Príspevky užívateľa

Měl z tohoto setkání vskutku dobrý pocit - tohle byl přístup, který chtěl u zájemců o nihilské občanství vidět. „Vždycky to bude jiné - ale vy dostanete prostor si na to zvyknout. Ač to teď nemyslím zle, tak tuláci vašeho věku už nejsou tak tvární, a na změny si zvykají hůř. S tím se dá počítat.“ on moc dobře věděl, že tuláci nejsou ve většině případech absolutně tvární, a proto je v monarchii příliš vidět nechtěl. Měl však čas tyto postoje přehodnotit a dát tomu aspoň malou šanci. Někteří tuláci nebyli tak marní, někteří tuláci se mu i v pelechu mohli válet. „Až si jako bojar vysloužíte zmíněný respekt a prokážete své dovednosti, bude vás čekat menší zkouška, kdy si prověřím, že jste opravdu připravena projít přijímacím ceremoniálem. Pak se definitivně stanete součástí smečky. Průměrně byste to měla zvládnout do tří měsíců, ale pokud budete vážně dobrá, může to být i dříve - nebo déle, když tomu bude naopak. Pokud by vás zaujalo povolání zvěda, které jsem při minulém setkání zmiňoval, bude to chtít trochu více snahy než u jiných povolání.“ Pokračoval dále v podávání nějakých základních informací. Jako zvěd si bude muset u něj samotného vysloužit nemalou důvěru - byla toho schopna? Naštěstí měl nápad, a jelikož byl velmi vstřícným vladařem, rozhodl se jí poradit. „Jelikož jste říkala, že máte rodinu v Kultu, tak váš úkol k oné zkoušce bude velmi prostý - přinést mi od Kultu informaci, o které si budete myslet, že by mě mohla zajímat.“ Mohlo jí to připadat podlé, ale musela si uvědomit, že oddanost smečce znamená i toto. Navíc jí nenabádal k tomu zradit vlastní rodinu, ač by to v Rakisových představách bylo ideální.
Švihl ocasem. „Máte na mě vy nějaké dotazy?“ Chtěl vědět. Zatím tady mluvil hlavně on, ale i ona měla právo na to pokládat otázky. Pokud však žádné nepřijdou, tak jí definitivně přivítá v Nihilské monarchii.

Ač z Heidi cítil patrně nějaké náznaky nejistoty, měl pocit, že je dobrým adeptem na to ve smečce nakonec definitivně setrvat. Nebyl však zbytečně naivní - tulákem musela být už dlouho, a evidentně jí toho po fyzické stránce zrovna nescházelo. Chce tu nakrmit i tu psychickou stránku, která touží po tom se usadit a zapustit kořeny, že? Věřil, že právě v Nihilu by toho mohla dosáhnout - ale dokázat to bude muset jako každý jiný.
Její slova byla náhle sebejistá a plná odhodlání. Věděla jak má znít, aby před panovníkem nevypadala jen jako žebrák toužící po střeše nad hlavou a teplém pelechu. Nežádala o azyl nebo o pomoc, měla zájem své schopnosti a dovednosti uplatnit někde kde k něčemu skutečně budou. Arrakis neměl ve smečce zájem o jedince, kteří sem vstupovali jen s vidinou přiživení se - smečka byla závazek. „Po přijetí nastoupíte do smečky jako bojar - postavení, které si musí zasloužit nejen respekt královské rodiny - včetně panovníka na prvním místě -, ale také mezi samotnými členy. Seznámíte se s kulturou a historií monarchie, a sama okusíte, jestli je tohle místo pro vás to pravé. Ač toto postavení slouží jako doba zkušební, je žádoucí, aby bojar vynaložil úsilí se do smečky skutečně začlenit.“ Švihl ocasem. Tohle už jí víceméně říkal při prvním setkání, teď ale bylo třeba to jasně zopakovat. „Smečka je závazek, a já bych nerad vkládal čas a energii do někoho, kdo se po měsíci rozmyslí a uteče do smečky sousední. Samozřejmě pokud vynaložíte úsilí o začlenění se do komunity, splatíte smečce co vám nabídla, a i přesto zjistíte, že to pro vás není to pravé, máte možnost odejít. Nihil není vězení.“ Při těchto slovech byl Rakis nekompromisní - nerad by, aby se děl stejný scénář jako v případě Taehy. Rád se bojarům věnoval individuálně, neboť to byli cizí vlci v jeho domově, a nebylo dobré jejich působení zde ignorovat. Naopak - bylo třeba je sledovat přímo ostřížím zrakem. Je pak zarážející, když bojaři smečku opustí z mnohdy nepochopitelných důvodů.

