Príspevky užívateľa

Na vteřinku si vzpomněl na první setkání se svým strýcem, které asi nebylo úplně diplomatické, ale přesto proběhlo. Evar'la se bez svolení objevil na nihilském území, a jeho vysvětlení dodnes mátlo panovníkův rozum. Neměl ale důvod o jeho tehdejším vysvětlení pochybovat, neboť jej na vlastní oči viděl skrze merger. Plánoval praotec i dnes zkoumat tuto část rodových dovedností? Arrakis na to neměl ani v nejmenším pomyšlení - bolela ho hlava, a navíc nebyl tak docela připravený na věci, které by tam děd mohl najít. Nebyl na tuto schopnost vůbec trénovaný, takže nepochyboval, že by tam děd našel více než by mladý panovník chtěl.
A tak se jen mlčky díval, jak jeho strýc zapaluje oheň. Výkladu naslouchal s našpicovanými slechy - a Evar měl štěstí, že skutečně už neměl Rakis moc energii na to více mluvit. Každé jeho slůvko si zapsal do kůry mozkové, protože tušil, že dnes nebude mít prostor si to sám zkusit. „Vskutku užitečná dovednost.“ Okomentoval, když se tmavému vlku pod tlapkami rozhořel troud. Vypadalo to jako práce pro někoho zručného a pečlivého. Rakis by se asi za pečlivého úplně nepovážil, ale doufal, že to pak v praxi zvládne. Ať už na druhý nebo třeba pátý pokus, ehm.

Poslouchal svého otce. „Nuže, tak se i já stanu takovým jedincem, který bude vědět jak s ní manipulovat.“ Záměrně nepoužil žádná synonyma doufání, protože on nedoufal - on věděl. Věděl, že když on něco chce, tak toho dosáhne - ať už nějakou zkratkou nebo skutečnou pílí. Nechtěl dělat ostudu rodině, ale hlavně nechtěl dělat ostudu sobě - a smečce. Nepotřeboval znát a umět všechno, pokud by se k tomu ale mohl přiblížit, nezlobil by se. On ale neměl tak velký mozek jako třeba Evar, aby do něj nasoukal všechny ty mnohdy až zbytečné detaily o druhořadých věcech - on přeci jen mnohdy raději použil fyzické dovednosti a sílu.
Když už měl v tlamě kosu, vyčkával s pohledem upřeným na otce, který skončil se zbraní Ghaayel. Ta čuba brzy všem dokáže, že si takové rodinné dědictví nezaslouží - a Rakis bude mezi prvními, kdo jí to sdělí. Otec ho pak konečně vyzval k tomu, aby se připravil, a panovník přikývnul. No... tak jak se s takovou zbraní skutečně manipuluje? Tohle byla věc, kterou v genech vlka nenašel - nebylo to jako jeho první lov v pěti měsících, kdy při pohledu na kořist hluboko v kostech cítil co má dělat. Tohle bylo rodem učené, a přirozené pudy k tomu neměl. Nad bojem se zbraní je třeba více přemýšlet.
Nuže, panovník učinil úkrok k levému boku svého otce, protočil se kolem své vlastní osy a se silou se s kosou rozmáchl vzduchem. Směrem na svého koncila, ovšem se snažil dávat pozor, aby na ně skutečně tolik nemířil.

