Príspevky užívateľa

No, on prostě nemohl prohrát! Chápal ale ve svém věku význam výhry? Definice tohoto slova byla pro něj opravdu jednoduchá - vyhrát znamená dostat co chce. A co chce teď? Mít poslední slovo v téhle šarvátce? Nejspíš. Jen jestli věděl, co vůbec chce! „Uděám ti do nich díly!“ Pohrozil jí. Ano, byl schopen to udělat. Možná, že si chtěl jen hrát, možná, že skutečně neměl dobrý úmysl. Jakmile se Seraphina přikrčila do hravé polohy, automaticky jí napodobil. Nakonec byl jen dítě. „Jouda!“ Zopakoval a vypláznul na ní jazyčisko. Když na něj skočila předníma tlapkama, rozhodl se podvolit k zemi, ale jenom proto, aby jí mohl kousnout do tlapek. Třeba konkrétně do té bolavé, protože automaticky myslel na to, že bude ta nožka oslabená. Jistě jí bolí jen bez toho, aniž by jí někdo kousal, takže se Rakis trefí do černého. A právě včas, protože i ona ho kousla do ucha. No toto! Sevřel pevněji svůj skus, kterým její raněnou tlapku držel. On jí ukáže, zač je toho královský hněv!

Těžko jen mohl vědět, že tyhle hrátky by snad mohly někomu vadit. To mu totiž nikdo nevysvětlil. A i kdyby, pochopil by to? Zdá se, že zatím rodičům a jejich kárání moc nerozuměl. To byly pořád jenom samé průpovídky, které on nechtěl poslouchat! On chtěl běhat, chtěl zkoumat, chtěl se prostě hýbat. Né sedět a poslouchat! „Jo, to já lád.“ Dal tedy cizince za pravdu. Ovšem, že on nemohl pochopit nějaký hlubší důvod její návštěvy, ale nebyl přeci hloupý. Procházka mu však smysl dávala, a tedy mu to jako odpověď stačilo. „Taky hledáš blouky? Já ti můžu pomoct.“ Může jí pomoci jich pár zničit! A nebo je pak zníčí sám, podle toho, co bude cizinka preferovat. „Jak se menuješ?“ Chtěl vědět, aby si mohl vlčinu nějak zafixovat. Jméno ale možná stejně zase zapomene, ještě byl moc malý na to, aby si všechny obličeje kolem pamatoval.

Nechápal. Ale dál už se na to neptal, protože ho víc a víc vytáčely ty nežádoucí doteky, které na něm tahle vlčina prováděla. Taky chtěl mít poslední slovo, očividně. A to se nemohlo sejít se sympatiemi u Rakise, ovšem. Když ho plácla křídlem po hlavě, tak se jej snažil odstrčit. „Nech si ty kšídla ladši k tomu k čemu ti na zádech vylostly!“ To je varování, pozor! Ještě jednou a udělá jí do něj díry! „Padání ze stlomu k tomu nepatří.“ Ha! Tak jí to může nandat i slovně.
„Já nepočebuju pšezdívku. Mám doblý jméno.“ Říkal jí. Proč dávat někomu přezdívky, když to jedno jméno bylo dobré, a stačilo? Téhle vlčině, nebo jejím rodičům, to očividně bylo málo. Možná, že se její rodiče rozmysleli, a přejmenovali jí? „Žíkaj mi Lakis. A to stačí!“ Stál si za svým. Tvářil se celou dobu nasupeně, ale v jeho věku... no, vskutku nadšeně nevypadal, ale jako hrozba působil též jen těžko. „Pšíšela?“ Zopakoval. No toto! Urážka na cti! Ale nenechá si to líbit. „To abych se tak začal i chovat!“ A tak po ní zas a znovu skočil, aby jí svalil na zem. Za doprovodu expresivních zvukových efektů, které možná měly nějakou příšeru imitovat. „Tobě budu žíkat Jouda!“ To byl odkaz na ten její pád. Nemehlo!!