Arrakis nebyl úplně nejblíž, když se k němu doneslo vytí jeho otce - i tak ale nelenil, aby volání vyslyšel a následoval jej. Poznal už z tónu vytí, že nejdete o nic vážného, jeho zvídavost mu však nedovolila na sebe nechat příliš dlouho čekat. věděl, že otec by ho nezatěžoval žádnými zbytečnostmi, proto nebylo třeba si myslet, že bude marnit jeho čas.
Několikrát při cestěk volání ještě obnovil pachové značení, než se pak k němu při sestupu z vrcholků klenovských kopců donesl otcův pach. A nejen to - doprovázel jej i pach cizí, který už byl však panovníkovi známý. Ještě než se dostal dvěma vlkům na dosah, tak věděl s kým bude mít tu čest. Tajemná Heidi, s kterou se ne tak dávno setkal na poušti za řekou. Pokud tu byla, znamenalo to, že učinila rozhodnutí - jeho nabídka o členství ve smečce na ní musela udělat dojem. A stihla se navíc setkat s jeho otcem? Výborně - jako by mu snad ti dva četli myšlenky! Bude se muset A'Kazy pak zeptat, co si o ní zatím myslí.
Nyní však už dorazil na místo, kde se se zmiňovanými jedinci setkal. „Zdravím,“ švihl ocasem a pokývl hlavou na pozdrav, „a přeji dobrý den.“ Jeho pohled prve patřil hlavně otci, ale jak už byl zvyklý, tak v jeho tváři nic nevyčetl. Proto se přesunul k Heidi, která si nyní té pozornosti zasloužila přeci jen o trochu více. Vypadala stejně jako při jejich prvním setkání, stále zdánlivě zdravě sebevědomá, né však drzá. V jejím postoji byl znát respekt - uvědomovala si, že je tu hostem, který by měl mít pro vstup na území dobrý důvod. „Došla jste k rozhodnutí?“ Dovtípil se. Není čas ztrácet čas - rozhovor spolu vedli už minule, a vůbec né krátký. Tahle čubina ho zajímala - né v takovém slova smyslu, jako ho zajímala třeba Darina, ale rozhodně víc než kterýkoli jiný tulák.

Darina nenamítala proti náklonosti panovníka zhola nic - a ještě aby snad měla nějakého komentáře! O bydlo se s ní mínil dělit, místo ve smečce jí dal, a co víc - dal jí svojí přízeň. Jistě by málokterá čubina odmítla příslib takového života, no, né každá si jej zasloužila. Tahle rozená azaryňanka měla štěstí, neboť král nihilský by nejspíš ani nepoznal, jestli není třeba zvědem. Až příliš byl ovlivněn emocemi - a pudy - na to, aby měl takové scénáře aktuálně na mysli. I přesto ho rozum držel nepatrně z krátka - nelze se tu rozvášnit více než je zdrávo.
Nepřemýšlel vlastně nad tím, jestli se to bude snažit před poddanými skrývat - nebylo to přeci jen zbytečné? Nepochybně se před nimi krotit bude, ale nemyslel si, že by byli tak hloupí, aby sami nepoznali odkud vítr vane. „A myslíte si, že se sami nedovtípí jak se věci mají, až zpozorují, že trávíte noci tady?“ Musel se ušklíbnout. Ostatní vycítí, že smrdí jeden po druhém - před vlčím nosem něco takového neutají. Nehodlal dělat nějaký veřejný coming out, ale ani zapírat. Stejně bude lepší, když jí jeho rodina přijme co nejdříve, aby pak nebyli náhle v šoku až jim do poštovních schránek přijde svatební oznámení. Budou mít čas to rozdýchat. „Nebo byste se snad chtěla této výhody vzdát a spávat s ostatními?“ Popíchnul nakonec i on jí. Musel se tvářit, že je to výhoda hlavně pro ní, ale samozřejmě to tak chtěl i on.

