Príspevky užívateľa

Snad možná by i princezna Giuseppe byla důvodem, proč se Daněk tak náhle k Nihilu přidal, kdyby nebyl v tu chvíli v ouzkých. Milosrdný Arrakis mu podal pomocnou tlapu a tak mu byl nyní Daněk zavázán. Skutečně mohl být zvědem? Připadal mu na to až příliš hloupý. „Na to se mi doposud nezdál být příliš vypočítavým. Nezařadil bych ho mezi nejbystřejší jedince, ba ani kriminálníky.“ Jen a pouze mezi hlupáky. Bůh ví co se stalo. Žel on se to může dozvědět leda od Daňka samotného, protože mu slíbil, že ho tu ukryje - tedy druhou stranu ze smečky Přízračné si zatím nevyslechne. „Před nováčky je ale třeba se mít na pozoru, jsem rád, že na to myslíte.“ To byl správný přístup! Být obezřetný a tak docela paranoidní. S vystrašenými jedinci se lépe manipulovalo. „Sám s ním hodlám mluvit - jak jsme se při přijímání domluvili. Nechci tu mít nějaké tajnůstkáře, to je pochopitelné. Souhlasil s tím.“ Jak by jen mohl chtít tu takové jedince! Něco mu ovšem promine, ale pokud se snad chce tahat s jeho sestrou, bude muset zpívat víc.
Trochu ho překvapilo, že sestra vytáhla téma práce. Totiž, královská rodina neměla ve zvyku pracovat na plný úvazek. Takový Sylvester se pořád jen někde vyvaloval! Ale co za práci od něj Arrakis mohl tak čekat? Ten snad raději ať na nic nesahá, neboť by akorát jen zkazil co mohl. „Potěšila jste mě, vaše výsosti,“ řka a vskutku se zatvářil snad i spokojeně. „Nebude pro mne lepšího zvěda než právě vás - vlka, kterému z monarchie věřím nejvíce. Dokážete mi však, že nejsem ve svých pocitech na omylu?“ Vyzval jí nechť se předvede jako hodna této práce. Ano, důvěřoval jí, ale zas jí nesměl až příliš mazat med kolem huby. Nesměl to s těmi emocemi přehánět.
Souhlasil s tím - lepší je nechat poddané ve svaté nevědomosti. „Snad jsem jen přehnaně obezřetný - číst by se mi však hodilo i k samotnému vzdělávání.“ Jistojistě si najde i klidnější dny, kdy by k nějakým spisům pak usednout mohl, no ne? Sic se mu ta představa zamlouvala mnohem méně jak zkrátka a jednoduše vyrazit na lov divé zvěře, někde ty znalosti ale nabrat musel. Nemohl být zabedněncem, buranem, kterým byli někteří jeho poddaní. „Rád bych, abyste mi to v brzké době ukázala.“ Rozhodl se tedy.

Na setkání dorazil a na vteřinu si myslel, že skutečně Daněk není k nalezení - to by ale v okolí nesměl být jeho pach. Musel být poblíž, a tak Arrakis tu chvíli setrval jen špicujíc uši a poslouchajíc zvuky zasněžené krajiny. Byly to zvuky, které nevytvářela sama příroda, ale atmosféra, která lesu pod prvním sněhovým popraškem vládla. Tahle hudba hrála jen a pouze v hlavách zde přítomných jedinců.
Brzy tahle hudba ale utichla, jakmile dorazil Daněk i se svým pozdravem. „Zdravím, Daňku,“ zastříhal ušima a pohlédl na zrzavého bojara. Pamatoval na rozhovor, který se sestrou vedl právě na účet tohoto jedince. Zvěd. Již ho to napadlo, ale mohlo by to tak skutečně být? Tento jedinec se opravdu nezdál být natolik inteligentní aby byl špehem pro Přízračné. A také byl až příliš připodělaný. „Výborně.“ Reagoval na jeho informace o stádu a divočácích. Hm. Takový divočák by před zraky hostů udělal mnoho radosti, ale bylo to velmi riskantní. Zvlášť, když Rakis nevěděl s kým to tu bude spolupracovat. „Řekněte, stačí vaše schopnosti na divočáka? Pevný skus, síla a vytrvalost jsou při lovu takového zvířete klíčové.“ Né, že by tím chtěl komentovat jeho fyzický stav, ale Daněk tu byl bojarem, co se měl před panovníkem předvést. Tak nechť je jen tak neomylný jak moc chce vlastně v monarchii uspět.