Jednoduchá otázka se setkala s úspěšnou odpovědí. Výborně. „Správně, bílá - jako ty.“ V kterékoli jiné rodině by jeho poznámka sloužila asi jen jako hravá pomůcka k zapamatování si barvy královského znaku, no, Rakis by lhal, kdyby tvrdil, že to nemyslel trochu nelibě. Na tónu hlasu však nic znát nedal - nedovolil by si. Šikanu ve smečce nestrpí, a to ani od sám sebe - nebylo to profeisonální. Nakonec Veth'na nebyla geneticky šedá - taková, která by dala množství bizarně barevných potomků -, ale geneticky černá, že ano? Byla vybělující černá, a to i přes fakt, že se o tolik tmavší nenarodila. A jak už bylo řečeno - na barvu to nemaká.
Ještě jí chvíli sledoval jak okouní kolem, jako by jí včely uletěly, a rozhodoval se jestli jí ještě trochu poradit. „Tak bílá, že i sníh je oproti ní tmavý.“ Ano, chalk white byl skutečně zářivější odstín bílé jak snow white. Rakisko byl oficiálně široko daleko jediným mužem, který tyto dva barevné odstíny dokázal odlišit, potlesk prosím. Tím jeho rady byly u konce, a on se chopil svého srpu, aby se vydal k nejbližšímu kameni a začal se umělecky vyjadřovat. Byl sic i v tomto úkonu sebevědomý, no, věděl, že není žádným výtvarníkem. Srp byl na tohle vcelku slušným nástrojem, ale rovná dýka by nejspíš posloužila o něco lépe. Žel takovou by v monarchii těžko pohledal, a proto mu musela stačit tahle mini-kosa.
Drápanec do kamene sem, drápanec tam - a hle! Výsledek byl... uspokojivý. Královský znak byl jeho tlamou do kamene vyryt jako by tam proběhl irbis šavlozubý, ale snaha se počítá, že? Předvedení možná nebylo nejlepší, ale bylo korektní - dvě vlny měnící se v zapadající slunce s šesti paprsky imitující okvětní listy heřmánku. Jo, když jeden přimhouřil oko, tak to tam bylo. Jak se dařilo vlčinám? Veth'na byla prakticky batole, a Darina nováčkem, takže by jim nějakou tu chybku nejspíš odpustil, ale věděl, že by na ně neměl být o nic méně přísnější jak na jiné jen proto, že jedna byla jeho rodinou, a s druhou rodinu chtěl. Rovnost především!

Vítání jara, 2. část: lov na jelena

Rakis už nyní schytal pár kopanců, kterým by se nejspíše vyhnul, pokud by do jelena nešel tak hrozně na sílu. Jakmile byl ale zvířeti tak blízko, vždy se až příliš rozvášnil, a to pak neviděl a neslyšel - víceméně žádné kopance v tu chvíli ani nevnímal. Naštěstí měl nad sebou ale stále dost kontroly na to, aby skutečně polevil v moment, kdy se jelen začal od stáda oddělovat. Ještě pár metrů ho společně s ostatními naváděl směrem k zelenému lesu pomocí kousanců do správným míst, a pak jej nechal se vzdálit. Nezastavoval se však úplně - stále se držel v klusu.
„Teď jelena uženeme - bude to možná dlouhé, ale věřím, že sil máte ušetřených ještě dost.“ Řekl poddaným rychleji oddechujíc. Doufal, že takový Enkidu si stále energii šetřil na moment, až jelena dopadnout. Pak si s jeho schopnostmi budou moci pískat- zvíře srazí dříve než se slunko uchýlí ku spánku. Panovník byl připraven, a tedy po ujištění ostatních letmým pohledem sám cvalem vyrazil vstříc prchajícímu jelenovi, který už byl několik desítek metrů před nimi. Klidně ale mohl být i dál, nevadilo to - čerstvá pachová stopa vlky vždy navede jeho směrem. Toto bude pouze o vytrvalosti, které by měl mít každý vlk přirozeně dostatek. Uštvat divokou zvěř nebyla věda, bylo to zkrátka hluboce zapsáno v jejich primitivních genech.