Tahle vlčina se nemínila vzdát, a to se teda Rakisovi moc nelíbilo. Mezitím, co ona si ho zas svalila pod sebe, a básnila o nějakym východu slunce, tak on myslel jen na jediné - že chce mít v téhle potyčce poslední slovo. Když z něj teda slezla, tak do ní ještě s nasupeným obličejem ještě šťouchnul. To bylo to poslední slovo. Aspoň prozatím. Prozatím, než se naskytne příležitost, jak vlčinu jinak potrápit. „A čo je na něm zajímavýho?“ Ptal se dost nechápavě, jako by snad vlčina při takovém nápadu spadla z višně. A... nepadla náhodou před chvílí? Rakis nějaký krásy přírody opravdu nevnímal, nezajímalo ho to. Zajímalo ho jenom co kde by mohl zničit.
„A ploč?“ Ptal se s hlavou ke straně nakloněnou. „Ploč ti žíkaj úplně jinak?“ Co to je toto za smysl?? To jeho mozeček nemohl pochopit. On měl přeci jen jedno jméno! Jedno, které bylo pořád stejné. Arrakis! Ale sourozenci ho komolily na Rakise, a to se mu tedy příliš nelíbilo. Však on jim zatne tipec! Soon. „Jsem Alakis. To víš?“ Měla by! Jeho jméno by měl znát úplně každý!

Podle něj bylo lezení po stromech hloupé! Copak nějací vlci lezli kdy po stromech? On žádné neviděl! Ale on toho neviděl ještě spoustu. Jenže když mu o tom neříkali ani rodiče, jistě nic takového neviděli ani oni. Rozhodně se jich ale zeptá, hned jak to bude možné. „To vidíš i ze země!“ No! Vůbec tomu nerozuměl. Copak byla vlčina slepá?
Rakisovi se rozhodně nelíbilo, jak ho tady flákala křídlem a skákala po něm, a tak zavrčel. Tak, jak to jen čtyřměsíční batole umí. A že umí! „Nedovoluj si to na mě!!“ Ale on si dovolil jí poroučet. To bude nejspíše v životě jeho oblíbená aktivita. Aby svá slova ale podtrhnul, skočil po ní sám, aby jí shodil zase na zem. Mohla být o měsíc starší jak on, ale větší o moc nebyla. Váhově možná vůbec, proto tohle nebylo vůbec těžké uskutečnit. „Já tě n-nechápu!“ Zlobil se dál, když nepřestávala mluvit o něčem, co nestihla.

Arrakis je tady ta největší příšera, no ano. Když vyskočil ze svého úkrytu, a tu malou vyděsil, opravdu se stalo to, co si v hloubi dušičky tak přál - spadla. A nevypadalo to vůbec hezky! Asi si představoval, že roztáhne svá křídla, a zachrání se před tvrdou zemí, ale to se nestalo. Spadla na zem jak hruška! A jemu to vykouzlilo na tvářičce úšklebek. Jen malý, ale byl tam. „Takje teda lítání nevypadá,“ oznámil jí tuto skutečnost. Nezdálo se ale, že by jí to nějak trápilo.
Spíš jí trápilo nějaký bebí, který si při pádu udělala. To se musel Rakis podívat blíž, aby viděl, jaké následky tenhle jeho vtípek měl. Bez šrámu by tahle vzpomínka neměla přeci žádnou hodnotu! „Teče ti čelvená.“ To byla další skutečnost, kterou Rakis zaregistroval, a musel jí vypíchnout nahlas. Jemu už se taky jednou spustila červená, když ho na pláži chtěl sežrat ten krab. No, bylo to to poslední, co se ten krab kdy pokusil sežrat. Teď měl na něj aspoň princ vzpomínku v podobě miniaturního šrámu na polštářku jedné tlapky. Brzy se tedy zacelí, a ani tahle vzpomínka na kraba nezbyde.
Jak byl ale u vlčiny blízko, nečekal, že by se po něm snad mohla ohnat. Viděl, jak se na něj zaksichtila, ale to ho v ucouvnutí nijak neutvrdilo. Když po něm skočila, tak to nečekal - teď se zranila, a vůbec! Nikdo po něm ještě takhle nezaútočil!! Byl tedy dosti vyveden z míry, a to na jeho tváři bylo bezpochyby poznat. „Hej!“ Vyjekl dotčeně, když se ocitl na zemi. To se mu vůbec nelíbilo. „Copak seš ňáká vevelka, že lezeš po stlomech?“ Zamračil se, a zkopl čubinu ze sebe. Dal do toho všechnu svou sílu, protože tohle si líbit nenechá!