Toto nebyl výslech - ten by mohl čekat tak maximálně Daňka. Ale své sestře by v tomto nezazlíval, neboť byla snad jediná, která tu pro Rakise skutečně byla. „Mám pocit, že Daněk se k monarchii přidal dost velkou náhodou - využil jsem jeho zoufalé situace k tomu, abych ho sem za určitých podmínek přivedl.“ Přiznal. Rád by, aby Giuseppe věděla jak to s tímto jedincem bylo - né proto, že by jí chtěl proti němu poštvat, ale protože by byl opravdu nerad, kdyby viděl, že Daněk jeho sestru vodí za nos. V takovém případě by mu asi brzy šlápnul na krk. „Tvrdil, že udělal ve své původní smečce něco špatného - ač s dobrým úmyslem - a mohl tak být hledaným zločincem. Byl bych opravdu nerad, kdyby vám tuto skutečnost tajil, Giuseppe.“ Střihl uchem a pohlédl do kraje. „Sám však nevím, co je na tomto pravdy, a chci tomu přijít na kloub.“ Neboť Daněk se nezdál být krvelačným vrahem, jen a pouze ubožákem. Ubožák si zde ale místo zvládne vydřít, bude-li o to stát.
Nepatrně se pousmál. „Na vás se mohu vždy spolehnout, je tomu tak?“ Sic jí tyto myšlenky našeptával, vlastně věřil, že u ní to bude i pravda. Asi tomu věřit chtěl. Nakonec po svém boku někoho, komu lze důvěřovat, mít chtěl a potřeboval. Se svojí povahou měl tohle ale dosti těžké, no ano.
Přikývl. „Vskutku to na škodu nebude. Nevěřím, že někdo z poddaných by takové písmo ovládal, někdy je ale dobré mít se na pozoru i před vlastní rodinou. Snad jsem ale jen a pouze paranoidní, a ve spisech vlastního rodu bych o sobě nelichotivého slůvka nenašel.“ Arrakis byl jako vždy nezdravě sebevědomý a přesvědčený, že o něm si tedy nikdo ve zlém nedovolí mluvit - pokud chce být tedy na jeho straně. O těch pomuvách, co se o něm v Norestu šíří si nechával jen a pouze zdát - ač si byl jist, že existují. A bylo to dobře. Bylo dobře, že druhým ležel v srdíčku tak moc, že na něm stavěli celé konverzace. All hail Arrakis!

Pokývl hlavou a čekal, až se vlčina vymáčkne se svým jménem. No jistě, nemohla si vzpomenout, protože trpěla amnésií. „No ovšem,“ nepatrně si povzdechl. Neměl tedy žádný zájem na tom jí jméno dávat. Byl snad jejím otcem? To jen ve zlém snu, snad. „Jsem si jist, že si po pár dnech regenerace vzpomeneš. A pokud ne, pak teprve nějaké jméno dostaneš - snad Kettu by se toho mohl ujmout.“ Opětovně se podíval po šamanovi, ke kterému tahle vlčina inklinovala.
„Vítej tedy v Nihilské monarchii.“ Švihl ocasem a pak se podíval po původním cíli své cesty. „Přijdu se na tebe podívat, až se dostatečně zmátoříš. Nyní mne omluvte - mám ještě práci.“ Bylo to tak - musel jít ukojit své nutkání k lovu, a přitom zatracovat pohřešovaného bratra. Do lovu se přenese jeho vztek, a on se snad vrátí s úlovkem znamenitým!