Nic? No, když nic, tak teda nic. A on měl tak hezkou a přirozenou snahu se zajímat! Nepatrně ho urazilo, že mu odmítala na otázku odpovědět, ať už jí Ghaa'yel skutečně něco pěkného řekla či nikoli. Ale dobře - nechtěla se o tom bavit, tak on jí tu nebude přemlouvat. Navíc tu stejně neměl čas na sáhodlouhé klábosení, jakým jejich rozhovory většinou bývají - nepochybně k tomuto tématu ale ještě večer zabrouzdá. Však on z ní dostane co chce.
Kdyby věděl, jaká je skutečně pravda, byl by nepochybně zaskočený. Příroda mu chce do jeho plánů hodit vidle? Tak to bude opravdu lepší, když se něco takového dozví až na to bude klid. Né, že by to na jeho plánech nejspíš něco mínilo měnit. Na to byl až moc tvrdohlavý a... emotionally involved. „Ovšem - jak si přejete,“ střihl uchem nad její žádostí. Nuže, pokud ani s bratrem nemínila hovořit, muselo jít o něco vážného. „Promluvíme si večer.“ Naznal, že s ní hodlá ještě o tomhle incidentu později mluvit. Samozřejmě, že mohla nakonec odmítnout, teď si ale Rakis představoval, že to z ní vydoluje.

Vítání jara, 2. část: lov na jelena

Nepřicházely žádné dotazy a ani nechápavé výrazy - byl čas vyrazit. Arrakis tedy na své poddané naposledy kývl, zahleděl se Enkidovy do očí a vyrazil z travního porostu vstříc stádu. Samozřejmě, že jeleni vlky ihned zaregistrovali a začali dle toho reagovat - vydávat zvuky pro svůj druh typické, a dupat kolem sebe. Stádo ví, že síla vězí v množství, a proto se přirozeně nedá hned při prvním výpadu na útěk. Budou se bránit. Panovník však věřil, že jeho taktika úspěšně oddělí samce jelena od stáda a oni budou mít napůl vyhráno.
Jak plánoval, tak i činil - z pravoboku oběhnul vybraného jelena, a začal ho štípat do zadních běhů. Musel dávat dobrý pozor, protože jelen samozřejmě vykopával - z jedné strany, přičemž z druhé se bránilo samotné stádo. Proto chtěl, aby s ním šel tento úkon vykonat Enkidu - společně s panovníkem tu měl nejsilnější kostru. Ač Daněk na tom nebyl fyzicky vůbec zle, pořád mezi nihilčany nečněl tak jako přerostlý Enkidu. Tmavý roháč byla zkrátka logická volba. Arrakis cítil, že hned několik kopanců z jedné i z druhé strany dostal, no, byl ve splnění svého úkolu neoblomný a nepřestával na jelena útočit.
Jelenovi se ovšem od stáda nechtělo, ale když na něj naběhli i ostatní společně se sokolem, zdálo se, že se přeci jen k útěku uchýlí. Několikrát si dupnul jak k Daňkovi s Heidi, tak k Enkidovu s panovníkem, ale nakonec se přeci jen poklusem od stáda vzdálil. Teď byl čas na něj přestat útočit a nechat jej utéct směrem k zelenému lesu. Pokud jej stádo nebude následovat, mohou si pískat.

Ano, příště to možná bude hlava někoho jiného. Dnes je to ale stále jen husa, která malému Rakisovi nakopala řiť. Padla pro dobro věci - král nihilský už jí bude moci ze své hlavy definitivně vypustit a klidně spát. Co s ní vlastně plánoval dělat? Nechá si její lebku zase jako jednu z trofejí na svém bytě? Tedy- jejich bytě. Třeba Darina navrhne nějakou dekoraci, ke které by husa mohla koneckonců posloužit. A to nejen na bytě, ale třeba i smečce. Když už do toho vložil tolik osobní energie, tak je z toho i něco pro smečku užitečného, hm?
I Darině se podařilo huse ukončit bytí, toho si všiml, jakmile s hlavou opeřence zatřásl naposledy. Chvíli jí ještě držel, ale pak jí konečně pustil ke svým tlapkám a při pohledu na svou společnici na vteřinku zavrtěl ocasem. „Tohle se nám povedlo - dobrá práce,“ řka, když se ze svého výkonu vydýchával. nemusel by tak oddechovat, kdyby si vynaloženou energii trochu lépe šetřil. Opravdu jí při zákroku na tohle - poměrně vlastně drobné - zvíře nebylo potřeba.

