to, kámo?". Né, že by o Zathrianovi příliš pochyboval, no, jeho přirozeností bylo si vše testovat. Zajímalo ho, jak by se s tím azarynský vůdce popral.
Velmi pozorně pak poslouchal, jaká byla Zathrianova reakce na slova o Darině. Panovník nihilský je pochopil velmi dobře - byla dobře míněným varováním. A Arrakis se rozhodl tato varování s respektem přijmout. Věděl, že s Darinou je to přeci jen jiné než by zmíněná diplomacie obnášela - neplánoval s ní dělat žádné dohody, jak tomu bylo třeba u jeho otce s matkou. Ano, nepochybně nad ní někdy přemýšlel jako nad loveckou trofejí, ale také si dobře uvědomoval, jaký je mezi skutečnou kořistí a čubou rozdíl - u Dariny bylo klíčové, aby vůbec lovena být chtěla. Původně si myslel, že se se scénářem domluveného partnerství smíří, ale když pak na plese potkal právě Zathrianovu sestru, velmi rychle se rozmyslel. Zjistil, že to jde i jinak. Byly tu emoce, které cítit nechtěl, ale věděl, že se jim nemůže vzpírat - musel se naučit s nimi pracovat. „Rozumím a beru to na vědomí.“ Odpověděl tedy stroze. Nemínil mu dávat sliby - věděl, že za něj budou mluvit činy.
Po chvíli hledění do krajiny se zhluboka nadechnul. „Ode mě je to asi zatím vše. O stavu Ghaa'yel vás budu informovat, a až se vlčata narodí domluvíme vaší návštěvu. Pokud hodláme mír udržet - nebo překlenout v spojenectví -, popřemýšlejte, koho bychom pověřili vyřizováním mezismečkové korespondence.“ Mohla by to být třeba právě Darina? Pokud by se přidala k Nihilu, byla by logickou volbou - věří jí Zathrian, a důvěře k ní je aktuálně nakloněný i panovník.

No, v jejím výkladu o předešlé panovnici toho nebylo moc od čeho by se dalo očekávat, že nastiňuje protimonarchistické smýšlení. Nakonec jí opravdu nepoznala, a tedy nemohla vědět jaká byla a jak se tvářila, když se jí zmocnilo šílenství. Nebylo to dokonalé, ale... už se s tím nechtěl zabývat. Autumn není pro monarchii hrozbou, to viděl na jejím chování, na jejím postoji těla a hlavně tedy činech, které vždy šly ruku v ruce s loajalitou k Nihilu. Přikývl tedy jako souhlas ke korekci jejích slov.
Prohlédl si jí. „Ovšem - všechno chce čas. Pílí a odhodláním svých cílů ale jistě brzy dosáhnete - snad možná by se dala vaše křídla využít jako pomůcka k ochočení dalšího sokola?“ Sám křídla neměl, a tak o tom moc nevěděl - proto to byl jen čistě nápad, který nemusela nakonec ani použít. „Nuže, jestli jste připravena stát se baronkou - a já myslím, že jste -, tak se po západu slunce sejdeme v noře, kde proběhne váš přijímací ceremoniál. Připravte si přísahu.“ Švihl ocasem. Byl zvědavý, jakou přísahu si čubina připraví - překvapí ho něčím extra? Nemyslel si - a koneckonců to ani nevyžadoval. Byla to formalita, která měla pomoci vlku uvědomit si své místo. A také fakt, že k povýšení na barona prošel zkouškou důvěry - že to neměl tak úplně zadarmo.

Našpicoval ucha, aby dal najevo svůj zájem o její smýšlení. Ano, to byly správné myšlenky - na rozvoj a obohacení nejen jedince, ale i celé monarchie. „Líbí se mi, jak nad tím přemýšlíte. Výzkumu jsme husu límcovou už podrobili, když jsem ji ulovil poprvé. Tehdy měla ještě Ghaa'yel skutečně zájem o to být svými dovednostmi smečce užitečná - stejně tak můj bratr. Přál bych si, aby tu stále někdo takový byl - ale nedá se dělat nic než vařit s tím co je. Nabídnu jednu z hus Sashe k přezkoumání.“ Přál by si, aby smečce zůstal věrný Dante? Nejspíš ano. Podíval se na oba úlovky. Vskutku by byla škoda je oba pouze sežrat, hm? Na huse tolik masa nebylo, navíc byl vždy obezřetný k jedovým žlázám, které méně orientující se jedinec v anatomii těchto ptáků nemusel rozpoznat.
Pak pohled přesunul opět ke své společnici. „Merger animo, ano - rodová magie, která spočívá v prohledání mysli oponenta. Laicky řečeno. Přesněji jde o vzájemné propojení myslí, které nabízí náhled do vlkovo hlavy - včetně myšlenek, vzpomínek nebo pocitů. Tahle schopnost se v naší rodině dědí. Ghaa'yelina varianta je však jiná. Namísto prohlédnutí do mysli dokáže nahlédnout na zdravotní stav ohledávaného vlka. Je to neocenitelná schopnost, obzvláště při její profesi.“ Mohl jí toho o rodové magii povědět mnoho, pokud měla zájem - měla by mít.