S'Arik byl vlkem známým pro svojí stoickou tvář a objektivní postoj k životu. Vidět v něm teď ty negativní emoce bylo vskutku něco co se děje jednou za život. Poprvé a naposledy. Na starce už zjevně lezla demence, a tak bylo jasné, že dnešní večer bude ještě zábavný. Pokud je rozčílen už nyní, tak ho chtěl Rakis vidět na konci dne.
Dost jasně chápal co vykázání z rodu znamená, kdo to ale řekne těm hříšníkům? Ti mohli mít tohle těžce někde, a pokud už nějaké zbraně měli, mohli si je vesele používat dále. Snad jsou ale natolik inteligentní, aby se už nevraceli - pokud ovšem přežijí. Dante moc šancí neměl, a jestli dobře pochopil, tak Ar'kadien také ne. Nuže, jej to zajímat nemuselo. Pokud by se některý z nich objevil u hranic Nihilu, prohnal by je. „Jsem si takřka jist, že Dante merger animo magii neměl.“ Snad tato informace S'Arika potěší, předtím než ho zcela neúmyslně Rakis vytočí povídáním o svých šrámech z boje. Informací o bratrové magii si byl jist jen ze své intuice - když se ho na ni sám ptal, nikdy se nezmínil, že by k této schopnosti měl sklony. Náznaky zde nebyly.
Kdo je tedy odpovědný za jeho šrámy? Arrakis se nebránil na otázku odpovědět, zůstal jako vždy klidný a v hlase sebevědomý. „Zathrian - vůdce azarynský.“ Odpověděl mu věcně. Bylo mu ale jasné, že jako odpověď to stačit nebude. „Nemějte však strach, praotče - není mezi námi dvěma zlé krve. Uzavření mírové dohody mezi Nihilem a Azarynem nechť je toho důkazem.“ Buď bude děd pokračovat ve svém rozčílení, nebo nechá konverzaci o politice na později. Arrakis byl však připraven se hájit - i když neměl v plánu to s obhajobou přehánět. Byl přeci panovníkem, a jeho slovo tak nemusí být obhajováno, protože je konečné.

Tohle se odehrálo těsně před plesem - ano, neboť žrádlo na hostinu pro všechny příchozí musí být čerstvé, jen těžko se někdo jako monarchie bude prezentovat něčím dny starým! Veličenstvo Arrakis by to nedovolil. Přesně proto se dnes chystal na lov toho nejdůležitějšího - srnce, potažmo jelena bude-li příroda přát. Napadl sic první poprašek sněhu, Rakis nehodlal však troškařit - je třeba se v očích všech hostů ukázat v nejlepším světle.
Měl mu s tím dnes pomoci Daněk, dobrovolník, na kterém měl zájem Rakis míti přísný dohled. Ať už kvůli jeho zájmu o princeznu Giuseppe nebo jeho stále tajem zahalenou minulost. Měl v plánu dnešním - snad - úspěšným počinem z tohoto bojara vymámit nějaké bližší informace o jeho minulosti. Už byl čas. A jelikož se Daněk ke společnému lovu přihlásil dobrovolně, myslel by si jeden, že se ani žádné konfrontace nebojí. Zdá se, že svoje členství v monarchii bere vážně. Takové měl Rakis ovšem rád, ač setkávat se s podobnými nebylo úplně běžné. Takové vzpomínky na Tae'hu mu dělaly více než pár vrásek.
Nuže, došel na místo setkání - jak dlouho ho asi nechá bojar čekat? Sám jistě věděl jaká je ta správná odpověď.