To Arrakis nihilský zde byl obětí, ano! Byl obětí výchovy, neustále balancující na šikmé ploše a mezi dvěma světy - mezi rody, jejichž zásady se navzájem vylučovaly, a on tak mnohdy těžce hledal kompromisy. Trpěl!! Ale pokud měl být skutečně chudákem poznamenaným (ne)výchovou matky, tak si tento nezdar užíval. Šance, že by své problémy mohl hodit na někoho jiného by se nepochybně ujal. On ale v aktuální chvíli nemyslel, že by nějaké problémy měl. On byl přeci takřka dokonalý.
O této bezdomovkyni se to říci nedalo - nevěřil jí. Nepramenilo to z ničeho co by vyloženě řekla, no, že se zajímala o Daňka podezřelé bylo. Je sám Daněk stále plný záhad, a má nevyřízené účty i s touto stařešinou? Né - na to nebyl zrzek příliš inteligentní. Navíc - Rakis už v jeho hlavě byl a z této zkušenosti věděl, že taková vzpomínka by nepochybně byla i hodně emotivní, a zrzek by jí nejspíš panovníkovi nechtíc odhalil. Daněk lhát neuměl. „Váš důvod návštěvy nespadá pod výjimku kterou bych byl ochoten udělit.“ Tím asi konverzaci o jejím vstupu na území považoval za ukončenou. „Aha, takže jste sestrou jeho matky,“ pronesl, jako by se právě něčeho dovtípil. „Upřímnou soustrast. Její tragická smrt vás musela nepochybně zasáhnout.“ Snad si i pro dramatický podkres hluboce povzdechl. Daňkova matka nezemřela, pouze snad byla pohřešovaná. Pokud mu to ale tulačka teď odkývne, něco tu bude definitivně smrdět - a on to nebude. „Je potom jasné, že chcete najít jejího posledního žijícího potomka. Bohužel - já o něm žádné zprávy nemám.“ Pokračoval dále ve své menší hře. Zda-li se tahle nervózní stařena chytí, hm? Nebo vezme do zaječích?

Laskavost. Tak to přesně byl opak Rakisových vlastností - a přeci se tak musel veřejnosti jevit. Svět musel vědět, že je pevným a neústupným, ale také by si měl osvojit schopnost milosrdenství, které mu mnohdy tak moc chybělo. Stačilo si vzpomenout na chvíli, kdy se sám stal panovníkem, hm? Jak by se poddaným líbilo, kdyby věděli, že vlastní matku vedl za nos? Někteří by jistě jeho důvody pochopili - ale ti ostatní? Museli být na sto procent přesvědčení, že slovo panovníka je svátost, kterou je třeba ctít - ať už řekne cokoli. Panovník by ale na oplátku neměl svůj lid krmit bludy, nesmysly a strachem. Jenomže... špetka strachu nadělá mnohdy více užitku jak kterákoli jiná emoce.
Pokývl, když mu sklonila nepřímou poklonu. Sympatické vedení smečky - no to se ví! „Nespěchejte. A až se rozhodnete, víte kde najdete mě nebo mé poddané,“ hlavou lehce naznačil směr, kterým nihilská monarchie ležela. Jeho domov, o který se nerad dělil s kdejakým bezdomovcem. Heidi na něj ale udělala dojem - nepochybně se mu zamlouvala. Nevypadala, že je zastánkyní radikalismu nebo bude vykazovat defenzivní chování. Bude tichým přikyvujícím, a snad i užitečným budovatelem Nihilské říše. „To vás šlechtí - né každý dokáže takový je.“ Vskutku - když už se někomu v monarchii nelíbilo, měl by mít ještě dost slušnosti, aby to nekomentoval a držel hubu. Slova jsou mocným nástrojem.
I Arrakis se nakonec stáhl, čekajíc, že nastal čas se zase vrátit do svého kraje. „Na shledanou,“ pronesl. Ve tváři měl výraz, který neskrýval zvídavost, avšak stále zůstával dostatečně neutrálním. Tahle čuba v sobě skrývala noho zajímavých myšlenek - některých nepochybně infantilních a zbytečných, no, jiných zase značně zajímavých. Čas ukáže, jestli se o nich sám panovník dozví více či nikoli.