Panovník velmi pevně doufal, že se ty mladé naděje od své matky maximálně odkloní. Nakonec do kontaktu s ní přicházeli rozhodně mnohem méně jak vlčata z normálního vrhu. Společně s A'Kazou si na tom dávali záležet - ta čubka zničila na co sáhla, tohle už jí zkazit nenechají. Mají být nadějnou nihilskou mládeží a kvalitními reprezentantky rodu Milaga - potažmo by neměli dělat ani ostudu svému otci, Zathrianovi, a jeho části rodiny.
Většinu času se díval před sebe, párkrát ale zkontroloval jak si vede Veth'na a Darina. Na malé vlče to byla výdrž vskutku uspokojivá, i když vystoupání takřka na vrchol samozřejmě předcházelo několik přestávek. Rakis byl rozhodně fanouškem pevné výchovy, sem tam tvrdé, nikoli však zbytečně kruté. Všeho s mírou. Poslouchal přitom Darinu, jak se ona rozhodla na mladou vyzrát. Potřeboval se v tomto ohledu učit, a tak byl zvědavý, jakou reakci její způsob přinese. „Ve sněhu si můžeš královský znak leda tak procvičit,“ řka neutrálním hlasem, který sic její alternativu přijímal, nikoli vítal. „Možná ale po cestě narazíme na kámen, kterým ho budeš moci nakreslit. Vápenec - křída. Víš, jak vypadá? Jakou má barvu?“ Chtěl jí udržet v pozoru, avšak zároveň jí nepokládat příliš těžké otázky. Zde by jí mohla napovědět skutečnost, že královský znak by se měl malovat vždy jen a pouze bílou barvou. Jen jestli si to děvenka pamatuje?