Když už si tu ti dva tak zbyli, bylo více než dobré, že mezi nimi nepanuje zlá krev. Ovšem byl tu ještě Sylvester, jeho existenci by Rakis ale raději popíral. Ten z obou rodičů zdědil nejspíše jen to nejhorší, neboť nedělal dobré jméno ani jednomu z nich. Mohla za to všechno ta jeho nehoda z dětství? Ne, on byl pomalejší už předtím. „Volíte správná slova, milá Giuseppe,“ řka mluvíc zcela upřímně. Tato slova bylo třeba v monarchii šířit. Nenásilně, ovšem. „Šiřte je i mezi poddané - ačkoli věřím, že už tak činíte.“ Našeptal jí, kdyby tak snad ještě nečinila. Bylo mu však jasné, že si bude muset nacvičit i nové emoce, aby si před zraky poddaných získal lepší reputaci. Stále pracoval na tom milosrdenství, o kterém mluvila Rivera, bude se však muset snažit více. „Povězte, mluvila jste již s Daňkem? Při našem setkání se o vás zajímal.“ A nyní k smečkovým drbům! Ovšem Arrakis nebyl hlupákem, a tušil, co tak Daňkovi běhá hlavou když myslí na princeznu Giuseppe. Mohl se mu ale divit, když její pohled zdánlivě obměkčil i jejího chladného bratra? Jen nerad by jí ale viděl tahat se s nějakou lůzou.
Věřil, že kdyby se otec opravdu chystal monarchii opustit, už by to udělal - nejvhodnější příležitost už měl. Nebo byl snad tak férový, že na svůj odchod čekal do doby, než se Nihil zvládne z popela navrátit ke slávě? Nakonec sám se s Dantem vsázel, že smečku opustí s Voltaire - což se nakonec ukázalo jako mylná domněnka. Nechával si však od vlastního syna kázat, a otázkou bylo, jestli to vydrží až do samotného konce.
„Jsem si jist, že život tady v Norestu ho naučil i přizpůsobovat se změnám. Nuže, uvidíme na samotném Kosuth'laes.“ Zhluboka se nadechl. Když se téma stočilo k milágovskému písmu, se zájmem zastříhal ušima. „To je něco v čem mi vzdělání věru chybí. Ač jsem se vždy chtěl naučit aspoň samotné písmo číst, neměl jsem k tomu doposud příležitost.“ Je to něco v čem by se chtěl dozvdělat aspoň do takové míry, aby si mohl číst spisy a dopisy, které by snad mohly obsahovat jeho jméno. „Vy tuto schopnost ovládáte, je to tak?“ Ano, vskutku mu užitečná mohla být víc než dost.

Snad i ten jeho věčně nabubřelý výraz pod slovy princezny Giuseppe zlehka vyměkl. „Kéž by to vašima očima vidělo více vlků - ale nakonec nemohu být bratrem každému, že?“ Na tváři se mu objevil snad nepatrný úšklebek. Možná ho takového Giuseppe viděla, protože byl jejím bratrem, ale možná v jeho slovech skutečně viděla to co do nich chtěl vložit i on sám. Věřil jí, že ho skutečně chápala. Nepochybně mu její slova pohladila ego. „Věřím, že jednou to tak všichni uvidí. Jednoho dne prozřou.“ Neboť jim nic jiného zbývat nebude. „Ale jak sama říkáte - rozhovory v přátelském duchu tomu jistě napomohou. Možná i taková pozitivně laděná schůze morálku poddaných pozvedne.“ A brzy bude za dveřmi ples, a přípravy na něj se jistě budou moci řadit ke stmelovacím aktivitám. Byl panovníkem a nemusel dělat nic, ale právě proto něco dělat bude. Aby poddaní věděli, že on je jejich součástí.
Všiml si v její tváři výrazu neskrývajíc nejistoty. Představoval si, že i když její účast na Kosuth'laes může být pro ní trochu nekomfortní, zúčastní se jí s přirozenou zvídavostí. „Pokud ano, naše pohledy se rozhodně nesetkají se vzájemnou sympatií.“ Nepatrně se zamračil. Khalan byl dalším zrádcem monarchie, který smečku opustil v nejhorším. „Důležité však je na takové události nedělat zbytečné vlny. Ostatně z jeho konfrontace bych neměl nic - nutit ho k navrácení se do monarchie nemohu, a ani bych nechtěl. K čemu mi tu je někdo kdo se jal opustit smečku, když byla na svém dně?“ Vysvětlil a věřil, že sestra ho v tomto pochopí.
Pak se zahleděl do budoucnosti, čili do dálky. „Mám takové neblahé tušení, že pro děda tohle bude poslední rodinné setkání. Jeden by však řekl, že na svá stará kolena poodhalí ze své mysli víc než tolik kolik tvrdíte.“ Švihl ocasem. Praotcova představa o rodové budoucnosti byla žel nihilským představitelům rodiny docela neznámá.