Nuže, tvářit se mohla tulačka sebevědomě jak chtěla, ale ve vzduchu byla její nejistota cítit víc než dost. Pro Arrakise rozhodně nebyla důvěryhodným jedincem, ba spíše působila až podezřelým dojmem. Né každý bezdomovec představuje pro monarchii hrozbu - to už sám zjistil -, ale tato čuba na něj působila dost nečitelně. „O tom ovšem nerozhodujete vy,“ pohledem jí varoval, aby vážila své potenciální požadavky, „a jelikož mi přesné detaily vašich zásluh monarchii nejsou tak dobře známé, musel bych to nejdřív celé hlouběji prošetřit.“ Tón jeho hlasu však naznačoval, že o to neměl sebemenší zájem. Tahle důchodkyně už smečku jen těžko ohrozí - nebo si to Rakis aspoň myslel. I kdyby její dluh splacen nebyl, neměl důvod se obávat.
Její přání se však zdálo býti prostším než si původně myslel. „Synovce?“ Zopakoval pozvedávajíc svá oka v náznaku zájmu. Nemyslel si, že by měl ve smečce někoho kdo by s ní byl příbuzný, ale v tom se mohl dost mýlit. Rodokmeny svých poddaných do hloubky opravdu neznal - ba u některých nevěděl o rodině zhola nic.
Jeho zájem nepatrně vzrostl, když zmínila Daňkovo jméno. Ale! Copak s ním má ona společného? Protože krev určitě ne. Od Přízračných věděl, že Daňkova rodina aktuálně čítá snad jen otce a sestru, nikoli další tetu nebo kdo ví co. „Slyšel jsem o něm - zdá se, že jej hledá celý Norest. Bude to asi řádný výtržník, že?“ Při těchto slovech se na vteřinku pousmál, aby svému projevu přidal trochu barev. „Sám jsem ho však neviděl. Mluvila jste již s jeho otcem v Přízračných?“ Chtěl tuhle konverzaci udržet, neboť ho zajímalo, jaký záměr se skrývá za jejím pátráním.

Těžko říct, jak by se panovník nihilský tvářil, kdyby věděl, s kým přesně má zde čest. Nadšený by nepochybně nebyl - ale to nebyl ani nyní. Zdálo se, že zdepřítomná bezdomovkyně je dosti zoufalá, aby u monarchie mohla škemrat. O co? O azyl? Nebo snad o členství? Taková stařena by Rakisovi k ničemu nebyla. „To máte pravdu - Arrakis Falcone y Gracewood,“ představil se a švihl ocasem. Když pak začala se svou žádostí, jeho pohled ani zdaleka nevyměknul - emoce však znát na sobě nedal. Jak troufalé! „Tak to si myslíte špatně. Tuláci už nejsou za hranicemi monarchie vítáni, copak jste na plese nedávala dobrý pozor na má slova?“ I kdyby nakonec na plese nebyla, nic to neměnilo na faktu, že hranice jsou jí uzavřené. A že kdysi smečce pomohla? Ano, to je možné - přeci jen o něčem takovém nejspíš od matky slyšel, ale také musel nepochybně vědět, že byl tento dluh již splacen. Nějaká skupina tuláků byla na white listu monarchie, to mu naznačoval už i Enkidu v případě té jeho známosti. Nebyl to ale seznam schválený nynějším panovníkem. „Nemýlím-li se, tak váš dluh byl již splacen.“ Dávno předtím než se Arrakis nihilský narodil. „Co tedy chcete?“