Vítání jara, 2. část: lov na jelena

Vskutku panovník nihilský očekával, že Heidi předvede výkony, které se maximálně vyrovnají jejím mužským protějškům - v rámci možností, ovšem. Rovnoprávnost mezi pohlavím mohla být v dnešní době jakkoli silně propagovaná, jeden fakt zůstával neměnný - samice bude mít takřka vždy lehčí tělesnou stavbu jak samec. Tuto skutečnost si Rakis uvědomoval více než dost, také ale věděl, že lov patří mezi naprosté základy přežití pro každého predátora. Ona to zvládne. Navíc jako bojar měla větší motivaci se snažit - prokázat v očích panovníka, že má nějaké kvality, které jsou pro monarchii darem nikoli přítěží.
Enkidu mohl být se svojí magií tentokrát skutečně užitečný. Ač byl panovník nihilský defitivně fanouškem lovu přirozeného - tedy bez použití magie -, tak neviděl důvod proč si pro jednou neusnadnit možné trápení. Navíc Enkidova magie nebyla tak daleko od realistických dovedností - když to jeden přežene. „Jen si jí šetřete na chvíli, až půjde skutečně do tuhého - tedy až dojde k boji.“ Odkýval mu to však. Jistě by bylo nemilé, kdyby začal magii používat už nyní, kdy mu byla takřka k prdu, a pak jí ve chvíli největší potřeby vyčerpal.
Byl čas se pomalu připravit - pohled mu však předtím ještě zůstal na baronu Daňkovi. „Výborně,“ okomentoval jeho verdikt ohledně sokola, a otočil se na ostatní. „Slyšeli jste - držme se teď v těsné blízkosti. Jakmile dorazíme ke stádu, dáme si znamení.“ Taková znamení, kterým jen vlci rozumí. A tak tedy pokývnul k zrzavému baronovi, jenž mohl svého opeřeného společníka vyslat do akce.
Sledoval sokola, jak nad ně vzlétl a začal nabírat kurz. Sám větřil a chytal do nosu pachové stopy z okolí. Byla tu i slabá pachová značka právě zmiňovaného jeleního stáda, která směr určovala zatím jen velmi přibližně. Právě proto doufal, že jim sokol hledání urychlí. Než se dal do pohybu, zkontroloval odkud se zrovna vítr vane, aby nešel v jeho směru a neprozradil tak stádu jejich polohu ani úmysly. Očekával, že ho všichni následují - zatím v poklusu. Ještě nebylo třeba se krčit a plížit, neboť stádo nebylo ani na dohled. Jakmile se ale vzdálí od stromoví a rozlehne se před nimi pláň, bude třeba zpomalit.
Držel se v popředí s baronem Daňkem, který dohlížel na práci svého mazlíčka. Podle něj se řídil Arrakis, a dle něj by se zas měl řídit zbytek osazenstva - tedy držet tempo. Stále v čumáku držel pach jeleního stáda, který sílil každou chvílí co se před vlky rozprostírali širé pláně. Sokol byl od nich poměrně vzdálený, možná už v dáli něco viděl - když se totiž pak k vlkům vrátil, obkroužil nad Daňkem kolečko a vydal se vstříc planině. Mohlo to být znamení? Jak moc mohl ptačí mozek rozumět zadaní od vlka, jenž neměl ten mozek o moc větší? A to není nic proti Daňkovi - pouze holý fakt.
Nuže, dal-li Daněk znamení, tak Rakis vybídl ostatní, aby zpomalili a vydali se směrem kterým odletěl i sokol. Pachové stopy ve vzduchu naznačovaly, že se skutečně k cíli blížili - heureka!! Ještě, že ty nosy mají, protože bez nich by byli odkázaní jen a pouze na ochočené opeřené mazlíčky. Než ale dorazili ke skutečným stopám v zemské půdě, nějakých set metrů to ještě trvalo. Arrakis věřil svému nosu, ale koutkem oka se také držel trajektorie, kterou sokol udával. Najednou byli cíli nadosah. „Držte se při zemi, dokud jelena nelokalizujeme.“ Povel to byl jasný, hm? A tak ho také hodlal panovník nihilský i příkladně hned plnit.
Stopa stáda nebyla byla nanejvýš půl druhé hodiny stará, a tedy se dle ní už dalo určit, za jak dlouho na stádo narazí. Rakis se takřka celou cestu krčil, ale stále nebyl ještě úplně u země, aby se mohl svižně pohybovat. Jakmile už ale na obzoru bylo stádo rozpoznatelné, přikrčil se na maximum. Hlídal si směr větru, a ani na vteřinku nepochyboval, že tak činí i ostatní - nejsou to přeci hlupáci, hm? Jedinců ve stádě bylo něco přes dvacet - aspoň od oka-, a mladí samci tam byli snad jen dva či tři. Ani jedne se nezdál být nějak viditelně zraněný nebo indisponovaný, proto bylo jedno na kterého se nihilčané zaměří - Rakis ale volil takového, který byl k nim nejblíž. Nejspíš nebude snadné jej od stáda hned tak oddělit, pokud to však udělaj dobře, budou úspěšní.
Rakis zalehl do trávy, oka upřená na stádo, avšak stále se držel dost metrů od něj. „Zaměřme se na toho jelena, který je k nám nejblíž,“ pronesl tiše a rozhodně. „S Enkidem vyrazíme první a pokusíme se jej z pravého boku separovat od stáda. Když se to podaří, Heidi s Daňkem se připojí z levoboku a společně jelena přimějeme k útěku směrem zelený les. Když jej nebude následovat stádo, nemusíme se za ním sprintem hnát - jeho pachová stopa se nám nikam neztratí.“ Tak si to nějak představoval. Nejdůležitější bylo jedince oddělit od stáda, potom už to půjde zdánlivě lehce. Tak co, vnímali ho všichni poddaní? Pohledem v jejich výrazech hledal případné otázky, nebo aspoň srozumění s plánem. Potřeboval si být jist, že všichni rozumí tomu co mají dělat. Lov je však přirozený . i kdyby nerozuměli slovům, budou přeci rozumět až přijde k akci.