Princezna se zlatou srstí se nezdála být jeho vyrušením otrávena, naopak - snad se i zdála být příležitostí ke konverzaci potěšena. Její tvář snad nikdy dříve neskrývala uštěpačnou poznámku vůči jeho osobě, a toho si - byť pramálo - cenil. Takových jedinců by v monarchii chtěl mít samozřejmě víc, ale sestra je vskutku jenom jedna.
Její poznámka o zrádcích ho přiměla okamžitě přemýšlet nad tím, jestli pramení z nějakého skutečného poznatku. „Máte snad konkrétní zkušenost, která vás přiměla se nad tím zamyslet?“ Pohlédl na ní ve snaze najít v jejích očích odpověď. Se svou přirozenou paranoiou to bylo to první, co ho samozřejmě napadlo. Tuto Rakisovu domněnku však Giuseppe takřka okamžitě vyvrátila. „Rozumím,“ pokývl hlavou. Nakonec se mu ulevilo, že její úvahy byly jen hypotetické. „Pokud tu mezi námi někdo takový skutečně zůstal, doufám že pochopil, že s dalším protimonarchistickým chováním tvrdě narazí. Jsem přesvědčen, že mnozí nihilčané jen potřebují nastavit jasná pravidla, a mít nad sebou pevnější vedení.“ Čehož se jim od jeho matky nemohlo dostat. Voltaire byla měkká a v mnohém se chovala iracionálně. Když její přípravy na loňskou zimu spočívali v malování si obrázků na zeď, nedalo se očekávat, že v tom rozumní nihilčané budou hledat logiku. Arrakis toto samozřejmě slyšel z druhé ruky, ale jak matku znal, docela tomu i věřil.
Střihl uchem. „Často to nedělám, ale před nadcházející rodinnou sešlostí mi přišlo vhod si trochu utřídit myšlenky.“ Podíval se na Giuseppe. Kosuth'laes bylo za dveřmi, a jeho zajímalo, jak tuto událost asi sestra vnímá. Jak blízká si s otcovou rodinnou větví byla? Cítila se být její součástí?

Lehce pajdavým krokem se procházel u břehu vodní plochy, a přemýšlel, zda-li si z mírové dohody s Azarynem opravdu dokáže smečka odnést jen to dobré. Pochopili poddaní jeho myšlenku a jeho záměr? Nebyl o tom stoprocentně přesvědčený. Když v odraze hladiny viděl svůj pošramocený obličej, musel se zamyslet nad tím, jestli to v nihilčanech spíše nevyvolá otázky na stav mysli jejich panovníka. On věděl, že jednal správně a v zájmu smečky, uvědomovali si to ale i oni? Oni očividně nevěděli, jaký azarynský alfa je - Rakis ale věděl, že na straně protivníka dokáže být opravdovou hrozbou. Hrozbou pro Nihil, hrozbou pro něj. A jelikož by mu ego nedovolilo před ním couvnout nebo se vzdát, mírová dohoda byla tím nejrozumnějším řešením.
Když pak zvedl hlavu od hladiny a pokračoval v menší procházce dál, všiml si v dálce u břehy zlatavé srsti své sestry. Giuseppe už byla na světě jediným vlkem, který se Rakisovi zvládl dostat pod kůži, aby k němu cítil i nějaké pozitivní emoce. Dante mu - zdá se - vskutku chyběl, všechna ta bratrská šikana, a proto se nejspíše jeho pouto se sestrou ještě více upevní. Toto byla skvělá chvíle jít této myšlence naproti - jít naproti Giuseppe. „Vaše výsosti,“ snad si i jako jediná ze sourozenců zasloužila být správně oslovována, „smím vědět, nad čím tu vaše mysl rozjímá?“ Pohlédl do krajiny horkých pramenů. Místo to bylo klidné a vyzývalo k zamyšlení se, proto předpokládal, že sem sestra nepřišla jenom tak. Ostatně stejně jako on.