Tiše ji sledoval, jak se snaží vyšplhat do koruny posvátného stromu. Dumal nad důvodem, proč se jala vzhůru vyšplhat. Chtěla vidět, co je vysoko v koruně? Nebo chtěla mít lepší rozhled? Jenže ve chvíli, kdy jí viděl zamávat křídly, možná přišel na důvod, proč chtěla vylézt tak vysoko. Chystala se vzlétnout! Nebo slétnout. Zdála se být trochu nemotorná, asi jako kdejaké vlče v jejím věku, a to Arrakise přivedlo na myšlenku, že jí k tomu pomůže. Pomůže jí slétnout. Měl vizi trochu zákeřnou, ale to u něj ostatně nebylo nic překvapivého.
Jak vylezla na třetí větev, zaregistroval, že se podívala jeho směrem. Ach! Teď je jeho šance - musí z křáčí vyskočit dřív, než si ona všimne jeho. A tak tedy učinil. Vyskočil z keře s běsným štěněčím štěkotem. „Baf!“ Ovšem, že to udělal se záměrem jí vystrašit natolik, aby spadla. Jí se přeci nic nestane, má křídla, a ta jí chrání před pádem, jaký by na jejím místě mohl zažít on. Jistě jí to nakopne k tomu je vůbec použít!

Když pak packu z chrobáka sundal, aby se podíval, co po něm zbylo, nebyl nijak překvapen. Tělo brouka už nepřipomínalo hmyz, kterým ještě před chvílí byl. Už to byly jen kousky jeho schránky a tělesných tekutin. Ty byly také na Rakisově pacce, kterou tento čin vykonal. Vůbec se mu nelíbilo, jak se ušpinil, a tak se chvíli jenom na tlapku mračil, pak jí ale otřel do přilehlé trávy. To už se chtěl hrabat ve zbytcích brouka, když zaslechl ve své blízkosti šum trávy. Hned se zvedl, aby zjistil, kdo je autorem zvuku. Snad zvíře, které by mohl prohnat? Ale ne, jen vlk. Vlk, a naprosto cizí. Bylo normální, že potkával tolik vlků, které nikdy předtím neviděl?
Byla to šedavá vlčina, mnohem větší jak on sám, a právě proto se před ní hned napřímil, jako by se snažil vypadat větší. A to skutečně chtěl. „Já si hlaju. Ničim blouka. A co tu děuáte vy?“ Vydal ze sebe pár slov jak nejlépe uměl. Přišla mu vlčina jeho zábavu pokazit? To dospěláci totiž dělali. A nebo se snad chtěla k jeho ničení hmyzu přidat? Nevěděl, jestli by jí to dovolil. Ale vypadala stará, jako jeho máma, a tak možná ho mohla naučit nějaké fígle, jak té jeho zábavě přidat ještě větší šmrnc!

Rakis už byl dávno venku. Totiž, zjistil, že když z doupěte zmizí ještě nad ránem, a pak se vrátí dřív, než se všichni vzbudí, udělá lépe, než kdyby mínil mizet přímo před jejich zraky. Né, že by si s tím dělal příliš starostí! I kdyby ho někdo přichytil, jak se zdržuje mimo oka rodičů, asi by nad tím jen rameny pokrčil. Nikdo mu zatím ještě nevymyslel trest, který by ho skutečně posadil na zadek. Byl nezastavitelný. Koneckonců už mu táhlo na čtvrtý měsíc života, a rostl jako z vody. Ze sourozenců byl už dávno největší, a nejspíš se to nehodlalo změnit.
Teď si hrál sám v stínech brzkého rána. Ničil klacky. Líbilo se mu, jak pod jeho tlapkama křupou, ale nebyla to zábava, která by ho dokázala zaměstnat na celé ráno. Klacky se sic ničily snadno, ale žádnou zpětnou reakci nevydaly. A to byl ten problém. Proto jakmile si u sebe udělal z několika klacků kůlničku na dříví, zaměřil se na lepší objekt jeho zájmu - samotný strom, z kterého klacky byly. V mozečku se mu usídlila myšlenka na to, jak by ho mohl připravit o pár těch větších větví. To by mu nandal! Už by nevypadal tak majestátně, ha!
„Já ti ukážu,“ zamumlal si pod fousky, a už si to trajdal přímo ke kmeni, když zaslechl, jak se sem někdo blíží. Takřka bez zaváhání zacouval a přikrčil se u přilehlého křáčí, aby návštěvníka zbystřil dřív než on jeho. Kdyby ho tu hledala snad máti, nehodlal by jí jen tak přijít na oči! Trochu by jí potrápil. Ale bohužel (nebo díky bohu?) to nebyla světlá srst jeho rodičky. Šlo o jednu z jeho vrstevnic, kterou sice od pohledu Rakis znal, ale ještě se s ní přímo nesetkal. Měla černobílou srst a křídla. Arrakis se o ní rozhodně zajímal, protože co je lepší obětí jeho ničení než tenhle přerostlý strom? Živoucí bytost, no ano! Chvíli ale ještě bude jen tiše číhat v křáčí, a sledovat, co to ta vlčinka dělá.