Mlčky jí pozoroval, četl v její tváři a stejně tak jako on - byl připraven jí zkoušet dál. Ačkoli nehodlal na ní být přísnější než na smrtelníky, nakonec v jeho zájmu bylo, aby si Darina získala přízeň monarchie co nejdříve. Otec i zbytek rodiny uvidí, že je schopnou členkou smečky, které to bude slušet i po boku samotného krále. Věřil, že jsou a nadále i budou dokonalou dvojicí. Možná mu do téhle představy bude chtít někdo hodit vidle, ale... copak už král někdy prohrál? Ne, a mínil na tom nic měnit - a už vůbec v tomto případě.
Nepatrně se ušklíbnul. „Možná, že tuhle si ještě nechám, ale máte pravdu - pro další trofeje bych si měl najít asi jiné místo, jinak nám ta nora začne být brzy malá.“ Nuže, král nebyl žádný bordelář, co by měl byt přeplněný kýčem! Ale tuhle husu si bude muset nechat, už kvůli tomu, kolik emocí v něm za svůj život vyvolala. Na Dariny dotek zareagoval jemným šťouchnutím čumákem do její tváře, a bylo to to definitivní gesto, které z něj odehnalo myšlenky na lov. Už byl v klidu.
Když se pak ale ptala na ranhojiče, zastříhal ušima. „Poranila jste se?“ Ač tak rozhodně nevypadala, zeptat se musel. „Sasha patří mezi schopné léčitele. Je v monarchii už opravdu dlouho, a prokázala jí svými dovednostmi velkou službu.“ Jen se poslední dobou už vlků stranila. Neviděl to rád, ale nejspíš to byla nějaká stařecká slabost, proti které asi nemělo smysl moc bojovat. „A Ghaa'yel... nuže, přál bych, aby to s ní dopadlo jinak. Spoléhal jsem na to, že schopnosti jejího mergeru budou Nihilu - a rodině - ještě hodně užitečné, ale zvolila si pro sebe jiný osud. Budu se žádat o její vyloučení z rodu,“ vyřkl tuhle myšlenku poprvé nahlas. Za napadení panovníka si nezasloužila nic víc než vyhazov - a to jak ze smečky, tak i z rodu. Nezaslouží si nosit jméno Milaga.

Vítání jara, 3. část: jarní vigilie

Bylo těsně po západu slunce, čas pomalu odstartovat finále nihilských oslav - vigilii. Toho rána ulovený jelen se stal jejich večeří, a nyní už byly jeho kosti připraveny na oheň. Né všechny, neboť jelen se nespořádal celý, a byla by škoda jídlem zbytečně plýtvat jen kvůli tradici. Stačit bude pár kostí, které už ožrané jsou. Zbytek masa z jelena poslouží nihilčanům jako žrádlo na další dny.
Samotného ovazování kostí šípkovými větvičkami se nezúčastnil, neboť se staral o rozdělání ohně. Už je to dávno, co si tuto dovednost zapsal do kůry mozkové, a tak musel být skutečně soustředěný. Hlasy vlků zde shromážděných upozadnil, a jediné co si snažil vybavit byla audiovizuální vzpomínka na Evarovo rozdělávání ohně ve Vissalis. Sháněním materiálu na troud nejspíše pověřil někoho z poddaných, a když měl nyní vše potřebné u sebe, dal se do toho. Chmýří a uschlé traviny s drobnými pilinami z březové kůry o sebe třené mezi dvěma dřevěnými destičkami. Nebylo na tom nic k nepochopení, a přesto to nevyšlo na první dobrou. Vlastěn tot rvalo dobrých pár minut, než mezi destičkami začala směs skutečně doutnat a on ji mohl vložit do ohniště. Tam už byly kosti z jelena společně se suchými travinami a větvemi z okolí. Pak k nim parkrát fouknul do chvíle, než se troud skutečně nerozhořel. Pak si mohl panovník oddechnout - vyhrál nad ohněm. Teď ho ještě ale udržet, hm? S tím už mu ale pomůžou i ostatní - třeba Rivera, která měla s tímto už bohaté zkušenosti z plesu.
Teprve když si byl jist, že se oheň chytl, tak se otočil k poddaným. „Drazí nihilčané,“ oslovil je, „chci vám poděkovat za to, jak jste se v předchozích dnech činili. Za tak vyznačené hranice by se ani naši předci nemuseli stydět.“ přejel je všechny pohledem. Chválit poddané bylo stejně důležité jako je kárat. Dnes si ale každý uvědomoval, že vigilie je událost, která si žádá respekt a pokoru, a tedy nebude nutné nikoho trestat, že? „Dnes večer jsme se tu sešli, abychom poděkovali přírodě za shovívavé zimní měsíce, a ujistili naše předky, že si jejich stálé podpory vážíme. Zima byla pro monarchii bezproblémová, nikdo však neví, jestli se to tu příští nezmění. Važme si toho co máme nyní, těžme z letních měsíců hojnosti a s pokorou se připravme na další zimní období.“ Respekt k přírodním jevům byl klíčový k tomu, aby prožili další rok bez větších ztrát. Šlo to ruku v ruce s rozumem, který musel vlku vládnout.
Nemínil toho říkat o moc víc, proto pohledem zamířil k šamanovi, který by se měl chopit svého úkolu. „Poprosím lorda Kettua, aby nás za chvíli informoval o zprávách od předků.“ Pohledem mu však vyslal upozornění, aby svá slova vážil, a nehodlal tu roznášet nějaké hoaxy nebo poplašné zprávy. „Potom nastane tichá vigilie. Soustřeďte se na myšlenky, které byste sami chtěli předkům předat.“ Jaké zprávy jim bude posílat panovník nihilský? Nejspíš žádné. S mrtvolami on nemluvil.