Jak rád se normálně poslouchal, nyní by se raději odklidil někam do klidu, aby si pofoukal rány. I když nějaké komentáře nihilčanů čekal, museli sami vědět, že jeho slovo je definitivní, a není tu prostor k žádným dohadům nebo diskuzím. Musel být ve svých slovech pevný, a nesměl se až příliš obhajovat - pak by se těm všímavějším mohl zdát jako nejistý.
Ozval se Enkidu, a ač ho prve Arrakis propálil pohledem, vlastně si cenil síly, kterou jeho slova naznačovala. To je to odhodlání, co chtěl v nihilčanech vidět. Copak ale neposlouchal, co tu Rakis říkal? „Jsem si jist, že teď Azaryn svojí lekci dostal. Nakonec právě proto k mírové dohodě došlo.“ Kdyby se na ničem se Zathrianem neshodli, rozpoutalo by to válku. A každému jedinci se selským rozumem muselo dojít, že válku si teď Nihil dovolit nemůže. „Věřím, že jako ti chytřejší si z této dohody dokážeme odnést převážně obohacující poznatky. Pochopit myšlenkové pochody vlků ze smečky, která nám nikdy nebyla blíže, se bude hodit bez ohledu na to jak to s touto dohodou dopadne. Jistě chápete, co se vám tím snažím říci - né nadarmo se říká, nechť si přátele držíme blízko, ale nepřátele ještě blíž.“ Ponoukal je k tomu, aby se snažil o Azarynu vyzjistit co nejvíce informací - dokud to mírová dohoda dovoluje. Tato smečka byla zapovězená nejen Nihilu, ale také jeho rodu. Přirozeně ho zajímalo, co azarynští skrývají, když je to záhadou i pro jeho dědka. Chtěl být napřed.
I jeho otec měl komentáře, avšak dotaz který vznesl byl validní. „Jsem přesvědčen, že azarynský alfa má své důvody proč mírovou dohodu neporušit. Ostatně se o ně mohu s vámi později podělit, vaše ušlechtilosti.“ Nakonec jeho otec byl i jeho koncilem, a bylo mu jasné, že tímhle krokem si u něj důvěru trochu pokazil. Navrátit jí zpět by mohl, kdyby nepatrně odtajnil, jaké Zathrianovo důvody dohody jsou. Jeho vztah s Ghaa'yel nebude logicky žádným tajemstvím. To vše by ale raději nechal na později, až po Kosuth nejlépe.

No ovšem, první zmínka o tom, že jsou zde smečkové tituly pasé padla a Arrakis na ní musel chtě nechtě kývnout - ač se svým věčně kyselým ksichtem. Pro děda možná byla na prvním místě rodina, žel pro Rakise nikoli. Kdyby slyšel ty jeho poznatky o kožichu Giuseppe, asi by mu něco sdělil. Pokud děd tak strašně chtěl, aby se v rodině objevovala jen tmavá vlčata, proč svého syna spojil s takřka bílou čubou? Asi šlo jen o tu fancy krev, kterou matka měla - ale ani tam se nedalo říct, že by to v povaze byla výhra. Rakis byl na Milágovce až příliš plný emocí (ač negativních), a na Fygovce zase moc chladný. Kam tedy patřil? Nakonec se mu nikdo nemohl divit, že pro něj byla prioritou smečka. Po něm samotném, ovšem, neboť on byl vždy na prvním místě.
Pohlédl na henobské přistěhovalkyně, když byly představeny, ale příliš pozornosti jim nevěnoval. O Henobu slyšel maximálně tak pár pohádek od otce, a jeho myšlenky se okolo tohoto bájného místa jen a pouze nachomýtli. Jistě, zajímalo ho, jak to tam asi vypadá, ale on měl důležitější věci na práci než se po tom jakkoli pídit. Snad aby tak napravil, jakmile se k tomu naskytne příležitost - když tu teď byly dvě čuby ze samého srdce onoho věhlasného místa.
Pozvedl ocas a přešlápl, když se pak děd o kousek vzdálil a ptal se otce, co se děje s jeho rodinou. Chtěl to samozřejmě říci sám, ale věděl, že vskutku není slušné brát otci slova z úst. No jo, jeho bratříček se zdejchnul, a tentokrát už asi nadobro. Rakis by lhal, kdyby tvrdil, že kvůli tomu nebyl salty. Měli s bratrem přeci plány. On ho však zradil, a jestli se hodlal někdy živ vrátit, dá mu to Arrakis pořádně sežrat. „Můj bratr byl příliš slabý pro monarchii, byl příliš slabý pro tenhle rod. Díky své hendikepované noze nebyl žádným vytrvalým běžcem, a vlastně ani průměrným lovcem. Už je pryč příliš dlouho na to, aby se vrátil živ a zdráv. Nejspíše přecenil své síly - potřeboval si něco dokázat.“ Doplnil, když se k tomu naskytla příležitost. Jeho znalecký posudek byl nepochybně emočně zabarvený, ale musel pamatovat na to, že na téhle sešlosti nikoho citově nezmanipuluje. Nemusel jim do hlav vkládat myšlenky, které mají mít.
Ach, jeho matka - Rakisovo oblíbené téma. Otec se moc k vyprávění neměl, ale nevadí, neboť přesně díky tomu se do toho mohl vložit sám panovník nihilský. „Má matka velmi špatně snášela pokus o atentát, který se na ní snažila bývalá vévodkyně smečky spáchat. Propadla stavům deprese a šílenství, a začala napadat členy smečky. Nebylo pro ní lepšího řešení než které nabízí samotná pravidla Nihilu - vyhnání.“ Toto sdělil již věcně, bez emočního zabarvení. Tohle ho totiž nevytáčelo tolik jako útěk bratra. „O jejím aktuálním pobytu nejsou žádné informace.“ Až nyní si uvědomil, že si na matku takřka ani nevzpomněl. Byla tu pro něj i ve chvílích, kdy se na něj všichni ostatní jen nelibě ksichtili, a on jí přesto bodl kudlu do zad.