Arrakis ve svém vážném výrazu nepovolil, ač mohla jeho slova působit jako snaha o odlehčení pro Autumn stresové situace. Pokud měla v monarchie čisté úmysly, nemohlo pro ní být toto setkání skutečně stresující. „Možná se vám paměť z minulého života už nikdy nevrátí - to není nutně špatné. Neboť jak jsem říkal, váš vhled do budoucnosti je to, co vás v monarchii tvaruje.“ Řekl a zamyslel se. Autumn už tu byla vskutku dlouho - déle jak Daněk. Aktivně se účastnila i plesu, nebylo s jejím přijímacím ceremoniálem asi nač více otálet. I přesto by jí rád potrápil ještě menším kvízem - diskuzí. „Předpokládám, že za tu dobu co tu pobýváte, jste se stihla o smečce mnoho naučit. Historie a kultura formují smečkovou identitu, která je v širším měřítku velmi důležitá. Dělá Nihil Nihilem.“ Švihl ocasem. „Co všechno jste slyšela o bývalé panovnici Voltaire Falcone y Gracewood - mé matce?“ Začne s něčím jednodušším. Autumn přišla těsně po jejím vyhnání, a jej zajímalo, jestli si na ní utvořila názor.
Pozoroval v její tváři emoce, které se velmi rychle měnily. Jak zranitelní tito emočně slabší jedinci jsou! Jeden jim podle pouhého pohledu do tváře přečte myšlenky! „Samotného mě tato práce s ptactvem fascinuje, takže vašemu zájmu zcela rozumím, a rozhodně ho podpořím.“ Ano, uměl si jí představit jako lovkyni - no, jako zvěda už moc ne. To by jí snad raději jako šamanku viděl, když už měla tak blízký vztah s Kettuem. „Zvěd je povolání, které vyžaduje opravdu velkou důvěru od panovníka. Jako baron budete mít stále čas o své budoucnosti zde přemýšlet, a kdybyste se této myšlenky držela, neváhejte mě vyhledat.“ Zadal by jí úkol, kterým by si jí v tomto ohledu prověřil. Nakonec hodilo by se mu více jedinců, kteří by vyřizovali mezismečkovou korespondenci - bylo ale třeba získat důvěru. Tu Rakis v mnoho jedinců neměl.
Autumn se zdála být vskutku nadšená - ale nebyla to jen pouhá slova, že ne? Nuže, její činy nakonec ukážou. „Věřím, že to nejsou jen prázdná slova, Autumn.“ A kdyby se nakonec ukázalo, že to prázdná slova byla, tak by s ní udělal rychlý proces.

Mlčky sledoval Zathriana a z každého jeho pohybu se snažil vyčíst co se mu tak honí hlavou. Měl obavy? Strach? Co tak mohl od Ghaa'yel očekávat, že? On zatím jen slyšel jaké to s ní je, a pouze si to představoval - byl připraven na to, co ho čeká? Ovšem kdyby mu snad bojarka plánovala po krku skočit, Rakis by zasáhl - stále však doufal, že bude Ghaa'yel aspoň trochu soudná a nebude dělat přílišné haló. Přál by si, aby nabyla rozumu, který se pro její rod sluší a patří. To je ale velmi naivní myšlenka. „Jistě.“ Kývl na alfu azarynského a jednoduše ho vpustil dovnitř.
Sám si sedl přímo ke vchodu, snad aby špicoval uši a poslouchal cizí rozhovor - tedy, aby mohl v případě konfliktu zasáhnout. Neslyšel co si Ghaa'yel říkala s Darinou, ač to byla jedna z těch důležitějších věcí, co ho zajímala. Když se pak Ghaa'yelin hlas změnil v štěkot, otočil se jejím směrem, ale než se stihl na tu čubku mračit, tak zaregistroval Darinu, která prošla kolem něj. Ve tváři měla výraz, který naznačoval, že se něco stalo. Darinu by ale běžná šikana od Ghaa'yel těžko rozhodila, hm? Takže co hezkého jí řekla? „Darino, stalo se něco?“ Chtěl tedy vědět, připraven jít šedivé bojarce šlápnout na krk.