Jak již bylo řečeno, malý Rakis netušil, že ve stínu lodě někdo číhá. Neuměl ještě používat nos k tomu, k čemu mu na špičce mordy vyrostl, pochopitelně. Jeho světlá nosní houba ještě neuměla v okolních pachových značkám číst. Nějaké vůně kolem sebe dost dobře vnímal, některé už si i pamatoval (třeba ty z domova), ale to bylo ještě daleko od nějakých skutečných dovedností. I k tomu se chlapec ale brzy dostane. Teď to ale nebude - když doběhl zvídavě s ocáskem pozdviženým k vraku, a vynořil se před ním dost jasný obrys vlčí postavy, lekl se. Lekl se tak, až sebou cuknul, a to ho vyvedlo poněkud z míry.
„Pane! Doblý večel. C-co tu děláte?“ Pronesl, rozhodně vykolejeně. Někdo si dovolil ho děsit?? To je nevídané! Jen těžko rozdýchá tenhle fakt - fakt, že i on, ten nejsilnější vlk v okolí, se leknul obyčejného vlka! „Nemůžete se tu pšeci tak skovávat ve stínu. Já se lekl.“ Zamračil se nad tímhle faktem a frustrovaně švihl ocasem. Chvíli tak zíral do prázdna a tuhle skutečnost si v hlavě přemítal. Se na něj zlobil!! Zlobil se, že tu tak číhal, a dostal ho do rozpaků! „Nežeknete to nikomu? Že sem se lek'.“ Podíval se pak na cizince. Nikdo se to nesmí dozvědět!!

Rakis byl velký kluk. A nejen to! Byl nezastavitelný. Čím starší byl, tím lépe ovládal svoje silné nožky, a to znamenalo jediné - nemá důvod se naprosto bezvýznamně vyvalovat doma v noře se sourozenci, nebo snad s rodiči. Jestliže byli tito jedinci, které mu do vínku dal sám osud za rodinu, ve stavu statickém, tak ho absolutně nemohli zajímat. Jakmile ale rozpohyboval svýho zkryplenýho bratra, bylo to o něčem jinym. Zvládal se zabavit i sám, a většinu času to aj preferoval, ale když byl s nim, tak na něj aspoň mohl veškerou neplechu svést. Pak byla velká sranda, když viděl, že si mohl někdo nevinnej za něj slíznout výprask.
Třeba by i dneska mohl zase něco provést, zkoušet trpělivost svých opatrovníků, což? Jenže... co provést? Co kde zničit? Když on tak rád všechno ničil, ať už to bylo živý nebo dávno mrtvý, prostě když věci ztrácely svůj tvar, to bylo pro Rakisova oka pohlazením. Naneštěstí si tady na louce brzy našel svou první oběť - nějakého černého chrobáka, co se jenom tak válel v trsech jarní trávy. „Budeš potlestán!“ Vyřkl, když ho po pár sekundách zkoumání určil za svou další obět. Chrobák zhřešil! Byl malý a bezvýznamný, tak zněl jeho prohřešek. A s tímto na mysli ho Arrakis tlapou rozmáčkl. A to pořádně.