Registrace je v pořádku, schváleno

Nuže, takový už byl Arrakis - ve všem viděl problém. Otázkou bylo, jestli byl tak paranoidní, nebo problémy hledal schválně, neboť se bez nich prostě jen nudil. Nakonec od dětství dobře věděl, že nejvíce pozornosti si získá rozpoutáním nějaké dramatické scény, proč by na podobném principu pak nemohl fungovat i v dospělosti, že? Cizinec byl však nekonfliktní - ještě aby si dovolil snad konat jinak - a věci uvedl na pravou míru. „Ač souhlasím s tím, že tato informace je sdílení hodná, smlouva neřeší otázku kdo je povinen si citlivé informace o smečce předávat. V této době, kdy je Nihil tak oslabený, je zcela v pořádku mít se více na pozoru. To musíte pochopit, i vzhledem k faktu, že naše vzájemná důvěra byla nepatrně narušena.“ Střihl uchem. Ano, už zase myslel na ty nepřátele monarchie, kteří se "skrývali" u Přízračných. Byl nervózní ze skutečnosti, že nevěděl, co tam o něm vyprávějí. Co vše jim do hlavy nakukakala Bellanna? Ty protimonarchistické kecy by Přízračné s Nihilem zvládly obrátit proti sobě, byl si tím jist. „Děkuji,“ přikývl. Tímto budiž jeho setkání s fortis definitivně domluveno.
Byl skutečně připraven na toto osahávání mysli? Ještě nikdy se obětí této magie nestal, a tak nemohl vědět co přesně ho čeká. Ano, teorii už dávno znal, ale praxe byla něco jiného. Všechny ty poučky o tom jak lépe prohlédnout do mysli protějšku a chránit si přitom myšlenky své, ty znal - ale nevěděl, jak je zvládne využít až na tento zážitek skutečně přijde. Dnes se tak očividně ukáže. „Moudré rozhodnutí.“ Vskutku mrhat tu jeho časem nemělo smysl. Rakise by to urazilo. A tak vyčkal než se ho tmavý příbuzný dotkne, aby mohlo splynutí mysli nastat. Nezavíral oči, ale nebylo třeba, neboť do obrazců z mysli Přízračného se ponořil takřka okamžitě. Byl to zvláštní pocit, nad kterým se musel chtě nechtě zamračit. Jako by jeho vědomí samo o sobě již neexistovalo, a stalo se součástí mysli druhého jedince. Sotva něco spatřil, a už mu to připadalo horší jak kterýkoli fyzický kontakt. Byl mentálně osaháván. Ale nemohl nyní couvnout - takový velký silný kluk by přeci neutekl! A tak se síle této magie poddal, jen těžko hlídajíc si svoje vlastní myšlenky - stejně se však netočily kolem ničeho jiného než doufání v brzký konec splynutí.
Ovšem zachytil, co se mu tmavý vlk snažil ukázat, co chtěl říct, ale se vším tím vnímal i jeho pocity a snad i emoce. Nedokázal se soustředit na detaily jeho myšlenkového vyprávění, ale to nejdůležitější pochopil - byl neviditelný, a byl na výletě ve smečkách zdejších. Byl nevinný, vskutku. A také bláhový a hlavně šťastlivec. Šťastlivec, že tu potkal zrovna jeho sestru, která si náhodou vybavovala jeho jméno. Evar'la. Rakis cítil jak na pokraji sil se tento jedinec před vstupem do Nihilu cítil, a to bylo veru nejhorší. Pocit, který by sám nerad zažil, a přesto ho nyní zažíval. Když pak Evar'la kontakt přerušil, Arrakis neskrýval úlevu. Nyní si mohl na chvíli zažít, jak se takový bezmocný vlk cítí, otázkou však je, jestli ho to přesvědčí o milosrdnějším přístupu k tomuto jedinci. Na vteřinu odvrátil hlavu, aby se oklepal, a pak se pohledem vrátil k cizinci. Snad se na něj podíval i s vyčítavostí v očích, protože tenhle pobuda u něj vyvolal pocity, které by přeci panovník zažívat neměl. „Vskutku jste nelhal.“ Uznal, když se dostatečně z tohoto nepříjemného zážitku zmátořil. Podíval se po sestře, která všemu jen mlčky přihlížela. Přemýšlel, a nějakou chvíli setrval v tichosti, než se okem opět vrátil k Evar'lovi. „Než se vydáte na cestu zpět domů, dostanete prostor k tomu se trochu zkulturnit a odpočinout si. A možná byste mi u jídla mohl povědět o poznatcích z vaší útrpné cesty.“ To už byl nebyl Rakis, kdyby se ani při pohledu na tak zbídačeného jedince nesnažil ze situace vytěžit maximum. Spojenec, avšak ani tak ho nenakrmí zadarmo. Jestli byl ve smečkách cizích pod rouchem neviditelného pláště, jistě bude mít juicy informace. Arrakise zajímal samozřejmě nejvíce Kult - zda-li Evar'la viděl Bellannu?