cw: explicitní lov

Tahle mrcha nad ním nevyhraje. Nemůže! Držel jí pod krkem, už neměla šanci. Husa, která mu jako dítěti nakopala zadek byla teď vězněm jeho smrtícího sevření. Ona to tak ale nevnímala, že? Jen panovník nihilský do toho vpouštěl až zbytečně moc emocí - ale tady to tolik nevadilo. Šlo jen o husu, která sic byla nebezpečná, ale mnohem nebezpečnější byla pro Arrakise a Danteho, kteří byli pět měsíců staří. On se ale teď mstil i za ně - za děcka, která toho dne prohrála. A on přeci nikdy neprohrává.
No a tak když si tam tu husu tak hezky pod krkem držel, přišlápnul si její tělo a začal trhat. Stisknul čelist co nejsilněji mohl, aby cítil jak mu pod ní křupou husí kůstky. Nebyl to žádný náročný úkon, ač se husa tedy zmítala v sevření do poslední chvíle kdy jí to tělo dovolilo. Její boj o život skončil vteřiny předtím, co Rakis držel v tlamě už jen a pouze její hlavu odtrženou od těla. Krev byla všudypřítomná, o tom není pochyb - přeci jí ale nebylo tolik, jako by bylo z větších zvířat. Zbytečně brutální a emotivní. Avšak v transu v jakém Arrakis byl si tento fakt neuvědomoval - možná mu to do mozkovny doteče až se vydýchá. A až povolí stisk, kterým nepouštěl husí trofej ze svého vlastnictví.
Vskutku krátký to lov, ale byl více než uspokojivý. Jak na tom byla Darina? Ani to během svého čísla nedokázal sledovat - až nyní, kdy už byl hotov.

I Arrakis nihilský si plnil povinnosti, a vydal se značit hranice - s doprovodem Dariny a jedné z Ghaa'yeliných dcer. Chtěl samozřejmě trávit čas s Darinou, a zároveň se stále věnovat smečce, tak to zkrátka dnes vyřešil takto. Navíc ho velmi zajímala mladá milágovská krev, díky které zaprodal takřka svojí duši. Tady Veth'na měla menší hendikep - byla bílá. A ač to Rakisovému oku vůbec nelichotilo, a ani to nebylo ve standardu rodu, tak nebyl příliš negativní. Na barvu to totiž nemaká. Rasistické poznámky si mínil nechat pro sebe - pořád to totiž kromě Milagy byla Nihilčanka, u které opravdu na odstínu srsti nezáleželo. Záleželo na tom, aby včas pochopila smečkové ideály a uvědomila si, kde je její místo.
Tempo se snažil udržovat přiměřené jejímu věku - přeci jen to byla cesta do hor, a Vethně táhlo teprve na třetí měsíc. Sám vzpomínal na svůj první výlet do těchto končin, kdy se vysokým sněhem prodíral skrze stopy svého otce. Vzpomínka to byla velmi matná, neboť byl tehdy opravdu malý - ale věděl, že se to tak stalo. „Samotné značení hranic patří mezi běžné smečkové povinnosti, jarní svěcení však do toho zahrnuje i vizuální značky - stromy zdobené heřmánkem, nebo znak královské rodiny vyrývaný a malovaný do kmene či skály.“ Pronesl k vlčeti. Lhal by, kdyby tvrdil, že ví jak s děckama mluvit - potomci Ghaa'yel byly jeho první bližší interakce s vlčaty vůbec. Nebylo to pro něj kdo ví jak komfortní, proto velmi doufal že uvidí, jak v tomto ohledu Darina exceluje. „Dobře, že sis vzala heřmánek s sebou, protože na vrcholku v tuto roční dobu ještě stále bývá sníh.“ Ano, viděl ho až odsud. Nějaké kvítí by se jistě našlo, ale těšilo ho, že už tak malý a omezený mozeček myslel na své povinnosti. Sám si s sebou na značení vzal svůj nově nalezený srp - hodlal s ním vrýt do kamení pár hezkých obrázků. Nebyl sice kdovíjak v tomto zručný, rozhodně si však fandil.

schválené