Nuže, kdo jiný by mohl být lepším objektem jejich naschválu? Matka, ta měla zatím ve výchově havní slovo, aspoň co se tak doposud jevilo, a tak bylo skoro jisté, že od ní bude reakce i nejzajímavější. Tedy v případě, že se tím bude vůbec zajímat - Rakise nenapadlo, že by mohla ty žabí střívka ve svém pelechu třeba i ignorovat. Kdyby se tak stalo, Rakis by byl dotčený, ba ne! On by přímo zuřil. Měl by aspoň motivaci jí ale provést ještě něco horšího, čeho si pak všimne úplně bez pochyby. Co by to mělo být, to teď je ještě nejisté. Je třeba doufat, že aspoň tenhle malý prank v matce něco vyvolá. Snad nějaké emoce.
„Doufam, že bude zulit!“ Ano, on jí chtěl vidět zuřivou a běsnou! Na tato slova se pak definitivně odebral směr doupátko jejich nóbl rodinky, trapně sdílené s celou smečkou kmánů.

Samozřejmě měl na mysli, že když si sám nesežene tyhle super cool omrvinky, bude je muset odebrat sestře. A je jedno, jestli si je nechá odebrat dobrovolně, či nikoli. Rakis se neptal. „Já je pak lošlapu.“ Řekl při pohledu na tu její kupičku. A možná myslel právě tu její sbírku. možná myslel nějakou budoucí svojí. Být Giuseppe, mám se však raději na pozoru.
Avšak zpátky k tomu, co se stalo následně. S vypísknutím odskočil od toho drobného (ne)tvora, co si dovolil se mu tak vzpouzet. Nebyl snad vyděšený, on byl v šoku, že tohle to zvíře dokázalo! Nikdo mu ještě nezpůsobil takový druh bolesti, takže i to bylo nové. Ono to bylo tedy jen takové štípání, ale rozhodně to bylo pro něj doposud neznámé. „Ahh... to mu nedaluju!!“ Pohrozil mu, když si jeho zraněnou packou k sobě sestra přitáhla. Jo, rozhodně se mu hodlal pomstít. A nebude s pomstou dlouho čekat, jen co si to zranění dost dobře prohlídne, vrhne se na něj. Zareagoval na její poukázání, a musel oka přimhouřit, aby tu malou ranku správně lokalizoval. No jo! Na polštářku měl malinkou rýhu, z které se opravdu pomaličku vyřinula červeně zbarvená tekutina. „Týjo, v-vidiš to?“ Zkusil to místo víc zmáčknout, aby zjistil, že při tomhle doteku z toho vyteče ještě více tekutiny! Trochu to štípalo, ale né natolik, aby s tím Rakis přestal. Božínku, tady někdo objevil Ameriku!!

Rakis už byl velký kluk! Tři měsíce a tři dny starý, tak nějak. Rozhodně byl dost velký na to, aby se mohl v noci vyplížit z domovské nory, a vyrazit zkoumat i noční svět. Totiž, v noci skoro všichni spí, a tak se nemusí bát, že by mu někdo jeho průzkumné expedice překazil. Máti by se totiž jistě nelíbilo, kdyby byl v noci tak daleko od ní, ale on už nemohl mít víc v pajči. Myslel si, jak nenápadně z nory zmizel, ale asi by nebylo překvapením, kdyby se pak vrátil zpět, a čekal tam na něho od rodičů výprask. Dosavadní kárání od dospělých mu ale nezabránilo v dalším zkoumání světa na vlastní pěst. On se potřeboval hýbat, potřeboval mentální i fyzickou stimulaci! On se snad nenarodil proto, aby poslouchal nějaké nezáživné poučky o životě, no ne?
Byl to kluk neohrožený, sebevědomý, ale ovšem. že sem tam se přirozeně lekl nějakého neznámého zvuku, nebo se otočil za nějakým stínem. Nakonec byl pořád ještě dost malý na to, aby věděl, co všechno na něj ve světě číhá. Nakonec i tady byl poprvé, a jako všechny ostatní ho přirozeně zaujala jediná věc - vrak lodi, který pro něj byl jen velkou neznámou. „No páni!“ Vypískl a zvídavě se k němu rozběhl, netušíc, že ve stínech se skrývá tajemný cizinec.