Sledoval jí jako svatý obrázek - a snad pro něj i svatou nyní byla. Přišla si přeci pro zábavu, hm? Tak jí nyní může okusit. Jakmile byla zahnána do kouta, neměla dozajista kam od panovníka uprchnout. Jako kořist utíkajíc před predátorem do slepé uličky své nory - tohle bylo ale docela jiné, neboť nikdo o život nebojoval. I tak se Arrakisovi nepochybně zvedl adrenalin v krvi. Postavil se na nohy, ocas vysoko zdvižený - jen co nízký strop zdejší dovolil - a pomalu ke své společnici přišel tak blízko, až se jí takřka hlavou dotýkal. „Myslím, že na to už odpověď znáte,“ šeptl jí k uchu a následně jí začal na krku něžně olizovat. Odpověď možná neexistovala, možná byla zodpovězena už předešlého večera - kdy panovník nepotřeboval nic jiného než nimesil. Nyní už ho nepotřeboval, nyní chtěl to druhé - Dariny přízeň a odevzdanost.
Tak dlouho jí chtěl, a nyní jí konečně měl. Cítil nejen emoce nové, ale také staré známé - cítil se jako vítěz. To bylo nepochybně víc než dobré - přímo uspokojující! „Vítejte v Nihilu, bojare Darino,“ řekl k ní tiše, když na chvíli přerušil olizování její šíje. Nuže, ač by rád aby tomu bylo jinak, tak nechá Darinu projít úplně stejným přijímacím procesem jako jiné smrtelníky. Prospěje jí to - seznámí se se smečku, historií a krajinou. Dostane čas se nadechnout, než si jí k sobě Rakisko definitivně uváže.

Tak samozřejmě, že už pro něj udělala vlastně dost - stačilo, že mu věnovala tolik pozornosti, hm? A tak bylo jasné, že jeho slova nebyla vážně míněna, pouze jako provokace, které se nedokázal ani nyní ubránit. Když se od něj odtáhla, zazubil se a zašvihal ocasem. „Měla byste panovníka přesvědčit, že budete monarchii prospěšná,“ blýskl po ní očima, „nebo už o tom snad přesvědčený je?“ Otázka to byla řečnická, protože ano - on už o tom přesvědčený byl. Kdyby se ale snad nyní nechala vyprovokovat a jala se ho přesvědčovat - ať už by to znamenalo cokoli -, tak by nebyl vůbec proti. Pomalu se k ní zase připlížil blíž, hlavu měl trochu bokem nakloněnou, aby dával dost jasně najevo, že toto je hra. Slova o společné budoucnosti ovšem hrou nebyla, ale toto ano.

Střihl uchem, když rozhovor stočila spíše směrem k budoucnosti. Výřečná moc nebyla - na rozdíl od panovníka. „To máte pravda - ať už ta jenž je za rohem, nebo ta vzdálená. Je ale potřeba brát v potaz i historii - protože jen z té se můžeme učit o našich chybách a chybách našich předků,“ pronesl a švihl ocasem. Historie byla dána, ale její prezentace už nikoli. Kdo nezažil, tak byl odkázán na slova vlků žijících, kteří si mohli fakta upravovat - nebo jim je upravila sama zestárlá a pošramocená paměť. Jaká budoucnost asi čekala právě Sashu? On odpověď znal, proto ani neměl potřebu se jí vysloveně ptát jaké má v životě plány. Nejspíš jen a pouze v klidu skonat. Jen těžko by jí tu mohl úkolovat něčím co nebylo v její kompetenci. Raději ať se stará o zdárný chod zdejšího ranhojičství.
Očividně nebyl zrovna mistr small-talku, a to se tak moc snažil. „Jste léčitelkou od samého počátku? V takovém případě jste jistě učila Bellannu. Jaký jste k ní měla vztah?“ Přesunul se tedy k tématice, která ho zajímala nejvíce. Tuhle modrou atentátnici si v hlavě choval více jak nějakou milenku, panečku! Naštěstí to se brzy změní.