Podíval se na otce. „Myslím, že v tom byste mohl být nihilčanům nápomocný. Ukázat jim třeba i jiné způsoby boje jak ty běžné - třeba se zbraní. To by zajímalo i mě samotného, mimochodem.“ Nepatrně ho propálil pohledem, naznačujíc výčitky, že mu otec ještě nikdy nic takového nepředvedl. Otec vlastnil takovou pěknou vódvorskou zbraň, a ještě jí ani synáčkovi nepůjčil! Jak se pak nemá rvát jako barbar, hm?
„Chystám se na to,“ opětovně ho ujistil. Chystal se, chystal. „Myslím, že po Kosuth'laes by k tomu byla vhodná doba.“ To v tento moment ale ještě nevěděl, co všechno se změní. Byl by to setkání učinil jinak už dávno, nyní však necítil takovou potřebu - ač bylo bezpochyby jasné, že je třeba dohodu trochu pozměnit a doplnit o jisté detaily.
Špicoval uši, když otec mluvil o plesu. „Myslíte, že bych měl pozvat i Kult? Víte, vskutku bych nerad, aby mi tu někdo halekal o nesmyslech jakým je jejich "bůh".“ Pokrčil nad tímhle tématem čumák. V tomto by ho měl A'kaza pochopit, neboť opovrhovat bohem bylo v jejich krvi přeci přirozené. „Navíc se mezi nimi skrývá Bellanna. Kdo ví, kolik protimonarchistických myšlenek do těch jedinců zasela.“ Ale on byl pevný v přesvědčení, že monarchie je dobrá věc, a tak by se neměl bát, že ho nějaký imaginární bůh svrhne, že? „Budeme se na to muset řádně připravit - ulovit něco impozantního, co nás samozřejmě ukáže v tom nejlepším světle.“ Budou se muset vytáhnout před ostatními, pořádně se ukázat.
„Věřím, že má rozhodnutí budou vždy v tom nejlepším zájmu smečky. Nakonec pro mě nyní není nic prioritnějšího než dovést Nihil zpátky na výsluní. Nenechám se zastrašit jedinci hrozící odchodem ze smečky, protože pro takové tu místo nemám. A uvidíte, jak Nihil vzkvete - budou-li v něm jedinci, kteří jsou na své občanství zde skutečně hrdí.“ Jeho vize byla opravdu krásná, ale jaká bude realita? No, nezbývá, než držet palečky. Make Nihil great again!