Těžko by se kdy dřív Rakis dokázal představit v situaci, kdy si užívá cizí přítomnost, ale hle - bylo to skutečně tady. Jen ho to utvrdilo v domnění, že jeden se má stále co učit, a to i o sam sobě. I s milagovskou výchovou je stále ne úplně předvídatelný. Praotec by nebyl rád. Naštěstí ten již brzy bude pod kytičkami - i kdyby nebyl, Rakis je Rakis. Ten si hodlá dělat co bude chtít.
Ač se ho nedotýkala, i tak byl ten blízký kontakt vzrušující. „To rád slyším,” pronesl a na nějakou chvíli se odmlčel. Stále platilo, že její přítomnost si užíval i bez zbytečných slov. Přesto se těšil, až jí bude moci vymluvit díru do hlavy historií nihilskou. „Těším se, až vám to tady všechno ukážu,” teď jí bude konečně moci vzít na rande do místní přírody, „ovšem až budete oficiálně příjata.” Nuže, podmínky k přijetí na pozici bojar už splnila, ale musel jí trochu poškádlit, hm? Kdyby si to situace žádala, tak by pro ní i podmínky přijetí upravil, ale jelikož tyto podmínky sotva existovaly, tak nebylo co řešit. Monarchii užitečná bude, o tom byl přesvědčen.

Ovšem, měla pravdu, že by byl rád i kdyby tu byla z podprahového donucení. Sama by se sem však nevracela, kdyby tu být nechtěla - to je více než zjevné. „Už to tak nejspíš bude,“ pousmál se a střihl ušima, „ale předpokládám, že když už jste neutekla včera - kdy jsem zrovna reprezentativně nevypadal -, tak už neutečete vůbec.“ Nesměl zapomenout, že se před ní musel včera nepochybně trochu ztrapnit. Vypadat panovník takto, tak se nikde na očích světa neukáže - ostatně to proto měl hned zamířeno domů, kde ovšem nečekal, že ho bude čekat společnost. Společnost, která přišla za zábavou, a chuděrka nakonec zůstala jen jako psychická podpora uzoufanému panovníkovi.
Čert, ano - definitivně jí poslal čert, ale jemu!! Kdo to kdy viděl, aby Arrakis nihilský bláznil kvůli ženský?? „Já vám?“ Zazubil se. „A vy mně ne? Už při prvním setkání jste se mi do mysli vplížila jako stín, a už tam zůstala. Jak bych vás mohl z hlavy vyhnat, když jsem musel doufat, že se naše cesty skutečně znovu shledají?“ Jistě, že věřil, že se po tom plese ještě kdy uvidí, ale mohl na to skutečně sázet? Darina nebyla v jeho hlavě jako by byla v hlavě někoho jiného postavení, ale stále tam byla víc než jiní. A hlavně tam byla s pozitivní asociací, což nebylo zvykem.
Pak se trochu vrátil k té vážnější notě. „Jsem si však jist, že v Nihilu nikomu ostudu dělat nebudete. Ani své rodině.“ Říkal, ale všichni jejich předci se teď nepochybně začali v hrobě obracet. Předci jsou však mrtví a neměli by rozhodovat o osudech živých.

Arrakis si uvědomoval, že tohle mohlo býti impulzivní rozhodnutí, ale měl čas si jej promyslet mnohem lépe než to poslední podobné rozhodnutí - tedy mírovou dohodu s Azarynem. Teď už Darinu neviděl jen jako pouhé oživené milago-falconské krve, ale jako někoho, koho by stálo za to mít po boku až svět půjde do hnoje. A že nepochybně půjde - s povahou panovníka o tom nebyl pochyb. Darina nemohla vědět do čeho jde, ale stejně tak si tím nemohl být jistý ani on. Příroda mu však neradila hlouposti - nevěřil tomu. Kdyby se k sobě nehodili, tak by k ní žádné city neměl, že?
Na její slova si trpělivě počkal - sem tam uhnul pohledem, aby se pod jeho zrakem necítila snad nucena něco říci. Nepochybně to co řekl byla podprahová manipulace, ale- byla to skutečná manipulace, když k ní byl upřímný'? Určitě ne. Když pak konečně promluvila, Rakis nevěděl jak reagovat - najednou byl plný pocitu, kterému se žádný doposud nepodobal. Byla to skutečná radost? Pokud ano, tak nevěděl co s ní dělat. Vskutku nevěděl. Začal bušil ocasem o zem, zrak upřený na Darině - řekla tak málo, a přesto řekla všechno. Kdo říkal, že chase is better than the catch, tak asi nikdy neulovil pěknou ženskou. „A neříkáte to jenom proto, abych vám dal konečně pokoj, že ne?“ Ušklíbl se - žertoval. V tuto chvíli vlastně nevěděl co lepšího dělat, něž-li pod žert schovat skutečné pocity radosti. Jako by se obával je projevit - což nepochybně pramenilo z jeho výchovy a životního přesvědčení o tom, že emoce jsou nádorem světa. Rodina věděla, proč si je odepírala - protože oddat se jim bylo lepší než cokoli jiného.
Nenašel v sobě teď další slova, ale neznamenalo to, že na něm radost znát nebyla. Čumákem zlehka drknul Darinu do tváře a pak se o ní opřel čelem. On se o ní dobře postará, to se děvenka nemusí bát! Lépe než o poddané, o tom nebylo pochyb - a že i o ně se staral velmi dobře, hm! Aspoň v jeho představách-

Konec legrace, hm? Když se Darině změnil výraz, donutilo to Rakise se zamyslet nad tím, jestli na ní skutečně až příliš netlačil. Byl mladý a v mnoha životních situacích zcela nezkušený - jednal tak, jak uznal za vhodné, a nyní jednal přirozeně. Neměl strach z rozhodnutí, které by v případě Dariny mohl učinit - on věděl, co chce. Věděla to i ona? Snažil se v jejím pohledu najít náznaky slov nevyřčených, snad se i trochu bál, že by tam pochyby našel. Svou tlapku přesunul z šíje na její tlapku. „Darino,“ taktéž jí oslovil jménem, „myslím tím, že bych s vámi chtěl budovat společnou budoucnost. Bohužel to nepůjde, pokud nepočítáte s možností, že se dřív nebo později stane nihilčankou.“. Napadlo ho, že jí těmito slovy ještě více znejistí, a ona se třeba sebere a už se nevrátí. Vsadil však po dlouhé době na upřímnost - protože té by se tak či onak stejně nevyhnul. „Nechápejte to však, jako že vám dávám ultimátum nebo se vás snažím vmanipulovat do rozhodnutí, které učinit nechcete. Snažím se jen zůstat racionální a být k vám upřímný.“ Pro jednou to myslel skutečně vážně.
Na chvilku se zahleděl směrem k východu z doupěte, ale pak svůj pohled opětovně přesunul k zrakům společnice. „Já už sám sebe dobře znám, a vím, že není dalšího jedince, s kterým bych se cítil tak jako s vámi.“ Emoce existovaly, a on nebyl přesvědčený o tom, že je cítí rád - ale byly tu. „Nevěřím tomu, že jsme se tehdy na plese setkali proto, aby se naše cesty zase po chvíli rozešli. Já chci v tomhle pokračovat, ale bez vás to ovšem nepůjde. A ať už bude váš postoj nakonec jakýkoli, jsem ochoten hledat nějaká řešení.“ Sama však musela vědět, že zde moc řešení není. Pokud by se rozhodla vrátit do Azarynu nebo pobývat dále jako tulák, byla by to nepochybně překážka. A ač byl panovník nihilský vcelku dobrý skokan, tak musel zůstat nohama na zemi a přiznat si, že by ona společná budoucnost neměla moc dlouhého trvání. On nechtěl nějakou krátkodobou známost nebo pobavení, on chtěl čubu pro život. Tímto si byl zcela jistý. Samozřejmě by ho mrzelo, kdyby s ním Darina tyto idee nesdílela a zazdila jej, ale i s takovým scénářem nakonec musel počítat. Záměrně nepokládal žádné otázky, aby se snad necítila pod tlakem. Nebyla povinná říkat zhola nic.